A n j a  

D r u h á   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Pátá část/ Proudy

 

  <<  Šedesátá čtvrtá kapitola  >>  (Obsah)  

 

 

I.

 

        Pátá část, pátá čá – ást, pátá část, pátá část...

        Zaznívá chór, z Popradských hor.

 

        A mne do očí štípe chlór, když je pod vodou otevírám, když si k tomu nezpívám, v Podolí, s Honzou, s Anjou na výletě, kam odjela, aniž bychom se obtěžovali zamáváním si a to kór.

        Honza mne přemlouvá pod hladinou, potom na hladině, potom nás hlad žene z vody ven i ne, a nakonec jeho vysvětlení na talíři spočine, jako naservírované.

        „Porta se s tím dá klidně spojit!“ odpovídá.

        „Anja už se mnou zase nechodí,“ oponuji.

        „Je to jenom kousek od Plzně, ten jejich tábor,“ vysvětluje.

        „Jakoby se mnou někdy chodila,“ odpovídám si sám.

        „Tak jo, tak dohodnuto, v pátek ráno v osm sraz na nádraží,“ říká spokojeně Honza.

        „Jako by někdy byla,“ souhlasím zadumaně a jsem zvědavý s čímže vlastně, když tak pozorně Honzovu natěšení přiodenazírám, lingvisti by řekli přímo naslouchám.

        Nedá se nic dělat, musím to vydržet až na to nádraží, neboť Honza již zase plave a kam se na něj hrabe, kdokoliv z plavacích soupeřů. Odcházím si na něj počkat do keřů, které by vbrzku vyrašily v rohu bazénu, kdyby v něm nebyla voda. A to by byla škoda.

        Honza dělá, že mne nevidí, což pro něj neznamená velkou námahu, neb má hlavu víc pod vodou, než nad vodou, a tak se chtíc nechtíc také odrážím od zašlých spár žlábků, které lemují okraje bazénu a to v nejednom rohu. Ale plavu líně. Na protest proti tomu, že se voda zdá být chladná, což je vlastnost, ve které je voda nevinně, neb nemá na počasí sebemenšího vlivu, asi tak srovnatelně s tím, jako já na Anju a na datum jejího odjezdu.

        Už minulo.

        Už minule.

        A těch délek bazénů, které potřebujeme urazit, přibývá a přibývá neukojeně. V první části jich stačilo osmnáct, nyní sotva bez dvou dvacet. Obdivujete nás?

        „Honzo, tak co bude s tím nádražím?“

        „Hlavně nezaspi.“

        „Hlavně si sebou vezměme mapy...“

        „... nám budou asi platné, když nemáme, jen neurčitý popis...“

        „Půjdeš za svým srdcem a já za tebou!“ tím narážím na tu skutečnost, že tam má Honza svojí milou, tedy až podle toho, jak to dopadne. Zatím jí může vykreslovat v jen těch nejrůžovějších barvách.

        „... a sluší ji to od hlavy až k patě,“ ukončuje Honza svůj proslov, a mně je úplně jasné, že kdyby neukončil, došlo by k vážným výpadkům v zásobování růžovou a: „konečně se v tom trochu vyznám...“ trochu lžu, abych udělal Honzovi radost, jako že jsem pochopil, jak bude ta jeho akce probíhat.

        Honza si myslí, že stihneme shlédnout velké finále Porty a potom se vydat na přepadení dětského tábora, který vede jeho hezká(marádka), kterou zná z tanečních. Nemělo by to být neproveditelné, neboť lokace jejich tábora je v nedalekém okolí Plzně a taneční skončili Honzovi teprve nedávno, bylť přepilným studentem kurzů speciálních.

        Docela se těším.

 

        Anja to nechápe, protože se na cestu netěší a nikdy netěšila.

 

        Honza uklouzává po vlhkých dlaždicích, po kterých přebíháme od jednoho venkovního bazénu k druhému – ještě si zaskákat – a přitom dává hlasitým „doner weter,“ najevo, kterému jinému jazyku dává přednost před angličtinou.

        Skokanský bazén je menší a hlubší, asi jako moje mysl od rozchodu s Anjou, což dává tu výhodu, že se do něj/ní může člověk pořádně zanořit – obzvláště skáče-li s pořádným rozběhem.

        Obzvláště není-li již obklopen sněhem, jako býval v zimě, skákat vidí Honza i mě a tak mne následuje, s polorozbitým kolenem.

        „Plavky si tam nevezmeme, na vodu nebude čas.“

        „Vezmeme stan?“

        „Jo.“

        „Vezmeme kanady?“

        „Jo.“

        „Nevyrostli jsme z nich již?“

        „Jo.“

        „Umíš říct ještě něco jiného než jo?“

        „Jo.“

        „A co?“

        „Jójo.“

 

        A tak pospícháme domů, aby nám za letu oschly vlasy. Také abychom byli doma včas. Ale hlavně proto, abychom nevyšli ze cviku, až budeme dohánět ujíždějící vlak, ujede nám tak jako tak, ale-ale (spoň) se snažíme.

        Loučíme se dle zvyku u tramvaje na Hadovce a slibujeme si, že se sejdeme, až uděláme všechny zkoušky, které patří koncům druhých ročníků, které studujeme.

        „Sejdeme se perfektně vybaveni pro pobyt na Portě a v divoké přírodě,“ mudruje Honza.

        „Sejdeme se perfektně naladěni pro léto, prázdniny a prázdninovou pohodu,“ mudruji já.

        Takový soulad, takový soulad – jsem tomu rád.

        Protože bude půlnoc, rozhodujeme se spěch domů dokončit, a tak opouštíme zastávku, a každý svým směrem.

        V tom mém směru je vymeteno deštěm, sněhem i větrem. Na obzoru je vidět míhat se dálku. Po stranách je vidět otevřenou obálku. A já do ní vkládám vzkaz: zde jsem.

        Zde jsem připraven k vyzkoušení z několika předmětů. Zde jsem připraven k vytočení několika přemetů. Zde jsem odhodlán k překročení rubikonu. Zde jsem odhodlán k udeření do zvonu.

        Honza taky.

 

        Vlak na Plzeň, to je ale prča, tamhle stojí, a my s ním pojedeme poprvé. V Plzni budeme vystupovat z vlaku rovněž poprvé. Projdeme branou nádražní haly a budeme hledat cestu na Lochotín. To až samozřejmě po hodině a půl hrubé jízdy.

        Víme si rady. Kousek za nádražím se lstivě rozhlížíme a pak se nenápadně zavěšujeme za paty skupinky opravdových kamarádů, kterým čouhají z báglů kotlíky. Předpokládáme, že nás dovedou do areálu, kde bude možné postavit si stan a ohřát konzervu.

        „Honzo, opatrně, ať nás nezahlédnou, to by byl průšvih!“

        Snaživě splýváme s pangejtem, což nás zachraňuje od pátravých pohledů našich podezíravých vodičů, kteří se co chvíli zastavují a otáčejí. Naštěstí je plot, za kterým se stanuje za příští zatáčkou a tak se můžeme přestat skrývat a můžeme se dokonce začít tvářit, jako že v pohodě a: „co vy tady bloudíte, neznáte snad cestu?“ říkáme zmatené partičce v jednom pohrdlivém gestu. A rychle utíkáme, abychom tam byli první. Tam uvnitř. Tam za plotem. Tam, kde si hodláme vykolíkovat území pro náš noční nocleh.

        „Tyče!“

        „Tady!“

        „Kolíky!“

        „Tady!“

        „Sekerka!“

        „Tady!“

        Pár šikovně nacvičených rifů a před námi se zjevuje útulně plátěný domeček. Házíme do něj všechny své věci, jen ty nejnutnější si necháváme u sebe a již pádíme směrem k pokladnám, abychom si včas zarezervovali lavičky na všechny kličky, co jich představení přinese. Necháváme zde převážný obsah našich peněženek.

 

        Až na zřídka se zjevovaná bílá oblaka, počasí připomíná subtropickou savanu, ve které převládá žlutá, jako v nad hlavou nám visícím nelítostném sluníčku. Obětováváme mu kopečky zmrzlin, které do sebe hltáme pokud možno v celku, aby nás co nejvíce zevnitř ochladily. Bláhové to očekávání.

        Jsme uvelebeni na hrubých prkenných lavicích a uklimbává nás ze vzdáleného pódia sem se nesoucí zvuk oblíbených akordů: Amoll – Cdur – Gdur. „Ty bychom uměli také,“ se s Honzou ujišťujeme. „Já dokonce i s pomocí baré,“ ujišťuji Honzu.

        A celty se lesknou do rytmů druhých dob a my se pyšně leskneme s nimi a snažení skupinek zpěváčků a zpěvaček, domoci se naší přízně, poměrně pravidelně přerušujeme snaživým: „Umí!“ či neumí, na tom zpravidla zbla sejde, hlavně, když se do tóniny vejde, která se za melodií culí.

        Živíme se chlebem. A máslem. Kdyby na sluníčku nerozkvetlo do mastné loužičky.

        Takže jenom chlebem.

        Takže je ten život zaplňován jenom z jedné strany medem. Ten med je navařen z Anji, Gréty, Markétky a Jáji. Ten med je opatřen pečetí, která nedovoluje jít zpátky. A o to chutná líp, než by naznačovali mixážní obrátky.

        Oje – komo – va, vychutnáváme si stopy chuti oběda a na pódiu Hop Trop střídá Hop Tropa.

        „Kterou variantu použijeme?“

        (To už spřádáme plán, jak to bude po nalezení toho tábora.)

        „Nejprve ho musíme doopravdy nalézt a ne jenom nějaké ty naše řečičky,“ říkám právě já.

        „Pochybnosti nejsou moje silná stránka,“ říká právě Honza.

        „To bude asi tím, že jsi nikdy nechodil se mnou,“ řekla by právě Anja, kdyby tam byla s námi a ne na cestě kolem světa za blíže nespecifikovatelný počet dní.

        „Máme přeci dokonalou mapu. A ostatně kolikpak dětských táborů se stany bez podsad může v okolí Prachatic být?“ nenechává se od Anji vzrušit Honza. (To bude tou anglickou klávesnicí...)

        „Vraťme se k našemu problému,“ nenechávám se od Honzy, atd... (ta klávesnice). „Otázka je: nevystrašíme je přespříliš, když se jedná o samá děvčata?“

        „Prý mají všechna bobříka odvahy,“ to ví Honza od Andrey, té, kvůli které tam jedeme.

        „Jen aby si ho nemusela po té noci odpárat,“ hučím sveřepě do zémě – témně.

        „Holt se budeme muset trochu krotit,“ mudruje Honza.

        „Takové krotké přepadení to bude,“ dodávám já a hned mne napadá: „A nenaštve se na Tebe, když jí vyplašíme děcka?“

        „Alespoň uvidí, jaký jsem hrdina, sám, v noci a v lese,“ ale to už to nadýmání Honza fakt přehání a tak ho okřikujeme: „Pššššššššššššt!!!“ my všichni vespolek, co se tam kolkolem objímáme, kolem folku trampských písniček.

        Honza to, po ještě jednom posledním obdivném „Hvízd!“ na svojí adresu, uznává a už se dál neoslovuje: „Sláva!“

        Celé odpoledne nám kapely hrají a Honza už se dál neoslovuje: „Sláva!“ Přesouváme se na hlavní večerní koncert.

 

        U brány do amfiteatru je dusno, což je pochopitelné jeť jediná vstupní brána dosud uzavřena a lidí kolem jako ku poradě.

        „Nemohli byste vydechnout? Já bych se nadechla,“ obrací se na nás s žádostí jedna dívčina, která je vlisována za našimi zády.

        „Správně, mělo by se střídat!“ přidávají se i ostatní a masa vydechnutých se vrhá na nadechnuté. A nastává taková mela a tlačenice, že vchodová brána to nevydří a rupá ve švech a tak se konečně můžeme natlačit dovnitř a sluníčko může přestat pálit – mohlo nás i spálit.

        Máme bezva výhled, jelikož hlediště má charakter spíše strmý a holky pod námi jsou oblečené jen tak – tak, ať si tvrdí, co si tvrdí.

        Po nezbytné Vlajce, Hejkalovi, Rose apod. přichází Karel Gott, ale ten je vypískán. Asi si splet‘ adresu.

        Pak přichází hlavní proud alegorického původu, jeť zrozen v představách, a my vidíme zepředu Nedvědy a za nimi jdou medvědi, a ze zadu Ryvoli a za nimi jdou bůvoli a tomu všemu vévodit Wabiho, také pěkně promíchaného. A kdo nikdy neviděl ten oblouk, klenout se nad pódiem od obzoru k obzoru, – nic nepochopil.

 

II.

 

        Zase ve vlaku, zase. Víc nevyspalí, než unavení – vždyť na dnešek jsme téměř nespali – takové bylo v tom stanovém areálu živo – až dlouho do popůlnočí. Sluší se však přiznat, že jsme jej opouštěli se srdcem lehkým, čehož příčinou je krátkovláska Andrea, jejíž jméno si pohrává s Honzovými rty. Ta bude ale ráda, až nás uvidí – „Odjíždět...,“ dodává škodolibě Anja.

        Jsme tak zabráni do záležitostí, které se vaří v našich srdcích, že málem přejíždíme železniční zastávku, kde jsme chtěli původně vystoupit. Na naší omluvu lze snad uvést jen to, že vlak při průjezdu zastávkou pouze přibržďuje, nikdy však nezastaví úplně, ale lidé z okolí jsou na tento parajev již dlouhá léta uvyklí a tak jim ani nepřijde, ani neodejde, a jen my s Honzou jim připadáme, jako bychom právě vylétli z nějakého filmu, jen si nevybavují z kterého.

        „Že by z toho o mne a o Anje?“ připomínám nás, i když je to v tuto chvíli mimo mísu.

        „Blbost.“

        „Jés.“

        Dvě polonová anglická poloslovíčka.

 

        Nicméně, až na pár maličkostí jsme z vlaku dostali všechny součástky našeho nádobíčka. Nahazujeme si je na záda a vydáváme se vstříc rozkvetlé letní louce, ve které převažují statné byliny nad těmi chřadnoucími.

        Potřebujeme se držet turistické značky, která vyšla z ptačí budky, které místní přezdívají nádraží, a která po pěti stech metrech úvozem do kopce končí na okraji onoho květinového pole.

        Poslední šipka na vyběleném balvanu ukazuje rovně. Cesta však vede vlevo kolem louky a vpravo kolem louky. A v dálce za loukou je vidět hranici lesa, hranici obce, hranici okresu a hranici kraje, vše v jednom reliéfu, tak jak jej geografici přírodě přirozeně naplánovali.

        „Půjdeme rovně,“ pravíme oba svorně.

        Vyhrnujeme si nohavice kalhot, aby nás stonky plevele mohli šlehat do holých lýtek, opálených až co nejvýše a noříme se do neobhospodařované la jungle.

        Je to asi kilometr, možná míň, než dostihujeme krátkých poledních stínů smrků, kteří jsou téměř neomezení vládci před námi se tyčícího lesa.

        „Značka nikde, cesta nikde, co budeme přesně dělat?“ táže se mne Honza.

        „Máme dvě možnosti,“ říkám já, „sednout si na bobeček a začít plakat, nebo,“ významně se odmlčuji, „stanovit si azimut a toho se držet za každou cenu.“

        Volíme druhou variantu, i když výraz: „za každou cenu“ změkčujeme na: „za cenu odpovídající půvabům Andrei,“ ale to také není málo.

        (Rozhodně více, nežli vody v našich čutorách.)

 

        Prodíráme se nepřívětivým lesem a plašíme přitom ptáky. Ti po nás, celí rozčilení, na oplátku mrskají svá hnízda. Trochu je nám jich líto, když vidíme, jak si potom smutně drží křidélky své hlavičky, že takto nešikovně ztratili své improvizované domečky.

        Plesají nám nad nimi srdéčka a kolem nás vidíme přebíhat malého roztomilého srnečka a říkáme si, že to malinění v dálce bude naše sladká tečka.

        „Ten les není zase až tak hrozný,“ říkáme si s plnými ústy zrníčkovaných dobrot.

        Jistě.

        Hrozný je ale ten kopec za lesem.

        Obejít ho, či přejít, to je to věčně se vracející dilema a Honza ho řeší rázným vykročením kolem úbočí, tož následuji ho.

        Po obejití kopce se zjevuje bílá linka okresní silnice, na jejímž konci stojí při okraji plechová cedule s nápisem Stříbro u Prachatic, a my se těšíme, jak si koupíme limonádu ještě před tím, než se podle umolousaného náčrtku pokusíme nalézt loučku vklíněnou do kouta modřínového háje, který je z obou stran lemován rybníky, jakoby Ladou namalovanými, a nad níž se smějí do prázdninového slunce vrchlíky oranžových stanů.

        Velmi pravděpodobné.

        „To bude legrace, na to nám bude stačit jen malá chvilička,“ taková ta, pod kterou se udělá loužička, když si protahuje víčka.

        Chlazená točená limonáda – co víc od života chtít?

        „Peníze?“

        „Peníze nejsou všechno,“ odbývám Honzu, „také se nesmí zapomínat na zlato, stříbro a drahé kamenní.“

        Odpočíváme pod korunami kaštanů, sice již dávno nekvetou, ale i tak lemují náměstí, že stínů na výběr přespočet. Jeden z nich nás chlácholí na poněkud prohnilé lavičce, do které jsme na chvíli usedli. Po chvíli jsme si kousek poposedli a nakonec jsme do cestovních deníků uvedli, že s odpočinek máme útrum a zase jdem.

 

        Snažíme se plížit přískokem vpřed, abychom nevyčnívali nápadně nad krajinu, jeť naše mise tajemstvím, které si chceme udržet až do dnešní půlnoci.

        První naděje nám svítá až kolem páté hodiny, když se kolem nás z ničeho nic přežene oddíl dětí v plavkách vracející se z odpoledního koupání. Naštěstí si nás nevšímá, jak je hnán všeovládajícím hladem, a tak aniž bychom byli nuceni využívat všech triků pro plížení, načerpaných z Mayovek, pohodlně je sledujeme téměř až k bráně, která, alespoň jak se zazdává mně s Honzou, je střežena více než ledabyle.

        Bedlivě pozorujeme táborové míhání, ale nemusíme být ostříži, abychom pochopili, že tady jsme vedle.

        Stahujeme se zpět k silnici, která tady rozděluje krajinu na dvě poměrně stejně velké půlky. Tu levou, jak se nám zdá, jsme již dost prozkoumali. Nyní zkusíme štěstí s tou pravou.

        Potřebovali bychom, aby nám pomohla náhoda, abychom nemuseli prozkoumávat rybníky na této straně silnice všechny. Je jich tu pětkrát víc než vlevo. Optimální by bylo, kdyby to byl ten první. Snad to bude ten první. Vydáváme se tedy k tomu prvnímu a kontrolujeme, zde-li splňuje potřebné předpoklady pro to, abychom mohli zvolat, že je ¨první.

        „Modřínový háj?“

        „To sedí.“

        „Rybník i z druhé strany?“

        „To sedí.“

        „Oranžové stany?“

        „To také sedí.“

        „Smějící se vrchlíky?“

        „No, to je dost subjektivní, ale budiž.“

        „A nakonec, prázdninové slunce?“

        „No ba že!“

        „Tak utíkejme, to by mohlo být ono.“

        A tak pospícháme na další průzkum a doufáme, že tento bude dnes poslední.

        „Poznáš jí i na dálku?“ strachuji se.

        Jistě zbytečně. Neboť pomocí divadelního kukátka jí Honza již vidí. „Tak a jsme tady,“ říká Honza a já říkám, že zůstáváme chvíli v nábožném mlčení. A já říkám, že si jiného nároku nečiním, než se s nimi cudně pozdravit a popřát jim mnoho štěstí.

        Musíme si však někde vybudovat jakousi základnu a tak proto hledáme to místo, kde by se dal postavit náš stan, místo abychom ještě chvíli rozebírali ten navržený způsob pozdravu, neboť tuším, že s tou jeho formou jsem já sice srozuměn, ale o Honzovi by se dalo poměrně úspěšně pochybovat.

        Naštěstí nám terén nahrává a tak do osmi hodin z večera stojí stan a voní večeře. Od rybníka, kde táboří Andrea s dětmi, nás dělí nevelký kopec obrostlý modřínovým lesem a druhý rybník obrostlý rákosovým mořem. Kolem druhého rybníka a modřínového vršku se klikatí široká bahnitá cesta.

        „Dělali jsme to již tolikrát,“ připomíná Honza.

        „Dnes v noci si dáme záležet,“ ujišťuji Honzu.

        A taky že jsme dali.

 

III.

 

        Naše výstroj odpovídá pozdnímu večeru z kraje noci a našim možnostem. Uzavíráme stan pevně na zip, (aby nám ho někdo nevykrad‘), zhasínáme baterky a potichu se vydáváme na naší noční akci. Aby neskončila dříve, než začala, našlapujeme tišeji, než by bylo prezentováno předpokládači.

        Ta okolo se míchající tma si ochočuje nejenom modřínový les a hrbolavou cestu, ale i oba rybníky, potažmo oblohu na nimi, což je nám hvězdářům notoricky známo, že každých osmadvacet dalších dní přicházívá pravidelně nov, pomineme-li zbytečně nadceňované minuty (v tom intervalu).

        Dokonale se to hodí k našim přepadovým úborům, ve kterých převládá teplá a tmavomodrá.

        „Nikoliv však nepromokavá,“ konstatuje Honza a tak, až se budeme po půlnoci zavírat znova ve stanu, budeme mít studená kolena od přemnohého plížení.

        Plížíme se stokou splachující uplynulé akce, o té dnešní víme, že bude trvat krátce, (několik nedokončených snů) a tak to bude, ať si, kdo chce, jak chce.

        Nu.

        A příroda je nám nápomocna, neb vyprodukovala na jaře sdostatek přirozeně vzrostlých úkrytů.

        „Jestlipak postavila hlídky?“

        „Příroda? Ta těžko.“

        „A ona?“

        „Ona mohla a proto buďme maximálně opatrni, neb se o tom za moment přesvědčíme.“ – Postavili se a okouní u cesty z lesa, po které my lezem a jestli z ní neslezem`, tak tam těžko vlezem`, leda, že by slézem. (Ale ten už nejspíš nekvete.)

        „A jak to sem přesně patří?“ má starost Honza.

        „Co?“ ptám se nechápavě.

        „Jestli kvete sléz?“

        („Tedy pánové,...“ ...Anja.)

        No nic, zpátky k dílu, musíme dolů k rybníku.

        „Se ví,“ takám a hned chmatám, nejsem-li moc blízek Honzovým patám. Uf. I Honza si kontroluje situaci v bezprostřední blízkosti kolem sebe. Vypadá vysloveně následovně:

 

 

 

Obr.: Honza a jeho okolí

 

 

        Jelikož se hlídka tvořená dvěmi, tak desetiletými, nehýbe z místa a dokonce, oproti všem strážním předpisům, klevetí, nám nezbývá, než zvolit obtížnější cestu do tábořiště, tu od rákosí.

        Což je přesně ten okamžik, kdy se začíná projevovat nedostatečná nepromokavost naší výstroje.

        „Co se dá dělat...“ bereme to tudy, (se vším všudy).

        Tudy je to sice dál, ale zase je tam hroší cesta – chvílemi, kdyby byla hlubší, pod vodou. Periskopy nám napovídají, že všichni spí a hlídka daleko. A tak to se už nezdržujeme už ani minuty pidičtvrť a rychlými přískoky se přibližujeme k nejbližšímu z tanů. Uvnitř to supí, jako od lokomotivy.

        „Tady určitě nespí tvá něžná kráska,“ šeptám Honzovi a jsem rád, že mne nemůže přes ten rachot slyšet.

        Hbitě vytrháváme několik kolíků a běžíme k dalšímu, Zde je slyšet tiché pochrupávání občas protkané táhlým pískotem.

        „Tady taky ne,“ šeptá mi Honza a je rád, že jsem si před tím myslel, že mne neslyšel.

        Kolíky druhého stanu potkává osud prvního. Mezitím pozorujeme, že první stan se již povážlivě naklání.

        „Tak honem, ještě třetí!“

        Už také slyšíme, jak se k nám vracejí kroky noční, dle názoru dětí, hlídky, dle názoru nás, výtky.

        „Honem, honem,“ se povzbuzujeme, ale bohužel se přitom zaplétáme do napnutých šňůr stanu, který měl být naší příští obětí. Dělá to přeci jenom více hlomozu, než ti spící ve spacácích, takže i hlídka již musela nutně zpozornět.

        „Ticho,“ šeptá mi Honza, ale celkem zbytečně, neb se ani nehýbu.

        „Je tu někdo?“ volá polohlasem hlídka a dupe naším směrem a rozsvěcí baterku.

        „Tady nikdo není, to jen větříček!“ volá na ně Honza a vyráží mi z rukou kolík, co jsem ho právě opatrně vyjmul ze země, a také rychlými skoky kolem hlídky pryč, směrem k lesu.

        Hlídka stojí jako přimražená a tak abych jí dodal odvahy zavolat: „Poplach, přepadeníííí!!!“ vstávám i já ze země a posměšně na ně mávám dalšími a dalšími ukořistěnými kolíky a také utíkám pryč, ve směru a stopách Honzy a za sebou nechávám spouště nebezpečně nahnutých a kymácejících se stanů.

        Konečně se hlídka vzpamatovává a se staženým krkem, spíš se zajímá o to jak správně volat, než volá: „Pomoc, haló, pomoc, haló...“

        První jsou na nohou naše, vlastně Honzova, tedy vlastně ne Honzova, ale ty, za kterýmiž je Honzou páleno, děvčata. Píšťalky se jim divoce houpou u obnažených šíjí a tahají děcka ven ze stanů: „Tak, himbajs, braňte si přeci svůj tábor, né...“

        Děcka rozespale mžourají do tmy a na honičku to nevypadá. Pozorujeme je zpoza prvních stromů nad loukou. Sem tam sice naším směrem zasvítí nějaká ta baterka, ale co ta zmůže oproti našemu splývání s lesem.

        „Tak to bychom měli, snad nás ráno pochválí.“

        „Ony o nás vědí?“ ptám se Honzy

        „Tak trochu...“

        „To jsou mi noviny,“ kroutím hlavou, neb jsem se domníval, že se jedná o sólovou, tedy ne domluvenou, akci.

        „Tak trochu znamená, že jsem Andreu v Praze upozornil, že je možné, že přijedu i s tebou a trochu je procvičíme v noční pozornosti.“

        „Byla ráda?“

        „To jsem přijel zjistit.“

        „Tož, to zjistíme až zítra ráno.“

          vzorně připraveni ku spořádanému návratu na tábořiště první. (A to je teda fakt, že nás nikdo nemusel dvakrát pobízet.) (A to je teda fakt, že jak k jídlu, tak do postele.)

        „Tak hele...!“

        Nejsem si jist, kdo to vzkřikl a Anja mi to neulehčuje.

        „Tak jdeme...?“

        „No jéje!“

 

V.

 

        Tábořiště voní čerstvě pořezaným a nasekaným smrkovým dřevem. „Kdopak ho asi připravoval?“ a pochybovačně přejíždíme pohledy dlaně bez mozolů osazenstva tábora.

        A děvčata voní čerstvě rozkvetlými růžemi a pomněnkami. „A kdopak se asi před nimi před chvílí ve vesnici tolik naparoval?“ a pochybovačně přejíždím pohledy, které jsem nikdy nedostal, natož do vínku, a proto nestáli dosud ani za zmínku.

        Na jednom z nich je vyobrazena Viena, ale klidně by to nemusela být ona.

        Honza úspěšně ukončuje ukládání všech našich myšlenek a krámů do čerstvě postaveného stanu, který jsme si přenesli od druhého rybníka přímo do řady jejich, vedle ostatních pobořených; teď je musíme pomáhat napravovat. Potom půjdeme pomáhat postavit jim pořádný stožár, protože na ten jejich proutek se nemůžeme dívat a nakonec jim ověnčíme tábor pořádnou branou, aby ho mohli pro příště lépe hlídat.

        „Tak jací jsme?“ nastavuje Honza svoji tvář k odměnění, když jsme odpoledne v půlce.

        „Udatní...?“ zkoušejí nás ze synonym.

        „Néé, špatně, máte říci, že šikovní!“ zkoušíme to z druhé strany.

        „Ale to přeci posoudíme až večer!“ rozpustile se smějí a já jsem vskutku rád, že pro tentokrát mají jména.

        Andrea a Lena, tak nějak to znělo, když je na nás drmolila lesních dětí ozvěna.

        Andrea a Lena nás zvou dát si koupel v jejich koupacím rybníku. To je ten zároveň mycí, prací a čistící.

        Andrea a Lena nás zvou dát si s nimi pohár vína, to ale až jim děti usnou a do té doby my musíme dostavět tu bránu, když už jsme na ni natahali tolik kulatin z lesa.

        Děti nám spíš překážejí, než aby pomáhaly, ale i tak konstrukce, která bude uprostřed držet jejich oddílový znak, utěšeně roste.

        Když už je dost urostlá, stojíme před problémem jejího vztyčení. Kůly musí přesně zapadnout do předem předvykopaných jam, potom je nutné je obložit kameny a zasypat hlínou – ty jámy, a nakonec je potřeba připevnit ještě postraní pomocné vzpěry, aby se brána nezakymácela ve větru, až se jí zlíbí někomu spadnout na kebuli.

        Všem se nám dílo líbí, brána je vskutku důstojným vstupem mezi stany uspořádanými do podkovy.

        Teď se snad Honza dočká své odměny – pokud my všichni odvrátíme hlavy, namoutě, což se snad i přihodilo?

        „A jaké máte víno?“ hlásím se také já se svou troškou do vína, aby řeč nestála.

        „Zpočátku poněkud trpké zdá se...“ je vtipná Lena, ale na jména vyčtená z etiket svého vína, ne a ne rozpomenout se.

        „Po chuti ho poznáme...“ řekl by Honza, kdyby mohl oči odtrhnout od Andrei, ale ta ne a ne se doobléknout, přestože vždyť večer bude zima.

        Po večeři i nad ránem.

 

        Po večeři, jak to ty děti dokážou hned neusnout, když na to všichni čekají jak na (s)milování, ještě povinné čtení pohádek a pak honem, hupky dupky, vedoucí, tedy my čtyři, jako trubky vedeme řeči ve společenském stanu, tedy spíš v jakémsi plátěném přístavku pro případ deštivé nouze (anebo snad přebytku?) o naší touze dopracovat se k půlnočnímu přípitku.

        „S tím tedy moc nepočítejte, my jsme totiž již jako koťátka ospalá,“ praví Lena.

        „A navíc jsme se minulu noc zrovna dvakrát nevyspala,“ praví Andrea.

        To musíme s Honzou uznat a tak jim navrhujeme, že také jim přečteme pohádku na dobrou noc, aby se lépe vyspala.

        Navrhujeme jim to asi nějak takhle: „Jak to de?“

        „Prsk!“ (To Anja smíchy.)

        „Jestli umíte tak dobře číst, jako stavět brány, tak to můžeme zkusit!“ (To ony.)

        „Ve stanu máme pohádek dost!“ (To zase ony.)

        „Tož pojďme!“ (To my.)

 

        Přesouváme se do jejich stanu. Spacáky mají již připravené, od-od-poledního sluníčka vyhřáté a voňavé. Jen do nich vklouznout.

        Rychle se odstrojují a nasoukávají do svých ležení. Než se nadějeme vykukují jim z nich pouze brady. A jen kolem rozházené svršky nás usvědčují z ne zrovna očekávaných způsobů.

        „Tak na co čekáte, jen čtěte!“

        A my v ohromení zjišťujeme jejich zálibu v pohádkách indiánských – „Nebyly jste náhodou v zimě lyžovat?“ – „Ne, to byly naše bezejmenné sestry – a teď se již vdávají!“ a my jsme s Honzou rádi, že nejsme Apač ani Komanč, „Což se teprve uvidí!“ neodpouští si nic naše jmenná ozvěna, což není zrovna její doména. A ta pohádka zní asi nějak takhle:

 

        Jeden kůň, jedna ovce,

        ať si říká, kdo chce, co chce,

        nejlepším zpěvákem je Paul McCartney

 

        Jeden song, jedna páska,

        ať si, kdo chce, ruce spráská,

        nejlepším zpěvákem je Paul McCartney

 

        Oh, Paul McCartney a jeho muzika

        Oh, Paul McCartney bez trika

        nechodí

        - jeho hudba všemu vévodí

 

        Kam jít, kde se ptát,

        ať si, jak chcem‘, budem‘ lhát

        nejlepším zpěvákem je Paul McCartney

 

        Jeden mrož, jedna ovce,

        ať si naříká jen ten, kdo chce,

        nejlepším zpěvákem je Paul McCartney

 

        Oh, Paul McCartney a jeho krajina

        Oh, Paul McCartney do kina

        nechodí

        - jeho hudba všemu vévodí...

 

        ... a kolébá nás a chví a odplavuje do zmizu a spolu s ní i celé léto roku onoho a slábne a tenčí se až téměř pod prahem citlivosti našich živočišných detektorů a bez lítosti přechází do barev, jejichž patronem je podzim, ale ani zde se nezastavuje, ale řítí se a propadá stále níže a již snad ani není součástí našeho vesmíru, již je pouhým neznatelným zlomkem jediné z vloček příběhůprosté zimy, a nám to nevadí, že takto ztrácíme nit, ať si hraje na nic, ať si.................. – ať.................. – i vaď....................

 

 

 

 

  <<  Šedesátá pátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

 

        Svítá, tam v dálce svítá,

        ty jsi má víla,

        zrozena z krás...

 

        Jing-Jang naruby.

 

        Všichni čekáme, až Michal Sakař zvedne telefon a zavolá mi. Čeká Michal, čekám já, čeká Viena a čeká i celá plejáda chalanů a si kočka, si kočka, si kočka... dá da da, da da da, dá.

        Abychom to čekání trochu urychlili, postrkujeme Michala různými prostředky, jak kterými má kdo po ruce.

        Já tím, že k němu večer chvátám, poslechnout si zase nějaké ty Stray Cats, Madness, či Hungarii. Má je vyryté do černých vinylových kotoučů, které hrají, jen když se položí na gramofon, má-li ovšem ramínko. Má také papouška, který poletuje po jeho pokoji a okusuje mu tapety. Nemá však žádné zařízení na přehrávání kazet, tak to nosím já.

        A když cokoliv zapomenu přinést, tak to není žádný problém, protože zpátky a k němu je to pouze přes jeden semafor a kousek; o kousek dál než Drancy, místní diskotéka pro depešáky.

        A jeho kočka, si kočka, si kočka tím, že mu dala kopačky. Ještě, že mu zbyl po ní dárek, stříbrný zapalovač, kterým se dá připálit cigareta rovnou od boku. Také mu zbyl kontakt na její kamarádky.

        A jeho rodiče tím, že ho nechali se přestěhovat na Red Hill do bytu matky jeho matky, aby jim všem dobře bylo.

        „Tak už zavolej,“ ponoukám ho.

        „Tak už něco vymysli,“ ponoukají ho ostatní kočky.

        „No jo, musíte chvilku počkat,“ odbývá nás Michal.

 

        Mezitím, než si to Michal vymyslí, spolu navštěvujeme ještě jakýsi podivný koncert jakýchsi podivných minimalistů v Malešicích. Základem oné podivnosti jsou jejich vlastnoručně vyrobené nástroje, hrubě vymodelované parodie na kytaru a na buben, a jejich počet, jsou jen dva, a tóny, které vyluzují, převážně se zdá, že jsou také jen dva, nepočítáme-li ovšem přehršli čtvrttónů, které celou jejich kompozici podivně prokreslují.

        Zvláštní je, že nejvíce ze všeho nám to připadá legrační. Celou cestu domů je nám z toho do skoku, a že je to nějaká dálka, když se jde až na Vinohrady pěšky. Po tmě. Ještě, že se již dlouží dny a krátí noci. Brzy to bude fifty-fifty a pak to světlo noci pořádně nandá.

        A pak to s Michalem pořádně rozjedeme.

        Už jsme to chtěli rozjet dávno, ale chyběli nám prostřednice. Anja rozšiřuje zřítelnice. A já prchám z ložnice, bže: „Tohle bych ode tebe nikdá nečekala.“

        „Nesmíš Láďu podceňovat,“ hučí Michal a div neztrácí rovnováhu jak se ve stoje zeširoka komíhá.

        „To kino se jmenuje Slávie,“ šeptá Anje, „ale zatím si to nech pro sebe!“

        „Budeme to muset utajit hlavně před svými rodiči, protože o to kino vůbec nejde.“

        Michal se tváří spiklenecky a hledá, nemá-li doma někde v prádelníku ukrytý černý šátek a pistoli. Dostatečně nebezpečně vyhlížející a dostatečně přesně mířící. Z Igry z hraček.

        Škoda, že bude muset za dva roky na dva roky. (Do zelena.)

        Proto musíme stávající čas využít, jak to jen bude možné – když jsme tu střední školu proflákali – snad s výjimkou toho večera, co jsme byli na Pešákovi a toho večera, co jsme dělali ostudu po Starém Městě, až nás museli strážníci legitimovat a naší rodné Betlémské nahlásit. A to jsme nedělali nic horšího, než že jsme šli jednou nohou po obrubníku a jednou po ulici. Bohužel však v dané době v době nějaké významné státní návštěvy.

        Jak jen jsme z toho tehdy vybruslili?

        Jak jen z toho tentokráte vybruslíme?

        Michal si myslí, že když to provedeme dostatečně rychle a s dostatečnou velkou razancí, půjde všechno hladce.

        „Aspoň si to trochu nacvičit...“ uvažuji.

        „Néé,“ odporuje Michal, to musí být dílem jediného okamžiku. A hned studuje plánek půdorysu prostoru, který je již pár dní v ohnisku jeho zájmu. Studuje všechny přístupové i nouzové východy. Studuje počty lidí a frekvence jejich hromadění. Zaslouží si uznání, že nic neponechává ne(z)řízené náhodě a chce mít vše po kupě, dříve než mi zavolá a vyzve mne, abych mu pomohl jeho nápad uskutečnit.

        I tehdy na naší první středoškolské chmelové brigádě to byl Michal, kdo nás všechny vyhecoval, abychom se zamaskovali kolem lesní zatáčky železniční trati sice druhořadého, ale přeci jenom významu, a vyčkali přijíždějící motorové soupravy.

        Bohužel však když strojvůdce spatřil, jak jsme se zničehonic zjevili kolem náspu a zahájili útok na jeho vlak šiškami a klacky a. „Pal!“ a „Pal!“ a „Ratatata!“, tak dupl na brzdu, vyděšeně vlak zastavil a dal ruce vzhůru!

        Nutno přiznat, že nás za to tehdá nevyznamenali zrovna plaketou za hrdinství, myslím, že vedoucí učitel se z toho tehdá celý osypal.

        Tentokrát však bude odměna zlatká...

 

        Protože se tentokrát skrz zimu nic zajímavého neudálo, celý ten dlouhý rok roků onoho i tamtoho si dovoluji vypustiti, neboť jeho důležitost pro Anju jest rovna příležitosti žáby předčít v letu orla. První zajímavá příhoda od letního dobrodružství po Portě se přihází až když duben odhází (předposlední návěje sněhu z vrcholů všepřečnívajících hor).

        To když už je zase období, kdy nemusíme hodit na přednášky bobky, když se nám na ně nechce jít, nýbrž jsme doma a tváříme se, že studujeme skripta a pak před zkoušejícím učitelem předstíráme, že jsme se je naučili.

        Ležím na posteli, poznámky z přednášek rozevřené pod sebou na zemi, a odškrtávám si, které stránky jsem již uploadoval do své hlavy a sním o tom, že jednou budu inženýrem, opravdovým, nefalšovaným inženýrem, s logaritmickým pravítkem v jedné ruce a s příložníkem ve druhé.

        Zasnění to apoetické je násilím přerušeno již očekávaným (Vámi, ne mnou) Michalovým zvoláním: „Jejda!“ – až se telefonní sluchátko chvěje při představě, jak v něm asi drnčí a i v Michalovi, když vzrušeně vysvětluje, k čemuže mne to chce dnes večer zlákat.

        Vysvětluje to asi nějak takhle:

        „To je ale nuda.“

        „Hm,“ já na to.

        „To je ale nuda jít večer přepadnout kino a udělat pokladnu.“

        „No a?“

        „Přijď v šest a vezmi punčochu na hlavu a pistoli...“

        Kdy naposledy jsem se s Michalem nudil?

        „To kino se jmenuje Slavie, ale nemá nic společného se Slávií, a sejdeme se u mne,“ což je přes tu ulici, Evropská se jmenuje, pokud jsem se dosud nezmínil.

        Mám tak akorát čas na to, abych zaklapl rozvěděné vědomosti a šel hledat něco, čím bych se alespoň trochu zamaskoval, a něco, co by vypadalo alespoň trochu jako revolver. Nejpodobnější realitě je stará polámaná hračka, která kdysi střílela takové šipky s přísavkami do terče, takže tam ty šipky držely. Punčochu nemám, tak alespoň černý šátek. Doma nechávám vzkaz: „Přijdu někdy jindy,“ a: „Jsem s Michalem“ a bez jídla a bez pití a bez hlavy a bez zábran vyrážím vstříc mému dnešnímu, zpoždění je slabý odvar pro označení takového, návratu domů.

        Nikdy jindy bych to vždycky zopakoval zase.

 

        Ukazuji Michalovi svoji výbavu, Michal mi chce nejprve ukázat pár svých fotek z dětství, ale když to rázně zamítávám, ukazuje mi své maskování a svou zbraň. Chvíli si je navzájem potěžkáváme a pak usuzujeme, že „to by jako šlo“ a ještě dřív než je vrátíme do pouzder, která se nám boulí za pasem, nasáváme vůni deště, který se právě začal odpařovat z rozehřátého chodníku.

        „Alespoň nám nebude zima,“ dí Michal

        „Alespoň mi bude horko,“ chtěl bych dít já.

        Kráčíme pěšky do Dejvic a v klidu probíráme poslední podrobnosti.

        Hraji si k tomu na foukací harmoniku a její zvuk se mísí s jarním podvečerem tolik provlhlým a tolik otevřeným.

        Slyší ji málokdo, a ten kdo si Anju nepřečte, ten těžko a kdo si ji přečte a zase nic, ten pro to asi neudělal všecko, aby mu knížka harmonikou zněla, když si ji popřizavře. Protože ne že by zněla tak slabě, to ne, ale její (z)nění pro každého. A zase to má spojitost s tou složitostí vnitřní struktury a jejím nasycením. – Toliko rada pro harmonické zrání.

        „Jestlipak už uzrála pro přepadení?“

        Dozvíme se brzy, jen co si koupíme něco k jídlu, protože jít do akce s prázdným bříškem, to uzná jakákoliv kapacita v oboru trestného činu, je zavrženíhodná nedbalost. Kupujeme si dva jogurty. Na to konto.

        Kupujeme si je na Vinohradech u vodárny a pozvolným přibližováním se do ulice Řípské, hodinky na rukou všech podtatranských koček ukazují, že za 10 minut se všichni sejdeme u pokladny.

        Jogurty jíme za chůze.

        Musí to stačit.

        I na východ od ráje.

        Který dnes večer společně shlédneme.

        Michal se krčí za prosklenými dveřmi a polohlasem mi říká: „Připrav se, už tam jsou!“

        Hbitě si nasazujeme na obličeje masky a pro jistotu hned odjišťujeme spouště našich pistolí, které jsme právě vylovili z hlubin našich pouzder.

        V prvním okamžení nikdo nic nezaznamenal, dokonce ani videokamera v rohu nad vchodovými dveřmi, která má kontrolovat a zajišťovat bezpečnost návštěvníků kina. Tak nečekaně se naše dva stíny vprodloužili ze sluncem zalité ulice do zešeřelého vestibulu.

        „Nikdo ani hnout!“ praví důrazně Michal, „a všichni pracky nahoru!“ načež divoce šermuje svojí pistolkou skupině děvčat čekající u nástěnky s fotografiemi před obličeji.

        „Tohle je přepadení!“ pro jistotu dodávám a vrážím svou pistolku pod nos, dívce, která sedí v pokladně.

        (Také se snažím divoce tvářit.)

        (Ale přes mojí masku to nemůže být vidět – škoda, mohla si užít víc strachu.)

        „Peníze nebo život!“ výhružně dodává Michal.

        Dvě postarší dámy poslušně otevírají kabelky a také dávají ruce nad hlavu.

        Slovenské kočky vraví: „A vy stě čo za podivná chalaniska?“

        A Viena vraví! „Čiže jestli som tomu dóbre rozumela, vy nás chčete znásilnit? Hej?“

        A dívka v pokladně celá rozklepaná praví: „Michale, seš to ty?“

        „Ne, to jsou banditi,“ křičí Michal.

        „Krvelační,“ přizvukuji.

        „Ále, veď je to umelé,“ říká Viena a tak si Michal strhává škrabošku z tváře a vítězoslavně zvolává: „Baf!“

        „To jsme se ale lékly,“ vraví Slovenské mačky.

        „To je ale nuda,“ praví postarší dámy a zklamaně dávají ruce z nadhlavy dolů, aby si mohly zase uzavřít kabelky.

        Odplouvají do sálu a my se můžeme s kočkami v klidu uvítat.

        „Michále, ty si ale páko.“ říká mu dívka z podkladny.

        „A já jsem Vláďa,“ představuji se.

        „Ukáž, tys ale zlatký chalán...“ houfují se kolem mne, aby si mne lépe prohlédly a Michala nechávají stát stranou, neb Michala již znají celé roky, neb jsou to všechno kamarádky Michalovi bývalky, nyní vrátivší se pro jistotu zpět na Slovensko, neb tak to s nimi Michal domluvil.

        Na východ od ráje.

        Blíž než by si kdo troufl.

 

        „Děcká pójďme, ať nezmeškáme Jamese Deana,“ což je pokyn k přesunu do sálu a já s Michalem obratně ukrýváme přepadové vybavení.

        Je nás tam nás sedm a ta dívka z pokladny, protože k nám také patří, a ty dvě staré dámy. Více lidí tentokráte neprojevilo zájem dozvědět se, že ráj, ráj, ráj, ráj, ráj, – jen jaro je ráj. A tak se stříbrné plátno ostříbřilo jenom pro nás. A tak si pojďme tykat, vždyť stejně jsme již začali a navíc je to rozhodnutí stejně jenom o nás.

        Zvykám si kromobyčejně rychle v této nové roli, o které jsem neměl před pár hodinami nad skripty ještě ani tušení. A cítím se v této roli kromobyčejně překvapeně. Zrovna tak ze zjištění, že nepotřebuji hodiny Slovenčiny, abych kočkám rozuměl, zrovna tak jako ony nepotřebují hodiny „Švédštiny“, aby rozuměly nám.

        Na plátně je větší horko než nám v sále a to i přesto, že sál není klimatizovaný, ale spíš upoceně vydýchaný.

        Sledujeme s napětím postavy, jak zdatně se svými rolemi se vypořádávají, a hodiny, jak nás přibližují chvíli, kdy vyjdeme z kina ven a budeme se muset dohodnout, co podnikneme dál. Se zbytkem filmového snu.

        Michal navrhuje: „My vás doprovodíme.“

        Kočky navrhují: „Pojďme do Slovanského dómu.“

        A já se teď již nedivím: „A co tam budeme dělat?“

        „Jde se tánčit,“ postrkuje nás Viena, abychom tam nestáli jako tvrdá V – symbol ženskosti, či tvrdá A – symbol mužnosti.

        Nás všech, teď už osm po připojení dívky z pokladny, se odebírá na metro na Náměstí Jiřího z Poděbrad, odkud přejedeme na Můstek, což je jediná stanice metra, na kterou kočky pomocí MHD trefí, což je hlavní důvod, proč tancovat chodí jen do Slovanského domu, který je již jen kousek procházkou po Příkopech.

        Nyní jsou stále zaplněny množstvím turistů, ale my se obratně proplétáme davem, takže nám nic nebrání v krátké chvíli spočinout naproti Arbatu, u vchodu na zahradu Slovanského domu.

        Vybíráme si místa pod starými stromy, kam si rovnou přinášíme nápoje, které hned platíme a pak:

        Usmějeme se na sebe, připíjíme si na zdraví a ústa si otíráme hřbetem ruky, každý té své.

        „Čiže?“ ptá se Viena.

        A my?

 

Pokračování...