A n j a  

D r u h á   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Pátá část/ Proudy     ...pokračování

 

  <<  Sedmdesátá první kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Pořád ještě ve Šluknově.

        Pořád ještě ráno.

        Pořád ještě plni okouzlení.

 

        „Kdo uklidí všechen ten bordel?“ říká nám Michal místo pozdravení.

        „To uklid(n)íme, až pak,“ navrhuji a všichni všeobecně souhlasí, jsouc plně zaměstnáni rozlepováním sklíček, která ukrývají valné části jejich víček.

        „Nu což,“ protahuje se Viena, svůdná ve svém sporém oblečku, „som peknější než včera?“

        „No však,“ ujišťuje ji šibalsky Gábi, která nás již prve večer prokoukla.

        „A já?“ ptám se já.

        „No to vieš, že hej!“ přesvědčují mne všechny ty půvaby, kterými jsme byli v noci zahlceni. („Chtela bysom, aby si si ma vzal.“)

        „No a,“ říká Michal.

        („A když tak až někdy pozdějc.“)

        A Michal pozvedá obočí a klidně by mohl říci i další „to tak,“ ale dievčatá-štěbetalky ho přehlušují víc než na ulici provoz obskurní nedělní hlomoz.

        „V kolik nám to jede do Prahy?“ je jediné, co jim ze rtů splývá srozumitelného.

        „To se ještě uvidí, to se nedá jen tak nahonem říct!“

        A Michal tváříc se vychytrale schovává místenky za zády.

        „Ukáž,“ chce vidět dívenka z pokladny (jako kdyby místenky byly všechno).

        Zvědavky zvědavé, „a co budete dělat ve zbylém létě?“

        „Myslíte ve zbylých padesáti pěti z celkem šedesáti dvou dnech?

        „Nó...“

        „Jedéme do Chorvátska,“ praví udiveně, „to neviétě?“

        „Ale až v augustě,“ dodává Viena a hladí mne (když jsem jí) po ruce.

        „Nám je to jedno,“ říká Michal, „my stejně budeme v Náchodě!“

        „Ale napíšete nám, však?“ ujišťují se.

        „No to vietě, že áno,“ paroduje Michal jednu z klíčových vět onoho legendárného dopisu, však ho sem v sedmdesáté třetí kapitole opíšu.

        A co ještě, co ještě nás čeká?

        „Za čtrnáct dní prijédě z Popráda můj brat Lui, a to to teprve rozjedéme.

        „No tak honem, ať ho nepromeškáme!“ vyskakuje Michal, „aby na nás nemusel někde v Prahe čekat.“

        „Uklidní se,“ říká Viena.

        Uklidnit se, nó, to je ta dnešní výzva, přestože jsem se zapomněl již několik z hor do nížin letů učesat, přestože nechci dobrotu ani náhodou přisekat, ve snu by mne nenapadlo z neznáma se lekat, taková to je zvláštní Vienina píseň.

        Ozývá se kdesi v pozadí beze slov plná vět a překypujících slok a slyším ji jen já, nebo se rozléhá éterem, jako hřmících vodopádů poskok? Mezi námi nejsou slzy, nato je ještě brzy, mezi námi není sázka na výhru v citoslovcích, na to je ještě láska a pak se teprve mrzí. Viena poletuje kolem tvrzí a já si s Anjou již nikdy nic nezačnu?

        „Ná čo mýsliš?“ ptá se mne Viena.

        „Aby mi nezakrněl mózek...“ napodobuji její Slovančinu, při které mne vždy tak pekně mrazí. Pořád ještě ve Šluknově. Pořád ještě ráno. Pořád ještě plni okouzlení.

        Ale již to nebude trvat dlouho

 

        Autobus přijel na čas, nějak se do něj podle svých schopností poskládáváme, což měřeno počtem z nás, kteří sedí, na příliš veliké schopnosti nevypadá, neb všici stojíme.

        Stojíme i v Železném Brodě, stojíme i v České Lípě a teprve v Mladé Boleslavi se uvolnilo několik míst, tož alespoň naše slabší pohlaví posadilo se.

        „Nebojte se, nějak to už do té Prahy vydržíte odsedět,“ poznamenávám.

        A taky že jo, vydržují to až na Florenc. A tam, blemc, odlepujeme zpocené ruce od přehřátých madel a venku se přepočítáváme: Viena, Gábi a dívenka z pokladny a já a Michal, téměř nikdo né-li chyby, tedy alespoň malé prohřešky, nikdy nenadělá.

        „Á propos,“ obracím se na Vienu, „do Čenkova se mám vrátit až zítra dopoledne, co s tím naděláme?“

        „Á propos,“ obrací se správce ubytovny na nás, „odkdypak jsou povoleny pánské návštěvy na pokojích u dievčát?“

        „Od tý doby, co vymysleli boční vchody...“ myslíme si všichni současně, ale nic (si) ne(na)říkáme a k jednomu z nich kráčíme i když ostatní už musí domu a já k Vieně do postele.

        „No teda!“ ohrazuje se (jako by toho bylo třeba).

        „A hlavně nezaspěte,“ volá na nás ještě Michal, „ Láďa by měl zítra v Čenkově průse-švih,“ se honem opravuje, to jak se zotavuje i my z příjezdu do Prahy. (Čenkov, parodie na továrnu.)

        Ubytovna, parodie (nejen) na naděju marnů.

        Chtělo by to básničku, ale rozhodl jsem se s nimi šetřit.

        A chtělo by to kytičku, ale nejprve na růžovo přetřít.

        A Viena je sbírá všechny do jediného květináče, chtěl jsem, aby to byla váza, ale slovo autorovo málokdy skáče, jak pero píská. A co tím slovo získá? Možná pevnější přeskáče pro sešup z nahoru do nenahora.

        „A co je to za sílu, co se sílou zmítá?“

        Viena je teď možná trochu zmatená, ale já v zásadě proti zmatkům nic nenamítám, jeť Viena mému srdci (hleďme, jak v něm) blízká.

        (Pro jistotu.) Další kapitola:

 

 

 

 

  <<  Další kapitola (72)  >>  (Obsah)  

 

        Láska moja.

 

        „Nechcete, abych k Vám nastoupil v létě na brigádu? – Ne, vážně nechcete? – Tak v tom případě jdu do toho Technického muzea,“ a vyhrává to ta druhá z těch prvních dvou voleb.

        „A nezapomeňte si sebou nosit bílý plášť, abyste vypadal dosti učeně – a abyste sem mezi nás zapad‘.“

        Jedna velká technická hala plna všelikého harampádí, kterému se v muzeálním slangu přezdívá exponáty, voní olejem a vycíděným leskem starobylých kapot vystavených strojů.

        Jeden z nich je také mne dáno cídit a leštit a vonnými mastmi konzervovat a to až do úplného zemdlení – vrátivše se včera domů až dneska, z čehož důvodu spavše sotva malou část z posledních pár ranních hodin.

        A to jsem ještě doufal při ranním příchodu, že mne nikdo nezpozoruje, jak se plížím do své postele pod rouškou svítání nového horoucího dne.

        Jak pomýlené bylo, (je a bude) mé doufání. Marně se snažím štěteček do mastné lahvičky natrefit, abych nanesl další konzervační vrstvu na starý parní stroj odpočívající v pokoji depozitáře zahrady za hradní budovou onoho muzea.

        Je to těžké, když štětečky vidím dva a lahvičky tři. Myslím, že v půlce pohybu usínám. A jak tomu přijde, že jsem celou noc prohýřil? Tož slyšte, slyšte vy poddaní nočních pořádků!

 

        On totiž před nedávnem dorazil z Poprada onen dlouho slibovaný bratr Lui, Lui, Lui.

        Přijel za svou krásně vyvinutou sestrenicou Vienou. (Ako dlho jé to, čo sma sa naposledy viďéli?) A to hned, že prý musíme jít na onu dlouho slibovanů diskotéku.

        Zbývající otázka je, kam.

        Druhá zbývající otázka je „za co?“ což zní natolik lacině frázovitě, že jakoby pronesena nebyla.

        Fráze se totiž do našich originális rozhovorů nehodí – rušily by hlášky.

        Ale na přípravu zbývá nejméně jedno odpoledne, což mne neva, neb den před diskotékou (den před tím, než jsem usnul u toho svého parního strojku) dokončuji jinou práci v depozitáři Technického muzea na Invalidovně na Praze 9 v Invalidovně – to je taková strašidelná budova původně určená pro poškozenou živou sílu I. světové války, ale nyní pro odložené haramp... pardon, exponáty světového technického významu (míníme-li světem ten náš český píseček).

        Ta práce spočívá ve spontánním smontování montovaných plechových regálů v jedné z odlehlých kobek areálu, ve kterém jsem zcela mimochodem zcela sám, nepočítaje v to ovšem vrátného, který zdatně sekunduje špačkům ve svém houpacím křesle na vrátnici (spí pro nedovtipy).

        Montáž mi jde od ruky, těše se na večer, ani (děda-) nevěda jak. Ihned po skončení této manuální práce mi vypadává nářadí z ruky tam, kde zrovna stojím, a tradá do vodovodního dovodu umýt si ruce, pusu, hlavu, oči, uši, nos, čelo, bradu, jazyk a dost. (Abych to nepřeháněl.) A vla sysi vylepšuji tužidlem, aby mi hezky (z)voněly. Což jde nesnadně, neb umyvadlo je tuze úzké. Ale co by člověk neudělal pro své image.

        Osušuji si vlasy za tím účelem doneseným ručníkem a balím všechna fidlátka, která jsem pro vylepšení svého zevnějšku potřeboval a nespotřeboval – a už se těším jak odsud vypadnu.

        Nejprve na chodbu jen tak nahlédnu – je dlouhá a táhne se kolem celého zadního traktu, v ospalém šeru je sotva vidět na vzdálenou zatáčku.

        „Alespoň částečné omytí oken z nejhoršího by rozhodně hře světel po stěnách této chodby neuškodilo,“ pomýšlím si, když vidím, že nic nevidím. Napjatě alespoň naslouchám, zda-li neuslyším někde z dálky vrznout nějaké rozviklané dveře. Samozřejmě, že uslyším. Teď už jen zbývá zamňouknutí kočky a nějaká ta rána od zabouchnutých dvířek kdesi v průvanu.

        „Zamňouk!“ a „buch!“ ozývá se.

        Konečně jsem spokojen. Již mohu jít a vykládat všude o svém hrdinství. Nebloudím ani víc, než nějakých pár minut, a jsem v průjezdu před vrátnicí: „Tak sbohem, Invalidovno, zítra sem již nemusím!“ Svou práci zde jsem dokončil a zítra prý budu natírat nějaký stroj, či co, ale to už bude zase zpátky na Letné. A nyní honem na ubytovnu na Žižkov za Veinou, za Michalem a spol.

 

        „To je můj bratr Lui, Lui, Lui,“ představuje ho Viena.

        „Ááááh, Lui, Lui, Lui,“ přisvědčujeme s Michalem, že chápeme.

        „Bratr Lui, bratr Lui, bratr Lui, Lui, Lui,“ dodává pro jistotu ještě jednou Vienin bratr.

        Jsme dokonale v dokonalém obraze.

        „Bratr Lui, bratr Lui, bratr Lui, Lui, Lui,“ naznačují, že chápou i ostatní děvčata.

        „Bratr Lui, bratr Lui, bratr Lui, Lui, Lui,“ nezůstáváme pozadu, ani my, ostatní chlapci – bez čepic s třapci, neb na chalanskou módu jsme krátcí.

        „Tentokrát nejdeme do Slovanského dómu.“

        „Cóže, my nejdeme do Slovanského dómu?“ diví se po jejich Michal, jakoby měl proč, vždyť sám pomáhal v jinde vybraném podniku místo zamluvit.

        „Můžu mít prvý tanec s tebou?“ táže se starostlivě Lui Vieny.

        „Samozrejme, že nié, já tančím s Láďou!“ zklamává ho (rozradostňuje mne) Viena. „Móžeš ale tančit s Pétrou.“ To je další nová kámoška, co přicestovala spolu s Luiem s Poprada (jak to, že ji cestou nesbalil?)

        „Jak to, žes jí cestou nesbalil?“ ptá se ho neomaleně Michal.

        „Nětáraj,“ okřikuje Michala neomaleně Viena.

        Ale Michal je dnes ve formě: „Co myslíš,“ ptá se Pétry, „kdo z nás dvou je hežčí, ty, nebo já?“

        Jsem rád, že je Tady.

        Naštěstí jsme na místě a číšník nás uvádí ke dvěma k sobě sraženým stolkům pokrytým luxusně vypraným ubrusem. Hbitě je s Michalem přizdobujeme poupaty š(í)p(ič)kových růží, které jsme cestou pro naše Slověnky popíchanými prsty natrhali, málem nás při tom nikdo neviděl – takový jsme to my.

        „Jééé,“ za odměnu dostáváme pusy, já hlavně tu od Vieny – i když ta od Pétry také chutná zvláštně a číšník před námi načíná láhev červeného vína, asi nějaké slivky, po němž nám zhrubnou hlasivky, a večer je připraven na vášně.

        „King Kong, common!“

        Tancuji s Vienou a Falcem.

        Viena ke mne přitištěna svým melodickým altem.

        „Láďo, na Silvestra jsme pozvaní do Poprada. Ujo tam má reštauráciju a zve nás na silvestrovsků oslavu. Bydlet móžeš u nás.“

        Vineme se kolem sebe jak spoutaní jediným lasem.

        Michal a já si klepeme na čelo, že jsem asi blázen, jet / jít takovou dálku kvůli jedné holce, „však uvidíme, uklidňuji nás.“

        O pauze mezi Falcem a Bad Boys Blues jdeme ke stolečku mlsat slané tyčinky.

        A Viena je ke mne přitištěna svým melodickým saltem a já se těším do Popradu.

        „Jo a já se těším do Chorvatska,“ připomíná Gábi ostatním kočkám jejich naplánovanou letní jízdu.

        „Jo a my se těšíme do Náchodu, viď Ládi,“ obrací se na mne Michal a může se umrkat, jakože jsem domluveni a tak jako tak, ačkoliv nevím o co jde, mu to odkývám.

        „Už jsme to přeci jednou zmiňovali,“ praví uraženě.

        Venku před vinárnou štěká štěně a Viena si ho běží poch(yb)ovat.

        Vybíhám po několika schůdcích za ní, neb vinárna je pod úrovní ulice, a spolu s Vienou nabírám nezakouřený, ale přesto příliš teplý na to, aby byl příjemný, vzduch. Rozehřáté město.

        Klimatizovaná, ale zakouřená vinárna.

        Rozehřátá Viena.

        Stojí na špičkách, aby dosáhla svými rty na moje.

        Stojím na špičkách, abych mohl složit nějakou novou písničku.

        Její rty mne (s)pálí a já jí posílám zamilovaná psaníčka.

        Rozehřátá

        stolní

        lampička...

 

        Trhnutím se probouzím, to když přichází šéfka mne zkontrolovat, kolik práce jsem již vykonal. Naštěstí se probouzím rámusem, který způsobuje, když zakopává o starou plechovku s vyschlou barvou za vraty hangáru, ve kterém pracuji, tedy ve kterém bych měl pracovat. Naštěstí pro mne tato dáma ještě nikdy v životě nic nedělala a tak netuší jak dlouho má která činnost trvat, tož mne hladí po vlasech a chválí mne, jak jsem od rána úžasně pokročil. To je ovšemť pravda, neboť už jenom dva kroky a konečně dojdu k onomu parnímu stroji a začnu natírat.

        Dáma však odchází a já neprodleně usínám znovu.

 

        Už jsme zase paka na parketě. Michal se hádá s Pétrou a já se kočkuji s Vienou. Potom vytváříme společný kruh, bok na boku, chalan na kočce a kočka na chalanovi.

        Z jedné strany mne svírá kolem pasu Vienino průhledné triko a ze strany druhé mi kloužou po předloktí rozcuchané vlasy Pétry, to jak pořád zaklání hlavu.

        Jsme sjetý z toho jaká je to sranda, v Popradě na mne čeká rozestlaná palanda, Viena špulí rety a už jsme na konci věty.

        „Nó, to je dobrý,“ svíjí se Pétra, že by málem upadla, kdybych jí nezachytil vlastním tělem. „A ty po ní moc nekoukej,“ mračí se na mne Viena, ale to je v houstnoucím dýmu nespatřitelné, což záleží na tom, čili chceme?

        Venku se přihlásila Noc, podívala se na hodinky a hned samu sebe přejmenovala na Půlnoc. Na dveřích vinárny však stojí jasně černá písmenka na bílém podkladě, že zavírací hodina nastane, až uběhne ještě jedna hodina a pak ještě jedna hodina. To nám zvedá naší ulítlou náladu.

        Vinárna Na rohu ve Štěpánské ulici..

        Až se před ní vypotácíme ven, nevím, jestli budeme trefit domů. Na ubytovnu. Pravděpodobně půjdeme pěšky, než abychom čekali 40 nedočkavých minut na noční tramvaj.

        Půjdeme přes náměstí Míru, (už přes něj jdeme), půjdeme Slezskou ulicí, (už jí jdeme), přejdeme přes křižovatku Flóru (už ji přecházíme) a pak už je to jen malý kousíček kolem hřbitovních zdí, to snadno dokážeme, vzájemně podepíraje se.

        „Kóčky, pójďme s chalánami ještě na chvilku do klubóvny!“ navrhuje Viena.

        To jo, to je výborný nápad, protože okno od klubovny zůstalo otevřené, přestože se v ní již nesvítí. Navzájem si pomáháme vystrkat se do prvního patra a zároveň tím zase jednou jinak řešíme problém vrátnice, návštěv a podobně.

        Sotva jsme všichni na místě, svalím se s Vienou do jednoho gauče, jiní do druhého gauče a ostatní do ještě jiného gauče.

        Netrpělivě čekáme, až se jiní a ostatní odeberou pryč do svých pokojů a my dva, tedy já a Viena, tu spolu zůstaneme sami a potmě.

        Jedva to nastává strhávám s Vieny tričko. Celou dobu jsem si myslel, že pod ním již nic jiného, kromě sebe, nemá, což se teď potvrzuje. A když jí svlékám kamaše, zjišťuji, že dole je na tom obdobně.

        „Láďo, zamkni dvére.“

        „Láska moja“.

        Její vůně mne obklopuje...

 

 

 

 

 

  <<  Sedmdesátá třetí kapitola  >>  (Obsah)  

 

        ... ještě když se vpotácím s prvními ranními červánky do dalšího výpravného, (d)ne?

        Ou je.

        „Co bude s tím Náchodem?“ ptám se Michala, když druhý den večer jen tak zlehka oxidujem.

        „V srpnu tam nikdo nebude,“ vysvětluje, „v chalupě – kousek za Náchodem – směrem na Rozkoš.“

        „Aha.“

 

        „Vrrr,“ souhlasí Jiří Zaplatílek, když mne po delší době napadá mu zatelefonovat, jestli by nejel do Michalovic chalupy s námi.

        Michalovi to nevadí: „néée.“

        „Vezmeme kytary...,“ vyjmenovávám všechny výhody cesty, ...

        „Vrrr,“ souhlasí Jiří...

        „Néée,“ nevadí to Michalovi...

        ... a kazeťák, ...

        „Vrrr,“ souhlasí Jiří...

        „Néée,“ nevadí to Michalovi...

        ... a nějaké konzervy a bude nám rock-a-billy, rock-a-billi – buggy, buggy.

 

        Děvčátka zo (slovenských) hor odjíždí do Chorvatska, my odjíždíme do Východních Čech, ona nejdou vyprovodit nás, my nejdeme vyprovodit je. Což pochopitelné je, neboť odjíždíme současně. Vyměňujeme si však adresy („nate, tady je ta jejich...“ a „nate, tady je ta naše...“) a vroucí bosky, („nate, tady jsou ty jejich...“ a „nate, tady jsou ty naše...“) a slibujeme si, že se zanedlouho všichni šťastně a opálení opět, či o šest dvojdní sejdeme.

        Potom pelášíme na sraz s Jiřím.

        „Doufám, že to nebude takové to bloudění jako tehdá k Péťovi Baumanovi,“ zdraví nás Jiří.

        „Nebude,“ ujišťuje nás Michal, „od nádraží čtyři kilometry a zdaleka ne celé jenom do kopce!“

        Takto vyzbrojeni povzbudivými informaci nasedáme na vláčky, které jsou mezi sebou propojeny takovými háčky, díky kterýmž vytvářejí soupravy, které ovládají páčky, jedna na pohyb vpřed a druhá na pohyb vzad a každý jede rád.

        Jedeme přes Kolín, Pardubice, Choceň a přesedáme v Týništi nad Orlicí a do Náchoda dorážíme ve 12:00. Nádraží je stejně pěkně zaplivané, jako kterékoliv jiné.

        „Čeká nás nejméně hodina perné chůze,“ oznamuje Michal.

        „A musíme si cestou nakoupit,“ dodávám já, „když je to na takové samotě.“

        Kousek za náměstím je otevřená samoobsluha, která nám poskytuje dostatek potravy a pitiva na 5 dní, které hodláme na chalupě strávit. Dlouho se v ní nezdržujeme, neboť se již těšíme až spatříme na vlastní oči její prý čerstvě nabílené zdivo, anebo kamenivo?

        Tato zvědavost nás popohání i do značně strmého kopce, který jest nám zdolati, abychom si pak již mohli v klidu po rovince kráčeti, jako praví králové.

        Chalupa je schována za živým plotem v mírné stráni, no samotka to rozhodně není, neboť v blízkém okolí je poházeno několik dalších domů se zahrádkami a nedaleko se nachází hlavní silnice na Českou Skalici.

        Obcházíme živý plot, ve kterém je schovaná oprýskaná kovová branka, jejíž veřeje skřípou radostně na pozdrav každému, kdo dovnitř vchází, či ven vychází, což činí stejně tak i nám.

        „Tak to je ta vaše ruina?“ obdivuje se Jiří rozsáhlému komplexu budov z nichž obyvatelných je jen malá část.

        „Nóó.“

        „Proud tu asi nemáte?“

        „Ne-e.“

        „Vodu asi taky ne?“

        „Ne-e.“ (Ve skutečnosti je ve studni na dvoře.)

        „Tak nám to tu pojď všechno ukázat,“ souhlasí Jiří.

        „Doufám, že jste si vzali pořádně vlněné svetry,“ doufá Michal.

        „A to jsme měli?“ divíme se s Jiřím a v zápětí chápeme, že náš údiv má do patřičnosti dál, než liška do nory, když ji honí Angličani, neboť uvnitř chalupy panuje příjemných osm stupňů celsia.

        „To bude těmi stěnami,“ praví znalecky Jiří a snaží se roztaženými pažemi obejmout futro vchodových dveří.

        „Si nás zapomněl upozornit,“ pravím koutkem úst, „takový detail.“

        „Honem někdo rozdělejte oheň v petrolejce, ať se ohřejeme!“

        Ještě, že venku pálí slnko.

 

        „Jé, pojďme ven, venku pálí slnko!“ volá na nás Jiří z venku a tak nezbývá, než jít venkoncem ven.

        Pořizujeme několik fotografií sami sebe, nad námi hluboké modré nebe a sluníčku, ze všech těch opalujících se magorů, už jebe. Je neděle a bouřka má dost času.

        Hrajeme Michalovi několik málo z našich písniček a divíme se, že jsme je dosud nezapomněli. Ovšem Michal, když je slyší, praví: „Jste si jisti, že jste je opravdu nezapomněli?“

        Kde jaká jistota.

        „Copak asi dělá Viena a spol.?“ z ničeho nic se rozpomínám na Ně.

        „Balej snědý Černohorce někde na plážích Jaderského moře,“ zapochybuje Michal.

        Kde jaká jistota.

        „Pojďme si zahrát na tichou poštu“ navrhuji a hned:

        „To je ale nuda chodit každý večer do kina!“ křičím Michalovi do ucha.

        „To je ale nuda jít do kina na Tofiho a Vaculíka!“ křičí Michal Jiřímu do ucha.

        „To je ale nuda trmácet se v noci do letního kina na přehradu Rozkoš,“ křičí Jiří Zaplatílek, ale já rychle uhýbám, z čehož je krkolomná honička, (Anja by spráskla rukama,) která nás zavádí do nejstarší polorozbořené části naší usedlosti, obývané jen bílím a kopřivami.

        „Byl jsi tu někdy?“ ptáme se Michala nejistě.

        „V této části zahrady sotva,“ dušuje se Michal a raději pomalu začíná couvat a s ním i my, hrdinové a reci, nebudeme vystavovat naše mladé životy přeci, v šanc nějaké zatoulané kočce.

        „Cha, cha, chááá – čtenáři nám to zbaštili,“ radujeme se všichni tři a utíkáme do chalupy připravit se na večerní výpravu a přitom vypočítáváme, co všechno si sebou vezmeme: „peníze, pořádné svítilny a kolem pasu švihadla.“

        Konečně nastává čas odchodu, do kapes ještě cpeme rohlíky na cestu a vyrážíme vpřed. Asi čtvrt hodiny po asfaltovém chodníku z mírného kopce a jsme na výpadovce z Náchoda, na které po krátké chvíli míjíme směrovou ceduli „Rozkoš 3 km“.

        Slunce už tolik nepálí, neboť se pomalu blíží k obzoru, co 15 minut, to posun o průměr svého ko(to)uče (úhlová velikost a tak). Než k Rozkoši dojdeme obzor zlatoví a rudne a kdybychom se ohlédli za sebe, asi bychom se pěkně zhrozili, neb za námi se nad vrcholky Orlických hor pomalu hromadí hrozivě vypadající černé mraky. Ale to nás ani nenapadne nějaké plané rozhlížení se po kraji, když už naučil jsem pokra, ji, tu, co v myšlenkách mých přebývá, s malebnými okraji!

        Nalevo od silnice se zrcadlí vodní plocha a nad ní křivolaký tobogán. Kolem vodní plochy se rozkládá rozlehlý areál kempu, jehož součástí je i letní kino, jež je naším cílem.

        Velké stříbrné plátno se třpytí v posledních skomírajících paprscích mizejícího slunce a houfy lidí sbíhající se u pokladen doufají, že již brzy nastane dostatečná tma, aby bylo jak promítat.

        Rozmnožujeme tyto houfy o nás tři a přispíváme svými mincemi do pokladny kina a již si hledáme co nejpohodlnější posez na opršelých dřevěných lavicích.

        Ještě stále neotáčíme hlavy směrem na východ. Naštěstí. Jinak bychom mohli být klidně i vyděšeni z černé masy bouřkové hrozby. Se totiž mezitím hrozivě připlížila.

        Ale nikdo to nevnímá, vždyť právě se rozeběhl týdeník o úspěších budovatelů naší slasti. Než týdeník ukončí svou existenci, šero zvítězí nad pološerem a když to tak půjde dál, za chvíli ho bude možné nazývat i tmou.

        Ruch v hledišti ustává, všechny kelímky s pivem jsou na svých místech a Michal povstává, aby luskl prstem a: „hola, můžete začít s hlavním filmem!“

        „No jo, no jo, už letím,“ povidá promítač a chvátá k přístrojům, aby na ně usadil ty správné kotouče filmových pásek.

        „Dááávej, ber, ...“ začíná písničkou a Lukáš se Sagvanem přibíhají na filmové plátno, že by byla cítit ve vzduchu óda na déšť? Že by byla cítit ve vzduchu kvóta na lež?

        Kde jaká jistota!

        První kvapky totiž nikdo ani nevnímá. Ani ty druhé, ani ty třetí, teprve při čtvrtých se někteří nesoustředění diváci znepokojeně zavrtí, při pátých a šestých už leckdo leccos tuší a sedmé a osmé už lítý liják pečetí. Na hlavu nám padá vodní tanker. Je jak střela a my jako hejno hus. Těch míst, kde by se dalo hrát s deštěm na schovku je pomálu a tak jsou v mžiku přeplněna prchajícími diváky.

        Černočerná tma, ohlušující rachot prvních hromů a nápory větru ženoucí nám vodní masy do obličejů nás nenechávají na pochybách, že návrat do chalupy bude bžunda. „Bez pláštěnky bos, natluku si nos,“ prozpěvuje si malý ptáček zpěváček, než ho smete potopa kamsi do příkopu.

        Krčíme se pod pidikouskem miniaturní stříšky, která přesahuje promítačovu kukaň sotva o pár centimetrů a říkáme si: „No, že by to moc pomáhalo...“ a po půl hodině, celí prokřehlí: „No, že by se to lepšilo...“ a po další půlhodině, v průběhu kteréžto se nic (na celém širém světě) nezmínilo o případné změně: „No tak jdeme...“

        Vybíháme mezi vysoké cákance vody, která se odráží od asfaltové silnice a mokneme tak zespoda i ze shora, a gratulujeme si, že máme sebou, ty svítilny, alespoň včas poznáme, jestli to už přestává.

        Ne a ne a ne. Za každý kilometr zpět jedno. Klidně bychom mohli jít úplně svlečený, bylo by to úplně jedno, neboť ždímat můžeme i boty.

        „O tom všem budeme muset našim slovenám napísať,“ chlubíme se před Jiřím.

        „Ty budou nadšený...“ myslí si Jiří.

        Drtíme štěrk, když odbočujeme z hlavní silnice na postraní cestu. „Už je to jen kousek do kopce,“ říkáme vodě, aby věděla, kdy může přestat padat.

        Míjíme několik ztichlých stavení, ve kterých je dávno tma, neboť je půlnoc. Přeskaku přelézáme živý plot, protože jsme ztratili klíč od vrátek. A klesáme zcela rozmočení na nasáklou lavičku před chalupou.

        „To byla dobrá akce,“ hodnotí to Jiří.

        „To byl dobrý film,“ hodnotím to já.

        „Akorát nevíme jak to dopadne,“ hodnotí to Michal.

        Akorát nevíme, jak to dopadne, (hodnotí TO příběh).

 

        Druhý den nikdy nepouč(it)e(l)ni vyrážíme hned brzy ještě před rozbřeskem sotva se kohouti probudili po ránu asi tak v půl jedenácté na výlet směr Dobrošov. A ne že by to bylo způsobeno jakkoliv oproti včerejšku vylepšeným počasím, to teda ne, to jen nás to kam?si pudí – v obličejích celí rudí – od námahy z probíjení se deštěm, který studí.

        Vojácká pevnost před námi, vlastně spíš nad námi, v kopcích nad Náchodem směrem k polské hranici.

        „Proč sme stavjeli pevnosti proti slovanskejm kámošům z Polska?“ diví se Michal.

        „Protože tam dřív žili skopčáci, ty vole (fuj, to je ale ošklivý výraz, ten by Jiří nikdy neřekl, ale rýmuje se na něj spousta slov, např. bole, dole, góle, hole, kole, mole, pole, role, sole...“ odpovídá mu Jiří.

        „Ch-chm, ch-chm, to sou mi ale eurozmatky...“

        A tak nám cesta zvesela ubíhá, značka značce nadbíhá a ani se nenadějeme a stojíme před pevností, kde se dozvídáme, že prohlídka je za hodinu, či za dvě, záleží na tom, z kolika džbánků si průvodce nahne a nás to tím pádem k pípě také táhne.

 

        Sloveny se cachtají v moři slané vody a loví z písku mušle. Černohorcům div nelezou oči z důlků, když se pro (lad)ně ohýbají nahoře bez.

        „Copak asi robí naši chalani v Čechách?“

        Zaháněji Švédy z Karlova mostu?

        (Tak jsme se konečně dočkali.)

 

        Naši chalani, tedy my, prolézají zatuchlé chodby 60 metrů pod zemí a obdivují důmyslný stroj války, jak šikovně umí regulovat obyvatelstvo na Zemi.

        V podzemí je stejná zima jako nad zemí, alespoň v něm však neprší.

        „Hele,“ upozorňuje nás Jiří, „roury na házení granátu ven z pevnosti, útočníkům rovnu pod nohy.“

        „A hele,“ upozorňuje nás Michal, “roury na házení granátů dovnitř do pevnosti obráncům pod nohy – musí být přeci nějaká spravedlnost ne?“ ušklíbá se.

        Vybíháme po 6i stech 5a 3ceti schodech zase na povrch podívat se, jestli už to náhodu nepřestává.

        „Myslim, že už je to lepčí,“ říká Michal, „už prší jenom 239 mm za hodinu místo předchozích 242!“

 

        Sloveny jsou také mokré, ale třpytící se slané kapky na jejich dobronzova opálených tělech („kde asi zůstanou bílé?“ sází se mezi sebou Černohorci) se rychle vypařují pod jihobalkánským sluncem.

 

        Utíkáme přes širokou louku šťastni, že se k dešti připojila jeho kamarádka bouřka, což je sice proti předpisům, ale nebojte se, kličkujeme mezi blesky, jako rychlonozí zající. V patách lišku mající.

        (A hádejte jak rychle to zvládá vzduchem elektrický výboj!)

        A naše kamarádky tam někde v dálce, kdy ty se k nám připojí?

        „Musíme počkat, až uschne, Láďo!“

        Rada.

        S velkým eR.

        Tak to si večer v chalupě pořádně zatopíme.

        A možná, že už odpoledne.

        Všechno záleží na tom, jak dlouho bude trvat doklouzat blátem dolů do Náchoda, přes který je nám dáno projíti, neb nemá vnější okruh pro chodce.

 

        Sloveny již proschly a tak místo kapek moře se jim perlí po tělech kapky potu – na špičce jazyka stejně slané, jako když u neznámého ostrova vyhodíte kotvu – a zachvění, co proběhne celým tělem, tím jediným neznámým a správným směrem – náhle je tu.

 

        „Vidím světýlko Náchodského zámku,“ křičí Jiří.

        „Jo, tam se podíváme zítra, tam prý provádějí děsný kočky,“ raduje se Michal.

        „Prý jsou strašně krásný!“ přizvukuje Jiří.

        „Prý příšerně!“ raduje se Michal.

        „To abychom si vzali dobré foťáky,“ nakukuji za plentu, za kterou se naše sloveny převlékají do krátkých květovaných šatů, ve kterých půjdou na večeři. Naštěstí si toho na tu dálku nemohou povšimnouti.

        Tento radostný plán způsobuje, že jsme v chalupě na to tata.

        Tata.

        A jsme v chalupě.

        A máme zatopeno a schneme.

        A myslíte si, že jdeme tentokrát brzy spát?

        Ne, ne.

        Přelaďujeme kytary až za samé hranice jejich možností a zpíváme si spolu s Osbournem: „... sabbath bloody sabbath...!“ A opojeni nocí, jež s(i)libuje vždy víc, než v sobě schovává, a Anja mne při tom nechává a závrať, TA závrať podťatých myšlenek až do kolen, vzato kolem a kolem, co že to chtěl vlastně Básník říct? Že Anju miluje, že víc? A má potom smysl poslední předkapitola?

        A jak si to vlastně představujeme, tedy zítra na tom hradě, či zámku, či v jakémkoli jiném polospánku? Prostě a jednoduše:

        Vyšplháme se do kulatého kopečka, na kterém stojí Náchodský zámeček, koupíme si pestrobarevné vstupénečky a způsobně se seřadíme na kamenném nádvoří jenom k tomu (a nejenom) určeném. Nádherná průvodkyně prý přijde za deset minut.

        Čas si krátíme vymýšlením způsobů, jak bychom ji mohli sbalit. Tedy pokud pověsti o nádherné Náchodské průvodkyni nelžou.

        Nelžou.

        Přišla si pro nás fakt kočka.

        Sledujeme jí ze zadu, jak před námi stoupá po sešlapaném rudém koberci do prvního patra, kde začíná první okruh pro návštěvníky. Boky se jí přitom vlní. Na štítku, který má připevněný na (a že jakých!) prsou, se skví její jméno Michaela. Michal Sakař si (h)ohonem poznamenává do notýsku, který nosí pro tyto a podobné, či úplně jiné, účely neustále při sobě.

        Visíme jí na jejích překrásně vykrojených ústech. Sotva slyšíme, jaká sladká slůvka její růžové rtíky vypouštějí do éteru. O zámku si neodnášíme nic, o jejím vzhledu všechno. A to ještě není, jak již bylo dříve řečeno, u vrat jsme si op(á)sali přesnou adresu zámku, čistě tak pro případ, že bychom se rozhodli sličné Michaele napsat sáhodlouhý dopis plný milostných vyznání, všechno.

        Případ ten nastává ihned po návratu ze zámku do chalupy. A ještě nejsme ani pořádně odstrojeni a již se ženeme po kalamáři a čerstvě seříznutých husích brkách, abychom mohli rychle odeslat mužný dopis, naformulovaný v našich rukách. A jak je v této knížce dobrým zlozvykem, následuje v celém svém původním z(vo)nění:

 

        „Vážená slečno průvodkyně.

 

        Nedávno (20.8) jsme navštívili Tvůj státní zámek Náchod.

        Byli jsme uneseni, vzpomínáte si?

        Nevíme o Vás sice nic, ale rádi bychom se to dozvěděli.

        Upoutal nás Váš výklad, Vaše vystupování, ale především Váš půvab.

        Věříme, že Vás ještě někdy spatříme.

        Vám oddaní.“

 

        Moc se nám to líbí, a že jsem v takové kuráži, tak, jen aby, nedošlo k blamáži, tak napíšeme, těm, co se válejí po pláži, stručně řečeno taky:

 

        „Heloů girl!

 

        Ládja vam pyše, hocy aj ja.

        Hentom sme volny.

        Póvodnje my ichtěli ne, ale pótom hej oni aj, čiže my.

        Fero išjeľ spať v Zuzanů, no my s Láďjou spolů.

        Prepačte našů tu enů slovenčinů.

        My byvame v hórach v zlatkej jamočke, iba cez útorok, čiže voskresenije, a o to nam idě.

        Končime, czieruzska umierá.“

 

A že to zvoní dobře? Tak ještě jeden:

 

        „Hoci voči, píšom eště raz,

        i keď dopis prvý, nemal ani kaz,

        čiže nemaľ chybu, íba trochu vtípu,

        to viete, že hej, máme sa tu fajn,

        veď sme ze všech nej, a tak nám všetky daj,

        (ako ťava na púšti, nemožem utiecť do hůští)

        a tak si kočky s okolia, všelicos k nam dovolia.

 

        Hentom tentom, ani bohovija,

        čo rátáme spolu, sa niktá nedovijá.

        To vietě že áno, iděm spať až ráno,

        čo róbyme do tej dóby, to je tiež aj vaše hóby.

 

        So súdružským pozdravom,

        idole, idole,

        nahoře i dole,

        svaz Česko – Slovenského priaťelstva.“

 

        A až bude doručen vzkaz prvý, dívka zrudne, cele však polichocena odpoví nám zdvořilým odmítnutím – vždyť už má jednoho chlapce tak k čemu by jí byli tři další? (Že by do zásoby na hroší časy?)

        A až bude doručen vzkaz druhý a třetí, to už budeme s Michalem a Jiřím dávno spánkem tuhý a Viena si povzdechne a Gábi se uchechtne a dívka z pokladny odloží kostým nákladný pečlivě vedle sebe, a v plavkách jak bez plavek, uprostřed milostných zastávek, každá z nich ruce pozvedne a zvolá: „ó, je! – toto v duši zebe!“

 

        A anžto, prý a protože je po prázdninách nutno zapsati se do dalšího semestru rozvysokoškolovaného studia, chaloupku brzy vyklidíme, prakticky již zítra brzy po ránu, tak brzy, že snad ani nepůjdeme spát. Musíme vyjet v pět ráno z Náchoda autobusem, bychom byli v osm v Praze, bychom stihli v půl deváté zápis. Vstáváme tedy ve čtyři vyspalí až hanba. A stáváme se rytíři zlomených srdcí seržanta Ramba.

        (Ale zatím o tom nevíme.)

 

 

 

 

 

  <<  Sedmdesátá čtvrtá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        „Jaké že řeky tečou na jihu?“ zajímá se dívka z pokladny.

        Aby řeč nestála uprostřed Poprada.

        Rozhled na Tatry, rozhled na louky, štíty až do nebe, ovce a zvony z pastvin smíchané do jediného kaleidoskopu za oknem pokojíku, kde přebývá noc, co noc, Viena, když je na návštěvě u svých rodičů. „Tak co, kdy přijedeš příště?“ ptají se jí u snídaně, když Viena plní svoje dlaně kukuřičnými lupínky – „Na Silvestra s Laďou,“ – nehorázné plánování v horizontu příštích východů ospalého a nízkého zimního slunce, já přijíždím a můj příjezd je důvodem naplnit všechny hrnce pečínkou na uvítanou mi při(chází/bíhá/létá/tančí et setera) Viena až na nádraží, „Poprad hlavná stanica,“ oznamuje tlampač nad kolejemi, „hlavnější už nebude,“ dodává pro jistotu ještě pro nás, rozvážnější typy, než ňadra v ústrety vzkypí, líbám ji na obě líce.

        „Jaká bylá cestá?“ táže se má děvčica.

        „Rychlá,“ vždyť jsem jel rychlíkem, „a studená,“ vždyť je zima a vagón se obešel bez topení.

        „Ukažem Ti, kdě bývame,“ říká Viena a táhne mne za ruku do zasněženého kopce, kde leží dvě obce a jedna z nich je Poprad.

        „Som rada, že si prijol, ujo nam venoval listky na tů silvestrovsků oslavů do svojho hotela.“

        „Prima,“ neviděl jsem Vienu tři měsíce, protože podzim strávila na rodnom Slovensku, ale pozvánku na Silvestra mi poslat nezapomněla, a tak se nemohu nabažit pohledů do jejích slovenských očí, ve kterých se čerti točí, kolem ruměnců politých studem.

        „Kam dnes večer půjdem?“ (abychom noc mohli strávit spolu?)

        „Usédneme s nášima kolem jédnoho stólu a pak se zamkneme v mém pokojíku!“

        „A měla ses tu dobře?“ (bez zemně?)

        Viena mi zpívá do ucha tu její notu, tu, kterou na obyčejné stupnici nenajdete a nervozitou se topí v potu.

        Beru jí do náruče, svírám ji v obětí, všude ji laskám – po tak dlouhé době, Viena přikyvuje, že je to ještě láska a vrací mi všechny horké doteky, které ji kradu cestou hlubokým sněhem v ledovém mrazu k jejich vytopenému domečku.

        Rychle doň vklouzáváme, abychom tepla přespříliš nevyvětrali.

        „Tož ťa vítáme hochu,“ přivítací výbor čeká už v předsíni.

        „Ale já jsem tady jenom kvůli té silvestrovské oslavě,“ bráním se srdečným šťouchancům a Viena mi napomáhá tím, že mne odvádí do svého v podkroví umístěného pokojíku, čímž ,mne osvobozuje od uvítacího ceremoniálu a „nezapomeňte přijít dolů na tu večeři!“ volá za námi Vienina mama.

        „Tak daleko a tak dlouho,“ pronáším srdnatě.

        „Pst, však máme celý víkend pred sebů a ty zas bůdeš moj chalán!“ tiskne mi Viena horké rty na tvář a ještě jinam, a já ji vedle sebe ještě jednou mám, kouzelné kotě plné divukrásných čar a mam.

 

        „Neuvěřitelné,“ říkám si, když se probouzím s Vieninou tváří obtisknutou na mém předloktí a za střešním okénečkem pozoruji, jak Tatry s východem slunce poznenáhlu získávají svoje včerejší obrysy.

        Viena se neklidně vedle mne zavrtí a ještě hledá nějakou pohodlnou polohu, aby mohla dospat po mém boku a já si ji k sobě ještě pevněji přitáhnu věda, že se jedná o jeden z mých posledních loků z Vieniny skrýše, „Laďa, už nebude příště...“ špitne ze spaní, „Já vím“ a nedbaje na lhaní, sním o milování, ve kterém se propojují naše dvě rozmanité číše.

        A ráno na sebe zvesela jukáme.

        „A opravdu jsme spolu prospali noc?!“ nemůže uvěřit Viena našemu štěstí.

        A veselé políbení a postel ta naše podobna je dešti, zurčí podvědomou touhou, „ten půlrok s tebou byl minutou pouhou...“ oba srozuměni přitakáváme si, a: „honem pojďme na snídani!“ a: „honem, kdo bude dříve oblečen!“ Vždyť dnes nás čeká silvestrovské veselí!

        Jen co se setmí, jen co se rozvěsí a lampiony zapálí, jen co se ve sněhu stezky prokopou, kterými bychom se mohli k hotelu vydrápat, začneme se na večer pilně oblékat, jen aby nám to spolu slušelo.

        Hotel září do tmy a jeho odraz v horském plese by rozechvíval naše duše, kdyby pleso nebylo zamrzlé a nebylo opatřeno kluzištěm. Opatrně přes ně kloužeme a navzájem se podepíráme tak, aby v případě, kdyby jeden z nás začal padat, spadli všichni.

        První kloužu já, za mnou Viena, za ní její bratřenec Lui, Lui, Lui a za ním další dvě či tři slovenské kočky, či chalani, těžko říci, když jsme zahaleni v teplém oblečení až po uši.

        Vienin ujo nás už očekává a hotelová hala je příjemně vytopena a osvětlena, takže můžeme v pohodě svléknout své svršky a kočky nám konečně ukazují své postavy a šaty – mršky.

        Viena je celá v černém, jako noční panter, který se chystá zaútočit ladným skokem a já ještě v černějším, jako bandita Santer, který se chystá utéci přes hranice do Mexika, i kapela, co nám bude hrát, má černá trika, zkrátka taková ta veselá technicolora.

        A šampaňské nám nesou na stůl, a začíná éra vzhůru do němoty a zpocená těla a Viena ke mne tiskne také jedno a šeptá mi do ucha: „Co teď budeme dělat?“

        A: „Teď už přece vůbec nic,“ šeptám a vidím dno a: „vidíš ho taky?“

        „Tady to?“

        „Jo...“

        „No jo...,“ a opírá se o mé paže a: „pojďme na terasu...“

        Jdeme na terasu.

        A cestou nabíráme další pití na terasu.

        A budeme se milovat na terasu.

        A kdo vytyčí další trasu?

        A nevšímám si, co je to za divnou rasu, co má pouze stuhu okolo pasu a šíji plnou vlasů, jako za nejlepších časů, když den byl ještě plný jasu... c‘stou na terasu.

        Přípitek pod hvězdnou nocí, už se (ne)máme ve své moci a jiskry od padající krůpěje Vieniny poslední slzy mi končí na jazyku.

        Pohladí mne po tváři – jen tak ze zvyku – a ptá se: „Už víme jaké řeky tečou dole na jihu?“

        „Počkáme na půlnoční přípitek a pak jim to prozradíme,“ říkáme a spiklenecky mrkáme na naše čtenáře. Do půlnoci zbývá sotva hodina. V tanečním sále to válí ta černá skupina a tak se k tanci přidáváme, čímž pádem zůstává terasa zase opuštěna a jen otisky našich pocitů ve sněhu zůstávají svědky naší proměny do další uhrančivé směny.

        Kapela hřímá, aby přehlušila blížící se příchod dalšího nikým nezvaného a přeci nevyhnutelného roku. Kapela hřímá:

 

        Tak jsme se konečně dočkali,

        zbourali Karlův most,

        to bylo slávy, když sochy padaly,

        kočky i psi gratulovali.

 

        Ti co to zmákli, napít nám nedali,

        jenom jak žáby hlasitě hýkaly

        a my jsme znuděně, nahlas

        a děkulovali.

 

        Já Vienu pevně v náruči třímám: „Před půlnocí mi neutečeš!“

        Viena mne v náruči také pevně třímá a: „Před půlnocí, si jinou dívku nepře(te)čteš!“

        Již přinášejí čerstvě vyhlazené lahve plněné pod tlakem, a již ti, co se ještě alespoň trochu drží na nohou, shromažďují své poslední myšlenky k poslednímu přípitku a dělostřelci se chystají k odpálení Lomnického štítu – důstojnému to zakončení roku 1987.

        Za chvíli už to bude, šťoucháme (každý sám?) do sebe lokty a sledujeme bimbací hodiny na ředitelově zápěstí ujy, an nám dramaticky sděluje za spontánně mohutné odezvy celého sálu:

        „Děsiáť, děviáť, ósem, séděm, šesť, pieť, štýri, tri, dva, jeděň, a je to tůůůů!!!!“

        „Bingooo!“

        „Bombaaa!“ (Lomnický štít se kácí k zemi do údolí).

        „Jupííí!“

        „Supeeer!“

        „Hifiii!“

        Výkřiky sta r(ad)ostí neberou konce, nevíme, jestli i ona (černá kočka), ale on (Santer) chce. Aby nikdy neskončila sranda a aby byl na celém světe smír.

        Všichni jsou teď venku a obdivují široko daleko do kraje vybuchující ohňostroje, i když „na ten lomnický štít stejně nic nemá,“ poznamenává škodolibě jeden číšník, než do sebe kopne dalšího panáka a odpotácí se naložit do láka.

        My s Vienou se snažíme odpotácet někam, kde by nebyl takový bengál a kde bychom se alespoň trochu slyšeli, alespoň to naše oblíbené šeptání do (r)oušek bez ústních zkoušek.

        Snažíme se potácet, co nám promile dovolují, za vydatné vzájemné pomoci, už jsme venku před hotelem, už jsme za parkovištěm, už jsem na uklouzané zledovatělé stezce mezi klečí do dalšího roku, bude lepčí? bude v okru? už brzy budeme muset odpovědět na tu slíbenou otázku, my – blíženci s jedním tělem.

        „Řeky na jihu?“

        Odmlčíme se dlouze.

        Políbíme se dlouze.

        Díváme se do očí dlouze.

        První pomalu promlouvá Viena dlouze.

        Její hlas zní jako andělé přistižení při touze.

        „Na jihu?“

        Přivírá oči do dvou úzkých stružek

        Odfoukne mezi námi vznášející se peříčko a vzdechne:

        „No přeci Dunaj...“

        A já na to:

        Vybaven zkoncentrovanými vzpomínkami:

        Odfouknu mezi námi padající peříčko:

        A i já pomalu, dřív než skončí tato kapitola, vydechnu:

        „Á Dyjé...“

 

        (Už skončila.)

 

 

 

 

  <<  Sedmdesátá pátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Proudy mne unášejí vlakem do kdovíkam, ještě téže noci, než silvestrovské veselí nad ránem vyšumí.

        Je poloprázdné, ten šum, to nadráno i ta jízda vlakem. Jsou poloprázdné i ty fotky, co teď doma leží ladem?

        Za okénkem tma, není na co koukat, příští zastávka bude u Vsetína. Tam na nástupišti čeká Rena(ta z první kapitoly) a vyhlíží ve tmě svůj rychlík na Prahu (nového dne). Začíná sněžit a tak je také celá zachumlaná. „Co mne to jen popadlo jezdit na Nový rok po půlnoci?“ Kozačkami vydupává do závěje novoroční rytmus.

        Vlaku zbývá do stanice ještě pěkný kus.

        Mám zavřené oči a nemyslím na ni(c). Na nic jiného než na ni(c). A Vienu odnášejí davy tanečníků pryč.

        A padající sníh za oknem vyvolává doem, že noc je jen takový černo-stříbrný poem za sněhovým závoem. Do kterého je právě nyní Renata oděna a když rychlík za mohutného vypouštění páry a tlumeného syčení pístů předjíždí před její ostrůvek uprostřed nádražních kolejišť, je jich ještě víc, těch co se od noční oblohy odrážejí, těch (s)myšlenek v knotech našich svíc.

        Renata nastupuje jediná a sama, do poloprázdného vagónu, a vklouzává do prvního prázdného kupé ráda, že má to podupávání v čerstvém sněhu za sebou, dlaně přikládá k rozpálenému topení pod okénkem u podlážky. A já v kupé sousedním pospávám a kdovípak o kom a o čempak zase sním.

        Ta noční stezka rychle ubíhá za občasných probuzení, ve kterých nic není; N. K. O. T. B. myslí na tebe, Olomoucí se jen mihneme, vzhůru na Českou Třebovou a Pardubice, a přednostové už si mnou ruce: „to si zas další rychlík hezky odmávneme!“

        Do Prahy frčíme vedle sebe odděleni přepážkou mezi kupátky, zády k sobě. Dojezd nad ránem. Již brzy začnu trénovat běh do schodů, ze schodů, kolem schodů a pod schody. (A budu potřebovat dobrého trenéra.) Kde ho (jí) jen seženu?

 

        Chci běžet do schodů rychleji než vítr, dokonce rychleji, než ruský eskalátor. Chci běžet do schodů tak rychle, až se jednotlivé stupně promění v klávesy klavíru a já na něj zahraji durovou stupnici plnou mollových manýrů tak, aby noty neztratily víru, že jednou ze stupnic vymaní se.

        Které schody to budou ještě nevím, ale určitě ty z Malé Strany na Pražský hrad.

        Anju svírá hlad, když od rána ještě nepojedla ni sousta ničeho zdravého, výživného, plného minerálů, vitamínů a lehce stravitelných vláknin.

        „Alespoň jablko kdybych byla bývala o rukáv vyleštila,“ stěžuje si na (d)osud.

 

        Já si stěžuji na rosu, že se mi třpytí na řasách, ale nic neříkám, když opouštím rychlík ze Slovenska časně k ránu, seskakuji ze stupátka a zabouchávám za se(bou) všechna zadní vrátka, ale nic neříkám, protože tak je to správné a tak to má být, a už se těším, jak poučení z chyb rozvěsím po stromech před Hlavním nádražím, tisíce bulíků – zlatých prasátek.

        A přemýšlím nad domácí zásobou trsátek, zda-li vystačí na mou novou poslední básničku – na kličku. Či na dvě si utahuji sandály, či jakoukoliv jinou pevnou běžecko(b)u(v) a utíkám (utíky, utíky, utíky) do Šáreckým potokem provoněného údolí ověřit si, že 10 kilometrů poklusem zase hravě zvládnu.

        Ještě lepší by bylo, kdyby se mnou běžel Honza Honzislav, což je potřeba řádně rozebrat:

        Scházíme se s Honzou u Michala Sakaře, který zrovna natírá svůj stylový gramofon na leskle stříbrnou barvu a rozebíráme to.

        „A přiučili jsme se od nich alespoň něčemu?“ chci vědět já.

        „Lhát doma,“ říká Michal (a kdo by přitom vzdychal).

        „Lhát sobě,“ říkám já (a kdo by přitom nepotřásl hlavou).

        „Shakin‘ baby...,“ říká Honza, „twist and shout!“

        „Zda-li pak nás baví ještě škola?“

        Je to stále dokola a „break on through“ je v nedohlednu.

        „Já bych to zkusil ještě jednou,“ nenuceně si pohrávám s návrhem na další nápad jak navrhnout nenápadně zahraný další postup napřed promyšlených záměrů.

        „Jo, tak to bude lepší,“ nemá k tomu už víc co dodat Honza.

        „Kecy,“ říká Michal a pouští další desku z okna rovnou na asfaltový chodník, protože se nám nelíbila. Rozprskla se jak gramofonová deska, když narazí do asfaltového chodníku.

        „Pojďme nahrávat,“ ať jsem s tím brzy hotovy,“ říká Honza a propojuje příslušným způsobem přístroje, abychom mohli vyrobit další nelegální kopii pokoutné nahrávky nějakých garážových dělníků.

        Asi těch Siouxů, co nás kdysi s Anjou tak příhodně přepadli na té Rokosce, když jsem ještě očima viseli na kostce, zda-li nám (s)padnou tři š(v)estky, bláznivé a s(h)nivé, ale poslouchá se to hezky.

        „Nebyli to náhodou Komančové?“ strachuje se Honza (abychom nenakrucovali dějiny).

        To se nedá vyřešit nikde jinde lépe, než v bazénu. To už máme s Honzou dobře vyzkoušené. Všemi možnými způsoby.

        „Zkusíme to znova?“

        „Já Anjo...“

        „A ty?“

 

        Běžíme s větrem o závod, jediné to jistoty v širém okolí, závodění do polí, a smí se vůbec předbíhat? Utíky, utíky hustým vřesem, nohy o něj drhnou, utíky, utíky, písečnou pou(š)tí, kolotoče místo ložisek, krystalky křemene, to to ale frčí, utíky, utíky, tak proč na startu pořád ještě trčím?

        „Takhle ty schody nikdy nevyběhneš,“ radí mi Honza a Anja nenápadně přikyvuje svou hlavou k rozmazané duze, kterou pod očima zdobí se – jakmile z všeobecně rozšířeného hlasu dozví se, že Renata do města vrací se, a mě je šuma fuk, co o nich teď má tužka napíše, neb cíle mé jsou ryze sport(o)v(ní), ale kdo mne natrénuje?

        „Kolik těch schodů vlastně je?“

        „To se ale opravdu nedá jen tak od boku říci,“ Michalova oblíbená mylná směnka.

        No chvíli počkejme a uvidíme.

        Už je mám spočítané, jeden nad druhým, mršky jedny ošlapané od nespočetně bot, až do obla(k). Už jsem spokojen? Zapíšu je do pažby své tužky?

        „Zapíšeš?“

        „A to se ptá kdo?“

        „Já (tvůj stihomam), coby obhájce (tvých sám).“

        „A – to jo...“

        Stojím na nejvyšší(m) s(c)hodě, ale čas nestojí za nic, tak to tedy zopakujeme, a ještě jednou a ještě, dokud nebude před závodem – v sobotu dopoledne, jednoho dne, celkem neoposlouchaná hra, mezi jednou a ostatními zkouškami, diváků, jako mraků nad námi, samosebou, že nízko visících, když je barvy olověné, jako každý správný únor; start i cíl se ztrácí v ml(éčné tu)ze.

        Na nohou mám své nejlepší botky, to udělá nejmíň půlku závodu, druhou půlku dělá potom dres z těch nejmodernějších kosmických materiálů, to kvůli snížení tření vzduchu o stěny tepoucího srdce: „No nevím, koukám na své tepláky...“

        Povzbuzovat přišli: Honza Honzislav, Miloš Miloslav, Michal a Jiří, a Anja (ale ta tady není) a Renata (ale ta tady taky není) a o Gretě ani nemluvě, a Markétka (to je snítek) na kvietkách.

        Viena závod startuje a všichni na nás křičí, jak smyslných pocitů zbaveni, někteří do nás dokonce i strkají: „no tak honem, no tak už přeci běžte, ať jste tam nahoře první...“ a my se nedáváme dvakrát, či třikrát (někteří dokonce i čtyřikrát) pobízet a vyrážím se zaržáním vzhůru, coby mustangové, jež lovil Old Shatterhand ve svých nejlepších zálesáckých letech.

        Hřívy za námi vlají.

        Myslím si na první místo, ale k tomu je dosud forever daleko – po očku po sobě, my závodníci, pokukujeme, a zvony na pražské Loretě tomu vyzvánějí předvítězné unchorály.

        Teď už jsem jenom sám se svým úsilím, které si mne podmaňuje a o té výšce prakticky neuvažuji (myslím na ní pořád) a schody: „schod!“, schody: „schod!“, poschodem schod.

        První z nás jsou již na dosah od cílové sázky na to, kdo se první dotkne pásky cílem profrče. Druzí z nás jim sotva supí na záda. Ti třetí již dávno vědí, že nic na ničem nevyhrají. Pak dlouho nic. A pak už nemůžu jenom já. Ztracen v závodnickém poli; ztracen; a pak že já... na kterém to místě že si vlastně stojím?

        „Na kterém to místě že si vlastně stojíš?“ má starost(a Prahy 6).

        Hezkém, slunném, útulném...

        Víc ze mne nikdo nevyrazí. Vyběhl jsem ve svém nejlepším životním čase, snad se vrátí zase, až si jednou budu promítat – tu videokazetu zahozenou po(d)stelí.

 

Pokračování...