A n j a  

D r u h á   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Pátá část/ Proudy     ...pokračování

 

  <<  Šedesátá šestá „sixty-six road“ kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Naše oblaka nejsou skrze košaté koruny okolních stromů ani vidu, ani slechu a to ani v případě, že zakloníme hlavu, jak nejvíc to jde.

        Ale naše obloha zanedlouho stejně potemní a tak nás to netrápí, neboť se kolem nás rozprostírá příjemná podvečerní atmosféra. A připíjíme si na ni plnými půllitry, které tu venku čepují přímo pod stromy a platí se ihned a ke stolku si sklenici odnáší každý sám a pak se zase kácíme zpátky do židliček, ze kterých jsme kvůli přípitku před chvílí povstali, ale hlavně abychom mohli lépe obhlédnout. Se.

        Zatím ještě hudba nehraje a tak netancujeme.

        „Láďa, čó ty vlastně róbiš?“ ptají se mne kočky – já sám nad tím často přemýšlím.

        „Co děláte vy?“

        „Chi, chi, chi,“ pomrkávají po sobě, „telefonujeme!“

        „Oni pracují v mezinárodní telefonní ústředně,“ uvádí na pravou míru Michal, „na Žižkově,“ dodává.

        „To se máte, a kde spíte?“

        „Chi, chi, chi,“ pomrkávají po sobě, „na ubytovně!“

        „Hned pod tou ústřednou,“ uvádí na pravou míru Michal.

        „To se máte, a co celé dny děláte?“

        „Chi, chi, chi,“ pomrkávají po sobě, „balíme chalany!“

        Tak takhle nějak ten rozhovor probíhal, kromě toho „chi, chi, chi,“ to jsem si tam přivymyslel, aby se to zdálo legračnější.

        „Nekecáš náhohou?“ ptají se mne.

        „Jak bych moch,“ vrtím se, ale tu o té Sněhurce jim stejně odvyprávím.

 

Ta o té Sněhurce:

 

        To se vybere vhodně vypadající dívka a požádá se, aby vyndala z kabelky zrcátko a dýchla na něj. Potom má vzít cíp své sukně a zrcátko dobře vyleštit, až se v něm blýská večerní sluníčko. Pak se dívka vyzve, aby se do zrcátka pozorně zadívala a zeptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz nám, kdo je na světě nejkrásnější?“ Dívka se chvíli ošívá, protože tuší, že je objektem zájmu a že zrcadlo označí asi ji. Nakonec jí to ale nedá a zeptá se. Již zbývá za zrcátko jen odpovědět. Doporučuje se odpovědět asi takto: :No přeci Sněhurka, ty držtičko!“ (Když tak pozměňte hlas, aby nikdo nepoznal, že jste to řekli právě vy!)

 

        Viena se nenaštvala, spíše se jí blýská v očích. Spíše se kolem ní pohledy na zahradě točí. Prší. Je sucho. A hodinová ručička na slunečních hodinách dřív půlnoc nepřeskočí, než se začne tancovat.

        „Čo tu tak sedíme, děcká, pójďme na to!“

        „Ale to musíme vnu!“ vraví Michal.

        Neboť jak jsem si všiml už i já. Pije se venku, ale tancuje se vevnitř. Za tím účelem tam postává diskjockey u mixážního pultu a chystá se nám něco Moderně Říct. Asi, že: „šery, šery, lejdy“.

        Spěcháme, abychom to stihli.

        A protože je nás nespárovatelný počet, tancujeme všichni dohromady.

        „Ale to není pravda!“

        To víme taky, ale ještě je příliš brzy.

        A proto neodcházíme po jedné písničce domů, ale nýbrž ke stolku, který jsme s-ihned bystře zabrali a objednáváme si Ruské šampaňské.

        „Nebo raději hned dvě!“ volá Michal za číšníkem, „abyste nemusel chodit dvakrát!“ Třikrát? Čtyřikrát?

        Ukazuji celé společnosti, jak se dá z tramvajového lístku složit papírový model jeřába (samozřejmě, že ptáčka) a Viena si ho pouští ve své sklenici jako lodičku, ostatní nemohou, protože už mají ty své dopité, ale Viena už má druhou.

        „Chtěl bych teď tancovat jen s tebou,“ říkám jí, ale odpovídá mi jen salva smíchu jejích kamarádek.

        Nicméně diskjockey nám dává rukou pokyn, že můžeme začít a na balkon usedá smyčcové kvarteto ve stylových loknách, aby nám zahrálo Včera.

        „Ale my chceme tančit ještě dnes!“ protestuje Viena.

        „Ale to máte smůlu, protože ještě zdaleka není půlnoc!“ volá kde kdo, jen já ne, protože já si myslím, že Včera, lze tančit klidně i zítra.

        Naši kamarádi jsou z toho ovšem poněkud zmatení: „Tak budete tancovat, nebo ne?“

        To je ale parádní otázka!

        A to i přesto, že kde kdo (na-ni-ne) zná odpověď!

        Diskjockey diriguje, kvarteto hobluje a já si myslím, že by v kole se mnou mohla být a ona je.

        Jiná než ty ostatní.

        „Tak nějak se to říká, že?“ rozhlížím se, co na to Michal.

        Viena se také rozhlíží, co na to Michal.

        A Michal se také rozhlíží, co na to Michal. Sám sebou překvapen, jak mu to s kočkami jde.

        „Ále, čo, veď sme eště mladý!“ směje se Viena takovým tím smíchem, co není určený jí, ale nám, prolétajícím kometám.

        Záříme na nebi, pro které se v odborné hatmatilce uchytilo označení obloha, všichni tancujeme se všemi, každý s každým, každý se všemi a všichni s každým, ale já si myslím, že nejvíce Viena.

        Právě hlasujeme o tom, co podnikneme s hladem, výsledkem je zničující nic, a Viena chce ještě nechat hlasovat o tom, co podnikneme s nočním chladem, až diskjockey zaklapne gramofon a nás vyhodí na dlažbu noční Prahy. Ale ostatní ji oponují, že je dosud brzy a já jí oponuji, že něco už se podnikne.

        Ale kdo ví, jestli mne v tom hluku, co kolem sebe šíří bedny, mohla postřehnout a že něco brebentím už teprve. Mohla by, ale to bych musel líp (h)láskovat jednotlivá (pís)menka.

        „Zvlhli jsme poněkud tím křepčením,“ informuje nás Michal, „nezdá se vám?“

        Už to tak asi bude.

        „Však to nevádi,“ říká Viena, „nie je tam chládno.“

        „Chalani nás zahrejů?“ dí jedna z koček.

        „Čó to táráš?“ proti dí ji Viena.

        A ten Duch rozhovoru našeho, stráží slova, co pronášíme, aby se neodchýlila a to až do půlnoci. A vznáší se nad našimi tanečky  a přitom dbá na to, abychom si příliš neléčili naše staré ranečky.

        A diskjockey pojednou volá: „dosti bylo toho léčení, je čas jíti na kutě!“

        No jo, ale na čí?

        Viena čelo krčí.

        A já s Michalem: „...vás teda doprovodíme, když jinak nedáte...“

        „Kóčky, alespoň nás cestou nikdó nepřepádne!“ říká jedna z nich.

        Všem je nám to šuma fuk a tak jdeme. Pěšky. Není to až tak moc daleko. Na Olšanské náměstí a ještě malý kousek, tam k té věži UTB, pod věží je koutek a v tom koutku proutek a vedle toho proutku stojí dvoupodlažní ubytovna, z takových těch montovaných „tesco“ buněk, znáte-li to tento.

        V přízemí je recepce, ale do prvního patra se vchází venkovním bočním schodištěm. To je ale sranda. Noc kolem nás. Noc v nás. A spěch, chvat a vláčení se domů se dobře schovali pod naše obzory tak, aby ani koutkem nepřišli na mysl. – Vieně ani koutkem nepřichází na mysl, že noc už není dostatečně mladá – A mne ani koutkem nepřichází na mysl, že by se mi měla změnit vláda nad mými city, ve prospěch Vieny orientovanými.

        Ze zadní strany ubytovny přiléhá Olšanský hřbitov, ale to my nemůžeme vidět, neboť pokoj Vieny a jejích dvou slovenských družek jest orientován tak, že výhled z jejich okna jest směřován do parku pod telefonní věží, dá-li se však ona betonová plocha protkaná několika trsíky zažloutlých travin vůbec nazývat parkem, ale asi se dá nazývat parkem, když se na ní dá parkovat.

        Před momentem jsme tu plochu přecházeli, před momentem jsme se kolem recepce proplížili, před momentem jsme do prvního patra vylétli, před momentem jsme dveře do Vienina pokoje otevřeli a teď jsme tu s ní, jen ona a já.

        „Ahoj, jak se máš?“

        „Fajn, a ty?“

        Prima, tak úvod jsme už zvládli.

        „Chceš se napít?“ nabízí mi sklenku vody.

        „Ne“ s „díky“ odmítám, neb to ve mne všechno plave. Tiše tikající budík ukazuje, že je půl druhé hodiny pryč z dalšího dne právě probíhajícího týdenního cyklu.

        „Půjdeme už spát?“

        Viena místo odpovědi ze sebe nechá sklouznout veškeré oblečení a rychle se nasoukává do noční košile – tuze fragile.

        „A šipka do postele,“ praví mi a mizí v úhledně ustlané posteli, která tím pádem přestává být úhledně ustlanou postelí a začíná být rozházeným semeništěm k smíchu, všechna přirovnání hříchu.

        Nemaje sebou nočního úboru, uléhám vedle Vieny jen tak, „Půjč si jedno z mých čistých,“ nabízí mi a ukazuje rukou kde, v triku.

        Objímám její polštář a Viena zas můj, „je to zvláštní, nezdá se ti, ještě před pár hodinami jsem nevěděl, že existuješ, a teď...“

        „Pst, Láďa, už to víš,“ a zakrývá mi prstem ústa a, aj, i já ji zakrývám ústa, čímsi mnohem hebčím, a musím uznat, že i když to dnes víc nevylepším, stejně usnu jako v nebi, a ať už se probudím, kde se probudím, stejně mne probudí andělé. A jelikož je celý pokoj prostoupen Vienou a jejími kamarádkami a jelikož jsou naše sny přímo úměrné míře našeho přivinutí, můj sen se rozbíhá jako utržený ze řetězu, v patách Vienu, napříč celou Amerikou, co o ní zatím jenom četl, i když se až do dnešního večera mohl domnívat, že kvetl, a on zatím už zraje a uhání tak vstříc nové scenérii, která bude za tou další, příští, nekonečnou rovinkou, nechť obklopena Vienkou, neboť ta je.

        A tak zatímco si s námi láska hraje, ani Viena ještě netuší, zda-li ji zítra zavolám, obzvlášť když mi nestihla dát ani žádné spojení na sebe a ráno rozhodně dřív než já vstane, neboť má směnu již od rána od sedmi hodin, což každý druhý týden pravda je.

        „Vienko, už spíš?“

        „A Viena mi v náručí taje.“

 

 

 

 

  <<  Šedesátá sedmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Probouzí mne neodbytný pocit, že jsem včera cosi opomněl, že jsem cosi důležitého mněl vykonat, ale nevykonal. A Viena již vedle mne neleží, abych se jí zeptal a tak pátrám ve svém (s)vědomí, ale pátrání je to nepříliš úspěšné, neboť mne rozptyluje pocit převrácené popelnice v rozhoupaném žaludku. Snad mi teď nebude špatně.

        Zvedám se z Vienina lůžka a rozhlížím se po výzdobě pokoje, což jsem včera, skrzevá tmu v době našeho příchodu, nemohl. Zvláštní teplo zasahuje citlivé body – spouštěče mrazení tam, kde jako vždycky je tam mám. – Náhle vím, na co jsem zapomněl: zavolat domů, že přijdu až ráno.

        Ehm, čas už jaksi nenavrátím, že ano, ale mohu se alespoň pokusit o něco rychleji se odpotácet směrem k Červeňáku. Mrzí mne to, že jsem nedal vědět, ale stejně mi myšlenky odlétají někam úplně jinam. Ani Viena je nedokáže všechny pochytat, protože se zatím ještě celá nenaladila na mé struny. A tak i ony si jen tak poletují nepolapeny v prostoru, co by roztomilé balónky, čekající na zvonky, co jim vyzvoní, pod kterými klečet, balkónky.

        Potácím se přes Prahu a ani nevím pomocí jakých tramvají a než se dopotácím do klece, tygr ve mne mi udílí nejméně dvě lekce, a ta lepší zpráva zní, že jsem si zapomněl Vienino triko na sobě a ta horší, že moje zůstalo ukryto v její dece.

        Nemám její telefonní číslo, jdu domů pozdě asi tak o 12 hodin a přesto se mi jde lehce, „byla výluka nočních tramvají...“ hučím a protahuji se do svého kouta ke svým milovaným skriptům, a až Michalovi skončí pracovní doba a až Michalovi skončí pracovní doba, ale že mu dneska SKONČÍ pracovní doba! Takhle sami mne písmenka ze skript míjejí, ani se jim nemusí pomáhat a já jsem jim vděčen, že mne nechávají klimbat. – Z téhle zkoušky jsem si stejně naplánoval dvojku a na tu už jsem toho nastudoval, že bych mohl vyprávět – příště Vieně – až si opatřím kontakt, a myslím, že od Michala a myslím, že bude možná i trochu překvapena a myslím, že tohle už se mi zdá.... Během dopoledne. Uběhne přes poledne. Překuleno do odpoledne.

 

        Ani po tisícáté prvé to není rutina:

        „Michale, musíš mi dát telefon na Vienu!“

        „Nemusím!“

        „Musíš!“

        „Nemusím!“

        „No tak ne...“

        „–“

        „89 69 99“

        „To má být její telefon?“ pravím pochybovačně, „to jsou snad spíš její míry, ne?“

        „No dobře, tak 107 00 07.“ Michal totiž zná čísla (míry) na všechny Slovenky pracující v ústředně ještě z doby, kdy chodil s první z nich, nyní již tam nepracující, neb na Slovensko zpátky odputující.

        „To už je lepší,“ chválím výsledek naší komunikace.

        „Ty jí chceš volat, jo?“ praví pochybovačně tentokrát zase Michal, „ty, jo?“

        „A proč ne?“

        „Kvůli mne?“ (Anja.)

        „To zrovna!“ (Ty, co nenosí žádná jména, se uchechtávají.)

        „Co je to tu za šum kolem tebe?“ diví se Michal.

        „Ale toho si nevšímej, to je jen takový můj kolorit,“ a v duchu se na své ozvěny mračím.

        „Jestli jí chceš zavolat, tak počkej až na večír, přes den tam mají děsný šrumec.,“ radí mi Michal.

        „O.k. jet,“ nechávám si poradit a jsem zvědav, jestli se z toho vyklube rande.

 

        „Myslíš, že se z toho vyklube rande?“ ptám se Vieny, když se s ní telefonem spojuji.

        „Ále, čó ty? Myslela jsem, že ťa už něuvídim.“

        „Tak platí zítra v pět dole Na můstku?“ (Kam jinam by mohla taky trefit...)

        „No dóbre, a čo budeme róbiť?“

        „Na Petřín?“

        A Viena na znamení souhlasu pokládá sluchátko a já na znamení souhlasu vyběhnu zakrátko, do polí a zase zpátky, v okolí údolí Šárky – mých deset klikatých kilometrů a až je uběhnu, udělám si do deníčku další čárky.

        A pak se obléknu a půjdu na to rande.

        ...

        ...

        ...

        ...

        Už jdu...

        ...

        ...

        ...

        ...

        ...

        ...

        ..., ne, fakt už jdu!

 

        „Chtěla bysom vidět starů Práhu, ukážeš mi ju?“ vítá mne slovy, která znějí o trochu více osobně, než ta pronesená posledně po přepadení v tom kině.

        Čekal jsem na ní sotva chviličku, než se z metra vynořila, a už její hlásek kolem mne švitoří. „Ještě, že jsem se neopozdil,“ říkám jí, „byla bys tu první,“ k ní hovořím a oba čekáme jestli zahořím. Zatím se jdeme procházet.

        Ukazuji Vieně zkratku z Malého náměstí důmyslně ukrytým průchodem do Husovi ulice a potom Řetězovou do Liliové a Viena je nadšena. Anenskou docházíme až na nábřeží Vltavy a Viena mne prosí: „Pójďme na Kárluv móst.“

        Protože souhlasím: „Souhlasím,“ a rád: „A rád,“ odbočujeme před Novotného lávkou (exkurze) doprava a po projití smradem podloubí Karlových lázní jsme zčista jasna z ničeho nic najednou nenadále při úpatí první Karlovy mostovky.

        „Hele, tys tudy ještě nikdy nešla?“

        „Nié.“

        „A jak dlouho jsi už v Praze?“

        „Tri mesiace.“

        „A já myslel, žes tady již roky...“

        „A čó ty mýsliš, čiže bych bola róky v Praze bez chalana?“ Viena se tomu nápadu sama posmívá a já o tom nápadu přemítám.

        „Líbí se ti v Praze?“

        „A všák že!“

        „Tak tož vzhůru na ten Petřín,“ a beru Vienu za ruku („konečně“ – Viena) a dávám se s ní do běhu, což je značně znesnadněno množstvím turistů bloumajících po dlažebních kostkách mostu, a těším se z právě teď této chvíle.

        Viena za mnou vlaje a ještě stíhá za běhu na mne volat: „Mám žízeň!“

        Což akceptuji a tak děláme krátkou zastávku u 64 u hradeb. Pouze na pití. Pouze, že slunce svítí. A pak hned pelášíme natrhat nějaké kvítí, rašící na Petřínské stráni. Trhám kopretinu a podávám jí Vieně se slovy: „Dej si ji do vlasů!“

        „I ty,“ rdí se, ale vplétá si jí tam, co jsem to již tolikrát opisoval tolika různými výrazy, že tentokráte říkám prostě: „Vlasy!“ – „Ale ty tvoje!“

        Takto přizdobena kráčí se mnou po boku do vrchu a já mám chuť jí políbit. Viena to tuší a tak se schováváme za nejvzdálenější z buků a Viena mi tam stranou říká: „Pójď sa bozkať!“ A nemusí mne pobízet dvakrát.

        Bozkať Vienu je jako jíst čerstvě natrhané jahody ještě s perlami rosy v prohlubních a je to jako otočit se po jarním větru a spatřit tam vycházet z mořské hladiny slunce a je to jako když se kytara totálně rozladí a přesto ladí.

        A ani Vieně to nevadí a podvečerní chládek nám čela chladí.

        „Vieno, co chceš vidět ještě?“

        „Ukaž mi tvůj zpěvník, s nějakou tou kapkou deště...“

        A protože Viena šeptá, já šeptám s ní, a šepot ten všudypřítomný dobře zní (a šepot ten všudypřítomný dobře zní!)

        „Potom tě doprovodím, až se budeme vracet.“

        „No to bych teda řékla!“ říká mi Viena.

        A protože nemůžeme stát za tím stromem věčně (ne?) dokončujeme naší procházku u horní stanice lanovky a jedeme dolů.

        A jedeme spolu.

        A obhlížíme si tu horu.

        Tu připravenou před námi beze sporu.

        A než dorazíme k věži UTB je t(a)ma a Viena mi ještě říká: „Zítra priď pro mne rovnou na ubytóvnu – musim ťa líp ostríhať!“ – A ještě: „Dneska se radši už rozlučíme,“ a krátce mi zamává a já jí krátce objímám a pak Viena mizí v tom prvním patře a já si náhle pozdě vzpomínám: „A co to moje triko?“ A Viena, ačkoliv mne nemohla slyšet, otevírá okno svého pokoje, kam již mezitím dolétala, a volá na mne: „Triko zítra!“

        A já si v noci otevírám skripta, neboť se mi matně vybavuje, že pozítří je ta zkouška z Nauky o materiálu, a taky se mi matně vybavuje, že mám hlad, ale tentokráte ne ten po životě, ale tentokráte ten primitivní přízemní, ten po jídle.

 

 

 

 

  <<  Šedesátá osmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        „No a,“ říká mi Michal, když mu to dopodrobna líčím.

        „Nemám zdání,“ odpovídám.

        „Viena je dobrá, ale ty ostatní nevím...“ říká Michal.

        „V sobotu s nimi zase půjdeme –„

        „Do Slovanského domu, jo?“ přerušuje mne Michal.

        „– tancovat, copaksnadtrefíněkamjinam?“

        „Připadám si jako typ,“ říká Michal a tváří se přitom jako typ.

        „Půjde jenom Viena a vezme sebou jen dvě kočky a z nich jedna bude mít sebou toho, no, jak oni tomu říkají, chalana?!“

        „Ups!“ Michal.

        „Už jsme to s Vienou domluvili.“

        „Yeah!“ nechává si poradit zase pro změnu Míša, co mu spadla předchozí chýša.

        „Jo a doma jsem řekl, že budu o víkendu na hvězdárně a že tam budu přes noc!“

        „Tudží!“ říká Michal a vpouští desku do gramofonu, rock-a-billy, rock-a-billy, – buggie, buggie.

        A jsme domluveni.

 

        „Láďa, si zlatký chalan, ale stejně tě nechám prestríhať. Kočká, pójď sem!“ Volá na jednu ze svých kamarádek do chodby a já se dopředu smiřuji s tím, co se mnou vyvedou. (Je to vcelku snadné, protože je mi to vcelku jedno. Jsou totiž důležitější věci na tom světě širém. Například kočky.)

        Z chodby sem, do Vienina pokoje, vstupuje děvčica v rozevlátých šatech s rozevlátými vnady.

        „Tak mi ho ukáž,“ zvědavě natahuje hlavu.

        „No není zlatký?“ veselí se Viena, „ale do soboty ho chci mať s iným účesom – abychom sa mohli spolu chlubiť!“

        „Veď nie je zlý,“ obhlíží si mne Rozevlánka, jak bych si jí pojmenoval, kdybych si s ní někdy něco začal. „Ukáž sa mi?“ Znaleckým okem přehlíží mou hlavu. „Zastrihněme to tady a tady a taky tády a tády a tády a abych nezapomněla tak taky tady a tady a tady a tady, a vieš čó, pójči mi nóžky, já sa do něj hneď pústim!“

        Viena si mne zálibně prohlíží a já si zálibně prohlížím Vienu. Dnes se chceme jít koupat. Viena dnes nemá službu a já jsem dopoledne vyletěl ze zkoušky, také dnes, a tak můžeme vyrazit brzy. Půjdeme na Džbán a také dnes.

        „Ako to, že ťa vyrazíli zo zkůšky, teď to búde vypadáť, že ťa rozptylújem od učénie. Dokud sma nepoznál, mal si samé jednotky?!“

        „Tak to není,“ uklidňuji ji, „jen jsem si nechtěl nechat dát trojku, chápeš, ne. Jendou jsem si naplánoval, že Materiály budou za dvě a tak budou za dvě. Ještě mám dva mečboly, totiž jeden pokus a jeden hokus.“

        „A próč něchceš z Materiálov jednótku?“

        „Vidělas tu učebnici? – Osm set devadesát stran a z toho jsme na přednáškách probrali sotva pětinu.“

        „Osem sto děvaděsáť strán, čó je tó? Tó je ósm dní studia, nié?“

        „No jo, osm dní, ale vůbec bych se nevyspal!“

        „Něškůbaj sebou,“ peskuje mne Rozevlánka, teda ta druhá kočka, když jsem slíbil, že to jméno nebudu používat, ledaže by, atd., ale rovnou upozorňuji, že se žádné atd. konat nebude.

        „To bych řékla, že něbudě!“ Viena ví, co kdy říct.

        Očima hledám zrcadlo, ale je mimo mé zorné pole. „Něbój, búdě to skvelé!“ uklidňuje mne Viena, ale nejsem si jist, jestli právě to mne uklidnilo, ještě štěstí, že je mi to jedno.

        Viena si zatím balí plavky a: „Mám vzať deků?“

        „Yes.“

        „Tož ji berů,“ brouká si pod pery.

        „Hotóvo!“ volá Roze... tedy ta druhá kočka, „nemám říkat mačká?“ ptám se Vieny o radu, „nié, ty jéden“ říká a já se těším z toho, že se s ní jdu (na vlnách) houpat.

        Prohlížím se v zrcadle a zjišťuji, že pankáč se ze mne z vnějšku naštěstí nestal a to mi stačí.

        „Opravdu si zlátky,“ říká Viena a dává mi pusu a:„ – pojď jdem, ať ten den užijem!“

 

        Na Džbáně skoro nikdo není, taky v pátek odpoledne, kdo by chodil v květnu k vodě, když se dá jít nakupovat.

        Vybíráme si s Vienou místo u vzdálenějšího vchodu, alespoň měřeno od Červeného vrchu, ale to je jedno, protože s ní pak stejně pojedu zpátky na Žižkov.

        „Jdu se prévlicť,“ oznamuje mi Viena a odchází do pavilonu, ve kterém se nacházejí sprchy a šatny.

        „Já taky.“

        Jsem zpátky hned, ale Viena si dává na část svlékací i na část oblékací na čas.

        Konečně se objevuje. Sice jsem s ní strávil jednu noc pod stejnou dekou, ale vlastně jsem jí dosud pořádně neviděl.

        „Myslím, že Michal měl pravdu!“

        „S čim?“ diví se Viena.

        „S tím tvým telefonním číslem!“ říkám a snažím se nevypadat, jako hladový vlčák.

        „Jdem do vódy?“

        „Jdeme,“ říkám a bereme se za ruce, aby se nám do nepříliš přehřáté vody lépe vklouzávalo.

        „Aké je to tu pekné,“ říká spokojeně Viena a šlape vodu vedle mne.

        „No to vieš, že héj,“ snažím se šplhnout si prvními střípky znalostí Slovančiny. „Pak můžeme jít na třešně – znám tu pár míst...“

        „No dóbre, ale nesmí byť bourká,“ říká starostlivě Viena a její starostlivost pramení z temného oblaku, zatím sice né hrozivě, ale přeci jen visícího, nad Kladnem.

        „Neboj, z bouřkami za Aritmou mám své zkušenosti,“ chci říci, ale neříkám, neb cosi mi v tom brání.

        Plaveme přes nádrž napříč, plaveme přes nádrž podél, a když už nám připadá, že jsme od té zelené vody dostatečně špinaví, vylézáme ohřát se na sluníčko.

        Hřejeme se ze všech stran, hřeji Vienu ze předu, hřeji Vienu ze zadu, „sů tu luďjá...“

        Hej, to naozaj sů...

        A tak nám odpoledne příjemně ubíhá, zabalené do slunečného celofánu, a starosti s plánováním budoucnosti se nám zdají býti tak daleko yako celé světelné hony.

        „Budeš ma pred ubytovňou zasa bozkať?“ ptá se mě Viena.

        A já neodpovídám, protože to není ptaní, ale přání ukryté těsně pod povrchem tenkého hábitu, a vyhovění nezabrání nikdo ani onde, ani tu, tak co by si jej na spaní neoblékla, když ani tento víkend nebude mít konce dva.

 

        A tak spím jako na hvězdárně, ale ve skutečnosti ne ve své posteli; a tak spím jako vedle Vieny, ale ve skutečnosti mi usíná v náručí, když jí ty deště ze svého zpěvníku do rytmu jejího dechu do ouška tiše pobroukávám. To na usínání, které jediné je svědkem vstřícnosti našich duší našim touhám.

        Už se těším, až mne ráno probudíš, ty světlo v jejím pokoji.

        „Aj v Popradu ma probouzí, i když pokojik mám v Poprade tuze maličký...“

        „Á zas to bude ináč...“

        „Však ja viem.“

        A lenošení nikterak nebrání ranní pohodě, co a jak kde dneska podnikneme, hlavně se k sobě pevně přivineme, „Viená, ty máš ale tenký hábit!“

        „Naozaj?“ nechává se slyšet její kamarádka-spolubydlící, která se právě probudila na opačné straně místnosti v koutku pod oknem na svém lůžku.

        „Naozaj,“ říkám já a nový den si s námi kouzlí zcela bez zábran, co chce, jak chce a kde chce, což způsobuje, alespoň měřeno našimi písněmi, nejedno setrvalé chvění.

        „Príště s nama pójdě na diskotéku aj moja sestreníca a aj moj brat. Prijedů sa na mňa pozerať prjamo s Popradá,“ oznamuje mi Viena.

        „A kdy to bude?“

        „Až sa jůn s jůnom sejde!“

        „A to jako do té doby přestaneme tancovat? To jsme byli včera na celý dlouhý měsíc naposledy?“

        Viena se vážně zamýšlí, potom dává hlavu k rameni a nakonec praví: „No dóbre, tak popríště!“

        Což je to, co se mi na ní tolik líbí.

        „Už jsme se spolu byli koupat, už jsme spolu byli tancovat, nevymyslíme si ještě čosi iného?“

        „A čó, jako?“ táže se Viena.

        „Že by do kina?“ (A můj svébytný kolorit se může potrhat smíchy.)

        „Cóže, a ty si už bol naozaj někedy v kíně?“

        „Už mnohokrát – a bylo to fajn,“ dodávám, když vidím, jak váhá.

        „Tak áno, tak niečo s Michálem vybértě.“

 

        „Nejsem typ, abych chodil do kina,“ vzdoruje Michal, listujíc přitom programem pražských kin ve Večerní Praze. „Ale něco bych tu měl,“ říká, „přeci, jenom – mohli bychom se jít podívat do Paláce Kultury a když už v něm budeme, tak navštívit sjezdový sál – dočasně zkonvertovaný v kinový – a když už ho navštívíme, mohli bychom zkouknout nového Belmonda.“

 

        „Vyhovuje?“ táži se Vieny.

        „A čó je to za takého chalána, ťen Belmóndo?“

        „Galský kohout,“ pravím bez mrknutí.

        „Děláš si srándů?“

        „Mrk, mrk,“ mrkají mi vlaze orosená víčka.

        „No dóbre, svoluje, když vidí mé uhrančivé mžení, „a pójď vstávat, musíme, vyvětráť,“ a hned mně vystrkuje ze své postele, kde mně před chvílí mí(t ch)těla.

        „Ou kej, ou kej, just – to touch – me, ou kej, ou kej, just to touch me,“ z(p)í vám –

        – a už se válím do svého hábitu, který není ani zdaleka tak tenký, jako ten výše zmiňovaný.

        A kdy že ma vezmeš na tu hvězdárnu?“ ptá se mně, „když seš tam teď o víkendech pečený, vařený,“ temně.

        Jen co zjistím, jestli Anja skutečně (odjela).

 

 

 

 

  <<  Šedesátá devátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        V létě chci absolvovat nějakou tu brigádu, a ne jen tak ledajakou, v prvé řadě chci, aby se mi líbila, v druhé, aby byla užitečná, a ve třetí, aby odměna byla tučná.

        Pročítám se inzeráty novin a studuji vývěsky u nás na letecké katedře. Hlavními adepty jsou letiště, technické muzeum a starý dům, ve kterém se pečou rohlíky. Ten asi né. Zůstává to tedy na volbě z těch prvních dvou možností.

        Mezitím mi Viena sděluje, že její sestřenice a její brat nepřijdou, až sa jůn s jůnom sejde, jak mi původně avizovala, ale nýbrž džuláj s džulájom, alebo august s augustom. A pak mi ujede do Chorvatska. Za snědýma jižanskýma chalanama k moři. Ať si, to jsou stejně ještě tři měsíce. A na Silvestra stejně skončíme v Popradě na hradě u dřevěné v ohradě.

        „Tak to bychom mohli zajet první víkend v červenci do Šluknova, budeme tam mít prázdný dům pro (chcete?) sebe.“

        Oba s Michalem sou(hlasujeme, že se) hlásíme.

        Pozvání pramení od kočky, co jsme jí přepadli v pokladně toho kina. Asi za odměnu. Jediná drobná komplikace spočívá v povinné školní praxi, kterou musím absolvovat v prvních dvou týdnech prázdnin v letecké kovárně v Čenkově. Ale když jsem dokázal kdysi utéci z chmelu...

        Michal mezitím pořídil ty lístky do toho kina. A já jsem mezitím Vieně ještě vysvětlil, co je to kino a k čemu je asi tak dobré (k držení se ve tmě za ruce). A Viena mezitím napsala sáhodlouhý dopis domů (pohled se čtyřmi řádky) jestli bychom mohli přijet všichni na Silvestra se bavit.

        Rozhodujeme se to probrat na Vyšehradě, kde se úžasně příjemně okupuje lavička při snování legend, které by se jednou mohli o nás vypravovat, jen kdyby měl víkend dva konce, jeden, který by mě hřál, a druhý, který by se s tím prvým pral, aby nelhal.

        Tedy asi tak nějak.

 

        Vienina tetička, kterou společně navštěvujeme v jejím ztemnělém bytě kousek za Nuselským mostem, nás nabádá, abychom, dříve, než odjedeme do Popradu, kde má Viena z pokojíka tak úžasné rozhledy po Tatranských štítech, prošli všechna zákoutí staré Prahy a nás a nahlédli do každého zastrčeného kouta, obsahuje-li dost váz, kam by se uložilo všechno to kvítí, které tady spolu sklízíme, což tvrdíme, a zabezpečili je tak před osudem, který by jim uchystal v zimě mráz.

        Tomu se s Vienou smějeme, kdepak je zima?

        Nicméně přeci jenom se chystáme na podvečerní výpravu, která by naplnila všechny váhavé představy pouhou, pouho- touhavá ouho, jak ještě dlouho.

        Viena si ještě na rozloučenou vypije u tetinky skleninku čerstvého mléka a už mizíme, tu výpravu doplánovat, raději podle mapy, abychom měli jistotu, že se opravdu ztratíme, když už nám jde toliko o to romantické dobrodružství.

        A tak se to může klidně (do) sn(ů sch)ovat. A nikomu to neprozrazovat, kam vede ta která ulička a kam vedou tvá víčka, je to zákoutí anebo slepá klička? Vedle té mé hoří i Vienina svíčka, a vícekrát se to bude i neopakovat?

        Viena splývá se závěsem, které vyrobeno jest „made in šero“. Sluší jí to, obzvlášť, když já vedle ní nejsem moc vidět a za humny odpočívá léto. Hraje mi všemi smysly, ale není to dost na to, aby se rozezvučely zvony, Ludmilou počínaje a Svatým Mikulášem konče, ani do uhození se nesnaže, v rytmu naší předpůlroční samby. „A to výrazně před!“ hlásí se poznámka, zadržovaná ve zdech Města Malého a Starého. Kterými ta loudání dosahují svého – prozření mé mysli, že Viena je přeci jenom něco jiného (zejména, co se pohlaví týče).

        Chtěl bych jí to všechno nějak vysvětlit, ale shledávám, že na takto vystavěnou (s)větu na odiv mé znalosti Slovenštiny nestačí. A Viena se mne drží za ruku, až to nutí proměnit naše míruplné „silence“ v nenadálé šílence.

        To vše se dá stihnout vymyslet v průběhu jedné romantické procházky – jak typické pro básníka a kočku ve dvou osobách.

        Ach.

 

        Šluknov je malé městečko v jednom z výběžků našeho děje a na něj se záhy zaměříme. Čeká v pořadí než kino dohraje, neboť nejprve jest zábava a teprve potom jest nálada se potmě malovat. A to do toho ještě nechci moc vrtat.

 

        Čenkovská kovárna voní rozpálenou ocelí, pecemi plnými ohnivých jazyků a spoustou nejroztodivnějších zvyků. Například pracovní dobou od pěti od rána do půl druhé do odpoledna. Prima zařízeno, alespoň se k ránu v postelích bez holek neotravujeme.

        Viena mi na rozloučenou mává stuhou ze svých vlasů s nabádáním, že se musím nejpozději v pátek večer zase navrátit do její náruče, abychom stihli ten Šluknov. Slíbil jsem to na svou šest, či sedmkrát vymodelovanou rozvahu: „Slibuji!“

        A myslím to vážně, přece nebudu trčet v takové díře, jako je Čenkov, celý víkend, když můžu trčet v takové díře, jako je Šluknov, celý víkend. S Vienou. A spol. Hahoj!

        Michal: „Už odstřel!“

        „Moment, ještě dám Vieně na rozloučenou pusu...“

        „Padej!“ Michal do mne strká, aby mi neujel rychlik, ke kterému mne přišli i s Vienou vyprovodit, rychlik do Čenkova, přímá linka, málem i s ostatními, ale ty jsou v práci v ústředně neb spojují lid prostřednictvím hovorů.

        Už se těším na kovárnu; náš týdenní rozvrh:

        Pondělí: kovárna.

        Úterý: kovárna.

        Středa: kovárna.

        Čtvrtek: kovárna.

        Pátek: kovárna.

        Pestrý život studentů letecké katedry ústředního výboru komunistické strany českého učení technického na kovárně - na kovárně, na kovárně – na kovárně, na kovárně - na kovárně, na kovárně – na kovárně.

        V Čenkově.

        Oběd je v deset dopoledne a zbytek dne hladovíme, neb o obchodě si může tato víska nechat jenom zdát. Abych hlad alespoň trochu zahnal, rozhoduji se, trochu si jít zaběhat. V blízkém okolí se nachází příhodný pahorek čnící nad okolní pustinu a to je ten challenge:

        Převléknout se do letního běžeckého úboru – tak se převlékám.

        Obout si lehounkou běžeckou obuv – tak si ji obouvám.

        A rozcvičit se před během – tak se rozcvičuji.

        A do kopce to nacvičuji i v Divoké Šárce, ale toto, co tu ční přede mnou, no toto, no to (se) mi (snad přeci jenom z)dá co proto.

        Pře(d)bíhám železniční trať, jižní rychlík v nedohlednu, a tak lhostejně krčím rameny a prchám do přilehlé bučiny po stezce, která je čím dál tím kamenitější a čím dál tím strmější. Alespoň si vyzkouším, co vydržím. Předpokládám, že až na vrchol. Té stezky. Která tam vede. Pravděpodobně.

        Snažím se tvářit, že nesupím, a chlapsky nedávám najevo, že už nemůžu – „– a hlavně nezpomaluj!“ – jako bych slyšel nad hlavou promluvit svou hvězdu, co vyjde až po setmění, ale vlastně už vyšla, jen kdyby propadla se mnou stejnému snění, což není.

        „Tak tedy nezpomalím,“ zavazuji si sám sebe, „a to i za cenu toho, že bych se měl zpotit,“ vykřikuji bojovně, ale stezka se ztrácí, neklamné znamení toho, že již brzy spatřím nejvyšší kótu, kterou je teď již vyloženě jen jakási nakupená hromada kamení, ale stejně dobrých 50 metrů vysoká. Příležitost pro závěrečný sprint, složím ho z mnoha kvint a na závěr si nechám parádní kvartu, aby netrhala partu.

        Stojím na vrcholku a žádná z nich to neví. Ale jedna z nich by to vědět mohla. Přemýšlí která: „Že by My, co nenosíme žádná jména?“ Jestlipak Vienu miluju?

 

        Dolů sbíhám mocnými skoky sebejistých nohou, snadno – „ne, fakt?“ – jako by to běželo samo – jako že to běží samo – to všecko, co je předestláno a už se těším na příští víkend do Šluknova, do neoddělitelných součástí všecka.

        Po přiběhu do ubikací, kam nás předevčírem večer nacpali, hledám trochu vody, ve které se trochu ocákám, jen tak pro dobrý pocit, že cele patřím všem svým láskám: totiž slovům, větám a nikdy nedokončeným kapitolám. (O nich – Viena sice neleží v hromadách knih, ale momentálně v myšlenkách mých – jestlipak ji miluji?)

 

        Ukáže se ve Šluknově.

        „To je dost, že už jdeš, už jsme si mysleli, že trháš partu!“ Volají na mne dočasní spolužáci (dočasní, asi tak na pět let, z nichž už dva máme odkrouceno, rozuměj, že roky).

        „Sem se musel po běhání odsprchovat.“

        „To sou jenom takové kecy...“

        „A co budeme dělat?“ zajímám se.

        „Sou dva návrhy, pít nebo chlastat...“

        Jak to, že nejsem překvapený? (A zpoza zádi se valí proudy:

 

        A zas ty moje kýče,

        co padaj ze mne z duše,

        odmítaj mi zradit,

        moje revoluce.

 

        A taky moje plány,

        ty co zvětraj, svině,

        v blahé kocovině,

        posraly se.

 

        A žádné básně,

        s lokálními motivy,

        nemají právo,

        Odžibvejského.

 

        Tyhle argumenty spolužáci uznali a tak rychle usnuli a spali.)

 

        A co bych vám ještě řekl o Čenkově pěkného před oním legendárním vík endem?

        Přes den stojím u soustruhů a soustružím součástky pro sedadla do letadel. Naštěstí jsou to jenom automaty a tak nad nimi opravdu jenom stojím a jenom zírám, jak v nich nenasytně mizí tyčové polotovary. Jedinou mojí povinností je občas nějakou součástku přeměřit, jestli je alespoň trochu jakž takž přibližně podobná předepsané míře, kterou chytří inženýři naplánovali. Jedinou jinou mojí povinností je, občas nějakou tu příhodu proměřit, jestli je alespoň trochu jakž takž přibližně podobna mé víře.

 

        Běh plynule přechází v zběh, prostě přidáním jednoho klikatého zet, ve smyslu závodění, do kterého jiným nic není, ledaže by byli startem, či nedostižným cílem.

        Zběh z kovárny, z Čenkova, z hor, lesů, polí a luk, zpět do hluk vyluzujících kup domů, ulic a žup. Pod souhrnným názvem Praha spíše známým na tom světě širém, kde mne netrpělivě vyhlížejí Slovanky Slovenky mé Vienky ze scénky jak ušité podle mé doměnky, že čekání je tklivé.

        Co kdybych se nedostavil?

        Kdo by jel do Šluknova místo mne?

        Praha, ha-ha, ale není od Čenkova zas až tak daleko, aby toto ve skutečnosti ohrozilo náš ze soboty na nedělní plán.

        Chvátám, aby na mne nemuseli dlouho čekat, aby je nebolely nohy (hlava, srdce, ... dosaď si, kdo co chceš). Máme se potkat v sobotu bérzy po ránu na autobusovém nádraží Florenc. Dívenka z pokladny nám slibuje, že mají na zahradě zralé jahody – to se všichni těšíme.

        Ale těšení bude trvat několik hodin, neboť autobus nás odveze nejprve jenom do Rumburka, a to je panečku nějaká dálka odcamcaď až po camcaď (camcadí míněn Šluknov) se přesunout piezo – elektro – kdo se v tom má vyznat – motorovou – lokálkou, hezky na žlutočerveno natřenou. V poledne budeme na místě, pokud se cestou nic nezvrtne.

        Jediným náznakem zvrtu je poměr počtu cestujících v Rumburku na nádraží ku vnitřnímu objemu přistaveného vlaku, který značně převyšuje číslo 1, ale i s tím se šťastně vyrovnáváme tak, že bereme naše Slovanky Slovenky, atd... na naše klíny a tak, že všichni pěkně hačáme u okýnky.

        Šmátrám v kapse bundy a ukazuji Vieně součástky, které v Čenkově soustružím – a je dojata. Ovšem to, kolik jich zkazím, než se jedna povede, to nepřiznávám (ani co se týče ostatních záležitostí, v čemž jsme si, alespoň jak doufám, všichni rovni).

        „Tak už sebou pohni!“ voláme sborem na vláček, který s tím projevuje souhlas tím, že vyráží vpřed, jak chrt za přeludem zajíce.

        My za přeludem sobotněvečerní veselice, ohlášené zdravice.

        Pražce, stráně, lesy, bla, bla, bla, ... za okénky se nemíhá nic neočekávaného, do Šluknova přijíždíme na čas, právě v čas, abychom neztratili ze soboty ani část.

        I ve Šluknově mají krásné nádraží, jako v Rumburku a jako i v jiných koutech naší zemičky, květináče by přetékaly pelargoniemi, jen kdyby je do nich někdo zasadil.

        „Jé, tady je to ale hezký!“ rozjařeně voláme.

        „To je ale díra!“ ohrnuje nos Michal.

        „Čó to táráš,“ okřikuje ho Viena.

        Zkrátka, každý k tomu má co říci a tak se rozptylujeme, že zapomínáme ve vlaku napěťovou šňůru od zapůjčeného magnetofonu, který sebou táhneme, abychom večer nebyli bez „music is my number“.

        „No to jsem tedy zvědav, na co (si) teď budeme hrát?“ říká Michal.

        „Ťuk, ťuk, ťuk,“ na čelíčko, „koupíme si Bateryho monočlánky, ne,“ říkám já.

        „No jo, ale co řekneme mému chalanovi?“ dělá si starosti dívenka z pokladny, která nás do Šluknova přitáhla a jejíž chalan, místo, aby jel do Šluknova s námi, poslal za sebe svůj magnetofon, „zvláštní, že?“ říká a usmívá se přitom jen trochu.

        Kolik měří Šluknov na délku víme záhy, protože ji celou změříme svými kroky, které vážíme od nádraží až k domku, na opačné straně městce, než by se nám hodilo.

        Domek nás vítá příjemnou liduprázdnotou, neb její rodiče jsou kdesi pryč a její bratr je kdesi v tahu. Akorát rajský salát nám ve skleněné misce na stole po sobě zanechal. Což vítáme jako příjemné osvěžení po cestě, ale přesto zvažujeme, že by to chtělo ještě cosi onačejšího k jídlu; volba padá na „ty jahody...“ ukazuje Michal rukou na zahrádku pečlivě ukrytou za domem.

        „Je sníme,“ říkáme všichni, že „společně.“

        Na večer máme plno plánů, ale co budeme dělat odpoledne?“

        „Srandičky,“ říká Michal.

        „Dětičky,“ říkají Slovenky a (pro jistotu): „se chováme, jako...“

        Významný pohled stíhá významný pohled, nikdo nad námi nedrží dohled, aby se jako uvidělo.

        „A kdo kde bude spať?“ ptá se Viena a zbytek odpoledne trávíme v hádankách a zbytek večera v odpovědích, na jakou tajenku je jaká správná předpověď.

        A tou budiž hleď.

 

 

 

 

  <<  Sedmdesátá kapitola (erotická)  >>  (Obsah)  

 

        Což by bylo bývalo neukázalo se nebýt ukázání se.

 

        Takže, co že se to po nás přesně chce? Býti zábavní a vtipní, pohotoví a milí, důvtipní a sebejistí a stateční a čilí po celou společenskou část (uvažujeme-li o té druhé jako o intimní) našeho sobotního večera?

        „Nějak ták,“ vraví Viena.

        „Naši chaláni zo Slovenska ...“ vraví Gábi

        „... Pavol, Peter, ...“ doplňuje jí Viena.

        „... sů vždy taký,“ dokončuje vítězoslavně – „vážně som vám eště nepovedala, že sa volám Gábi?“

        Naléváme si.

        „Zahrajeme si póker,“ navrhuje Viena.

        „Abychom vás ale o všechno neobrali, dievčatá,“ strachuje se Michal.

        „No a čó, však je tu hórko,“ říká Viena.

        „No to teda!“

        K(yt)ar(t)y jsou rozdány a začíná první kolo(t s)ázek.

        V prvním kole všichni statečně zvyšujeme své vklady.

        Ve druhém kole jednotlivá dievčatá zdůrazňují své klady.

        Ve třetím již ukazují své lady... „No to se nám to teda zvrhává,“ přerušuje hru Michal, ale kdopak by se zrovna teď neopokračoval.

        Ve čtvrtém kole docházejí svršky.

        A v pátém kole jsme s Vienou zjistili, že se všichni někam po ložnicích rozprchli a že jsme zůstali u karetního stolku sami.

        „Už nebudeme hrát?“ ptá se Viena.

        „Už nebudeme hrát,“ vyslovuji svůj názor na vzniklou situaci, s Vienou na klíně, v pozdní noční hodině, odhodlaní tak akorát.

        „Přeci nezůstanéme celů noc tady v obyváku?“ šimrá mne Viena do tváře.

        Jistě že ne, „to víš...“ dotýkám se i já její a zvedám se s Vienou v náruči a pátrám v ne zrovna přesvětlené místnosti po dveřích, které by nás zavedli do pokoje, který nám byl s Vienou hned po příjezdu přidělen. Na (vy)spaní.

        Jsou pootevřené a matně osvětlené pouliční lucernou, která sem proniká zvenku skrze zataženou záclonu. Podél okna se rýsuje gauč spíš na sezení, než na ležení, ale lze ho trochu poroztáhnout. Dívenka z pokladny nám tu již před tím zanechala peřinu, aby nám tu nebyla v noci zima.

        „Pusť mne už,“ šeptá Viena a vyklouzává mi z náruče rovnou pod připravenou deku. Její tváře hoří ve tmě jako plápolavá svíčka, to jak přivírá víčka. „Pojď ke mne,“ a já až nyní vidím, že ji zakrývá pouze malá olivová větvička, což způsobuje nečekaná potýkání se s neobvyklými doteky.

        „Pouze ty...“ šeptáme rozrušujíce ticho.

        A olivová větvička sklouzává na zem...

        A Viena mi šeptá: „Si blázen...“ a přitom mi svírá hořící tváře a kontakt se Zemí se redukuje na polštáře – konec jeden; a kontakt se Zemí, kolik bezvýznamných slov vedle kalendáře, jenž naměřil příhodný čas našeho vztahu – konec druhý, za překročením prahu.

 

        „Spíš?“ ptám se Vieny uprostřed noci.

        „Copak bych mohla?“ lovím odpověď uprostřed jejího horkého dechu.

        Copak bychom mohli, loví rybáři citů uprostřed horkých letních nocí a do rána zbývá dívat se Vieně hluboko do očí a Viena je našich pocitů kočí.

        „Tak už spi,“ ještě znovu pronáším a slyším Vienu smát se ještě znovu blíž než před tím.

 

        Ráno nás zaskakuje v rozlámaném rozpoložení uprostřed rozházeného ležení a za okny se slunce hřeje ve svých prvních paprscích.

        „Ještě pójďme léžet,“ zívá Viena rozkošně si zakrývajíc bílou ručkou ústa.

        „Asi budeme muset,“ říkám koukaje na naše rozházené svršky kolem postele, mezi nimi olivová větvička, „copak si asi oblečeme?“

        „Kdepak mám nohavičky?“ ptá se Viena a nakukuje mi přes rameno.

        „Ještě je nepotřebuješ,“ koušu jí do ouška a Viena protestuje možná ani trochu, tak moc je pravdy na tom našem šprochu, „Vieno, zamilujme se!“ – „Tak jo!“

        Jen co se znova vracíme k oblékacímu rituálu, „Tady máš Vieno tu větvičku,“ – „Chtěla som nohavičky!“ na oko utrhuje se, za dveřmi v obýváku začínají se ozývati ranní zvuky, to víly již opustily svá lože a scházejí se na snídaňové hody.

        „Čó tam ta Viena s Láďou asi eště robí?“ slyšíme Gábi ševelit v kuchyni, která sousedí s naší dočasnou spalní.

        „Nič tu nerobíme!“ volá na ní Viena, „již se oblékáme! – Jen co nájdu ty nohavičky,“ ale to už dodává potichu.

        Pomáhám Vieně a Viena mě, „Ještě políbení,“ takové poslední ranní mazlení, zanechává mi poslední stopy Vieny na jazyku a již vykukujeme na chodbu, Viena ve dlouhém triku, o kterém tvrdí, že to jsou krátké šaty, a já mám kliku, že za ní vykukuji taky: „Dobré ranko, milá mamko, keby bolo každé ranko, ako toto ranko...“

        Ny ná.

 

        Anja snídá pomerančové sušenky, kdesi uprostřed Francie, i když nakonec stejně nikam neodjela – no a?

 

Pokračování...