A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Třetí část/ Našla se kytara     ...pokračování

 

  <<  Čtyřicátá šestá kapitola  >>  (Obsah)  

 

 

        O.k., just to get into it:

        Ale že se něco neblahého přihodí je zrovna cítit ve vzduchu. Cítí to i Markéta, když si ráno při vyklouzávání ze svého lůžka pomýšlí: „Kéž bych se dnes byla bývala vůbec neprobudila!“ Ustrojuje se do bavlna a sbíhá do jídelny za ostatními holkami, se strachem přišpendleným na krajíčku úzkosti.

 

        „Kéž bych se dnes byl býval vůbec neprobudil,“ pomýšlím si i já, když s těžkou hlavou vyklouzávám ze svého lůžka, ale to bych se oplakával, tak raději sbíhám do jídelny a podivný dopis od Anji zanechávám opuštěný v jizbě ležet tam spokojeně a jistě se k němu ještě navrátím, abych se přesvědčil o tom, že jsem se nepřečetl, čistě (pr)o (po)řádek.

        Upřené pohledy do talířů bloudí mezi stoly a jsou doprovázeny neobvyklým mlčením. Jenom talířky a hrnky narušují ticho svým cinkotem.

        Překvapeně usedám vedle Petra a po svém obligátním: „Dobrou chuť Vláďo a děkuji Vláďo,“ se ho táži: „Copak se dnes přihodilo nového? (Kromě toho, že mi napsala Anja...)“

        „Povím ti to potom,“ sykne mi Petr do ucha a dál se věnuje svým soustům a Petr Vaníček se mračí, jako nikdy.

        „Ale copak, copak,“ vrtá mi hlavou, ale na nic rozumného nemohu připadnouti a jediný, kdo se tváří neutrálně, je Jirka. Že by s tím měl něco společného?

        Jsem rád, když je snídaně u konce a Petr Vaníček vyhání děti na pokoje, „udělat si pořádek, jaký jste tu ještě nezažily!“ Normálně, nepoznávám ho.

        Petr Sámoš mne tahá za rukáv: „Pojď za mnou,“ a sotva se vzdálíme z doslechu ostatních, povídá: „Jirka dělá vlny a Petr Vaníček je z toho nas(ta)r(tov)anej!“

        „Jaké vlny?“

        „Představ si, že Jirka tvrdí, že nachytal včera v noci Láďu u Markéty v posteli.“

        „Cože!?“

        „Dobrý, ne. Ale Markéta s Láďou naštěstí tvrdí, že to není pravda, že jenom tak nezávazně seděli na koberci a povídali si.“

        „Alespoň, že tak...“

        „Žádné alespoň, tak jednoduché to přeci jenom není. Jirka jim nevěří, nebo spíš nechce věřit, a chce, abychom poslali Markétu na vyšetření, jestli není v tom, no, v jiném stavu! A samozřejmě, že by u toho museli být i její rodiče, protože není plnoletá.“

        „Cože? Zbláznil se?!“

        „Právě, že zbláznil, a tak se nediv, že je Petr Vaníček nastartovanej.“

        „A co nato ostatní? Snad do toho máme také co mluvit, ne?“

        „Petr Vaníček říká, že to je těžký, protože kdyby prý měl Jirka náhodou pravdu, tak to dolehne na jeho hlavu.“

        „Kdyby – chyby,“ povídám otráveně a hlavou mi táhnou zpožděné vlaky.

        „A prosím tě,“ napadá mne pojednou, „co vůbec dělal Jirka v noci u Markéty v pokoji, že ji mohl takto přistihnout? To on v noci, když ostatní spí, obchází dětské pokoje a nakukuje do nich?“

        „To Vaníčka bohužel také napadlo!“

        „A také ho napadlo, že takto špehuje pouze Markétu, viď.“

        Koukáme se Sámošem zachmuřeně na sebe a bohužel musíme konstatovat, že s naší poslední analýzou souhlasíme. „Ale co s tím budeme dělat?“

        „Abych se přiznal, tak nevím. Jediné, co mne napadá, je, že bychom mohli na vyšetření místo Markéty poslat Láďu, třeba nemůže mít děti a tím by se to vyřešilo.“

        Nevěřícně vrtím hlavou: „Nejprve si promluvím s Markétou.“

        „To nevím, jestli k něčemu povede, pokud bude Jirka trvat na svém.“

        „Uvidíme...“

 

        Ale ještě dříve, než já vyhledám Markétu, vyhledává Markéta a její kamarádi mne: „Vláďo, musíš nám pomoci!“ a Markéta: „Tu ostudu bych zanic nepřežila!“ Slétají se kolem mne, jako včelky, a poplašeně bzučí jeden přes druhého.

        Tváří v tvář jejich důvěřivosti se ani neodvažuji nahlas pronést: „Předpokládám, že se nic z toho, co si Jirka vymýšlí, nepřihodilo.“ A tak jenom nahlížím do Markétina vyplašeného kukuče, jako do očí čiré studánky, konfrontované se stopy bláta, jež si do ní právě něčí kanady otřely. Všichni již tady známe Jirku, ne? Ano.

        Pevně chytám Markétu za paži: „Neboj se, já jim všem domluvím.“

        Zní to hrdinsky a sklízím zato od Markéty tak pěkný pohled, že musím okřiknout sám sebe, abych v něm nehledal něco většího, než jsou dvě šikmé věže v Pise.

        Děti odbíhají a já tu zůstávám stát, se svou poškrábanou bramborou na rozpálené olejové střeše. Praská to a poskakuje, ale neví se jak to udělat, aby se to nepřipálilo. Ach ano, musím vyhledat toho Jirku, tož vzhůru do toho cirku, za sluncem, ať je v půl desáté hotovo a stihne se i dopolední bojovka.

 

        „Jirko, můžeš na moment,“ zastavuji ho v prázdné umývárně.

        „A co my chceš?“ začíná rovnou nepřátelsky.

        „Co se (ti?) to v noci přihodilo?“ nenechávám se odradit.

        „Jak jsem říkal,“ (má na mysli Petrovi Vaníčkovi), „mysli si o tom, co chceš, ale já jsem byl účasten podobné situace na jiném táboře před pár lety, kde se přihodilo cosi podobného a byl z toho neskutečný průser. Vezmeš si ho na sebe?“

        „Pro Markétu cokoliv,“ málem mne v duchu napadá, ale nahlas říkám: „Pojďme si to v klidu promyslet.“

        „Klidně si to v klidu promýšlej, ale já jsem rozhodnutý,“ říká Jirka a vychází ven na nástup a tak jsem to já, kdo se ještě chvíli zdržuje u umyvadla plného proudů vody, než zvenku uslyším: „Vláďo, poběž už, čeká se jenom na tebe!“

        Zavírám kohoutky a vycházím na plácek před chatu.

        Vzhledem k všeobecně panující náladě se rozhodujeme, že půjdeme na horní hřiště zahrát si jen vybíjenou. (A kdo vybije Jirku, vyhrává sto tisíc bodů...)

        Cestou se ke mne připojují Markéta a Jitka. „Tak jak to vypadá?“

        A Markéta s Jitkou netuší, co dokáže byť jen doutnající náklonnost, ze které se rodívá láska; „Pokud je jí možné ponechat volný průchod a ne utlumit do ztracena...“ (O tom by mohla Anja vyprávět...)

        „Vydržte do večera, budu vás informovat,“ a potom se pokouším je rozesmát a Markétě sluší strach a nejistota ještě víc, nežli včera „A cožpak už i já blázním z každého jejího mandarinkového slova?“

        „Hola, musí se něco stát!“

        Rázným krokem doháním Petra Vaníčka a rovnou na něj chrlím: „Petře, my se Sámošem s tím nesouhlasíme a chceme o tom nechat hlasovat!“

        „Ale hlavním vedoucím jsem tady já!“

        „Přece nevěříš víc Jirkovi než našim praktikantům?“ Uf, to je tedy argument...

        (Ale kupodivu:) Petr Vaníček se na mne ztěžka podívá a je zřetelné, že to v něm nepříjemně hlodá a tak mi povídá: „Já vím, já jim věřím, ale potřeboval bych, abys nějak zpracoval toho nešťastného Jirku.“

        „Ok,“ a vzdaluji se bez dalšího zbytečného mrknutí a při přesunu k Jirkovi mávám povzbudivě na Markétku, což jsem asi neměl dělat, neboť ta z toho pochopila, že se celá záležitost možná změnila, či začíná se vyvíjet příznivějším směrem a vděčně mi zamává, což nemusela dělat i tak jsem dost načatá (kata)strofa.

        Ale Jirka se mi záměrně vyhýbá, no nevadí, alespoň má čas si to nechat trochu prohonit hlavou, neboť mu jistě nemůže unikat, jaká se tu pokouší spouštět odehrávající se dramata. A tak ho zatím nechávám být a dávám se s dětmi do hraní vybíjené a Markéta se mi drží nablízku a na stříbrném řetízku se odráží její kráska, dvojnice, která má na tričku úzká ramínka a na čele roztomilá vráska, vytváří slovo láska.

        A je to tady, prásk, a při čtení tohoto vzkazu jsem vybit, až ztrácím půdu pod nohama. A je to tady, a teď už také víte jakým způsobem zvlhne každý papír pokaždé, už jenom při pouhém pomyšlení na napsání slova Markétka, natožpak na to ho vypustit do podoby slova!

        Mlčenlivá touha...

 

        Posléze jsme vybiti všichni do poslední mrtě a dochází ke střídání hráčů. Unaveně si stírám z bot stébla a z trávy a promýšlím další postup, který by uchránil Markétku od potupy a hany. Nějak to navléknout s Jirkou musím, to je úkol dne. To je rozhodně úkol dne.

        Přepadá mne bláznivý nápad, povaluje mne na lopatky a domáhá se bezprostřední realizace. Co mám s ním dělat, když mi dává takové kapky? Nenápadně se sbírám ze skromné hromádky, kterou na Zemi zabírám a vzdaluji se zpátečním krokem. Naštěstí je celý tábor zaměstnán nějakou tou zábavnou zábavou a nikdo si mne proto nevšímá. Opravdu nikdo?

        Ba ne, všímá si mne Markétka, ta jediná vidí, jak se nepozorovaně vzdaluji, ale ta si to nechává pro sebe a pro své rozhárané pochyby, aby se nedopustila další chyby.

        Už jsem dost daleko a tak se mohu obrátit ke svému plánu čelem, ale musím si pekelně pospíšit, než také Jirka shledá, že jsem se vytratil a pojme nějaké podezření, ale třeba to je celé blbost a je to ode mne jenom takové zoufalé gesto do (t)my.

        Třeba se n(a celé čář)e pletu?

        Protože to je z kopce, utíkám tak, abych se nepřerazil o ledabyle rozházené kamenivo. Záhy dostihuji naší chaty a obdivuji její zdivo. Oběhnout jí z odvrácené strany a stanout před hlavním vchodem je dílem okamžiku a už se dobývám dovnitř. Už jsem se dovnitř dobyl a jako tajná myš proklouzávám po schodišti do prvního patra a jsem napnutý, zda-li byla má úvaha alespoň trochu správná. V patře se chvatnými kroky dostávám před dveře našeho pokoje, který je odemčený, jako ostatně všechny pokoje tady. Jirka má postel hned za dveřmi.

        Pod postelí má zasunutý kufr. „Tak se ukaž, panáčku,“ si pomýšlím, když ho zpod postele vytahuji a nedočkavě ho pokládám Jirkovi na postel. Naštěstí je také nezamčený.

        Odcvakávám obě západky a nadzvedávám víko. A pod víkem se nachází značný nepořádek, ale ten mne nezajímá, já hledám něco úplně jiného.

        Jirka se na hřišti neklidně vrtí.

        Já hledám něco úplně jiného. Prohmatávám nepořádně složené a naházené věci a zajíždím rukou do každého z rohů (čtyři) a zkoumám víko zespoda (jedno).

        „Ale podívejme se,“ zevnitř kufru je potah víka naříznut žiletkou a ze štěrbiny vykukuje růžek zažloutlé obálky, „jako v nějaké detektivce, že ano?“

        Třesoucími se prsty obálku vytahuji a rozevírám tak, aby do ní bylo vidět. Trefa do černého a vyrážím si dech. Více nepotřebuji vědět.

        A tak dávám vše zpátky na své místo, tak jak to původně bylo, a kéž by se bylo bývalo dostalo vše vždy zpátky na své místo, tak jak to původně bylo, ale na takto hlubokou úvahu na téma věčně rostoucí entropie nyní opravdu nemám dostatek času. Každou chvílí se totiž může někdo navrátit a přistihnout mne při mém lupu, ale když už tady na schodech stejně jednou dupu, tak si mohu alespoň vychutnat dílčí úspěch na mém snažení zachránit zlatkou Markétku.

        Ta zlatka se mi třpytí ve spaní a já ukrývám jí ve dlani a honem vzhůru za Jirkou, dokud mi svaly všemi barvami hrají. Ty se ale mají.

        A nemusím pospíchat příliš daleko, protože první navrátilci se již trousí na večeři a tak se zastavuji na straně pěšiny a zhluboka se připravuji. „Kde jsi byl Vláďo?“ zdravím mně, ti co procházejí kolem. „Ále jen tak,“ odpovídám jim lakonicky na pozdrav.

        Procházejí postupně jeden za druhým, někteří ve skupinkách, někteří o samotě, právě prochází Jitka a Markétka a právě Petr Vaníček a raději ho ani nedráždíme žádnými významnými pohledy na sebe, právě procházejí nejstarší kluci a s nimi Sámoš, jenom Jirka pořád nikde. Teprve když všichni v chatě zmizí objevuje se i on.

        „Na co tady čekáš?“

        „Na tebe!“

        „Tak to se neobtěžuj!“ a chce kolem mne projít dále, ale já mu nastavuji nohu.

        „A to má být co?“ praví vyzývavě.

        „Takové naše malé zastavení,“ říkám mu a dívám se mu přitom do očí.

        Jirka (ani) trochu (ne)znejistí. „A máme proč?“

        „To bych řekl, že máme,“ načež vytahuji z kapsy Markétčin obrázek, neuměle namalovaný jeho rukou. „Jestli pošleš Markétku na to vyšetření, tak tohle ukážu Petrovi Vaníčkovi a řeknu mu, že si to schováváš u sebe v kufru!“

        Jirka si navlhčuje jazykem rty a oči mu rychle poskakují ze strany na stranu. „Ty debile!“ zachrčí pojednou a vyrazí prudce proti mne.

        Trochu jsem to čekal a trochu ne, v každém případě po nárazu jeho těla padám na záda, ale ještě před dopadem na zem se stačím stočit do klubka a přes bok vyklouznout zpod jeho ztěžklého a upoceného těla.

        „Smůla pane...!“

        Ale Jirka se na mne vrhá znova a znova, jako smyslů zbarvený do fialova, a tak uskakuji stranou a dobře míněným úderem kolena ho posílám k zemi.

        Jirka dopadá na všechny čtyři a ztěžka sípe s hlavou sklopenou do hlíny, ale nezdvihá se. Pak si přejíždí rukou obličej a chrčí: „Chrrr!“

        „Zvedej se,“ povídám a Jirka se zdvihá na nohy a místo dalšího útoku na mne si chvějící se rukou zapaluje cigaretu a není schopen podívat se mi do očí.

        „Takže o Markétce jsme domluveni, jo?“ utvrzuji se.

        „Jo,“ zahučí přes oblaka kouře, jehož chomáče stoupající k nebi se ve svitu vycházejícího měsíce zabarvují do modra.

        „Jdeš dovnitř?“ ptám se ho.

        „Ne, vidíš, že kouřím.“

        „Vidím...“

        „Jo,“ zahučí „a nestarej se.“

        „Sbohem“ a vracím se dovnitř za světlem a za teplem Markétčiných citů umě spletených do středověkých mýtů. A přestože si mne první všímá Markétka, tak nejdříve pospíchám za Petrem Vaníčkem. „Co je Vláďo?“ vítá mne poněkud roztrpčeně.

        „S Jirkou je to vyřízené...“

        „Cože?“

        „Vidličky a nože...,“ (a dnes mne čeká radostné lože!)

 

        V tom k nám přichází Jirka s divným výrazem ve tváři a Petr Vaníček se zvedá a Jirka se zastavuje a povídá: „Tak ať je po vašem, necháme to plavat.“ Načež se k nám obrací zády a odpotácí se na pokoj.

        Petr Vaníček nevěří vlastním uším: „Cože to, Vláďo, povídal?“

        „Ale nic, jenom si to trochu pomíchal.“

        „Tak to honem utíkej říci Markétce!“ vyzývá mne Petr Vaníček.

        „Toho se právě bojím.“

        „To chápu,“ pronáší kupodivu Vaníček a když vidí, že se na nás Markétka dívá, tak se raději otáčí ke dveřím a také odchází. Takže to zůstává na mne.

        Dávám jí pokyn, aby ku mne přistoupila, což Markétka váhavě činní. „Nikdo tě už z ničeho neviní,“ jí pravím potichu.

        „Mhm,“ pokývá hlavičkou, načež mi uteče nahoru, schovat se pod polštář.

        „Mhm,“ pravím si sám k sobě a také se utíkám nahoru schovat pod polštář. (Jako v té nesrozumitelné básničce, co byla v tom dopise.)

 

        První je vzhůru Jiří, což s Petrem zjišťujeme, jen co se s námi ráno roztoči celého světa svezou na kolotoči (rozlepí oka). Je již oblečen a připraven (nás opustit), když my se teprve rozpomínáme, jak se to včera večer na lokále semlelo.

        „Hoši, nemohu tady po tom všem zůstat. Budete to muset dotáhnout beze mne sami.“

        „My se nějak přemůžeme (to se nám ale ulevilo),“ říkáme mu v odpověď, „a už to ví Petr Vaníček?“

        „Už jsem se s ním dohodl, že převezme můj oddíl do osobní péče.“

        „A jak se dostaneš odsud domů?“

        „Za hodinu mi jede z Pece autobus.“

        „Tak to máš co dělat, abys ho stihl!“

        „No, to mám!“

        „No, tak dělej!“

        „No, tak dělám!“

        A tak se vzduch pročistil, atmosféra uvolnila a můžeme provolat: „Elá!“ (Tak jako ti bubenči, co ušlapávají překážející těla...)

 

        Na oslavu snídaně je učiněna hostina. Jaká je to proti té včerejší změna, děti se olizují, až za ušima, a Markétka?

        Využívá příležitosti (rozpracovaného téma), když mne v potemnělém koutku chodby potkává, kde jsem s ní poprvé (a naposledy?) sám a o samotě a povídá: „Zůstali ti od snídaně na tváři vločky sněhu!“ načež se postaví na špičky a olízne mi rty (načež se postaví na špičky a olízne mi rty... (načež se staví na špičky a olizuje mi rty...) ) a mizí... a na důkaz v(d)ěčnosti ...má víra, ...nesnadno se stírá! Až nakonec světa.

 

 

 

 

  <<  Čtyřicátá sedmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A od toho okamžiku se mi přestalo chtít umívat si pusu, vždyť už ji víckrát neochutnám, čímž se oklikou vracím k problematice vydávání se lži za pravdu, ó, jak je nemilosrdná!

        A dokonce, aniž byl vyhlášen oficiální smír, je zažehnána i pomsta našich praktikantů za to, jak jsme jim polili jejich dobrosrdečná vědomí, že: „Hlavně musí být sranda!“

        „Abychom teď ale nesklouzli do vzájemného se poklepávání po ramennou, jak jsme výjimečně dobří,“ strachuje se Petr.

        „To už jsem také promyslel,“ odpovídám mu na to „a inspiroval mne Jirka.“

        „A, proboha, k čemu?“

        „Vyčkej ještě chvilku,“ ještě musíme stihnout několik nepostradatelných témat. Ta témata zní: Križom-někrižom, Na bílé myšky a uzel UIAA, který náš Sámoš nás učí vázat v průběhu táborové olympiády, která právě probíhá na horním hřišti. A to jsme jí ještě zkomplikovali hrou Na střežení vlajky, která je v jednom rohu hřiště zapíchnuta a zaštiťuje tak smysl olympiády svými barevnými druhy.

        Problém je v tom, že jedno ze starších dětí obdrželo od nás od vedoucích lísteček se zprávou, že on je zloděj a on má vlajku zcizit a odebrat se snít k lesu. Pokud se mu to podaří, aniž by ho ostatní zastavili, vyhrává.

        Ti ostatní mají za úkol vlajku střežit, nesmí se však k ní přiblížit na vzdálenost menší, než je pět přemetů, a aby to nebylo nespravedlivé, pokud vlajku uchrání, vítězí tábor.

        Vtip je ovšem v tom, že nikdo, kromě zloděje, neví, kdo je zloděj a koho si má tedy jako hlídat, aby nemohl s vlajkou nepozorovaně za(ú)točit. A jelikož zloděj má na svoji operaci celé odpoledne, je dost nesnadné udržet pozornost po celou kritickou dobu, kdy může k nějaké dramatické události dojít, obzvláště pokud je nutno se současně věnovat takovému (mezi)náročnému programu, jakým olympiáda bezesporu je.

        Ta úspěšně probíhá disciplínu za disciplínou celé odpoledne a sami jsme zvědavi, jak to náš vyvolenec s vlajkou nakonec zařídí. Vybrali jsme s(i)amozřejmě staršího a zdatného hocha. A nutno se dotknouti reality, že jsme se v něm nespletli, neboť se mu akce vydařila nad naše očekávání. Překvapil i nás, samostatné přihlížeče, co jsme z něj nespustili oponu přes oči.

        A sice: právě se startuje běh na 60 metrů a on stojí také na startu, ještě s pěti dalšími. Sámoš vystřelí z revolveru a chlapci se rozebíhají, jako kdyby právě někdo vystřelil z revolveru. Náš muž je třetí v pořadí a diváci se tedy soustředí na výkon prvních dvou a dohadují se, kdo koho asi předběhne.

        A v půlce trati, k úžasu nás všech přihlížejících, pojednou náš hoch prudce vybočuje doleva asi tak o 90 stupňů a jak je zrovna rozeběhnutý, skokem je u vlajky a než se dívající se diváci vzpamatují z koprnělého šoku, už je s ní na cestě k lesu.

        A kdeže strážci vlajky jsou? Nevěří vlastním očím, že ho nejsou před lesem již schopni dostihnout. My se Sámošem a Vaníčkem hlasitě pískáme a tleskáme: „Výborněěě! Zloděj skvělýýý!“ a: „Tábor fuuuj!“

        „Nechal si ukrást zástavu před noseeem!“

        „Co si teď počne s tím nánoseeem!?“

        hanbykteránaněmulpí...

 

        A tak to burácí a směje se bez ohledu na vítěze a všichni pobavili se. A to je tá správná chvíla k uskutečnění našeho dalšího, třicátého sedmého, t(aj)emného plánu.

        „Vlezeme jim v noci do pokoje a ukradneme jim jejich maskoty.“ (Mám na mysli plyšáky a mončičáky.)

        Sámoš střídavě krčí a narovnává obočí: „To je po té zajímavé záležitosti s Jirkou poněkud delikátní, nezdá se ti?“

        „Nezdá se mi, jsem si jist.“

        Sámoš otálí s odpovědí: „No tak ano, no tak snad ano, tady už je asi opravdu úplně všecko možné možné.“

        Rozhodně jsme domluveni.

 

        Po večeři, když si chata ukládá o pořádnou porci spánku, se Sámoš se mnou připravuje na noční dobré družství.

        „Neměli bychom se zamaskovat, aby nás nepoznaly, kdyby se, nedej bože, probudily?“

        „Jasně, navrhuji obléci si mikiny naruby.“

        No tak vidíte, jak jsme důvtipní, když si myslíme, že by nás to zamaskovalo. Netrpělivě vykukujeme na chodbu a nasloucháme nočním zvukům, abychom nabyli jistoty, že už je čas pro naše počínání nazrálý.

        Zdá se, že zraje, a zdá se, že už je dost uleželý. Což je skvělý, neboť (ho) můžeme jí(s)t. Plížíme se jako dva psanci na štěrku před lepou spravedlností.

        Místo, kde mají praktikantky pokoj na spaní, se nalézá jedno patro nad námi a tam začneme. Pokoj praktikantů je v podkroví a necháváme si jej na potom. Čím to, že schody vržou pouze pozdě v noci?

        Snažíme se nikoho neprobudit a tak to trvá dost dlouho, než těch pár stupňů vystoupáme a přiblížíme se před jejich dveře. Sámoš bere opatrně za kliku a já ho rychle následuji dovnitř. Je tu tma jako v nočním zatemněném horském pokoji, čili pytli.

        Za moment se rozkoukáváme a můžeme pokračovat směrem k vyhlédnutým obětem. Támhle spí Markétka a támhle spí Jitka. Dle očekávání se jejich plyšáci válejí porůznu poházeni kolem jejich hlav, čímž se potvrzuje náš původní předpoklad. Tak teď hlavně tiše a opatrně se natáhnout a natahuji se a sahám po Markétčiným talismánku a Sámoš po Jitčiným a ?

        a ?

        a příliš pozdě shledáváme, že je to past! Určitě nás musely očekávat, jinak to snad ani není možné. „Tedy ta míra nedůvěry v nás je přímo zarážející (neuvěřitelná)!“ praví rozhořčeně Sámoš. Nicméně nedá se nic dělat, sotva se jejich hraček dotýkáme, odněkud se na nás s třískotem sypou plechové hrníčky a Markétka s Jitkou jsou rázem probuzeny.

        „Honem na ústup!“ vydáváme si pokyn a nechavše vše být, tak jak to leží a běží, utíkáme zpátky ještě svěží na chodbu, dříve než se někomu rozsvítí nad hlavou ve věži žárovka na znamení osvícení.

        Rozveseleni míříme k našemu pokoji: „Tak to se nám tedy příliš nepovedlo!“ komentujeme výsledek nastolené situace.

        „Rozhodně ale zítra všechno popřeme!“

        „To rozhodně,“ si (s)libujeme a pak už spokojeně víme, že spíme.

 

        A ráno, jedno z posledních tady, nás vítá pravým pozdvižením. Poznáváme to už ve chvíli, kdy se pokoušíme popřát dobrého jitra našim praktikantkám.

        „Tss!“ pohrdlivě od nás odvracejí zraky, „tentokráte jste to pánové trochu přepískli!“ míní vážně, z čehož je usvědčují jejich (n)oční stíny.

        „To jsme ale nebyli my, kdo vám v noci štrachal v pokoji!“ děláme překvapené a zbývá jenom zatvářit se ublíženě.

        „Avšak uvidíte, jdeme rovnou za Petrem Vaníčkem!“ A s přezíravým výrazem kolem nás proplouvají a div se nepohupují v bocích.

        „A sakra!“ zaklejeme si, „zdá se, že jde do tuhého, to abychom si dali  t e p l o u  snídani!“ A: „Ha, ha, ha,“ buracíme si na svá místa k důstojnickému stolu. Za pár minut se dostavuje také Petr Vaníček a snaží se, aby to vyznělo vlažně:

        „Tak pánové, mám tady proti vám velmi závažné obvinění,“ povídá a předává nám oficiální obálku opatřenou kulatým táborovým razítkem, které beztak Sámoš sám vymýšlel a před táborem doma namaloval.

        „Zásilku asi nepřijmout nemůžeme, že ne?“

        „Berte a nezdráhejte se,“ praví Vaníček přísně a tak za spokojeného dozoru Markétky a Jitky přebíráme od Petra Vaníčka předvolání k táborovému soudu, který se bude konat kdes večer po večeři ve věci: „Rušení nočního klidu a nepřátelských rejdů,“ a všichni hosté jsou srdečně zváni a: „Pokud máte zájem o advokáta, tak máte smůlu, musíte se obhajovat sami!“

        „Sami, jo?“ Tak když sami, tak tedy sami, a celý den se se Sámošem radíme jak na to. A protože to vypadá na veliké přípravy, nestačíme odhánět špiony ode našich dveří, kteří se snaží naši strategii předem pro žalující stranu, (Markétku a Jitku), (kdo by se nechtěl těm dvěma dívkám zalíbit), prokouknout.

        Úzkostlivě ji tajíme, nejdříve se na ni najíme.

 

        Dovedete si asi představit to soustředění se na celodenní program, když se každý jenom třese na večerní proces(í). A k tomu ke všemu posilujeme napětí v táborových obvodech i my, když je dráždíme v(š)elikými tajemnými výroky o tom, jak se to večer zdánlivě semele a jaké to hravé bude.

        Už aby to bylo.

        Ale večer není potřeba přivolávat žádným extra vymyšleným kouzlem, neboť se pravidelně dostavuje vždy po západu slunce samo od sebe a tak i tentokráte, dříve, než nám stačí potřikráte vyhládnout a třikráte se nasytiti, je to tady.

        Vrcholná událost Krkonošských elegií devatenáct set osmdesát dva. Hle, zde zápisky z kroniky, tak jak je zaznamenal soudní přisluhovač:

 

        19:00. Poslední, na co mají děti pomyšlení, je večerka. „A Petře, jak dlouho budeme moci býti vzhůru? Chtěli bychom vidět proces až do úplného závěru...“ Petr Vaníček se rozhoduje přimhouřit víčka a tak děti jásají: „Hurá!“

        19:13. Jídelna se proměňuje v soudní síň a získává tak na důstojnosti. Důležitě se se Sámošem zamykáme v pokoji.

        19:20. Soudní přelíčení je zahájeno. „Ticho! Uklidněte se!“ křičí Petr Vaníček a mlátí kladívkem do desky stolu. „Slavný soud, tedy já, bude k sobě po celou dobu přelíčení vyžadovat uctivý přístup a od vás bude očekávat slušné chování. Ostatně, za chvíli přijdou odsouzení, ech, chtěl jsem říci obvinění, a pak teprve se asi rozpoutá to pravé peklo...,“ ale to už si Petr Vaníček říká spíše sám pro sebe, neboť vzrušením to šumí a převládá zvědavý klid.

        19:33. Jestli si nepospíšíme, za chvíli se změní v neklid.

        19:38. Opouštíme se Sámošem naší jizbu a s kamennými výrazy ve tvářích scházíme do přízemí. „Už jdou, už jdou...!“ šťouchají se lokty ti, co sedí bezprostředně u sebe a mají výhled do chodby. „Ještě nejdou, ještě nejdou...!“ poťouchle vnášejí zmatek do okolních řad ti, co nesedí bezprostředně u sebe a nemají výhled do chodby.

        Ale naše rázné rozražení létajících dveří vnáší do rodícího se zmatku jasno. Jdeme v řadě za sebou, v pečlivě nacvičené formaci, oba nesa malý kožený kufřík. Zastavujeme se na místě vyhrazeném pro obžalované a jako na povel oba synchronně usedáme a vykonáváme ještě celou řádku dalších shodných pohybů, namátkou jmenuji: pokládání kufříků na stůl, najednou jejich otevírání, vyndávání stejnou rukou stejného bloku a tužky a shodným pohybem jejich odkládání na stejné místo. Kufry zavíráme a odkládáme k nohám na zem, načež si oba levou rukou sundáváme černé brýle, pravou si prohrabujeme vlasy a přehazujeme nohu přes nohu. „Tak jsme tady!“

        19:45. Skončila 2. světová válka.

        19:46. Usuzujeme, že to sem nepatří.

        19:47. Soudce (Petr Vaníček) přestává chytat lelky a žalobci (Markétka a Jitka) se konečně zase začínají ušklíbat. Petr Vaníček praví: „Zahajuji proces tábor versus oddíloví vedoucí ve věci, kterou všichni dobře známe, tak nač ji pořád rozmazávat. Cítíte se vinni?“ rovnou se na nás oboří. Moment překvapení. Co kdyby to vyšlo.

        Znuděně se šťouráme párátkem v zubech.

        „Dobrá, vy zatvrzelci, slovo má obžaloba.“

        19:55. Obžaloba ukončuje výčet svých výtek, které celý den pracně lepila dohromady za aktivní pomoci snad všech dětí v táboře. „A to je všechno?“ pravíme se Sámošem svrchu. „Pokud ano, tak mi na to můžeme říci pouze toto: Bing!“ a první komické gesto, „a: Bong!“ a druhé komické gesto, „a: Kramp!“ a třetí a poslední kosmické gesto.

        „V tom případě nechť jsou předvedeni svědci obžaloby.“

        20:07. Ukazuje se, že žádný svědek obžaloby nevlastní občanský důkaz, protože nedovršil toho (s)právně zodpovědného v(d)ěku a proto je můžeme, my, obžalovaní, hravě odmítnout.

        „Za této situace,“ praví Petr Vaníček, „nemohu jinak, než dát slovo obhajobě.“

        20:14 Slovo má obhajoba. „Správně,“ ujímá se slova Sámoš, „nemůže jinak. A proč nemůže jinak? Protože samo jeho podvědomí mu správně našeptává, že spravedlnost je na naší straně místnosti a ne na té vaší, přestože vy sedíte u oken a máte lepší výhled do tmy, než my a mělo by se střídat, a...!“

        „Jak vy ale všechno hned dovedete překroutit!“ piští na protest praktikantky...

        „Zamítá se!“ skáče nám všem do řeči Vaníček.

        „Dobrá, v tom případě žádáme o 10 minut pauzy, abychom se mohli poradit, jak dál.“

        „Schvaluje se“ a: „Ding!“ jediným úderem stříbrného kladívka do mosazné podložky to potvrzuje.

        20:25 až 20:35. Přestávka. Svačina. Pití. Dohadování se a překřikování, číže pravda je více hlasitá.

        20:26. Soudce oznamuje konec přestávky. „Nuže?“ obrací se na nás. Sámoš i já povstáváme a nabíráme soustředěné výrazy. „Slavný soude, nyní asi nastane v celém případě nečekaný obrat. Máme totiž v rukávech uschována  t r u m f o v á  esa!“ Načež práskáme o stůl mariášovými kartami, které nám skutečně z rukávů vyklouzávají. Hotová bomba.

        20:30. Soudce se musí omývat, aby se z nás nezbláznil.

        20:31. Soudce se dosušuje ručníkem a říká: „Máte k tomu ještě někdo něco na vyřčení? Ale podstatného!“ zahřímá.

        Holky kroutí hlavami, my kroutíme hlavami a děti v sále také kroutí hlavami. Vykroutíme si asi rozsudek.

        „Dobrá, zde je mé rozhodnutí: Vedoucí Vláďa a Petr jsou vinni v celém rozsahu předneseného obvinění a soud jim proto ukládá za trest drhnout tři neděle schody.“

        „Jupí!“ děvčata vyskakují, až by jim sukýnky zavlály, kdyby na sobě neměla kraťasy. „A máte to,“ šklebí se na nás.

        „... zmanipulovaný ...“ huhláme si se Sámošem pro sebe pod fousy, „ale dobře namalovaný, zinscenovaný a zrežírovaný,“ děkují nám děti, „kdy zase někdy něco zábavného vymyslíte?“ Ale Petr Vaníček je zahání na kutě, aby večerka nezahynula na úbytě a tak neslyší naší odpověď: „Teď.“

        „Co myslíš tím teď?“ obrací se na mne Petr, sotva zavládá před spaním jakýs, takýs pořádek, až na sem tam nějaké to: „Chi, chi,“ – „Tím myslím, že zábava trvá teď anebo nikdy,“ a na to se chystám zasadit do zdi další cihly.

 

 

 

 

  <<  Čtyřicátá osmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Myslím, že líčení soudního přelíčení v předchozí kapitole si vyžaduje krátkou vysvětlující vsuvku, totiž, že časy jednotlivých událostí byly uvedeny jako letní a středoevropské, zkrátka SELČ, který se má ku času světovému UT asi takto: UT, neboli světový čas, je místní čas nultého poledníku, zatímco SEČ, neboli středoevropský čas, je místní čas přesně 15ْ východně od Greenwiche a k tomu SELČ, oproti SEČ, je posunut ještě o jednu hodinu napřed, a je to, co?

 

        Ale nechce se mi do toho, nechce, ale přesto to musím přiznat na rovinu, totiž, že pozítří se vracíme domů vstříc zbytku léta, bez ohledu na to, jaký každý po svém, blížící se sbohem. Ale kde je moje kytara? Proč se o ní nestarám? Protože je asi zabalená...

        A pokud se vám zdá, že jsem pobytu v Krkonoších věnoval zbytečně mnoho času, tak vězte, že to bylo jenom proto, že jsem zde potkal Markétku a to se nedá odbýt pouhým odmávnutím ruky, no posuďte sami, co byste řekli na to, kdyby se například na závěr přihodili toto (a jakože se to přihodilo):

 

        Jsme shromážděni až pod střechou v podkrovní místnosti s vědomím, že kufry již máme zabalené a tak se můžeme jen tak bavit a hloupnout. Jsem tu já s Petrem, jsou tu praktikanti a jsou tu také jejich kamarádi, takže není si kam stoupnout a jestli přijde ještě někdo jiný, tak se sem snad ani nevejdeme.

        „Počkej, já ti udělám místo,“ říká s nevinným úsměvem Markétka právě přicházející Jitce a protože shodou okolností sedí zrovna vedle mne, přesouvá se mi na klín. „Smím?“ táže se celkem zbytečně, když na mne dosedá, Markétka neplnoletá a tak jí alespoň lochtám a ona se svíjí, čímž mne ovíjí a jestli teď nepronesu nějakou básničku, tak vzpomínkami snad zešílím, takže jak já to vidím? Asi takto:

 

        Hlavní je nebrečet,

        a zdravě večeřet,

        halelujah,

 

        pěstovat si ptáky,

        co maj krásný zobáky,

        halelujah,

 

        Bůh se jim vysměje,

        shora je poleje,

        halelujah,

 

        zobáky jim sklapnou,

        se svou krásou prd platnou,

        halelujah,

 

        budou schlíple koukat,

        lidi kolem mňoukat,

        halelujah,

 

        ale stejně se zdravě navečeř,

        a už nikdy nebreč,

        halelujah !

 

        A pak si vyměňujeme památníky a dresy a holky mi slibují, že mi budou psát na chmel, aby moji spolužáci pukli závistí, že mi chodí takové množství korespondence, nadepsané jen tak, tence.

        „A kolik nám zbývá času?“

        Tak akorát na poslední sambu zabalenou v decce, která se shrnuje tím víc, čím víc se čas vleče, a zase se všechno točí kolem trvání a my marníme čas na zařvání pomateným mumláním, tak co od nás pořád chcete?

        Samba dohrává a Markétka se mi na klíně neklidně vrtí.

        „Vláďo, fakt je konec července?“

        „Fakt...“

        „A co budeš dělat po zbytek prázdnin?“

        „Myslet na tebe...“ a Markétka je modré nebe a: „Co kdybyste za mnou přijeli s Petrem podívat se na chatu? Budu tam jenom ze ségrou a bude to děsná otrava,“ a mohlo by být i lépe.

        „To snad ne?“

        „No, to jo!“ A Anja doma nacvičuje nové skeče a já bych se rád pomodlil, jen kdyby to nemuselo být v kleče.

 

        „Tak panstvo, co je to tady za rozjímání?“ nalézá nás v jedné hromadě Petr Vaníček. Markétka ze mne seskakuje jako uštknutá a já už se asi nikdy nenarovnám. „Co je to tady za ulejvání, když dole je moře a práce k tomu navrch?“

        „Vždyť už spěcháme,“ uklidňuje ho Sámoš a kdo uklidní mne?

        Markétka je v tahu a než se také s Petrem odkutálíme dolů, přípravy k odchodu jsou již v plném proudu.

        Pomáhavé namáhání nás popohání blíže k odjezdu, který je, jak jinak, než podmíněn vzorným úklidem od sklepa až po půdu (ihned potom si uklidím i v sobě), ó je, ta chata i hory, ty se ale budou mít.

        „Vážně musíme?“ obracíme se se zoufalstvím v očích k naší milé chatičce, když jsou úklidové práce u konce, „Tož pojďme.“

        Proč musí být největší vedro zrovna na odchodnou, když se trmácíme s batohy na zádech dolů do Pece, nevíme, ale narozdíl od prvního dne příjezdu kráčet se nechce a za ruce, jako bychom se drželi ještě dlouho poté, co se v Praze rozprchneme, což zní prapodivně lehce.

        Petr Vaníček si nás svolává do posledního hloučku. „Pojďte, rozloučíme se.“

        „Čus!“

        „Džus!“

        „Autobus!“

        Chvátá s námi pryč.

        „Zajímavá zkušenost,“ říkám Petrovi, když je to definitivně za námi. „Co děláš po zbytek léta?“

        „Myslím na ně!“

 

 

 

 

  <<  Čtyřicátá devátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A léto? Ta snadno zaměnitelná součást jara, se stejnou vůní, ale v odlišných barvách, kdyby se přesunulo o několik rovnoběžek níže na jih, jakoby vypadlo Cézannovi z oka. A začalo by se tak poslední takt, ve kterém by se odehrávaly nedorozehrané kapitoly.

        A co se všemi těmi zakoupenými pohledy, které jsem nikdy Markétce neodeslal? A co se všemi těmi zastoupenými vzpomínkami, které jsem nikdy úplně neodepsal? Přeložit si je tak do jiného jazyka, (neznám však žádná jiná slovíčka), anebo odejet do metropole, (neznám však žádného strýčka), anebo následovat Anju na pole (ale kdypak by se zase někdy příště odehrála nějaká ta zima)?

        Vypadalo to na pořádnou změnu počasí, snad záhy v bouřku nepřeroste. Snad. Setrvalé šedivo. Prázdná paranoia. A touha načerno.

        A léto? Tak snadno zaměnitelná součást zjara? Tak na, zahoď vůni a prohraj ho v kartách, ne dík, fakt až někdy jindy, „Ale tohle už jsem také někdy někde četla,“ – „Tak se zkus zeptat jinak,“ – „Vláďo, ve kterém okamžiku jsem se změnila z Markéty na Markétku?“

        Tak tohle všechno mi tenkrát napsala, v odpověď, jako redakci na můj lehkosmyslný popis, když jsme jí tenkrát s Petrem málem doopravdy na té chatě navštívili. Jen kdyby bylo bývalo tehdá nezačalo pršet. A tak jsme to měli dobře rozplánované. Ráno odjezd z Prahy do Řevnice. Potom vylézt sem tam na nějakou tu skálu. Večer přespat jen tak v batohu a druhý den se přemístit přes Brdský hřeben do Mníšku. A tady bychom si už podle adresy jistě nějaký ten způsob vynalezli, jak jí zpříma oslovovat.

        Nebylo nám však dopřáno ničeho. Vlak byl špinavý a zdrchaný a tak se ani nepohnul, skála byla bolavá a kluzká a tak jsme na ni nevylezli a batoh byl zválený a zvlhlý a tak jsme se nikam nepřemístili, ty Brdský hřebene, ty Smíšku Brandoráde, jako když jsem tenkrát chodil s Anjou, nikdy jsme se s Markétkou nepolíbili, jaká ironie.

 

        Její dopisy, přišli mi všehovšudy tři, vždy iniciovány korespondencí mou, líčily její nudu na chatě, její lítost, že jsme tam s Petrem nedorazili, (nápodobně), a její kuchařské umění, že prý by mi dala ochutnat, (pche). Ten další potom mi vyprávěl příhody její a jejich kamarádů a jak „prej“ jsou všichni „voprsklý“ a z toho, že musím jet na konci srpna opět do Tuchořic na chmel, ať prý si nic nedělám, stejně mne nikdo nelituje, a ještě: „Díky za kytí.“ A ten poslední už o škole, že se jí tam vůbec nelíbí a že mi závidí, že začínáme až na konci září a že nemá s kým chodit, „Tvá milá hezká věrná praktikantka.“

        Tak, a mám to, a jediná jistota, která z toho vyplývá, je to, že zodpovědnosti mne nic nezbaví, neboť to, jestli jí zavolám, nebo ne, záleží jenom a pouze na mne. Ale naneštěstí (jak může být takovéto slovo odvozeno od základu slova štěstí?) je to jenom o jejím a mém věku, děkuji za to světu, že to umí tak dobře zařídit, to míjení se, když ne v prostoru, tak alespoň v čase. Tak tedy díky za to, ty živote, víc zapsanej a krásnej.

        Stále ještě jsem se s tím nesmířil, stále ještě jsem se s tím nesmířil, a kdo čeká, že teď, napotřetí, zopakuji, že jsem se s tím již usmířil, tak to se tedy do toho zbytečně plete. A jak to, že to šlo, Gretu opustit? (A kdo říká, že Greta opustila?)

 

        Tak začít zase od začátku, ruce a nohy zpět na srandovní čáru a čekat až se ironie rozesměje na znamení startu. A závodníci z olova a z kvádrů, hned tak jim něco nesebere rovnováhu a závodníci ostříhaní do hola a z hadrů, ti prosviští cílem dříve, než někdo stačí rozvinout uvítánku, do které kategorie zapadám asi tak já?

        Tu asi nikdy, nikdo nevyhlásí, spráskaný, jako rez ze starého klepadla, chystám se na prázdniny, neboť je musím nějak doklepat. Klepu se u Honzy před domem, klepu se s Jiřím a jeho saxofonem, klepu se nad šachovou partií s Milošem a ta komplexnost:

 

        Budu Ti tykat ráno,

        to tím, že v duchu zasníš se,

        má nejkrásnější v negližé,

        svedená panno.

 

        Budu Ti tykat přes den,

        a pocity, že zardíš se,

        kdykoliv-li vrátíš se,

        my naplňujem.

 

        A budu Ti tykat taky přesto,

        že jako vždycky ztratím Tě,

        a nezradíš-li, zradím Tě,

        zaprostituováno.

 

        ... a budu ti tykat i v noci,

        zas´ je tu ten hrozen - pocit,

        ta komplexnost (a ta komplexnost) o(c)hromuje ...

 

 

 

 

  <<  Padesátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Ale zpět do přítomnosti popovídat si o opakování chmele. Kdo by mohl zapomenout na nezapomenutelné Tuchořice. „A to budeme takto jezdit na sklízení chmele, až do konce studií?“ strachujeme se. „Ne-e, jenom tentokráte a už je to čestné slovo naposledy.“

        „Tuchořice - nikdy více!“ skandují nám v ústrety na uvítanou posměšně místní obyvatelé a vystrkují na nás přitom prostředníčky směrem k nebi.

        „My na vás taky...“ myslíme si my, z té lepší půlky autobusu, a ti z té druhé, horší, si myslí: „Jděte do pérdele!“

        Vhodnější výraz bohužel není v dispozicích k tomuto románu. A tak ho snad nějak sežvýkneme.

        Dobrá předzvěst, které stojíme na prahu, naší známé ubytovně, i když voní stejným dřevem, jako ta loňská, pro mne, za mne, vždyť tady není Greta. Tedy ne, že by žádná děvčata nepřijela, ale žádná z nich se nejmenuje Markétka. A kdy už mi konečně přijdou pohledy od mých Krkonošských kamarádek?

        Spím na palandě a pode mnou Honza Čáp a Drak, ten letos nikde, snad si to studium nerozmyslel? Ale ukazuje se, že ne, že si to rozmyslel, je totiž pouze lehce nemocný, ale stačí to na osvobození od sklízení.

        „Karamba, a co tu budu letos dělat? Přece se nebudu jenom romanticky sám toulat po lukách a po lesích a melancholicky vzpomínat?“ Nad tím problémem dumám při přistižení spolužáky stěží reaguji jinak, než polohlasným: „Ouha...“

        Pohledy dorážejí jeden za druhým, však žádný z nich není podepsán smysluplným jménem, jen samá Jitka, Jasna a Andrea. Co se dá dělat, tak jim odepíši, na náměstí je malý obchod, smíšené zboží, kde se dá zakoupit místní pohled znázorňující Tuchořice v zábavné nahotě, foceno z letadla, chmelnice a uprostřed nich šedivé prd, a tak nás tedy také pozdravujte!

        Dlouho se nad ním rozhoduji, které z nich ho mám odeslat, v duchu vyvolávajíc si starší i novější adresy, tvoříc útrpný povzdech na rtech si. Na kterou má volba dolehla se dozvím, až v Praze po obdržení odpovědi. Zatím se mohu pouze zmuchlat a odhodit do koše.

        „Hej, Ládis!“

        „Ano, pane?“

        „Kdy už konečně vybalíš tu svojí kytaru?“

        „Nevím, až přijde její čas.“

        „A to bude?“

        „Nad tím právě celou tu dobu dumám.“ A z touto vychloubačnou větou se protahuji kolem bytelných petlic, které tu naší stavbu drží jakž-takž pohromadě a odmítám nenajít tu naší loňskou tajnou stezku k rezavým modřínům, kde bych sice rád potkal Markétku, ale myslím i na Gretu, a hle, zde vida, jaké množství uvolnění je možné získat, přeříkáváním si řecké abecedy, alfy-omegy v půvabném převleku.

        A toto libování si v hořkosladkém rozpoložení má příjemně dlouhého trvání. Přesně podle obavy melancholického toulání, po každé špinavé směně, a nezáleží už ani na konkrétním jméně. Což dělá ten nastupující podzim a jeho divné zvuky.

 

        Už je také slyšíte?

 

        Potichu našlapuji, abych je nevyrušil na ošípkovaných stráních, (a pak, že se nebudu romanticky toulat!), a strniště mne píchá do bosých, svodidel se nebojících silnic, když se překonávám.

        Po večerech organizovaná zábava je utlačena na pozadí odpoledního pospávání jenom občas přerušeného pojídáním polárkového dortu, kterého mají v místním smíšeném zboží takové přebytky, že s tím máme co dělat a jak praví Franta Hodan, ty polárkové dorty jsou buď s vrstvou čokolády anebo džemu. Příjemně chladí na jazyku, až příjemně je mu.

        „No, snad to tady celé neproležíš?“

        „Ne, proležím.“

        „To ti to moc rychle neuteče!“

        „A kdo říkal, že někdo chce, aby mu to rychle uteklo?“

        Anja: „To je strašný!“

        Já: „Ty se do toho nepleť, ty máš ještě pár řádek času!“

        Anja: „A co ty o tom můžeš vědět?“

        Já: „No tak snad sepisuji tuto stránku!“

        Anja: „Myslíš?“

        An(já): „???“

 

        Na srdci a na jazyku zmatek a trvá to už nějaký ten pátek, a prostě to letos nemohlo býti takové, abych nemohl neříci, že jsem se nemohl neočkat. Asi to nebudu déle protahovat a ukončím tuto trýzeň, pomyslnou sklizeň, vezmu myš, (na poli je jich dost), a provedu prostinké: „Start, Vypnout a Ok.“ Tedy zvoní.

        A ne nakonec hodiny, ale na konec sklizně, čili do žínky pěkně se umyjeme, na rolníky usmějeme, co jsme si, to jsme si, a sbohem. Po anglicku se vytratíme.

        „Jo, a nezapomeňte za námi poslat ty, no, jak se jim říká, penízky, co jsme si tu vydělali, až se jich dopočítáte!“ volají ještě naši páni učitelé z okýnek autobusů, když podruhé odjíždíme.

        „Aby ne!“ odpovídají oni.

 

        Takže zase Praha, zase, ha, ha, nový školní koloběh, nový nezbyt(eč)ný spěch, komu že jsem to nakonec z chmelu odepsal? To se již brzy dozvíme, neboť, jak s klasikou pravíme, brzy dorazí odpověď. (Otázkou ovšemť jest, zdali uspokojivá.)

        Snad, asi, že...?

        A už jí držím v ruce a přesně dle očekávání: ne! „Milý Vláďo, ď za milý d, také se mám celkem fajn, obzvláště porovnávám-li to s tím, co všechno by se mohlo ještě zhoršit. Jsem teď na chatě se svým novým klukem a většinu času trávíme v posteli (a) koukáním na televizi! A co ty? Také jsi pořád tak velmi, jako kdysi? Čau, Greta, (téměř ze Vsetína).“

        Tím je vysvětleno vše, stojím poněkud sklesle a asi bych tam stál poněkud sklesle dodnes, kdybych tehdá nevyrazil urychleně zaběhat si. A, bože, dodnes se obdivuji své rychlosti, s jakou jsem se tehdy vybrané trasy zhostil. Že by mne i Honza Honzislav rád pohostil (laciným povykováním)...

        Avšak, jedva jsem z běhu přikvačil, započal třetí, podzimní, školní semestr a my jsme mohli pouze bezmocně přihlížet, jak se na nás těšil. Podzimní zvuky symbolicky evokovali ztracenou symfonii, „Jiří, pamatuješ si dosud její noty?“

        „Jakpak by ne, když jsme jí tak pilně dřeli...“

        „A nemyslíš si, že bychom se měli zase jednou po delší době sejít ve Školské ulici?“

        „Určitě se tam zase jednou sejdeme...“

 

        Září, říjen, listopad, tuším, že následují po sobě v uvedeném pořadí, tak nějak divně na mne zapůsobili, že jsem v krátké době odhodlán nenechat věcem volný průběh, vždyť, co mi může Markétka těžšího udělat, než se sebrat a (beze mne se) obejít.

        Zjistím to tradičním způsobem.

        „Tů – tů, tů – tů, tů – tů..., haló?“

        „Prosím?“

        „Je doma Markétka?“

        „Malý moment...“

        Malý moment.

        „Ahoj Vláďo, jsi to ty, že?“

        „Ano, jsem to já, co děláš?“

        „Právě se připravuji na svojí první taneční prodlouženou, nechceš jít se mnou? (Nechtěl bys mne doprovodit?)“

        „Ta druhá část té věty, včetně otazníků a závorek, asi nezazněla, viď?“

        „Obávám se, že ne.“

        „Tak v tom případě se měj hezky...“

        „Počkej, ještě nezavěšuj!“

        „Copak je?“

        „Pojedeš v létě znovu na tábor s Vaníčkem do Pece?“

        „Kdož ví, podle toho...“

        „To je blbý, protože já nepojedu, musím s našima na rodinnou rekreaci do Francie.“

        „To jo. Tak už mohu zavěsit?“

        „Ještě ne...“

        Jenom tak drobně přešlapujeme, než odhodlá se – a:

        Do sluchátka proniká otisk jejich rtů a pak to (s)klapne. Jsem celý bez tebe.

 

        Nálada se mi zhoršila někam k bodu tání antarktických kopců a tak se utíkám zašít do pokoje, pěkně potichu, ke své kytaře. A přitom si zoufám: Tak co, kdy už něco pořádného nastane?

        Venku je konec listopadu a vrcholí chladné plískanice, ve škole si můžeme při správných odpovědí na správné otázky vykloubit sanice, a s žádnou přímočarostí nepočítám.

        O to větší překvapení je, když přichází.

        To bylo takhle jednou v sobotu v půlce odpoledni, které trávím v poklidném rozjímání nad skripty z kinematiky, když skrz rozcárané mraky proniká poslední slunce, svítí, ale nepřeje (si), abychom se domnívali, že je poslední, když v tom zazvoní telefon.

        Protože jsem od něj příliš daleko, telefon zvedá moje máma a po krátkém a udiveném: „Aha,“ na mne volá: „Tedy nevím jistě, ale mám takový divný pocit, že je to pro tebe,“ a než mi předá sluchátko, zakrývá jej rukou a šeptem dodává: „Nějaký podivný dívčí hlas!“

        „A jak zní?“ táži se zvědavě.

        „Medově?“ odpovídá máma nejistě.

        „Ach tak!“ načež přebírám od mámy sluchátko a ptám se: „Kdo je tam?“

 

        Mám to prozradit i Vám?

 

 

 

        KONEC TŘETÍ ČÁSTI

        A VŮBEC CELÉ PRVNÍ NAPSANÉ KNIHY

 

Pokračování...