A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Třetí část/ Našla se kytara     ...pokračování

 

  <<  Třicátá první kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A diskotéka na sebe nenechává dlouho čekat. Jak rychle jsme večer usnuli, tak rychle se ráno probouzíme.

        „Co je? Už je nový sen?“

        (Jako po každé dlouhé noci.)

        „Kluci, chcete říci něco úžasného, fakt skvělého?“ probouzí nás Jiří Hausmann.

        Zvědavě se na postelích zvedáme. „A co?“

        Jiří se postaví doprostřed místnosti, abychom na něj všichni dobře viděli, rozzáří se jako sluníčko a pronáší: „J i ř í  H a u s m a n n!“

        Padáme zpátky na polštáře a Aleš Míka říká: „Že je ten Jirka docela vtipný hoch?“

        Je. Tou dobou totiž nebylo problém se smát. (I smát.)

 

        Avšak: „Hněme sebou, ať dnes stihneme ještě alespoň nějakou tu snídani!“ onať se vydává nejdéle do půl desáté. A v deset hodin vypukne první taneční zábava v kulturním sále zbudovaném na návsi.

        Zkoušeli jste někdy někdo tancovat jen tak, pro zábavu, dopoledne? Vskutku originální myšlenka.

        Jenom tam nahlédnu, jenom jeden prstíček tam vstrčím a hned zase poběžím. Hlavně jak se povede Alešovi Míkovi, na to jsem zvědavý. Aleš je ovšem v klidu a to i přesto, že pokud prohraje sázku, bude muset na pódiu předvádět, jak se páří chobotnice.

        „Óo-óoó-,óo-óo!“

        „Óo-óoó-,óo-óo!“

 

        První takty známého hitu známého dobře ze známých hitových rádií hrajících známe hity sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých, minulého, tohoto i příštího století let se line éterem, až vyplašení vesničané zabedňují okna okenic. Je mi jich trochu líto, ale kolowrátek popmusic se valí neúprosně dál (a nic).

        Dívky se svíjejí na parketu za mlsného přihlížení svých mužnějších protějšků. Ozářeny jsou barevnými reflektory, které však marně bojují se slunečním svitem nadcházejícího dne. Alespoň malá iluze pomocí zatažených závěsů, ale že mne pak venku na denním světle nebude bolet hlava, tomu nevěřím.

        „Tak, Aleši, dej se do toho!“ Naše zraky se upírají k němu.

        „Počkejte, nespěchejte na mne tolik.“ A Aleš se líně klátí kolem parketu hledaje přitom svojí včerejší vyhlédnutou oběť, ale brzy shledává, že Black & Decker zatím nedostavily se.

        „Však ony přijdou,“ utěšuje nás Honza Čáp.

        D.J. žokej u hudebního pultu se nás snaží povzbuzovat do většího nadšení. No, musím mu přiznat, že dělá, co může, dokonce i rukama nad hlavou tleská, (to když je obzvláště rytmická melodie), ale copak on za to může, že je deset dopoledne a většina z nás se sotva probudila? Trochu závidím těm, co přijdou až večer. (Ale jenom trochu.)

        A zatímco tancují pouze děvčata, sama mezi sebou, Aleš se pojednou zvedá ze židle a pozoruje vchodové dveře. V nich právě stanuly Black & Decker.

        „Hele, už jdou,“ šťoucháme do sebe lokty.

        „Kokty, kokty,“ takové nějaké zvuky z Aleše vycházejí, když se před ně staví.

        „Cože?“ vyhrknou překvapením obě.

        „Bože!“ řeknou si navzájem sobě.

        Ale(š) se však rychle vzpamatovává. „Ty,“ ukáže na Black prstem, „nebo ty,“ ukáže také na Decker, „musíte jít se mnou tancovat. – Jedna z vás. – To je jedno která.“

        „A proč?“ táže se užaslá Black.

        „Zbláznil jsi se,“ říká mu úžasná Decker.

        „Nedisk-nediskutujte se mnou a jedna z vás pojďte,“ zadrhává Aleš, „ať už to máme za sebou.“

        „On je cvok!“ vyhrknou obě.

        V tom Aleš bere Black za loket a protáhne se s ní doprostřed parketu a přitom jí drze praví: „Nekřič tolik, ať neprobudíš nežádoucí pozornost.“ (A o co jiného asi tak jde?!) „A stejně se mnou tu hodinu odtancuješ, protože jsem se tak vsadil.“

        Black, se úplně zmatená automaticky pohupuje v kolenou. „Cože jsi se?“

        „Jsem se vsadil, že s tebou budu hodinu tancovat a když ne, tak budu muset na pódiu předvádět chobotnici,“ a při jaké operaci, to již nedořekl.

        „Pane Bože,“ Black nevěří vlastním uším, ale na druhé straně jako jediná z přítomných má partnera. Večer to bude jiné. (Večer to bude Jiné.)

        Zatím prvotní nadšení nových kamarádů z výstupu Aleše Míky se pomalu proměňuje v nudu. „A to na ně budeme koukat celou tu hodinu?“ ptá se Drak.

        „Musíme ho zkontrolovat, aby nepodváděl,“ trvá na svém Franta Hodan.

        Ale mne to už nezajímá, neboť to úmorné dopoledne se pomalu mění v horké poledne. Aleš tu sázku zřejmě vyhraje a znamená to pro něj hodně velké štěstí a pro nás to, že budeme muset stát v pozoru, kdykoliv-li Aleš projde kolem nás. To jsme se ale pěkně vypekli.

        Už abych se seznámil s Gretou.

 

        Odpolední směna je stejná, jako ta včerejší, jakoby jí z oka vypadla. Na chmelový les šlahounů a lián jsme si již uvykli, na horko, prach a pot nikoliv. Teď je již zřejmé, že veškerý náš život se bude soustřeďovat na dobu po práci a na poli to jenom přestojíme. A taky chápeme, jak moc jsou nevýhodné odpolední směny. Sice můžeme ráno spát jak dlouho chceme, ale přicházíme tak o večerní zábavu. I když, dnes večer jsme se vrátili na ubytovnu kupodivu dřív, neboť jsme spatřili ještě ohýnek hořet, kolem kterého seděla společnost sestávající se ze směsice národů, který se zde sešel. Není ani půl jedenácté a ještě kousek stíháme.

        Přisedám do kola v klíně s kytarou, vedle mne se, coby Duch, zjevil Drak. Také s, vypůjčenou, kytarou.

        „Pojď, něco zahrajeme,“ vyzývá mne.

        Trochu se sladíme, ale jenom trochu, aby se nevytratila ta hořkost, kterou v sobě skrývá neposlušná melodie, a pak se spouštíme a vyvoláváme vlny zpěvu. Jiří Frőmel Drak umí pěkná sóla na kytaru. Hledím obdivně. I někteří kantoři se přiblížili poslechnout si nás, jak hrajeme jazz.

        Jeden z nich, obzvláště zpitý výtečným místním Žateckým mokem, si dodává ještě jednou jediným lokem neobvyklé kuráže, načež se připojuje ke zpěvu. Pak chytá mne a Draka za ramena a povídá:

        „Chlapci, přijďte zítra večer v devět po setmění k předsedovic domku, víte přeci kde bydlí, ne? A vezměte sebou kytary.“

        „Ale tou dobou budeme ještě na poli,“ pravíme užasle.

        „Nějak si to zařiďte,“ mává rukou, „je to důležité.“ A pak se stahuje do stínu měsíčního míru, který se po obloze rozestírá. Za pár dní bude úplněk a malíři celého světa si proplachují štětce, aby mohli malovat jeleny.

        „Jak to zítra zařídíme?“ ptám se Draka.

        „A půjdeme tam?“ ptá se Drak.

 

        Další den probíhá bez podstatné změny proti včerejšímu dění, tj. dopoledne prospíme, odpoledne propracujeme a večer? Popohání nás zvědavost. Nějak se s práce musíme vypařit. Ta půlhodinka, o kterou ji ošidíme, té si (ni)kdo (ne)všimne?

        Pozorně pozoruji v zorném poli hodinky, připraven k seskoku z valníku. Dvacet čtyřicet pět – teď! Skáču! Vrhám se přes postranní žbrlení a mizím v hloubce pod sebou. Snad to dobře dopadne.

        Dopadlo to dobře, na všechny čtyři, do hlubokého rigolu.

        I Mirek se vypařil ve správný čas a tak se setkáváme u smluvené hroudy. „No jo, ale kdo teď bude přestřihávat dráty?“ znenadání mne napadá.

        „Nevím, ale s tím nic nenaděláme,“ říká Mirek, „v každém případě sebou musíme pořádně hodit.“

        Hodil jsem tedy pořádně o zem s Mirkem, Mirek hodil pořádně o zem se mnou a pak již spěcháme, jak nejvíce to umíme. Copak nám asi tak mohou chtít?

        Umýt se a převléknout netrvá ani mžik, popadáme kytary pod krkem, (Drak jí má stále vypůjčenou), a vybíháme na silnici, která se svažuje do centra obce. Počítáme odbočky za náměstím, tato je ta správná a teď domy, raz, dva, tři, kdo a kam z nás patří, čtyři, pět a šest, a budeme tam smět?

        Tady je to, svítí se tam a tak to jsme asi očekáváni.

        „Pan předseda má narozeniny a my tady máme takovou malou oslavu. Zahrajte nám,“ prosí nás včerejší pan učitel, nyní oblečený v bílém.

        „Inu dobrá,“ říká Drak s kamennou tváří a tak to zkusmo zkusíme. Je to báječně trapné, jak tam tak mezi nimi sedíme a: „Udělám z vás školní kapelu,“ říká mezi jednotlivými slokami pan učitel a přátelsky na nás pomrkává.

        Ještě že to Drak tak dobře bere, jinak bych asi utekl. „Po chmelu se u mne přihlaste,“ pokračuje pan učitel a zdá se, že to myslí seriozně a vážně. A tak mu nekazíme radost a tváříme se, že my také.

        Takže ani tento večer nedopadl podle mých představ i když sliboval tajemné dobrodružství, a nezbývá, než konstatovat: už abych se seznámil s Gretou, pak to konečně dostane nějaký smysl. A zatím si alespoň podám žádost o drahé vízum, abych, až přijde ten správný čas, mohl absolvovat další krkolomnou jízdu, do rajských zahrad tam, kam záhy zavítám.

 

 

 

 

  <<  Třicátá druhá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        V tomto očekávání pozvolna plyne týden. Pondělí jako úterý, úterý jako středa, středa jako čtvrtek, čtvrtek, čtvrtek, čtvrtek, sláva přecházíme na dopolední režim, tak na to se těším.

        Na oslavu této události vyrážíme do vedlejší vesnice na večerní promítání, snad filmu. Vymyslel si to Franta Hodan. Hlavně proto, že tam je ubytována dívenka, která se mu líbí, a chce se s ní asi potkat, či jaká jiná koketérie.

        Dva kilometry pod hvězdnou oblohou, docela příjemná procházka vlažnou pohodou. A hvězdy na obloze již dávno nepočítám, protože jich je stejně mnohem více, nežli sedm.

        Shledáváme, že v sousední vesnici jsou mnohem hůře zabydlení nežli my v Tuchořicích. Poposedáváme si v prázdné stodole po zemi jak to jen lze a Franta se vytrácí směrem ke své známé a já se bavím alespoň s Honzou Čápem. A promítačka promítá. A snaží se ozářit protější stěnu. A v nedalekém kravíně mají krávy u hub pěnu, to jak je ruší hudba hlasitá. (Která se line z promítané pásky.) Tedy usínám.

        Probouzí mne až Honza Čáp trhnutím. „Zítra bude zase diskotéka.“

        „Cože?“

        Honza mi tlumeným hlasem povídá, že to právě zjistil od kulturní referentky, mimochodem také dosti hezké holky, takže běsnění začíná. Po probuzení je mi zima a nikam se mi nechce. Ale je nutné vzíti navrátila.

        A jedna věc je přeci jenom příjemná, doprovází nás ta referentka a každý z nás kolem mně se předhání, kdo s ní více zažertuje, noční kometa s dlouhým závojem, zevnitř nás rozehřívá. To je ta lepší stránka věcí, která by se měla stále opakovat, dokud tu budeme dobývat.

        Bych nejraději se rozeběhl, utéci napřed a zítra muset poprvé brzy ráno vstávat. Takže ještě jednou sláva.

 

        Rozespalé ráno nás přistihlo ploužit se na snídani. Jsem překvapen, jak je brzy, že bude ještě tma jsem nečekal, člověk by vlastně nepoznal, která část noci zrovna je.

        Náladu mi vyspravuje Honzova poznámka, že bude ta druhá diskotéka. Konečně alespoň něco, rozhodl jsem se to brát jako dobrodružství, na které si s chutí počíhám. Jenom čas do dopolední svačiny trvá několik hodin. Vrháme se na ní, abychom nekručeli hlady, jako správní chlapi na správném vzduchu. Tak vyhladovělí.

        A teprve po svačině se rozpouští mlha a teprve nyní zjišťuji, na kterém poli dneska češeme. Překvapivé zjištění, to nás odtáhli tak daleko? Jsem mírně nervózní, ale Honza Čáp mne ujišťuje, že to na tu diskotéku určitě stihneme.

        „No proto!“

        A má pravdu. Ve dvě hodiny se to balí a jede se na oběd. Jdeme na něj rovnou nemytí, to všechno až pak, nejprve zase ukojit hlad. V klidu jej konzumujeme v libém očekávání dlouhého volna zakončeného tancem s děvčaty. Vždyť jsme je zatím sotva zahlédli. A teď najednou tolik, tolik krásného.

 

        Těší nás nespěchat a povalováním po kavalci až do večera zabít zbytek napjatého dne. Lze využít času také pro přiučení se několika novým kytarovým rifům od Draka, který se ukazuje v čím dál tím lepším světle, alespoň, co se muziky týče. Trubadix – kytarový Styx. Iron Maiden, Accepti a Judas Priest jsou jeho favorité, koně, a když je potřeba, klidně se i pohádá o ně. Hlavně s popovými typy, co hopsají: bum, bum, čvach, jak Skipy.

        Ne tak se mnou, jest má hudební tolerance známá na míle daleko, obzvláště, když se to hodí do tance, to si i já rád poslechnu Gazebo, jako záminku pro přitištění se ke krásné osmnáctce. Začíná se mi tu líbit.

        K večeři jsou kroupy s vločkovou polevou. Nevím o nikom, kdy by si šel přidat.

        Po večeři nastává shon a u některých, (ne tak u mne), důkladná příprava. Při letmé vzpomínce na Renatu se mi krabatí čelo, (proč jsem s ní vlastně nikdy nešel na discotheque?) a o Anje nemluvě. A nechtěje nikdo z nás vypadat nedočkavě, (což moje melancholie vskutku není), protahujeme se dokud nejsou první útržky rytmů vytrženy z kontextů tanečních kompozic a to v okamžicích, kdy vítr zavěje. A pak se teprve vydáváme beze spěchu v jedné řadě napříč silnicí.

        Proti nám jede zablácený traktor.

        „Kdo první uhne je jantar,“ vyhrkne Jiří Hausman, sám kráčeje po bílé čáře krajnice.

        „He, he,“ říká jenom Franta Hodan, načež traktor vyhrává na celé šířce a mi se tudíž stáváme jantary. (A touto oblíbenou hrou se potom navzájem obveselujeme až do konce brigády a dokonce, čas od času, ještě i dávno v Praze ve škole.)

        Obklopeno temným soumrakem vypadá kulturní centrum s rozsvícenými lampiony přiměřeně slavnostně. Smích a křik teď zní jasně a my v něm rozeznáváme chlapecké a dívčí hlasy, které se mísí do jediného (ne)známého podtónu, z kterého nás na páteřích brní.

        Hle, jaký rozdíl oproti předchozí (dopolední) verzi. Ve vzduchu se páří pára. A statečný náčelník Komančů svolává své děti k přeskočení planoucí hranice, panny i panice.

        Pronikáme do dusné atmosféry vyplněné mladými těly. Honza Čáp, Jiří Hausman a Franta Hodan jdou hned tancovat a to já se raději nejprve na moment přikrčím. Než se aklimatizuji.

        Už jsem se aklimatizoval. Už jsem ze sebe melancholii zklepal. A teď hurá do kola. Jsem připraven, jenom na mne zavolat. Avšak já vím, že je to jenom na mne se aktivovat. Let’s run.

        Nořím se do záplavy vlajících vlasů vytvářejících mírný vánek, jak za časů nevázaných radovánek, kdesi uprostřed plesů s Anjou. Sotva jí tu naleznu, ale to jsem si již dávno sám se sebou vyříkal a teď chci myslet na novou a blues pro Anju Královou chci odhazovat v dál (ujišťuji se).

        Tolik neznámých tváří zarámovaných do oválů svých obličejů, který z nich se mám pokusit oslovit jako první? Namátkou se přibližuji k několika tančícím dívkám a s každou z nich se u některé z reprodukovaných písniček na skok zastavuji. Některým se to líbí a některým asi ne. Jak dojemné.

        A jak se tak točím a namáhám, v jeden kratičký okamžik se zahledím do čísi plavých očí a v nich sotva postřehnutelno jakoby světlo zahořelo, ale v zápětí se ztrácí v davu a já bohužel netuším, ke které princezně to světlo patřilo.

        „Možná bych jí poznal, kdybych se s ní ještě jednou pohledem střetl,“ říkám si a tak krásky na parketu skenuji infračerveným radarem.

        A nahrává mi přestávka, která jasným světlem ozařuje jejich jasné postavy. A hudba nám odumírá a někteří chlapci se hrnou pro sklenice piva. A jiní zůstávají u kávy.

        Z chumlu se vynořuje Honza Čáp. „Hele, co netancuješ?“

        „Někoho hledám.“

        „To jo. A nevíš do kolika hodin to tady může trvat?“

        „Až do rána?“

        „Až do rána? – tak to se z toho ráno asi zblázníme!“

        „Ah, ah, ah,“ zasměji se, „dospíme se na chmelnici.“

        „Neviděl jsi Black and Decker?“ táže se ještě.

        „Jo, támhle v rohu stojí a cosi do nich hučí Aleš Míka.“

        Honza Čáp si je zrakem přeměřuje a pak se k nim kolébavou chůzí vydává. „No nevěděl jsem Honzo, že se o ně zajímáš...“ Protože se mi zdálo, že letíš na naší referentku. Ale Honza je již z doslechu a přestávka je tuze krátká. A tak mi nezbývá zase tak mnoho času Gretu v tomto nepřehlédnutelném chumlu vyhledat.

        Ale jak už to tak někdy bývá, v době, kdy začínají světla u stropu tlumit svojí intenzitu (=zhasínat), dochází k několika událostem současně:

        Z ampliónů se vyhrne ven hlučná muzika, takže rázem není slyšet vlastního slova. Většina přítomných se jeden přes druhého vrací na parket, až se z toho zamotám. Greta odchází na toaletu a její parta jde bez ní tancovat. A když nabývám po motanici ztracenou rovnováhu, vrací se Greta s toalety a když konečně znovu dostávám obličej do úrovně ostatních, málem o ní zakopnu a první, co spatřím, je v jejích očí výraz, užasnu.

        Jaksi bezděky jí zachytávám do náruče.

        „Bude ti to stačit (budeme tančit)?“

        Ta otázka není v rámusu slyšet a tak není slyšet ani její odpověď. Pro jistotu se na ní usměji. A ona se tváří rozpustile. Ale hlavně mi mezi písněmi neutíká, tak, jako ty předešlé.

        Houknu jí do ucha své jméno a po chvíli se dozvídám, že ona se jmenuje Greta.

        „Ty jsi z Prahy?“ povídá.

        „To dělá ten přízvuk,“ odpovídám. A ona mne lehce pěstí do paže bouchá a já se nemohu dočkat pomalejší písničky, při které by vyšlo najevo, zda mi vůbec naslouchá.

        Prosím, „Nenechávej na sebe dlouho čekat.“ Zatím zrakem zkoumám, jaké to bude, až se k sobě přitiskneme (přistoupíme blíž). Zkoumám její v pase na uzel převázané triko i její těsně modré džínsy a mezi nimi úzkou štěrbinu vyplněnou čímsi, co připomíná ploché břicho.

        Jeden, dva kroky přede mnou svítí slunce, které vyzařuje energii ve spektru, které je pro mne zatím tajemstvím. A nástroje tempa zpomalují a barevná světla se ještě více utlumují, a tak Greta klopí oči a já se suchem v ústech k ní přistupuji.

        „Tak, teď tě musím asi nějak víc uchopit, co říkáš?“ jí povídám.

        „Tak mne uchop,“ odpovídá, „na tom přeci nic není.“

        Když není, tak není. Dávám jí ruce kolem pasu a ona paže na má ramena.

        Když není, tak není. A pevně ji klínem k sobě přitisknu, (div nevyrazím: „Jejda!“).

        Chvíli ji to trvá, než znovu nabude vědomí a pak náhle ze sebe vyrazí: „Ty hele, nejdeme na to poněkud moc zprudka?“

        „Promiň,“ říkám nemnoze provinile a v mysli se mi usídluje malá slovní půtka, jak moc to myslím upřímně...

        Tak protancujeme blok pomalých sonetů a když se bicí opět čile rozezvučí, odstupujeme od sebe, ona se šibalským výrazem, já bez sebe, a už se zase svůdně vlní v ohnisku mého zájmu. Greta jedna. A o příští přestávce mezi tančením a tančením mi představuje některé ze svých spolužaček.

        „Kam jsi se nám předtím poděla?“ ptají se jí.

        Pokládá mi ruku na bedra: „Tancovala jsem,“ dokládá významně a po delší době se nová spokojenost v životě zrodila.

        A kamarádky také dodávají: „Ale my jdeme již odsud pryč, půjdeš s námi, nebo jak?“

        Greta se podívá do země a potom na mne. „Tak co, nepůjdeme taky? Venku je ještě docela hezky...“

        „Tak jo,“ váhavě reaguji.

        Dívky se oblékají a Greta si háže přes záda svetr. Když je zabalena chytá mne za ruku a říká mi: „Tak pojď.“

        Není mi to jasné, jestli slunce zhasne, ale je mi krásně.

        A teplá noc, kolem desáté, vykřikuje svoji milostnou báseň, když stoupáme do vrchu tam, kde jsme zanechali ubikace časně.

 

        Chůze se mi chvěje, protože je to venku ještě daleko obzvláštnější pocit vedle ní, nežli prve uvnitř, na diskotéce.

        „My se ještě projdeme,“ říká Greta svým kamarádkám, když dostihujeme naše montované domky.

        „Ale ať se děcka neztratíte,“ volají za námi laškovně.

        Pro jistotu jen kousek popojdeme.

        „Tak co, těšíš se, jak se mne dotkneš?“ šibalsky mne vyzývá s očima ztracenýma ve (t)mě.

        Nedá se nic dělat a tak jí znovu uchopím a ještě dříve, než své rty přiblížím k jejím, má už ona svoje rozevřené, jazykem se dotýká a chabá stěna mezi námi je rozložena. Renatu i Jáju mi z paměti vzápětí snad vylíbá!

        „Jak tě zítra naleznu?“ odvážím se jí do úst zašeptat.

        „Třetí okno zleva, ovšem počítaje odzadu.“

        „Ale jak tě poznám?“

        „Podle barvy mých očí?“ navrhuje a trochu se ode mne odtahuje, abych se mohl podívat a ruce ponechává na mém krku; takto zavěšena se do smíchu dává. „A ne abys přišel klepat dříve, než ve čtyři, budu se chtít po práci prospat.“

        „Eh!“

        Z vytržení jsme vytrženi, to ta píšťalka. Oznamuje, že pro dnešek toho bylo akorát tak dost a ať se připravujeme na spaní, že přijde paní večerka.

        „Ale my už jsme připraveni,“ s Gretou pravíme, když se dostavujeme k večernímu sletu. Přitom natrefíme na Draka.

        „Hele, to je Lenka,“ vyhrkává Greta, aniž se mne pouští.

        „Ahoj Lenko, koho si to vedeš?“

        „Přeci Draka!“

        „Bážo!“

        Drak říká: „Nazdar Láďo, to je tedy bomba!“

        Ale mocný sou-hlas učitelského sboru nás překřikuje: „Dámy a pánové, dobrou noc!“ – „A každý ve svém,“ chtělo by se dodat.

        Tož si popřáváme dobré noci.

        „Tak zítra,“ a ještě si rukou ofinu z čela odhrne a zespodu se na mne tak zvláštně hezky podívá, že Drak mne musí ovívat, abych se náhodou neskácel za ten bohulibý len.

 

 

 

 

  <<  Třicátá třetí kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A další dopolední směna plyne v ryčném povyku, co a jak se včera přihodilo.

        „Myslíte si, že jsem jí zaujal?“ ptá se nás Franta Hodan na svou přespolní děvu. Ale kdo by si toho povšiml, když každý z nás měl plné ruce práce se svým vlastním protějškem.

        Honza Čáp se vychloubá, že držel za ruku referentku.

        „No a co? To je toho!“ opáčí mu Jiří Hausman, ta drží za ruku každého, kdo u ní postojí déle než pět minut.

        „Hele a co ty jsi dělal celý večer frajere, seděl jsi u pípy a chlastal, tak neke-ke-j!“

        „Alespoň jsem dělal něco užitečného, ty jantare!“

        „Honza není jantar, Honza je bocian,“ říká Franta Hodan a nedaří se mu potlačit návaly chechtavého nutkání a tak alespoň klape napnutými pažemi, aby vyjádřil svůj veselý jinotaj.

        Dorážení nebere konce. A jen já se kromě toho, že tam jsem, držím v pozadí a Drak mi dává spiklenecky najevo, že on to chápe, ostatně já jeho chápu také, vždyť se jedná o dvě krásné spolužačky z různých okresů, ale stejného kraje.

        Dívky obvykle pracují na česačkách. Stejně tak i naše. „Alespoň je od nich přes den pokoj!“ říká Aleš Míka neemocionálně.

        „A když už je řeč o tobě, co dělají Black and Decker?“ bere si ho na paškál Jiří Hausman.

        Aleš Míka si ho měří podlitýma očima. „Sázku jsem vyhrál, ne, tak o co ti jde?“

        „Včera jsme tě s nimi viděli,“ přitakává mu Franta Hodan.

        Aleš Míka si v odpověď krkne.

        Krásná společnost – vysokoškolská učenost, jen co je pravda.

        „Tak do práce!“ vystřihují náš rozhovor do intenzifikace.

 

        A jestliže se mi včera práce nepřiměřeně vlekla, tak dnes se dočista zastavuje a dokonce mám i chvílemi pocit, že si snad ze mně dělá legraci, když couvá. Do čtyř hodin to ještě nějak vydržím, akorát mám obavy, kolik z toho včerejšího obrazu mi do té doby zbude. Moje strachy, jak ji poznám, nejsou neoprávněné. Zavírám oči a pokouším se o rekonstrukci vůní a barev. Je to čím dál tím obtížnější a v poledne se představa rozplývá úplně. Kdeže je včerejší tanec.

        Chce to trpělivosti veliký ranec, přestát dřinu srpnového vedra a dočkat se příjemnějšího odpoledne. Tento pocit chci prozkoumat, teď ve dne, dokud mám čistou hlavu, protože večer v ní bude jenom zmatek. To vím i já, i když jsem jenom literární postava a nevidím autorovi do pera. Co mi s Gretou přichystá? (Chceš být překvapen, či na?)

 

        Stahujeme se z první linie sklízení zeleně, máme toho n(až)ad hlavu a na rukou puchýře a plodiny zatím zaplňují bystře přistavěné věrtele. Zasloužený odpočinek mne od Grety odděluje, a asi je to ten nejpříhodnější odpočinek, jaký mne kdy v životě naplní, řekl bych v mém dosavadním životním uskutečňování. Dovolte mi to vykřičet:

        A tak zase na kavalci ladím formu při snění, v poklidném prostředí uprostřed svých pospávajících druhů. Náhradou za únavu čerpáme vzpruhu z očekávání, které snění vévodí.

        S Drakem se střídáme o kytaru. Předvádí mi, jak se hraje Stairway to Haeven a já jemu předvádím, jak se hraje Norwegian Wood. Líbivá zábava, která ostatní studenty postupně probouzí z podvědomého chtění.

        Prstům to na strunách jde, když vědí, že za třicet minut budou čtyři hodiny odpoledne. Kdybych mohl zastavit čas, tak tento interval by možná byl vhodným kandidátem. I Drak se potřebuje vytratit nenápadně.

        I Drak i já. A tak se opatrně centimetr po centimetru přesouváme ku dveřím pokoje. Využivše dosud zastřeného nazírání na svět těžko se probouzejících spolubydlících, na: „Raz!“ a: „Dva!“, ze dveří vycouváme.

        „Tak mnoho zdaru,“ povídá mi Drak a upaluje.

        „Štěstí je mnohá potřeba,“ odpovídám, ale už nikomu, no, nevadí, a sleduji, jak se můj stín v chodbě vzdaluje na pozadí slunečního záření. Stín už je skoro venku na verandě a tak pospíchám za ním, abych ho dohonil, půjdeme přeci za Gretou spolu. Venku je ještě slunečního svitu dostatek, pokusím se přes něj vystavět most, a statek, či úzkou lávku na druhou stranu tam, kde se to hemží děvčaty, které již také postihlo hlubokost probuzení.

        Opatrně našlapuji a vyhýbám se kopřivám. Ze zadu stavení není trávník udržovaný. Snad se v něm nespálím. Určené okno nalézám snadno a je půl páté, když na něj zaklepám.

        V mžiku je u (něj)aká dívka.

        „Jé, děvčata, tady je nějaký chalan!“ (Tak nějak se to na Moravě říká, ne?)

        „Hledám Gretu,“ pravím.

        „Jé, on mluvííí!“ piští to zevnitř a pokračuje: „A co ty jsi zač? Greta dosud spí, máme ji snad (kvůli tobě) budit?“

        „Ne, to ne,“ říkám, „přijdu později.“

        Poodstupuji od okna a ledabyle se o zeď opírám a asi si budu jen tak z(p)ívat. Využiji toho, že mne nikdo neslyší. Tak mi kvapem uteče další půlhodinka. Když utekla, pomalu se vracím pod okno, za kterým někde ve spánku otálí neznámá Greta.

        „Už se probudila?“ zkouším to znova.

        „A kterou Gretu máš přesně na mysli?“ se tentokráte dozvídám.

        Jéminkote, jak to mám vědět? „Tu, která mne včera večer políbila!“

        „Počkej, už se sunu,“ ozývá se zevnitř a za vteřinku se Greta přes mřížkovaný parapet nahýbá. „Ahoj, jak jsi se vyspal?“

        No to je nádhera, jak se jí nízká odpolední duha zapisuje do výrazu celého obličeje, je to opravdu ona?

        „Fajn,“ jsem se vyspal, odpovídám a částečně zapomínám na to, jak jsou důležité uvozovky, při přímé řeči, když probíhá.

        „Hele, přijď až po večeři, máme tady teď něco s holkama...“

        „Tak jo, přijdu až na sedmou. Zatím se měj hezky.“

        Lenivě odcházím a Greta nechává okno rozevřené, to aby jim dovnitř mohl naproudit zdravý čerstvý vzduch. No, ne že bych měl zrovna na večeři chuť, to se říci nedá, ale co, tamhle jde Honza Čáp a tak se k němu připojuji a se mnou i několik dalších a Franta Hodan nám říká: „Pojďme si zahrát fočus.“

        Souhlasíme a při přesunu na hřiště nás Jiří Hausman informuje: „Hele, kluci, já jsem někde četl, že prý jít si půl hodinky zaběhat je prý normálně zdravější, než jedna cigareta? Je to pravda? To jsou jen řeči, že jo?“

        I s Jiřím Hausmanem je zábava, tolikrát zmiňovaná, kolikrát je to pravda.

        Při fotbale vydržíme až do večeře vyhrávajíce sami nad sebou devatenáct nula. V šest hodin večeře, v půl sedmé hygiena a v sedm zase v kopřivách. Na rozdíl od předtím se tu šíří šero. A hle, někdo tam stojí, je to ona a zdá se, že mi jde naproti.

        Ne, nezdá se to. Opravdu mi jde naproti. Má stejný svetr, jako včera a podle něj jí bezpečně poznávám. Tak pozor, schůzka začíná.

 

        „Pozor, schůzka začíná,“ rozpustile pronáší.

        „Máš bezva svetr,“ jí na to říkám, „bezvadně tě obepíná.“

        „Ten jsem si pletla sama.“

        A jdeme a po několika krocích jí zkusmo beru za ruku. Zvláštní, jde to, a ani nepotřebuji vyslovit záruku, že si nedovolím víc.

        Vydáváme se do stráně plné zralých jabloní, šípků a hrušek, na které přestává být dobře vidět. A za přibývajícího šera odhaluji další záhyby jejího vystaveného těla a, přiznávám se, že nejsem pohoršen. Na druhý pokus ve všech směrech mnohem atraktivnější, než mi pravil můj včerejší úsudek. Toť je odvážný skutek. (Jen aby moc rychle neutek‘. Vždyť, co na mne může vidět ona?)

        „Tady se zastavíme.“

        Otáčíme se do kraje jiskřícího stožáry rozlehlých chmelnic, v zapadajícím slunci připomínajících stěžně korábů v jakémsi olbřímím přístavišti.

        „Tady si sedneme.“

        Půda není vlhká, ale studená. Pokládá si dlaně do mého klína, oči sice nepřivírá, ale stejně je to príma.

        „Jsi docela fajn,“ povídá.

        „To sotva,“ koutkem mysli utrousím a pozorně sleduji, jak zaklání hlavu a do rozevřených úst lapá padající rosu. Perlí se jí na perách. A ty jsi kočka...

        „A co máš ráda?“ nadhodím.

        „Svoje vlnité vlasy, plné rty a dlouhé nohy...“

        „Uhm?“ poněkud vyjeveně pronáším.

        „Ale ne,“ dává se do smíchu, „ráda čtu, sleduji filmy a poslouchám muziku. Znáš Dicka Francise?“

        „Kdo je to? Tvůj milenec, doma, na Moravě?“

        „Ale jdi ty,“ zaváhá, „děláš si ze mne legraci? Dick Francis je spisovatel a píše detektivní příběhy z prostředí dostihových koní.“

        „Já? A legraci? Já jsem jedna seriozní socha, co jí nedávno z Karlova mostu odstranili, aby nekazila šiky“ ale to se již v nastávajícím přítmí ztrácí. „Takže zábava, já rád čtu Agathu, Lew Archera, a tak...“

        „V tom případě si to určitě půjči v knihovně, bude se ti to líbit.“

        „Knihovna mne dost často hostí, prostě proto, že v ní hledám stále nové mosty, přes nechtěné posty...“

        A Gretu to zajímá.

        „Jsi zvláštní, víš to?“ To zašeptá zblízka, než se lehce ústa po sobě smeknou a teplem dýchnou na rozehřátou tvář. Pauza.

        „Za chvíli to zkusíme ještě jednou, ano?“ (Řekl jsem to já, anebo ona?) V každém případě jak vycházející hvězdy chladnou, sedíme u sebe blíž, až natažené nohy vytváří kříž, brzy zdřevění nehybem.

 

        „Sleduješ závody formule 1?“

        „Jistě.“

        „A komu fandíš?“

        „Alanu Jonesovi.“

        „Jé, já taky, tak to mu budeme fandit pospolu.“

        „Pak si napíšeme, jak to dopadne,“ říkám.

        „Vážně? Ty mi dáš svojí adresu?“ říká překvapeně a zase září, jako včera a drží mne za ramena.

        „Ty my jí dáš taky, ne?“ zkouším, jak se to dál vyvine.

        „No jo,“ pokrčí rameny, „to abychom si mohli napsat, viď?“ a pojednou se zatváří potutelně a tajemně pokračuje: „Víš, že na podzim vyrazíme se školou na několik dní do Prahy na výlet?“

        A jak se tak dívá do mých očí zpříma, její úžas si přitahuje moje klima, a naše horké rty se stýkají do jednoho dlouhého deště, který tu je ještě a chutná:

 

        Prší už od rána, prší zase déšť,

        ulice jsou čistší a dělej si co chceš.

 

        Prší nám na záda, prší zase déšť

        účesy jsou vlhčí a holky chodí bez.

 

        Stéká to po kapkách, stacato na klapkách,

        džez v rytmu deště, teď jsi tu ještě,

        kdy tě příště potkám, až začne zase déšť?

 

        Prší ti do klína, máš ho plnou zář,

        doteky jsou prostší a rez ti krášlí tvář.

 

        Prší ti do konce, prší zase déšť,

        ulice jsou čistší – a kdepak ty jseš?

 

        Stacato na klapkách, džez,

        stéká to po kapkách, teď,

        rytmus příštích shledání je déšť.

 

        Prší, až nenasytná žízeň vysušuje náš společný vzdech a jen tak, tak, že se odtrhujeme, dříve než natržený ret, nebude ku spravení a není potřeba vyřčení, kam míří náš příští, společně bouřlivý let.

        „Ochutnala jsem tvou píseň...“

        „A je..?“

        „Je..!“

        Scházíme bok po boku spolčeni a na návsi mezi oběma ubytovnami dochází k rutinnímu loučení. „Ahoj Draku, ahoj Lenko, kdepak jste se děcka potulovali?“ – „Tamhle na stráni,“ Drak mává rukou za sebe.

        „No, my taky,“ pravím skromně, „a tak čau.“ A Greta se mi ještě chvilku věnuje. V ústraní nevítaných pohledů si důvěrnosti dopřáváme a zčistajasna prozřu, hle, jaká oboustranná lyrika!

        „Dobrou noc.“

        Citová terapie.

 

 

 

 

  <<  Třicátá čtvrtá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Ale před spaním dochází k další příhodě. Dosud pod dojmem prožitků s Gretou chci vstoupit do našeho pokoje, ale: „Pssst!“ ozývá se za mnou důrazné varování, „Aleš Míka již spí!“

        „No tak ho vzbudíme,“ pravím nevzrušeně.

        „Ne, právě naopak,“ odporuje mi Franta Hodan, „uděláme to jinak!“

        „Jak?“

        „Tak!“

        A Franta Hodan vysvětluje: „Přeřídíme všechny hodiny a budíky o pět hodin napřed a půjdeme jako normálně spát. O půlnoci zazvoní a Aleš si bude myslet, že je čas na vstávání a my ho přitom necháme. Dokonce ho v tomto domnění podpoříme. Budeme se všichni jako oblékat a tak, ale budeme si dávat dobrý pozor, aby šel na snídani první. A jen co zmizí venku za rohem, rychle se zase vysvlékneme, zhasneme a vrátíme do postelí!“

        Dřív, než nám to Franta dopoví, již všichni souhlasíme a Honza Čáp říká: „My jsme ale svině!“

        Potichu zalézáme, abychom nezkazili švandu.

        Do půlnoci zbývá jenom hodina a stejně nemohu usnout a tak zůstávám vzhůru. Mlčky se na lůžku převracím a představuji si v duchu Gretu. Zkouším, zda-li si ji dokáži vybavit celou, a pálí mne natržený ret, do kterého mne při líbání kousla. A nenasytné vzpomínky do sebe zapadají, jako do měkkého křesla. A příjemně se propadám do polštářků ze skla; cítím za nimi Gretu.

        Z blouznění mne vytrhuje chrčivý zvuk budíku, přesně podle plánu.

        Jakoby se protahujeme a Jiří Hausman pro jistotu dodává: „Jé, to už je zase ráno?!“

        „Vy volové, já jsem se vůbec nevyspal,“ říká Aleš Míka.

        A v takovémto duchu se naše konverzace line a dáváme si dobrý pozor, abychom Aleše v ničem nepředstihli.

        Aleš se za našeho pozorného dohledu obléká jako v mátohách a konečně se vypotácí ven. Hluboká tma ho nepřekvapuje, vždyť jaký je rozdíl mezi půlnocí a pátou ráno, teď na přelomu srpna a září.

        Zato my se rychle pod deky vracíme. „A buďte naprosto tiše,“ vyzývá nás Franta Hodan, „uvidíme, jak dlouho mu to bude trvat, než dojde k výdejně jídel a zase nazpátek.“

        Ležíme, ani nedutáme, a píchají nás jehly.

        Takto uplyne skoro dvacet minut.

        Konečně se ozývá šramocení u dveří a my napjatě sledujeme kliku. Klika se naklání a dovnitř vráží Aleš. „Vy debilové!“

        To je pokyn pro uvolnění smíchu a do(j)mem otřásají salvy.

        A dlouho do noci je slyšet jedince, jak dusí úšklebky pod prošívanou přikrývku. Tak naposledy vzpomenout Gretu a spát.

 

        A Greta spí pouze v dlouhém špinavém triku s roztřepeným výstřihem. Ach.

 

        Na přelomu srpna a září. Právě. Nikdo neví, do kdy tu pobudeme. No dokud celou tu požehnanou úrodu nesklidíme, to dá i nám naším nezájmem neomezený rozum.

        Vítáme změnu počasí, která přináší chladnější vítr a úbytek nelítostných paprsků, kterými nás slunce na traktorech častuje. Pojednou se můžeme volně nadechnout a spokojeně rozhlížet, kolikero stop náš chmelový kombajn do půdy vyrývá.

        A jak se tak míjíme s jinými posádkami brázdícími ve stejném kole, radostně na ně pokřikujeme: „Už je září, už brzy začnou dívky vonět!“

        A voní. „A my víme,“ nám povětšinou odpovídají, „babí léto na krásném bílém koni!“

        Prožíváme zářijovou dohodu s problematickými toky, že se odloží, až na dobu, kdy nastoupíme do školy a zahájíme náš první universální semestr. Občas o tom promluvím i s Gretou:

        „Ty se máš, že jsi již odmaturoval, jaké to bylo?“

        „Celkem zábavné, chceš, abych ti skloňoval slovo tramváj?“

        Útrpně se ušklíbne: „Ha, ha, ha...“ (Čeká ji úporná šprtárna.)

        „A budeš se potom hlásit na vysokou školu?“

        „Ale prosím tě, já, se svojí postavou?“ a směje se tak tajuplně plna nepostihnutelného půvabu, až mne to nakazí a házím po ní bodláčím, vše za hlavu.

        „Nech toho!“ volá na mne a ukrývá se mi za trnkou, kde jí doháním a schválně se nechává ode mne zachytit, aby neupadla do kaluží a když si myslím, že ji mám, se smíchem se mi vytrhává, Greta nádherná. Touláme se krajinou.

        Jednoho pozdního odpoledne takto objevujeme na první pohled dobře utajenou stezku, která se ztrácí v křoviscích opuštěného oceánu v sadu.

        „Tak jí prozkoumáme,“ pobízí mne Greta.

        Vyrážím první a jednou rukou před sebou rozhrnuji šlahouny trnitých keřů a druhou rukou za sebou Gretu vedu. Stezka se několikrát zatáčí kolem nízkých skalisek až pojednou ostře zabočí do strmého úbočí, kde sad končí a začíná zežloutlé strniště.

        Proplétá se mezi remízky a nakonec nás dovádí pod modřínový hájek s takovou úžlabinkou vysypanou spadaným jehličím, „Že je obarvená do rezava, že je suchá a že je to tu bezva!“

        „To je!“

        Objev.

        Radostně si útulné místo prohlížíme. A než se naději, Greta se vyhoupne na nejbližší strom a volá: „Chytej“ a hází po mne šišku.

        „Najdeme sem podruhé cestu?“

        „Jistě,“ volá na mne ze stromu, a: „Polez!“

        Vyšplhám se za ní a uvelebuji se na protilehlé věty. Greta sedí obkročmo naproti mne, hlavu na stranu a po tváři mne hladí.

        „To mi nevadí...“

        „Ani mně ne...“

        A tak tu zapadajícímu slunci pózujeme, dokud neusoudíme, že jsme se již dost obohatili a já seskakuji na zem první a Greta s mojí pomocí za mnou a jak mi tak po břiše na zem sklouzává, svetr se jí vykasává a její ňadra jí perfektně padnou.

        Polévá mne ruměnec a Greta se rychle upravuje a víc se zde nezdržujeme a uháníme. Má teplou dlaň a kdybychom si nepropletli prsty, jistě by vyklouzli jak běžíme.

        Toho večera je loučení delší, než obvykle. A Greta mne líbá na ucho a na nos a říká: „Ty můj broučku, utíká to nějak rychle.“ A když nás večerka od sebe odtrhává, ani nevím, co mne to popadlo, že jsem vyhrkl: „Miluji tě...“ A Greta zužuje oči, až se jí dolní a horní řasy dotýkají v jediném hebkém mrknutí a říká: „Myslíš? A co když já tebe taky?“

 

        A zase jsem dlouho večer neusnul. Vždyť ta dvě slůvka, co mi před ní vyklouzla, byla až doteďka vyhrazena pouze Anje a jaksi němě jsem předpokládal, že při tom i zůstane. A nyní toto nadělení. A cože mi na to Greta odpověděla? Rozdvojím svoje saně a jedny pojedou dopředu a druhé zůstanou stát na místě, ale jedno vím jistě, že ten kolotoč jen tak nepřestane.

        A teprve po tomto rozhodnutí se dostavuje spánek.

        Zato po probuzení je to šupa do hlavy. Cože jsme to včera před usnutím říkali? I Greta, když vylézá zpod deky, si upravuje jeden pramen, co jí ustavičně padá do čela, a říká si: „Jestli jsem se nezbláznila?“

        A co diskotéka?

        Dnes je na pořadu třetí v pořadí.

 

        „Tak pohyb, pohyb! Ať to tady dovádí!“ povzbuzuje nás diskdžokej do většího tempa. Ale naše unavená těla se spíše plouží, než aby si hleděla pořádně se zapotiti. Není to ten rej, co minule. Asi je to tím, že sklizeň spěje do finiše a my se brzy rozejdeme.

        „Tak to tady ještě naposledy rozjedeme, ne!“ snaží se.

        Jsem tu jenom kvůli Honzovi Čápovi, abych mu kryl záda. Totiž Gretu odpoledne rozbolela hlava a říkala, že si půjde raději lehnout.

        „No, dobře,“ řekl jsem zklamaně.

        Poslouchám mystery muziku, a že se některý z (o)pouštěných hitů zasní nad ostatními je spíše výjimka, než pravidlo. Popíjím colu a přemýšlím, jak Honzovi zdrhnout.

        „Hele, Honzis, mne to tady nebaví, já už asi půjdu.“

        „Ty tu nemáš svoji kočku, viď? Tak si najdi jinou,“ přemlouvá mne.

        „Mm, mm.“

        „Tak jenom posečkej chvilku než dorazí moje (re)fe(re)n(t)ka,“ žadoní.

        „Já ti nevím, jestli to není ztráta času, vždyť je z třetího ročníku.“

        „No a co?“

        „Podívej, myslím, že právě přichází,“ ukazuji mu.

        Honza vstává. „Pojď.“

        Jdeme jí naproti. „Ahoj,“ říká jí Honza a ona se na něj také hezky usměje. „Ahoj Honzo.“

        „Podívej se, my máme tady s Ládikem takový nápad.“

        „Vy dva, jo?“ prohlíží si nás zvědavě.

        „My bychom chtěli natočit film o Tuchořicích.“

        „Honza má kameru,“ dodávám.

        „Film, jo? No proč vlastně ne, a k čemu to bude (dobré)?“

        (Sbalit tě.)

        „Honza chce, abys v něm hrála hlavní roli.“

        Řekl jsem to přímo.

        Honza se po mně vyčítavě podívá, ale hned upřesňuje. „Chtěli jsme, abys hrála něco, jako vypravěče, který bude celým filmem provádět diváky. Tady Láďa nám napíše scénář.“

        „No dobrý nápad to je, ale ...“

        „Tak já už teď mohu zase jít, že ano,“ rychle jí skáču do řeči a couvám od nich směrem k východu.

        Honza sice nesouhlasně vrtí hlavou, ale já jsem již venku a neslyším, jak referentka dokončuje přerušenou větu: „Už mne balili hodněkrát, ale toto je opravdu originální způsob.“

        Co na to odpověděl Honza, jsem už nezaznamenal.

        Jsem totiž rád, že se mi podařilo vytratit. Loudám se načatým večerem a tak mi přichází na mysl, že bych se mohl podívat, jak se daří Gretě.

        V našem areál je mrtvo. Dopolední směna šla tancovat a odpolední směna dosud nedorazila z pole. Nebýt hluku z vesnice, bylo by tu ticho, jako v kostele. Obcházím přízemní budovu a nevidím v žádném okně světlo. Jak to udělat?

        Doloudávám se až pod okno, za kterým má Greta postel. Mám štěstí, že je otevřené. Abych jí nepolekal... Chtě, nechtě totiž způsobuji šramot. A dříve, než dospěji k nějakému řešení, najednou se ozve zevnitř známý hlas:

        „Je tam někdo?“

        „Já, Vláďa.“

        „To jsi ty? Hádej, jestli mi je už dobře?“ A v jejím hlase se ozývá příjemná melodie.

        „Je-e?“

        Mezitím se Greta vynořuje ze tmy. Pokládá obě paže křížem na parapet a podpírá si jimi bradu. „Jak to, že nejsi na diskotéce?“

        „Co bych tam asi tak dělal bez tebe?“

        „Jsi sladký,“ Greta jihne, „ale já vypadám strašně!“ Najednou si uvědomí, že je rozcuchaná a že má na sobě jenom to potrhané spací triko. „Počkej chvilku,“ načež zase zmizí ve tmě.

        Co bych nepočkal, čekání v takovémto průvodu je dožitek.

 

        Nečekám dlouho, neboť po několika ranách a tichém zaklení, to asi jak do něčeho narazila, proč si vlastně nerozsvítí? se znovu objevuje, tentokráte oblečená do teplákové soupravy. (No, že by se moc učesala?)

        „Moc jsem se neučesala, viď? Doufám, že se ti i tak budu líbit.“

        Fascinovaně hledím do jejího zářícího obličeje.

        „Pomoz mi, prosím tě.“ A Greta se vyšvihne na rám okna, načež mi skáče rovnou do náruče. A: „Ahoj, kotě.“

        „Co budeme dělat?“ otáže se.

        „Chceš si jít dolů zatancovat?“ říkám i když tuším, že asi ne.

        „Asi ne.“

        „Tak pojď, půjdeme se podívat na naše tajné místo,“ navrhuji já, „zjistíme jak moc strašidelné je to tam teď, po tmě.“

        „Tak jo, ale počkej chvilku, vezmu ještě deku, přeci jenom je již chladno.“ Vysmekne se mi a opět mizí uvnitř ve tmě. A opět rány, šramocení a klení, neboť si opět nerozsvítila. „A jsem tady.“

        Tentokráte vylézá z okna sama a přes rameno má přehozenou srolovanou vlněnou deku. „Tak a můžeme jít.“

 

        Stezku nalézáme snadno, neboť jsme po ní spolu kráčeli mnohokrát. „Pozor na oči,“ akorát povídám, neboť po tmě není dobře vidět na keře a trny.

        Přikrčeni se proplétáme houštím, až staneme na sklizeném poli a nyní můžeme jít vzpřímeně a před námi nás očekává hájek. Modříny jsou i za tmy vznešené, Greta je zadýchaná, tahá mne za rukáv a říká: „Posadíme se tady?“

        Na roztaženou deku.

        A tak se vedle sebe ocitáme a ukazuje se, že deka byla (nebyla?) dobrý nápad, neboť nás od země izoluje. „Už tě hlava nebolí?“

        „Ne, už ne. To mne tak někdy popadne, obvykle tak jednou za měsíc, chápeš ne?“

        „:-)“

        „Necítíš se trapně?“

        „:-):-)“

 

        A nad námi září hvězdy. Vleže na zádech je lze dobře pozorovat. Ukazuji Gretě Pleiady a Cassiopeiu a Cephea a: „Už jsem je mnohokráte viděla, akorát jsem nevěděla, že se nějak jmenují.“

        „To nic, to jsou má oblíbená souhvězdí.“

        „A máš také nějaké oblíbené hvězdy?“

        „Vezmi si zrcátko, dýchni naň, vylešti ho a jednu z nich uvidíš.“

        „No jasně, ale vážně, ukaž mi nějakou.“

        Ukazuji jí Deneb a Atair a támhleto je dvojhvězda, „Ne, prostým okem to není vidět,“ úplná přehlídka letní oblohy, „A odkud je máš, ty vědomosti?“

        „Z astronomie.“

        Greta se mírně nadzdvihává na loktech, aby mi lépe viděla do obličeje. „Fakt?“

        „Škoda, že nebydlíš v Praze, pozval bych tě na hvězdárnu a všelicos ti převedl...,“ říkám já.

        „Netrap se, však ty na mne brzy zapomeneš,“ říká ona a její obrysy se rýsují proti temnému pozadí a její oči jsou jako dva žhavé uhlíky, které zabodávají se.

        „Nezapomenu,“ vydechnu...

        „Vážně ne?“ A jak se tak nade mnou naklání, i s celou svou lavinou proudícího stříbra, nedá mi to, abych rukou nezašmátral za hlavou, neutrhl suché stéblo trávy a nepošimral jí za krkem.

        Gretu to lechtá, až se přitom svíjí, brání se a potom ztrácí rovnováhu a celá se na mne překulí.

        Tedy, ta tepláková souprava je sice tlustá, ale ta volnost hebkých záhybů zase dovoluje dát průchod všem pocitům, které vznikají, když se přes ni všeho dotýkám.

        Leží na mne a dýchá mi zblízka do obličeje.

        „Co se to děje...?“

        Ticho dlouho nic neruší až nakonec: „Ta tepláková souprava je moc tlustá, viď, a není přes ní nic vidět... Tak já si jí sundám?“

        „Tak si jí sundej,“ zašeptám nejistě...

        A Greta si na mne sedá a jediným pohybem si mikinu přes hlavu přetáhne, právě ještě více rozcuchaná, se polonahá přede mnou ocitá.

        „A co teď...?“ má pootevřená ústa.

        „Teď?“ Po krátkém zaváhání ji k sobě přivinu, ještě že má na sobě alespoň to tričko, a už nemá na sobě ani to tričko a už nemá na sobě ani ty tepláky a už ani sandály, a je bosa.

        Na těle jí hřeji a trvá to spousty vteřin, než vysloví: „Mohl bys mne hřát ještě víc...“ a slyším její přerývavý dech a hrozně moc si přeji...

        „Co si přeješ?“

        Aby nespadla rosa a abych nebyl cizincem v tvém ráji...

        „Neboj se, nejsi...“

        „Ale to nemůžeme,“ pravím.

        „Pst,“ zakrývá mi jemně rukou ústa, a celou tvář mi pokrývá smetanovými polibky, „dneska ještě ano...“

        „...love me two times, untill the ráno...“

 

 

 

 

  <<  Třicátá pátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A je tu poslední den našeho pobytu v Tuchořicích. Vydrželi jsme tu celkem tři týdny a někomu se tu líbilo a někomu se tu nelíbilo, přišlo na to, jak kdo trávil večery.

        Spokojeně si mneme ruce, že je veškerá úroda pod střechou a že už klidně může být ošklivo a mohou začít podzimní plískanice, neboť tomu zelenému zlatu se už stejně nic nestane. Takový jsme si vytvořili vztah k přírodě.

        Poslední den je věnován balení a přípravě na návrat, odpoledne pro nás mají přijet autobusy. Spousta autobusů. Nás, studenty ČVUT, odvezou do Prahy, a je, studentky Střední zdravotní školy, odvezou do Vsetína.

        Hezky jsme se tady seznámili a byla tu i psina.

        Greta mi poslední dny připadala poněkud líná, asi, že poslední dny jí bylo doopravdy špatně. Naštěstí v den odjezdu se trochu otřepala a tak jsme domluveni, že poslední hodiny strávíme pospolu.

        Drak se vypařil již dopoledne a jsem si jist, že určitě někde krouží s Lenkou.

        Honza Čáp mne nahání, abych mu sepsal ten scénář, a tak si jdu raději s kluky zakopat. S Jiřím Hausmanem, Frantou Hodanem a mnohými jinými, se kterými se budu na přednáškách potkávat.

        Přihráváme si jen tak v kroužku a tráva je pěkně promáčená, neboť celé hřiště je jaksi rozbahněné.

        „Pozor, ať neuklouzneme,“ říká opatrně Franta Hodan, „mohli bychom se ošklivě umazat.“

        „A naše sváteční oblečení by tím pádem bylo v tahu, viďte,“ říká Jiří Hausman a my mu všichni přizvukujeme, „no, to by bylo a třeba by nás ani nepustili do autobusu.“

        „Kluci, řekněte ještě někdo něco hodně rozumného,“ vyzývá nás zase Franta Hodan.

        „Co třeba jít naposledy do hospody na pivo?“

        „Ó ano.“

        A v té samé vteřině, jak kdo a kde stál, upustil balon na zem a vyrazil pádit do vesnice na poslední rundu. Franta Hodan z toho má bžundu a s rukama nad hlavou na nás pokřikuje:

        „To je ale divné, že nikdo nevyslovuje nahlas slovo ‘jantar‘!“

        Naše Tuchořické heslo.

        Jdu s nimi až na rynek, avšak v posledních chvíli měním směr, zahlédnu totiž oknem, že uvnitř sedí Honza Čáp a protože zatím nemám ani čárku ze slíbeného textu, chci se mu vyhnout. Není mi to ale nic platné, protože Honza mne bůhvíjak zmerčí a vyřítí se za mnou ven.

        „To je dost, že ses objevil, tak co, jak jsi daleko?“

        „Ani se neptej, nemám ani čárku.“

        „Hej Ládis, ale slíbil‘s mi to!“

        „Já vím, (já už jsem toho slíbil), ale neboj se, než v Praze vystoupíme z trajektu, bude dílko hotovo. Napíšu jej za jízdy.“

        „To jsi mne tedy neuklidnil.“

        „A jinak dobrý, ano?“

        „Ne,“ a Honza netuší, co se mi honí hlavou.

 

        V poledne se nervozita stupňuje, celá výprava má již zabaleno a vyhlíží dopravní prostředky, se kterými odsud odjedeme. Nastává čas loučení s Gretou.

        Opírá se o mne zády, čímž pádem mi zarývá lopatky do žeber. Zaklání hlavu přes mé rameno, až mne štouchá nosem do brady a: „Stejně na mne zapomeneš,“ opakuje, „dříve než se přižene listopad.“

        „Tak mi dej tu adresu.“

        Greta stále váhá a tak jí zasouvám ruku do přední kapsy jejích (r)uských džínsů. Nahmatávám v nich kousek papírku. „To je ona?“

        „Mhm,“ přitakává.

        Zmocňuji se jí a dávám si jí stranou, za ucho, stočenou do ruličky. Potom beru svou adresu a zastrkávám jí Gretě do té samé kapsy, kde ležela ta její. „Tak co, zapomenu?“

        Greta se rozesměje: „Uvidíme!“

        I já se zasměji.

        Hlavně aby autobusy nedorazily příliš brzy. Vůbec o ně nestojím. „A co jsi to říkala o tom, že na podzim pojedete do Prahy?“

        „Aha, to snad pojedeme. Prý celá škola a prý na několik dní.“

        „A dáš mi doufám vědět?“

        „To snad záleží víc na tobě, ne?“ opáčí.

        „No jistě,“ pravím sebevědomě.

 

        „Vrum, vrum, vrum, trun, trun, trun,“ hrčí už z dálky dieslové motory. To jsme sebou s Gretou ale poplašeně trhli. „Pojďte se seřadit!“ svolávají nás učitelé.

        Greta se ke mne otáčí. „Už musím jít,“ špitá mi.

        „Ještě chvilku,“ smlouvám s časem.

        „Tak se přeci na rozloučenou k sobě alespoň přitiskneme, ne?“

        Jedny ruce kolem krku, druhé kolem pasu, a na ústa se mi přisává a naposledy svá ňadra do mne vylévá.

        „A nezapomeň, co se mezi námi odehrálo,“ jsem její sladký parfém uslyšel a v ten moment skončila prázdninová óda na radost a v ten moment se ocitla na hranici ze smolových polen, které jasně zaplály, to jak je jiskra zažehla. Takové náhle vzplanutí, co se nedá v sobě udržet, mocněji, než cokoliv předtím, se tlačí do čela a s otevřeného okna volá: „Greto!“

        Odtrháváme rty smočené posledním polibkem a je to.

 

        Zírám skrze špinavé sklo autobusu na záď jiného korábu, který přede mnou Gretu odváží někam hodně daleko a sleduji, jak se vzdaluje obtisk jejího čela na okně, za kterým se po mne na rozloučenou několikrát otočila. Sedím vedle Honzy Čápa a ten mi cpe do ruky ořezanou pastelku a říká: „Piš.“

        „Dobrý nápad.“

        Hodlám se do tématu zahloubat, ale než se mi to podaří, vytrhává mne ze zamyšlení mohutné zvolání celého osazenstva autobusu: „Tuchořice, nikdy více!!!“ To je ale mela.

 

        Scénář Tuchořické rapsodie:

 

        Pohlédněme na Gemini,

        modré, zlaté, zrcadlící,

        nevinné i ve své pýše,

        nežli pro bohaté spíše

        pro chudé a pro milence......

 

                                Pro pár bláznů ideály,

                                dříve z hvězd, než z katedrály,

                                naleznem‘ i poztrácíme,

                                přej si něco, přej!

 

        Blíženci jsou celou duší,

        tak jak bůh to nedovede,

        blíženci jsou celým tělem,

        vedle hvězd, hned pod kostelem,

        dvě rány jsou a dvě srdce....

 

                                Mohou si být víc, než sobě?

                                Jeden s druhým v krátké době,

                                 naleznem‘ i poztrácíme,

                                přej si něco, přej!

 

        Pod hvězdami na obloze,

        vzhlížíš ke mne, vzhlížím k tobě,

        bez pomoci v noční bouři,

        utopeni v temné louži,

        co nám poskyt‘ svět.

 

        A to vše jsem ostatně tvrdil již dávno.

 

Pokračování...