A n j a  

D r u h á   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Čtvrtá část/ Still     

 

  <<  Padesátá první kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Tak vida, vida, jak to všechno pěkně navazuje, a ani se nemusí předchozí děj příliš připomínat, vždyť je tak jako tak pěkně shrnut v předchozích kapitolách a jestli si nedám neskutečně dobrý pozor, tak za moment budu stát na nových vratkých nohách. (A že už jsem si jich vyzkoušel nejeden pár.)

        A podzim byl tehdá stejně překvapivý, jako v dobách, kdy jsme začínali s Honzou chodit do planetária. Jako v dobách, kdy pro mne Anja ještě nic neznamenala, jenom to, abych mohl doufat, že by se do mne mohla bázlivě zamilovat. Jako v dobách, kdy jsem toužil po splynutí jejího nenapodobitelného: „Šílíš“ ze rtů, které se přibližovaly na mučivě nedokončený okamžik, do sféry mých blízků. Ta doba je tak nenahraditelně z toho pryč, že Anja nelenila odhodit v šatně svého bytu klobouk a vyhledala moje staré číslo pro uspořádání kontaktu. A k dovršení všech zapovězených mýtů, jsem já pln, kdovípakodkud a kdovípakjakých čerpaných optimismů, na ni zareagoval s odhodláním, které je možná Anje vlastní, ale mne cizí, pokud se jedná o mne a ne o cizí, pádím vstříc jednomu velikému „co kdyby“, ve kteréžto doufání se vkládá takové množství strachu, které ani Anja nestačila zažít v časech svých největších strádání.

        Ten podzim se sice lišil od našeho prvotního (ale i druhotného) jara všemi (s)myslitelnými parametry, zato se však vyznačoval neobyčejně zjitřenými místy a to nejenom na mé straně, a když už je řeč o mne, tak musím dodat i o Anje, že školou se sice úspěšně probíjíme, ale chybíme občas tak často jako sobě navzájem, jenomže to nevíme, a to je ten důvod, proč to v této části spravíme. (Porouchaný citovod.)

        „A nezapomeňte, že platí třikrát a dost,“ to volají ostatní plánované romány, které by také chtěli, aby se na ně dostalo. A zkřivilo se pero, a tak už se netrapte anebo trapte... (?)

        O tom rozhodnou následující podkapitoly.

 

        A na dotaz: „Kdo je tam?“

        Jsem odpověděl: „Mám to prozradit i Vám?“

        A Anja odpověděla: „To jsem já...,“ vesmíre..., tvá nejnepravděpodobnější, disharmonie...

        „Ty?“ nemohu uvěřit vlastním uším.

        „Osobně...“

        Zrýchlený dych.

        Tak to bychom měli.

        A zase je to ona.

 

        „A máš na dnešek nějaký konkrétní program?“ ptá se mne.

        „Jenom trochu mučení,“ lezou ze mne váhavá slova.

        „Nezlobíš se doufám, že ti volám?“

        „Jakpak by...“

        „Nechci tě otravovat, ale potřebovala bych doprovod do kina.“

        „Hola, to je mi ale zajímavá novinka...?“

        „Pořád se ještě kamarádíme, ne?“

        „To snad ano, jak ráda říkáváš, ale mírně řečeno, poněkud jsi mne překvapila.“

        „To jsem ráda, že to stále umím.“

        Musím se usmát: „No, umíš i jiné věci, ale co – tož pojďme do toho kina, a máš nějakou představu, kdy, kam a na co?“

        „Oni skoro sice nikdy nic nedávají, ale mohli bychom jít teď, kino Kotva a na Komanče.“

        „(Pořád ti ještě leží v hlavě ta Rokoska?) To bychom sice mohli, avšak kde se sjedeme? Vlastně ani nevím odkud voláš?“ strachuji se.

        „Stihl bys to za hodinu před to kino?“

        „To víš, že stihl, ale budeme tam na sebe čekat?“

        „Budeme a díky,“ ale to si spíš pomyslela, nežli nahlas vyslovila, a tak mne zanechala v podivné záplavě, která na mne od těch dob, jen málokdy zanevřela (=přešla). Ale musím se probrat.

        „Ale copak, copak, co že jsem si to kdysi dávno sám pro sebe tajně napovídal? Že jestliže se dáme ještě někdy znovu v budoucnosti zase dohromady, že to bude navždy? Není to právě teď aktuální a blízko pravdě?“ To se mi honí hlavou, když se bleskově oblékám a nikomu doma nehodlám říkat, kdy se vrátím a že..? Škoda, že netuším, jak blízko jsem pravdě a jak těsně by mne ta pravda minula, kdybych se zachoval podle plánované osnovy tohoto díla. Budu mít (k)vůli ji změnit?

        Ale raději pádím, jako jsem pádil již mnohokrát, ale nikdy ne tak plný očekávání a těch nejnesplnitelnějších tužeb a přání, a uvědomění si nastolené situace pádí za mnou a nedohání. Jak bude po té době vypadat? A co si asi vezme na sebe? Přepadává mne třesavka a čím víc se blíží před chvílí sjednané potkání, tím víc mne tíží všechna nesplněná plkání a na hlase mi vyskakuje kopřivka, to jak se snažím vykřičet, že nejhezčí ze všech, je právě ta její křivka, a jazyk se snaží nezkoprnět, vždyť tolik by si přál vrnět se a vrnět a vrnět se a vrnět.

        Jsem tak nadupaný k prasknutí jejím zavoláním, že most ani nepřecházím, vždyť jenom tím krátkým rozhovorem s ní mi narostla křídla a tak most přelétávám a let ukončuji skluzem a kde je ta řeka? Aha tamhle, raději se mi vyhnula, to určitě i ona si na nás vzpomněla, jakým jsme kolem ní kráčívali krokem, zpěněná Vltava jedna.

        Za okamžik jsem na místě a za okamžik ji potkám, za okamžik již dýchat netřeba a za okamžik se k ní mohu dostat, pokud náhle nezpomalím. „Neměl bych náhle zpomalit?“ – „Zpomalovat netřeba!“ Prudká zatáčka a maximální vzrušení. „Tak kde je ta Kotva?“

        A kdo z nás zde bude první? A totéž si myslí i ona... Když se přibližuje z druhé strany. „A jestlipak jsem vyspaná do růžova?“

 

        Stojíme každý na jednom konci prosklené pasáže a hledíme na sebe. Jen já a ona, jen ona a já. A zbývá překonat poslední úsek a přiblížit se na uslyšení, tak váhavě, ale přeci, „Tak jsi to ty...“ a je to ona, dva kříženci v jedné kleci.

        „Ahoj,“ odváží se zašeptat.

        „Ahoj,“ odvážím se nezřetelně vyslovovat, „ahoj, Anjo...,“ a jako bych se bál, že zaplaším ten bláznivý nápad, znovu se s ní potkat, „ale jako dva kamarádi,“ zkusíme si to přiznat.

        „Dlouho jsem tě neviděla, jak se máš?“

        Jsou to její slova a je to její hlas, „Vůbec jsi se nezměnila (jsi úplně jiná)!“ Nikdy jsi nebyla tolik bezstarostná (a jsi o tolik hežčí)...

        Anja rameny krčí: „Promiň, že jsem tě vytáhla z postele,“ znovu se mi omlouvá, „ale jít ven s tebou je o tolik lepší, (ne)ž jít ven (s)ama (tebou).“

        „Proč bys měla chodit sama? Určitě se kolem tebe točí plno kluků.“

        „Kluci jsou na vojně,“ lakonicky poznamenává a přistupuje ke mne o něco blíž, a kdo na nás bude dávat pozor, aby se o mne neotřela?

        „Doufám, žes mne nepozvala do kina jen proto, abys mi o nich vyprávěla?“

        „No, původně sice ano, ale ne-li, tak raději změňme téma.“

        „Povíš mi, jak se máš?“

        „To není zrovna moc velká změna.“ Anju to dokonce přivádí k úsměvům, tož mi nezbývá, než k ní přidat úsměv svůj. „Já jsem nemyslel tvé osobní vztahy, já jsem myslel školu, atletiku, doma a tak.“

        „To jo, ovšem tak jak jsi to vyjmenoval, je to k ničemu, ledaže bys chtěl slyšet něco o té škole?“

        „Určitě jsi na matfyzu,“ skáču jí do řeči.

        „Jak můžeš pochybovat?“

        „Předpokládám, že studuješ teoretickou fyziku, nebo tak něco?“

        „No, nechci se vytahovat...“

        „... a umíš ještě pořád tak dobře mňoukat?“

        Anja rychle zamrká a praví: „To bych teď raději taky nerozmazávala...“

        „... a bez poznámky,“ dodávám já a vystavuji se účinkům jejího slova a blaženě se rozpomínám, že mi to dělá stejně dobře, jako tenkrát...

        „Posloucháš mne vůbec?“

        „... neposlouchám, jen odezírám, ...“ a Anja má na sobě leskle kožené kalhoty a bílou halenku, což zjišťuji těsně předtím, než v sále zhasínají světla. A připadá mi, že by se jí na krku hezky vyjímal stříbrný řetízek, s přívěskem ve tvaru měsíce v první čtvrti. „Škoda, že žádný nemáš,“ napadá mne a nahlas říkám: „Myslíš, že se nám to bude líbit?“

        „To ti mohu slíbit...“ a mojí nevyslovenou odpověď: „Škoda, že jsem to nevybral já,“ nechává bez odezvy. A sotva se udělá tma, vyjímá s kabelky brýle s tenounkými zlatými obroučkami a legrace začíná, sledujeme Komanče v rolích Vinnetoua a Old Shatterhanda, jak se s otázkou spravedlnosti pro všechny permanentně vypořádávají.

 

        V té době se spouští vodopád minulého času a nelítostně ke zmiňovaným bytostem sebou bere za své celou dívčí svitu, se kterou jsem kdy přišel do styku. A najednou to bylo nevídaně jednoduché, pustit je všechny z hlavy jednu po druhé, když se nacházím vedle Anji. (Bude to i později pochopitelné? Co myslíte, Markéto, Greto, Renato a Jájo? Markétka: „Ale to snad přeci jenom ne!“)

        Aj i Anja studuje vzniklou situaci, tvoříc jeden veliký úsměšek, nejistě odhaduje: „Co jsem to zas‘ vyvolala?“ Avšak z kina předčasně neodchází, ani když jí to dojde, co v sázku sází. „Avšak že se uvidí,“ pomýšlí si, připravena na všelicos. (Vieně se z toho točí hlava, a dost.)

        Film utekl jako, hola! toto uteklo! Nezbývá, než si ze sedadel se skřípěním vyzvednout svá těla. Alespoň ostatní to tak dělají, jenom my vyčkáváme, až poslední titulek uplyne. (Ostatně, pokud se pamatujete, vždycky jsem to tak dělávali a příště zase uděláme.)

        „Půjdeme?“

        „Spěcháš?“

        „Nikoliv.“ („Nerad chodím s kina rovnou domů!“)

        „Můžeme jít pěšky přes pláň.“ („Já také ne a to je to sympatické!)

        „Můžeme.“ („Film je potřeba si dochutnat!“)

        („To je!“)

        Před kinem to fičí studeně.

 

        A Letenská stráň se zvedá až do potemnělých mraků připravených na vytrvalé sněžení (až přijde jejich čas). Tož do jejího svahu vystupujeme, vždyť nespěcháme, jak jsme se před dílem okamžiku shodli. A tomu odpovídá i nenucené loudání.

        „Já nevím, jestli se to teď hodí, (abych se tě na to zeptal).“

        „Tak se na to neptej (zeptej),“ říká Anja a kráčí pomalu do kopce, který jsme již dlouho spolu nezdolávali.

        „Ty víš, jak jsem ti poslal z kraje léta pohled z Krkonoš?“

        „A safra,“ (teď to přijde), si pomýšlí.

        „Co to bylo za báseň, co jsi mi tam poslala v odpověď?“

        (Teď to přišlo.) „Tys to nepoznal?,“ Anja se zastavuje, vyhýbá se mi pohledem a nezávazně pokračuje: „Vzpomínáš si ještě, jak jsi mne jednou zavedl na skály nad Šárecké údolí, kde jsi se poprvé pokoušel usmířit s naším rozchodem? Usmířit se s tím, že jsi mne ztratil? Tomu usmíření jsi tehdy věřil asi týden, a pak jsi tam musel chodit znovu a znovu a pokud vím, pak už jsi tam raději ani nechodil, nemělo to cenu.“

        No, na to mlčím. A proti sobě mám doutnající ohnivou stěnu.

        „Tak to pojďme dorecitovat spolu:“

 

        Letmý dotek ze rtů stírá,

        vločky sněhu v drobné tváři,

        chápající příchod jitra: jako něhu na polštáři!

 

        Ty, (kdo?) (Anja), noční víla,

        já před Tvými branami,

        ústa Tvá mi připomínaj´: ještě sněží nad námi!

 

        Ještě noci vůni svírat,

        Tvá podoba s hvězdami,

        letmo ze rtů Tvých si stírat: měsíc, polštář, noc a my!

 

        Anja se ke mne otáčí zády a sotva to ozvěna doříká za nás, na lehce namrzlém chodníku by málem uklouzla, kdybych jí nezachytil za pas. Třesou se mi kolena. „Proč se mi nevysmekává?“

        Zůstává zachycena svým podpažím za má předloktí, prapodivná ztuhlost, ani já se nehýbám.

        -

        Konečně se narovnávám.

        -

        A pomalu. Ale pomalu, (a při tom dozírám, aby se uspořádání nezměnilo). (Nemění se.)

        Anja se pomalu vedle mne sune, tak jak já kráčím s ní dál nahoru, do Letenského parku, ona stále zachycena, teď již vedle mého boku, svíráme se, (jakoby ani nedošlo k uplynutí nějakého roku).

        Pro jistotu přidáváme do kroku, asi abychom nemuseli mluvit, asi abychom si mohli připravit tu první větu, která si k pronesení cestu přes naše rty prodírá, asi abychom zjistili, kam se ubírá.

        Když se již po několikáté dostáváme zpátky na to samé místo, můj hlas konečně zaplatí za ztrátu sametu v hrdle: „Neměli bychom si něco říci?!“ Toryš, toryš, und vidyo!

        Anja se zachvěje a já zpomaluji, abych se mohl lépe soustředit na její odpověď: „To máš tedy pravdu... Musíme si něco říci! (Jak svěží je má čistá...)“

        Pomalu mi dochází, že svítá. A jsem v prvním nebi.

        Básník: „Ale já ještě nejsem odepsaná kapitola, či snad a(no)?“

 

 

 

 

  <<  Padesátá druhá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Kroužili jsme tam celý večer navzájem se ujišťujíce, že se vlastně mezitím nic špatného nepřihodilo, a že pokračujeme tam, kde jsme před rokem přestali.

        „Ale nebyl bouřlivý?“

        „No, jéje!“

        Když pomineme, co všechno se děje...

        Ale byl tklivý!

 

        Kroužili jsme tam celý večer, celé následující ráno a celý následující večer, takový básnický obrat pro vyjádření toho, že dlouho, než jsme se odhodlali změnit směr ku Šalvějové ulici, to abychom nezahnali znovuzrozené pouto, které, jaký div, že ve stejnou dobu a na stejném místě, nás oba uchvátilo!

        Jako čekání na zpožděné spojení, které se přeci jenom dostavilo, připadalo mi to její dotknutí se mého bolavého místa a v tom je to její kouzlo, že dostavila.

        „Anjo, jsi přeci jenom jedna...“

        „Vláďo, pst,“ přikryla mi prostředníčkem ústa, „necháme si to na zítřek, nebo tak nějak, teď se pojďme vychutnat...“

        A tak se vychutnáváme a vychutnáváme (a vychutnáváme) a když už je čas pro dnešek na rozloučení, pouze k sobě tiskneme naše horká čela.

        „Anjo...,“ zatím nešeptám, avšak že až zítra...

„Vláďo...,“ zatím nešeptá, avšak že se dočká(m...)

 

        Ono se řekne zítra včera večer velmi snadno, ale co když je to už dneska a je ráno a já si hledím, aby mne nikdo nepřistihl, že vstupuji do přednáškové haly snadno a jakoby mne vůbec nečekala dvou a půl hodinová nuda u technologie výroby.

        Naštěstí z oken přednáškového sálu je vidět protější budova VŠCHT-chemie, či tak něco a tam se prý s Anjou zase brzy sejdeme. No né, panečku, to jsou úvahy jako v první části filmu, kdy jsem s ní poprvé chodil a překypoval radostí, „Ale vždyť ty s ní už zase chodíš, a tak překypuj radostí znovu!“

        Vlny vzrušení již buší na srdce, jak do zvonu, aby je pustilo dál a já, dost neupřímně řečeno, zcela nepřipravený, jako ve snách nevím, kde jsou klíče, natahuji dlaň a podávám, „Ale to je určitě jen taková pohádka,“ – „Anjo, vždyť ty jsi nikdy nikomu nic srozumitelného nesnila!“ – „A otázka jestli se znovu potkáme, je nám do vínku dána!“ Vůbec nevím, jak ta přednáška utekla.

        „Ty to vážně nevíš, že na vysoké škole chemicko-technologické běží astronomický kroužek? A co tam tedy v tom areálu v Dejvicích děláš, když nevíš, co se děje kolem vaší ČVUT?“

        Tohle mi Anja radostně sdělila, když zjistila, že bych tam mohl chodit s ní.

        „Mohl, rozhodně tam mohl! Chodit s tebou!“

        „Není to sice, jako byl kurz na hvězdárně, ale poznáš tam spoustu zajímavých lidí. Například Petra Vomelu a hlavně Vladimíra.“

        „Jejda.“

        „On studuje dálkově astronomii na matfyzu.“

        „Aha, tak odtud.“

        „A mne tak trochu doučuje fyziku.“

        „Tebe?“

        „Čistě ze zájmu.“

        Málem jsem zapomněl na její zájmy.

        „A ty jsi nezapomněla na moje zájmy?“

        „A mohla bych z toho něco slyšet!“

        (Zítra večer zahrajeme s Jiřím do nočního ticha tak hlasitě, že určitě něco uslyšíš!)

        „Ale musíš si před usnutím otevřít okno dokořán!“

        „Však to dělám pořád.“

        Nesměle (daleko víc, než v prvním roce), ji beru za ruku a ona mi ji půjčuje. „Je to tak tajemné, když se ti teď daleko víc svěřím!“ a celá se mi leskne a je hebká.

 

 

 

 

  <<  Padesátá třetí kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Anja. Tak se Anja přeci jenom dostavila. Tak se přeci jenom objevila uprostřed mého divoká a já právě zastavuji čas. Tlačím na brzdu, až sebou všichni škubají a já si přeji, aby z té radosti, verše mé zněly.

        Radostné je ranní probuzení, radostné je do školy utíkání, radostné je ze školy pospíchání, „Co se to kolem nás děje?“ Radostná se píseň pěje! Dost mne to baví, že se Honza Honzislav přihlásil do stejného kurzu angličtiny v Dejvicích jak já, začíná večer od pěti, dávno už za tmy a když okolo půl sedmé z kurzu vycházíme plni novoanglických dojmů Honza mi říká: „Tak já jedu ještě do Suchdola na bazén!“ a já Honzovi říkám: „Tak já jdu ještě na VŠCHT na kroužek astronomie!“

        „Správně by to mělo znít asi jinak, že?“

        „Což třeba takhle: já se jdu potápět s Renatou a já se jdu utápět s Anjou?“

        „Cože, Renata už zase chodí na potápění?“

        „Jo a nabalila tam nového kluka,“ dí Honza a předává mi slovo.

        „Cože, Anja už zase chodí na astronomii?“

        „Jo a nabalila tam nového kluka,“ dím já a jsem ve druhém nebi!

 

        Hezky zlehky přebíhám Kulaté náměstí, pěkně mimo přechody a štráduji si to nejpřímějším směrem do areálu vysoké školy, kde se mám sejít s Anjou. (Konečně zase přijde několik srozumitelných odstavců.) Protože jsem zde pravidelným hostem, po tmě netápu a ani nehledám směr, natož abych zaklopýtl. Proběhnout vchodem do haly Chemie je dílem okamžiku a tady se již střetávám s opravdovou elitou fyziky a astronomie, čemuž já nikdy rozumět nebudu, no nic, hlavně, že mezi nimi spatřím Anju. „Anjo, hej, počkej!“

        „No né, ať padnu, tys přišel?!“

        „Zde osobně,“ jí poněkud podávám ruku, ale Anja jenom mávne druhou a uvolňuje mi vedle sebe sedadlo, na kterém do té doby dlely její věci.

        „Á je, vidím, že atletika funguje pořád dobře!“

        Anja říká, že to není legrace, kulí na mne oči a nechává volný průchod dotyku našich paží, které se o stejné opěradlo opřely. (Tak to bychom měli.)

        Začíná přednáška o velkém sjednocování obecné teorie relativity a kvantové fyziky a já zjišťuji, že z přítomných neznám nikoho.

        „Který z nich je asi Vladimír?“ v duchu dohaduji se, ale on nikdo, neboť Vladimír dneska nepřišel, a: „Který z nich je asi Petr Vomela?“

        „No přeci já, tady z druhé strany Anji!“

        „Nazdar!“

        „Tiše, teď se nebavte,“ přerušuje nás Anja.

        Tož se soustředím na poutavé vyprávění a jsem napnutý jak to dopadne. Občas se některý z přítomných s přednášejícím pře, občas se pře i Anja, jen já mlčím, jako dřevo porubané.

        Tedy, panečku, tomuto říkám fyzika a ne tomu, co na svých přednáškách předvádí docent Petr. Jestlipak by alespoň Honza Honzislav z toho, co právě přede mnou na tabuli zaznívá, rozuměl alespoň nějakou tu větu? Já jsem z toho tedy poněkud vedle a mimoděk mne napadá, že strojárna není pro astrofyziku zrovna nejlepší průprava. „Takže měl pravdu Honza, když říkal, že jde pouze o Anju?“

        „Pravděpodobně jsme měli oba!“

        Debata nebere konce, je osm pryč a já potřebuji nepřijít domů co nejvíc pozdě. „A navíc tě čeká před rozloučením jedna milá příhoda,“ poznamenává Petr Vomela.

        „Ty-jo,“ jsem napnutý.

        Anje se lesknou brýle a sluší.

        A protože je hovor čím dál tím sušší, neboť stanovený program se plynule přeměnil v závěrečnou diskuzi, Anja už mne neokřikává, že ruším, naopak sama pronáší: „Vladimír tu dnes není, protože je mimo Prahu, ale jestli chceš, můžeš se s ním potkat koncem měsíce na schůzi astronomické společnosti.“

        „A to je co zase za kroužek?“

        „Ale ty můj Vláďo milý,“ roztomile se na mne usmívá, „však tě do něj také přihlásím!“

        „Cokoliv vedle tebe,“ dušuji se.

        „Cokoliv s tebou,“ mi šeptá, aby to nikdo neslyšel, a potom mne na chvíli zanechává stát samotného uprostřed vřav, neboť odchází k dalšímu známému a já mám alespoň možnost prohlédnout si Petra Vomelu.

        „Já jsem Anjin kamarád!“ praví hrdě, „a absolvent dalšího z ročníků v planetáriu.“

        „Alespoň, že jsi mladší, než já,“ pravím mu úlevně.

        „To jo, ale chytřejší!“

        „Což mi nevadí,“ jenom aby, v duchu ušklíbám se. Což lze sice vysvětlit všelijak, ale Anja se k nám navrací a praví: „Vidím, že jste se již seznámili!“

        „Bezvadně,“ se na ní oba usmíváme (smějeme).

        „Tak půjdeme?“

 

        Její kamarád jde s námi k metru, no bezva, doufejme, že s námi nepůjde až k Anje před dům.

        „Nepůjde,“ říká mi Anja, „jenom doopravdy k tomu metru.“

        Vlastně Petr Vomela pojede tím metrem a my s Anjou pouze využijeme podchodu, kterým projdeme pod kulatým objezdem, až staneme na úpatí tramvajové stanice odkud pak dvacet pětkou nebo dvacet šestkou, Kamenická ulice, a tak dále, však už to znáte... Není sice nejpozději, když scházíme po schodech do vestibulu, ale přesto jsem rád, že jsme se již pohnuli a směřujeme k domovům, neboť to večer před spaním ještě stihnu poznamenat si.

        Vestibul je plný předcházejících se lidí, kteří spěchají na své linky. My se proto v rohu zastavujeme a čekáme, až se pro nás udělá místo na projití.

        „Mohli bychom si zamluvit příští společnou službu na hvězdárně?“ navrhuje Anja.

        „Mohli a Anjo, co to máš na ruce?“ valí pro změnu oči zase Petr Vomela.

        (Copak to má Anja asi na ruce?)

        Anja se na něj tázavě podívá a praví: „Co tím myslíš?“

        Petr naznačuje: „Ten prstýnek?“

        „Ten?“ Anja se pochybovačně zadívá na svůj prsteníček. „Ten? No opravdu, je tam!“

        „Ty jsi zasnoubená???“ diví se, div se nepromění v diviznu a málem si vykloubí obočí. „To jsem nevěděl!“

        „Ani já to nevím...“

        Anja se na nás dívá zvláštním způsobem. A my na Anju zíráme.

        Každý ovšem jinak.

        A každý z jiných pohnutek.

        Anja se na nás pase a Petr ze sebe vykoktává: „A kdo je to?“

        Anja však nehodlá přestat tancovat a tak se protahuje: „Hádej – hádej – hádej! – Třeba ho znáš a třeba ne. Třeba ho neznám ani já“ a blýská po mne očima, když dodává: „a stojí vedle mne!“

        Petr Vomela je z toho celý rozradostněný a málem by šel Anje pogratulovat, kdybych já nedodal: „Je to jedna velká záhada, co?“

        A Petr Vomela, celý zmatený, povídá: „A tak to si to asi nechám pro sebe, co?“

        „V tajnosti!“ bychom s Anjou asi vyhrkli, kdybychom se právě nedívali na sebe, pak před sebe, pak se celí rozechvěli, „Hele, už ti to asi jede!“ říkáme Petrovi Vomelovi a ten (za nás) vyklízí nepřehledné pole.

 

        To jsi mne Anjo zase dostala i když to tvé oznámeni vlastně nic neznamená, čili není, ale ten příjemný pocit, která ve mne vyvolal, zcela zastiňuje postranní dojem, že jsme v rolích poněkud obrácení. „Asi bys měla přenechat aktivitu mě a ve frontě na líbání nepředbíhat!“

        „Tak já se polepším,“ říká Anja, ale sama sobě to nevěří, vždyť nežije v žádném bezvětří, ale rovnou na první ráně. „Chci,“ a její políbení chutná slaně.

        A mně, poprvé po roce, zase vyschli dlaně.

        Protože jsem to nečekal, tak se Anja dívá trochu stranou a mně se jakž-takž daří jí pohladit po vlasech. Vlastně se dívá do země a mě chybí jen málo k tomu, abych byl nucen zase zadržovat ech.

        „Nemůžeme u toho mlčet,“ říká posléze Anja.

        „Dobře. Tak až tohle budu vypravovat Honzovi Honzislavovi, tak mi to asi neuvěří!“

        Anja hlavu teprve teď pozvedá a pronáší odpověď:

        „A co vůbec dělá Honza Honzislav? Dlouho jsem ho neviděla?“

        „Pilně studuje! – Elektrofakultu...“

        („Vždyť ani já jsem ho dlouho neviděl! Od prázdnin utekli bezmála tři měsíce a nepotkali jsme se ani s Honzou, ani s Milošem a sotva s Jiřím Zaplatílkem jsme zastihli párkrát pět.“)

        „Tak ho pozdravuj a ať dá o sobě na hvězdárně někdy vědět!“ To když zase přecházíme do chůze. „Jo a abych nezapomněla, zeptej se ho, jestli by mi nemohl spravit můj magnetofon!“

        „Rozkaz madam,“ pravím za Honzu a už se dále hrneme, či kutálíme, či kdovíjak jinak přemisťujeme do mé oblíbené, a Anjou obydlené, Šalvějové ulice a tramvaji na rozloučenou ani nezamáváme.

        A v ulici při podupávání mrazí, a nejenom protože se blíží prosinec, ale také proto, že ulice již nějakou tu dobu tuší, jaké se blíží vzrušující čtení, což čtenář zatím nemá možnost posoudit, neboť je od takovýchto kdovíjak přichystaných kapitol prozatím dalek, ale pozor, s každým dalším řádkem probíhá pomalé, ale jisté přibližování dálek.

        „Už je to chození, anebo ještě není?“ ptám se jí u nich před vchodem.

        „Chceš znát mou odpověď?“ Anja se mi do očí vpíjí.

        „Chci,“ a její políbení chutná se a svíjí v jeden kalich uvitý květ!

        Kvapné otočení zpět.

 

        Kvapně se přiblížila sobota. U Honzy jsem vysondoval, že se na Anjin kazeťák rád podívá, ať prý mu ho přinesu, když jsem teď s Anjou jedna ruka.

        „A přines mi ho co nejdříve, víš, že za chvíli vypukne zkouškové období a to mi pak moc času nezbude!“

        Což mne přimělo ihned zavolat Anje zpátky a říci jí, že Honza je ochoten s tím něco udělat, ale musíme se rychle domluvit, jak mu ho předat, neboť to dost spěchá, chce-li ho mít funkční ještě letos.

        „Tak dobře,“ říká mi Anja, „a nebyl bys ochoten ho u mně vyzvednout a Honzovi doručit ještě tento týden? Vídáš se s ním přeci jenom častěji, než já!“ (Kéž by.) – „A jak to uděláme? Sejdeme se někde, či co?“

        „A nechceš se zastavit v sobotu u mne doma?“

        „U tebe doma?“ a ohromeně zkouším zkamenět, ale moc mi to nejde, a to mi ještě zdaleka nedochází, co to všechno znamená, totiž podívat se za ty dveře, ale než se to odvážím dál p(r)omyslet, Anja dodává: „Neboj se, já myslím dopoledne, odpoledne jdu totiž s tátou do divadla!“ A já zřetelně slyším, jak se směje a ona zřetelně slyší, jak se mé sluchátko chvěje, a oběma to s námi zurčí.

        „Ale proč nejdeme někdy do divadla spolu?“

        „Protože jsi mne dosud nevyzval!“ (...ty jantare, by určitě dodal Franta Hodan, kdyby poslouchal, jakože neposlouchá...) můj milý Vláďo...

        (Mimochodem, dobře, že jsem jí doposud nepozval, alespoň jsem tím oddálil tu hrátku osudu, která na nás stejně ve Smetanově divadle jednou vybafne, takže je to vlastně jedno, alespoň na ní budeme o pár týdnů lépe připraveni!)

        „Tak v sobotu dopoledne to platí?“

        „Ano...“ sotva vydechnu a než se párkrát nadechnu, tak je tu ta sobota a to už jsem asi také říkal, takže pokračuji v chůzi a zdá se mi, že ji znám poslepu.

        „Proč mne jen nenapadlo se jí zeptat, jestli bude doma ten táta?“

 

 

 

 

  <<  Padesátá čtvrtá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Dozvím se za chvilku. Jen co se dostaví ten neobvyklý pocit, se kterým jsem se poprvé seznámil, když jsem nesl nahoru tu sněženku. Cožpak o to, dole u vchodu do..do..mu.., to ještě jde, ale jen co se vynořím na chodbě do sobotního časného dopoledne, napětím se snad rozskočím na dva, být Anjou, na dvě. Vždyť tehdy před rokem jsem měl jistotu, že, jen ku dveřím do bytu nahlédnu, hned zase uteku, ale dnes? Mám se utkat s prostorem a časem za nimi? Hlavně aby byla Anja doma sama. Modlím se za to, aby byla Anja doma sama. Nezřetelně zpomaluji, aby byla Anja doma sama.

        Přede mnou je poslední patro. Za mnou jsou tři vyšlápnutá. Poslední zatáčka, naposledy se odrazit od zábradlí a jsem tu, úplně nahoře, na posledním odpočitávadle, které mi naměří čas od zastavení do zaklepání na její dveře. A ta příhoda se sněženkou, jako by se odehrála včera.

        Za dveřmi bytu jsou občas slyšet jakési zvuky a to mi na kuráži nepřidává. Naštěstí žádný z těch zvuků nepřipomíná rozhovor, snad jedině rádio a to vzápětí umlkává, a tak má naděje, že její táta není doma, stoupá.

        Letmo odhaduji, jaký mám čas a zjišťuji, že tak akorát na to, abych se rozpohyboval. Co naplat, musím udělat těch posledních pár krůčků, které mě dělí od oprýskaných futer, na které hodlám zaťukat. Nejistě při tom pozoruji malé kukátko zasazené uprostřed jednoho z křídel a doufám, že u něj Anja zevnitř nestojí, protože bych nerad, aby viděla, jaký obřad tady vykonávám.

        Takže zhluboka se nadechnout a: „Ťuk, ťuk, ťuk!“

        Strašně rád bych utekl!

        Ale už to nestačím, vevnitř to zašramotí, to jak se uvolňuje řetěz a ve dveřích se otevírá skulinka. A stále se rozšiřuje. A teď se v nich dokonce objevuje i Anja.

        „Kuk!“

        A „ahoj, pojď dál, já právě uklízím.“

        Z toho je mi chvílemi zima a chvílemi mi zima není. (Ale co je to proti tomu, jak se to jednou pozdě v noci změní...)

        Jdu dál – „Ahoj,“ – a zvědavě se rozhlížím, pokud mi to mé soustředění dovoluje.

        Anja má na sobě starší žluté tričko a: „– Proboha, Anjo, kde máš kamaše?“

        „Promiň, nestačila jsem si je obléci!“ načež mi zmizí za jakýmisi dveřmi a v zápěstí si protahuje ruce, když se vrací, nyní již dooblečená.

        „Jsi sama?“ nejsem schopen v sobě udržet déle tu otázku.

        „Táta přijde až v poledne, jestli se ptáš na tohle!“

        (Co má to tohle znamenat?)

        „Vážně pojď dál,“ říká a couvá přede mnou do pootevřených prosklených dveří a za moment za nimi spatřím její království.

        Zouvám se a odvážně Anju následuji a všakže je kam.

        Přede mnou se otevírá dlouhá a prostorná místnost začínající jako kuchyně, pokračující jako jídelna a pod okny konče, jako dívčí ložnice, ale o té, až přespříště.

        „Tak kde máš ten kazeťák?“ ptám se jí.

        Anja mi ukazuje přístroj ležící uprostřed na stole. Nic závadného na něm nevidím.

        „Nic závadného na něm nevidím!“ oznamuji.

        „Nehraje,“ říká lakonicky a přitom bokem na stůl usedá, což má za následek, že srovnává svojí výšku s mojí, o což moje výška stojí a přibližuji se tedy a přístroj beru do ruky tedy.

        „Co jen bych si já bez tebe počala...“

        „Cože?“

        „Myslím přístroj (a ne to kouzlo),“ co mi jen tak uklouzlo a naše boky se dotýkají, sice na krátké dráze, ale o to více vlaze!

        „Musím dokončit ten úklid,“ říká, aby přerušila mé zkoumavé ticho.

        „Mohu ti pomoci?“ (Do čeho se to zase hrnu?)

        „Díky ne, ale můžeš se koukat, jestli chceš!“

        Tak to shrnu: „Je-li na co?“

        A odebíráme se zpátky do předsíně, která by se klidně mohla nazývat i halou, kdybychom ji nenazývali předsíní, a ze které vedou jedny dveře do pokoje, druhé dveře do pokoje a jedny do koupelny a právě ty jsou pootevřené. Anja k nim míří a já jdu za ní. „Musím domýt tu vanu,“ vysvětluje mi přes rameno.

        „Aha.“

        A zatímco Anja myje vanu, rozhlížím se kolem sebe a vdechuji tu atmosféru, která je úplně jiná, než u nás doma, jako bych byl v úplně jiném cizím bytě, „Vždyť jsi v úplně jiném cizím bytě!“ ve kterém je všechno cizí, zvláštní a nepoznané, „Však tady je všechno cizí, zvláštní a nepoznané!“ ovšem kromě Anji. S čímž horlivé souhlasí obě zúčastněné strany.

        „A je hotovo,“ oznamuje mi Anja zvesela, když se narovnává, otáčí a pro změnu mám zase výhled pod její obočí, ale ten před tím také nebyl k zahození.

        „Pojď,“ praví, „dám ti něco za odměnu, že mi to zařídíš s tím magnetofonem,“ a vracíme se zpět do té zvláštní kuchyně.

        „Posaď se tady,“ vybízí mne a přetancuje ke kuchyňské lince chystat ovocný salát, jak ona tomu říká. Sleduji, jak rychle krájí nožem pomeranče, mandarinky a jablka, když v tom se ozve klíč v zámku. Úplně strnu. Ve dveřích stojí její táta. V mžiku sedím, jako bych spolkl pravítko, prohnut dozadu jako luk ve škole.

        „Á je, vidím, že tady máš návštěvu!“

        „Dobrý den,“ musím pozdravit a lituji, že není na stole ubrus, pod který bych si zalezl. A k tomu: „Ach jo,“ pomýšlím si, „a zrovna teď, když jsme si tak hezky začínali hrát!“

        „Ahoj tati,“ mumlá Anja se skloněnou hlavou nad porcelánovou mísou a trochu ji podezírám, že se schválně schovává pod závoj svých blonďatých vlasů.

        „Bych už vlastně měl jít,“ zkouším couvací taktiku, ale Anja mne prudce zadržuje se slovy: „Prosím – počkej ještě chvilku!“

        A jelikož její táta mizí v pokoji nechávajíc za sebou jen poznámku: „Nenechte se rušit,“ ještě zůstávám, nicméně už nesedím, raději si stoupám a přikračuji k Anje, která se opírá o pult a právě dokončuje svoje ovocné dílo.

        „Ochutnej,“ podává mi vrchovatou lžíci plnou chlazeného ovoce a aniž čeká na moji odpověď, nejprve sama ulízne a potom mi ji strká do pusy.

        „Jak by to mohlo být nedobré!“ povzdechnu si nad svojí úvahou.

        („Tak neutíkej...“)

        („Kdo utíká...?“)

        („Raději mluvme nahlas...“)

        „Jak by to mohlo být nedobré!“ povzdechnu si nahlas.

        „Svatá pravda.“

        „Anjo, pospěšte si, ať vyrazíme včas do toho divadla!“ To volá její táta. I přes zeď je ho dobře slyšet. A obávám se, že nás taky. Instinktivně od sebe málem odskakujeme, ale není třeba, žádné strachy, dveře do kuchyně i leckams jinam zůstávají neotevřené.

        „Budeš muset jít,“ pokyne mi a pohladí po těle.

        „Také bych tě pohladil, kdybys neměla vedle (sebe) svého otce,“ říkám přesvědčivě.

        „Já vím, tak běž a nezapomeň za sebou vzít ten kazeťák.“

        Popadám ho, zamávám jím a ocitám se za dveřmi a snad ještě stačím zaslechnout její: „Tati, už můžeš vylézt!“, než je Anja přibouchne.

        Až se mi z toho točí hlava. Odnáším si živou vzpomínku.

 

 

 

 

  <<  Padesátá pátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

I.

 

        „Haló, tady Anja, nezapomněl jsi na tu schůzku ČASu?“

        „To víš, že nezapomněl, v (5)ět n(A) tebe zazvoní(M)!“

        Tak takhle nějak mne teď budí brzy po ránu, čímž pádem jsou probuzení mnohem sladší, než přerušené sny. Ty mne ostatně teď pronásledují, kamkoliv se vrtnu, lhostejno, jedná-li se zrovna o školu, nebo o nepotřebné úložiště, kdesi doma v bytě.

        Slastně se protahuji, když si vybavuji, v jakém stavu mne včera přivítala a to sice trvalo jen krátko, zato sytě. „Popelavá Anjo, chci tě, chci tě a chci tě!“

        A poctivě se snažím.

 

        A následujícího dne:

        Co se stalo? Co se stalo? Planetárium nás pod kopulí přivítalo! Nebyl jsem tu drahně let a přesto se tu nic nezměnilo.

        „Omyl,“ vyvádí mne z něj Anja, „schůzka ČASu se koná v suterénním kinosále!“

        No, mám radost, že alespoň poznám podhoubí té moderní vědy a nemohu se dočkat Vladimíra, to zas bude príma potopa, ale pro koho? Naštěstí mne Anja svojí dlaní ujišťuje, že: „Rozhodně ne!“ pro mne a kdybych tak Honzovi Honzislavovi uvěřil, že dívky jsou „zpropadeně proradné plémě,“ a odkudže on to bere, ty pravdy v pravdě neproprané?

        I suterénní kinosál je pěkný, i když nemá nad hlavou oblohu, jako hlavní planetární kopule, „No a co, stejně je umělá,“ – „To je fakt,“ tak mi nic jiného nezbude, než zkonstatovat: „Nemáte nějaký hezký pohled? Hodil by se mi na výstavku míst, kde jsem již jednou byl!“

        „A neboj se, ještě dosyta pobudeš!“ polaskává mne Anja rukou po rameni, no to jsem zvědav a: „Kdy se vytasíš s tím Vladimírem?“

        „Určitě dnes večer přijde!“

        Pokud ho ovšem nezajmou indiánské kmeny rozptýlené po okolní Stromovce!

        „Ale vždyť Komančové už dávno zakopali válečnou sekyru,“ odporuje mi Anja.

        „Jsou však i jiné kmeny,“ pravím pevně a stiskávám je do čárky, aby se rty semkly, to když si v duchu vybavuji Apače. Avšak to víte, nová éra, druhá kniha a tak všelijak podobně, ale o tom moje literární postava neví ani zbla!

        „Vladimíre! Vladimíre!“ volají všichni přítomní netrpělivě, (jenom asi dva, či tři, trpělivě), a když jsem se na tento okamžik připravoval s Honzou, radil mi: „Nejprve si ho zkoumavě prohlédni!“

        Což také činím a když přibíhá na široký schod suplující funkci pódia, improvizovaně ho zdravíme a on nám zamává a já se uvolňuji, vždyť je dobře o deset let starší, než já.

        Inu, pozor, některé indiánky, Apačky zejména, jsou i na starší, stačí si vzpomenout, co se mnou prováděla Jája, ale já bych raději, kdyby obecenstvo už kušovalo a dále nezabíhalo do všeobecně obehraných mikrokomedií a raději, ať každý žije, jak nejlépe mu roz(um) kal(í), že ví.

        Let’s zpátky do děje; Vladimír doříkává své vystoupení a pak se z pódia zase shrne a jeho místo zaujímá další řečník.

        „Vláďo, že se do astronomické společnosti také přihlásíš?“ obrací se na mne Anja naléhavě.

        „Ale jenom kvůli tomu, co mám v hlavě!“ (– pěkně polovičatá věta.)

        „Potřebuješ k tomu doporučení dvou stávajících členů,“ říká Anja oznamovačně.

        „A?“ táži se.

        „Já a Vladimír ti je poskytneme.“

        „Sláva!“ raduji se, ale Anja se ku mne přivine a tak i já se k ní přitulím a zamyšleně rty sešpulím, ne-do-ře-če-ně! Kam zase tak rychle? Snad to počká po skončení té dnešní konference?

        Snad ano, „ale jen aby pak zase nebylo moc pozdě?“ Ví někdo jak to myslím? Minulé zkušenosti totiž mlčí za sebe.

        „Příležitostí ještě bude,“ bezstarostně mává rukou Anja.

        A má zatraceně pravdu.

        Zatracený svět.

        „Pojďme za tím Vladimírem!“

 

        Vyšší, vousatý, usměvavý pán, přátelsky se sklání k Anje a zkušeně jí oslovuje: „Tak copak to máte za nové překvapení sebou dneska?“

        „Tady toto je jedna stará deska, kterou jsem měla doma v šuplíku (pravděpodobně Johny Cash) a tady toto je Vláďa!“ postrkuje mne dopředu.

        „To je docela hezké country,“ představuji mu svou duši, své rozmanité stránky a sebe.

        „To je bezvadný,“ raduje se Vladimír a ihned pokračuje: „Mám pro tebe tu knihu, co jsi ji tolik sháněla!“

        „A mohu si pro ní k tobě dojít? – prosím, ještě dneska?!“

        „Tak pojďte oba dva,“ zve Vladimír i mne, abych udělal Anje doprovod jednak, a aby mi to nebylo líto, také jednak.

        „Bezvadně!“ chytáme se před ním s Anjou za ruce, „kdy vyrazíme?“

        „Ó je,“ vzdává se Vladimír, „kdy chcete!“

        „Třeba i teďka?“

        „Jistě.“ A já si vedle Anji našlapuji co nejvíce měkce – zlehka, vždyť naše dlaně si spolu navzájem přejí, prohlásit za světce!

        A kde Vladimír bydlí?

        Odpověď je() je(n) je(dna.).

        Zní: Praha pět, Holečkova silnice, což tam můžeme dojet ze Smíchova od náměstí Kinských, samozřejmě za tmy, vždyť pořád je listopad, tak nezapomínejme!

 

        Autobus číslo 176 nás vyklopuje do špíny Holečkovy ulice, v té době již vylidněné, ale o to více jdeme ve stopách Vladimíra, jenž naznačujíc, který průchod z ulice k němu vede, radost z nás dvou zakrýt nedovede.

        Je to hned třetí patro a dům je bez pavlače. A byt je bez komína, jenom taková malá, neútulná díra o jedné místnosti knihami zarovnanýma. (Od stropu, až po kosti, „tyto jsou nám vzácné dosti a tyto jsem snad nikdy nečetl!“)

        Pokud se dobře pamatuji, Anja to dělávala také tak!

        „Posaďte se, máte-li kam,“ vyzývá nás Vladimír, načež se mi Anja uvelebuje na klíně a: „Čaj bude až za okamžik,“ oznamuje nám Vladimír a odebíhá uklidnit varnou konvici, ve které to již delší dobu bouří a řve.

        „Chceš, abych dnes neusnula?“ brání se Anja, když vidí, jak dlouho jí louhuji čajové lístečky v jejím šálečku, - „abys to měla dobré!“ jí šeptám ze zadu do vlásečků.

        „Helejte se, nechte toho kočkování,“ přerušuje nás Vladimír, „tady máš Anjo tu knihu a přeji ti příjemné počteníčko.“ (Isaac Asimov: Já, robot).

        „Ale já si to nemohu přečíst jako první, já to myslím jako dárek,“ a když registruje mé sotva postřehnutelné zachvění, dodává: „pro otce.“

        „Proč bys to nemohla přečíst jako první,“ podivuje se Vladimír, „otáčej stránkami opatrně, jako já, podívej se,“ a ukazuje Anje jeden výtisk, který se zdánlivě tváří, jako že je nový, a přitom už byl minimálně jednou Vladimírem přetočený a to od začátku až do konce.

        „To nebudu riskovat,“ nenechává se Anja přesvědčit.

        „A co chystáš k narozeninám pro mne?“ ptá se jí Vladimír.

        „Inu, toto!“ si pomýšlím.

        „To bude pěkné překvápko,“ říká Anja a mrká na mne na znamení, jakoby chtěla, abych jí s tím dárkem pro Vladimíra pomohl, a konejšivě mne přitom ladí, až s ní vytvářím kvintu, tu na poslech nejúžasnější!

        „A máš nějaký nápad?“ ptám se jí nenápadně, aby to Vladimír neslyšel.

        Ale protože Vladimír zrovna odkráčel do kuchyně umýt po nás vlhké hrnky, Anja ke mne svůj nosík přistrčí a potichu praví: „Právě že mám, ale potřebuji k tomu tvou asistenci!“

        Tak to spolu upečeme.

        Od Vladimíra ven do noci utečeme.

        S pozdním příchodem domů už to nějak navlečeme.

        Před spaním se vysvlečeme.

        A usínáme přesvědčeně, že pro tentokráte ještě každý ve svém, ukrajujíce míli za mílí, a co Básník?

        Doufejme, že nenabírá nové síly.

 

II.

 

        A džem v plném proudu jede, tentokráte jsme sehnali hudebníků o tři patra déle, a Jiří tomu diriguje!

        „No to máš těžké, tohle to, když jsi minule tolik horlil pro randál, asi si budeme muset ujasnit, co kdo chceme!“

        „No tak ne, že bych nemiloval randál,“ ale tvářím se tak nějak podivně… uprostřed hřmotného bengálu, unikajícího ze sálu.

        „A kdyže to Anje předvedeme? (Ty noty, co už umíme,)“ chce znát moji odpověď Jiří.

        „Až uznám za vhodné,“ odkládám blížící se rozhodnutí, zatímco je v nástrojích slyšet pnutí, které se realizuje bez pohnutí!

 

        Honza Honzislav se zajímá o to, kde Anja k tak zvláštnímu přístroji (kazeťáku) přišla.

        „Ale, myslím si, že jej přivezli z Finska.“

        „Aha, a mne byla hned podezřelá ta malá plechová cedulka: ‚Made in Finland‘ upevněná zevnitř!“

        „A myslíš si, že ho rozehraješ?“

        „Myslím si, že jo, asi tak zítra kolem druhé hodiny!“

        „Jak to víš tak přesně?“

        „Nařídil jsem si budíka!“

        „Mhm,“ pokyvuji hlavou, „tak to se docela hodí, protože zítra kolem druhé hodiny se mám sejít s Anjou – tak jestli chceš, můžeš jít se mnou a předat jí ho osobně.“

        „To chci.“

        Takže mu sděluji souřadnice schůzky.

        „A proč zrovna na Smíchově a u Anděla?“ ptá se udiveně, když si na mapě podle uslyšených souřadnic vypočetl naší k(v)ótu.

        „Protože v tamní akvaristice budeme vybírat dárek pro Vladimíra.“

        „A proč ne pro tebe?“

        Protože pro mne ho Anja teprve chystá!

        (Protože pro mne za mne, ať si je hlavně jistá!)

 

        „(Anjo, jsi to ty?) – Ty jsi ale vyrostla!“ hrne se Honza k Anje s napřaženou pravicí, sotvaže jí spatří přicházet k nám po přechodu pro Anji.

        „Ahoj Honzo,“ podává mu Anja ruku, také evidentně potěšena, že se po dlouhé době setkává s námi oběma společně, jako za starých časů.

        „Tady je to tvoje zařízení a dávej si na něj lepší pozor, protože jeho mechanika byla celá za svin(utým řízkem propacht)ěná!“

        „Jsi génius!“ Anja je nadšena.

        „Stačilo to vyčistit,“ mumlám mezi zuby, rádoby stisknutými…

        „A máš se jinak dobře?“ ptá se dál Honzy.

        „Spíš stejně dobře,“ Honza prakticky odpovídá, „a co ty? Vidím, že tě vidím zase vedle Ládi…“

        „Je to snad špatně?“ pohodí Anja vzdorovitě hlavou.

        „Ne, to ne,“ směje se Honza, „jen jsem chtěl vidět, jestli umíš stále ještě tak pěkně pohazovat hlavou…!“

        Anja se na něj zakření a tak se Honza raději honem rozloučí: „A tak pa, děcka, mějte se a já pádím,“ a jak slíbil, tak pádí, ostatně jako vždycky, pochytat po Praze rozkutáleníčky.

        A mne svědí v kapse připravená kytara, ale Anja nepovoluje své sevření mé ruky a jenom sleduje tok svých myšlenek mnou doprovázena.

        „Koupíme Vladimírovi akvárko a nějaké zlaté rybky!“

        „Fajn, přímo přes chodník se nalézá akvaristika,“ a tak do ní bez dlouhého zamýšlení zaplouváme. „Jé tady jich mají a jak se některé z nich pestře blyští,“ nadšeně povykujeme bezpečně uschováni za sklem.

        „Které bys chtěla vzít?“ ptám se Anji.

        „A které bys mi doporučil ty?“

        Rozhlížím se pozorně po krámě a brzy nacházím dvě jasné favoritky. „Tuhle a támhletu – a tu třetí vyber raději ty – ať je dílo společně vykonané.“

        Po krátkém zaváhání Anja fixkou označuje malého sumčíka a po úspěšném zaplacení zjišťujeme, že máme v rukou igelitový pytlík plný vody a v něm si plavou tři malé akvarijní čiperky.

        „Můžeš je zatím schovat u sebe doma?“ prosí mne Anja s naléhavostí hodnou jejích očí, „a já k sobě vezmu to akvárko.“

        Připadá mi to sice poněkud nelogické, ale abych se zapojil a ukázal, jak dovedu být přičinlivý, souhlasím.

        „A kdy si představuješ, že je Vladimírovi předáme?“

        „Zítra večer – máš doufám čas tam jít se mnou zase plašit?“

        „Mám čas (vždycky) tě doprovodit…“ přerušuji vodopády jejích myšlenek, propletenými pažemi zahřívané, „ale řekni mi jedno, co pro tebe Vladimír znamená?“

        A Anja se zastavuje a pronáší do posvátného ticha: „Střetnutí vědy s technikou!“ a v posvátném ustrnutí s ní souhlasí i kolemjdoucí chodci – aut pohrobci!

        „Tak vidíš,“ vítězoslavně se Anja usmívá. (A asi by se přestala usmívat, kdyby spatřila, koho jsem to právě spatřil já a jak se k nám z dálky přibližuje!)

        Proboha, nešálí mne zrak? V protějším proudu kráčejících lidí se k nám neúprosně blíží moji rodiče. Asi nás doposud nezaznamenali, jelikož jsou zabráni v poklidném hovoru a netuší, jaké jsem jim tu připravil milé překvapení.

        „Anjo, prosím tě, nelekni se,“ připravuji Anju na nejhorší.

        „Co se děje?“ nepřestává se Anja usmívat.

        „Zatím nic, ale za chvíli dojde!“

        „Nebuď záhadný, k čemu?“

        „Pane na nebi, již jsou tady!“

        „Ahoj Vláďo, kde se tady bereš? – Nemáš mít právě přestávku ve škole? – (A kdo je tato holka?)“

        „Nám odpadla,“ cosi si mumlám v domnění, že to může být považováno za odpověď a jenom tak mimochodem představuji: „Anju a my už teď musíme zase běžet…“

        Ale Anja se zachovává statečně a: „Ráda vás poznávám,“ nechává před sebou zaznět kastaněty, až se v rozčilení zapomíná ode mne oddělit. A nové náměty tak nechává se v představivosti našich rozželet.

        „No tak běžte,“ nepříliš spokojeně rodiče pronášejí a já jsem rád, že to máme za sebou a že jim mizíme v tramvaji a že si ani nestačili povšimnout těch rybiček, které třímám v třesoucí se dlani.

        „Tak to bylo první doznání,“ pronáším začarovaně k Anje a: „teď se doma nebude mluvit o ničem jiném, než o tobě…“

        „… a o tom, proč nejsi na přestávce…,“ to zaznění jí okouzluje úsměv.

        „… to usmívání patří k tobě…“

        „… a já zase k tobě…“

        … a kolem nás se přebytek růžové line do vzduchu, kde nad našimi hlavami se spojuje do jediného sladkého srdíčka, ve kterém lze spatřit roztomilého malého králíčka, an tam poskakuje.

        Love Store.

 

        Vladimír se již nemůže dočkat svého dárku a proto zítra dopoledne telefonuje Anje: „Nezapomněla jsi na mé narozeniny?“

        „Málem ne!“

        „A přijdete dnes s Vláďou?“

        „Málem ano!“

        „Čekám vás v šest.“

        Rozhovor trval jen krátko, ale vše, co v něm mělo být řečeno, řečeno bylo a vše, co mělo zůstat zamlčeno, o tom bylo pomlčeno, jeť každý sám na stráži svého beatu a v předpokoji má uzarděno!

        Nedá se nic jiného dělat, než zabezpečit, aby rybičky do druhého dne přežili i v podmínkách našeho sklepa, protože absolutně nepřipadá v úvahu, abych je vynášel k nám nahoru.

        Každou chvíli jim tam běžím ulevit s krmením a před usnutím jim vyprávím pohádku.

        Anja mne netrpělivě očekává na Strahově u konečné té sto sedmdesát šestky a zdálky na mne mává, jakoby chtěla vzít na vědomí, že ví, že to sotva mohu stihnout, když mi v 17.45 skončila poslední odpolední přednáška. Vynahrazujeme si jí rozhledem na Prahu, který se rozvírá pro nejednu rozmarnou rozpravu. Přerušuje jí příjezd omnibusu.

        Anje při nastupování překáží akvárium a mne při nastupování překáží sáček s rybičkami. Až to dáme do hromady, bude z toho prima prezent par excelant. Musíme ukout plán, jak to Vladimírovi předáme.

        „Zavřeme se v koupelně, rybičkám uvážeme kolem krků mašličky a vypustíme je s nimi do akvária.“

        „Vladimír na to bude zírat asi dost překvapeně!“

        Ještě při vystupování se tomu s Anjou hihňáme. (Nedivte se, že vystupujeme tak brzy, vždyť ze Strahova je to do Holečkovi ulice stále z kopce a tak to vozidlu pomáhá potenciální energie, která, jak vozidlo zmenšuje svojí nadmořskou výšku, se uvolňuje!)

        Podruhé si budu dům určitě pamatovat, ujišťuji se, když s Anjou vstupujeme do snad ještě starobylejšího domu, než bydlí ona, i když ne tak krásně vyzdobeného, vlastně spíš stroze holého, neboť staviteli zde nevyšla ani jedna římsa. (Ještě že neměl ani zdání o tom, co se dá takyvystavět ze skla, hliníku a ocele. – To je taková ta slitina žezla, moci a uhlíku, víte?)

        Vladimír sice nebydlí až v posledním patře, ale také dost vysoko na to, abychom se s Anjou zadýchali, než k němu vystoupáme.

        „Dobrý večer!“ Vladimír nás vítá se širokým úsměvem.

        „Ahoj,“ odpovídáme, když se kolem něj protahujeme nenápadně ukrývajíc naše dárky za zády, protože je prozradit nechceme.

        „Počkejte tu chvíli sami,“ říká nám ve dveřích, „musím dojít do sklepa a když už v něm budu, tak už vezmu i nějaké to uhlí.“

        To se nám hodí: „Výborně!“

        A sotva za Vladimírem za(s)klapne západka, spěcháme do koupelny a hbitě připravujeme barevné živé divadélko. Výsledek vypadá náramně. Všechny tři rybky mrštně zkoumají prosklený krychlový prostor a nezdá se, že by z něj byly zklamané.

        Opatrně akvárko pokládáme na okraj vany.

        „Než přijde Vladimír, máme chvilku času,“ říkáme si s pohledy upřenými na sebe. Nemohu k Anje nepřistoupit a nemohu si pomoci a kolem pásku, co má nad kalhotami, ji jemně uchopit a nemohu si nevšimnout, že teď nechce hovořit, a místo toho nechává svůj klín o mne spočinout, tak pevně, až se musíme soustředit…, abychom nepřeslechli Vladimírův příchod dout.

        Proč, čím jsi Anjo blíž, skláníš svůj zrak níž?

        Aby(s) mohl plout.

        (A připlouváme k sobě v okoralém doznání, že se jedná o víc, než o zvědavé poznání!)

 

        „Už jsem tady!“ povykuje Vladimír z předsíňky.

        „Už je tady,“ říkáme si s Anjou neochotně a snažíme se protáhnout do posledního okamžiku to teplo, mezi námi uvězněné, snad dosti smělé na to, aby se do něj dalo zabořit. A její bradička vzhůru nabízí oválnou verzi světa, a zdá se mi to, nebo je to pravda, že nejlepší verze pro zacházení do dálek je právě ta?

        To nyní nevyřešíme, a tak to odkládáme do Smetanova divadla, to zacházení s dálkami, i když, jak se nám má chůze po vratkém laně dobře odkládat, když o Smetanově divadle dosud ani netušíme?

        (Lístky nám totiž opatří Anjin táta u příležitosti mezinárodního dne příležitostí a kdyby jen zčásti vytušil, jak to v něm s námi dopadne, velmi přesvědčivě pochybuji o tom, že by příště stejně tak konal.)

        „Milý Vladimíre, dovol, ať ti co nejsrdečněji poblaho(přejeme) k tvým narozeninám, a ať ti ta tvá svatba na jaře dopadne, pokud možno, přesně podle tvých představ!“

        „Jak to víte, že se budu na jaře ženit?“

        „Vždyť si o tom šušká kdekdo a kdekde.“

        „Tak vám pěkně děkuji – ukažte? – co jste to přinesli? – vy jste se zbláznili…“

        „Anja se zbláznila…“

        „Rybičky jsou prima, ale kam je v tom mým nepořádku dám?“

        „Však oni se ti někam vejdou – za to, jakou sis dal se mnou práci s tou matikou a fyzikou…“

        „To máš jedno, vždyť mne to baví…“

        Připíjíme si pravím anglickým čajem z Jemnice, který ve skleněných nádobkách vytváří iluzi rubínového nektaru a tak i tak chutná.

 

        Je skoro půlnoc, když budím Jiřího ze spaní a oznamuji mu, že příští zkouška se přeci jenom koná.

 

        A tentokráte je to Jiří a jeho kytara, kdo vytváří přetěžký sourodý binec. „A počkej, já ti ukážu, jak zní Es durový tanec!“ a v záchvatu zapovské inspirace vytváří prazvláštně emotivní rámec.

        Oponuji: „Toto přeci před Anjou zahrát nemůžeme!“

        „Že ne?“

        (To se teprve ukáže …)

 

III.

 

        Ještě Vás zajímá, jak se to dělá s tím levitováním?

        Pak pozorně sledujte následující stránky, protože vysvětlující obrázek je na dosah!

 

        Schůzky astronomického kroužku se přesunuly z VŠCHT v Dejvicích na MatFyz na Karlov. Stejný den, stejná doba, ale jiná posluchárna.

        A k tomu prosinec, čili mnohem vlezlejší zima, která se nenápadně, ale o to více břehy mele, podílí na tom, že definitivně nad světlem vítězí tma, (taková ta přechodná definitiva, jedna z mnoha)!

        Jedu tam za Anjou, jako obvykle, předcházejícím soustředěním znaven, a na prstech jedné ruky bych mohl spočítat, kolik vyučovacích minut dnes neproběhlo při (ne)umělém nasvětlení.

        K dokonalosti předzimního kontinua se postrádá pouze mlha, asi, že zapomněla, jak jí to sluší, když se v průběhu dne konečně trhá. Dnes se však neprotrhala za celý den ani o jeden dílec a tak, když vystupuji na náměstí I.P.Pavlova z metra, vyhrnuji si límec a chvatně se odebírám vyhledat budovu ukrytou za plápolajícími davy rozdychtěných studentů, vykukuje jí jen ždibec.

        Jsem zvědav, jaké to tam bude.

        Ještě mnohem víc zahleděnější do světa astronomie, než si neznalý tohoto světa představuje. Diskuze se odvíjí a točí kolem předpokládaných vlastností slunce, jehož relativně nízká hustota, vždyť je prakticky celé složeno z vodíku a hélia, takových zanedbatelných prvků (stojících sice v Mendělejově tabulce na prvních dvou místech, ale na přítomnost, čili přebytky nukleonů, že by je jako přetěžovaly, si rozhodně nemohou stěžovat) svádí k předpokladu, zda-li by slunce, položeno na hladinu moře, plavalo.

        „Ale co ta teplota?! Co ta teplota?!“ a přednášející se rve se zoufalstvím v hlase s jakýmsi mužem v první řadě, který si není ochoten nechat vysvětit ponaučení na pravdu, že takhle už to ve světě vědy chodí, že není snadné dosíci nějaké přijatelné hypotézy, bez toho, aniž bychom se o ní s nějakým významným vědátorem pořádně nepoprali.

        Ale naštěstí nás ostatní začíná myšlenka plovoucího Slunce natolik nudit, že přispěcháváme lektorovi na pomoc rozvášněného astronoma – amatéra přesvědčit o tom, že plácá nes(ymetrické) mysli.

        To ho konečně uklidnilo!

        A když bouře z nejhoršího polevuje, nakláním se k Anje sedící vedle mne a pravím jí tiše do ucha: „A loď pluje...“

        Anja také nedává pozor a tak se mne snad už po sté táže: „A jakže jste to prováděli s tím levitováním? To snad bez nějakého vytahaného trika ani nejde.“

        „No, je fakt, že vždy, když ten trik vytáhneme z rukávu, tak to zabere – ono je to totiž jiné vidět v televizi nebo ve filmu od profesionálních kouzelníků a jiné ve skutečnosti a na vlastní oči a ještě od takových dvou podivných amatérů, jako jsem já s Petrem.“

        „Ale slíbil jsi, že mi to prozradíš!“

        „Petr by mne přetrhl...“

        „Ale když já umím tak pěkně loudit...“ loudí na mne Anja.

        „No dobrá, uvidíme co se dá dělat v příští kapitolách.“

        „Hurá.“

        Mezitím přednáška skončila a my jsme se nedozvěděli, jak by to dopadlo s tím naším Sluncem, utopilo-li by se nám, nebo neutopilo?!

        „Tohle spolu nevyřešíme, ale ještě není úplně pozdě.“

        „Tuším, že není.“

        „Což kdybychom tedy zajeli, jenom na skok, k Vladimírovi, podívat se, jak se daří jeho novým rybičkám?“

        „Už zase?“

        „Jenom na chvilku.“

        „Ani se mi nechce...“

        „Jenom na chvilenku.“

        „Pojď, jsme poslední,“ říkám Anje a Anja si chvatně obléká podzimní bundu a uháníme spolu ven z vyhřáté budovy do vychlazeného venku.

        Za námi nikdo další nevychází a tak zamykají.

        A na ulici nesvítí lampy.

        Ale nic se neděje, neboť Anjiny digitálky mají osvětlený displej a ten nás ujišťuje, že je sotva čtvrt na devět.

        „Mohli bychom u něj být za dvacet minut!“

        „Ale Anjo,“ říkám jí nenadšeně, když stojíme skoro na úpatí eskalátorů do podzemní stanice, „mě se zdá, že je na takovou návštěvu trochu pozdě.“

        „Není pozdě.“

        Anja stojí tak nějak odhodlaně s hlavou na stranu, zdálo-by se, že skloněnou, a tahá mne za rukáv.

        „Pojď se mnou...“ praví něžně.

        Ještě odolávám.

        Ale když to stejným způsobem ještě několikrát za sebou se stejnou naléhavostí zopakuje, „proč jen se s tebou hloub a hloub zakopávám?“

        „Protože tě strhávám?“

        „A kdy dopadneme?“

        „To přijde na to, v jaké jsme poloze...!“

        (Nad tím momentálně dumám!)

 

        Sotva Anja zjišťuje, že mne přesvědčila, vesele se do mne zavěšuje a pospícháme spolu k tramvaji, polonoční devítkou na Karlovo náměstí a zde přesedat na autobus, který pojede za oněch slíbených dvacet minut.

        „Nic tě domů netáhne?“ zkouším se jí optat.

        Kdyby nebylo mezi námi takové věrné rozpoložení, tak bych se tohoto optání nikdy neodvážil.

        Anja si špičkou nohy hraje s kamínkem v dláždění.

        „Teď jsi ty...“ a to je zvláštní znamení.

        Mlčíme, abychom se nemuseli smát, vždyť takový zvláštní dým, jsme ucítili již tolikrát, a jaképak pak z něj zbyly plameny?

        „A jaké pak z něj zbyly plameny?“

        „No řekni!“

        „No řekni ty!“

        „S tebou bych se miloval(-a) nastotisíckrát!“

        Proboha, honem ruce před ústa, za to uklouznutí!

 

        Ani ve stosedmdesátšestce není větší živo, než bylo předtím na autobusové zastávce. Ani si nesedáme a jenom se opíráme o ohlazené tyče a co se toho nedořečeného hovoru týče, opíráme se o sebe, ve své přirozené výšce. A každý náraz autobusu do nerovnosti na silnici nás přibližuje k čerstvě vyryté rysce do prahu Anjinýho domova, překročíme-li ho poznovu, nic nebude jako znovu, čili dříve!

        Ale jinak, čistě mimochodem, takové drkotání autobusu s dívkou v náruči má také něco do sebe!

        Autobus nás vysypává tam, kde se sotvakdo naděje, že bychom měli s Anjou co pohledávat. A hle, my máme! Poslední úsek k železným vratům dokonce utíkáme. Za nimi je chodba, za chodbou jsou schody a na schodech jednotlivá patra a nás zajímá to třetí. Na rozdíl od domu, kde bydlí Anja, tady se nikdy nezamykají a tak probíháme bez (vnějších) zábran.

        Anja se ujímá role zvonitele (má ten hmat na tlačítko lépe nacvičený) a zatímco čekáme na reakci uvnitř, povzbudivě na sebe pomrkáváme.

        „Pomrkáváš nějak dlouho,“ pomýšlím si, když zákon akce a reakce nefunguje. Anja akci opakuje, ale stejně nefunguje.

        „Asi není doma,“ říkám nahlas.

        Anjin výraz se mění v provinilý, (ten je ještě hezčí).

        „Nic si z toho nedělej,“ uklidňuji jí, „to jsi přeci nemohla vědět.“

        „Tak mu alespoň zanecháme vzkaz!“ napadá ji.

        „Jsem pro,“ souhlasím a tak přistupujeme k sepsání lístečku, „aby to bylo co nejvíce vtipné!“ obává se Anja. „Žádné obavy,“ odbývám její obavy, „máme snad nějakou praxi oba s Petrem Samohejlem.“ – „Vy?“

        A tak smolíme a smolíme improvizované: „Kuk, byli jsme tu, ťuk...“ a nežli se naději, Anja se ku mne zezadu přitiskává, což se zase tak často nestává a nemohu se ani otočit, takový čas teď nastává! A ani jsme si na chodbě nerozesvítili!

        „Nenachytá nás tu někdo po tmě?“

        „Když se vmáčkneme do tohoto výklenku, tak nikoliv.“

 

        A Anja? Ta nefalšovaná kočička, co se sama po sté ujišťuje, že umí zacházet s drápkama líp, než by leckterá jiná kočka nezávazně chtěla, se zamotává do klubíčka, se kterým občas hraje si sama a občas i mne by ráda nechala, jen kdybych při ostychu více mhouřil víčka.

        „Anjo, slyšíš, jak nám tlukou srdéčka?“

        Anja se mne drží za ruku a já s ní sbíhám do suteréníčka.

 

        Pro jistotu, po návratu do Šalvějové ulice, ukončujeme loučení už na rohu, co kdybych je opravdu víc přimhouřil!

 

        Pro jistotu, po návratu domů, ukládám do pouzdra kytaru, co kdybych jí přes struny víc udeřil?

 

Pokračování...