A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Třetí část/ Našla se kytara     ...pokračování

 

  <<  Čtyřicátá první kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A s tím, že předchozí kapitola skončila v poněkud překotném tempu, si nedělejte pražádné starosti, my si s tím totiž také pražádné starosti neděláme, a raději se pojďme věnovat těm Sámošovým větám, které, obzvláště jsou-li vysloveny v mollovém á-chordu, zní:

        Když se těleso ponořené do kapaliny promění v kámen, s námořníky je ámen.

        A těleso je přitahováno k zemi takovou silou, která se rovná tíze jeho břemene, které mu nikdo nevezme, nevezme a nevezme.

        A takovýchto Sámošovin má Sámoš připravený bezedný balík, který je k dispozici k nahlédnutí na jeho nové adrese, která je V lese. Právě se tam za ním s Honzou chystáme, abychom vyslechli jeho avizované návrhy ohledně možného uspořádání příštího léta, které bude, pokud se nemýlím, na této platformě již třetí v pořadí, k čemuž čtenářům rádi pogratulujeme.

        „A jsi tu jako na hradě,“ říkáme mu, když zjišťujeme, jaký má pěkný výhled z oken.

        „Spíše jako na hrádku,“ oponuje nám a dobře nám, protože mu nemáme, co závidět, tu komůrku, která má příslušenství na chodbě.

        „Ale je to tvoje!“ nemůžeme nevidět.

        „Dobře pravíte a co povíte na tohle: V Krkokonoších v Peci pod Sněžkou se pořádá dětský tábor, který spotřebuje tři oddílové vedoucí a jsou jim ochotni za to zaplatit?“

        „Kdo?“

        „Zaměstnanci Potravinoprojektu.“

        „Kolik?“

        „Osmset...“

        „Ti jsou ale prachatí...“

        „Ne, vážně, nevím, proč té dětské rekreaci říkají tábor, avšak je tam o účastníky dobře postaráno, kuchařky a tak, ostatně nespí se ve stanech nýbrž v horské chatě, bezmála tisíc metrů vysoko, nad hladinou moře, první tři neděle v červenci, holky i kluci, a to je tak zhruba úplně všechno, co o té akci vím, takže, pojedete?“

        Honza vrtí hlavou, aby sklepal Sámoše, který mu visí na rtu a říká: „Ne tak rychle, člověče! Nejprve se musíme zamyslet.“ A usedáme s Honzou na matraci, kterou má Sámoš pohozenou uprostřed jinak holé místnosti, pro případ, že by ho v ní rodiče nechali někdy samotného přespat, když by se opomenul a zeptal se jich na to, a zapichujeme prostředníčky do obou spánků, čímž způsobujeme, že přemýšlíme: „Tak jo.“

        „To znamená, že souhlasíte?“

        „No a co má bejt?“

 

        Na spokojenost máme glejt, a Dědek si už bez nás také nějak poradí, vždyť loni si také poradil a naše parta mu nescházela, už dozrála a pozvolna se metamorfuje v chodce a kdo chce, dávno už je na cestě, ovšem mimo mně, pokud si vzpomínáte, jak jsem kdysi správně předpověděl...

        „Mám mu tedy zavolat?“

        „Komu?“

        „Panu Vaníčkovi, ten to v létě organizuje?“

        „Zavolej, ale nevykláněj se přitom z okna, raději použij klasicky telefon,“ radíme mu, když shledáváme, že se Petr k oknu přezouvá, aby si nepošlapal důstojnost, kterou vždy v tomto kutlochu na zem odkládá. „Dík za dobrý nápad.“

        A zatímco Petr do sluchátka tiše švitoří, my se s Honzou napětím nehýbeme, ale podle zvednutého palce již dopředu tušíme, že jsme kladně přijati.

        Když Sámoš dotelefonuje, jenom to potvrdí a my se ještě zeptáme, kde ten tábor vyčenichal.

        „Kdes ten tábor vyčenichal?“

        „V inzerátech v novinách.“

        „Ach.“

        „Nechme toho,“ říká Honza a začíná z jiného soudku. „Hele, Sámoši, přijď za námi v sobotu na hvězdárnu, máme s Láďou službu.“

        „Dobře, dobře, když jinak nedáte... A co my ukážete?“

        „Vždycky je co ukázat,“ pravím tajemně.

        „Vy dva experti určitě, obzvláště v sobotu odpoledne a jak jste se měli na horách?“

        Podíváme se s Honzou na sebe. „To se snad nedá ani převyprávět, leda tak přezpívat.“ A zpíváme Sámošovi písničku, kterou jsme si s Honzou cestou k němu pracně secvičili v předtuše, že bychom ji mohli snad upotřebit. (Jedna z prvních, kterou jsme kdy s Jiřím složili.)

 

        Víckrát už nebudu,

        zpívat vám v cé duru,

        je mi to netaktní, vůči všem ostatním,

 

        ztratil bych kapitál,

        neměl bych na špitál

        dostal bych přes ústa, mindrák by narůstal,

 

        že nemám nadání,

        na písňoskládání,

        pro českou náturu, na klaviaturu

 

        že prej jsem monotóní...

 

        Sámoš nám za ni zatleskal a poslal nás šupem domů, což nebylo od něj správně tklivé, protože nám to šlo fakt hezky. „Tak čau, zase někdy.“

 

        Do p(říštího)átku, kdy se přestěhujeme se vším nádobíčkem zase na hvězdárnu, zbývají jenom dva dny, ale poněvadž právě pro žádnou kytičku z klásků nehořím, tak mám nebývalou spoustu času.

        „My, my, my!“ les rukou se domáhá pozornosti pana Najsera, který právě přiděluje víkendové služby na hvězdárně na delší období.

        „Břink!“ ne kladívko okovovo udestičku a je přiděleno a já s Honzou se můžeme těšit za čtrnáct dní na naší další službu a doufat, že tentokráte se rozední a ne jako minule, kdy nastalo šedivé pršavé zatemněno.

        Za čtrnáct dní stojíme vzorně připraveni ve vyrovnaném dvojstupu pod okny vedoucími do klubovny a házíme na ně kamínky, aby nám přišel někdo otevřít. Je únor. Je tma. A mrzne.

        „Copak asi dělají naše krkonošské holčičky?“

        „Určitě hrozně rychle mrkají očičky!“

        Vyměňujeme si pár vět na zkrácení čekání, než se uvnitř uráčí k činu.

        „Je jasno,“ povídá Honza zbytečně.

        „Myslíš, že zase uvidíme Anju?“

        „Anja má svých starostí dost, ale nechápu, že se nehlásí do služeb.“ (V tom svém klobouku. A bosa.)

        „Nejhorší je, že stejná zima, jako je tady venku, panuje i uvnitř v kopulích a u dalekohledů.“

        Sláva, dveře se pohnuli, a můžeme jít dále, ve svých úvahách, na thema: Anja v zimě.

        Urychleně se vrháme na nezbytné přípravy, neboť u druhého vchodu, toho pro lidi, se vytváří nával.

        Až jsme se z toho celí zapotili, za ty dvě hodiny, kdy jsme se točili a oháněli a já jsem ztratil hlas, a zítra to vypukne zas. Neboť kdykoliv-li je příhodné počasí, proudí k nám nezměřitelné zástupy lidí, čili dav.

        „Pro dnešek končíme.“

        „Tak to bylo alespoň rychlé. A jestlipak přijde zítra Sámoš?“

        „A jestlipak se ukáže Anja...“

        „Co máš pořád s tou tvou Anjou?“

        „Teď už vážně nic. A spi.“

        „Tak dobrou.“

 

        Noc jsme strávili na kavalcích ve spacácích a nový den je stejně průzračný jako včerejší a tak nás očekává robota.

        V zástupech lidí, kteří se producírují hvězdárnou, se snažím tu a tam zahlédnout známou tvář, ale není na to čas, neboť se musíme ohánět, aby se kola vědění nezastavila.

        S každou novou osobou, která se protlačí do již tak dost přeplněného prostoru u dalekohledu, roste má upachtěná netrpělivost, neboť slunce se tetelí žhávou a vzduch se ochlazuje suše.

        Vysvobozuje mne až poledne. No nic, určitě se objeví odpoledne. „O kom to mluvíš, prosím tě?“ – „Přeci o Sámošovi, jak nám slíbil návštěvu.“ – „Jen aby.“ A příští porci slabik zabíjím silnou kávou, kterou je má přepěstěná duše.

        Klídek, je teprve sobota večer a tak se nauč s tím počítat, že ačkoliv-li někdo přijde, tak dosud nepřišel a lhostejno jest, jaké nadšení z něj zprvu čišelo, proto by zklamání rozhodně nebylo na prvním místě, z čehož lze usuzovat nejen na Sámoše, ale i na Anju, přestože nikdy nikomu nic neslibovala, a já taky zticha hned-tak nepřestanu.

        Druhá noc na hvězdárně naší drahé služby probíhá ve vědecké pravdě s očima nalepenýma na dalekohledu, neboť oblohu je nutné pozorovat záklonem hlavy, dokud je v noci průzračno.

        V pět ráno odpadávají i ty z nejzarputilejších vědeckých disciplín a vzmáhají se laskavě rozpomenout se, že: „Hurá je neděle, svátek našeho páně;“ křižují oblohu křížem, co se při pootočení o devadesát stupňů proměňuje v krážem.

        Stává se to rutinou, kterou je snadné na požádání kohokoli kdykoli z rukávu vychrlit, jenom se nezakoktat: „Hele, přišel Sámoš!“ – „Hele, přišla Anja!“ – (Ale co ta tady pohledává?)

 

        „Nazdar, mešůrs,“ haleká na nás již z půlky Petřínského kopce, do kterého nesupí jako lokomotiva, poněvadž používá mozek (lanovku).

        „Sláva, je zde!“ ne tak, křehounká Anja, obvykle není tam, kde se zdá, že právě je? (A tomu jestli někdo další rozumí, tak je z nás, z jejích obklopitelů, první.)

        I nebesíčka, a to tu budeme jen tak stát a dívat se na sebe? Pravda, že ne. „Seznamte se, toto je Anja!“ – „Těší mně!“ – „A toto je Sámoš!“ – „Proč?“

        A zdá se, že ty její otázky nezažehnal ani Básníkův vrkoč, který tak umě vplétá do svých sonetů, které sepisuje pro Anju. A brzy jich bude mít úhlednou hromádku, která, když ji položí na nejsvrchnější poličku své knihovny, brzy přeroste jí přes hlavu.

        Sámoš je pobaven, já už méně, že dochází k takto nezformulovanému setkání. (Směně.)

        „Tak mi něco ukažte!“ je nedočkav.

        „Vy dva? Dovolte, abych se zasmála,“ ukazuje si na nás Anja prstem.

        „Co je, Anjo, vo co gou?“ chce vědět Honza.

        „Abyste se v tom moři hvězd neztratili, pánové,“ a je to posměch neboli směch, se mnou cloumá ne zrovna dvakrát pevná jistota

        „Hezky se tu mějte,“ Anja nám mává mezi prsty, když proklouzla, a Sámoš, také dobře naladěn, se táže: „Kdo to byl?“

        „Ále, jedna taková... kamarádka hvězdářka...“ skáče mi do řeči Honza.

        „Jak jsi ji tenkrát pořád psal opisy svých myšlenek z tábora?“ rozpomíná se pohotově Sámoš.

        „Mno, možná, kdysi, kdesi, dávno...“

        „Tady, teď a všude..., the family of Král,“ volá Anja zezdola.

        „Tak už toho nechej a pojď se podívat na ten náš zaostřený objekt a hádej jak se jmenuje?“

        „NGC3034?“

        „Výborně, tak si přeci jenom něco pamatuješ!“

        A Sámoš, úžas s úžasem, dělá mu to potíže, tomu uvěřit, že je to všechno v kosmu takto zapsáno a tak ho raději utěšujeme: „To nic, to dělá každému potíže, tomu uvěřit, že je to všechno v kosmu takto zapsáno!“ A opravdu si myslíme, že jsme ho tím utěšili, neboť je to opravdu všechno v kosmu takto zapsáno! Potažmo i sebe...

        „Ty Krkonoše v létě jste si doufám nerozmysleli?“

        „Ne, ne, panáčku, to tedy nerozmysleli!“

        „Aha, tak proto jsem poslední dobou sám se sebou takový uspokojený,“ náhle všechno chápe Sámoš.

        „My to také tak chápeme,“ říkáme s Honzou svorně a Anja si nasazuje klobouk a opouští nás v předklonu, skloněná nad startovní čárou, jen, jen vyběhnout tím směrem, kde stojí nejvíce překážek.

        „Rozumíš tomu?“ obracím se na Honzu za mnou.

        „Ani co se za neostřílený nehet vejde!“

        A Sámoš zajímavou schůzi ukončuje: „(A)ha, ha, ha!“

 

        Nezbývá jiného zbytí, nežli si jít zaběhat s Milošem.

        „Asi budeš dost překvapený, ale nepůjdeme běhat do údolí!“

        „Ale kam?“

        „Tam!“ máchám rukou neurčitě někam před sebe, z čehož si Miloš čirou náhodou vyvozuje, že na Letnou.

        „To snad nemyslíš vážně?“

        „Avšak že!“

        Nepříliš rychle běžíme po ulicích. Je to sice nepříjemné, ale zato máme promyšlené zkratky. První úsek do Dejvic to šněrujeme přes Hanspaulku, to je ten kratší. Druhý úsek k Letenskému tunelu to bereme skrz Bubeneč, čímž pádem podbíháme Sparťanský stadion a pokud to tam někdo alespoň trochu znáte, pak víte, že potom se musí vyběhnout nedlouhý, ale o to více strmý kopec, po kterém v zimě kloužou autobusy na zamrzlých hlavičkách kocourků i kočiček.

        A pokud to tam někdo neznáte, pak samozřejmě nevíte.

        Nyní překonáváme křižovatku před tunelem, červená, nečervená, „A kde je náš cíl? Protivníkův týl. Tamhle se vynořuje gymnázium Nad Štolou.“

        Zde zvolňujeme, zde, ve významu: tady.

        „V pořádku?“ ptá se mne Miloš dbaje mého rozhlížení se po okolních vrstvách sněhu.

        „Malý moment, hned to bude.“

        Hned, ve významu: ihned.

        A do čerstvého kyprého sněhu vyšlapávám vzkaz na pondělí, o kterém doufám, že hned tak neroztaje. Neroztaje, ve významu: (r)o(z)puštění.

 

        „Anjo, uf!, co je to s mým odhozeným širákem?“

 

 

 

 

  <<  Čtyřicátá druhá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Mnoho odborníků z koutů světa, na které se obvykle zapomíná, při sestavování školních atlasů i z těch, které plní barevné obálky předních periodik, rokují o tom, jestli je možné, aby Petr Sámoš sestrojil raketu, která by doletěla až k Saturnu, potažmo se dotkla jeho prstenců.

        „Proti jednoznačně hovoří všechny dosud známé poučky!“

        „Pro ale hovoří nedávno provedená pozorování skupinkou našinců, za jejichž pravdomluvnost, alespoň co se týče obsahu zorných polí jejich dalekohledů, dáme krk!“

        „Jak si s tím tedy poradíme pánové?“

        „Xčvr hm oax cho!“

        „Jistě, jako obvykle!“

        A vídáno jest od té doby na nástěnkách světových akademií rezolutní prohlášení, že: „Kdo ví!“ (Viz kapitola 25/I.)

 

        Anja to ani nezaregistruje, jen znuděně z okna vykukuje a nutno konstatovat, že v ten moment je po nudě. V nedělní porci čerstvého sněhu je totiž vyšlapán nápis: „Hate I love you, but I still have to oh, oh, oh ...“, vše do tvaru půlky srdce. Té druhé, aby zapadla, i toho si Anja povšimne, „Prosím vás, mohli bychom zatáhnout žaluzie?“

        A protože paní učitelka souhlasí, tak vyučování pokračuje. A jen Anja se chvěje. A jen já se chvěji. Přesně tak, jak to všicky čtenáři chtějí.

 

        Momentální mrzutost vyvěrající z nevydařených románů, jejichž nakousnuté kapitoly mne obtěžují více, než si přeji, se promítá do každodenního dění. Mrzutě pohlížím na černou tabuli, která se v průběhu přednášky zaplňuje neznámými symboly a mrzuté sněhové vločky za okny vytvářejí křivolaká poletování.

        Zachmuřenou rukou vedu propisku po papíře a vytvářím tak změť poznámek, ze kterých se budu muset připravovat na zkoušky. Ohlížím se po Drakovi, Honzovi Čápovi a ostatních, jestli jim to také nevadí. Také nevadí.

        „Pokud se nejedná o zdraví,“ vypouští Drak, do éteru mrak, ze kterého prší rezaví...

        A za tu poznámku mu není nikdo vděčen. Z přednášky na přednášku vlečen, míjím krystalickou zimu, aniž bych zpozoroval jakýkoliv dopad mého šlapání do sněhu. Nejde totiž o něhu, ale o udušené hřiště a tak se plány křižte, než vám dojde(ch).

 

        Honza Čáp si mne zamluvil na nejbližší volné odpoledne. „Mám vypůjčenou kameru a tak se do toho můžeme opřít.“

        Pomoc jsem mu přislíbil: „A k čemu vám budu užitečný?“

        „Budeš kontrolovat, zdali se držíme tvého scénáře!“

        „A to se má?“

        „Láďo, přijď, nediskutuj a uvidíš,“ vkládá se do toho Petr Hynek, kterého Honza pasoval do role režiséra.

        „A to se nám to pěkně rozrůstá.“

        Ujednaný workshop se odehraje v samém centru Prahy, do kterého se vnoříme z Letenského svahu. „A na ten ty jsi prý učiněný expert?“ chce vědět Hynek. (A to teprve budu...!)

        „A ty jsi kdo, že se staráš o movitosti, které já haleluju?“

        „Jsem stín tvého komplikovaného klišé!“

        V tom případě se s Honzou shoduji, že je mého scénáře hoden a v tom případě můžeme vytasit zbraně namířené do terénu.

        „Je nejbližší volné odpoledne?“

        „Je!“

        „Chystáme se natočit dokument?“

        „Chystáme!“

        „Tak o čem je řeč?“

        O politováníhodné okolnosti, která nás umísťuje nad panorama staroměstských střech, které hrají ve filmu také jednu z vedlejších rolí. To politování si zasluhuje za naše absurdní domnění, že filmujeme vytoužené něco, a přitom abscenuje nutkavé chvění a tak to asi umění není, snad až při příští erupci.

        Tady to zaber zleva doprava, tady to zaber ze shora dolů, no uznejte, může se tímhle do Děravého Woodu?

        Ale i tak to bylo příjemné odpoledne, které mi dobilo baterie, abych se mohl zvrhnout do zkoušek, napětí baterií, které roztavilo poslední příbytky ze sněhu, včetně vyzvednutých znamení a připravilo tak prostor pro přílet stěhovavých ptáků z jihu, následujíce další pokus o uložení vztahů k lihu, alias nedokončené jaro.

 

        Možno deklarovat na maturitním plese Betlémské, naší kojitelky vlčice, která nás před nedávnem ze svých bran vypustila. Kdo by se nechtěl jít po roce přesvědčit, že je všechno na svém místě tak, jak má být? A tak nás svolává bývalý třídní telegraf:

        „Haló, haló, přijďte všici, kdo chcete zažít něco opravdu velmi užitečného!“

        „Bodejť bychom nepřišli,“ voláme a už se sbíháme ze všech dostupných stran. (A že jich na světě je!)

        Tentokráte, na rozdíl od toho minulého plesu, nejsme ve středu pozornosti my, jenom přihlížíme hlučnému hemžení ostatních, ale fakticky nás nejvíce láká pozdravit se s naší bývalou třídní učitelkou a podat ruku bývalému třídnímu učiteli a opile se rozesmát s bývalými profesory, kteří dokázali i v dobách nejvyššího napětí uvolnit hustou atmosféru ve třídě, jako vždy na úkor některého ze zk(r)oušených.

        Nejslavnější příhodou snad bylo vystoupení profesora Holého, který vyučujíc technologii výroby, při své přestávkové pochůzce chodbami sveřepě bouchl jednoho prváka konzumujícího svačinu do zad s cynickým úšklebkem: „Udav se, blbe!“

        I jiné příhody dosáhly určité slávy a daly by se snadno citovat, jen kdyby je někdo zaznamenal do kroniky a pro sepisovatele je uschoval. To se však nestalo a tak alespoň ještě jedno malé připomenutí, které se odehrálo na bramborové brigádě, kde se večer hrával fotbal a protože jsem byli v prváku, tak nás pan profesor Holý neznal příliš dobře, nicméně fotbálek si s námi rád zahrál, a při jednom z útoků, kdy se sám hnal na bránu, zavolal na něj Martin Jauernig: „Nahraj!“ a pan profesor, v tu chvíli netušíc, že Martin hraje proti němu, mu nahrál a Martin se vítězoslavně rozchechtal a utíkal s míčem pryč na druhou stranu.

        No to si můžete domyslet, jak jsme se těšili na první hodinu technologie po brigádě. Někteří Martinovi radili, aby se raději přehlásil do jiné školy. Do ticha vstoupil pan profesor pomalu a dokráčel za katedru. Tam se usadil, vzal třídnici a temně mlčel. Mlčeli jsme i my, Martin poněkud polekaně, my ostatní v napjatém očekávání něčeho neobvyklého. Dusné mlčení trvalo asi deset minut, během kterých se na nás pan profesor Holý díval skrze temné brýle.

        „Nahraj! Já ti dám nahraj, Jauernig!“ procedil náhle.

        Těžké ticho přehlušil smích a tak to šlo dále a dále a dnešní večer je vítanou příležitostí si připomínat takováto love story, která nás k naší rodné průmyslovce váže. Baže? Baže!

        Netancoval jsem snad ani jednou a nejsem si vědom, že by některý z mých spolužáků mne v tomto předčil. Alespoň jsme se moc nezapotili. (Jenom někteří z nás se poblili, od množství zhltaného piva...)

        A těžké je zjištění, jak je všude kolem udusaná špína.

        Takovéto, aj i jinak podobné myšlenky poletují mezi mnou a Michalem Sakařem, když se spolu vracíme noční Prahou domů. Nezapomeňme, že bydlíme od sebe opodál.

        „Michale, které desky mi doporučíš na přehrání?“

        „Stray Cats, Madness a Hungarii!“

        „Díky.“

 

        A tak ani zápočty na sebe nenechají dlouho čekat, lovíme je jeden za druhým, taková malá z(na)mínka o naší docházce na cvičení, uvádí se do indexu, a zabezpečují nám právo na vyzkoušení. Ještěže nemůžeme dostat horší známku, než trojku. (Takové ty dva obloučky vyklenuté doprava.)

        Podupáváme na chodbě před učebnou, ve které se rozhoduje o známkách a sestavujeme pořadí, ve kterém budeme dovnitř napochodovávat. A protože se nikomu nechce předstoupit před pana učitele jako prvnímu, zůstává to na mne, hrnout se do popředí.

        „Tož jdu na to!“ oznamuji svým kolegům a odvážně jdu na to.

        Na chodbě to vzrušením šumí a zvědavost, jaké to bude, je téměř hmatatelná, vždyť zkouška z numerické matematiky je zlověstná svým neúprosným vyřazováním méně výkonných jedinců ze hry.

        Může za to jediné jméno: Benda.

        Proč to ten docent dělá, nikdo neví, asi že jsou ve vyšších ročnících menší učebny.

        Již jsem uvnitř 15 minut a již 30 minut. Některým se třesou kolena a některým se to jen zdá.

        Bendova taktika je jednoduchá, dává zkoušenému tak dlouho doplňující otázky, dokud nenarazí na jednu jedinou, kterou zodpovědět nedokáže, a pak ho vyhodí. Prosté.

        No a už jsem venku.

        „Tak co?“ napětím ani nedýší.

        Kamenně je přehlížím. „Jedna.“

        „Jak to?“ – „A no tohle!“ – „A to se tak někdo má...“ a podobné výkřiky zaznívají z hlouby podvědomí, které podvazuje smysl pro vyřčené vtípky, čímž je činí kořeněnějšími.

        „Tak pa, bratři,“ pravím a spokojeně odcházím a umiňuji si, že příště to udělám také tak. Zábavná výška.

        Na obědě v menze se potkávám s Honzou Honzislavem.

        „Jak to jde?“

        „První jednička,“ chlubím se.

        „Tak gratuluji, já si jdu zítra také pro jednu.“

        „Tak to se zase pochválíme.“

 

        Zkoušky následují jedna za druhou, vždy s týdenním odstupem a vždy s hodnocením, které si vystavujeme s Honzou navzájem, není to tak špatné se s ním scházet v poledne na obědě, i když se jinak zbytek dne učíme, těch čtyři, pět týdnů se to vydrží(me).

        A videokamera si vrčí, pod postelí se krčí a zaznamenává, seč jí síly stačí, jen aby jí nedošla páska.

        A Miloš Miloslav: „A co dělá Šárka?“ ptám se Miloše.

        „Myslíš tu z koncertu Marsyas?“

        „Přesně tu.“

        „Tak to ti teď přesně neodpovím!“

        Z toho usuzuji, že bude nejlépe nechat Šárku pozdravovat a na přesných formulacích nelpět.

 

        A co se týče odhozených širáků, nezáleží na počtu, ale na kvalitě!

 

        A teď, než se Anja opět vřítí do děje, následují Krkonošské elegie:

 

 

 

 

  <<  Čtyřicátá třetí kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A pojednou se to seběhlo všechno hrozně rychle, najednou stál tábor v Krkonoších proti konci semestru a tábor dvakrát bodl tam, kde semestru se blýskal talisman. Což zní možná podivně, ale důležitější je, abychom vám nezapomněli pogratulovat ke třetímu létu, že jsme se jej kdovíjak-kdo ve zdraví dožili.

        A do Krkonoš se odjíždí motorovým autobusem, který oplývá tou výhodou, že má pod kapotou koně. A pobere nás všechny. Včetně i těch nejmenších dětí.

        „Honza nejde.“

        „Já vím, on nepřijde.“

        „Já vím, my to víme, ale čtenáři to nevědí.“

        „Tak jim to sdělíme: Milý čtenáři, Honza nepřijde.“

        „Tak a teď už to také vědí.“

        „Tož můžeme pokračovat ve vypravování.“

        Je to nová zkušenost, protože nikdy dříve jsme se neúčastnili tábora organizovaného ad hoc, kde se vedoucí neznají s dětmi a děti s vedoucími. Alespoň, že děti se znají mezi sebou. A propos, Honza s námi nejede, protože dal přednost potápění se v Chorvatském moři, kam odjel včera v noci s klubem potápění a tuším, že i s Renatou, au.

        Jeho místo zaujal jakýsi Jirka, jehož příjmení si ale fakt nepamatuji, jinak bych ho také zdiskreditoval, vzhledem k tomu, co nám zanedlouho provede. Ale zatím: „Snad se nám dobře povede.“

        Děcka se pochichtávají a jak se autobus Praze vzdaluje, je čím dál tím více zřetelné, že prázdniny jsou s definitivní platností tady. Rozdělení dětí do oddílů (jak se tomu tady říká) se zorganizuje až na místě.

        K tomu je ale nutno vystoupat ještě fůru nadmořských kilometrů, neboť tam už autobus nevyfuní, koně, nekoně. A tak jsme vděční terénnímu Áru (Rumunská obdoba Fára), že pobere alespoň zavazadla a my můžeme při nabírání dechu klátit rukama a do kopce se navzájem seznamovat.

        „Já jsem Jitka.“

        „Já jsem Pavel.“

        „Já jsem Láďa.“

        „A já jsem Markéta. Hádejte, kteří tři z nás jsou praktikanti.“

        „My jsme taky Vláďa, Petr a Jirka, a hádejte, kteří tři z nás jsou oddíloví vedoucí.“

        Hádka pokračuje dokud nevyjde najevo, kdo je kdo.

        „A jak to bude s oddíly,“ ptáme se odpoledne Petra Vaníčka, když je první válečná porada.

        „Petr Sámoš má za praktikanta Pavla a vede děti od 12-ti let výše. Jirka má za praktikanta Vláďu a vede děti v kategorii 10 až 12 let. A ty Vláďo máš za praktikanta Markétu a máte ty malé.“

        Markéta má tváře jako jablíčka a hned se ku mne s úsměvem přesouvá. „A ty už si se někdy staral na táboře o děti?“ ptá se mne vyzvědavě.

        „Jo, párkrát.“

        „Já mám taky nějaké nápady,“ a předkládá přede mne rukou psané výpisky s hry a programy, které si našla v příručkách, které obdržela od mámy.

        „Bezva,“ říkám jí, „třeba je budeme potřebovat. A kolik je ti vlastně let.“

        „Patnáct a tři čtvrtě.“

        „Tak to nejsi žádné prtě.“

        „Jistě,“ a v oku má jiskru a já vím, že si budeme rozumět, a, no, jak bych to tak řekl, půvabné zrání a k tomu nejmladší dítě, které jsme do oddílu dostali má čtyři roky, dceru Petra Vaníčka, hlavního vedoucího. „A kolik že je tobě?“

        „Jednadvacet?“

        – Že by?

        – Že by Lenin?

 

        Po podvečerní procházce, která nás seznámila s nejbližším okolím naší horské chaty sedíme ve společenské místnosti a hrajeme dostihy a sázky. Tedy pouze vedoucí a praktikanti, ostatní jsou již zahnáni do svých pokojů. Já s Petrem a Jirkou obýváme také jeden společný. Rovnou nad společenskou místností, se kterou nás spojují úzké točité (důstojnické, jak je později nazval Petr) schůdky.

        Sázíme a dostihujeme až do úplného setmění a těšíme se na zítra, protože plánujeme hru Na opičky, kterou máme s Petrem mimořádně rádi a vsadíme se, že po zítřku děti budou mí taky.

 

        A už je to tady, snídani do sebe hltavě naházíme, jaká příjemná změna, že se o ní nemusíme postarat sami, říkáme si s Petrem Sámošem a už rozdělujeme tábor na dvě skupiny.

        První skupinu povedu já, druhou Petr Sámoš, jenž vysvětluje (z)pravidla srozumitelněji, než já a proto i tentokráte je to na něm, aby děti seznámil se základní ideou naší hry.

        „Základní idea je snadno uchopitelná. Stanoví se určitá trasa, v našem případě na náměstí do Pece pod Sněžkou. Cestou tam první skupina zanechává úkoly pro skupinu druhou, která je musí co nejpřesněji plnit. Cestou zpátky se to otočí. Hodnotí se kvalita zadaných úkolů a kvalita jejich plnění a na to dohlédnou nestranní rozhodčí, které je potřeba si nyní zvolit.“

        „Ale první skupina má výhodu, protože si může více vymýšlet,“ protestují některé děti, protože žádné úkoly se nesmí opakovat.

        „Právě naopak,“ pravíme se Sámošem temně, „druhá skupina má možnost se první skupině za jejich úkoly pomstít!“

        Zdá se, že teprve nyní někteří děti chápou, o co v této hře jde, a ostatní to pochopí až cestou.

        „Jste připraveni na cestu?“ ptáme se svých oveček poté, co byli rozhodčí úspěšně zvoleni.

        „Jsme!“

        A tak volám: „Připravit, ke startu a jde se!“

        Děti začínají brebentit a dohadují se, jaké úkoly bychom mohli zadat skupině jdoucí s pětiminutovým odstupem za námi a abych jejich úvahám dodal správný impuls, předkládám jim první návrh:

        „Ať si všichni vymění levou botu za pravou a ujdou tak sto metrů!“

        Moje děti jsou nadšeni a začíná je to bavit. Z dálky přihlížíme, jak se naše konkurence s tímto úkolem zdatně vyrovnává rovnováhu. A pak už prší jeden nápad za druhým. Děti jsou v inspirování mistry.

        Zlatý hřeb si ponechávám na závěr. Kousek před náměstím je stanice mladých techniků a přírodovědců. Ještě před ní je stanice policistů. Mají tam umístěnou nad okny houkačku a veliký nápis: „Policie ČR“.

        „Tady necháme poslední vzkaz,“ pravím potměšile.

        Děti se kolem mne sbíhají a jsou zvědavy, co to bude.

        „Kolem policejní stanice projděte následujícím způsobem: Všichni budete vydávat zvuk hů-u, hů-u, hů-u, a budete se přitom plácat dlaní do čela.“

        Děti se nemohou dočkat! Shromažďujeme se v opačném rohu náměstí a sledujeme, co se bude dít. „Kolik myslíš, že jich zatknou?“ pronáší ke mne Petr Vaníček, který je také v naší skupině.

        „To nevím, ale v tom případě je neznáme.“

        Ale to už se k nám dostavují první nasupené obličeje a účastníci mojí skupiny mají dost dobrou náladu. Já ještě lepší, protože já jediný vím, jak nám to teď druhá skupina cestou zpátky osladí.

        Odplata je natolik sladká, že jdu raději poněkud napřed, abych neslyšel, jak mne moji hoši a dívky za mé nápady, které teď musí snášet i s úroky, proklínají. Hlavně, že se pobavili všichni.

        S tím také tuto hru uzavíráme a v ohodnoceních, kterým jí děti počastovaly, převažují převážně pětice pěticípích hvězdiček.

 

        Odpoledne si jdeme zahrát vybiku! Každý oddíl vytváří řetěz a snaží se těm ostatním překážet, takové zpestření cestou na hřiště, které je téměř na vrcholu Liščí hory. Markéta se mne chytá za dlaně a tvoří tak teplý článek řetězu, kterým mne s mým oddílem spojuje. „Dítě, co je?“ – „Ó jé!“ Že bych večer napsal Anje?

        Ke svačině jsou broskve. Vyndávám zavírací nůž a zkouším z pecky vyřezat košíček. Ne, že bych to někdy dříve zkoušel, ale napadlo mne to. (Co mne ještě napadne?)

        Kupodivu to jde, což vzbuzuje zvědavost u některých malých dítek. „Uděláš mi taky takový? Jó?“ a už se hrnou další a další a zamlouvají si pořadí. Nestačím se divit, obzvláště, když mezi zájemci stojí také Markéta. Když je na řadě, šibalsky se usměje, vyndává z pusy pecku a ještě vlhkou mi ji podává do dlaně. „Prosím?“ praví šibalsky.

        „I ty mrško!“ ale pro jistotu to říkám Italsky, aby mi nikdo (včetně mně) nerozuměl. Že bych večer napsal Anje? No, to by snad šlo, při hození rukavic za hlavu, jsem snad padlý na hlavu? Jo šlo.

 

 

 

 

  <<  Čtyřicátá čtvrtá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A i tento tábor, jako každý jiný, vklouzává do každodenní sutiny, kterými jsou pokryty prošlapané Krkonošské stezky, ve kterých se bezvadně hrají hry na různá dobrodružství, které umí málokdo používat tak jako já a Petr, to Jirka stěží, i když svůj oddíl profesionálně řídí, důstojnost si střeží.

        Dnes se mají jednolité oddíly vydat na své samosprávné výlety, aby dokázaly, jakou zátěž vydrží, samozřejmě přiměřeně svému vděku nám, vedoucím, že je necháme občas odpočinout si, na holé hlíně spočinout. Můj oddíl má dojít do Jánských lázní a z(a)jistit (ně)kolik kroků, které měří tamní kolonáda. Jen já a Markéta, povedeme naše malé, správným směrem, povětšinou.

        Ale ještě, než se po ranním vyhlášení programu rozejdeme do kopců a strání, musíme dětem cosi slavnostně přislíbit:

        „Slibujeme vám slavnostně na svou počest, že vám to při první vhodné příležitosti už předvedeme,“ dušujeme se se Sámošem na pravost svých kreditek. K tomu nás dohnaly děti, když jsme se před nimi jen tak mimochodem zmínili o naší schopnosti levitovat.

        „A jak to děláte?“

        „A koho k tomu použijete?“

        Dotírají na nás s dotazy a my si to musíme pořádně promyslet, ostatně, až bude zítra odpoledne pršet, můžeme přidat i nějaké to kouzelnické vystoupení k dobru, i když na to, abychom jim předvedli pravou nefalšovanou levitaci, budou muset předvést ještě o pořádně hodnou dávku větší kus netrpělivosti.

        „Tak jdeme, ne?“

        A bereme si s Markétou mezi sebe nejmenší čtyřletou holčičku a tak se vzdalujeme od chaty pomalým, ale vytrvalým tempem. Za krátko mizíme za výběžkem lesa a před námi se tyčí temeno Černé hory, pod kterou se lázně rozkládají a kam se dovalíme, ať se kilometry sebedelší zdají, nakonec je jich jenom šest ke spolykání a zpátky si pomůžeme lanovkou, která pak na Černé hoře končí. Kéž, jen kéž, <a sem si dosaďte každý svoje nejtajnější přání...>

        Sámoš se svými chrty běží na Sněžku a Jirka, jako kompromis, zvolil za cíl výpravy Luční boudu. Ale to mne nezajímá, já tady mám svojí Markétu a vychutnávám pocit o společném výletu, kterému poněkud nedochází, jaká budou jednou neuvěřitelná krásna. A když říkám neuvěřitelně, myslím tím její..., ale takto přeci nemohu hovořit o své praktikantce, ausgerechne, v jejím věku, který dráždí každého chlapce, který je v přímém dohledu, čemuž Markéta čelí svým na(t)ivním lnutím ke mne, coby svému vedoucímu, který už má zase plná ústa cínu, jak mne studeně chladí hořká ironie dalšího nemožného svitu a to, že ta nemožnost je zase a výhradně jenom na mne, chápete?

        Větší odpočinek děláme až na svahu Černého hory, ze které, až se skutálíme dolů, budeme brzy na místě, ale teď si můžeme dopřát aj i svačinu aj i nějakou tu hru a já doporučuji dětem Na páru, to jest, kdo se vypaří nejrychleji tak, abych z něj neviděl ani loužičku, čemuž se Markéta směje a půjčuje mi svou lžičku, abych i já si mohl sníst svou dávku jogurtu a že si to prožiju, vždyť žiju. Umyjeme je pak najednou v potoce v riu.

        A když se děti při hře sdostatek vyřádí pokračujeme v sestupu a já si beru tu nejmenší čtyřletou na koníčka, jupí, to se jí to teď cestuje a po okolí juká. A Markéta je tomu obdivu hodně ráda.

        Na náměstí se děti rozprchávají všemi směry a počítají dlaždice v každé řadě a přeměřují šířku a délku prostranství a přepočítávají průměrné počty chodců, které jimi projdou, zkrátka dělají radostně všemožnou užitečnou ostudu, jenom aby se vyplnily všechny úkoly, které jsem pro ně naplánovali a Markéta se mne ptá: „To budeme vždycky všechno spolu dopředu plánovat?“ A můj nejistý pohled se zodpovídá: „Doufám, že ano i ne...“

        Pak sebou musíme zase pro změnu hodit, abychom zastihli lanovku, kterou její obsluha pouští a (černohorským) pralesem jenom v každou celou hodinu. Nacpáváme se do dvou kabinek, protože jedna je tak akorát pro šest zavěšenců a nás je dohromady dvanáct.

        „Jak vysoko nad zemí myslíte, že se vznášíme?“ ptám se jich.

        „Sto metrů!“ – „Tisíc metrů!“ – „Sto tisíc metrů!“ předhánějí se.

        „Ah, ah, ah, chybná lávka,“ a děti kňourají: „Jak je to?“ a já jim vysvětluji: „Tak je to!“ A na hoře se opět setkáváme a do šířky vyšlapanou hliněnou stezkou se ku chatičce mezi klečí kutálíme. A ještě jen tak mimochodem stíháme si zahrát Na bludného Holanďana, to jest..., pokud už to ovšemť není přeci jenom trochu únavné všechny tyto známé hry neustále dokola vysvětlovat, takže to když tak klidně přeskočte.

        Tedy stručně: dvojice dětí, první má zavázané oči, druhý je zezadu naviguje a závodí se v rychlosti a nesmí se přitom vybočit z vymezené tratě.

        Konec skoku, už jsme se zase všichni u společného stolu pohromadě, pěkně sešlí, takže jak je to, jak moc jsou děti večer unavené? Asi takto:

        „Pojďme si uspořádat diskotéku!!!“ volají všechna o překot.

        „Cože?“ děsí se Petr Vaníček, „vždyť nejstarší oddíl teprve přichází z výletu, nemyslíte si, že padnete únavou!“

        „Ale nepadneme!“ volají i ti z nejstaršího oddílu, přestože mají v nohách nejvíce kilometrů.

        „Jaká diskotéka?“ koukáme na sebe se Sámošem zděšeně, jestli jsme se nezbláznili, „no, to jsme to ale dopracovali na pěkný tábor...“

        „Fakt, alespoň některé věci tu jsou pěkné...“

        (Kdo řekl tuto poslední větu?)

 

        Dá se dělat i něco jiného, ale Petr Vaníček to povoluje a tak se chystá zábavný podvečer. Angažují se hlavně praktikanti a já se jdu raději vysprchovat a nějakou další legraci naplánovat.

        Po sprše, vymydlení a čistí, odstrkáváme stoly do nepotřebných zákoutí, nevyvarujíce se přitom přebytečných zaskřípanců. Mezitím správcův syn, Igor, uvádí do pohotovosti reprosoustavu napájenou muzikou z jeho megatofonu. Podivně ukrytá energie v ušlých nožkách nepříliš pochopitelně pros(k)akuje na povrch.

        „To abychom zítra posunuli budíček,“ říká starostlivě Petr Vaníček, aj i tak se zde nevstává dřív, než po osmé hodině!

        Společenská místnost má barové zákoutí se šantánovým osvětlením, které později využijeme ke kouzelnickému vystoupení a ve kterém se nyní soustřeďují tancechtivá děcka, protože se to tu ku tanci výborně hodí.

        Ti menší tancují výhradně mezi sebou a pouze ti nejstarší nalézají odvahu vytvářeti páry. No, však je máme pod kontrolou. Petr Vaniček si na ně sem, tam, pro jistotu, posvítí i baterkou. To aby měl jistotu, že i při ploužácích mezi sebou udržují alespoň minimální rozestupy.

        Horší to je, když se k nám přihrne Jitka a že by chtěla tancovat s Petrem „A hned potom s tebou,“ si mne zamlouvá.

        „Pokud ti nevadí, že jsme o hlavu větší a o čest z led starší,“ tak si z toho děláme legraci, hlavně Petr vyniká svou fotogeničností, když přitom dělá opičky.

        „Nech toho a ber to vážně!“ zlobí se na něj tancem rozdychtěné třináctky a čtrnáctky, ale co na to může Petr jiného říci, než je nanejvýš tak pořádně zlochtat, akorát Jirka se tváří poněkud nasupeně zpod svého nakrčeného obočí. „Proč se také nepřidáš?“ ptá se ho Petr Vaníček. „Protože mám strach, že bych se zamotal do svých špatně zavázaných tkaniček!“

        „Kómančéro, kómančéro, kómančéro... o... o... o...“

        „Smím prosit?“

        Ach jo, zdá se, že dámská volenka tentokrát nezná mezí, Jirka mne proklává pohledem a přede mnou se uculuje má praktikantka.

        „Ale no tak se tolik neuculuj, Markétko, stejně teď zahrají místo ploužáku rokenrol. Na ploužáky si nech Láďu.“

        Markétu by polil ruměnec, kdyby se nestyděla. „Fakt, vždyť netancuješ s nikým jiným, než s ním,“ dá-li se tomu ovšem v jejich věku říkat již tanec.

        „Jedna, dvě, tři, - čtyři hodin, rock!“ pohazuji si s Markétou do rytmu a občas jí nabídnu svůj bok, aby se při výskocích nezapotácela a diví se, že něco takového umím.

        „Ale neumím,“ jí odporuji.

        „A hlavně dej pozor, ať jí nikam nezahodíš,“ komentuje to Sámoš se slovy, „to já jsem byl také takhle jednou svědkem toho, jak jeden machr jednu dívku málem zmrzačil.“

        „Tak toho raději necháme,“ souhlasím.

        „Ale né,“ protestuje Markéta, ale já ji raději propouštím, neboť zřím, jak smutně se tváří Láďa a tak k němu Markétu dodstrkávám. Nečekají ani chvilku a hned si zalézají pod nejbližší stůl špitat nějaká ta slůvka, asi čmeláčky.

        „Jirko, na co myslíš?“ ptá se Petr Vaníček Jirky.

        Jirka myslí na to, jak by Markétu co nejvíce zostudil.

        A protože nic neříká, Petr Vaníček se chystá pro jistotu večer ukončit.

        „Ale na nás se nedostalo!“ stěžují si Andrea s Jasnou a protože jim je každé sotva deset let, beru ji každou za jeden copánek a nechám je se mnou odtancovat poslední valčík.

        Na rozloučenou si zapějeme Večerku, z čehož jsme s Petrem šokováni, poněvadž podle našeho selského rozumu se Večerkou má ukončovat táborák a ne tohle. Asi že sedláci a selky také nemusí pokaždé vědět úplně všechno, byť by studovali sebeurputněji na těch nejznamenitějších juniverzitách.

        „Honza prohloupil, že s námi nejel,“ povídáme si, když uklízíme nepořádek, který zde dětská diskotéka zanechala.

        „Jeho chyba, že ho zlákalo více mořské dno, nežli naše jho,“ souhlasí Sámoš. „Už jsi poslal někomu pohled?“

        „Jako komu?“

        „Petr Vaníček má předpředepsané pohledy, stačí zaškrtat vybrané věty a souvětí a text pozdravu je sestaven. Mohli bychom poslat jeden Honzovi.“

        „Mohli bychom poslat jeden Anje...,“ napadá zase mně, ale jen maně. (Tím se vlastně vyřeší to dilema, jak jí oslovit, ale nevyvolat dojem, že se o ní stojí. Jako osobní zájem.) „Ukaž jak vypadají?“

        Petr udělá: „Fuk“ a: „Fuk“ (čáry, máry) a v ruce se mu ocitá barevná pohlednice, následujícím způsobem k odeslání předpřipravená:

 

1) Ráno a) vstáváme brzy, b) nemůžeme najít boty, c) jsou zde chladná.

2) Na výletech a) hodně křičíme, b) posloucháme walkmany c) bloudíme jako kořeni.

3) Moji kamarádi a) mne mají rádi, b) zlobí více než já, c) se mi včera schovali tak, že jsem je nemohl celý den nalézt.

4) Jídlo je tu a) takové teplé, b) osmkrát denně, c) samá konzerva.

5) V noci a) se bojíme duchů, b) se bojíme vedoucích, c) je tu tma.

 

        Namátkou zaškrtáváme některá písmenka a oba se podepisujeme. Ten bude pro Honzu. Já ovšem vyrábím ještě jeden.

        „Ten bude pro koho?“

        (Pro Anju), nechávám ho bez odpovědi.

        Chata se uklidnila, ke spánku uložila a štěrbinami ve střeše do noci mžourá.

 

 

 

 

  <<  Čtyřicátá pátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Člověk, jsa vystaven ve výloze obchodního domu, čeká na zakoupení posledního dojmu, který se chystá v auditoriu vyvolat. Nejedná se však o vykoupení, byť by svým představením kdovíco sledoval. Skutečné vykoupení přicházívá skrzevá bolest a pokoru (ratolest a kohortu).

        S tímto krédem přistupujeme se Sámošem k našemu vystoupení, jinak by se snad ani nedalo silou vůle nějaké to médium do vzduchu dostat. Natož ho tam udržet. Natož si vykoupení udržet, když na pokraji břichu balancuje, ten, kdo se od hříchu distancuje. Chystáme se zhřešit proti přírodnímu zákonu. Tomu z nejč(e)t(e)nějších. Gravitačnímu energiku.

        Volba média není nikterak složitá. Naše ruka dopadá na Andreu Kaskovou, která nadšeně pomrkává: „Je(n)stli to ale zvládnu!“

        „Co bys to nezvládla, když jsi taková vlasatá!“

        „A ničeho se přitom neboj, ani se tě nedotkneme.“

        „A kdy začneme nacvičovat?“

        „Třeba okamžitě.“

        „Jů, to bude Jasna koukat!“ (Její nejlepší kamarádka.)

        „Tak moment, aby bylo jasno, žádné koukání nebude, jestli tě máme do kouzla zasvětit, musíš držet, to, no, jak se tomu u tebe říká...?“

        „Myslíte zobáček?“ ptá se prostě.

        „A pak že není ptáček,“ říkám Petrovi.

        „Alespoň to s ní lehčeji půjde,“ říká mi Petr a zahajuje přípravu tajných kouzelnických pomůcek, které nám dopomohou k velikému večernímu podvodu, protože uznejte, když někdo vzbudí takový rozruch bez přítomnosti ratolesti a kohorty, tak to vždycky musí být podvod.

        Vysvětlujeme Andree, co a jak má dělat, aby správně udržela rovnováhu, a Andrea pokyvuje hlavičkou, jako že nám rozumí a my jenom doufáme, že to s ní půjde stejně hladce, jako když jsme to dělali několikráte předtím s jinými.

        „Výborně!“ Andrea samou radostí zavýskne, když se dostává naším přičiněním cvičně nad povrch postele a kdyby mohla, rukama do dlaní by tleskla: „Jak je to nádherné!“ A protože se nám zazdává, že ten pocit levitování ji nějak moc zalézá nad náší, raději s ní o zem praštíme, ale ne do slova, ale do matrací.

        „Výborně Andreo, až to budeme dělat naostro, tak na tom nic neměň, vypadalo to skvěle.“

        Andrea je potěšena a ještě jednou dotvrzuje svůj slib mlčelivosti a takto je připravena.

        Avšakže diváci jsou také připraveni. Po společenské místnosti rozvěšujeme transparenty ohlašující naše vystoupení. „Ale my vám to stejně neuvěříme,“ oznamují nám Markéta, Láďa, Jitka a spol.

        „Pche,“ durdíme se naoko, „ještě uvidíme, čí bude poslední večerní úšklebek.“

        „To bude určitě nějaká hloupost,“ nedává se zastrašit Markéta (kéž jí to vydrží), „a oni si myslí, že jim zbaštíme nějaké naivní rýmovánky pro malé děti.“

        „Helejďte se, buď pojďte pomáhat, anebo nám tady neopruzujte!“ vyhazuje je Sámoš a oni se ušklíbají a Markéta na nás ještě ode dveří stačí zavolat: „A ať se večer moc neztrapníte!“

        Ó, vy malověrní. „Musíme jim něco do večera vyvést,“ pravím Petrovi, „něco jednoduchého, co by je dostatečně vytočilo.“

        Ale než stačí Petr odpovědět, připojuje se k nám Petr Vaníček: „Tak co vy dva, co tady chystáte?“

        „Papírovou výzdobu.“

        „Na jak dlouho to vaše čarování odhadujete? Nezapomeňte, že již včera byla večerka prodloužena kvůli té diskotéce.“

        Na jak dlouho to (vlastně) odhadujeme? Na dva, na tři roky? N‘To snad ne! To snad musí trvat déle, než se odebereme do nějaké pravdy, která by obstála ve výběrovém řízení na zbůhdarma snažení nezůstat pozadu. (Ale řekl vám někdy někdo za čím? Prosím?)

 

        „Kou – zlit! Čaro – vat! Kou – zlit! Čaro – vat!“ skandují děti připravené na neočekávané a napnuté k prasknutí. Platí to i pro Petra Vaníčka a Jirku.

        Úplně zezadu k nám doléhají nasupené obličeje našich praktikantů a také bodejť by ne, když jsme je odpoledne tak primitivně doběhli na „Dej nám vláhu“, po kterém mají ještě teď studené čenichy a určitě kují strašlivou pomstu, nám vedoucím za odměnu, že jsme je tak zlili.

        „Ššššš....!“ vyzývají se navzájem ke klidu, „ať se do toho dají!“

        Dávám pokyn Igorovi a ten zhasíná světla, rozžatá zůstává pouze červená lucernička u baru a její odrazy ve stříbrné diskokouli, kterou jsme pro lepší efekt u stropu roztočili.

        Díky té tmě a nepravidelným červeným zábleskům vypadá scéna přesně tak, jak potřebujeme, to je: tajemně a ponuře, což znamená, že bude sotva co vidět.

        Hudební doprovod obstarává kytara, kterou mám uloženu ve klíně pro případ, že by potřebovala pohladit. „Hu, to jsou ale strašidelné tóny!“

        Po dlouhém čekání se zjevuje Sámošova postava na důstojnických schůdcích vzadu za barem a zahalen v šerém plášti sestupuje sem, na zem. Do obličeje mu není vidět a tak nechápu, kde se bere ta jistota, že je to opravdu on. (Nejistotu chápu vždycky.) Zato je mu dobře rozumět jeho šepot, který pozvolna opouští jeho hlasivky a zaplňuje lepkavý prostor.

        Pronáší: „Protože budete svědky náročného experimentu, žádám vás, abyste zachovali za všech okolností klid a rovnováhu a ať už se před vašimi zraky odehraje cokoliv, nepropadejte zbytečně v paniku... a takové ty podobné věci, které se patří v takovýto napjatý okamžik s patosem pronášet,“ a Sámoš ještě pár minut pokračuje v navozování strašidelné atmosféry, než mu docházejí slova a tak toho nechává.

        Ahá, už to asi začíná.

        Sámoš přechází ke stroji světla a upravuje ho intenzitu, takže se s ozářeného prostoru vynořuje lavice a na ní obrys dětského těla překrytého také nějakým hábitem.

        „Že by tam ležela celou tu dobu?“ vrtá hlavou těm nejhloubavějším z nás.

        Sámoš sklání hlavu k zemi a diskrétním krokem začíná popocházet kolem lavice a přitom si pro sebe mumlá staré nesrozumitelné příběhy, které si předáváme z generace na generaci mi, muži, z Oseleckých kotlin.

        Nemohu se na něj dívat, protože mi to s koutky úst pocukává, ale musím se na něj dívat, abych přizpůsobil charakter hudebního doprovodu jeho muzice. Nutno podotknout, že ceremoniál předcházející vlastnímu levitování, zvládá Sámoš s brilantní bravurou a vždy to vypadá dobře i když pokaždé trochu jinak.

        Počítám, kolik je v sále otevřených pus – rozevřených úst a docházím někam ke čtyřem desítkám.

        V tu chvíli se Sámoš zastavuje a zvedá ruce v monumentálním gestu před sebe, jako by se chystal uchopit do svého kouzlení celý mír a začíná projevovat sílu své vůle.

        Tělo pod hábitem jakoby se celé napjalo a posléze i zachvělo.

        „To je toho,“ odezírám ze rtů praktikantů. „Však uvidíte,“ pomýšlím si.

        Petr otáčí ruce dlaněmi vzhůru, aby je ukázal vstříc horoskopickému zvěrokruhu, a naznačuje jimi stoupavý pohyb.

        Tělo pod hábitem se nyní otřásá silněji a silněji, ale co to? Špičky nohou a i celá hlava, které jediné jsou zpod hábitu viděti, se pohybují.

        Pohybují se pomalu a vláčně, až ten pohyb přechází plynule ve vznášení se a s nimi se vznáší i přehoz, pod kterým se rýsuje zbylé tělo, teď již dobrých deset čísel nad stolem.

        Sámoš se zaklání čím dál tím víc a tělo dostoupává bezmála do výše půl metru, kde zůstává trčet v prostoru. Rozhošťuje se tíživé ticho. I diskokoule se zastavuje.

        „A máme vás,“ pomýšlím si.

        Dopad to má úplně stejný jako předloni u Dědka při táboráku a jako předpředloni tamtéž a předtím i předtím, kdekoliv všude vždy též. (Stejné staré scény.) Totiž, nikdo si není úplně jistý, co vlastně vidí. A toho já využívám k napočítání v duchu do deseti a poté mocně udeřím rukou přes struny, načež se všichni leknou, Petr zhasne a v místnosti vypuká úplná orgie tmy a neskutečného randálu, gongu o skálu.

        Když se konečně podaří jednomu rozčilenému praktikantovi rozsvítit, místo u baru je prázdné. „Nikdo tam není!“ Nezdálo se jim to?

        Zůstávám jenom já, klaním se za nás za oba, tedy, pardón, za nás za všechny tři a s veselým úšklebkem posílám malověrné psi spát.

        „To není možné!“ křičí rozčileně Jitka, Markéta, Pavel a Láďa a horlivě spolu gestikulují nad předestřeným problémem.

        „To víte, že to není možné,“ pomýšlím si v duchu, „ale pokud si jednou v daleké budoucnosti přečtete tyto zápisky, co právě píši, tak někde na dalších stránkách naleznete náčrtek, jak se takový jednoduchý trik dělá. Možná.“ Pro jistotu to říkám tak potichu, abyste mne neslyšeli.

        Když se mravy utišily, přichází Sámoš s Andreou, již odlíčeni, a ptají se mne: „Jaké to bylo?“

        „Vidíte sami...“

        A všichni diváci se vrhají na Andreu, aby od ní vyzvěděli alespoň část našeho vtipu, ale jak by to ta mohla vysvětlit, když má smysl pro humor vlastní? Podle domluvy lže, jako když vytiskne na balicí papír přiznání, že přitom spala.

        Čímž se naskýtá další otázka, zdali je takováto triková lež povolena, například pro lov bobříků, ale abychom se tím netrápili zbytečně dlouho, namlouváme si, že Andrea skutečně spala.

        No, teď, když o tom tak přemýšlím, tak docházím k názoru, že je to skutečně dobré řešení, tvářit se, že lež je pravda. A je po problému. Má s tím snad v dnešní době (myslím tím asi tak od dob Sokrata) někdo nějaký problém?

        

 

        A když už mi tato kapitola stejně sklouzává do tajemných rovin, právě se rozhoduji, že ji rovnou dorazím. Ještě popíši útok na bobříka odvahy. Tou lží, reakcí praktikantů a Markétinými problémy, které na sebe nenechají dlouho čekati, se budu zabývat až později, respektive neprodleně ihned poté, jak se k tomu soustředí moje myšlenky právě zakutálené v říši obskurna a fantazie.

        Totiž naše horská chata, ve které se již druhým týdnem vegetuje, si trůní uprostřed horské nivy, která se svažuje k úzké proláklině, kterou bystří potok vstříci můstkům a lávkám před historickými domky v Peci pod Sněžkou. Od hlavní cesty je to k bystřině tak slabých dvě stě, tři sta metrů, tedy svah je dosti svérázný, což není synonymum ke slovu rozsáhlý, ale také se to sem docela dobře hodí.

        Ve stráni jsou sem tam vyšlapány úzké pěšinky a jedna z nich končí právě u polorozbořené zvoničky, jejíž drolící se kamení a cihly vytvářejí na potoce malou hrázku. Tak akorát na umytí rukou.

        S Petrem tuto scenérii obhlížíme a nejvíce nás upoutávají dva trámy křížem položené přes zdivo, nad kterým se asi kdysi tyčila špičatá střecha viditelná zdaleka, ne odevšad, odkud by si byla bývala přála, takový horský minaret.

        „Myslíš si, že mne unese?“ táže se Sámoš a zkusmo se na jeden z nich zavěšuje, aby zjistil, zdali mu v případě své plné tíhy nezbuchne na hlavu.

        V trámu to vrže, ale drží.

        „Na hlavu ti nezbuchne,“ říkám a divím se, jak dlouho se Petr vydrží houpat zavěšen jen na špičkách prstů, horolezec jeden.

        „V tom případě mám nápad!“ A Petr mi vysvětluje, že by se mohl na trámy zavěsit jako oběšenec a děti budou muset kolem něj projít a udělat na zdi kří(dou krou)žek.

        „Když se zavěsíš na trámy jako oběšenec, tak se oběsíš,“ říkám mu starostlivě.

        „To máš vlastně pravdu,“ uvědomuje si Sámoš, „ale mohl bych si uvázat z lana jakýsi posed, do kterého bych se bezpečně připevnil a potom by ta smyčka nebyla zase tak nebezpečná. A když bych si přes sebe přehodil ten černý plášť, který jsme použili při levitování, tak to bude vypadat pravděpodobně!“

        „Děti se zblázní strachy.“

        „Bobřík odvahy nemůže být zadarmo.“

        „Stejně je asi rozdělíme na mladší a na starší, abychom to nepřehnali.“

        Zbývá získat souhlas Petra Vaníčka a lov bobříka odvahy je připraven. Petr Vaníček souhlasí v případě, že se nikomu nic nestane.

        „Samozřejmě, že se nikomu nic nestane.“

 

        Ráno u snídaně jsou čerstvě probuzená táborčata stateční hrdinové. V poledne pod pražícím sluncem jsou zpocená a uběhaná děvčata item chlapci ateční hrdinové. Odpoledne při lahodně osvěžující svačině jsou děcka ční hrdinové. A vpodvečer při hlavním nástupu jsou všichni už jenom hrdinové a když se přibližuje večerka a s ní první roušky tmy, zbývají jenom nové, zvláštní pocity na hřbetě a po páteři, že by první stopy strachu?

        „Nebojte se, bude to jenom hrůzyplné,“ ujišťuje je Sámoš, než se vypraví připravit zbořenou kapličku přivítat první vystrašený obličej. My, ostatní, se zatím shromažďujeme na hlavní cestě kousek pod chatou a přepočítáváme děti a ujišťujeme se, že každé z nich ví, co má dělat.

        Po delším čekání, když usuzujeme, že hodina duchů právě dává rány do kostelních zvonů vísek dole v údolích, Petr Vaníček opět svolává děti do jedné kupy, které se mezitím rozutíkaly po cestě nahoru a dolů. Poslední se přibližují (k nelibosti Jirky) Markéta s Láďou.

        „Tak panstvo, vylosujte si pořádná čísla,“ a nabízí jim klobouk pootočený vzhůru nohama (kdo to kdy viděl, aby měl klobouk nohy?), ve kterém se třpytí bíle složené lístečky.

        Děti postupně přistupují a rozechvělými prsty šmátrají v šustící hromádce, aby si vybraly své pořadí.

        „Já mám jedničku!“ zajíká se pojednou jeden chlapec, Deset se mu přezdívá, protože nosí stále jedno tričko s velkou desítkou na zádech. „Tak to abych šel první, že.“

        A jelikož mají všichni vylosováno, Petr Vaníček mu vypaluje rukou znamení na rameno a praví: „Tak nezapomeň, tady tou křídou se musíš na zeď v kapličce podepsat. A raději se v ní ani moc nezdržuj a nerozhlížej, kdoví jestlipak je v ní vůbec bezpečno.“

        „Ho,“ otřásáme se.

        Možná, že nám nevěří, ale přesto všichni napjatě pozorují vzdalující se obrysy prvního šťastlivce, kterak mizí v louce. Děti kolem nás přestávají mluvit a utichají dokonce i zvědavé cikády a potok přestává zurčet. To jak mu celé okolí podvědomě zadržuje dech.

        „Už musí být v půlce cesty,“ kdosi šeptá do strnula. Nehýbe se ani vítr. Večer ztuhl.

        Spíše tušíme, nežli vidíme, že se přiblížil ke zdi kapličky. Zde chvíli jakoby se zdráhal jít dál. Konečně váhavě obchází polorozbořenou stěnu a....?

        „Uááááá !!!!!!!!!!!!!“

        Ozývá se polekaný výkřik, až nám zaléhá v uších. Jsem spokojený, že visící Sámoš zaúčinkoval. Zato obličeje, které mne obklopují, se výrazně připodobňují do barev křídy. „Proč křičel?“

        Po dalších nekonečných minutách se opět na pěšince vyrýsuje vracející se postava, ještě se po právě prostátém zážitku třesoucí.

        „Tak co?“ vítají ho zvědavé hlasy, „cos tam našel?“

        Chlapec se dosud celý třese, ale stejně by nic neřekl, protože to mají ti, co to budou mít již za sebou, zakázané. „Ani se neptejte,“ z něj akorát vypadává, než se svalí pod nejbližší mez.

        „Tak panstvo, další!“ vyvolává Petr dalšího velvyslance. Nyní již všichni vědí, že jsme na ně v kapličce cosi políčili, nevědí však, co to je, a to je dráždí tak, že jim z toho vyskakuje vyrážka na jazyku, jen ho udržet za zuby a neukousnout si z něj příliš veliký krajíc.

        A s každým dalším odvážlivcem se hlasité: „Uááááá !!!!!!!!!!!!!“ s neúprosnou pravidelností opakuje. A co se často opakuje přestává být strašidelné, a i to si uvědomujeme, avšak jsme s tím také od samého počátku počítali, že se to časem zvrhne do obvyklé legrace. Obzvláště, když na pěšinku vyrážejí praktikanti, tak už se ani ono obvyklé: „Uááááá !!!!!!!!!!!!!“ neozývá, jenom výkřiky typu: „Hezkyyyyy!“ a: „Hrůzaaaaaa!“ a podobně, čímž je nám jasné, že se akce chýlí ke konci, však už se také všichni podepsali a teď mezi sebou rokují, jak se jim oběšenec líbil a jestli to byl doopravdy Petr.

        Když je poslední děcko zpátky nahromadě nedá mi to, abych se také já nezašel podívat, jak se to Petrovi vydařilo, kapličku hrůzostrašně vyzdobit a kromě toho musím Sámošovi říci, že jsme již hotovi a možná mu i pomoci ze závěsu dolů.

        Když do kapličky nahlížím, tak přestože vím, co mám v kapličce očekávat, stejně jsem pohledem na visícího Petra zasažen.

        „Jsi to vůbec ty?“

        „Jasně, že jsem to já, a teď už pěkně zdřevěnělý. Pomoz mi prosím tě dolů.“

        Sundávám Petra, o kterého se pokouší zatvrzele vlezlá zima, protože se narozdíl od nás nehýbal, a gratulujeme si „my, blázni ze stadionu“.

 

        Stěhování zpátky na základnu probíhá bez větších obtíží. Podařilo se nám stáhnout všecka-děcka a žádné neztratit. Jaké však budou mít sny, tak zato vám ručit nemůžeme. Dlouho do noci o tom se Sámošem rokujeme.

        Na základně mne očekává také dopis, který mi přinesl kurýr, zatímco jsem si venku s dětmi hrál na strašidla. Nikdo z nás si ho však nepovšiml, protože jsme byli příliš zaujati samo sebou, že sebou.

        Zanechán je na lavici před jídelnou, kde zůstává bez povšimnutí, až do následujícího jitra, kde na něj koukám jako vrána, která se zjevuje nad svou vytouženou snídaní.

        „Vláďo, máš tu od včerejška dopis.“

        „Od Včerejška těžko, já totiž žádného Včerejška neznám,“ oponuji logicky, ale přesto si jej beru k sobě do úschovy, i když jenom za konečky prstů, protože právě teď se mi jeví potáborové časy v lepším světle, a (ne ž)e ztratím Markétu ze zřetele a budu hledět na vrata, kde je ta a ta a ta a ta, že by mi Markéta chyběla?

        „Co říkáte, mám jej nyní rozbalit?“ To se neptám Sámoše a spol., ale vás, milých zednářů, kteří sledujete život ze stejně stimulované lóže i když možná, že sledujeme promítání jen černobíle, ale komu by zase až tak chyběla nějaká ta barva, obzvláště, když se konkrétní situace vyhodnocuje.

        Odpověď zní: „Rozbal jej, až budeš v klidu sám a o samotě,“ což mne potkává, co se týče děvčat, nesouměrně s předcházejícími vzplanutími, poměrně pravidelně.

        Už jsem v klidu sám a o samotě a tak trhám obálku na bílé střípky, které odpadávají od bludných proudů, které táhnou kolem mé hlavně, aby se list uvnitř ukrytý nepoškodil.

        A list je poznamenaný inkoustem uspořádaným do symbolů, které se mohou někomu jevit nesmysluplně:

 

        emý otek zeů tírá,

        očy něhu vrváři,

        ápap íí ío ia: koně una oštáři,

 

        Tyko? ana oní íla,

        ápř imr ranami

        útatá m pp onaj: štěně žídná adámi

 

        Jeno civů nisv írat,

        Tápo oba shvzdm,

        emo zeů ýchis írat: ěsí otář noamy

 

        ale jinému zase uspořádané do nevyřčené básně, jen ji naplnit následujícími rozhovory:

        „Proč jsi mi vlastně, Vláďo, posílal ten pohled?“

        „Protože je Markéta příliš mladá?“

        „A co jsem ti na něj měla asi tak odpovědět?“

        „Dozvím se to někdy?“

        „Můžeš si to zkusit rozluštit...,“ a Anja to pokládá (prozatím za jaké...?).

        Opírám se o zábradlí a kolem mne se žene Markéta takovou rychlostí, že o mne zakopává a svaluje se mi do náruče. Ze sprchy ještě celá oranžová (mokrá) a: „Promiň a dobrou noc,“ se zakoktává.

        No, hlavně, že vím, kde mi hlava stojí:

        (Mezi kameny.)

 

        A obrácený scénář: „Proč jsi mi to vůbec poslala?“ – „Protože jsem netušila, že jsi to byl ty!“ – „A proč jsi tu básničku zkomolila?“ – „Protože jsem tušila, že jsi to byl ty!“

 

Pokračování...