A n j a  

D r u h á   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Pátá část/ Proudy     ...pokračování

 

  <<  Sedmdesátá šestá (retro) kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Nacházím na ní ve velkém lhaní tanečné stání, jak jsme jen tak vyfoceni – ve strojeném usmívání.

        Pět rozdílů mezi toužením a realitou, pět rozdílů mezi Anjou, Gretou, Markétou – Renatou a Vianetou... Měl bych si najít nějaký tichý kout a tam si prohlédnout tu fotografii. Renatu, její tvář i ji. Do tanečních v šatech krásnou, krásnější, krásnější než všechny ostatní dohromady. Tu fotografii jsem neměl nikdy nalézti, ale už ji mám a pálí mne na duši jak se mi zarývá tou tváří do spaní, s krásným plným tělem, oblým jak to má být, soužení na nočním polštáři: „Anjo, Viléme, Renato! Nešla bys se mnou v neděli odpoledne na Petřín, jen tak?“

 

        Renata právě vystupuje také z toho samého vlaku, co já. Rozhlíží se po okolí, zda-li ji někdo nečeká, třeba já, když už jsem ji pozval na ten Petřín.

        „Třeba ty, když už jsi mě pozval na ten Petřín,“ praví šibalsky (jen zamrkat).

        Je oblečená v bílých šatech s úzkými ramínky, o kterých je potřeba utrousit dvě zmínky: Za prvé, že na ní září, a za druhé, že kdo se opováží poodrhnout z ramen víc než sladká slůvka, bude odměněn sladce již na zápraží.

        Jsou dvě hodiny odpoledne, neděle, a my stojíme na Újezdě u konečné stanice lanov(é drož)ky.

        Na Nebozízku už na nás čekají – slavnostní uvítání při vystupování vprostředku strání jež petřínské svahy pokrývají – popadaje se za ruce, po dlouhé odluce – za svítání, na zemi karmínované koberce.

        „Nemohu se dočkat, až se k sobě přitulíme, támhle za tím stromem!“ ukazuje mi Renata.

        „Tam zatím?“ ubezpečuji se.

        „Né, zatím ne, támhle zatím – cožpak ho nevidíš?“ dívá se Renata na můj údiv nad jejím podivem.

        Intimní stín je pavoučím předivem – letíme k sobě přes parket, Renata dlouhé plesové šaty a stříbrný řetízek na lesklé síti: teď už se nedá vážně nic jiného dělat, než se nešetrně políbiti. Tak už? Už? Tak ať. Voláme se zpátky na zem, v předklonu, Honza mi přihrává míč a ptá se mne na ty rozdíly: „Fakticky j(e)ich jen pět?“ A já je přepočítávám:

 

        ztratily se, slehly

        žily tuze krátce,

        se sestrama něhy,

        A marný život, zdá se,

 

        ztrácejí se slehlý

        kam si dříve lehly,

        na chundelaté přikrývce,

        Ze všech mojich krásek

 

        Honza se odchází oběsit a já doobjednávám slavnostní fanfáry, než se k němu připojím pro slavnostní (s)tvrzení, že kdokoliv se domnívá, že ne, stejně je, a kdo ano, stejně no; mistra zkratky dno.

        A utíkám rychle, tak rychle, jak snadno přijít do řečí, klopýtáme se nočním životem až Renatu polévá horko z toho běžení, těch pár metrů běsnění, aby mi už nikdy nevyklouzla, a Petřín?

        Vzhůru, vzhůru, nic, než vzhůru. Brzy se vyrýsujeme proti hvězdám v obloze. A co nás čeká u cíle? Renato, drž se pevně, mám obav(u, ž)e (tě) neu(držím).

        Pojednou mi dochází, že vzpomínky si se mnou zacház(ej)í jak sami chtějí. Na tom by ještě nebylo nic tak špatného, pokud by to byly vzpomínky moje a ne hra na „kde kdo je?“ a „jak si s čím stojí?“ to pouto mne k nim pojí, ačkoliv se taji.

        Za chvíli jede Renatě další expres, kterým bude pokračovat až do Austrálie, té s klokany, a já ji už nikdy neuvidím...

        Přes oceán nedohlédnu...

        do jeho vln se neponořím...

        – ve vichru jak loutna hořím

        a na to se teď spolehnu.

 

        Leda tak si spolu protancovat od úplňku k už zase zní písni úplňku, vždyť o tom nemusí ani pan Nikdo nic tušit.

        Ani naše těla, jež už dávno uletěla, neznámo nám, kám, i s tím věčným tancem, námi přesympatizováno.

        „Tak pa broučku,“ pusinkuje mi tvářičku, já vyčarovávám růžičku a je dovykonáno.

        Expres se rozjíždí a pára z komína mi mává a mává a mává, až díky zakulacení vesmíru mizí pára z komínu pod obzorem šitým na míru.

        A mává a mává a mává...

 

        Až dopadává na zem a ze-mě rozkvétá květinka, tak himbajs proč je tu zase ta pitomá básnička, „... ale mne se líbí,“ mňouká Anja po očku na mne a o tom není diskuze, že jak vnitřek reaktoru regulační tyčinka.

        A teď je potřeba být maximálně opatrný a nepřehazovat následující slet událostí na velikém kopci, ze kterého je úžasný rozhled jak skopci, se trmácí na obě strany námi probíhajících časových os.

        Čím to všechno započalo, ten konec všech začátků a začátek všech konců? Že by, domnívám se, už tím usilovným tréninkem běhů do krkolomných schodů na Pra/hradě měl něco do sebe, ale ten klíčový spouštěč vykřičníků z roztrženého pytle byl onen promeškaný telefonát, který jsem ještě naštěstí pracně venku dohonil, již s ničím dobrodružným nepočítaje, na nic jakkoliv se točícího se kolem hvězdného souhvězdí (si) nemysle, došedše z přednášek domů, zůstávám zmatený jako po úderu hromu.

        „Teď tu byla,“ oznamují mi.

        „Kdo?“

        „Anja.“

        „Kdy?“

        „Teď.“

        „Proč?“

        Pro tuto odpověď si skoč do nejbližší skalní rozpukliny, válí-li se tam ještě ten tvůj Máchův širák.

        Dávno ne-běžím ven, zda-li ji alespoň zahlédnu.

        Alespoň jak se leskne, vzdorovitě stříbrná.

        Anja se zastavuje a otáčí, asi mne zahlédla v odrazu svých kamínek, těch, co jí zahřívají paměť, a čeká až ji dohoním.

        „To by ses načekala,“ volám na Ní z dálky.

        „Pozveš mne na zmrzlinu?“

        „Já?“ (takový muž činu?)

        „Ty?“

        (Na tu dálku stejně neslyším...)

        Anja se tedy ne-nápadně přibližuje.

        „Už je to lepší?“

        (Záleží na tom, co a s čím se porovnává.)

        „Záleží na tom, co a s čím porovnáváš,“ volám na ni skrz Černou díru, kolem které se v naší Galaxii všechno točí, alespoň, co se astronomické obce týče.

        „Ještě do ní patříš?“ ji zajímá.

        „A ty?“

        „A ty?“

        A o tom za chvíli více:

 

        Jeť dosud ve Francii.

 

        „Mimochodem, Anjo, nemáš být ve Francii?“

        „Vždyť já v ní jsem – alespoň jednou nohou – když už ne celá...“

        „Tak co děláš tady?“

        „Já tu vlastně ani nejsem...“

        „Tož to je jiná – tak pojď“ a vláčím ji do nejbližšího obchodu se zmrzlinovou cukrárnou a objednávám dvě jahodové přímo z oplatky.

        „Už mne nemáš rád?“

        „Už ne.“

        „Ale zůstala jsem Tvou první láskou?“

        „Zůstala.“

        „Tak takhle to tedy je,“ kývá hlavou jakoby poprvé (úplně poprvé) ve svém živůtku něco podstatného pochopila.

        „Takhle to tedy je,“ opakuji přiměřeně po ní a v duchu se tiše vysmívám naší všegalaktické pafrancoužštině.

        „Tou láskou, co nesmělá zahořela?“

        „Tou,“ hou, pohupuji pevninskou krou, na které je Anja vystavena.

        „Tou první, co nechtěně se do Tvých slov přimotala?“

        „Přesně tou,“ a na to konto jsi mi bezpočtukrát zav(„olala!“)

        to už Anja

        „Tak to je prima – že tu teď sedíme u zmrzliny.“

        „ – po tom všem...“

        „... i já si ji vychutnávám ...“

        – po tom všem.

        –

‎        „Až uděláme státnice, potkáme se ještě?“

        „To záleží na tom, jak přesně se nám to podaří načasovat...“

        (Ta záplava neutuchajících pokušení.)

 

        (Viz bonus-tracky tohoto dílka.)

 

        Propotili jsme všechna tílka a tak nezbývá než

        vyměnit si je na památku na naší odchozí hromádku

        -> což přeloženo do srozumitelštiny znamená:

        kolik máme ještě času?

 

        „Za pár minut již půjdem.“

        „Já vím, to načasování, že?“

        „Přesně.“

        Anja stává od stolečku a dává si se mnou sraz za tři roky na Hvězdárně, jednoho zářijového odpoledne, až půjdeme náhodou kolem, což si zapisujeme, ten termín, to místo i tu náhodu, oba pečlivě do svých „mind games“ (neo)nových zápisníčků připravených pro následující sedmdesátou sedmou písničku.

 

 

 

 

  <<  Sedmdesátá sedmá kapitola písnička  >>  (Obsah)  

 

        Jednoho za tři roky zářijového odpoledne i když o něco později – v zimě – jdu náhodou kolem a přemítám, jestli jsem na něco důležitého nezapomněl.

 

        A i kdyby, tak teď je to jedno, neboť se chystám zase jednou lyžovat – s Honzou Honzislavem. Moc-li už sněhu roztálo od naší minulé deleg(r)ace na Labské ve Špindlerově mlýně?

        Oprašujeme pouzdra na lyže a překontrolováváme seřízení bezpečnostního sjezdového zavázání lyžařských bot na kličku, abychom naplnili naší osvědčenu taktičku, na horách neponechat nic náhodě.

        Tentokrát nemíříme za Krakonošem a Bezejmennými do Krkonoš, ale nýbrž za zasněženou chalupou, ukrytou kdesi uprostřed zasněžených strání nad zasněženým Jáchymovem v zasněžených Krušných horách.

        Sice je to na sjezdovku dál, ale zase máme víc času na předhánění se, kdo tam bude první. U té lanovky nahoru na Klínovec. Pokud ovšem tu chatu vůbec najdeme – jeť přístup k ní sice popsán dokonale, ale naprosto neodpovídajíce realitě; drže se přesně návodu, končíme u skalnatého převisu, kde končí silnice, a chata, kde nic, tu nic.

        „Pojďme se na to najíst,“ říká Honza.

        „Proč ne,“ dím já a vrháme se na chlebové pochoutky připravené bez houtky. (Houtka, to je taková ta zvláštní náplň, co jsme si ji zapomněli do našich pochoutek přidat.)

        Takto vydatně posíleni pokračujeme v nadějiplném hledání útulného příbytku, ve kterém bychom měli po příštích pár dní nocovat.

        Vracíme se zpátky tou samou cestou, co jsme vylezli až na samý konec a tentokráte pečlivě zkoumáme každou střechu, obzvláště ty, co přesnému popisu vůbec neodpovídají, ani co do vzhledu, ani co do očekávaného místa. A nutno říci: „tato taktika slaví po půl hodině úspěch!„

        Jedva se prodereme hlubokou závějí k vytypovanému domku, hned zkoušíme klíč, který jsme obdrželi od správce objektu již v Praze. A kupodivu:

        „Krásně do zámku pasuje,“ nadšeně oznamuje Honza a již se hrneme dovnitř. Do prochladlého vnitřku.

        „Ale to nic, akumulátory to za chvíli vyspraví,“ říká Honza.

        „Až se v noci dobijí,“ dodávám já.

        „Kdepak je asi náš pokoj?“ a už se hrneme do patra – je v patře.

        A jedva jej spatře, již se tetelíme zimou, jak prochladlý on jest. Krušné hory – lyžařů úderná pěst, znenadání nás svíravě obklopuje.

        „Tak vybaluji, vybaluji a neflákám to,“ hulákáme na sebe, neb si děláme zuby na cvičnou loučku, kterou jsme při hledání naší chatky zahlédli nedaleko, a kterou bychom chtěli ještě dnes odpoledne párkrát pokořit.

        Kontrolujeme si lyže: „pěkně vypráskaný,“ nás nerozhazuje, a již chvátáme zdolat vyhlédnutý cvičný svah. S vlekařem jsme domluveni raz-dva. Zatáčky řežeme.

        „A zítra na Dámskou!“ nadšeně vykřikujeme. (Název jedné ze sjezdovek na Klínovci.)

        „Jako správní chlapi!“

        Se na to správně vyspíme, k snídani masových konzerv pojíme, před desátou hlubokým sněhem vyrazíme, směr lanovka na Klínovec jezdící každou půlhodinu řada zavěšených sedaček. Dík inverzi na dlani každý obláček máme, známe a pokocháme.

        Běžíme si koupit permanentky.

        Běžíme se postavit do fronty na kotvu.

        A navzájem si obdivujeme lyže, jak krásně to pod nimi na zmrzlém sněhu vrže.

        „Kde jen jsou naše indiánky?“

        „Byly vůbec naše?“

        „A já jsem v září zapomněl zavolat Anje, měla být na hvězdárně...“

        „To je ale kaše...“

        No nic, „zkusím to v březnu, – však i ten má, když na to přijde, nedělní zářijová odpoledne...“

        „Nevíš, proč si Miloš bere tu Šárku?“

        „On si ji zas tolik nebere...“ (nad věcí) „... jen za ženu“ (a přeci) „... tuze.“

        „Se stavíme...“

        „Bych měl, když jdu za svědka...“

        Takhle mu to oba s Honzou přejeme, když po sjezdovce jedeme a neobědváme, neb to by byla ztráta času, vždyť vleky jezdí jenom do čtyř a večeře, to doženeme.

        Po návratu do Prahy to také doženeme, rovněž v březnu to doženeme a vůbec celý letošní loňský rok je jedno velké dohánění příštího shánění minulého snění a to či ono ať už dávno pravda není.

        Což je motivující závan čerstvých sil, kterých nám bude potřeba, až už bude sjezdovek až, až, což může platit tak maximálně pro jediný tento den a to ten, jenž se zove končícím, my vrátícím, ony kdesi prýštícím underground pramenem inspirace na place. A to blyštícím.

        Tento jazyk nás naučily ty Beze jména a jistě by měly radost, jak pilnými jsme doposud jejich žáky. No uznejme si pootevřeně, moc-li pak je v té předchozí větě instantního moudra?

        (Hlavně, že si s Honzou rozumíme.)

        Sjíždíme lesem mezi stromy k chatce, kterou jsme ráno opustili.

        A zase masové konzervy a zase dvě.

 

        „Takto by to dál nešlo,“ pravíme si nextdayútro ráno s Honzou nakvašeně, „buď budeme dnes pořádně lyžovat, nebo budeme rozvíjet naše včerejší teorie o teoriích bytí improvizace!“

        „Pojďme (h)lasovat!“

        Honza roztáčí smyčku nad hlavou a já jsem usvědčen z pomyslné lži, že ji ještě miluji.

        „Nesmíme se (po)minout,“ volá Anja z Galské dáli.

        „To nehrozí, budu tam přesně v březnu v září!“

        A jak se tak ze svahu kutálím, po sté si přeříkávám v duchu kalendář, jakže jdou vlastně ty měsíce po sobě?

        „Abys něco nepoplet,“ přispěchává Honza s úvahou, nad kterou vrtím bradou, jsa jí zcela unesen.

 

A refrén?

 

        Za Anjou, u Honzy, s Milošem, za Jiřím

        Do kina, na hvězdy, při chatě, s kytarou

        Písničky, básničky, malůvky, prokláté

        Utíky, utíky, utíky, zaváté

 

        Ze svahu čím dál vyšší rychlostí, to u fronty Honza neubrzdí, čili jede stále dál a nezdržování se přesvědčováním následuji-li ho přináší jistotu, že jistotně následuji ho, komu jinému než nám, neřízeným kometám.

        Nevím, jestli mě/ho to ještě baví, nevím jestli mě/ho to na tom slávu ještě stavím, „asi bych si ty lyže už zul,“ z úst mi rozum dul, byv jsem ho, dokud žhaví, kul.

        V rychlém předklonu si uvolňuji, nemyslete si, kožené řemínky a kandaháry a ladným skokem v plavém oblouku přecházím do běhu, nyní již bez lyží, bez zpěvu, bez básniček, bez kina, bez hvězd a bez kytary.

        Bez Anji, bez Renaty, bez Jáji a bez Grety.

        Bez Markéty a bez Vieny.

        Já jsem vás přeci varoval, že to bude písnička.

        Osvobozen na duchu i nad poměry zakódované v nejednom, tom příslušném sonetu – jsem připraven i na ten poslední telefonát, jenž jest připraven jako samostatná lahůdka na závěr přednesu, je-li předčítáno nahlas, či poklesu, je-li zdrojem usínacího procesu.

        To osvobození dodává křídla, tedy se přichystávám ke vzletu, ale tentokráte bez pomocné bez podpory jakéhokoliv zde dříve zmiňovaného artefaktu, neboť ke vzletu dojde skokem, jednorázově a nevratně, silou jež zaskakuje i mne, architekta tohoto báječně si hýčkaného odvyprávěného snílka.

        Prosím, ztlumte si reprobedny, ať vás zpětná vlna nesmete z vašeho privátního peříčka, synonymizovaného to dříčka.

        Tři, dva, jedna ... a jsem také nula.

        „Vítej mezi námi!“

        „Ale to já nejsem.“

        „Páni!“

 

 

 

 

  <<  Sedmdesátá osmá (poslední) předkapitola  >>  (Obsah)  

 

Poslední telefonát:

 

        „Haló, je Vláďa Vladislav doma?“

        „To jsem já,“ (zase).

        „A já,“ (taky zase).

        „Co chceš?“

        „Řekni mi, jak to bylo s tou Tvou kytarou – ale doopravdy.“

        „Teď nemohu mluvit...“

        „Jak to?“

        „Nejsem tady sám...“

        „Ale to je škoda, už Ti víckrát nezavolám...“

        „Já vím, psali o tom v předchozí kapitole.“

        „Ty jsi už skočil, viď?“

        „Jo, a ty?“

        „Já se teprve odhodlávám.“

        „Tak hodně štěstí...“

        „Dík.“

        Telefon na druhém konci se ošívá, ale ten na prvém nemůže mluvit.

        Nesmí.

        Má to zakázané od svých zpětných vazeb.

        Od posledního výletu do Krušných hor.

        Od toho skoku.

        Veleúspěšného.

        A navíc rodiče naslouchaj‘.

        ... a aby byl na celym světě mír.

        „Fakt?“

        „Fakt...“

        „Něco na závěr? Nějakej džez?“

        „All that.“

        „Yes“

 

 

 

 

  <<  Sedmdesátá devátá, ano Ta    (Obsah)  

 

        Byl pozdní večer, prvního září, a Anja si to zas na hvězdárnu hnala. Do průvodu jakéhokoliv, na Petřínské pláni, nepočítá s tím, že by tam kohokoliv potkala. Nikomu to neobjasnila, tím méně si sama.

        Z Letné se neudržela a vyrazila pěšky, čím blíže na dochození, tím více se také změní, ta Anja, co před vlky a před šakaly, jejich vůdce, k Zemi, přískokem a vpřed.

        A tak dále, ale tentokráte si chce vypůjčit nějakou tu knížku, anebo možná vrátit, anebo možná sobě, na tom až tak moc nezáleží, jako tobě, hlavně když to stihneme, když už jsme si to před chvílí všechno tak krásně málem vyříkali.

        Ve čtrnáct čtyřicet čtyři vhází hlavní vchodem své vnady do prostoru knihovny a ptá se Marcelky: „Nebyl tu Vláďa?“

        „A to je kdo?“

 

        Byl pozdní večer, prvního září, a já sráč jsem si to zas na hvězdárnu hnal. Do průvodu kodvíjakého, na Petřínské pláni, nepočítám s tím, že bych tam kohokoliv potkal. Nikomu jsem to neobjasnil, tím méně sobě.

        Z Dejvic jsem se neudržel a vyrazil pěšky, čím blíže na dohození, tím více se cesta mění, před vlky a před šakaly, jejich vůdce utíkán, k Zemi přískokem a vpřed.

        A tak dále, ale tentokráte si chci vypůjčit nějakou tu knížku, anebo možná vrátit, na tom už zas až tak moc nezáleží, hlavně když se mineme, když už jsme si to před chvíli tak hezky málem vyříkali (moc nechybělo, stačilo být doma sám).

        V patnáct padesát pět vcházím hlavním vchodem a v patnáct padesát šest zdravím Marcelku: „Nebyla tu Anja?“

        „Sem snad její chůva?“

 

        Doufám, že vás to už nebaví, že vás to už nezajímá, jak jsme jeli domů – každý zvlášť? – a kdy jsme jeli domů – každý v jinou dobu? – jako zítra, dnes i včera. Hned zkraje večera, ani do dvou, či do rána, nočním taxíkem, veslicí, balónem, rychlíkem, parníkem a autobusem. Když jsme spolu málem chodili, já a mořská panna, po plese, v lese, v noci, jaký to byl pocit?

        Tancovali jsme spolu a žhavý měla oči, to když mne doprovázela sebe k sobě domů před dům, kde bydlela. Každé odpoledne. Oba a ještě můj kamarád Honza, obě a ještě její kamarádka Zuzanka.

        Celou noc, celý další den a ještě celou další noc.

        Tak (v)láčná.

        Tak značná.

 

        Však také můj kamarád Miloš vždycky říkával, že „ta kniha musí končit přímou řečí,“ jinak si jí nikdo nepřečte. A má pravdu. Tak tedy jo, tak tedy jukněte nakonec a ono hele: “Nazdar ty živote ‘stmelenej‘, ty ‘ty jo‘ nahraná.“ A ne že bych měl něco proti sobě víc, než chraň Bůh, a proti jejím vím, že už teprve ne.

 

        Obzvláště, když jsem si to všeckno vymyslil.

        Obzvláště ta ména.

        A neméně ta přímení.

 

        Utíky, utíky, ...

        všude samá Anja,

        – kam se podíváš.

 

THEND

 

 

 

 

Na bonus tracky se můžete těšit v roce 2016,
zatím si můžete objednávat celý román zde!