A n j a  

D r u h á   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Čtvrtá část/ Still     ...pokračování

 

  <<  Padesátá šestá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Anja snídá sama u kuchyňského stolu a bloudí přitom očima z jedné zbytečnosti na druhou a jak si tak přemýšlivě podepírá hlavu, po spánku dosud nedostatečně probranou, utkví její zrak na zalepené obálce, která se opírá o poloprůhlednou vázu, což by samo o sobě neupoutalo žádnou zvláštní pozornost, kdyby ale tato obálka nebyla nadepsána: „Něco pro tebe a tvého přítele... táta... P.S.: A hezky si to užijte...“

        „Inu toto...“

        Anja dopíjí sklenku mléka a zvědavě se po ní natahuje. Vzápětí jí zašustí v prstech a Anja se může jen dohadovat, co asi obsahuje. „Budu ji muset otevřít,“ zašeptá si sama pro sebe, „Tož, Anjo, do toho!“ povzbuzuje jí její vnitřní zvědavost a Anja se k tomu pohodlně usazuje do proutěného křesla v rohu pod oknem, do kterého se i s obálkou přemísťuje. (Otevírat nečekané obálky jen tak, ve stoje, je totiž donebevolající nehoráznost.)

        Anja se snaží dovnitř opatrně nakouknout, výsledkem čehož je, že dvojice nažloutlých lístečků se snáší obloukem k zemi a ještě jí stačí stihnout po vyklouznutí z obálky zamávat, než přistanou v ochozeném koberci.

        „Lístky do divadla... hmm... a do Smetanova... hmm... to jsem zvědavá, co na to Vláďa – až se dozví, že jsme dostali lístky na Hamleta.“

        Anja je přesto ráda, že je máme, a tak oba lístky pečlivě uschovává, „kam, honem, kam?“ aby to bylo překvapení, jí mysl napomáhá a tak bez sebemenšího zaváhání je zasouvá, hádejte!

 

        „No jéje,“ jak jsem potěšený, když mne Anja vyzývá, abych je vyhledal.

        „Jak moc je mám hledat?“

        „To záleží na tobě...“ Anja se uculuje, přestože uvnitř zůstává vážná, prázdná a pomalými krůčky ustupuje.

        „Tak se alespoň zastav,“ a Anja se přede mnou otáčí, jako tanečnice, rozšířené zřítelnice, a já mám dost času na to, abych tu scénku protáh‘.

        Potom sáhnu Anje do zadní kapsy kalhot a Anju to zašimrá, až se mi vysmekne, „Tak půjdeme?“ chce vědět hned. (Všechno chce vědět hned...) A říká to přiléhavě k tomu, že se snad i slavnostně oblékneme a takto jsme spolu ještě nikdy nikde nebyli, natožpak ve Smetanově divadle, což je podivné, jako by Smetana byl kdovíjaký velikán, (alespoň měřeno oproti nám)!

        „No, je to sice skoro až za týden a to bude pořád ještě prosinec, ale stejně se o tom hned dohodneme, co říkáš?“

         „Říkám, že jsem tomu ráda.“

        A tak jí říkám, že jsem tomu taky rád.

        A tak nám nezbývá, než zakřičet: „Dejš nám štěstí nastokrát!“

 

        A skoro až za týden nastává přesně v ten večer, kdy Anju očekávám u Národního muzea nad Václavským náměstím odkud to dojdeme pěšky po svých, alespoň se projdeme kousek podél magistrály.

        V oblečení, jako do divadla, jen aby mne v něm Anja poznala.

        Netrpělivě se rozhlížím po každé další várce spoluobčanů, kteří mi výhled zakrývají, poněvadž se mihotají jako mátohy a jak mezi nimi mám rozeznat Anju, když ji se svými zachmuřenými výrazy ani neznají?

        „Tady jsem,“ Anja na mne mává bílým šátkem, který si právě umě omotává kolem krku a na nohou má stříbrné střevíce, „no nazdar, to jsi asi přišla ve večerních šatech“ a já jsem celý rozechvělý z té představy, že za chvíli z ní uvidím více.

        Skláním svou tvář na její, na uvítanou, a potom již do sebe zavěšeni kráčíme s davem ostatních stejně vymóděných lidí vstříc kultovnímu zážitku, které by mělo každé divadlo skýtat, byť by bylo sebevíce kamenné.

        Již jen několik schůdků nás dělí od šatny, kde si oba odložíme a pak to brzy nastane, to šustivé hedvábí, které Anju těsně obepíná, když na mne očima omluvně spočine, stříbrná víla, a jak jí jedna vlna za druhou nahoru a dolů po bocích létá, nové dmutí v ní vzkvétá a mne zaručeně ani jeden šíp nemine, od Amoreta.

        Jsme uvězněni do lóže.

        Přidržuji Anje čalouněnou židli, aby se do ní mohla pohodlně usadit a nezmačkat si přitom to, co by jeden básník nazval z nedostatku fantazie šaty, a jiný básník by si myslel, že ta melodie zdola, že ta k ní patří taky a přitom to již dole dávno hrají několikeré smyčce v orchestřišti na varhany.

        Anja se po mne dlouze ohlíží a čeká, až se uvelebím na druhé židli vedle ní a teprve potom se opírá o zábradlí a rozhlíží se, co se bude dole pod námi dít.

        Jsme ve druhém patře a tenké modré linky pod Anjinýma očima zvýrazňují, jaké má Anja dlouhé řasy. V zápětí je kukátkem zakrývá. „Chceš se také podívat?“ podává mi ho a já jenom přikyvuji, abych nemusel hledat návod. Výhoda postranní lóže. (Snad nejsme ze zdola vidět....)

        Prozatím nezdá se.

        Prozatím mezi herci šeptá se, že tam nahoře, že je hoře na spadnutí.

 

        Ale netradičně nerozptylujme se námi, raději se zaobírejme všemi těmi Shakespearovými hrami, které nám autor odkázal. Čímž dokázal nás k divadlu připoutat, no, jak koho, mne s Anjou rozhodně, vždyť jsme zcela spoutáni tím ironickým příběhem, ovšem, že ne k oponě, ale k sobě, ano, a tím jsme zase u sebe!

        A jak herci chvátají odpracovat si první poločas, my s Anjou se v příběhu nejenom úplně ztrácíme, ale ztrácíme také kolem letící čas, a pokud je zde nějaký kontakt, pak jenom výhradně mezi mou rukou a jejím rozechvělým chvěním a její rukou a mým roztouženým zněním.

        „Tady není jeviště, ale tady jsou mé rozněžnělé oči,“ a Anja, nedbajíc mé tak nadbytečné poznámky, rozevírá ty své tak do černa proměněné noci, až mi zatrne, Anja, zapýřená patrně, a naše pocity na nejlepší cestě se hodlají proti nám spolčit!

        Přestávka nás zastihla, jako bychom byli v kině.

 

        Vyrušeni ostrým světlem z křišťálových lustrů šustíme se podívat jak to vypadá o přestávce v opravdovém divadle. Jenom škoda, že to schodiště na náš balkon má tolik postranních koutů, každý z nich vydává za jednu ostudu, až za deset, pokud by se tam někdy někdo nachomítl, nakonec se s Anjou musíme sami napomenout: „Takhle to dál nejde, jsme přeci ve společnosti...“

        Ale to, že je do mne celých těch patnáct minut zavěšena ve své překrásné róbě, mne pychne tak hluboko u srdce, že kupodivu, stejně vzrušuje, jako prve to nesledování hry ve tmě.

        „Milý Hamlete, děkujeme ti za tvou postavu, o které jsme doteď neměli ani potuchy, že si jí tak příjemně užijeme!“

        „Pst!“ tahá mne Anja za rukáv a překrývá mi ústa svým ukazováčkem, „ať nás nikdo nezaslechne!“

        Spiklenecké mecheche.

        Ve druhé půli, kdo by si to byl pomyslel, že půjdeme do sebe a naše chování vyspravíme, měl by, oproti těm, kteří by si pomysleli, že teď poznamenám, že se mýlili, tu výhodu, že by se na rozdíl od těch nedůvěřivců nezmýlil, neboť již klidně sedíme a trpělivě, či o něco méně než netrpělivě, vyčkáváme, jak to dopadne a jak to dneska večer (všechno) dopadne.

        To se ukáže během následujících pár řádků, které nás doprovodí domů. A bohužel to divadlo končí bez mála jen deset minut před jedenáctou, což je doba, kdy se už zavěšené páry spíše jen tak plouží a rozhodně jim střízlivé uvažování na mysli moc často nevyvstane. Příjemná noční narkóza, opití pozdním vzduchem, zvláštní volnost v nestřeženém těsném průvodu nás zahaluje do svého bezhlavého pole, jdeme až na Letnou pěšky, čímž se příboj jejích vlasů v mé fantazii akorát tak prodlužuje.

        Stihneme to před půlnocí?

        A někdo si to snad přeje?

 

        Potíž nastává v okamžiku, kdy nás zima zahání z náruče venka, do příjemného tepla domovní chodby. Neboť, jak bystře lze postřehnouti, tu vzdálenost od divadla do Šalvějové ulice jsme již dávno překonali a nyní se chladem klepeme na čelíčka, proč nejdeme do teplíčka.

        „Pojď alespoň za ty dveře,“ říká Anja a odemyká dům.

        Což mám z předchozích kapitol dobře nacvičené a tak ani neklopýtám o domovní práh, ale naopak jej jistě překračuji, ale o to nejistěji pokračuji těch několik dalších kroků za nimi, tápající zamyšlen, po čem, že jsem těch několik předchozích roků tolik prah‘?

        A k tomu ke všemu Anja nemá jinou starost, než jak umenšit na nejmenší možnou míru, tu už beztak nicotnou mezírku, která zatím ještě odděluje naše dva reliéfy ve stínech na zdi znázorněných do dvou odlišných dráh.

        Mezírka zmizela, kampak se asi poděla, ach?

 

        (A teď, kdyby se vážená paní Blažková vracela domů z nočního výletu, asi by nikdo z nás nebyl tak rád, jak bych mohl být rád já, kdyby mi Anja zašeptala, a že by to na tu přechodně neznámou blízkost mohl být vskutku neobyčejně tichý šepot, stejně by mi zaburácel v duši, pojď nahoru, stejně bych asi nedokázal říci ne!)

 

        Potíž nastává v okamžiku, kdy to Anja skutečně zašeptne. „Nešel bys nahoru ?“

        Jak to mám vědět? Jestli neuvázneme při obvyklém hovoru?

        Poznáš mi to na očích?

        To bys nesměla stát ke mne zády... opřená... zastřená...

        Máme se snad rádi? Neslyšíš?

        Ale co když někdo namítne, že nám to spolu nesluší?

        Ale čas pádí...

        A rozruší...

 

        Jsi pořád ještě taková,

        modrá, krásná, nachová,

        zahraješ mi na flétnu,

        v opuštěném bytě ?

 

        Potácíš se vesmírem,

        a myslíš, že to nevím,

        jenže já se také miluji,

        přátelům to sděluji,

        a následků se bojím !

 

        Počkejme, až to na nás dolehne.

 

        Už dolehlo a tak mohu poznamenat, že to nebyl žádný rozhovor a proto postrádal uvozovky, a že to nebyl žádný nový objevený prostor, který by při prvním zaváhání utek‘, a že to nebyla ani žádná další metamorfóza, ani přirovnání, ani květ, prostě skutek, který jsme si tam v ten moment vysnili, aby připravili a kdyby tentokráte nezastavili, tak by příště nekonal se po x-té ztečí, zbořený a v ústech:

        „Fakt nezlob se, jenomže ti teď uteču nahoru sama, ale příště, že by to divadlo nebylo také takové drama?“

        „Uteč si a spi sladce a já teď spořádaně odejdu domů pozdní tramvají.“

        „A tak je to správně.“

        „Ano, jsme přeci spořádaný pár...“

        „Až na ty úlety...“

        „Ale těch je jen pár...“

 

        Tak a teď se bojím, že nikdo z vás neví, co se vlastně stalo a že si špatně vykládáte, co se před malou chvíli mezi námi přihodilo, tož je to nutné na správnou míru narovnat a tedy: není nepravdou, že nedošlo k nevímjaké nepředloženosti, když nebyla nemravná necudnost z nectnosti nevhodně zneuctěna v nepředvídatelné nesmělosti!

        Srdéčko a tři nepřípustné hvězdičky.

        Ah, ah!

 

 

 

 

 

  <<  Padesátá sedmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A co že je to za podivnou literaturu bez rapu?! Copak lze tolik emocí najednou jinak, než bouřlivě opakovat? Čili zahltit čtenáře pocity, které odeznějí rychleji, než je stihne oko čtenářovo zaznamenat? To se musí poznamenat, aby nedošlo k (nedoroz)umění!!!

 

        A dále se podívejme poněkud zevrubněji na zoubek tomu našemu slavnému levitování. Na konci této kapitoly se totiž nachází názorný obrázek, jakési snadno uchopitelné schémátko, neboli návod, jak povznést vhodně zvolené a předpřipravené médium na vyšší úroveň, ze které se bude moci pokochat svou vlastní kouzelnickou dovedností. A k tomu vám přeji mnoho štěstí s vašimi prvními pokusy a až se to naučíte, nezapomeňte to předvést co největšímu počtu vašich kamarádů, může se totiž stát, že někteří z nich Anju ještě ani nečetli, natož aby pochopili, a tak o podobném kouzlu nemají ani potuchy.

        Ale není to důvod k přeskakování zbytku příběhu v této kapitole, však on vám ten obrázek nikam neuteče.

        Pěchy, pěch, dochází k pěchování děje a vy jste mými svědky, že je.

 

        Já také jsem a Anja také je.

        Momentálně mimo Prahu. Pouze s tátou se jeli podívat, kam až do daleka ztracená cesta vede (jakoby si to nemohli přečíst v mé básničce), aby oslavili vánoce a příchod dalšího do nova zahaleného roku jenom pospolu. A s jakýmisi vzdálenými příbuznými.

        Anja mi sotva stihla zanechat vzkaz, jak se jí nechce.

        „No, to mi povídej.“

        „Sejdeme se až v příštím roce?“

        Zdá se, že sejdeme, zdá se, že se tak a tak najdeme.

        Pokouším se bilancovat tu krkolomnou dráhu, kterou jsme s Anjou od toho znovuoživeného kina uprostřed podzima prolétli a bilancování, přesto, že se tváří, jako že o nic nejde, mne docela bere.

        A Anja se do života dere a dere, vědoma si svých nepřekročitelných hranic, a: „Vláďo, prvního, koho pozvu za svědka na svojí svatbu, bude tebe!“

        „No nic, kdepak že tedy vlastně s tátou jste?“

        „No přeci v tom Jindřichově Hradci.“

 

        Protože je Anja s tátou v tom Jindřichově Hradci, doháním zatím své zanedbané kamarády v tom, abych byl stejně zanedbaný, jako oni, a to se nejlépe provádí v jejich společnosti.

        „Už jsme si mysleli, že jsi na nás zapomněl,“ nevítají mne zrovna přátelsky.

        „Tak moment, hezky jeden po druhém,“ bráním se(x).

        První je na řadě Jiří Zaplatílek.

        „Napsal jsem novou melodii,“ chlubí se mi.

        „Aha, tak mi ji přihraj,“ a chvatně vybaluji sitár z futrál.

        Musíme dávat pozor, abychom krky kytar neshodili nějaké ozdůbky z přistrojeného stromečku, který vyplňuje téměř veškerý volný prostor v Jiříkově pokojíčku. Ten bezva byt ve Školské ulici totiž zabrala jeho vdavekchtivá sestra a tak náš sen o vlastní zkušebně se rozplynul rychleji, než se stačil zhmotnit byť jen v náznaky prvního oparu.

        „Vrr, vrr, vrr,“ říká mi Jiří a já si to překládám jako: „Dávej pozor.“

        „Tak už spusť.“

        Jiří přikládá k ústům foukací harmoniku a fouká do ní a já nemám moc času přemýšlet o ní, leda tak se zamotat do nevyrovnaných partií, až mi v hlavě zvoní.

        Protože se mi Jiřího melodie líbí, tak ji beru na milost a unáhleně slibuji, že k ní stvořím nějaké povídali, že mu hráli, čili text, či jakékoliv jiné slovní zdání, že máme tu čest, představit vám další kompletní písničku, bude se jmenovat, honem, jak?

        Druhý je na řadě Honza Honzislav, který mi snad půl roku vyhrož(e)u je(stli) se nepřijdu podívat na jeho čerstvě sestrojený zesilovač, jak mu šťastně hraje, tak se mnou rozváže veškeré nonkonformní styky, což je samozřejmě kec, to on by nikdá neudělál. Musím mu tedy způsobit radost a na návštěvu k němu se vydat, „no tak vida, vida, koho to tu máme,“ vítají mne jeho bujará slova, ještě dříve, než stačím vztáhnout ruku na kliku, natož abych zas zvolnil pohyb ruky při zazvonění.

        „Co je to za divnou literaturu bez rapu?“ diví se i Honza, když jsme si vyměnili od naposledka nashromážděné novinky.

        „To je pár našich nových písniček,“ zkouším mu vysvětlit zvláštní technologii výroby, kterou s Jiřím nad kytarami pěstujeme.

        Honza kroutí hlavou a slibuje, že nám je pomůže pořádně nahrát = zaznamenat na zvukové médium, tak aby se upozadil nežádoucí šum, našich obdivovatelek, které za námi lezou až do zkušebny, vysněné bytosti jedny.

        Třetí je na řadě sám Miloš, nyní již plně zaměstnaný studijními ctnostmi, mezi které rozhodně patří Šárka, ta, kterou jsem sice viděl jenom párkrát, ale vždycky byla hezká a není nad dobrý vkus, obzvláště děvčat-li se týče.

        Ale pojďme dál, pojďme si s Milošem popovídat:

        „Ty jsi prý slíbil na začátku této kapitoly poodhalit roušku tajemství ohledně toho vašeho slavného levitování.“

        „Co poodhalit, já to rovnou natvrdo nakreslím,“ odpovídám mu.

        „To se to ale dozví celý svět?!“

        „Celý svět snad přeci jenom ne, tolik výtisků této knihy snad přeci jenom nikdy nevznikne!“

        „Jen aby!“

        Takto dovede povzbudit jen Miloš a kdybych měl připočíst ještě všechny ostatní další jeho klady, tak by papír crčel prázdnotou, protože bych se stejně rděl nahlas je vyjádřit.

        Takže pojďme stavět další vzdušné hrady.

 

        Ten hrad se mi přímo zhmotnil před očima jednoho lednového večera, pár dní po Novém roce. Anja zase přijela, rozezvláštněnější, než kdy dříve a že prý se musíme podívat, co je v novém roce na hvězdárně, kromě roku starého, nového.

        „No to jo, to tedy musíme,“ přitakávám, když vcházím za šera ze žlutě osvětlené chodby k ní do bytu. Anja rychle rozžíná světlo v předsíni, asi abych si nemyslel, že tam budeme po tmě.

        Světlo si vytváříme i v kuchyni. „Posaď se, nedáme si něco k snědku?“

        „Něco z odkazu našich předků?“

        „Asi tak nějak...“

        A Anja se sklání před ledničkou s výzvou, aby nám něco ze svých zásob vydala. Lednička se sice nejprve zdráhá, ale potom vydává dva ovocné jogurty, které Anja hbitě přizdobuje pečivem a můžeme spolu povečeřet. Mezitím se venku úplně setmělo. Zvláštní mrazení, takto tu s Anjou sedět.

        „V kolik vyrazíme?“ ptám se Anji.

        „Obvykle mi to trvá na hvězdárnu asi tak tři čtvrtě hodiny,“ říká Anja.

        „Tak to máme ještě dost času, hele kytara?!“

        „Konečně sis všiml.“

        Na Anjině posteli leží pohozené kouzelné dřevo a mne to nedá, abych nevyzkoušel, jestli je naladěná na mojí strunu.

        Trochu vrže, ale jinak se zdá, že je v pořádku.

        Anja si ke mne přisedá: „Zahraješ mi něco – konečně?“

        „Co by to tak mělo být?“ přemítám…

        „Že by něco od Beatles?“

        „Může být,“ a spouštím Yesterday.

        Poněkud vlhneme.

        Poněkud se kolem sebe mihneme a kdyby se rozhostilo ticho, tak bych zahrál i: It’s Only Love, ale naštěstí se Anja směje, aby zakryla svoji zář, příchod toho, jež drží nad našimi emocemi nepostradatelnou stráž. Kam s očima?

        „Třeba mi je zaryj do ramene.“

        „Tak jo,“ a protože oba chceme, tak společné chvilky hodnotíme, čím dál, tím víc, dráž a dráž.

        „Už musíme jít…“

        Tak z toho bytu utíkáme jako uštknutí, po tom neobvyklém zážitku, být spolu, večer, sami a potom ještě někam jít…

         – a pak se navrátit?

        Až.

 

        „Jak se vám líbilo to divadlo?“ bafá na nás Honza Honzislav hned ve dveřích hvězdárny.

        „Pěkné, tak akorát,“ odpovídám vyhýbavě.

        „A proč ty Anjo čekáš, až co odpoví Láďa?“ směje se nám Honza.

        Ještěže Anja nikdy nerudne, jedině tehdy, když se tak trochu zastydí, což je právě případ tohoto okamžiku, a tak se k nám otáčí zády a Honza ani nemrká a já se pokouším pozornost rozptýlit první myšlenkou, co mne právě napadá a tou je: „Vždyť ani nevíme, jak se krásně v létě opaluje.“

 

        Až za brány zakázaného města, a ačkoliv se to nezdá, tak loď s námi pluje vstříc našim nepoznaným hvězdám.

        Teprve teď je tečka.

        A koho by teď zajímala levitace?

 

 

 

 

 

  <<  Padesátá osmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Ale to byl jen takový malý vtípek, zde je:

 

        

 

        Tak už všichni víte jak se to dělá? Jak vidíte, chce to jen trochu odvahy, soustředění a fantazie.

        A proč jsme se ještě nikdy nebyli podívat na hvězdárně v Ďáblicích? Vždyť tam mají také všeliké odborné přednášky a také se tam noční pozorování dělat dají?

        To bychom ale museli znát tu správnou cestu a ne jako já, který se právě bezhlavě vrhám do večerní tmy Kobyliského hájku, jelikož jsem vystoupil z tramvaje na nesprávné straně trati.

        „Ale někde tady přece být musí!“ říkám si nahlas, abych si dodal odvahy k pokračování v chůzi do neznámé tmy.

         Totiž v Ďáblické hvězdárně mám sraz s Anjou, neboť jsme si zde vybrali nějakou zajímavou přednášku na téma: Jak si udržet jasnou hlavu i při pohledu na to množství hvězd, které pokrývají noční oblohu, právě nalezenou v očích milovných děv.

        „Asi přijde pozdě,“ říká Anja Petrovi Vomelovi, který sedí vedle ní, když je z pokročilého času zřejmé, že přednáška za moment začíná a po mne není ani vidu ani slechu ani v žádném jiném pelechu.

        „Jasně, že přijdu pozdě,“ cedím mezi zuby, když mne každou chvíli šlehne přes obličej nějaká ta větvička, coby překážka při obcházení vysloveně překážejících stromů, neboť jsem dávno sešel z hlavní cesty pod plachou domněnkou, že lepší budou nevyzkoušené zkratky.

        „Co si asi tak Anja o mne pomyslí?“ zoufám si. (A to ještě ani nevím, jakou má dnes pro mne Anja přichystanou pusu.)

        Potím se a špína se mi lepí na čelo.

        Konečně les poněkud řídne a proniká do něj trochu světla z chabě prosvícené oblohy. Měsíc je totiž zase v novu (že si nedá pokoj) a těch pár osamocených hvězd, které je mezi protrhanými mraky vidět, to sotva zachrání.

        Mám dojem, že jsem zahlédl mezi obrysy stromů prosvítat bílou zeď nějaké budovy.

        „To by mohla být ona, hvězdárny přeci bývají natřeny na bílo!“

        Pospíchám, co mi neviditelné klacky povalující se mi pod nohama dovolují. Ale všechny kotrmelce jsem šťastně vyrovnal a tak mi již nic nebrání v tom, abych si vyhlédnutou stavbu z blízka prohlédl. Ale ouha, není to hvězdárna, je to stará vodárenská věž.

        „Safra, musím hledat jinde.“

        Tentokrát pokračuji dál po hlavní cestě, mám totiž takový neurčitý pocit, že použitím všech těch mých zkratek, jsem si cestu moc neurychlil.

        Hlavní cesta je zčásti asfaltovaný chodník a zčásti široká stezka vydupaná v hlíně, která teď, když zatočila do dlouhého hájku modřínů, je pohodlně vysypána rezatým jehličím.

        Vede mírně z kopce a proto se rozbíhám. Již jsem za nejvyšší kótou Ďáblického háje a evidentně se začínám přibližovat zpátky do civilizace. Neboť po jedné straně stromy zmizely a místo nich se objevilo pole a za nimi útulně svítící rodinné domky. Kouří se jim z komínů.

        Ďáblická hvězdárna čeká, až se podívám více doleva a včas se zarazím, abych do ní nenaboural nosem.

        Dočkala se. Vidím ji před sebou, jako na pláni. Naneštěstí je pokrytá blátem (ta pláň) a tak než se k ní přebrodím (k té hvězdárně), přidávám k nánosům špíny, kterou jsem si přinesl z prodírání se černým lesem, ještě pár deka bahna a hlíny. Aby mne ale pustili dovnitř.

 

        „Jen pojďte dál,“ mne nikdo u vchodu nevítá a tak se zvu sám, abych si dodal odvahy vstoupit dovnitř, vždyť přednáška za chvíli skončí a já jsem tím pádem prošvihl možnost sedět šedesát minut vedle Anji a držet ji přitom za ruku.

        Nenápadně se snažím nedopouštět se hluku a usedám úplně vzadu hnedle-vedle vchodu a v teple malé posluchárny pomalu roztávám.

        Kromě Anji, Petra Vomely a Vladimíra tady dychtí po hvězdách ještě dalších třiatřicet vyprodaných seslic.

 

        „A tím končím naší dnešní přednášku a máte někdo nějaké dotazy?“ Kde už jsem tohle jenom slyšel?

        Jelikož nevím, o čem se před mým příchodem hovořilo, tak žádné dotazy nemám a jenom se zájmem sleduji, kolik jich položí Anja, naštěstí Vladimír ji krotí a tak zůstává u slabého půl tuctu.

        „Tak jestli už nikdo další není tak zvědavý,“ (není), „jako tady tato slečna,“ (Anja) a ukazuje bojovně bradou na Anju, „tak se pojďte podívat na chvilku nahoru do kopule,“ uzavírá lektor svůj vodopád prost slov a my se zvedáme z rozvrzaných sedaček, abychom ho následovali do neznámé kopule a já mám šanci se přiblížit na dotknutí k Anje.

        „Kdes byl?“ diví se a přehlíží stav mého vnějšího vzhledu.

        „Hrál jsem si na přespolní pobíhání,“ přiznávám bez učení se drahoty.

        „To‘s toho asi moc neslyšel?!“

        „Jenom ty poslední odpovědi na ty tvoje zvídavé otázky.“

        Anja se provinile usmívá, jako by chtěla říci, že se jí to tu a tam téměř absolutně vždycky stává, „pojď, jdeme nahoru…“ a bere se se mnou za ruku a já si říkám, že je (to ta) pravá.

        V kopuli shledáváme, že tu mají stejný chlad a zimu jako u nás na Petříně, jen jiný dalekohled. Samozřejmě, že my máme lepší. No nevadí, stejně se do něj podíváme.

        Kuk do okuláru a já v něm vidím teplý otisk před chvilkou se dívající Anji a skutečně je pokryt tisícero hvězdami nalezených v očích milovaných, v očích těch, jež se mne tak přečasto ptají: „Kam jdeme, že tajíme dech?“

        Ale jak již bylo jednou řečeno, děr v mracích poskrovnu, a tak nám není dopřáno dlouhého pozorování, spíš jsme se ani nestačili všichni u přístroje vystřídat, no nevadí, snad někdy příště, „jestli ale přijdeme,“ hučí to v hlavách těch nespokojených, na které se nedostalo. (Není jich ale mnoho a tak na nich nezáleží.)

        „Kde vězíte?“ volá na nás Vladimír zespodu.

        „Už jdeme!“ odpovídáme s Anjou, Vladimír asi pospíchá, aby byl brzy, rozuměj před jedenáctou, večer doma v posteli, neboť má zítra ráno brzy, rozuměj před jedenáctou, nějakou důležitou přednášku.

        Připojuje se k nám i Petr Vomela, asi aby se nebál po tmě sám v tramvaji.

        Anebo že je kamarád.

        „Tak kdy už se konečně s Vláďou svezete (v jednom kočáře)?“ doráží na nás.

        „Až naprší a uschne!“ odpovídá mu rozdováděná Anja (už před tím z kopule).

        „No,“ kouká Vladimír na oblohu, „dneska pršet nebude.“

        („Pršet sice nebude, ale to neznamená, že se nebude líbat…“)

        „Cos to Anjo, prosím tě(ď), pronesla?“ ptám se jí.

        „Ale nic, to se ti jen stalo v mysli,“ – že by zdání?

        Takto družně zapředeni se snažíme o neujetí tramvaje, která už na konečné roluje za účelem odjetí na druhý konec Prahy bez nás. To se jí však nepovede, neboť jí bez dalšího otálení doháníme k šílenství, tím, že jí ještě stačíme.

        „Zatím ji ještě stačíme,“ povídá Vladimír, „uvidíme za pár let…“

        Tramvaj nás odváží, tuším, že pětka, Ke stírce a zde hodláme přesednout na lepší, neboť chceme dolů do Holešovic a nikoliv do Libně.

        Do Holešovic jezdí odsud sedmnáctka a ta se záhy objevuje; je to paráda takto z tramvaje na tramvaj přesedat a nemuset přitom cvakat lístky, vždyť všichni máme tramvajenky!

        Z Tróji to jde dolů k řece z pěkného kopce a tak to jede soupravě, „nejede nějak moc rychle?“ pěkně rychle a než se stačíme vzpamatovat frčíme po mostě a pražce drncaj a naštěstí po rose ani památky.

        „Neměla bys, Anjo, už vystupovat?“ táže se jí Vladimír, když míjíme areál Výstaviště.

        „Pojedu s vámi až na Strossmayerovo náměstí.“

        Tady všichni vystupujeme, abychom se rozprchli. Vážně je hodně hodin.

        Anja má na prchání zřejmě dost času, protože otálí s rozloučením, spíš se na mne upřeně dívá, no, přeci teď přede všemi nezměním svou barvu obličeje a než toto dilema dořeším, mihnou se mi před očima Anjiny rty a po tvářích se mi rozlévá horko, které pramení z těch Anjiných, které se k mým přitiskly.

        Hle, zde jsou mé dlaně a zde jsou ty tvé, a zde ti nabízím své rámě a zde jsou ty obtisky, které soustředíš jenom na mně a povzbuzuješ mne…

        A kde je to mé srdce a kde je to tvé? Chvilku je spolu hledáme, kampak se zakutálela, nemají být náhodou spolu v jednom pokoji, klidu a pohodě? Nechme to náhodě… Ale vyjděme ji vstříc, „Já bych Ti chtěl, Anjo, něco říct!“ – „A copak Vláďo?“ – „Miluji Tě?“ – „To mi řekneš, až mi zapadnou ty dveře…“

        (Tyhle dojmy zanechává každá druhá, které bude patřit úplně jiná kniha, navrhovaná do jiného měřítka, ale jak to říci z jiného úhlu, chutnajícím všem, soukromá supernova, za ní jdem, ve stříbrném kalíšku přetaveném na dívku.)

        Ostatně oni se již odebrali do svých domovů, jen my ne.

        My stále jenom tyjem, či ne?

 

        To prověří následující symfonie:

 

        Tak další tón,

        našel svůj hlas,

        kéž by zněl líp, než ten předchozí,

        a píseň jde dál a je stále lepší a stále lepší…

 

        Každý ji hrál,

        kdo štěstí měl,

        že ji znal a porozuměl,

        že život jde dál a je stále lepší a stále lepší…

 

        Kvůli všem snům,

        neskončí dřív,

        než se svět, párkrát pootočí,

        a že bude jich pár, a stále lepších a stále lepších…

 

        Zahrál jsem jí Anje na kytaru, alespoň v duchu, potom jsem konečně odtrhl své rty od jejích, také v duchu, a potom konečně odtrhla i ona své rty od mých, tentokráte doopravdy, ale také jenom v duchu. Přeci tu nemůžeme stát takto věčně, „ale můžeme!“ protestují naše nalomená srdce, lapající po vzduchu, „když se jenom zdáme“ a když ostatní si s námi stále ještě zpívají, ale již ze svých domovů, zcela bez obav, že je někdo zaslechne a to platí pro obecné, generální, pro všechny, alespoň v tom(to) duchu.

 

        Propustil jsem Anju ze svých postojů a než se i já odeberu na kotě, ho podrbat za ouškem před usnutím, zbývá ještě trocha vysvětlení za tu nečekanou vsuvku o další lize… však ani já jsem jí zde nečekal, co tu má co pohledávat, že by už první vlaštovka přinášející nové poselství? … Nechme se překvapit ještě větší dávkou štěstí, záplav a bezmoci, vždyť kdo by nevěřil převtělení tváří v tvář další nemoci, z poznání, okouzlení a nezvladatelného pocitu, že dochází k dalšímu citu?

        Scény jako unikátní vždycky.

 

        Inu což, z krátkého políbení jsme vytěžili maximum a tak s pravděpodobností, která by mohla ohraničit jistotu, kdyby byla dostatečně vysoká, jako, že je dostatečně vysoká, lze předpovědět, že zítra budeme hodní na všechny kolem sebe, které jenom napadne se vyskytnout, jako milius.

        „Děkujeme!“

        Ty scény.

 

 

 

 

  <<  Padesátá devátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A když už jsme u toho nechtěného zabouchávání dveří, komu se to ještě nestalo, že?“

 

        Ale v každém případě, bez ohledu na roční období, nás přepadává touha, kterou se rozhodujeme jít ukojit zmrzlinovým pohárem, který si právě objednáváme u nad námi se sklánějící číšnice v ovocném baru na Václavském, namněstím nechoďte, já vím, že je to náměstí.

        Mají citrónovou, pistáciovou, čokoládovou a nějakou zvláštní, těžce definovatelnou. „Prosili bychom dvakrát tu zvláštní, těžce definovatelnou,“ objednáváme.

        „Si.“

        Číšnice přitakává na znamení, že bere na vědomí a my se těšíme na ledové ohlazení jazyků až do chladu, které později vyrovnáme horkým pocitem z nalitého čaje. Přeci jenom, uznejte, je teprve březen. A ještě slabý začátek k tomu.

        „Tak, co oslavujeme?“ ptám se Anji.

        „Mohli bychom oslavovat třebas blízkost jarního slunovratu?“

        „Myslíš Šumavské zkušenosti?“

        „Nemyslím, já vím,“ směje se mi Anja z očí do očí, „stejně si tehdy nic neprozradil… co jste tam dělali a tak...“

        „Nic neprozradil, nic neztratil...“ směji jí z očí do očí tentokrát já.

        „Což chápeme,“ přitakáváme rychle oba.

        Nesou nám tu zmrzlinu. Ve skleněných korálcích, které připomínají pohárky.

        „To parádně spolu oslavíme,“ říká Anja a z úhledně navršených kopečků na nás vykukují dvě oplatky stočené do ruliček, tedy na každého dvě a dohromady čtyři.

        „Vypadá to docela přitažlivě…“

        „To vypadá,“ pomýšlím si čelem proti Anje.

        „A máš pro mne nějaký dárek? – Když je ta oslava…“

        „A ty pro mne?“ táži se jí.

        Anja se sklání do kabelky pod stůl. „To víš, že ano,“ a vytahuje úhledně zabalený balíček ovázaný tužkou vybarvenou stuhou.

        „Ty, jo,“ jsem skoro zahanben, neboť málem jsem Anje nic nepřinesl, naštěstí jenom málem, protože nakonec přinesl, na-ště-stí, to by mne jinak těžko zatáhla do té epizody s nedostupným bytem. Dělám čáry – máry – fuk, jsme přeci se Sámošem kouzelníci, a vykouzluji ve tváři úsměv, který doprovázím takovou maličkostí, ukrytou ve dlani, „tak si jí Anjo prohlédni!“

        Anja se naklání k mé sevřené pěsti, „tak jí otevři…“ a šťouchá do ní ukazováčkem.

        „Otevři si ji sama.“

        Anja mi páčí ruku, „tak ukaž!“ protestuje netrpělivě a tak ji pomalu rozevírám, ale fakt pomalu, abych nepředběhl Anjiny zornice. Jejich velikost je neuvěřitelná, stejně jako můj drobný dáreček. Konečně se mi zatřpytí na ruce. Malý stříbrný přívěsek ve tvaru měsíce v poslední čtvrti.

        „Tos nemusel…“

        „Já vím, že ne…, ale co kdybych náhodou chtěl?“

        „Tak si rozbal svůj... dárek ode mne,“ říká Anja.

        „Vždyť už rozbaluji…“ a mé prsty se pracně dobývají do vrstvy barevného papíru, pod kterými je ukrytá malá papírová krabička, která posléze vypadává a která po otevření vydává ze svého obsahu malý papírový vláček, který připomíná sáček.

        „To bude asi tím, že to je sáček,“ vysvětluje Anja, „tak jej otevři!“ dychtivě dodává.

        „Tak jej otevírám,“ komentuji a tak jej otevírám a to už nekomentuji, to už rovnou dělám a do prstů mi vypadává malý stříbrný přívěsek ve tvaru měsíce v první čtvrti…

        V duchu křičíme...

        Ale nahlas nic neříkáme, protože by nám roztála ta zmrzlina, které se věnujeme a kdyby plně, tak kde bychom potom těkali těmi svými pohledy?

 

        „Na, ochutnej tu mojí,“ překřikují mne An, já a ticho a podává mi svoji lžičku.

        Je sladká…

        … Anja, její lžička…

        … i ta zmrzlina.

        „Ochutnej ty tu mojí,“ pravím na oplátku a Anja ulizuje zase z mé oplatky a už se v nás zase city mísí.

        „Dostaneš ještě od někoho nějaký jiný dárek k tomu slunovratu?“ zajímám se.

        „A proč bych měla?“ diví se Anja.

        „Ále, jenom tak.“

        A přinášejí nám sklenice ze silného skla zaplněné zlatým odleskem z kouřícího se čaje.

        „Dáváš si do něj cukr?“

        „Někdy ano a někdy ne.“

        „A to jsme si udělali zvláštní kombinaci, nezdá se ti?“

        „Na to jsme přeci experti…“ směje se Anja.

        A tak dojedše poslední porce roztékající se zmrzliny, pozvolna upíjíme z nádobek ozdobených všemi příchutěmi čaje.

        Je večer zase obklopený (t)mou, jako bychom se někdy vídali jindy, než převážně v zimě a za (t)my… „Dočkáme se spolu také někdy nějakého léta?“

        „Jsme vytrvalí běžci na dlouhé trati, ne?“

        „My dva určitě…“

        „Určitě se neztratíme…“

        „Určitě ne…“

        „To určitě ne...“

        „Ne a ne...“

        Ztráci, ztrác...

 

        Na hvězdárně to vypravujeme slečně Marcele, té co spravuje knihovnu v přízemí, a dlužno říci, že má z nás i ze svých knížek radost.

        „To jste to dotáhli hodně daleko… a abych nezapomněla, někdo ti tu zanechal tuhle orchidejku

        „Ukaž,“ neskrývá Anja své překvapení, „že by Básník?“

        Trh! (To tím, že to řekla nahlas?)

        Anja by k ní přivoněla, kdyby nebyla obalená průsvitem šustícího celofánu.

        „Tobě to trochu vadí, viď?“ obrací se ke mne hezká a chytrá hlavička plná rozpálených jisker.

        „Ledaže by trochu bylo synonymem pro strašně – ale jinak jsem v pohodě,“ a odvracím své hlavně, aby mířili jiným směrem, než se rozebíhají zrádné myšlenky v mé hlavě.

        Anja orchidejku obdivuje a já vytrvalost své nekliky, ještě, že z jedné se nikdy nestřílí. „Takovou krásnou kytičku jsem ještě nikdy nedostala...“ – „A co mé šeříky?“ A Anja hluboce zavzdychá a pohladí mne po zlaté záři, která se z mého nitra v její blízkosti vždy line „ale neboj se, ty mi voní na polštáři,“ když si v duchu zahrávám s tvou něhou... Ještě, že jí to nevěřím... Jinak bych hned běžel ke dveřím... A rozrazil je ramenem... Ale takhle, až pozítří. „A to už je za dva dny,“ Anja připomíná.

 

        Její táta se také připomíná, to když náhodou, nevím odkud a kde se vzal, její táta náhle vkráčel do toho jejich bytu a hle, i já zde byl, do Anji zahleděn v družném rozhovoru.

        „Kdybys náhodou měla příští týden nějaké potíže se zámkem vchodových dveří, tak to bude blbý, protože já tu nebudu – to víš služební cesta – a tak si budeš muset poradit sama,“ oznamuje ještě z předsíně, „ale ty jsi moje šikovná holčička, ty to zvládneš.“

        Koukáme s Anjou oba hloupě.

        „Co by se mělo stát s dveřmi?“

        „Já nevím, to jenom kdyby úplně náhodou...“ a už nás zase opouští chvátaje za svou přítelkyní kdesi na Jižní Moravě, či Městě. Sotva se stihl převléci.

        „To si s tátou moc nepopovídáš,“ pravím, „když má pořád takový spěch a je(ště)zdí pryč.“

        „To ne,“ odpovídá Anja rozpačitě.

        „Ještě máš tu orchidej“ – od Básníka – „?“ měním téma.

        „Už zvadla.“

        Hurá. (Já.)

        „Ještě máš ty šeříky“ – ode mne – „?“ odváží se on zeptat.

        „Už zvadly.“

        Hurá. (Básník.)

 

        Tak toto tedy ne, tato část patří přeci jenom a pouze mne, tak co se nám tady do toho motáš?

        („To ještě všichni uvidíte, jak vám s tím zamotám!“)

 

        A Anje zatím padá ofina do čela, jak pohazuje spokojeně hlavou, když připravuje svůj oblíbený ovocný salát – „dáš si taky?“.

        Samozřejmě, že chci zase ochutnat její lžičky.

        Lákavých rtů.

        Tak se to přiostřuje, že přestává být na kamarády čas a tak se to přiostřuje, že přestává znít hrana na poplach. A v zamžených Anjiných očích bojuje souhlas a nesouhlas. A vyhraje-li ten správnější z nich, stejně to bude jen na zeď hrách. A nevyhraje-li žádný z nich, nezbude víc, než éterické ach...

        Začíná to být úzce soukromá záležitost, která se již brzy nevejde ani na několik stránek, ani do planetária, natožpak do jakéhokoliv jiného Ria.

        Ale co na to hvězdárna?

 

 

 

 

  <<  Šedesátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Hvězdárna na to hází bobky zvysoka, protože má jiné starosti, než se obdivovat našim punkovým kreacím. Ta má za úkol jinačí vědecká poslání. A dobře jí tak.

        Provinile se Anja otáčí hledat průvodce romantického zvuku, který ho uvádí do života zešeřelé ulice, kterou pospíchá z tréninku domů. Ještě občas trénuje. (Ještě občas nějaké hezké kilo přibere.) Romantický zvuk vychází z růžové tlamičky malého kocourka, jehož fousky na Anju roztomile vykukují zpoza výfuku zaparkovaného auta. Ale není to mercedes jejího táty, ten je někde v trapu, a není to ani Anjin kocourek, kterého měla ve svém vlastnictví před pár lety, teď má akorát hlad a spěch a tak se ani nezdržuje zkoumáním, zda-li někomu neutek‘, a že to musí být, když si nechává utéci takovou příležitost něco vyzkoumat, akorát na něj zavolá: „Pa pa, micinko, já musím domů,“ a kocourek nespokojeně zaprská: „Jako bys nějaký měla – a neříkej mi laskavě micinko,“ a se zvednutým ocáskem ladně odkráčí směrem ke Stromovce. A Anja se zvednutou hlavou ladně odkráčí až na samotný konec tohoto odstavce, kde sahá po klice a odemyká již tolika dešťovými kapkami ošlehaný dům.

        Jde to lehce. V zámku ani nezavrže, pouze v peřejích to trochu drhne, neb je nízký stav vody, ale kdo by se zabýval peřejemi, když jde o zámek a zakletý k tomu.

        Zakletý proto, že jedva Anja dosáhne patra svého bytu, je vystavena neoblíbené situaci závislosti na neovlivnitelném důsledku porouchání se samozřejmě fungující věci. A tou je mechanismus vstupu, kterému se také někdy zjednodušeně říká dvéře. (Aby si lidi líp rozuměli.)

        Anja s nimi cloumá, ale ono nic. Zámek funguje jako by nic, ale v peřejích je málo vody a tak nechtějí nikoho přes sebe vpustit. Anja by nejraději propadla panice, ale nemá právo nikoho vzít za ruce, aby ji uklidňoval a tak neusedá na poslední schod a nestáčí se do klubíčka a nedává se do pláče, a že by ráda, ale ve slovníku, kéž by cizích, slov, hledá nějaké řešení. Pod heslem nezáviděníhodná situace nalézá radu: Obraťte se na nějakého, jste-li žena, kamaráda, jste-li muž, kamarádku.

        Anja si z hrůzou uvědomuje, že je žena, a ne že by jí to někdy někdo včas prozradil, přitom se trochu začervená, a že tím kamarádem bych mohl být třebas i já a přitom pomyšlení na tu barvu, tu barvu její tvář překládá do ruštiny.

        Z kabelky loví malý barevný notýsek, dostala ho ode mne k Vánocům, a v něm hledá telefon na kamarádku Pavlínku, ano tu, jak s ní kdysi byla v té šílené bouřce na třešních tak intenzivně, že až ze stromu vyklouzla, ale naštěstí se jí tehdy nestalo nic horšího, než že na zem dopadla, ale ani nic lepšího, než že se z ní zase zvedla. (...!)

        Pavlínka sice bydlí pod Petřínským vrchem, ale jaksi na opačné straně vršku, než by se teď Anje hodilo. Uznejte, že Košíře sice mají také své kouzlo, ale jsou-li od Letné náhony vzdáleny daleko, jeť daleko od vody, pak Košíře tuplem.

        „No nic, co se dá dělat,“ prohlásí Anja do domovního ticha, „jedu za ní, ať tu neprostojím až do rána,“ řekl by ergonom, či: „ať to stojí, co to stojí,“ řekl by ekonom,“ anebo: „kolik to vlastně stojí?“ řekl by vědec, ale jenom tehdá, dostal-li by na to od někoho nějaký zvučný grant, jinak by řekl: „jaký je správný slovosled?“

        Anja grant nikdy žádný od nikoho nedostala, a jestli někdy nějaký dostane, pak určitě v jiné budoucnosti, nežli se mnou, a tak její slovosled vychází v podstatě následujícím způsobem: Jedu za tebou.

        Je okolo deváté, když je Pavlínka překvapená Anjiným vodopádem vysvětlujících slok.

        „Tak pojď dál, víš, jsem zrovna sama doma, naši jsou v divadle.“

        „To je prima...“ a dál ji vysvětluje vlastní hatmatilkou tu šlamastiku, která ji postihla.

        „A proč jsi nešla za Petrem Vomelou anebo za Vladimírem?“

        „A proč jsem nešla za panem Příhodou anebo za panem Pavlouskem?“ Anja se ušklíbá, „nemohu přeci chodit za každým, koho znám...“

        „Ne?“ podiví se Pavlína upřímně, jakoby ji snad dobře, a ne jenom povrchně, znala.

        Anja škobrtavě upadá do křesla a aniž by věnovala pozornost předchozí poznámce, říká: „Nech mne tady přespat, zítra seženu tátu...“

        „Nechám – ale musíš mi prozradit, s kým teď právě chodíš,“ odpovídá Pavlína poněkud víc rozjařeně, než teď právě je.

        Anja kulí své doširoka se otevírající oka: „To se má s někým jako chodit?“

        „Lidi to tak dělávají,“ odpovídá Pavlína lakonicky.

        „A co z toho mají?“

        „Někdy šimrání u srdce a jindy bolení tady, v místě, kde se obvykle nacházívají hlavy, a někdy odvaha do života a jindy je život i tak dost složitá převaha záporů nad klady.“

        (A ty jsi Pavlíno co, snad nějaký filozof?)

        Anja chce pokývat hlavou, ale zrovna teď jí jaksi zatuhlo za krkem, že nemůže pohnout ani jediným svým vlasem, (to je ale náhoda) a nakonec z toho vychází spíše vzdorovité pohození... „No jak myslíš...,“ (nesmíš Pavlínko zapomínat na tu základní jednotku nevěrnosti, o níž již padla zmínka velmi velmi záhy – a to jen pro jistotu, aby nedocházelo k nečekaným mýlkám) ale Pavlínka je stejně chtě nechtě pomýlená.

        „Co kdybych šla spát?“ nadhazuje Anja.

        Pavlína souhlasí a protože mají v bytě pokojů nazbyt, tak jeden z nich obětuje ve prospěch Anji, aby mohla vyhajat se do růžova.

        „Stejně mám plnou hlavu myš(len)ek.“

        „Tak si je hezky před spaním užij,“ ji přeje.

        Anja uléhá sotva se odstrojí a zhasne a snad jí na lehko nebude zima. Snad ne, když vklouzne pod přikrývku až po svojí bojovně vystrčenou bradu. Snad nebude muset zítra nikomu vysvětlovat s kým a kam chodí a snad si nechá všechny cesty otevřené a snad to všichni stejně tak chceme, jenom nalézt to, co nikdy nenalezneme, a tak se dřeme a sen na sebe nenechává dlouho čekat, protože je již hezkých pár chvil připraven u pat její postele jen a jen se jí do podvědomí vlísat.

        Škoda, že není o mne.

        Škoda, že ne.

 

        Probouzí jí nepříjemný pocit, že nespí u sebe doma, ale někde v nějakém úplně jiném bytě. Brzy se nepříjemný pocit mění, jak už to tak někdy vždycky po ránu bývá, v nepříjemnou jistotu. „Ne nejsem doma, jsem někde na nějaké nenadálé návštěvě a očekává se ode mne, že si alespoň trochu ujasním svojí současnou pozici, která balancuje na rozhranní milovanosti, lehkovážna a ctnosti, tedy čehosi, o čem jsem se až donedávna domnívala, že mne nemůže potkat nepřipravenou a ono ejhle, je to tady!“

        Tak si to pojďme zapamatovat, neboť vícekrát ta nepřipravenost nenastane – nesmí, vrývá si Anja pod zachmuřené čelo. Ale vstávat se jí zatím nechce, vždyť pod peřinkou je tak přítulno, až se jí lehce chvějí.

        A navíc, venku je nemožná, plískanicovatá mizérie. A tak prodlužuje ranní bezespěch a přemýšlí, kam by tátovi zavolala.

        „Nejlepší by bylo na jeho telefon,“ říká si polohlasem a jezdí si prstem po dece.

        Ve vedlejším pokoji se zvedá neurčitý šramot, který signalizuje, že i Pavlínka již opouští své sny a zanechává je v nejlepším nedokončeny... Rychle na sebe hází pár nejnutnějších svršků a s úšklebkem proklouzává rozcuchaná kolem zrcadla, aniž by se dotkla svých hřebenů. Pádí zvědavě za Anjou.

        Anja už sedí na posteli, protože vytušila podle větru, který sem zavál škvírou pode dveřmi, že Pavlínka se řítí chodbou a tak ji uvítává jedním velikým zívnutím, které zapomíná zakrýt dlaní.

        „Promiň.“

        „No a,“ říká Pavlínka a přisedá k Anje, která na ní vykukuje z krátkého zmačkaného trička, ve kterém spala. „Ty ale vypadáš,“ směje se jí, ale Anja se k ní s úsměvem přidává, protože ví, že obě vypadají hrozně.

        „Obě jsem ošklivé,“ říkají si a vypukají v hlasitý řehot. Zalykají se smíchy tak, až se začínají málem dusit a padají z postele na podlahu, kterou nezměkčuje ani koberec, po kterém se dále převalují a utíkají, až jim z očí vytečou vodopády všech slz, které měly připravené pro tento týden.

        „Nech – už – toho,“ vyráží ze sebe Pavlínka, ale Anja se nemůže zastavit, tolik napětí v sobě za poslední dny na hromadu dala.

        Pak do pokoje náhle vkráčejí Pavlínčiny rodiče. „Co je to tady za bengál?“ táží se udiveně, když vidí dvě děvy se polonahé převalovat po koberci v záchvatech divokého smíchu z nichž jednu dokonce ani neznají.

        „Co to má znamenat?“

        „To – je – Anja, moje kamarádka, ona se nemohla dostat včera večer do svého bytu, tak tu s mnou přespala...,“ vysvětluje Pavlínka a konečně se uklidňuje. „Dobrý den,“ říká trochu provinile Anja, také již s bránicí pod kontrolou.

        „No dobrý,“ říkají nepříliš libě rodiče a: „vy nemáte dneska školu?“

        „Už letíme,“ hlásají obě a v mžiku vyskakují, až na nich sporé svršky vlají a ženou se pro své školní aktovky a brašny, aby učinily každodennímu vzdělávání za dost.

        „Nasnídáme se cestou,“ houkají na rodiče ze dveří a chvatně opouštějí předsíň s nadějí, že snad to rychloučesání, které při průletem předsíní zvládly, bylo ještě k něčemu.

        „Tak ať ti to s těmi dveřmi dobře dopadne,“ přeje Pavlínka Anje, když se loučí před školou, neb každá z nich pádí na jiné přednášky.

        „Dík,“ hlesá Anja a ještě za sebou zaslýchá: „A stejně jsme krásné, chi, chi, chi,“ ale bublavý smích se vzdaluje a Anje nezbývá, než se znovu vážně zamyslet nad tím, kde sežene tátu. „Po první přednášce mu zkusím zavolat.“

        (Jen jestli se také nezachichotaly Ty, co nenosí žádná jména... Ale jejich čas ještě přijde...)

        Tož přednáška neutíká právě dvakrát rychle a to přestože se týká takových zvláštností, jako jsou typy neutrin a jejich postavení ve vesmíru. Však ono udržet dvě stě deset minut soustředění na jedno téma bez přestávky to je výkon i pro ty nejzarputilejší Antikomenské. Natožpak pro ženské... (ach ty rýmy...)

        Konečně je zásoba myšlenek přednášejícího docenta vyčerpána a studenti si mohou jít po svých. Anja se nezdržuje odpověďmi na pozdravy spolužaček a spolužáků a chvátá do suterénu k telefonnímu automatu. „Ach jo,“ povzdychává si cestou, „už aby někdo vynalezl los mobilos.“

        Hází minci do přístroje: „No tak, tati, zvedni to.“

        Ale nic.

        Zkouší to ještě dvakrát, třikrát, ale počtvrté ji automat minci nevrací a Anja dostává ještě nádavkem vynadáno od pana školníka: „No tak, no tak, slečinko, to by si mohl každej chodit telefonovat, jak by se mu zachtělo a to by byl pěknej holubník!“ A vyhání Anju ze suterénu pryč a podezíravým zrakem zkoumá sluchátko, jestli se moc neopotřebovalo.

        „Jedna nula pro ‚bez spojení není velení‘,“ pomýšlí si Anja a pospíchá nahoru do nejvyššího patra na cvičení z numerické matematiky.

 

        V poledne to Anja zkouší podruhé. Tentokráte si vybírá budku za rohem cestou k menze. „Třeba budu mít větší štěstí,“ (obvyklá výmluva obvykle spíš známá jenom u lidí).

        Tentokrát to ale vyšlo.

        „Ahoj Anjinko,“ slyší veselý hlas táty, „tak jak jde škola?“

        „Škola jde dobře, ale nemohu se dostat do bytu,“ oznamuje suše.

        „Ten zámeček, viď? – Já jsem věděl, že s ním něco není v pořádku – ale neboj se – já s ním dnes odpoledne něco vyvedu – a pak ti dám vědět,“ dodává spěšně. „A co jinak, jak to jde?“

        „Vše v pohodě, tati,“ říká Anja smířlivým tónem.

        „Tak to jsem rád...“

        „Přijdeš?“ říká Anja s nadějí v hlase.

        „Až zítra, broučku, ale neboj se, ten zámek bude v pořádku už dnes, určitě .“

        „Tak to jsem ráda.“

        „Já tě mám taky rád, pa, Anji...“

        „Pa, tati...“

        Pomalu odkládá naslouchátko s mluvítkem do vidlice a unaveně si odhrnuje vlasy z čela. „Ty padající prameny by se Vláďovi líbily,“ napadá ji a přitom pomyšlení se lehce pousměje. („Ale mně taky!“ vykřikuje Básník...) A přitom pomyšlení se lehce zakaboní.

        Ale tahle kapitolka je jenom o ní a tak se k Anje zase rychle navraťme.

        Rozhovor s tátou jí rozhodně uklidnil.

        Rozhodně, protože její táta dokáže všechno na světě.

        A navíc při představě, že by se po té ranní ostudě měla vrátit k Pavlínce do bytu a podívat se jejím rodičům do očí jí lehce pohryzává v zátylku a to ani nemluvě o tom, že nemá nic čistého na převlečení.

        „Ono to dopadne – obzvlášť, když mi táta dá ještě vědět.“

 

        V menze zbyl k obědu ze tří jídel pouze blaf, o který nebyl dle všech dostupných předpokladů valný zájem a tak do něj Anja jenom párkrát ďobá a pak jim ho s vřelým poděkováním: „Ble!“ vrací.

        Po obědě utíká vstříc další legendární přednášce, pro změnu také dvěstědesetiminutovce, alespoň však bude hala přetopená a s poloplným bříškem se bude za doprovodu monotónního hlasu kantorova dobře spát. Alespoň nějaká výhoda. (To, že se ve zkouškovém období promění v nevýhodu, je zatím zatraceně daleko.)

        Klimby, klimby...

        Anja usíná mezi prvními, zato probouzí se poslední, (to má z toho ponocování). Přednáška dávno skončila, stejně byla přitažená za pačesy, a tak se Anja nejistě vymotává mezi řadami lavic posluchárny sama a je tomu spíš ráda, že nemá svědky na své nejisté vymotávání.

        „Kolik může být asi hodin? Půl pátý? A kam mi to vlastně chce ten můj táta volat? Vždyť do bytu nemohu...“

        Anja přemítá opřena o sloup v šatně a jak je tak zabrána do úvah, jak to dále pořeší, ani si neuvědomuje, že si obtáčí šálu kolem krku obráceně.

        „No nic, nejlepší bude zkusit knihovnu na hvězdárně. Táta ví, že tam bývám pečená vařená a navíc se tam mohu poradit i s knihovnicí Marcelou – a třeba tam potkám i Vláďu.“ („To už vážně přeháníš!“ soptí Básník...)

        Samozřejmě, že se tam se mnou potká, vždyť se tam chystám již druhý týden od začátku konce minulého měsíce a to už je nejmíň třetí pátek! Plánuji tam jen tak obejdovat, abych zjistil, co je na hvězdárně nového, rozuměj, co je ten Básník vlastně zač, (ačkoliv, ač).

        A tak se Anja bez dalších c(a)viků (na uvolnění páteře) rozbíhá směrem do Petřínského vršku a. „O co, že budu nahoře dřív, než lanovka?“

        „To těžko,“ říkám si já, když jí pozoruji z okénka lanovky, jak se potí do prudkého kopce klikatou asfaltkou. Alespoň se domnívám, že JI pozoruji, protože na tu dálku nemohu rozeznat tu vůni.

        Avšak že se uvidí nahoře.

        Je Anja schvácená, až jí píchá v boku, asi by neměla tak zlehčovat atletické tréninky, jak to dělá poslední dobou, „Ale já je vůbec nezlehčuji, akorát na ně občas nepřijdu...“

        Mňo, nedávno jsme tvrdili, že je březen a tak by se hodilo nyní poznamenat, že poslední šero plynule přešlo do první tmy a že okna hvězdárny září útulně a romanticky do dálky, ale to je snad již samo sebou.

        Stačí jen trochu vnímat.

        A občas myslí pohnout.

        (A občas myslí pohnout.)

 

Pokračování...