A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Třetí část/ Našla se kytara     ...pokračování

 

  <<  Třicátá šestá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Takový živý organizmus je tato knížka, který se někdy představivosti čtenářů vymyká a jindy je s nimi jedna ruka. A kdo by se chtěl pokusit odhadnout, jak se to vyvine dál, prohádal by poslední rukáv.

        Například v prvním týdnu prvního semestru prvního ročníku nevíme kam dřív skočit. Zapisujeme si jednotlivé předměty do indexu, takové té á šestky modré knížečky, ke kterým časem přibudou (po)drobné (po)známky na znamení složení, čímž budou stvrzeny.

        Některé hodiny probíhají v areálu v Dejvicích a jiné na Karlově náměstí a ty poslední potom Na Albertově v Horské ulici. A někdy je to unikum se za patnáct minut přestávky mezi nimi přemístit.

        S Drakem se pokoušíme vyhledat pana učitele, který nám na chmelu sliboval, že nám umožní založení školní hudební skupiny. I Jiřímu Zaplatílkovi o tom říkám.

        „Tomu nevěřím, proč by to dělal?“ mi na to odporuje.

        „Alespoň se seznámíš s Drakem.“

        „To jo.“

        S Jiřím Zaplatílkem jsem domluven, že pana učitele přepadneme v jeho pracovně s Drakem sami a pak ho budeme informovat. Do té doby si můžeme trochu zajamovat.

        S čímž vyjadřujeme sebeuspokojení. Přesto zbývá vyřešit jeden drobný problém, jsme tři hráči a tři adepti na kytary. Poněkud moc.

        „Nedá se nic dělat,“ pravím posléze, „je to na nás Jiří. Drak to umí s kytarou nejlíp.“

        „No a co?“

        „Ty zase nejlíp zpíváš,“ chlácholím ho.

        „No dobře.“

        A tak si to rozdělujeme následovně: Drak si béře guitar, já si béřu sitár a Jiří fouká do harmoniky.

        „A co piáno?“

        „To až někdy příště!“

 

        Pan učitel z chmelové brigády to samozřejmě nebere, telefony nezvedá, dveře neotevírá a na chodbě dělá, že nás nevidí.

        „S tím jsme museli počítat,“ a: „Poradíme si nějak sami.“

        O tom se dohadujeme uprostřed přednášky, podle počmárané tabule soudě, matematiky. Docent Matušů k nám stojí otočen zády a cosi nesrozumitelně huhlá do tabule. Nerozumíme mu ani slovo.

        Když je tabule hustě popsána i do nejvzdálenějšího místečka, obrací se k nám čelem vpřed a sotva znatelně zašeptá:

        „Jmenuji se Docent Matušů a budu vás vyučovat matematice. Píši velmi nečitelnými symboly a mluvím velmi nesrozumitelnou hatmatilkou, takže musíte zachovávat mimořádný klid, abyste postřehli alespoň něco z toho, co se vám tady pokusím navykládat. Bohužel to nebudete mít jednoduché.“

        Načež zaujímá předchozí pozici, vše smaže, aniž si to stačíme poznamenat, a nerušeně si sám pro sebe pokračuje v dokazování toho, kolik je na světě všelijakých definic a vět.

 

        A při fyzice je to, pokud vůbec možná, ještě horší. Přednáší jí nějaký pan Docent Petr. Je celkem mladý a má fialové vlasy a těhotnou ženu. Když nám to oznamuje, že jí právě odvezl do porodnice a proto se s příchodem na přednášku poněkud opozdil, vypuká aula v hurónský smích a pochybuji o tom, že kdokoliv z nás přítomných tuší proč vlastně.

        K dovršení všeho zlého je v lavici, ve které s Petrem Králíčkem a Honzou Čápem sedíme, vydrápán velmi neslušný nápis, tak vulgární, že se ho zdráhám i jen zopakovat. Pro jistotu ho nahlas nepřečtu, ale jenom přepíšu, takže komu je to proti mysli, spočinout na něm svým čistým zrakem, nechť přeskočí následující řádek:

        „Petr je vůl a žere hovna.“

        Je mi z toho na nic a toto že má být moje milovaná fyzika? Ach Greto, Greto, kdybys jen věděla...

        Petr Králíček se ke mne naklání a říká: „Tak si to tolik neber!“

        Za mnou se chechtá Drak.

 

        A jindy se zase za námi na přednášku přichází podívat Michal Sakař. Má času nazbyt a tak se uvelebuje mezi námi, chci říci mnou a Honzou Čápem, a než se dovelebí stručně mu představujeme docenta Matušů, neboť je zrovna ona výše zmiňovaná matematika.

        „Těší mne!“ houká Michal do ticha, ale naštěstí ho Honza Čáp pohotově strhává do sedadla. „Buď tiše, nebo nás prozradíš.“

        Michalu Sakařovi je to očividně jedno a rozhlíží se nalevo a napravo a chystá se vystihnout ten nejsprávnější okamžik k předání svého dárku. Právě nastává.

        Pan Matušů odkládá křídu do držáku pod tabulí a vrací se ke svému pultu, asi se nám chystá něco veledůležitého sdělit, tedy i my, posluchači, se mimořádně ztišujeme a právě když se pan Matušů nadechne, aby cosi důležitého vyslovil, vytáhne Michal zpod lavice láhev vodky a břinkne s ní o stůl přede mnou. Až se to rozlehne.

        Panu docentovi se údivem div nerozevřou oči, ale kupodivu se nenechává vyvést z konceptu a jenom mezi jednou a druhou poučkou jen tak mimochodem pokyne: „Schovejte to!“

        Což jsem velmi rád udělal.

        Zato Michal Sakař se tváří jakoby nic a kouká se do stropu a Petr Králíček s Honzou Čápem jsou z toho veselí, ovšem nikoliv nad Lužnicí.

 

        Raději bych byl zpátky na brigádě. Ale ne, to není přesné. Raději bych byl někde v koutku s Gretou. Na okamžik se zastavím a pak vyhrknu: „Dopis.“ Napíši jí pisimó. Jupí. Tašku si lípnu na rameno, s kolegy se rozloučím a pádím, až se mi za patami práší. Pospíchám do papírnictví pro ozdobný papír a čerstvý inkoust. Chtěl bych si dát záležet. Opravdu záležet.

        Ale jak začít? Papír se zlatými ornamenty leží přede mnou na stole a já zkusmo vyslovuji: „Milovaná Greto!“

        Chvilku na ten nadpis v duchu zírám a pak ho zavrhuji: „Ne, ten ne.“

        A co třebas: „Drahá Greto!“

        Chvilku na ten nadpis v duchu zírám a pak ho zavrhuji: „Ne, ten ne.“

        A co třebas: „...,“ tak moment, takto bych mohl klidně pokračovat, až do úplného zblbnutí, použiji p(r)osté: „Milá Greto!“ A s tím souhlasím.

        Začínám psát a snažím se nedrápat. Psal jsem již někdy nějaké dívce podobný dopis? Asi ne, párkrát sice Anje, ale to bylo něco úplně jiného. Opravdu to bylo něco jiného? Zkusme si to rozebrat podrobněji:

        Anja se mi líbila a Greta se mi líbí.

        Anji jsem se dotýkal a Grety... ach, tady zatajím dech a raději to nedokončuji.

        A posléze Anju jsem miloval a Gretu také miluji?

        Zatrápené časování přítomných a minulých vět. Takže zpět k tomu dopisu. (A ta srovnávací úvaha mi tedy pranic v ničem nepomohla!)

 

        „Milá Greto, škola vypukla a ty nejsi poblíž. Spadli jsme do ní rovnýma nohama. Tiše vzpomínám na střední školu, kdy hodiny trvaly pouhých 45 minut, jak mi mohly připadat nekonečné? Tady, když přednáška trvá jen 90 minut, tak je krátká. Nevím jak trávíš podzim ty, ale já se bavím chytáním poletujících pavoučků a posíláním po nich pozdravů. Kdybys některého z nich spatřila, tak věz, že jsou všechny určeny jen a jen pro tebe. A ten učitel nás s tou školní skupinou s Drakem také pěkně vypekl, ale stejně jsme nějak plně přezaměstnáni. A musím se přiznat, že začínám závidět kolejákům jejich tvůrčí svobodu, za kterou bych horko ‚domova‘ s klidem vyměnil, asi chápeš. A co ty, jak ti jdou domácí úkoly? Už víte, zda-li a kdy přijedete do Prahy? Čím dříve večer napíšeš, tím dříve se ti zjevím ve snu, a pokud stojí za zmínku, tak nezapomínám, že tě ve společném z nich snad potkám, ovšem pouze usneme-li ve stejnou hodinu! Tak se měj a koho miluji? Vl.“

 

        Ten dopis. Několikrát po sobě louskám a vylepšuji, až jsem s dílkem spokojen. Opatřím ho známkou a adresou a šup s ním do schránky! A ke schránce přijíždí pošťákem vybavené vozidlo, pošťák z něj vyskakuje a bystře schránku vybírá a šup s dopisy do pytle!

        Pošťácké auto zapíná houkačku a řítí se ulicemi hlavního města na hlavní poštu a tady vyvrhává posbírané zásilky na gumový pás. Dopisy projíždějí třídičkou a ten můj vypadává do košíku nadepsaném: „Vsetín“.

        Šup s košíkem do letadla! A letadlo pilotované šikovným pilotem roluje po startovací dráze vstříc mé milované. A jedva se po necelé hodině letu letadlo nad to správné město dostává, pilot vyhazuje krabičku se zásilkou na padáku a v něm letí i můj dopis Gretě vstříc. A šup s tím dopisem do schránky u jejich domku!

        Takto nějak zhruba si to v duchu představuji, když před oranžovou schránkou s nepřítomným výrazem postávám. A asi si budu muset dát na čelo studený obklad, když si to tak vykládám.

 

        Jiří Zaplatílek se může potrhat smíchy. Právě jsem mu to dopověděl, co se mi na chmelu přihodilo. Ale naštěstí mu to nevadilo, protože se z kopce jelo. Na volnoběh, vysmahnul jsem sólo.

 

 

 

 

  <<  Třicátá sedmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Greta se žene ze školy domů v takovém tempu, že si ani nestíhá v šatně zavázat neposlušné tenisky tak, aby se jí při vystupování z autobusu nepřišláply. Výsledkem je kotrmelec. A pospíchání k rodinnému domku, kde se za oknem tetelí její dvě malé sestry radostí, že jí zase mohou seběhnout k vrátkům naproti. „Greta se vrací!“

        Greta si jich všimla již v okamžiku, kdy se šťouchaly za záclonkou lokty a tak není překvapena, když je vidí přibíhat s rozevlátými sukýnkami v ústrety.

        „Komu přišel dopis z Prahy dneska?“ praví rozpustile jedna.

        „Nikomu!“ praví rozpustile druhá.

        „Ha, ha, ha,“ doplňují se unisono a utíkají se obě schovat do kůlny na dvoře.

        „Vy potvory,“ neodpustí si Greta.

        Sestřičky se málem zalykají smíchy a Greta vykráčí beze spěchu do domu a v něm do svého útulného pokoje a: „Milý Vláďo, dáváš si na čas,“ jí vytane na mysli, když odhazuje tašku do kouta za dveře, jako obvykle, kde nepovšimnuta zůstane, až do zítřejší snídaně. Naštěstí ví od Lenky, že Drak jí zatím také nepíše. Utěšuje se rádiem Luxembourg, dřív než přijde mamka.

        Mamka, sotva vchází do dveří, volá na Gretu: „Přišel?“

        Greta houkne dolů: „Nepřišel!“ a dál klátí ve vzduchu nohama, povalujíce se na posteli po břiše.

        Jenže hned zítra jí čeká ve škole nemilé překvapení. Jen co se vřítí Lenka do třídy, hrne se ke Gretě a mává na ní žlutou obálkou. „Podívej, Drak mi napsal! A co Vláďa tobě?“

        No coby, to se dozví až od sester po návratu domů. Celé vyučování se tiše modlí a dokonce je odhodlána mi napsat první, pokud to zase nedopadne.

        „Dobře, dobře, vždyť už letím,“ vrčí pilot, co veze moje psaní.

        A Greta se možná bojí pospíchat a možná, že ne, autobus však ujet nenechává a jako pravidelně s ním do své vísky cestuje. Ze Vsetína to trvá patnáct minut a to jí to panečku uběhne!

        Ošlapaný chodník jí od zastávky navádí do zátočiny silnice, za kterou jejich dům vykukuje a už zdálky je patrné, že se něco děje. Střecha totiž nadskakuje.

        Skokem stojí na prahu a: „Kde je?!“

        Ale obě malá děvčátka divoce skotačí na schodišti i jinde a s rukama nad hlavou předvádějí indiánské tance, (i na Moravě mají Komanče), a radostně s úšklebky sdělují: „Máš ho v pokoji na stole!“

        Greta k němu vyráží s oběma sestřičkami v patách, ale před nosem jim zabouchne. „My to chceme také slyšeti!“ protestují za dveřmi.

        „Kušujte!“

        A Greta trhá obálku na dva kusy a dává se do čtení. Hltá moje písmo asi jednou až dvakrát za sebou, když tu se pohne klika a do pokoje vstupuje její máma.

        „Spokojená?“ ptá se.

        Greta kývá hlavou: „Mm-hm“ a máma jí po vlasech pohladí. Sedá si na pelest její postele a optává se: „Mohu se také podívat?“

        Greta vytřeští oči a v tu chvíli, jako když do ní střelí, vyráží ze sebe: „Ne, to ne!“ a vybíhá z pokoje nejkratším směrem do koupelny, kde se zamyká a tady konečně v klidu můj dopis políbí. A to se mi líbí. To se mi líbí. Jen škoda, že o tom nevím.

 

        O půlnoci se dává Greta do psaní odpovědi. Je zakuklená pod dekou a při baterce tvoří svoje vlastní poslání. Kéž se jí povede. Vydrží to až do dvou do noci a pak vyčerpáním usíná. A zpola popsaný papír nocuje v záhybech její noční košile. Ráno ho v nohách pomuchlaný nalézá, „No nazdar,“ ale nemá čas jej přepisovat a tak se jen na poslední stránku po krátkém zaváhání „Líbá tě Greta,“ plničkou podepíše, a do rukou poslů dobrých zpráv jej odevzdává. Poputuje pravděpodobně stejným způsobem, jak už bylo dříve vylíčeno. Pravděpodobně úplně stejným způsobem.

 

        A zatímco bude dopis putovat, povíme si něco hvězdárně a o záležitostech s ní spolčených.

 

        Mne a Honzu Honzislava čeká na podzim první služba. Přihlásili jsme se na ní se statečnem v srdcích a zvědavostí v hlasech, ještě před chmelovou brigádou, z čehož vyplývá, že se na hvězdárnu nastěhujeme v pátek odpoledne a teprve v neděli pozdě večer ji vyklidíme. V průběhu této doby budeme lidem ukazovat objekty.

        V pátek to probíhá bez problémů, poněvadž je kompletně zataženo. Hvězdy jsou zaryty do černé náplasti, od které se odráží oranžová pouličních svítilen. Taková mléčná mlha. Objektivy dalekohledů zaostřujeme alespoň na Petřínskou rozhlednu, aby z toho, kdyby někdo přišel, nějaký zážitek měl. Zhruba uprostřed konstrukce rozhledny je totiž nalepena samolepka, kterou vydává naše hvězdárna u příležitosti své prezentace a traduje se, že jí tam kdysi umístili dva bývalí demonstrátoři při jednom obzvlášť povedeném nočním pozorování. V okuláru je vidět jako na dlani.

        Alternativně bychom mohli zaostřovat také do oken ložnic Petřínských kolejí, ale to je vedením hvězdárny přísně zakázáno.

        „Nic se neděje.“

        „Nic,“ přisvědčuji.

        „Řekl bych, že nikdo nepřijde.“

        „Také bych řekl.“

        „Zítra bude doufejme živěji.“

        „Také doufám.“

        (Jen aby nebylo živo, až moc.)

        Zřízenec uzamyká vchod do hvězdárny a my se ukládáme v klubovně ke spánku. Je nás tu celkem šest, kteří nocují. Dva dospělí zaměstnanci, ti ovšem ve svých kancelářích a čtyři demonstrátoři, ti v klubovně.

        Normálně, kdyby bylo jasno, by právě teď, po odchodu návštěvníků, začalo největší živo. Pozorovalo by se jak o závod, až do prvního ranního rozbřesku. Takto však po krátké diskuzi usínáme.

 

        Ráno sebou musíme hodit. Otevírá se v deset a tak máme co dělat se nasnídat, jakž-takž se upravit a připravit kopule. Já s Honzou budeme obsluhovat 37cm zrcadlový Maksutov-Cassegrain v západní kopuli a naši kolegové budou obsluhovat klasický refraktor s průměrem hlavní čočky 18cm a ohniskovou vzdáleností přes 3 metry v hlavní kopuli. Odpoledne budeme muset obsloužit také přednáškovou místnost, kde se promítají přírodovědecké a dobrodružné filmy, a pokud se nahromadí více lidí na chodbách a ve foyer, potom budeme muset provádět výklad k fotografiím na výstavce, to aby se lidé nenudili, než se protlačí k dalekohledům do kopulí.

        Neseme si sebou pití. Po krátkém točitém schodišti.

        „Otevřu průzor,“ oznamuji Honzovi.

        Honza zatím odstraňuje dekly z tubusů přístroje. Venku je polojasno, ale slunce je vidět, pouze občas přes něj přejede nějaký ten mráček, ale to se dá vydržet.

        Honza zapíná krokový motorek a zaměřuje dalekohled na sluníčko. Přesvědčujeme se, že po jeho povrchu pluje asi tak pět skvrn a tak bude o čem vyprávět. Pozoruje se samozřejmě přes sluneční clonu.

        Ale popravdě řečeno, přiznejme si upřímně, že takto položené popisování zavání přinejmenším zíváním, pokud ne rovnou nudou a tak se to pokusíme poněkud rozpohybovat.

        Totiž jak tak s napětím očekáváme prvního návštěvníka, kterým se stane ten dotyčný nešťastník, který si první u pokladny zakoupí řádnou vstupenku, rozlehne se pod námi vrznutí peřejí a zaskřípění prvního schodu pod dotekem čísi ho kroku.

        Někdo stoupá točitým schodištěm k nám nahoru a první, co zahlédnu ze své pozice, umístěné na kovové zábraně, je široká krempa pánského klobouku. Takže kovboj.

        „Nazdar Anjo!“

        Honzovo suché konstatování mne málem shodí ze židle.

        „Nazdar kluci, co tady děláte?“

        „Sloužíme lidu,“ říká Honza a já nic neříkám, protože se nemohu vzpamatovat z jejího zjevu, který je tím posledním, co bych tady očekával.

        „A co ty tady děláš?“

        „Ale, mám službu příští týden, tak jsem si to sem přišla omrknout.“ A pokradmo na mne vrhá pohled, který si sice koupila již v létě (v Paříži), ale doposud se ho neodvážila odeslat.

        „To je sice fajn, Anjo, ale tvoje blues mám momentálně za sebou.“

        „Tak mne (s)pusť se alespoň podívat.“ A Anja kolem mne hbitě proklouzává k připraveným okulárům. „A kde máte slunce?“

        „To je ten pomeranč.“

        „Aha, ale máte na něm skvrny.“

        „My víme.“

        Anja se narovnává a říká: „Myslím, že vám jde práce.“

        Vskutku. Ve stopách Anji přicházejí první zvědavci a Anja poodstupuje, aby jim udělala místo.

        „Proč neodchází?“ si pomýšlím v tom prostoru, kterému Anji kukuč suverénně dominuje a já nevím, kam bych se před ním uschoval a nevím, jestli Anja ví, že já nevím, jestli si to uvědomuje!

        Záhy se vytváří malá fronta. Lidé zvědavě přikládají střídavě levá a pravá oka k okulárům, pokyvujíce hlavami, a převážně v nich nic nevidí, protože povětšinou nevědí, co v nich mají viděti. Pokoušíme se jim to, za souhlasného přitakávání Anji, vysvětlit.

        „Víte, to slunce v tom okuláru zabírá prakticky celé zorné pole, takže ta oranžová barva, kterou tam vidíte a která se jakoby chvěje, tak to není jakési barevné pozadí, ale to je ten sluneční povrch, přesněji řečeno fotosféra. Chápete?“

        „Nechápeme!“

        „Já ano,“ říká jeden malý hošík, který přišel se starším pánem a Anja ho za odměnu pohladí po vlasech.

        „Proč neodchází?“ si pomýšlím ve volné chvilce, vždyť za chvíli bude poledne a já potřebuji očekávat odpověď na svůj první dopis. Co v něm asi bude?

        Anja, když nahlíží, že s námi žádná další legrace nebude, (Honza to sám nezachrání), posléze schází dolů do chodby podívat se na výstavku, co se na ní děje.

        Nic.

        Gong. Je dvanáct hodin a zavíráme. Polední přestávka trvá až do dvou. (A to tu, Anjo, po celou tu dobu s námi pobudeš?)

        „Raději to zatáhneme,“ říká mi Honza a hned se chápe díla a já mu dávám za pravdu, neboť nad námi mraků přibývá a slunečního svitu ubývá a obáváme se, že se spustí lijavec.

        „Tak se pojďme najíst.“

        Probíhám spojovací chodbou co nejrychleji, abych náhodou nepotkal Anju, která se zde někde potlouká a honem, honem se uschovávám v klubovně. Uf, to jsem si oddychl, že jsou za mnou dveře do chodby pečlivě uzavřené.

        „Já bych to neviděl Láďo tak růžově, podívej se na to, koho to tu máme uhnízděného,“ povídá mi Honza.

        „Máme tu mne,“ s úsměvem s ním souhlasí Anja usazená za stolem nad rozevřenou knihou. A já si v duchu přeříkávám to blues pro ujištění, že se ještě rýmuje.

        „Proč si nesundáš ten klobouk?“ ptá se jí Honza.

        „The Family of Král,“ je jediné, co mu na to odpovídá.

        A tak tu sedíme proti sobě a těžko říci, kdo na koho více zírá, já s Honzou živíce se jogurtem a Anja literou slova, co z knížky před sebou odezírá.

        „A proč nejsi doma?“ odvažuji se i já nečekaného optání.

        „Vadím ti tady?“ říká zpytavě Anja.

        „Ne, samozřejmě, že ne...“

        Nějak jsem přes ten chmel pozapomněl, jak jsou karty rozdány a kdo má co říkat. A tak se nechytám stébla ani v žitě, natož teďka v našem bytě.

        „To bych do tebe neřekla?“

        „Přednášky a cvíka.“

        „Cože?“

        „To nic, to mi jen tak utekla poslední dobou mezi prsty unavená věta, osamocená je ta.“

        A na to Anja nic neříká, jen zírá. Lepší odpověď totiž ode mne doposud neslyšela, která by lépe vyhovovala jejímu vkusu, byť určená jinému kusu, což netuše, otřepává se.

        „A já sů už na cestě,“ hlásí se dopis od Grety.

        „A já chodím s Renatou do speciálek,“ hlásí se Honza Honzislav, „abych nezapomněl dodat.“

        „No to mne doopravdy potěší. A jak vám to spolu pracuje?“

        „Renata dobře tancuje.“

        „Já vím, to si ještě pamatuji.“

        „Tak moment, o kom je to tady řeč?“ vkládá se nám do toho Anja.

        „O jedné dívence, se kterou jsem vytvářel dvojici v tanečních.“

        „O jedné plavkyni.“

        O řecké bohyni...

        Honza Honzislav zrozpačití, z čehož mne zadostiučiněním vnitřní přetlak nutí k vytí. Vždyť jinak mne jeho suverenita občas válcuje do nepřežití.

        „To se kvůli ní chováte asi hodně hezky?“ neodpouští si další poznámku Anja.

        „Samozřejmě,“ říká Honza opět pevně usazen na rozkročených nohou.

        Anja vrtí hlavou a zahloubává se do své literatury čím dál, tím hloub.

        „Aby se neutopila,“ poznamenává ke mně Honza.

        „Básník by mi když tak hodil záchranný pruh,“ špitne Anja a už se ani nehne.

        A já se přeorientovávám.

        Zmatek lehne.

 

        Ani odpoledne se počasí nevyčasí, spíše kapánek víc zvlhne a když se temné mraky přesunou přes území Prahy, je uvnitř v místnostech zralo na rozsvícení.

        Vzhledem k tomu, a i čemusi ostatnímu, je hlavní kopule uzavřena a těžiště činnosti se přenáší do přednáškových sálů a za průhledná skla instalovaných vytrýnek. Ani jsem si nevšiml, kdy Anja odešla, a tak jsem nemohl manifestačně odhodit balvan zavěšený na srdci a tak ho nyní jen opatrně na zem pokládám v domnění, že by se mi mohl někdy příště hodit.

        Druhý den sice bravurně zvládáme, ale na hvězdokupy, mlhoviny, dvojhvězdy a galaxie jsme si zatím ani nezaostřili.

        „Možná v neděli.“

        „Možná.“

        A noc ze soboty na neděli je ještě klidnější, než ta předchozí.

        A v neděli dopoledne jsem probuzeni mohutným deštěm a vichřicí a rodiny s dětmi zůstávají doma a na vycházky nevycházejí, „Čím dál, tím lépe.“

        Hrajeme v klubovní místnosti karty.

        Do večera se to přežene.

 

        Tak alespoň v neděli večer. Konec mraků, konec bouřek, konec deště. Sláva, pojďte všichni vzhůru do kopule, zahajujeme noční divadlo. A ze zvědavců se záhy zformuluje obecenstvo a my už zase všechno seřizujeme a štelujeme, aby se představení s odezvou setkalo, konečně je zaaretováno a začínáme.

        Přehlídka noční oblohy. Prvním zaostřeným objektem je planeta Jupiter. Hezká, barevná, s rudým okem a čtyřmi tečičkami okolo, které představují čtyři největší, tzv. Galileovské měsíce. (Ten šikula je totiž objevil, kdysi dávno před námi, moderními lidmi.)

        Další zajímavostí jsou M45, tzv. Plejády neboli Kuřátka, asi 130 jasných, rychle rotujících hvězd, které vznikly společně a společně nejspíš i zaniknou, a kolem kterých se tvoří těžko průhledné mlhoviny.

        Pokračujeme zaostřením na M1, Krabí mlhovinu, pozor, ať vás nekousne do oka, až na ní budete zírat, jinak také pozůstatek po výbuchu supernovy asi tak před tisíci lety (a jak to mohu vědět? Koukejte si svého hledět a nezkoušejte objevovat nové světy!)

        Zajímavá je také otevřená hvězdokupa M35, viditelná i prostým okem venkovana i Pražana, ovšem pouze jako slabý mlhavý obláček, zatímco po zvětšení se vyklube asi 120 hvězd!

        A tak se dá pokračovat, až do desáté hodiny, kdy se hvězdárna zase vyprázdní. Vyčerpáni klesáme tvářemi do hvězdářské ročenky. Těch údajů, co jsme vychrlili, by vydalo na dvě žluté kačenky, se kterými bychom si doma ve vaně asi pěkně pohráli. Už se nemohu dočkat, až své první zážitky z víkendového pobytu na hvězdárně vylíčím v dopise Gretě.

        Když si na ní vzpomenu, hned si do kroku poskočím a: „Co ti je?“ diví se Honza Honzislav a tak mu připomínám svou prázdninovou krásku, ale: „No jo, máš to blbý, že žije až ve Vsetíně, to já mám v Praze Renatu,“ – „A kdo ti jí asi dohodil?“ – „Dovol, abych se zasmál, ty sis jí nikdy ani nevšiml,“ a takto zabráni v družný rozhovor celí rozčilení obíháme Střešovickou vozovnu a tady to někde bude, tady Honza bydlí.

        „Počkám s tebou na tramvaj,“ říká Honza, jako vždycky a tak ještě přebíháme dvě ulice na Hadovku odkud mne první, která přijede, odveze o tři stanice výše na Červený vrch.

        Zlatý Honza.

 

        „Jaká byla hvězdárna?“ vítají mne doma.

        Nezbývá, než vylíčit nechtěné trampoty s počasím a o Anje se pečlivě nezmínit ani slova.

        „Jenom pro jistotu, nějaký dopis se ve schránce náhodou neobjevil?“

        „A proč by se tam mněl nějaký dopis náhodou objevit, ty si snad s někým dopisuješ?“

        „Chrmpf,“ zamumlám a odkácím se ke kytaře.

        „Vždyť je sobota a neděle,“ slyším přes vrzání kytary z vedlejšího pokoje.

        „Greto, chci tvůj dopis!“ rázně bouchám pěstí do péřového polštáře a stěhuji se do svého rohu oddat se vůli připravených snů, které bude pro tuto noc expedovat snová říše. Kéž by byly o ní. To neovlivním. Zvoní.

 

        Stále jsem si nezvykl na změnu ranního cíle, místo do Betlémské ulice, na přednášku do Dejvic. Je to ovšem příjemně blízko, pouhých deset minut, bohužel jenom dvakrát týdně, zbývající tři dny je nutné se dopravit až na Karlovo náměstí, a to vyjde s Betlémskou ulicí na stejné peníze.

        Z tlačenice na schodech se ke mne řítí Drak s vítězoslavným úsměvem a v ruce třímá, hádejte, úhlednou dopisní obálku, a křičí: „Je od Lenky! Je od Lenky! V pátek mi to přišlo.“

        „No a?“

        „Neboj se,“ poplácává mne po ramennou, „třeba tě Greta nenechala,“ a bezvadně se zubí.

        Naštěstí přichází docent Petr a tak se poskládáme do lavic a výuka fyzi(c)ky může započít.

        „Co ti píše?“ ptám se ho nenápadně.

        „Normálně, takové ty holčičí blbosti, chceš se podívat?“

        „Ne, děkuji,“ tedy Draku, ty my ale děláš u čtenářů pěknou ostudu.

 

        Pondělní dopoledne je krátké, (narozdíl od úterního, středečního, čtvrtečního a pátečního) a tak úderem dvanácté hodiny jsme od přílivu nových informací vysvobozeni a chvátáme za svými cíly. Kolejáci na koleje a Pražáci do domácího kroje, který je od svých spolužáků odděluje. A mým cílem je domovní schránka v otlučeném suterénu, před kterou dostávám trému, jak jen se v ní nějaká obálka vyjevuje.

        I tentokráte se vyjevila. Z jemného bleděmodrého papíru prostoupená neznatelnou vůní. Nadepsaná: „Pro mne.“ V prstech jí mnohokrát převracím, abych se přesvědčil, že „mne“ jsem skutečně „já.“ Kdy ji otevřu? Kdy ji otevřu? „Až po běhání!“ si odhodlaně odpovídám. (Na nevyslovenou otázku.)

        Běhání na pozadí vysněného obrázku, který dopis od Grety vyvolává, je Picassovo plátno na druhou, stejně rozpolcené mezi hranou rozkoše a úsilí ukryté v barvách na poslední metě, jen jí dosíci.

        A nohy v letu nad krajinou, celé vařící.

        Z původních rekordů stávají se staříci.

 

        Do bytu se vracím jako lavina s touhou dopis přečíst si. Hupky dupky do koupelny a šipku do vany. Tady nikým nerušen vytvářím si vodní zákoutí, ve kterém do obálky ukryté pod ručníkem nahlédnu.

        Odlepuji jeden z jejích růžků a ajta, ajta, sladký cípek dopisního papíru udělá na mne: „Kuk!“ Hned po něm čapám, aby se mi třeba neschoval za nejbližší myšlenku, která by mi mohla uniknout při rychlém čtení, a proto zpomaluji veškeré objevovací dění.

        Objevuji úvodní vír vzpomínek: „Ahoj lásko!“ mne oslovuje, což mne nutí schladit hlavu pod vodou a po vynoření pokračovat v hltání každého jejího slova, jak příjemné je stonat touhou po všech těch řádcích zaplněných jejími písmenky, obtištěných z dívenky odhalených zpola.

        Dočítám se jak se se ségrami každý den přetahovala o očekávanou informaci, zda jsem jí již napsal alespoň pozdrav a jak si to ověřovala ve škole u Lenky a že Drak jí také nepíše a jaká je to škola hrozná, plna nudného učení a že o výletě do Prahy zatím nic nevědí a že jí strašlivě moc chybím a že líbá tě Tvá Greta.

        Což se jí úspěšně daří. Vždyť hořím.

        A abych nesetrvával ve vaně podezřele moc dlouho, tak provoněný dopis zahalím pod čistou osušku a po vyklouznutí z vody a utření těla se odebírám na své místo ke kytaře a zkouším jí o tom zazpívat tak, jak to Greta vždycky chtěla.

        Zpívám neuměle, ale o to více směle, je potřeba zpěv zamotat tak, aby se vešel do mé odpovědí, kterou chci zplodit, dokud se ještě cítím skvěle. Ten pocit po vyčerpání zásob energie během následující chvíle pomine a tak jí musím ještě za tepla odpověď naškrábat, no, snad ho přečte, copak přečte, ale porozumí a o tom je to celé náhle vzplanutí, které zapříčiňuje kladné vinutí po mém world-wide zpřístupněném relé.

        Greta určitě pochopí, jak ji chci napsat, že mne potěšila její zpráva o novinkách z jejího domova a že mne naladila kytaru do tóniny, kterou jsem jen zřídkakdy z dálky pozahlédl, natož poznal dříve než poprvé promluvila a já to nevzdal, a tak přijeď a navštiv Pragu, ať tomu dáme za pravdu a i já jsem jí pusu poslal.

        Korespondenčním lístkem, má dopisní úpravu, úhledný balíček, dopraví ho messenger.

 

        A tím se spouští úplná lavina výměny pozdravů, vzdechů a dlouhých slov. Spolčených do jednolitých vln. Jen kdyby neexistoval ten trn, poskládaný četností možných kontaktů do chatrných krov, který nemůže udržet ten rozestavěný dům.

 

        Ale pilot přepravující naše zásilky má opravdu p(i)lné ruce práce a dělníci na třídičce nás opravdu z plna hrdla nenávidí. A Miloš mi říká: „To nevadí, to oni jenom závidí!“

 

 

 

 

  <<  Třicátá osmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        „A my ti také závidíme!“ překřikují se Gretiny malé ségry. „Já víc!“ – „Ne, já víc!“ a mlátí se polštáři přes obličeje, až péří létá v jednom velikém krupobití, no a snad je Greta zastaví, než si vyškrábou oči a: „Kdyže nám ukážeš tu jeho fotku?“ – „No to je právě to, že já jsem neměla doposavad odvahu mu tu svojí odeslat, takže přehlídka se nekoná,“ ale to jim nepřekáží pokračovat v nelítostné pranici, „Ach jo,“ svěřuje se Greta skříni v předsíni, než je tam rozdováděné zanechá a odchází na ranní autobus.

 

        Tou dobou já ještě vyspávám, neboť se rád vystříhávám každého nadbytečného ranného vstávání a jelikož začínáme cvičením statiky v Dejvicích, tak to i s přispáním spolehlivě stíhám.

        „DobrýdenPosaďtesekolegovéPanBrandl?“

        Jako obvykle na nás zadrmolí mladý asistent, který řídí naše vyučování na katedře statiky a kinematiky.

        Posléze vyjmenovává všechna naše jména, (která jsme si kdy dali) a u každého z nás si udělá krátkou čárku na důkaz jeho přítomnosti v učebně.

        „Doufám, že máte od posledně spočítány ty rámy?“ táže se nás na domácí úkol. A naše spolužačka, to jsem ještě neříkal, že s námi do kruhu chodí také jedno děvče?, statečně odpovídá: „Já jsem to ještě nestihla, já dneska ještě nemám rámy.“

        „...krámy,“ jako duch ozvěnou opravuje Franta Hodan a my ostatní se hádáme, kdo se více červená, zda-li pan asistent, nebo naše dívka.

        „Ó jak jsme hnusní!“ znechuceně se obdivuje Honza Čáp.

        „Ó jak jsme hnusní!“ znechuceně se obdivujeme i my, hoši statní.

        „Honzo, kdy už konečně něco nafilmujeme?“

        „Až mi dodáš scénář!“

        „Tak tady je!“ a prásknu před ním stohem vymyšlených záběrů, což Honza kvitu jediným spotem: „Obdivného hvízd!“

        „No vida, vida, kdo by to byl řekl, že sebou takhle hodíš...“

        „Noční potíž.“

        „Konečně budu režisér!“

        „Doufám, že mne pozveš na premiéru?“

        „To si někam napiš, že pozvu, ale teď už se nemohu zdržovat povídáním si s tebou, musím bez meškání utíkat, abych se nezpozdil s natáčením!“ A Honza si utíká domů pro svojí zbrusu novou kameru a já si utíkám domů pro svůj zbrusu nový dopis od Grety.

        Lebedí si v kastlíku a když ho z něj vysvobozuji seznávám, že ten dopis je vlastně telegram. Obsahuje následující sdělení:

        „Vlado muj mily stop ver tomu nebo never stop ale prave sedime v rychliku na Prahu stop za okny krajina ubiha rychle stop a ja se tesim, ze mi prijdes na nadrazi naproti stop je nas cela banda stop a budou to asi nejdulezitejsi tri dny z podzimu stop tak se na (m)ne priprav stop jo a abych nezapomnela prijedeme v 16 hodin na treti nastupiste stop tvoje Greta stop, stop a tecka.“

        „V 16 hodin a třetí nástupiště,“ opakuji si nahlas, „to bych ještě stihl, ale na které nádraží?“

        Obracím stránku na druhou stranu a nacházím doušku:

        „P.S.: stop kdybys to nahodou nestihl stop ale opravdu velikou nahodou stop tak bychom se mohli stretnout zitra na Vaclavskem namesti stop u nejakeho klenotnictvi stop moc to tam sice neznam stop ale predpokladam, ze tam nejake mate stop a zase v 16 nula, nula stop P.P.S.: dopis nasleduje go.“

        A skutečně, vzápětí se dostavuje dopis s obvyklou vůní, která nezaměnitelně Gretu ohlašuje. Chvatně otevírám i tento a pokračuji ve čtení, tentokráte s veškerou interpunkcí tak, jak to má být:

        „.... přijď prosím tě na to nádraží. My se tam vyhrneme z vlaku a já tě doufám někde poblíž najdu. Z nádraží půjdeme hned na ubytovnu, někam za Národní divadlo, Stará zbrojnice – TJ Slovan, nebo tak nějak se to tam prý jmenuje a po ubytování se půjdeme projít večerní Prahou. Nechtěla bych se procházet sama. Jaké je počasí v místních končinách? U nás na horách je sníh. Ve městě je samozřejmě zatím břečka. Ségry už chtěly vytáhnout saně –zamítnuto – že mne tak zlobily. Dopis pošlu radši expres, abych měla jistotu, že jej obdržíš včas, a pošlu ti také telegram. Tak na sebe nedej čekat, neboť už se těším na Tvůj kukuč! Greta...“

        „Greto...“

        „Škoda, že jsi nenapsala, na které nádraží to přijedete, nebo přesnější adresu té zbrojnice...“

        Uspořádávám si plán. Už ho mám. Mohu si vybrat jedno z pražských nádraží, které mají alespoň tři nástupiště a vyhlížet rychlík, jak se řítí z tunelu. Ale nemám jistotu, že si vyberu to správné a navíc už je půl čtvrté a to stihnu tak akorát do Dejvic a tam o mezinárodních rychlících sotva kdy něco slyšeli.

        Nebo to vydržím až do zítřka a zkusím se s ní potkat na tom Václavském náměstí. Potíž je v tom, že na Václaváku jsou klenotnictví nejméně tři. A náměstí je tak rozlehlé, že pochybuji, že je všechna ohlídám.

        A za třetí se jí mohu pokusit vyhledat na té ubytovně, však mi její učitelky pomohou. Výbor dobré vůle vyhlídky, jedna lepší, než druhá.

        Je tři čtvrtě na čtyři, na to nádraží to nemá cenu. Musím podstoupit zítřejší plán.

 

        Zítřejší plán se mění v dnešní úderem první ranního zvoníku v harašícím budíku. Odhodlaně se na něj připravuji, vždyť možná spatřím po dlouhé době (měsíci, ha!) Gretu. Jenom co si odbudu přednášky a také jedno cvičení z matematiky. Ono je totiž moc důležité procvičovat odpřednášenou látku. O tom by vám mohl vypravovat kdekterý spasitel naložený v láku.

        V poledne chvatný oběd v menze a následuje stresový přesun na Karlovo náměstí. Tady ta budova je totiž mnohem starší, než ten areál v Dejvicích a proto ten kámen a vysoké stropy. Na Václavské náměstí jsou to odsud jenom tři stopy. Budu po něm pobíhat, jako highway patrol po americké dálnici.

        A když vidím ty davy lidí pr(o)udit kolem, propadám beznaději pramenící z paniky, že kormidelníci, se zase v mlze ztratili. A nikde žádný lodivod. A klenotnictvích je tu požehnaně a já netuším, které z nich si asi vybere, aby na mne čekala.

        Zatím jsem ovšem v klidu, neboť jsem tu o půl hodiny dříve. A tak zbývající čas věnuji pečlivému studování obalu výloh. Tu studuji jednu a tu studuji druhou a s každou přibývající minutou odhaluji pravdu krutou, že tímto způsobem nemám žádnou šanci.

        Co vymyslet?

        „Nemusíš vymýšlet nic!“

        „Oh!“ s trhnutím dělám čelem vzad a, vlažení po těle, je to ona, pomlčka, Greta.

        „Věděla jsem, že se nemineme.“

        „To jsi věděla víc, než já.“

        „Kampak půjdeme?“

        „To záleží na tom, kolik ti dali volna?“

        „Asi tolik,“ a Greta roztahuje ruce daleko od sebe, aby mi ukázala, jak je na škole nezávislá.

        „Jsi to ty,“ říkám si humorně naladěn.

        „Jsem to já a chci ti dát pusu!“

        A k tomu nás nemusí nikdo dvakrát pobízet, tož přestáváme dále otálet a do náruče si padáme. Konečně se naše dechy propojí do roztouženého milence a asi jsme spadli z kredence, když se domníváme, že na přežití celého večera nám postačí jen půl pence.

        „V Tuchořicích to stačilo!“

        „Já vím, ale tady nejsme v Tuchořicích, tady jsme v Praze.“

        „Víš co,“ pokračuji, „jestli se chceš projít, tak to vezmeme přes Karlův most na Malou Stranu a tam si najdeme nějaké útulné hnízdečko.“

        „Útulné hnízdečko, jo?“ opakuje po mne Greta, až se v ní blízká slova protahují ve významná motta. „Holky ze třídy mne varovaly, když jsem jim říkala, že jdu za tebou, ať si přidám pozor ke své lehkovážnosti, aby se mnou nemusely v zimě běhat po gyndě.“ A vesele mne zespodu pozoruje, co já na to. (Také Vás vždycky holky pozorují zespodu?)

        „Ale prosím tě,“ máchám rukou a tak tedy mne Greta kolem pasu objímá, až se ze strany roztomile přitulý a já jí také paží obchvátím a opouštíme místo před klenotnictvím, kde nás po celou tu dobu pozorují prodavačky skrze sklo výkladu. „Ti se mají...“

        ... asi rádi, když se městem tiše klátí...

        „Podívej, Hradčany,“ ukazuji jí známý pohled na známé sídlo četných králů a ostatních kašpárků velikánů.

        „Hrozné,“ odpovídá.

        „Příšerné,“ souhlasím, „a což teprve až ho večer osvítí žárovčičky, to bude jako z Lega™ postavené puzzle.“ A nad námi svítí nejsvětější panorama a Greta poskakuje jako kůzle.

        „A kde máš to hnízdečko? Začíná mi být chladno.“

        „Však jen pojď, už je to jen kousek.“

        Procházíme skrz Malostranskou mosteckou věž Mosteckou ulicí na Malostranské náměstí, dobrý, že? A zde zatáčíme Nerudovkou do kopce a po pravé straně se zjevuje vinárna U housliček. Nevím, jestli jsem to už někomu vyprávěl, ale kdysi jednou (loni) nedávno na střední škole se nám nechtělo s Honzou Čápem na odpolední vyučování a tak jsme sem zapadli na jeden, dva, či více džbánků vína. Honza v domnění, že peníze mám já. Já v domnění, že peníze má Honza. To to hezky vypadalo, když jsme potom při placení obraceli kapsy naruby a pro vyrovnání účtu použili poslední desetník. (Honza musel použít i poslední pětník.) Od té doby máme toto místo v oblibě a jsme tu vedeni jako obzvláště vznešení hosté.

        Při vstupu do lokálu to Gretě vyprávím a tak způsobuji, že když nás číšník uvádí k příjemně ukrytému stolku v rohu za rohem, Greta se ještě usmívá tak, že není schopna číšníkovi poděkovat za zapálení svíčky na hezky vybraném místě.

        „Tak se posaď.“

        „Ale naproti tobě to máme k sobě daleko.“

        A tak se přisouváme po lavici, co nejblíže k sobě, až se pod lavicí, co lze více, dotkne.

        Greta si jednou rukou kadeře podpírá, až odhaluje náušnice. „Ty jsi v létě neměla, viď?“

        „Ne. Vzala jsem si je až nyní pro pobyt do Prahy, na tvou počest.“

        „Tak na zdraví.“ Přiťukáváme si orosenými sklenicemi, ve kterých se pomalu rozpouští uplynulý měsíc mezi chmelovou brigádou a Gretiným příjezdem do Prahy. Jakoby se nic nezměnilo. „Jsi pořád stejně hezká.“

        „Ale jdi ty,“ a Greta mi pokládá ruku do dlaně a já, jen tak maně, si vybavuji množství odhodlání, které jsem ochoten vynaložit na udržení přízně Grety zavěšené v mé rámě. (Kde jaká jistota?)

        „A kolik máš toho odhodlání v sobě?“ se mne přímo dotáže.

        O tom chvílemi dumám a chvílemi se jen tak unáším mezi doušky červeného vína, které začínají působit tak, že v ovzduší se vznáší elektrizující výměna pohledů z očí do očí, na rozhýbaném kolotoči.

        Přiblíží nás k sobě a když se nám zdá, že se nikdo nedívá, tak mezi námi leskne další pusa. „Co kdybychom se pohnuli?“

        „Jdeme. Na ubytovnu můžeme vlézt oknem a když si pospíšíme, budeme mít pokoj sami pro sebe, protože holky jsou až do půlnoci v divadle i s paní učitelkou.“

        „A proč nejsi s nimi?“

        „Protože jsem tady vedle tebe!“ ty hlupáčku naštěstí nedořekla, protože by to bylo kýčovité.

        „Jistě.“ Otáčím se a hledám pana vrchního. „Prosíme zaplatit.“

        Je tu v cuku-letu. „Bude to za půl pence.“

        „Dobrá, tady jsou a drobné si nechte.“

        Taxíkem to netrvá ani pět minut a vystupujeme za Národním divadlem, „Chi, jakpak se tam asi baví,“ a Greta se uchichtne a zavěšeni v sobě opatrně našlapujeme kolem vrátnice, kde poklimbává stráž počestnosti ubytovaných dívek. Nemusí být ve střehu, protože tu žádné nejsou, jsouť všechny za kulturou.

        „Pojď, tady po straně je takové okénko do naší umývárky, tím se snadno protáhneme dovnitř.“ A Greta se první vyšvihává na nízkou římsu pod oknem a já ji s obavami následuji, zdali nás někdo nepřistihne, vždyť jsem tady nepovolaný. Ale Greta je již vevnitř a tak se nedá nic dělat, musím za ní.

        V umývárce je šero, které způsobuje světlo, které sem proniká mléčnými dveřmi s chodby. „Počkej chvilku tady,“ šeptá mi Greta z těsného blízka do ucha, „prozkoumám, zda-li je vzduch čistý.“

        Čekání to připadá mi nekonečné a tak mi z úst vyklouzává sláva, když se Greta po několika minutách vrací.

        „Je to dobrý, nikde nikdo není a všude je klid, tak mne následuj,“ a pevně mne sevře za paži.

        A tak se plížíme chodbou jako dva spiklenci, kteří se chystají vyloupit tajemství zamčeného pokoje. Který z nich to je?

        „Tento,“ říká Greta a klidně otevírá dveře a před námi se objevuje prostorná místnost s osmi rozházenými lůžky, „A to nejvíce rozházené je moje!“ říká Greta pyšně. Díky čemuž má pokrývky ještě vyhřáté od rána a nebude nám zima. Tedy strkáme do sebe, až se do nich převalíme, a já si myslím, že je to jako jeden sladký sen, na který jsem čekal, dokud jsem. Jaké bude probuzení?

        Jako sláva na znamení.

        Ale.

 

 

 

 

  <<  Třicátá devátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Procitám z mikrospánku, který mne zachvátil, jak jsem tak stepoval před výlohou a nikdo nešel. Podle bimbání orloje je pět hodin a tak je mi jasné, že šance se v místním mumraji potkat, byla opravdu minimální. Co naplat. Musím vyhledat místo jejich spánku. Škoda, že mi neposlala přesnou adresu jejich pobytu, takto se mohu spolehnout jenom na stručný popis.

        Z microSpánku si bohužel nepamatuji ani jedinou větu a tak nebýt předchozí kapitoly, tak bych ani nevěděl, o co všechno momentálně přicházím. Jednou si ji budu muset pročíst, abych neztratil kontinuální představu. (A snad nebudu litovat.)

        Zatím vystupuji z devítky před Novou scénou Národního divadla a hledám, kde je Stará zbrojnice. Hledám až do pozdních nočních hodin a(le) nenacházím. Jaká mizérie. Zítra zkusím štěstí znova. A co se mi to jen před tím klenotnictvím zdálo? Nevíte někdo?

        Druhého dne mizérie dostupuje vrcholu. Nikde nic o žádné ubytovně TJ Slovanu nevědí. Jsem z toho celý uspěchaný, vždyť ta příležitost spatřit Gretu bude trvat už jen asi 40 hodin, což je tuze málo. Nehledě na to, co se jí usadí v hlavě za představy, když jí o sobě nedám v Praze vědět.

        „Tak to ti mohu říci úplně přesně. V hlavě se mi usadí, že z obavy z mé krásy si se na mne vybodl a to ti asi neodpustím. Asi určitě ne. To je skoro jistota. Hraničící s teorií relativity.“

        „Ba právě naopak! Nikdy ses mi ani nesnila,“ ale nemám to komu sdělit, leda tak Honzovi Honzislavovi a ten mi na to odpovídá: „Nic si z toho nedělej, vždyť jí to vysvětlíš v tom dopise, který ji pak napíšeš, nejel bys v zimě na hory?“

        „To se snadno řekne, ale hůře napíše. Kam na hory?“

        „Psaní ti jde dobře, viz tato knížka. A do Špindlerova Mlýna, tedy přesněji řečeno na Labskou.“

        „Snad máš pravdu. A kdy?“

        „Jak už jsem řekl, v zimě.“

        „No výborně, to mám zrovna náhodou čas.“

 

        „Nejela bys v zimě na hory?“ táže se Básník Anji.

        „Kam na hory?“

        „Do Špindlerova Mlýna, tedy přesněji řečeno na Labskou. (Čistě jako bratr a sestra.)“

        „(To vím také, že ne, jako syn a dcera.) A kdy?“ chce vědět Anja.

        „Jak už jsem řekl, v zimě.“

        „No výborně, to mám zrovna náhodou čas,“ Anja uzavírá.

 

        Sázku se mnou by prohrála, protože, přestože přes veškeré mé snažení vynaložené v Pražských ulicích, barech a estrádách, nalézti mou milovanou Gretu, o které se mi teď sní i s otevřenýma očima, přesto usedám k psacímu stolu a otevírám kalamář plně odhodlán popsat situaci přesně tak, jak se odehrála a nechávám v tom duši svou, aby viděla, jak po celou tu dobu, co jsme nemohli býti spolu a nebyli, trpěla.

        Jak je to zvláštní. Před pár dny poblouznění, nyní blouznění. Dopisní obálku políbím, než ji vložím do schránky a nyní leť svou obvyklou trasou, však už vešla dříve ve známost a po třetí ji opakovat netřeba.

        A zatímco než obálka doletí ku mému vysněnému zrzavookému cíly, ve škole se paří, jak vozatajstvo na sklonku středověkého státního typu. Tak například taková ta chodba, co spojuje zadní trakt budovy na Karlově náměstí s hlavním architektovým úmyslem. Myslím tu ve druhém poschodí, úplná hrůza ta výška jednotlivých pater, tak tam někde před učebnou matematiky v rozdychtěném očekávání se nalézáme, jen a jen své vědomosti z přednášky uplatnit, když tu náhle, co kdo nechtěl, za zády nám vrzla dvířka a mi zíráme, jak se uvolněné panty skříňky s elektroinstalací otevírají. Přímo před zrakem spolužáka Jana Dryáka se zjevilo veliké červené tlačítko s výstražným nápisem: „Nestiskávat!“ Co mohl udělat jiného, než jej stisknout.

        „Stisk!“

        To je ale rána. V tu ránu se po celém areálu ČVUT rozhošťuje tma. Protože i ta nejposlednější žárovčička zhasíná. Zkrátka cokoliv, co pohání elektrický proud, se zastavuje. Prostě šmytec. Útrum. A jsme bez proudu. „Ha, ha, ha!“

        „To se ti Honzo podařilo,“ předháníme se v pochvalách, až se Honza slávou červená.

        Později se brání: „Nemohl jsem odolat!“

        „Měl jste přeci vědět, že když má nějaké červené tlačítko varovnou barvu a je opatřeno výstražnou cedulkou, tak se na něj nesahá!“ hřímá zástupce vysokoškolského proletariátu.

        „On to tak nemyslel,“ vkládá se do toho předseda svazu mládeže v našem kruhu. „Co kdybychom se za něj zaručili, že už žádnou další podvratnou činnost neprovede?“

        „Zaručili? To jako kdo?“

        „My, svaz socialistické mládeže!“ stáváme jako jeden soudruh a se zvednutým štítkem placaté čepice hledíme vstříc k plápolající vlajce, která údivem nad tím výjevem ztrácí schopnost rozlišovat, jakou má barvu.

        „Inu dobrá, dobrá, tak už běžte, ať už o tom nemusíme mluvit,“ a my s Honzou Dryákem ve svém středu rychle uháníme, aby si to ještě na poslední chvíli nerozmysleli. „A stejně bych ho stiskl znovu,“ říká nám Honza, když se před školou loučíme, „ten pocit, který jsem přitom prožil, se nedá jen tak zapovídat.“

        Tak vidíte jak nám čas ve škole hezky utíká a na nudu zbývá jenom malá komůrka, ve které se s dlouhou chvílí mísí a tlačí a špatně se jim tam usíná.

        Ale že bych nebyl zvědav, jaká reakce mi od Grety přijde na oplátku, tak to bych nesměl býti za poslední měsíc vybičován na nejvyšší podpěru stožáru, ze které vyhlížím, kde je jaká vhodná událost, či dění, abych jim vyšel naproti, či vstříc.

 

        A hle, má zvědavost bude záhy ukojena, stačí se jen statečně přidržet válečného rituálu a přežít zbytek načatého dne, neboť Gretina odpověď se nachází v naší schránce na dně, že je jí tam sotva uvidět.

        Vrhám se po ní jako tygr s obavou, co tomu asi řekla, že nám ta Praha nevyšla podle načrtnutých představ? Rozlepováním obálky se ani nezdržuji, prostě do ní rázně pronikám, abych se co nejdřív dostal k jejím úhledným slovům, kterými vždy své drobné vzkazy zaplňuje. A ve chvatu ani nezaznamenávám, že její lehkonohá vůně tvořící vždy nezbytný doprovod každého jejího listu, tentokráte se jaksi vypařila.

        „... ano, správně sis všiml, že se lehounká vůně, jako nezbytný doprovod každého mého listu, jaksi vytratila, stejně tak, jako jsi se vytratil Ty, Ty zrádče unešený z Tuchořic, ty zatracenče víc a víc, za trest jsem se rozhodla, že teď budu ještě mnohem hezčí, než kdykoliv předtím a Ty z toho nebudeš mít vůbec nic, protože Ti už nikdy nic nenapíšu, i kdybys mne na kolenou prosil, howgh, domluvila jsem, Grrr...“

        No nazdar, tón jejího dopisu je mnohem ostřejší, než jsem si troufl očekávat, což mne nepatřičně zaráží, neboť, cožpak jsem jí to nevysvětlil do(s)tatečně ve svém listě? („Ne, tos‘ mi tedy nevysvětlil nic!“) Aj, aj, honem pryč od těch kulometných (na)dávek, když teď tolik škrábe! Cožpak jsem jí tolik ublížil, že mi nezbývá nic jiného, než zaraženě lamentovat, že mi neposlala přesnější informace a s větším předstihem. A z podvědomí se vykrádá nejistota, že: co když to ostatní s tebou byla také jenom hra?

 

        Sedm neděl pršelo

                a duze se to líbilo

                        a Tobě se to líbilo?

 

                                Do běhu to nevadí

                                        na poztráceném pozadí

        Sedm neděl pršelo

                a střepy jako zrcadlo

                        a Tobě se to líbilo?

 

                                Ty střepy lhaly v rozpacích

                                        Ty si bloumej po parcích

        A já se budu litovat

 

        A zase pro změnu utíkám já za bláceným polem daleko za město, že si ani nevšímám, že jdou po mne vlci. Vytvářím obrys proti bezmračnému nebi a spolu s nimi vyji: „Ach, vy jiní, proč jsme od vás biti?!“

        Jeden obzvláště nebezpečně vypadající jedinec (vlk, samec) se mi s divokým vrčením zakousává do nohavice a já s ní škubu a láteřím na něj: „Pusť ty zuřivé psisko!“

        Takto hrdinně s nimi zápasím a kdyby o tom věděly všechny ty, z mého neustále se prodlužujícího seznamu: Anja, Renata, Greta a Jája, (zabírá mi na disku čím dál tím víc místa a jedna věc začíná být jistá, že je z něj hned tak nevymažu), ó, ty by se mi obdivovaly, jak statečně se svými schopnostmi zacházím, až se rozdivočelá smečka vydává na útěk.

        No, to bych řek‘. A už je mi trochu líp.

        Vracím se k Jiřímu a ke kytaře. „Připraven? Bude to totiž znít hodně nahlas.“ Zapínám bedny a ještě než si Jiří hodí na bedra basu, (to jsem neříkal? Další novinka v záplavě volovinek,) já do mikrofonu křičím: „Well, she was just seventeen...“

        Hrozný rachot přehlušují Jiřího protesty, že jsem mimo rytmus, cílevědomě ho obcházím od úsvitu dějů této story, jenom tak se totiž naději, že nezaklopýtnu o pražce mojí kytary a kdyže jedeme s Honzou na ty hory?

        „Říkal jsi, že v zimě,“ připomíná mi Jiří.

        „Výborně,“ stát na lyžích mi není cizí, alespoň se ze zklamání z Grety vyježdím, to se asi uježdím!

        Honza už voskuje lyže.

        (A Anja s Básníkem už také voskují lyže.)

        (A kdepak já mám své usklepněné sáňky?)

 

 

 

 

  <<  Čtyřicátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

I.

 

        Jiskřící svěžest horského mrazíku nám připomíná, že jsme právě opustili přetopený autobus a že stojíme na břehu zamrzlé přihrádky pod Špindlerovým Mlýnem a vedle nás se rozkládá osada Labská.

        „Zdá se, že i zde mají sjezdovku,“ Honza píchá hůlkou do vzduchu před sebe a já v naznačeném směru rozeznávám dolní budku vleku lyžařské kotvy, jejíž horní konec se ztrácí vysoko v zapadaném lese.

        „Na rozježdění bude stačit.“

        „Pro dnešek určitě. Zítra můžeme zkusit Hromovku nebo Medvědín.“

        Takto uspokojeně přistupujeme k budově stojící přímo u silnice naproti autobusové zastávce. Máme v ní zamluvený dvojlůžkový pokoj od neděle do neděle.

        „Vítejte hoši, následujte mne do prvního patra. Vlevo vidíte sprchy, vpravo vidíte schodiště, zde jsou pokoje pro hosty a zde společenská místnost a zde vidíte místní děvčata. Ehm, ehm, pardon, promiňte mi tu neo(novou) malenost, ale ať už se vám to líbí, nebo ne, však ona patří také ku životu.“

        Jaké milé přivítání. Pokoj máme v čele chodby odkud je dobrý rozhled po celém patře. Honza skrz malé okénko sleduje, kdo další se sem na náš týden nastěhuje a já si vybavuji, co všechno obsahuje moje zavazadlo.

        „Jů, pojď se podívat, támhle jsou ty holky!“

        „Nezájem,“ odsekávám a zjišťuji, že vrčím jako Jiří Zaplatílek ve své nejlepší formě.

        „Jedna z nich je ale fakt docela pěkná!“ snaží se mne navnadit Honza.

        „Určitě je to čarodějnice...“ poznamenávám (a jako vždy mám stoprocentní pravdu).

        „Určitě,“ volá na mne Honza ode dveří a když sebou trochu mrskneme, můžeme stát za krátko na svahu.

 

        V krátké frontě na vlek, do které se opírá ostré sluníčko, takže můžeme odložit bundy a použít protisluneční ochranné opatření (brýle), pokračujeme v civění na nadcházející chvíle, které nám slibují nejedno potěšení.

        Miluji svistot vzad ujíždějícího sněhu pod skluznicemi lyží, když si kloužou vyjetou kolejí vstříc vrcholku hory. Toto sloupořadí sice nevede až na vrcholek, ale stejně to sviští hezky. Vychutnáváme si hemžení ze svahu zaklesnuti za (k)lí(d)ně se klimbající kotvu.

        „Miluji to tady,“ říkám Honzovi.

        „Aha.“

        „A kdyby Greta neztratila hlavu, mohla jet na hory se mnou. A představ si, že by teď jela na kotvě místo tebe.“

        „Díky,“ říká Honza, „jaký neřešitelný problém a hlavně se nezapomeň pustit, až budeme nahoře, nerad bych dostal kotvou po hlavě.“

        „Aha, vystupujeme“ a jednou rukou přidržuji kotvu, aby nás nevzala přes ty hlavy a druhou manévruji do bezpečné vzdálenosti.

        „A jede se ze svahu dolů, jupí!!!“ a odrážím se hůlkami po zledovatělých boulích s Honzou v patách a o tom po zbytek roku smím vyprávět kamarádům a kamarádkám, jenom potichu, abych nezahnal tu sněhovou atmosféru.

        Honza má tendenci závodit a tak jsme záhy dole mokří a udýchaní, připraveni na další zběsilé kolečko. Dokud nezavřeli krám jsme brousili ten svah a ne a ne se nasytit toho pocitu střídavé vlády a bezvládí nad lyžemi, které si ze svahu vesele ujíždějí bez ohledu, či s ohledem na to, jak a kdy, a na naší vůli. Po posledním sešupu jsme přeraženi v půli a necítíme nohy.

        „Tak co, už jsi Gretu vylyžoval?“ ptá se mne Honza, když klopýtáme k lyžárně.

        „Asi tak zpola.“

        „Tak to budeme muset zítra pokračovat.“

        („A nejenom zítra.“)

 

        A jakpak k tomu vlastně došlo, že jsme zbytek podzimu i přelom zimy přeskočili? Jak to, že jsme se najednou na horách jen tak, z čista, jasna, ocitli? Ono se totiž v tom přeskočeném mezidobí nic význačného neudálo, co by stálo za obtištění do kroniky.

        Korespondence s Gretou ustala, vyhasla, jak špatně zabezpečený strážný oheň. O to více se snažím Anje na hvězdárně vyhýbat, ale to ona stěží zpozoruje, vždyť má(?) svého Básníka, a Honza, můj věrný společník, už pro Renatu také zase tak moc nehoruje a tak si o ní můžeme s chladnou hlavou popovídat. A nejen o ní. O všech.

        A kdyby se neschylovalo k dalšímu zajímavému zamotanci, řeklo by se: „Jak to plynule a plynně plyne.“

        Na – ště – stí, jen co přijedeme z hor, potkáme Sámoše a ten leccos zorganizovat dovede, ale nepředbíhejme se ve frontě na pětí. Jo, a zkouškové období proběhlo také v pohodě, 2 – 2 – 3 –3. Na první pokusy. Mohlo to být horší. Ale už jenom o dva kusy. Však si v dalším semestru polepším, a v dalším si také polepším a v každém dalším zase, dokud nedosáhnu na stipendium, které mi dopomůže k plné kase.

        Vánoce jsem okopíroval podle loňských a Nový rok jakbysmet. Ovšem s tím nepatrným rozdílem, že Beatles a Ponrepo jsem musel absolvovat bez Anji, tentokráte jenom s Milošem a Gretě jsem poslal pozdrav: „Vše nejlepší do nového roku,“ ovšem bez odezvy.

        A nyní, před zahájením další výuky v druhém semestru si tu s Honzou zaslouženě užíváme ve víru sněhových vloček, které se s přibývajícím večerem sypou z oblohy s větší intenzitou, než kdy zažili i ti nejstarší z místních sněhuláků.

 

II.

 

        Při návratu na pokoj potkáváme na schodišti ty dvě dívky. „Nazdárek,“ říká jim Honza, ale: „My pospícháme,“ dostává se mu odpovědi a tak jen nahnutý do volného prostoru sleduje, jak sbíhají do přízemí.

        „Ony se snad kloužou po zábradlí a to se snad dokonce ani nesmí!“ říká rozčileně.

        „Jistěže ne, tady je na to cedulka,“ ukazuji.

        Cedulka nese oznámení: „Klouzání po zábradlí mladým děvčatům přísně zakázáno!“

        „Jestli je spatří pan správce, tak jim vynadá.“

        Vcházíme do pokoje, který nám byl přidělen a bude se vařit večeře. Máme sebou deset a čtyři konzervy, všechny ham, ham, odcházím s nimi do společné kuchyňky, zatímco Honza se sprchuje, a pak si to otočíme.

        A zatímco provádím odborný ohřev, objevují se také obě zpovykané dívky. „Ahoj, tebe už známe.“

        „Já vím, já jsem ten druhý z těch dvou ze schodů.“

        „A kde máš kámoše?“

        „Je na pokoji.“

        „A můžeme se tam na něj přijít podívat?“

        „Snad ano, již se na vás třese(m).“

        Dívky na sebe kouknou a vzápětí dvojhlasně houknou: „Tak mi se u vás za chvíli zastavíme, až se jako najíme.“

        „Najezte se klidně doopravdy, štíhlé jste na to dost!“ I vaše vnady.

        „O.k.,“ chtělo by se říci závěrem.

        Opatrně beru horké konzervy do rukou, abych si nepopálil prsty a vycouvávám do chodby, kde se úprkem stahuji tam, kde zůstali dveře pootevřeny a za nimi čekající Honza.

        „Musíme tady poklidit!“

        „A proč?“

        „Protože za námi za chvilku přijdou se seznámit.“

        „Vidím, že jsi nezahálel.“

        To sotva, stěží, v mysli jsem dosud zmámený Gretou, nové city z ní jen tak nevyvstanou a ty staré z prachu nevytěžím.

        „Ale teď už dost, pst, ticho, zdá se mi, že někdo jde.“

        „Ťuky, ťuk, můžeme dál?“

        „Jen pojďte bezinky,“ praví Honza bodře, ale nochy nehává na stole.

        „Můžeme se posadit?“ táží se rozhlížejíce se kam by.

        Uvolňuji jim dvě příhodná křesla, zatím zavalená dosud mokrými šponovkami, které se sušily u topení. (To je ale šikovné topení, že tak hezky hřeje.)

        Dívky se v křeslech pohupují a čas od času si cosi tajnůstkářsky pošeptají. Uvažuji, jestli si nemám vzít nějakou knížku a dát se do čtení, třeba Dicka Francise.

        „A jak se vlastně jmenujete?“ přerušuje Honza vzájemné pozorování a tikot nástěnných pendlovek. (Každý pokoj je jimi vybaven. Pro lepší spaní.)

        „Na tom nesejde a jak vy?“

        Zvedám oči od knížky a rychle pravím: „Nijak!“ dříve, než Honzu také něco převtipného napadne.

        „Ha, ha, ha, jak převtipné.“ A jak se tak navzájem oťukáváme dochází k oboustranné úmluvě, že zítra s námi půjdou lyžovat na Medvědín, z čehož vyplývá, že je potřeba nezameškat odjezd ranního autobusu, který zastavuje před naší chatou v devět hodin a přesně devět minut.

        „To v pohodě stihneme,“ smějí se ve dveřích dívky, když se s nimi loučíme, „po ránu jsme totiž čilé, jako dvě dravé rybky!“

 

        A opravdu, obě rybky i my zdařile popojíždíme ob tři stanice a ocitáme se tak na úpatí hory Medvědína, kde končí sedačková lanovka a kde se tak prima sjezduje.

        Z lanovky je nerušený výhled na hřebeny Krkonoš až do daleka, poněvadž se na dnešek vyjasnilo, tím pádem i v obličejích lyžařů.

        A nejlepší je, že na děvčatech, zachumlaných v růžových kombinézách, není ani poznat, že to jsou děvčata! Honíme se s nimi po svahu a v poledne se od nás odpojují, protože se chtějí ohřát v blízké restauraci a to my s Honzou zase nechceme, protože nechceme ztratit ani minutu z pobytu na drahocenném sněhu a tak pokračujeme v zimních radovánkách nonstop.

        „Dobrá, sejdeme se večer na chatě!“ volá za nimi Honza a já se už zase spouštím z uježděného svahu dolů a tak se Honza více nezdržuje a vydává se za mnou, po mých stopách, v těchto vysokých horách.

        Po náročném dni se vracíme domů celí utrmácení. Naše dvě tajemné Beze jména se odpoledne ztratily a na svahu po nich nebylo ani vidu, ani slechu, a: „Však je zase jednou potkáme, vždyť bydlí v podobném pelechu,“ Honza utěšuje se.

        Dovlékáme se na pokoj z předposledních sil, ty poslední si necháváme na koupelnu. Na každém patře je jedna společná a: „Pojďme se podívat, zdali není obsazená.“

        „Není!“

        Prima, bereme si ručníky a mýdla a vyrážíme pro trochu toho postsportovního osvěžení. Voda ve sprchách je příjemně vyhřátá na nějakých sedmdesát stupňů a tak je záhy všude kolem plno kouře. A nejsme ani v půlce očisty, když kdosi bere za kliku.

        „Jé, ty jsi nezamkl?“

        „Jé a ty také ne?“

        Do dveřích se hrnou naše dvě dívky již předpřipravené na relaxační koupel.

        „Jé, tady někdo jé!“

        „Uí, a tady taký!“

        „To jsme jenom my,“ pravíme polekaně schovávajíce se do rohů našich vykachličkovaných výklenků.

        „A můžeme se k vám přidat, když jsme už stejně napůl svlečené? My vám nebudeme překážet, tady je místa dost, ne?“

        „No dobře, ale zamkněte,“ vyzývá je Honza ze svého krytu.

        Dívky zamknou, načež vyklouznou ze zbytků svých sporých oblečků a zmizí pod zbývajícími kornoutky, ze kterých na ně začínají crčet teplovodní cancourky.

        „Kluci nemáte šampon na vlasy? My jsme si ho zapomněly na pokoji.“

        „Láďa vám ho jistě rád zapůjčí,“ přispěchává Honza s odpovědí a tak ti Honzo díky, nicméně se statečně vysoukávám z ochranného balu vody ven a šampon jim podávám do ruky. „Máme pěkně namydlená těla, viď?“ jsou z toho veselé, když je postřeh nenechává na pochybách, že se na ně koukám.

        „Cože?“ trhnu sebou a kvapně se odvracím a za sebou slyším zase smích. „A co vy jste vlastně zač?“

        „My jsme Ty, co nenosí žádná jména.“

        „Indiánky?“

        Ale naštěstí jsme s Honzou hotovi a Honza vyjednává: „Pak na vás zazvoníme, ano?“

        „Když myslíš,“ cedím skrze z tuby vymačkanou pastu, ale Honzovi to je šuma fuk. „A hlavně za sebou zase zamkněte,“ volají za námi děvčata, „vždyť jsme tady svlečené!“

        „Však on vás nikdo neukousne,“ jim na to odpovídám, ale to již stojíme na chodbě, takže mne nemohla uslyšet.

        „Cos myslel tím, že pak na ně zazvoníme?“ obracím se bojovně na Honzu.

        „Nevím, uvidíme.“

        „To jsi mne uklidnil.“

 

        Když usuzujeme, že pak dost statečně nazrál, následuji Honzu, ale jenom z čirého kamarádství, za těmi, o kterých ani nevíme, jak se jmenují, neboť nám to nechtějí prozradit, ale jedno vím jistě, ani jedna z nich nemůže být Greta a jen si s námi hrají. Posílám Gretě pozdrav z hor, (ale ani na ten mi neodpoví a tak snad protentokrát shledávám, že bych to měl nechat psovi a jít si po svých jiných záležitostech, ale to bude vyžadovat nejeden příležitostný vzdech,) kde jsem to jen přestal? Aha, že jdeme zazvonit.

        Zvoní!

        „Vstupte!“

        Ech.

        Totiž vstupujeme. Dívky jsou již navlečené v džínsách, jen je dozapnout a fenují si vlasy. „Jen chviličku a jsme hotové,“ a jedna druhou upravují a po chvilce už sladce voní a po chvilce jsou i učesané, dívky nepravděpodobné.

        „Kam půjdeme?“

        „Do Špindlerova Mlýna, na náměstí, najít nějakou hospůdku,“ Honza plánuje nahlas.

        „Tak na co čekáme a pojďme.“ A sbíhají před námi rychle dolů do botárny i s ponaučením, že mladé dívky mají zakázáno klouzání po zábradlí „A že my jsme ale setsakramentsky mladé!“ si rozpustile mezi sebou štěbetají.

        Odzbrojen a taji, „Nuda s nimi nebude!“

        „Vždyť jsem to hned povídal,“ Honza tleská.

        Venku nás čeká mráz. Vycházíme do něj nepřipraveni a tak udeří, do nosu, do uší i do očí a štípe, jeden prevít.

        Do Špindlerova Mlýna je to po silnici necelé dva kilometry, ovšem silnice je zasněžená a zamrzlá a tak to není pohodlná chůze, ale spíš jakési nerovnoměrné klopýtání, při kterém se naše indiánky od nás drží stranou, „Ze kterého jste asi kmene?“

        „Komančky!“

        Konečně, alespoň nějaká informace. Na náměstí se dostáváme v nejlepší náladě, že aj i moje zakabonění poněkud odplavilo se. Zasněžená romantika kouřících komínů z rozsvícených chalup nás zastavuje. „Podívejte!“

        Okouzleně se rozhlížíme, do které z nich zapadneme a nízko pod mostem zurčí zpola ledem rozmrzelé Labe.

        „Třeba,“ rozpočítáváme se, „enyky-benyky-kliky-bé, tamhle do té.“

        Při jemně zakouřeném prostředí je stěží rozeznat, jsou-li stolky plně obsazeny. Nejsou, u jednoho se lze utábořit a hrát si na kočky a myši. „Vážně ti to Honzo nevadí?“

        „A co?“

        „Ta hra.“

        „Ale jdi a (z)bav se, nánosů své nostalgie.“

        „A hyjé!“ koníčkům zvenku cinkají rolničky.

        „Jak romantické!“ vzdychají naše protějšky a usrkávají limonády, uschovávajíc dobře svoje vnady pod tlustými svetry. „A proč? Stejně jsme je v koupelně viděli?“

        „Však mi vás taky!“

        Zábava plyne pod vedením Honzy a já se jenom vezu, protože stejně cítím, že tato jízda nikam nevede, ale jak říkal Honza, je to alespoň zábavné. V protějším rohu hraje juke-box.

        „Což si trochu zatancovat?“

        „Ale to my neumíme!“

        „A k čemu jste tedy dobré,“ ptá se Honza neomaleně.

        „K tomuhle,“ praví ta s delšími vlasy a políbí Honzu na víčko a zase je z toho salva veselí, nejvíce však na jejich straně stolu. „Jdeme se trochu upravit,“ říkají a mizí na záchod a tak se můžeme trochu neslušně protáhnout. „Tak ti nevím, jak dlouho máme ten večer natáhnout,“ pravím Honzovi.

        „V pohodě, klídek,“ a také si ruce protahuje, když v tom málem spadne ze židle. „Podívej se, kdo to sedí tamhle.“

        Podívám se naznačeným směrem a také málem spadnu ze židle, Anja se svým Básníkem. Už nás také zmerčila. A protože na nás mává překvapena šátkem uvázaným kolem hrdla, dochází k přisunutí stolků ku sobě a následnému rozhororu, kterým by ani jediná schovanka nepohrdla:

        „Ahoj, co to tady děláte?“

        „Rekreujeme se,“ vysvětluje Honza.

        „A ty?“ oboří se Anja na mne, jakoby vytušila odlišnost mého naladění a já, odvyklý jejímu mimochodnému svádění, jen tak tak, že se zmůžu na: „Já také.“

        „Tomu nevěřím,“ říká Anja, (ty potvůrko) a k dovršení všeho zvláštního se právě vracejí naše dvě divy zčerstva vychytralé. A ihned zorientovavše se ve vzniklé situaci mají tendence se nám lýsat kolem krků. „Ale no tak dolů!“ okřikujeme je.

        „Co to máte za kočky?“ ptá se pobaveně Anja.

        „My k nim nepatříme!“ odpovídají za nás, „to oni nás jen tak unesly z naší zimní základny!“

        Anje to s koutkem zacuká. „No hlavně, když si rozumíte,“ a přitom se na mne pronikavě zadívá.

        „Ale my si vůbec nerozumíme!“ volají o překot děvčata, „vždyť ani neznají naše jména!“

        „Je to pravda?“ ptá se nás Anja.

        „Jsou to Komančky, Ty co nenosí žádná jména,“ odpovídá Honza.

        „Ty jeden!“ holky piští, „kdo ti dovolil to prozradit! Pojď zdrháme a že nás nedohoníte!“ A naše děvčata vyrážejí z restaurace ven do tmy a nevím zdali očekávají, že se za nimi i poženeme. Zdá se však, že Honza to ví, neboť nelení a žene se jim v patách. No tohle!

        „A co ty, že nic neříkáš? Ty za nimi nepoběžíš?“ ptá se mne Anja.

        „Někdo musí zaplatit,“ říkám zpomaleně do filmové kamery, která na mne z Anjiných očí míří. „A co ty to tady máš za básníka?“ mi hlavou i nahlas víří.

        „Konečně sis všiml, viď?“

        Asi pozdě. - - ! - Co to tady plácám! Vždyť ty nevíš že jsem poslal Gretě pohled! (Asi jako já na hvězdárně tobě, milánku,) ale přesto sklopí oči a přesto přese všechno i já sklopím oči a přesto i přesto, že všechno, co tu bylo řečeno, nerozuměl ani slovo, i Básník sklopí oči.

        „Musím jít,“ zamumlám. Na stůl pohazuji stokorunu a odcházím, a možná, že Honzu ještě dohoním a jako vždy se s ním ve všem vyrovnám, co za vhodné uznám a míst(ama)y neuznám.

 

III.

 

        Třetí den lyžujeme na Hromovce a sami, protože dívky vyrazily na běžky a ty my sebou nemáme. Třesu se vzteky a přeji si, aby již zazněly Sámošovi věty, ty co na nás čekají v další kapitole. Jen ty mne totiž odvedou od včerejšího rozechvění, které ještě dlouhou dobu eskaluje do nerovnovážné autoregulace a to není žádná legrace. Vzteky, že s Gretou na podzim sblížení nenastalo, zatímco s Anjou se mlýnské kolo otáčet nepřestalo, mele pomalu a jistě, každému na jeho vyhrazeném místě, ledaže si včas nezaopatřil parkovací lístek, to by pak korekturu žití chtělo.

        Ještě že je Hromovka jedna veliká ledová plotna, rozpálená do běla od hran lyží, které testují, zda-li je jich hodna. Těch mých určitě, protože se každou chvíli smekají a já zažívám jeden pád za druhým a přesto dál zarputile lyžuji, dokud se k zemdlení neulyžuji.

        Honza je celý vyjevený, že mi nemůže stačit, což se doposavad nikdy nestalo. „Hej, Vláďo, co se to s tebou děje?“

        „Nic,“ normální míchanice, ze které, jako jasné prozatimní vítězky, vycházejí naše dvě tanečnice, bruslící na pokraji ostří milostných vztahů a kdo by mohl chtít i více?

        Na svou obranu musím říci, že Hromovka je plná kácejících se lidí a tak to tady trvá v průběhu celého dne od svítání do setmění. Jenom krátká přestávka to přerušuje, neboť půl hodiny je vlek mimo provoz, což využíváme k snování dalších plánů na večer.

        „Zas je přepadneme!“

        „No jistě!“

        Ale když (se se se)tměním na chatu vracíme, jsme snad ještě více zničeni, než po včerejším Medvědíně a tak ani nevíme, zdali se k nějaké akci vzchopíme.

        Po jídle jdeme na to. (Tentokráte ve sprše osamělí.)

        Zvoníme jim na dveře.

        „To je divné,“ pravím k Honzovi, „nikdo nejde otevřít.“

        Honza bere za kliku jejich pokoje a ó, patrně zdá se, že se dovnitř napasuje a já přes jeho rameno spatřuji jen nažloutlé přítmí způsobené noční lampičkou a obě krásky ležící ve svých postýlkách, rozespale tážící se: „Co je?“

        „Půjdete dnes večer s námi ven, nebo ne?“

        „Asi nepůjdeme, nezlobte se, jsme strašně unavené. Ale můžete si k nám přilehnout, jestli chcete,“ neodpustí si ta provokativnější z nich.

        „Tak jo,“ Honza se hrne na věc.

        „Neblbni,“ zadržuji ho, „kdo ví, kolikpak je jim let!“

        „Devatenáct,“ ozve se zpod přikrývky včetně zahihňání.

        „Stejně vycouváme,“ důrazně Honzu vytlačuji, „vždyť je to jen hra, ve které je pouze občas zábavné dělat myši.“ – „No jo, máš asi pravdu,“ a necháváme je jejich námi očekávané replice, že nemám: „Nemá!“

        „Tak co s načatým večerem?“ říkáme si na chodbě.

        „Pojďme znova do té hospody...“ navrhuji.

        „Třeba tam potkáme Anju, viď“ doplňuje mne Honza.

        „Ale ne, můžeme jít klidně do jiné.“

        „Tak schválně.“

        A schválně jdeme do jiné, ve které to sice není tolik útulné, ale zato je zde levněji. Tiše si povídáme o posledních zážitcích. „Která se ti víc líbí?“ ptá se mne Honza, „ale Gretu a Anju prosím tě vynechej!“

        Dumám se zakloněnou hlavou a pak k překvapení Honzy odpovídám se vší vážností: „Ta s pšeničnými klásky.“

        „A víš, že mně taky?!“

        „Tak si na to připijme.“

        A sklenice o sebe cinkly.

 

        Vlastně je teprve osm hodin, když opouštíme lokál. „A co dál?“

        „Projdeme se!“

        „Někam daleko!“

        „Abychom se stihli vrátit?“

        „Tak poběžíme.“

        „Máš nějaký nápad kam?“

        „Třeba na Sněžku?“

        „To je moc daleko, někam blíž.“

        „Tak na Výrovku!“

        „Of course, that yes!“

 

        A tak se stává, že utíkáme na Výrovku. Což by nebylo tak strašné, těch pět kilometrů, až na to, že to je do(st) kopce a po sněhu. To se ty myšlenky krásně třídí, to se to kamarádství mezi námi křišťálově tříbí. Chce to jen pořádnou fyzičku. (Vzpomínáte si ještě, jak jsme s Milošem běželi na Boubín na Šumavě?)

        Protože svítí měsíc, je zřetelná snaha stromků státi se s přibývající nadmořskou výškou, co nejmenšími a posléze proměniti v kleč, snadno pozorovatelná.

        „Nedochází ti dech?“ ptám se Honzy.

        „Ne a tobě?“

        „Také ne,“ ale sípeme lokomotivně oba.

        Záhy dostihujeme poslední serpentiny, které se klikatí zleva doprava a zase naopak, aby zmátly nezkušené turisty, kteří zde stejně nemají co pohledávat. Zato my tu máme práci. Potřebujeme dostihnout zdejšího sedla, ve kterém je Výrovka ukotvena.

        „Ale kde je?“ marně se rozhlížíme, když na přelomu dvou svahů staneme. Před námi jsou v dálce vidět světla Pece pod Sněžkou a za námi se zrcadlí Špindlerův Mlýn. Jenom chata Výrovka nikde. „Kam se poděla?“

        Nepřestáváme bloudit zrakem po blízkých i vzdálených sněhových čupřinách. „Podívej se, jakoby z jedné z nich vystupoval úzký proužek dýmu!“ Jdeme si ji zblízka prozkoumat.

        Vskutku, je zde komín a o pár metrů opodál je ve sněhu vykopaná jáma, která vede někam do nitra hory, jak se nám alespoň zdá a tak zcela správně usuzujeme: „Tady je tedy ta naše Výrovka!“

        „A je celá zapadaná sněhem!“

        „Nemělo by se to někam nahlásit?“

        „Raději ne, ještě by to svedli na nás,“ a tak se snažíme nenápadně vycouwatt, dříve než nás zpozorují. Kdo asi? V tomto horském zapomnění, věnujeme poslední tichý pohled kouzelnému panoramatu a šupky, dupky uháníme spolu.

        „Že to ale stálo za to!“

        „To jo.“ A po krátké odmlce: „A proč jsme sem vlastně běželi?“

        A vy si hádejte, kdo z nás dvou tu otázku vyslovil.

        „To neuhodnou,“ říká Honza.

        „Ani náhodou,“ říkám já, „ledaže by tě znali.“

        Sbíháme ve vlastních stopách, které jsme prve v hlubokém sněhu vydupali a jde nám to stejně obtížně jako předtím nahoru a tak kupodivu cesta dolů není o mnoho rychlejší, než ta obráceným směrem.

        Ve čtvrt na deset jsme zpátky na hlavní silnici, která vede ze Špindlerova Mlýna, také přes osadu Labskou, až do Vrchlabí. „Ale rozhodně nejsme chabí!“ ujišťujeme se, když se na chatu po takto divně rozváženém dobrodružství dostáváme. Jen o minutku a bylo by zamčeno. Což se tady děje s železnou pravidelností o půl desáté.

        A do postelí padáme ležící a spící, jen co uhášíme poslední svíci.

 

        Lyžujeme bez omrzení, občas s děvčaty a občas bez nich, podle toho, jak zní jejich smích. Když je srdečný a vstřícný, tak s nimi dokonce vytváříme páry, ve kterých zdoláváme jízdu sedačkovou lanovkou na Medvědín, jsouť na laně upevněny po dvou a dvou.

        Když je uštěpačný a řízný, tak s nimi svádíme zápasy, kdo koho první povalí do sněhu a kdo komu první pomůže se zvednout.

        A když je omrzelý a příčný, tak je opouštíme bez známky nelibosti, že jim unikáme z dosahu jejich přízní.

        „Správně jsi to Láďo poznamenal,“ no konečně, že také moje poznámka nezůstává někdy neodcitována, „je to jenom hra.“ A tak si to s Honzou plnými doušky užíváme. Ležíme v rozestlaných postelích a sestavujeme naše slavné grotesky na pět slov. Však jste již o nich slyšeli, když jsme s Milošem počátkem loňského léta strávili týden u nich na chatě. Teď do nich Honzu zasvěcuji, což je hračka, protože Honza to chápe mnohem rychleji, než jsem schopen mu nadiktovat první příslušná slova, a tak se u něj ta idea úrodně ujímá. A vystačíme si sami o čemž svědčí bujarý chechot probublávající až na chodbu.

        „Myslím, že zítra jedeme domů.“

        „Vážně? To mají děvčata poslední příležitost si s námi trochu zašpásovat.“

        „Však už také jdeme,“ ozývá se ode dveří, načež se k nám nastěhovávají bez předchozího varování, že by bylo vhodné uspořádat rozlučkový večírek.

        „A jak si to představujete?“

        „Jednoduše, vy skočíte zakoupit něco k pití a my se tady zatím uvelebíme. A až se budete vracet můžete se stavit v našem pokoji pro magnetofon, najdete ho někde v tom nepořádku za skříní.“

        „Vy (A) nemáte (co) zamčeno (klíče)?“ ptáme se s Honzou na totéž, ale každý jinak.

        „Tady jsou,“ a ta hezčí nám je háže obloukem do dlaně, která patří Honzovi, a tak se také Honza za svou šikovnost obecenstvu děkuje.

        „Víno opatříme naproti v hotelu a pro magnetofon se stavíme až potom.“

        Rozhodnuto a tak se také činíme a aby nám to netrvalo příliš dlouho, bereme první červené, které nám nabízejí, čtyři lahve a uháníme pro magneťák, až se z oblohy počíná sypat prašan.

        „Dělej, odemkni, ať nás nikdo nepřistihne,“ pobízím Honzu, který se snaží trefit klíčem do zámku jejich pokoje, což mu znesnadňují dvě lahve portského v druhé ruce.

        Sláva, odemčeno, bez zaváhání vstupujeme a zavíráme za sebou honem dveře.

        „Co to povídaly? Vždyť tady mají pořádek jako v klícce.“

        A vskutku, pokoj se blýská čistotou, vše úhledně urovnané a stejně tak zastlané postele, no tohle!

        „Tak tu moc nerozjímej a pojď hledat ten magnetofon,“ správně mne popostrkává Honza.

        „Má být za skříní, prý v nepořádku...“

        „To si dělaly legraci,“ říkáme si pobaveně, když nahlížíme za skříň, ale shledáváme, že nedělaly. Za skříní byl všechen ten binec nahrnutý do jednoho chumlu. Ze špinavého chumlu vykukuje anténa, kuk! Honza za ní škub a radiomagnetofon je vysvobozen. „Děkuji, už jsme myslel, že jsem vyhozen a málem jsem se udusil.“

        „Neděkuj,“ říkám mluvícímu přístroji, „za chvíli budeš muset do práce a hrát!“

        „To mi ani za mák nevadí.“

        No nic, hlavně, že jsme ho našli. Ještě naposledy štítivě přehlížíme, jejich zmuchlanou mašli, a už ustupujeme „A nezapomeňme za sebou zhasnout.“

        „To jsme zvědavy, co tam u nás mezitím dělaly,“ sdělujeme si, když se přibližujeme před náš pokoj, „ve kterém je podezřelé ticho!“ zevnitř volají.

        Jen co však vstoupíme dovnitř, rozezní se chichot. „To je skvělé,“ dívky jsou začteny do našich grotesek, normálně drze si je vytáhly z našich věcí a ke všemu srovnání s jejich čistotou, o tom za skříní jako nevíme, je u nás slušný nepořádek.

        „Proč jste tady zatím neuklidily?“ vybafnu na ně rovnou.

        „Ale prosím tě, k čemu to,“ mává rukou ta hezčí. A lišácky na mne zamrká ta drzejší. „Máte to pití? A rádio?“

        Vše stavíme na stůl. „Jůů!“ vykulí oči, „portské! To vám za to asi safra stojíme!“

        „B.K.“ (Bez komentáře).

        Zapínáme magneťák, a uvnitř pláče Led Zeppelin: Tangerine. Hezký úvod, takový veselý. „A na co si připijeme?“ táže se Honza.

        „Na to, že náš pobyt tady končí,“ navrhují.

        Cink a břink a pink a ring. A pojďme tancovat. To určitě.

        Určitě tancuje ta hezčí s Honzou a ta drzejší mi povídá: „Pojď, já tě začaruji, chceš?“

        „Jak chceš, jsi snad nějaká čarodějnice?“ pravím lhostejně. A proč a k čemu je vůbec to scházení se s děvčaty dobré? Vrtím hlavou, protože mám pocit, že tomu čarování zbla nerozumím

        „Mohu být!“

        Dívka čaruje a já považuji její rádoby svůdné pohyby za nemožný kýč, který by možná, v určité situaci, mohli vzbudit něčí chtíč, ale ne, když se vzdaluje předpokládaný objekt do pryč.

        „Nech toho,“ odstrkuji její zbytečné snažení stranou a na Honzu zvolám: „Měli bychom jim na památku něco vyvést.“

        Honza se přestává se svou partnerkou objímat a přes její rameno se mne ptá: „A napadá tě co?“

        „Napadá!“

        „Tak moment,“ protestují ony, „co to tady povídáte a ke všemu tak nahlas.“

        „Nebojte se, bude legrace, my vás jenom opijeme!“ říkám.

        „Jen jestli se necháme!“

        „Necháte!“ říkám s jistotou.

        Nechaly. Upily se do němoty. Nebyly schopny se ani zvednout ze země.

        „Výborně a co teď s nimi?“ ptá se mne Honza.

        „Normálně, strčíme je k nám do postelí a uvidíš, jak se ráno budou cukat! Když hra, tak hra a my jim předvedeme tygry.“

        A tak jsme je strčili do našich postelí, jak jen to opatrně šlo jsme je v nich urovnali, aby se nevykutálely na zem a potom jsme odběhli na chodbu se tomu vychechtat.

        No a co o tom dál povídat. Lehli jsme si vedle nich, zhasli a usli. Což nebylo moc pohodlné, protože jsme měli málo místa, schválně, kdo si bude ráno více pískat, na uvítání nového dne.

        Chrrr, chrrr, chrrr.

        Zhruba takovéto zvuky vydáváme čtyřikrát za celou noc.

        Chrrr, chrrr, chrrr.

        Tak, to už by stačilo, už se rozednívá.

        „Ááááááááááááááá!!!!“ probouzí nás panická hrůza. „Ááááááááááá,“ křičí ta vedle mne neupravená dívka. „Co se to tady včera večer dílo?“

        „Dobré ranko,“ ji na to odpovídám, „jakpak jsi se vyspinkala?“

        Ale ona vyskakuje. „Ty mizero, snad si nemyslíš, že do růžova?“

        „No, když jsi spala se mnou!“

        „Nespala!“

        „Spala!“

        „Nespala, pcha!“ a hází po mne polštářem, načež nerudně strká do své kamarádky, „pojď, vypadneme odsud, už je nechci ani vidět!“

        „A co políbení na rozloučenou!“ dožaduji se.

        „Tumáš,“ a udělá na mne neslušné gesto a teď už se musíme s Honzou vážně rozesmát, „tak zase někdy na viděnou a mějte se v životě co nejlépe a kdybyste potřebovaly třetího, či čtvrtého do mariáše, tak nezapomeňte zavolat, vy Dívky, co nenosíte žádné jméno.“

        A sotva zmizí na chodbě, Honza mi povídá: „Ale stejně jsem se zamiloval.“

        „To je v pořádku, vždyť já tomu čelím taky.“

        Ale to nám asi nevěříte, že takto by se žádní kluci ani žádné holky k sobě nechovaly, no tak to my také ne, tak jim raději přátelsky na rozloučenou podáváme ruce a slibujeme si, že se tady zase do roka a do dalšího roka zase sjedeme.

        „Pá, pá.“

        A ujíždíme autobusem z hor do zelených nížin české kotliny a jediná událost, která mne probouzí z poklimbávání je, když nás někde u Jičína předjede staré stříbrné BMW a v něm sedí Anja s Básníkem a zamává mi, hádejte co? No přeci: „Pá, pá.“

        (Však uvidíme!)

        (Ale Greta je definitivně out...)

        ?

        (Out...)

 

Pokračování...