A n j a  

D r u h á   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Čtvrtá část/ Still     ...pokračování

 

  <<  Šedesátá první kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Anja rozzáří dveře do knihovny. „Ahoj Marcelo, máš tu nějak vedro.“

        „To ti jen připadá, jak jsi rozehřátá,“ říká Marcela, aniž zvedá zraky od kartotéčních lístků, které se právě snaží zatřídit zpět na jejich obvyklá místa.

        „Ahoj,“ říkám já.

        Anja se prudce otáčí. „Vláďo!“

        „Nazdar,“ usmívám se a hladím jí jsa po ruce.

        „No to je prima,“ rozplývá se Anja, „žes mne tak hezky pohladil...“

        „Jsi nějaká udýchaná,“ tvářím se, jako bych jí neviděl z lanovky.

        „To nic, to je jenom vzrušením... (to jsem vážně řekla?)“

        „Budeš si půjčovat nějakou literaturu?“

        „To nevím.“

        Anja se rozhlíží po regálech a pátrá mezi nimi, jestli se neodhalí nějaký neznámý hřbet třeba nějakého nového přírůstku.

        Ale Marcelka na ni volá od kartotéčních zásuvek, aniž přerušuje svoji rozdělanou práci: „Nic nového tu od minula nemám!“

        „No dobrá,“ pookřává Anja, „však jsem tolik neřekla... Abych nezapomněla, netelefonoval mi sem někdo?“

        „Myslíš, jako třeba tvůj táta?“ ptá se Marcela a přerušuje přitom na chvilenku svoje dílenko.

        „Myslím, tak něco...“

        „Tak ten nevolal,“ říká, načež nevzrušeně pokračuje, tam kde právě přestala.

        „Něco se děje?“ ptám se Anji vyzývavě.

        „Také by ses mohl zeptat starostlivěji,“ opáčí Anja.

        „Však ano, vždyť ta je skrytá v podtextu...“ honem se snažím vylepšit dojem.

        „No nic, se neděje – až na to, že nemám kde spát...“

        „Jak nemáš kde spát?“ díváme se na ní s Marcelou kvapně, až příliš přes.

        „Nepamatuješ se, jak mluvil posledně, když jsi byl u mne, můj táta o těch dveřích?“

        „(To se dobře poslouchá, tohle to, že jsem byl posledně u tebe) ...no nepamatuji...“

        „No tak ta situace přesně nastala, zámek je porouchaný a já nemohu dovnitř.“

        „A kde máš tátu?“

        „Ten je na služební cestě a vrátí se až zítra.“

        „?“

        Díváme se s Marcelou oba asi trochu nechápavě, protože Anja trochu omluvně vysvětluje: „Já jsem totiž s tátou dneska mluvila po telefonu a on mi říkal, že tam někoho pošle, aby to dal do pořádku a že mi ještě zavolá – a v tom je ta potíž – zatím nevolal...“

        „Takže nevíš, jak to tam vypadá, co?“ nasazuje účastenský tón Marcela.

        „To tedy nevím,“ říká Anja po dlouhé době zase něco tiše. (A tiše v tomto případě neznamená sílu zvuku, ale sílu osobnosti...)

        „Když tak můžeš jít přespat ke mně,“ nabízí se Marcela, „a zítra již bude tvůj táta tady.“

        Anja dává hlavu na stranu, takže by si ji mimoděk opřela o mé rameno, kdybych stál vedle ní, a říká: „Díky, ale já nemohu každého kolem sebe obtěžovat...“

        „Mně, samozřejmě, Anjo, neobtěžuješ, vždyť jsi kamarádka,“ říká povzbudivě Marcela, ale já vidím, že Anja nemá moc chuti další večer strávit na takové podivné polonávštěvě.

        „Třeba to tvůj táta nějak zařídil, ale nepodařilo se mu ti zavolat – třeba ani neví, kam by ti teď zavolal...,“ pronáším do ticha já.

        Anja na mne pohlíží se stopou vděčnosti ve výrazu tváře, ale pak ji rychle odvrací a nějak se jí nedaří říci, co má na srdci, protože jí to v krku pořádně drhne.

        No nic, hladím ji znovu po paži a Anja můj stisk obětuje svému opětování a pak mi utíká s odvrácenou tváří z knihovny do chodby, asi potřebuje kamsi.

        A tam za ní nemohu.

        Jak jí jen pomohu?

 

        Raději listuji staršími ročníky Říše hvězd, takový gastronomický letopis plný fotografií a pojednání o mezihvězdném prostoru a přemýšlím, v kolik že jsem to řekl, že dnes večer dorazím domů? Naštěstí jsou naši zvyklí, že se z hvězdárny vracívám i na noční viry obvykle pozdě a tak tuto starůstku odkládám stranou z hlavního průdu, abych se mohl soustředit na jinčí záležitosti. A dobře mi tak.

        Anja přichází asi až za půl hodiny a je pravděpodobné, že část té doby strávila asi také tím, že někoho na chodbě potkala, s kým se dala do řeči. A nyní vypadá již zase vyrovnaně.

        „Vypadáš hezky,“ šeptám tak, aby to slyšela jenom ona.

        „Děkuji...,“ slyší to všichni.

        „Jak to, žes neřekla nešil!“ šeptám tak, abych to slyšel jenom já.

        „Děcka, ale já budu zavírat,“ přerušuje nám tu (již dlouho) slíb(e)nou konverzaci Marcela. „Tak jak ses rozhodla, Anjo, pojedeš se mnou?“

        „Díky, Marcelo, ale Vláďa mne doprovodí, viď,“ obrací se ke mne a já si myslím, že přitakávám, ale ve skutečnosti se jen mdle tvářím. „Kdyby něco, tak mi to nějak vyřešíme,“ dokončuje Anja svou úvahu a já už si raději ani nic dalšího nevymýšlím.

        Balíme si své věci a Marcela za námi zhasíná všechna světla a zamyká všechny dveře, jak symbolické, a doprovází nás před hvězdárnu.

        „Se mi zdá, že nějak dlouho jste neměli žádnou službu, vy dva,“ se na nás ještě naposledy obrací.

        „...studijní povinnosti...,“ huhláme a rozcházíme se s Marcelou do studeného přítmí. Úplnou tmu totiž narušují rozžaté lucerny.

 

        Obrys Marcelky nám brzy zmizel směrem ke Strahovským kolejím a my se rozmýšlíme, kterou cestou se dáme my.

        „Seběhneme na Pohořelec,“ navrhuji, „a pak se dáme tramvají.“

        „To by šlo,“ souhlasí Anja a chytá se mé ruky a dnes večer se jí drží nějak pevněji. Srovnáváme krok, až se Anjiny boky příjemně rozvlní vedle mých a pak napodobujeme Marcelčin obrys, ovšem ve zdvojeném vydání, dalo by se říci přímo double, ne-li rovnou couple.

        Ozvěny našich kroků nás doprovází až na zastávku, neboť, když už jsem u toho pohlcování, není mlhy, která by to vykonala, ale naopak, noc je, když už jsme u toho projasňování, také taková.

        Anja se snaží mne nesledovat, co já na to. A dalo by se říci, že nikdy, ani v těch patosem nejnaplněnějších dějinách, se nestává, aby se tak dokonale obvykle sotva zaznamenané minuty táhly celé věky; teorie relativity hadr.

        Je to jak pod černou kopulí planetária, akorát víc opravdové. (C)hladem bychom se k sobě tiskly, kdyby nás nechránilo zimní obutí, tak kdy už ta Šalvějová ulice přijde?

        Až tam dojdem‘.

 

        Kdo chce, si zatím může jít uvařit kávu, protože nám to bude ještě takových dobrých 25 minut trvat. Samozřejmě někdo jiný také může preferovat čaj nebo ovocnou šťávu, jako já a Anja, ale to nám nevadí, my na to nejsme hákliví...

 

        „...“

 

        Ono se to nezdá, ale těch 25 minut trvá docela dost dlouho, obzvláště, když člověk na něco ne zrovna moc trpělivě čeká. Když tak si zatím prohlížejte následující obrázek:

 

 

 

        „...“

 

        Tak, uf, už zahýbáme do té správné ulice. Ona sice mlčí, ale i ona už ví, že se něco děje. (Jen jestli to víme také my...)

        „Jak to asi dopadne se zámkem?“ má starosti Anja.

        „Určitě dobře,“ povzbuzuji ji, „vždyť ti to táta slíbil.“

        Zatím se dobýváme do domovních dveří a zdá se, že jsme úspěšní. To se poznává podle toho, že již stojíme v chladném průvanu u schránek. Anja za námi zasouvá závoru a já se snažím poslepu nahmátnout vypínač od domovního osvětlení. (Víc by se sice hodil zapínač, ale co, vypínač je taky dobrý...)

        „Ukaž,“ povídá Anja a svou dlaní vede tu mou správným směrem... až jsem se z toho celý zpotil... „tak snad raději rozsvítíme...“ Anja rychle souhlasí a společně se dotýkáme – toho vypínače.

        Při stoupání vzhůru se i Anje rosí čelo a na každém dalším podlaží je víc a víc splavená. A než dojdeme až k jejich bytu, světlo na chodbě zase zhasíná. Alespoň se můžeme trochu uvolnit pousmáním se a vše řeší tápavé zašmátrání po stěně obklopující schodiště. A díky úspěšnému znovuosvícení schodištních zákoutí ani nezakopáváme.

        „Anjo, podívej se, to jsou vaše dveře.“

        Skutečně, před námi se rýsují dostatečně osvětlené, abychom viděli cedulku s nápisem: „The family of Král“ a černým kukátkem, kterým ovšem není vidět dovnitř, neboť je určeno pouze pro nakukování ven.

        „Tak co, zkusíš to?“ dívám se na Anju, jak se jí chvějí prsty, když loví klíč v kabelce.

        „Ty víš, že ano.“

        Anja pomalu zasouvá klíč do zámku a shledává, že se zasouvá zlehka.

        „Ale to ještě nic neznamená,“ povídá mi, „včera šel také zlehka.“

        Když je klíč až na doraz, ve správné poloze, Anja chviličku váhá a potom zkouší otáčet zápěstím doprava. Teď se to ukáže. Včera večer s ním šlo pootočit jenom o 45 stupňů.

        V mechanizmu zámku to sice trochu skřípe, ale také trochu nadějně klape. „Tak teď,“ říká Anja a zavírá oči.

        A ono: „klap“ a „cvak“ a „cvak“ a „klap“ a ejhle, „a helemese, jsme uvnitř!“

 

        „Hurá,“ Anje se rozlil po obličeji radostný ruměnec, „tak pojď dál, uvařím ti alespoň šálek čaje, než se vydáš na zpáteční cestu domů.“

        „Tak jo,“ říkám přiškrceným hlasem, „než se vydám na zpáteční cestu domů,“ a opět překračuji ten práh do té prazvláštní vůně, která v tom bytě prostupuje každičkým krychlovým centimetrem a je to o hodně zvláštnější, než kdy jindy.

        Odkládáme si v předsíni. Anja kabát a svetr a zůstává jen v tričku a svých oblíbených kalhotách jen z kůže a hned mne postrkuje dál do kuchyně, která je zároveň i její ložnicí, ale to již bylo několikrát rozebráno.

        Anja se otáčí kolem sporáku, „Nemáš hlad? Nechceš také něco k snědku?“

        „Já nevím, a ty?“ odpovídám trochu rozpačitě.

        „Já jo,“ říká Anja a vyndává z mrazáku mraženou pizzu. „Pojď, rozpečeme si jí.“

        „Tak jo,“ říkám trochu víc jistěji, než odpovídá mému rozpoložení, ale co já vím, co Anja.

        Anja zalévá konvičkou vařící vodu a strká pizzu do trouby.

        A to je asi tak poslední epická záležitost této dnešní noci.

 

        A než si to s Anjou uvědomíme, zjišťujeme, že již sedíme na její posteli, Anja vedle mne a já vedle ní. Kouzlo odložení vzkvétá, co k nám jaro létá. A je jedno, co si za chvíli řekneme. Okno je pootevřené, když Anja šeptá: „... kde je asi táta...“ A okno je ještě víc otevřené, když jí zamykám svými ústa. Ve svých představách jsme to již dělali tolikrát a ve svých představách jsme to již dělali tolikrát. A přesto své rty odpojuje a neznatelně artikuluje: „... co to děláme?“

        Hladím jí po těch slovech a Anje se to líbí.

        „Mohl bys mne pohladit i jinde...“ zní ještě tišeji, než neznatelná reartikulace...

        A tak hladím i ten nevyslovený otazník, který tam však někde je a Anja zapípá: „... kde...“ když vedle mne uléhá a její tričko, to tričko se snažím raději ani nesvírat...

        A dřív než stačím navrhnout: „... tak jej stáhni...“ celý Vesmír kolem nás tepe, jako by přemýšlel o tom správném verši, to není nápad, to je nešil na druhou, co se nám vymyká z rukou, vždyť světlo v tom jejím koutku je jenom tlumené a hudba sfér nám proniká do šíje a její tělo bez trička, každý by zešílel, kdyby se dotýkal její nepředstavitelné disharmonie.

        A ještě k tomu ke všemu Anja leží na zádech.

        A chlad z venku se mísí s horkem z nás a: „...takhle by to mohlo jít snáz,“ a Anja si ovíjí moje paže, jednu kolem krku a druhou, to už se ani neodvažuji rozebírat. a teplé polštářky jejích rtů, dávají pojednou smysl všem mým snům a tak už ani nevíme, kdo z nás dvou, nejspíš oba zároveň, už ani nezašeptali, jen si dechem sdělili: „... mohlo by to být ještě hezčí...“ a jak to, že hodiny poplašně neodbyli, když i další předposlední oblečení zůstalo bez nás?

        A stud pevně uzamčen mezi námi a raději se už ani nedívat, kam všude už proniklo teplo z horkého zrání. A nedívat se, co horoucí milovanost dělá s námi, jak se svíjí a křičí: „to ještě nic není, proti tomu, jak za chvíli zakřičíme do éteru!“

        „Úúú, tak na co čekáš? Až ještě i ten poslední nejtajemnější kousek oděvu přistane v přístavu naděje, že to nikdy nepřestane?“

        A jakou, že má příchuť to zvolání, co jsme s Anjou již několik set-let tak složitě řešili, nezasloužilo-li by si mírnou modifikaci?

        Anja kýve hlavou na znamení souhlasu, až se ztrácím pod jejími medovými prameny a z hlasů, které se odrážejí od přeplněné knihovny a od rozvěšených obrázků, co původně bývaly vzdechy, se vynořují rozostřená sdělení. A za sotva slyšitelné ozvěny se stěny proměňují ve steny. A neoklasicistní převtělení přináší další změny: „To jsme my, Vesmíre, tvá nejnepravděpodobnější harmonie!“

        Anja přerývavě oddechuje...

        Já nevěřím tomu, co je...

        A all you need is love na konci pokoje...

 

 

 

 

  <<  Šedesátá druhá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A co ta pizza? Trochu se nám připálila... lze-li ještě uhlí míti za alespoň jakés takés přijatelné východisko do další kapitoly. Ovšem, že lze. A přitom s Gretou to bylo tak jednoduché. Když jí bylo chladno, ale horko. A přitom leda tak ve dne, ne-li v noci, když před pár minutami, když se Anja z neznámé veličiny ve známou proměnlivou něhou, jakou bych u ní mohl očekávat, jedině člověk s duší poetickou, třebaže Básník, ale ten těžko, to spíš třeba já, ten ale také těžko, když před pár minutami, bílá vstala, ještě před pár minutami nejenom, že lhala, ale také lhala a když před pár minutami a ne že ne, že bych se neprobudil, ale probudil, aha?! A tomu jestli rozumím, tak ať visím (viz obrázek, co následuje).

 

 

        Anja nevisí, pouze brzy ráno vstává, aby stihla, či nestihla, vlak na Brno, neboť odjíždí, či neodjíždí, na hvězdárnu do Valašského Meziříčí pozorovat meteority, nebude-li jiného co.

        Příští noci má být jeden obzvláště po(d)vedený roj, který bude svítit a prskat na všechna souhvězdí, která se mu připletou do cesty, což si vyžádá zvrácení hlavy anebo ležení na zádech, jak kdo chce; Anja se na ten výlet (těší) přihlásila již před měsícem. Jako by také ne.

        Jestli stihne vlak z H.L.N., bude si užívat hvězdné oblohy až do neděle, sice poněkud promrzlá, ale o to více průzračná.

        Se mnou si bude užívat až ve středu na dalším zasedání astronomické společnosti před Planetáriem, v Planetáriu, za Planetáriem a po Planetáriu. Pondělí a úterý bude pro mne o učení, sobota a neděle o hučení. Co jí asi řeknu? Jestlipak alespoň hlesnu? Jestlipak sestavím alespoň jedinou kloudnou větu?

        Je to tak daleko, že pochybuji, zdali bych si byť i jen jedno jediné rozumné slovo z připravovaného proslovu zapamatoval, i kdybych si jej sebedůmyslněji vymaloval. (Jenom jestli má Anja také ty samé starosti, co teď právě já...)

        Rád bych to zjistil, ale je daleko, předaleko a stále se ještě tuze vzdaluje, neboť dosud neseskočila z vlakem ujetých kolejí. Trochu se mi vnucuje nechtěné přirovnání k mé cestě za uvítáním jara tehdy na jaře, kdy jsem já Anje na víkend uprchl, sotva jsem se jí jen trochu dotkl.

        Ale přeci jenom uznávám, že ta paralela po všech stránkách pokulhává, zejména, jak by řekl cynicky Honza Honzislav, co se míry dotýkání týče.

        A v tom je ten háček, který nenechává mne dospávat, ale ani mne neopouští z postele ven, do další zábavy a boje, já hoboe.

        „Už aby víkend uplynul“, pulsuje mi kdesi v podvědomí jediná normální věta, „už aby byl za námi, aby to uteklo, jak nejrychleji by mohlo, aby se to ničím nezdržovalo, aby to jen pádilo vpřed, silou jako vítr, beze všech prodlev a zdržení, vpřed, jen rychle svému aby, už aby... anebo kdyby... anebo raději ne?!“

        Ach, jen jestli se raději nevrátit zpět k těm obrázkům, co na nich visím... na těch Anjiných pohledech...

        A kytara na dosah.

        Jen aby.

        A kytara na dosah hřebíkem na přitištěné k stěně.

 

        A další den jsme na schůzce ČASu v planetáriu a je tam i Básník a ke dveřím ji doprovází!

        Ten další den, je jeden z těch dalších dnů, které přicházívají jeden za druhým a přicházívajíc zývají nudou nad naší bludou. Doprovází jí ke dveřím ze sálu, doprovází ji ke dveřím z planetária, doprovází jí ke dveřím před dům, či kamkoliv Anja zavrtí hlavou, není pravda, že jsem němě neoněměl, jen jsem němě neměl.

        Jak to?

        Takto.

        No, ne že by se snad na mne Anja trochu neusmívala, no a snad i Anja doufá, že se s Básníkem trochu skamarádíme, tak moc se teď Anja divně kouká, Vladimír rozpačitě a Petr Vomela nechápavě.

        A není pravda, že jsem němě oněměl, jen jsem němě měl.

        „Tak ahoj,“ říkají nám a odplouvají se na rohu do Šalvějové ulice.

        „Copak nepatří Vám?“ nevyslovuje Vladimír otázku, jen mi dává najevo, že si ji myslím že v podvědomí trochu hýčká, aby o ní mohl večer v klidu popřemýšlet. Anje naoko říká: „Ty máš teď nového kamaráda?“ ale ve skutečnosti říká: „Tak ahoj zítra na doučování matematiky,“ ale fakticky říká: „To myslíš, Anjo, vážně?“

        „Ale já teď fakticky nemohu odpovídat,“ a tak jen ve skutečnosti odpovídá: „Zítra přijdu o trochu později,“ ale naoko to vypadá, jako by říkala: „Pospíchejte domů přečíst si nějakou novou, ale opravdu hodně tlustou, o životě knížku.“

        A Básník k tomu dodává: „A kdybyste žádnou neměli, tak vám ji Anja jistě ráda zapůjčí, přestože jich má doma (smyslu)plné zásuvky.“ Ale naštěstí ne, protože se poněkud zastydí a ne že by jenom přede mnou, ale hlavně před tou bludou němotou.

        A taky trochu před Anjou, ale to se teď nehodí rozmazávat.

 

        My mizíme (pro ně) v dálce a oni postávají na místě. Tak to vydrží až do pozdní noci, kdy se konečně dovolávám a Anja konečně popouští úzkostí opratě v hlase.

        „Musíš se víc snažit,“ říká mi už po třetí do telefonu, „(Básník byl v Brně.)“

        A já ani po třetí nejsem s to uchopit tu dříve vždy tak obdivuvovahodnou, nyní však zatracovanou, syrealitu.

        „Jak, snažit?“

        „Jako kdybys chodil s Anjou?“ zkouší to opatrně Anja.

        „S tebou?“

        Hle, zde symbiotická ukázka toho, jak lze šlo plodně s Anjou diskutovat.

 

        Kytara je na dosah, jenom poněkud rozladěná věčným handrkováním se o smysl harmonií, totiž „soulad!“. Avšak ten vzkřik není ničím zaznamenán do žádné kroniky, leda tak lidstva, co míň bezvýznamného...

 

        „Anjo, jak se vlastně jmenuješ?“

        „Záleží na tom?“

        „A mělo by?“

        „Anja Králová je můj nejznámější pseudonym pro mé věčně ukrývané já... Spokojen?“

        „A ty?“

        A já?

        „Anjo, jak se vlastně jmenuješ?“

        „Rozkvetlý rozmarýn...“

        Ale to je přeci jenom kytka?

        – Sychravá.

 

        Uvadá mi výraz na patře, to jak sestupuji do podzemních rovin a už si nic neskrývám o dalších možnostech poskytovaných hodin, jen když jsou ve společnosti té, o kterou nestojím, či stojím.

 

        Básník klečí Anje u nohou a Anja si prohlíží jejich špičky, jako by tím mohla vyřešit libovolnou ze svých rozpracovaných rovnic. A jako by básně měli nějaké špičky, (alespoň ty moje mají) ale co já vím o práci skutečného Básníka.

        Básník klečí Anje u nohou a drží ji za ruce, za ty ruce, které má Anja sepjaty na prsou, a ráda by vzrušeně dýchala, ale nějak se nedostavuje dostatečně silný důvod. A že se Básník snaží, (se mu musí nechat...)

 

        A že já ale umím utíkat z boe, ale né bez boje, což se záhy projevuje, ale nikoliv dopoledne na přednášce ve škole, stejně se zbytečně nahne k nesnesitelnému táhnutí, ale odpoledne ve (ke všemu s)volném čase, no ano, hned utíkám opatřit zase nějaké ty vstupenky na nějaké to kulturní dílko, které by nás zase pěkně stmelilo, to se ví že domohrady, tedy promiňte, dohormady, eh, pořád se pletu, chtěl (?) jsem říct dohromady...

        Tím kulturním dílkem by mohlo být všelicos, nebýt toho, že to byl pořad o Zlatým slavíkem nikdy nebudu, což není s ohledem na (v)kus hlasujících spodivem, ale spíš mimochodem, ano, pane Jiří, byl to pořad o Grosmanovi, který se měl stát prubířským kamenem o tom, co a jak se Anje v mysli přihodilo po té noci nahodilé, zdálo-liž se milé.

        Co se v mysli přihodilo?

        Anja o tom svoje neví a jde se zeptat Básníka, „tak se na mne tolik nefixuj a jdi se pobavit...“ bych si přál, aby(ch) jí odpověděl, Básníkovi míhá hlavou, podle mého názoru, který by u mne Anja ráda viděla.

        Takhle nějak jsme si jistí všichni v kramflecích.

        Když se scházíme na rohu Strossmayerova náměstí, tam kde je nahromaděno tolik štěstí, usídleného od minula.

        „Budeš mě bavit?“ má Anja starost již zpočátku a nemá proč.

        A: „Budeš mě vábit?“ mám já starost již od prvopočátku a nemám proč, čili nedělat si starost dává mnohem větší smysl, když již od počátku se upřímně do očí zadíváme, to abychom si mohli odpovědět, až přijde odpovědí čas, že ano.

        Či ne.

        Co noha nohu mine, ale stejně jsme již na místě. Ale ne v kině. Spíš v takovém jakoby divadle. Spíš v suterénu. Spím v obtížném terénu. Spíme oba dva v zajetí jejího parfému, při pozorném mlčení, coby odpověď na režii sledovaného pořadu, anebo našich that is question.

        Ale na to, abychom se vrtěli, je to až příliš hezké.

        To dívčí vedle mne.

        Obklíčí mne.

        A neroz(ta je) a neroz(ta je).

        Dívka si připravuje větu pro za chvíli. „Dík za hezký pořad, ale ne pořád.“ Ladí ji a vyvažuje. Láska ji sužuje. Už tu je. Ou je.

        Nejsem v ní já. Není v ní má hudba. Není v ní ani muzika mého telefonního sluchátka, natožpak nějaká ta utroušená básnička, čouhající mi z koutku úst, když se na Anju usmívám.

        Z duše jí smývám.

        („I já to tak mívám.“ K.H.Mácha.)

        To mé výsměšné.

        V zurčení.

        Nicek.

 

        Již vím, že doprovod domů nebude nijaké successful story pro nijaký successful magazín, již vím, že to Anje nestačí, ta část mé plané romantiky, již vím, že nestačí, ta část mé plaché antiky, o které jsem přesvědčený a také vím, že to není mňoukání, to její rozšířené koukání, na neprozkoumané dálky.

        „Ukaž mi, kde jsi v ní ty! Za kterou zatáčkou se skrýváš?“

        „Už jsi ji dávno minula...“

        „A proč mi neodpovídáš?“

 

        Chtěl bych to vzdát. Ale příliš mi přirostla. Zkusím to ještě jednou.

        Ale až v příští kapitole.

        K srdci.

 

 

 

 

  <<  Šedesátá třetí kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Nic jiného neumím, než na rohu stát.

        Každou chvíli má přijet tramvají shora z Letné.

        Neodradilo mne ani naše minulé rozloučení.

        Neodradilo mne ani to, že kdyby se dnes neobjevila, stál bych tu i po druhé a po třetí.

        A neodradilo mne ani to, že Anja nechce již nic slyšet, a to ani ode mne, ani od Básníka.

        Protože jí chci něco říct.

        Proto ani od Básníka.

 

        Anja vystupuje z tramvaje a tváří se uplynule. Jako kdyby právě opouštěla nějakého snílka, jako kdyby jí do očka padla nevítaná snítka, či jako kdyby se právě vracela z kostela od Svatého Vítka. Toho na Pražském hrádku. Uvízlém v květinovém plátku. Z něhož oprýskává omítka.

        Stále ještě vystupuje a vystupuje, však je to nějakých schodů z vyvýšené podlahy vozu na dlažbu, která doplňuje její pózu, jako že klopýtá.

        Tramvaj přijíždí shora ze z Letné a Anja již má své vystoupení za sebou, alespoň to prozatím. Teď jsem na řadě já. Snad ho nezkazím.

        „Na tom už nemáš co zkazit,“ dí Anja.

        „Ale jo, zkazit je co vždycky,“ odporují indiánky, Ty co nenosí žádná jména.

        „Ale – kde vy jste se tady vzaly?“ ptám se.

        „Přijeli jsme teprve včera,“ říká jedna.

        „Nechtěli jsme přijít o veliké finále,“ říká druhá.

        („Ale kde jsem se tady vzala já?“ ptá se jich nesrozumitelně Anja.)

        „Jaké mám jméno?“ za ní překládám.

        „Ještě žádné.“

        „To si musíš vybojovat stejně, jako my.“

        Taková rozpustilost zní Anje cize.

        „Mé jméno je tvá hloubka ve tvých očích,“ pravím naléhavě. „A kde jsem se tady vzala já,“ Anja opakuje. „A jaké máte jméno,“ opakují Ty, co nenosí žádné.

        „Naším jménem je tvá okolní nevyzpytatelná zář,“ pravím náhle. „A kde jsem se tedy vzala já,“ Anja hledá opak v sobě. A indiánky mlčí obě. Pohledy přimhouřené – svědčí o zvláštní přechozené době – které, ač protikladnější než póly na opačných koncích magnetu – jsou ukryty v jedné osobě.

        „Ano, ale jak se ta osoba jmenuje?“ trvá Anja na svém.

        Právě došlápla na Zem a já se mohu věnovat svému úkolu naposledy s ní projít úsek ze Strossmayerova náměstí do Šalvějové ulice.

        Jdeme stejnou trasou, jako kdyby právě skončil onen legendární ples od Dopravních podniků. „Vážně mne ještě nechceš políbit?“ – „Ne až zítra...“ Taková to byla tehdy strouha.

        Dnes však zesílena stonásobně.

        By byla.

        Kdyby Anja věděla, jakého je jména.

 

        Takto spolu kráčíme:

        „Anjo, to je škoda, že dnes naposledy.“

        „Neboj se, však já si někoho najdu,“ říká Anja povzbudivě.

        „Když tak bych ti s tím mohl nějak pomoci,“ nabízím se.

        „Nešil,“ říká ještě naposledy a dodává: „Myslíš, že je již Rokoska opravená?“ narážeje na naše první rande.

        „Já myslím, že ano,“ (je v troskách), říkám unáhleně, (narážeje na naše poslední rande).

        „A nemáš v zásobě ještě nějakou tu původní básničku – víš takovou tu poetickou, kterou bychom se rozloučili?“

        „Již jsem ti jich od cit(ů sch)oval tolik,“ nechce se mi.

        „Alespoň kratičkou,“ nežadoní, jen si přeje.

        „Řekni si Básníkovi,“ snažím se ze smutného přání vykroutit.

        „Vždyť si říkám,“ říká Anja, „...mého druhého já...“

        „...jsem byl celou dobu?“

        Anja nepatrně kývne.

        „Kdeže tvá nevěra...“

        „Kdeže...“

        Hledíme spolu.

        Ale každý jinam.

        „Tehdy jsi chtěla, abych ti zahrál na kytaru...,“ vytahuji ji odkudsi za zády. Ale Anja tam již není. A již v ten samý moment přikládám svou pečlivě připravenou sloku ke rtům a mám poslední šanci jí Anju políbit. Trochu uhýbá hlavou a vyčkává na mé vylhané zaznění, které se vchází do sedmi řádků hned za následující dvojtečkou :

 

        Stýská se mi po Tvé náruči plné

        něžných slůvek,

        po jemné dívence, krásné i bez ozdůbek…

        Kdepak asi poletuje?

        A zda-li jednou zaplane?

        To se nikdy nestane,

        to se nikdy nestane…

 

        A Anja tam již dobrou chvíli není. A ani já tam již dobrou chvíli nejsem. A už je tam jen dozvuk onoho posledního „nestane...“, když v tom kytara nikým nedotčena dopadá na zem. Jedna z indiánek se pro ni bleskově ohýbá, dříve než se znova ztratí za pohřebním vozem, a ukládá ji k ledu, aby se nezkazila nějakou unáhlenou reakcí, která by způsobila nenapravitelnou změnu.

        Aneb všechny vynálezy již byly vynalezeny. Či jakýkoliv jiný synonimicky přijatelný úkrok.

 

 

 

KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI

jež bude až do skonání věků zována p ř e d p o s l e d n í

 

Pokračování...