BIG TRICK

 

(komiksová verze tohoto příběhu, zde !!!)

 

Gav

 

<< Zpět do magazínu

 

          Tři lupiči se dohodli, že udělaj ňákou loupež. Chvíli se dohadovali, jestli maj při tom někoho bacit, či vodkráglovat. Pak si ale řekli, že rači né, aby dostali menší baštonádu, až je chytěj.

          Chvíli přemýšleli, co ukrást. Jeden navrhoval „sousedovic kočky, co se v noci mrouskaj, a kdo to má porád poslouchat“ pak se asi shodli, že by za ně moc prachů nebylo. Nakonec ukradli New York. Úplně celej, i s lidma. Ty naštěstí nevodkráglovali.

          Chvíli měli problém, kam takový velký město šoupnout, aby si ho nikdo nevšim. Do sklepa porád někdo chodí, tam to nejde, na půdu zase báby věšej prádlo. Nakonec ho dali přeci jenom do toho sklepa s tim, že tam budou snad asi muset hlídkovat nebo co, aby ho tam nikdo nenašel.

          Chvíli by tam měl zůstat ukrytej.

          Chvíli před západem slunce začali psát dopis prezidentovi. Aby se neděsil. Že se s New Yorkem nic nestalo, že ho čmajzli, nebo šlohli, zkrátka si ho nějak vypůjčilia, že ho hnedka vrátěj, jen co budou mít v kapse požadovaný výkupný. Prezident zbledl jako stěna, neboť to bylo rovných sedumačtyrycet tisíc dolarů. A kde to má teď tak na honem sehnat, když státní pokladna je už dávno rozkradená a nikdo mu asi nepučí.

          Chvíli seděl s hlavou v dlaních. „Tak New York je fuč,“ řekl si pro sebe. Takový to bylo pěkný město. Takový ňáký slušný lidi tam žili. To musim dostat zpátky i kdybych na to měl uspořádat nějakou tu celonárodní sbírku. „Večer vystoupim v televizi,“ řekl si.

          Čas se vlek. Konečně bylo půl vosmý a začali vysílat televizní noviny.

          „Chvíli strpení vážení přátelé,“ řekl hned v úvodu moderátor. „Ještě než se dozvíme, co je dnes ve světě novýho, vystoupí k nám s projevem prezident.“ Načež se otočil směrem doleva. „Prosim prezidente, máš slovo.“

          Kameraman pořádně zavostřil. Před zraky celého národa stál prezident tak, jak ho Bůh stvořil: v klobouku, kostkovaný košili a džínách.

          „Jen chvíli sme si vážení přátelé mysleli, že se nic nestalo, jen malou chvíli. Pak přišli ňáký, asi tři, lupiči a šlohli nám New York. Naše největší město, naši největší chloubu na světě, i se všim vobyvatelstvem. Musíme ho dostat zpátky stůj, co stůj. Vyhlašuju proto dobročinnou sbírku, kerý sou povinni zúčastnit se všicky.“ Sundal klobouk z hlavy a slavnostně do něj vložil novou pětidolarovku se slovy: „potřebujeme vosumačtyrycet tisíc šest set dolarů,“ (tisíc šest set dolarů ho bude totiž letos stát dovolená u Černýho moře). Načež předal klobouk zkoprnělému moderátorovi.

          Ten chvíli váhal, pak vytách šrajtofli, zalovil v ní a vhodil do klobouku druhou pětidolarovku. „Ta stará sketa,“ pomyslel si v duchu, „ty tři lupiči nemohli, vzhledem k tomu, v jakym je New York stavu, chtít víc, než ňákejch sedumačtyrycet tisíc dolarů. To si zase letos budeš válet zadek u Černýho moře.“ Nahlas však neřek nic. Byl to totiž profik.

          A tak klobouk putoval po státech ze státu do státu a plnil se zmuchlanejma pětidolarovkama, až už se snad do něj ani nemohli všechny vejít, no však von si z něj taky sem tam někdo něco vzal... Lidi byli vcelku spokojený a lupiči byli taky vcelku spokojený. Akorát těch tisíc šest set dolarů jim leželo v žaludku, který shrábne ten prďola z bílýho domu.

 

          Má-li být čtenář úplně ve vobraze, musim mu říct, jak ten New York vlastně dovopravdy šlohli. Děsně mazaně. Voni, teda jako ty lupiči, počkali, až všichni usnou. Čekání to bylo nekonečný, to je pravda. Nakonec se však přece dočkali. Všecko spalo. Teď mohli začít se svojí zlodějnou. Voni teda vlastně měli vobjednanej náklaďák, do kterýho to všechno, ten materiál a ty lidi, začali nakládat. Bez něj by to byli určitě všechno nepobrali.

          A víte totiž proč to bylo tak chytrý? Voni totiž všichni spali a tak vo tom nikdo nevěděl?!! Aha?!!

          Taxikem už se snadno dostali k domu, kde shodou okolností bydleli nejen všichni tři lupiči, ale i taxikář, který je vez domu, ale i americkej prezident. Voni se taky lupiči dost modlili, aby se taxikář nepotkal třeba s prezidentem ve výtahu a všechno mu nevyslepičil. Vono ale v tomhle drží naštěstí národ dost pospolu, upřímně řečeno, lidi sou rádi, že se aspoň něco děje.

          V domě už jen stačilo složit New York do toho sklepa na chodbu, pořádně zamknout, aspoň na dva západy a pravidelně zajišťovat, aby nikdo do sklepa sám nešel. A tak byli obyvatelé domu svědky dost neobvyklé situace, když jim tři, popravdě řečeno dosti pochybná individua, bydlící teprve krátce ve druhym patře, ochotně běhala do sklepa pro brambory a pro uhlí. Tak a teď víte všechno. Klobouk koluje, lupiči čekají a prezident plánuje dovolenou v Bulharsku u Černýho moře. Čas plyne.

 

          Co se ale nestalo, objevil se šťoural, detektiv jeden protivnej, nic mu do toho nebylo, začal se v tom vrtat, něco vyšetřovat a hned měl na každýho tisíc všelijakejch otázek a za chvíli nikdo nevěděl, kde mu hlava stojí. A jako by toho nebylo všeho dost, tak se do toho vložili ještě lidi vod novin a kladli taky tisíc nepříjemných otázek a taky třeba prezidentovi. Jmenujme aspoň jednu za všechny. „A seš si dovopravdy jistej prezidente, že za ten prašivej New York chtěli ti lupiči vopravdu vosumačtyrycet tisíc šest set dolarů?“ A zrudlý prezident musel koktat „naprosto.“ Nebo jinou za všechny. Vod tý ho už ale naštěstí zachránilo to, že už lidi přinášeli ty zatracený peníze. Bylo jich rovných vosumačtyrycet tisíc šest set, přesně tak, jak si to prezident vypočet. Hned si z toho vzal svých tisíc šest set babek a uložil si je do prasátka. Pak už jen čekal, až se zloději vozvou.

          Ti na sebe naštěstí nedali dlouho čekat.

          „Haló, máš už ty prachy?“

          „Jo, mám.“

          „Tak mi si pro ně dem. Můžem teda jó? Nejde náhodou vo žádnou levárnu, že jó. Aby sme tam nepřišli a tam nás nevoddělali ňáký vostrý kluci vod efbíaj!“

          „Tak to se teda vopravdu nebojte. U mne nikdo takovej vopravdu nebydlí. To bych vo tom musel vopravdu něco vědět!“

          „Tak fajn, za chvíli u tebe v bytě.“

          „Jo, čau.“

          Prezident vodkráčel domů, plný ruce prachů. Sotva za nim zapadli dveře zazvonil u nich zvonek. Hned je běžel zase vodevřít. A co to nevidí? Za dveřma stáli voni, ty tři lupiči.

          „Jé, ale vždyť vás já znám, vy ste ta tři pochybná individua vod nás z baráku! No to sem rád, že mám teď příležitost poznat se s váma zase z jiný stránky. Poďte dál.“

          „Lupiči se zuli, vzali si bačkory a vešli dál. Sotva spatřili peníze, začali jim kapat sliny z pus. „Ty sou krásný.“

          „Že jo!“ řekl pyšně prezident. „Však vono to taky dalo lidem dost práce, aby zachránili čest mýho státu. Tak na co ještě čekáte, tak už si je vemte, sou vaše!“

          Lupiči se na peníze vrhli, jako hladoví vlci a prezident si došel do sklepa pro New York. Docela ho upokojilo, že se žádnýmu vobyvateli téměř nic zas tak moc vážnýho nestalo. Pak už šel jenom spát. Za chvíli chrápal.

          Lupiči se za svý prachy pěkně vohákli a koupili si kazeťák a pár kazet. Taky si došli do kina a do hospody na pivo.

          Detektiv se zahanbeně plížil postraními uličkami a pod rouškou tmy přemýšlel, co by zase kde slavně vypátral.

          Lidi vod novin se ztáhli do svých děr, vodkud před nedávnem vylezli, a zase chvíli dali pokoj.

          A maminky v samym centru New Yorku upekly svym dětem, za odměnu, že to přežili, štrůdl. Děti si šli zatim honem ještě na záchod zakouřit, než bude štrůdl hotovej a vychladlej. To je co? Tak už to honem dočtěte a děte si třeba vysrat voko!