A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Třetí část/ Našla se kytara     

 

  <<  Dvacátá devátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Co vlastně po celou tu dobu dělala Anja? Jak se z toho pole dostala domů a co jí dále potkalo?

        Anja, ztracená v lánech za městem, sama se svými vlky, hádá se, co bude dál.

        Není to tak složité, neznámá postava k ní natahuje pomocnou ruku a praví: „Pojď a opři se o mou báseň.“

        „Kdo jsi? Tebe neznám. Ty nejsi Vláďa, že ne?“

        „Ne, to tedy nejsem.“

        Nicméně se o něj Anja opře a jdou spolu pryč.

        Jdou se postavit čelem k hlučně velikému třesku a do zad jim začíná dout vítr a vlci se neodvažují přiblížit ani o pidimetr.

        „A jak ti mám říkat?“ ptá se Anja.

        „Třebas Básníku.“

        „Tak něco spusť.“

        A Básník recituje: „Kapka rosy na zem padla a v místě, kde se dotkla země, rozkvetla květina,“ pochopitelně, že růže, - „to je nádhera!“ Anja ani nedýchá, - „viď, a takových mám na skladech tucty!“ A Anje se na oplátku mělkým blátem rozježděného úvozu lépe klopýtá.

        A to-to vzalo nečekaný obrat, ten večer původně slavnostní, krásu ve tváři má dávno rozmazanů, sukýnku roztrhanů, a můj ples, jako by byl znenadání zapomenut. Tedy vidí ho přes jakési husté síto a přesto, že je jí to líto, že se mnou neprotancovala patery střevíce, pomalu zháší naše dvě svíce, až jen doutnají. (Vydrží dlouho a jak?)

        „Nač se upírá tvá mysl?“ ptá se Básník.

        „Teď již na nic,“ rádoby osvobozena pronáší Anja.

        „Sláva, tak tamhle je hranice města a tak to se tedy můžeme do nespoutaného zpěvu rozběhnout...“ Běh ten jeden klopýtavý, vzdálenost si trním krátí. „Dovedu tě až domů,“ Básník oznamuje, „a chceš?“

        A Anja ne/odporuje. A ten let hustou nocí ji zavádí na hyperbolickou dráhu, asi kolem jenom prolétne, kterépak těleso ji kdy zachytí a přitáhne?

        Za zamčenými dveřmi Básníka posílá pryč, ale stále nové a nové verše po kapsách znenadání nalézá, to jak jí jsou šikovně podstrkovány do klína. A otázka, kde jsem já, zůstává nezodpovězena, aniž by to bylo překážkou na její čtyřsetmetrové trati.

        Jen jednou, takhle k večeru, když si to šine od Strossmayerova náměstí pěšky domů z tréninku, jí podivně šimravý stín po zádech přelétne, to jsem já byl zrovna také na Letné, na tom koncertě s Michalem Sakařem a ostatními, ale stíny se světlem ztrácejí a tak je ráno po naději, že se snad nepřehlédneme.

 

        Anja se sporadicky stýká s Básníkem, vlastně, přesněji zapsáno, Básník se stýká s ní a né, že by to byl vrchol Ajfilofky, ale lepší, než Nic. V tomto případě reprezentovaném Mnou. A to, že si „asi nikdy nezatančíme?“ je důsledek přičiněný hrou, jak citelně ji oslovím. Ale já stále nevím. A tak mlčím pod obavami nezájmu, narozdíl od Básníka, který ne zcela, ale nejméně napůl opanoval (tuto) hru.

        Uf, jak je to složité, jen jestli se v tom ještě někdy (někdo) vyzná(m). (Bez závorek.)

 

        A zatímco já maturuji a všemožně zapřáhnut se připravuji na pobyt na Technice, Anja si odskakuje na hvězdárnu, jen tak mimochodem, složit si demonstrátorskou zkoušku.

        „Ale to jste přišla poněkud pozdě.“ Nevhod. Říká jí pan Pavlousek, když je Anjou ve své kanceláři jednoho dne zničehonic přepaden. Ale Anja se na něj tak upřeně podívá...

        „No tak pojďte. Vaši kolegové tu sice byli nejméně před třemi týdny, ale co mám s vámi dělat?“

        „Udělat výjimku,“ pohotově přizvukuje Anja.

        Pan Pavlousek dělá výjimku a nestačí se tomu divit: „Vždyť vy všechno tak dobře umíte, znáte a vědíte!“

        „A vadí to?“ směje se Anja.

        „Ne, ne, ba právě naopak,“ praví pan Pavlousek celý rozčilený, „o vás tu budou kolovat učiněné legendy!“

        Anja se spokojeně usmívá, vždyť má být spokojená nad čím.

        „Pojďte, představím vás,“ a pan Pavlousek jí vede špalírem astronomických mudrců a oni provolávají: „Sláva!“ a: „Hurá!“ a ona se jim děkuje, a to snad přeci jenom ne, na to jste mi snad přeci jenom neskočili, že ne?

        A tak má Anja zajištěné čelné místo na příští roky v řadách pomahačů hvězdárně za dobrovolné penízky a říká si: „Jakpak asi dopadli Vláďa a Honza a Zuzanka? Však se to časem také dozvím,“ jako všechno, co se (m)otá(čí) kolem hvězd. Takto to uzavřela a s touto koronou čekajícího Básníka takto odlétla, nechť se west.

        A zatímco já se chystám k Milošovi na chatu, Anja se chystá k Básníkovi na návštěvu, jako zatoulaná kočka, jenom přést.

 

        Na návštěvě jim Básníkova maminka vaří čaj a ze všech koutů prosluněného domova dýchá klid a pohoda.

        Anja pookřává a není to náhoda, že se právě teď domáhá svého práva: zpěvu bez napětí, řečí unplugged, a o rušivých elementech raději nic nevědět.

        Hladina jejích rozbouřených nádob se vyrovnává a není to moje zásluha. Já totiž troubím na trumpetu, jen tak, bez ducha, u Miloše na chatě, k čemuž mne vede moje opožděná předtucha.

        Hezky si povídají, hezky si spolu hrají. „Tak zase někdy děti přijďte,“ praví jeho vlídná maminka, taková liberálka ve vztazích opačného pohlaví, (jen jestli je co závidět.)

 

        Anja pokračuje do čtvrtého ročníku svého gymnázia a starost o další studijní osud se jí zatím vystříhává i když nikdo v jejím okolí nepochybuje, že jí čeká matematicko-fyzikální fakulta. Básník jí v tom povzbuzuje a já mohu být rád, že není sama.

 

        A to, si myslím, že by stačilo k tomu, abychom neztratili Anju ze zřetele, až v průběhu dalšího roku, o kterém v této části právě čtete, uplyne léto – podzim – zima – jaro – léto, sporadicky ji však budu připomínat, jeť o ní celá tato kniha.

        A my se pojďme soustřediti na sebe.

        My, střed všehomíra, každého já, přesto se chci (chceme) věnovat každému z druhů, bez kterých to s námi ve vlaku hází, ledaže nás doprovází, až na samý okraj zkázy, pak naráz oba skočíme, dopadneme a zjistíme, že to nebylo tak děsivý, a to je u mne kamarádství.

        Uděláme si takový malý přehled, abychom věděli, kdo je jakého původu a kam kdo patří, stejně jsem to ve dvacáté šesté kapitole sliboval, zhruba tak někde uprostřed, a bude nejlepší použít obrázek, který, pokud si jej nyní dobře prohlédnete a do paměti vtisknete, už se k němu nebudete muset více o radu obracet.

 

 

 

 

        Vypadá to jako korálkové závěsky, že, ale jsou to rozsvícené lampiony, díky kterým to svítí i v podzimní mlze, že je vidět skrze.

        Ní.

        Ale o léto teď již nejde.

 

 

 

 

  <<  Třicátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        20. srpna se scházíme v Dejvickém areále ČVUT my, kteří pojedeme sklízet chmel, což bude zbrusu nový zážitek, neboť prozatím jsme měli tu čest pouze chmel sázet, drátkovat, zavádět a chovat. (Co pořád máme v Česku s tím chmelem?) Nyní budeme svědky jeho sběru. My, všichni ti, kteří nastupujeme do prvního semestru a ještě oni, všichni ti, kteří pokračují do třetího semestru, tedy s přihlédnutím k tomu, že jeden ročník = dva semestry, bychom mohli také říci do prvního a do druhého ročníku (prosté, jako matematika sama).

        Navzájem se neznáme. Maximálně tak skupinky dvou, či tří, osob jako já s Honzou Čápem a Petrem Králíčkem. Jestlipak s námi pojedou také nějaká ta děvčata?

        Nechme se překvapit, co nám vedení školy přichystá.

        Kolem osmé hodiny se objevují vysokoškolští učitelé. Před sebou mají seznamy žáků a organizují kolem sebe studentské kruhy a vytvářejí z nich olympijské paralely.

        Spořádaně se nastupuje do otevřených autobusů a těm(s)i(e) pojede, tam kam nevedou žádné koleje, jenom asfaltové silnice, na Rakovnicko, Žatecko, Lounsko a tak, ové mírné terénní vlny, sem tam lesy ale většinou spíše sady, pole a chmelnice, cestou potkávají se.

        Jsme vysypáni v jedné, až dvou malých vískách, sestávajících se z několika chalup, kulturního sálu, družstevní jídelny, hospody a ubikací pro brigádníky. Stojí ve dvou řadách, mezi kterými je prostor tak akorát na večerní slézání se, a mají dvě patra. Jedna řada je zděná, druhá je jen tak, papundeklová.

        „Tady vlevo budeme bydlet my, studenti strojní fakulty,“ říká náš učitel, kterého jsme dostali na starost, „a tady naproti napravo budou bydlet ony, studentky střední zdravotnické školy.“

        „A rovnou vás upozorňuji pánové, abyste se drželi zkrátka, jsouť to ještě děvčátka, ani neodmaturovala. A proto i večerka bude troubena již v jedenáct, a v tuto dobu budou také všichni zpátky na svých místech (postelích) a to si i osobně odkontroluji!“ divoce po nás těká očima.

        Pak nás tam zanechal svým bytostně vlastním úvahám. No, v každém případě zatím žádné dívky nevidíme a tak se odebíráme do přidělených pokojů. Jsme v kamenné budově a v té jsou místnosti po šesti, až po osmi. Na pokoji jsem se sešel s těmito hochy: Honzou Čápem, Frantou Hodanem, Mirkem Frőmlem, tomu ovšem budeme říkat Draku, Jirkou Hausmannem a Alešem Míkou. Jakž-takž zdařilá sestava. Trochu se skamarádím s Drakem.

        „Co tu budeme tři neděl(at?)e“

        „Poznávat okolní krajinu, přírodu a život na vesnici,“ říká Honza Čáp a my mu moudře přikyvujeme.

        „Chlastat a holky.“

        „Cože?“ pravíme polekaně.

        „Říkám chlastat a holky,“ říká Franta Hodan.

        „Tak jo, a mně říkejte Draku,“ říká Drak, „a jsem z Nového Jičína.“

        „My jsme tady asi jediní dva Pražáci,“ říkáme si s Honzou společně a vybaluji kytaru.

        „Jé, ty máš kytaru?“ říká Drak, „tak jí vybal a něco zahraj.“

        „A nezamluvme to chlastání, když tu zatím nejsou ty holky,“ připomíná Aleš Míka.

        Ale na to již není dost času, protože nás svolávají do práce.

 

        „Nyní vás rozdělíme na pracovní čety. Někteří z vás budou pracovat na česačkách a někteří budou brázdit chmelnice na traktorech a strhávat si štoky chmele na hlavu. Proto ty černé gumové pláště.“

        „Jo a budete se střídat v ranních a odpoledních směnách,“ říká nám předseda, kterému tady každý vyká a uctivě se před ním sklání.

        Nastává tlačenice u pracovních pomůcek, náš pokoj bude mít první týden odpolední směnu a to znamená, že nastupujeme na pole až druhý den zítra po obědě, a tak si zatím na kavalcích pořádně odpočineme.

 

        Když jsme si pořádně odpočali, tak to znamená, že je druhý den zítra a k tomu poledne, takže se převlékáme do záhy špinavého a odebíráme se přikázaným směrem.

        Vyhlížíme náš traktor řízený naším rolníkem. A protože není nikde v dohledu, tak se zatím svalíme do příkopu na zem a pokračujeme v odpočí(tá)vání nudy. Slastném zívání.

        „Tamhle jede,“ praví ten nejpoctivější z nás.

        A vskutku, za zelenou oponou visící všude, kam se vejde, se vynořuje červený Zetor. Za ním je připo(jen) podezřele rozvrzaný valník.

        „Tak panstvo, nasedat,“ haleká na nás již zdálky družstevník v maskované kombinéze. Já s Frantou Hodanem, Honzou Čápem a Alešem Míkou se vyhupujeme na korbu. Mirek Frőmel jde před traktorem a bude stříhat dráty. Jedna dvojice na valníku bude přestřižené dráty strhávat a druhá je bude urovnávat. Na konci každého řádku si to vyměníme.

        Stojíme a ani nedýšeme, když se s námi traktor poprvé zanořuje do toho zeleného pekla. Hudsonské šífy, bych, kdybych byla holka, řekla.

        Nasálo nás to do sebe jako umělé hračky a vzápětí nás pokrývá jemný žlutý prášek, který se snáší z hořkých šištiček, kvůli kterým se celé tohle zemědělské plahočení podniká. Rázem nás obklopuje podivně horké příšeří a jak začínáme škubat za štoky, srážíme na sebe také myriády puntíkovaných sedmitečných berušek, které rázem přezdíváme na „beruny“.

        „Jenom aby nám čert nezůstal za tuhle práci nic dlužen a zaplatil nám slíbené odstupné z vydělaných peněz.“

        Je to milá zábava bez ustání po poli kroužit a při každé obrátce se těšit z množství řádků, které již traktorem byly strženy, či popsány. A do Tří králů bychom s tím měli býti hotovi. A samo vedení školy při slavnostním zahájení školního roku nám za to poděkuje, jak dobře jsme pracovali, (jako kdyby nám nestačilo zaplatit...)

        Upínám myšlenky ke sprše, ruce osmýkané od drátů a mám takový dojem, že večer po dlouhé a smě(š)ně namáhavé práci žádná jiná zábava nenastane. „Co asi kdo právě dělá?“ (Anja si zrovna povídá s Básníkem.)

        „Co myslíš,“ ptám se Honzy Čápa, „nastane?“

        „To ti povím, až po studené sprše.“

        „Ty na sebe pustíš studenou vodu?“

        „Ano.“

        „Tak já také.“

        A budeme jediní, ostatní se přidrží teplého standardu a mýdla.

        A bude večer zábava? To záleží na tom. V kolik hodin přijedeme z pole. Dívám se na hodinky na Honzově zápěstí a ty mi ukazují, že dříve než bude tma, to nenastane.

 

        Traktor nám svítí na cestu svými reflektory, abychom neklopýtali přes výmoly a krtince, když se pakujeme k návratu. V dálce září v temnotě žlutá světýlka, vytouženého majáku-hospody. Trochu se divím kamarádům, že ještě mohou mít chuť na pivo, ale následuji je do ozářeného lokálu, kde si dali sraz snad všichni studenti a studentky ze širokého okolí a že ta šíře je ale hodně široká. (A náhle jsem zahlédl Široka, ale byl to jen optický klam vytvořený sklenicemi piva, v nichž se každý obličej proměňuje v zelenavého džina.)

        Vyboxovali jsme si místo u jednoho stolku docela u okna, kde hustota kouře nebyla tak bezedná. A u sousedního stolku seděla děvčata. Ta se ale na svět mile smála, radost pohledět jim do očí, když už ne přímo se jich dotýkat.

        Mirkovi Frőmelovi září přivřená ústa, když pozorně sleduje jednu dlouhovlásku, která se co chvíli kolem nás protahuje. Když prochází asi tak po dvacáté třetí, nemoci to vydržet, urychleně vstává, zastupuje jí cestu a překotně povídá: „Ahoj, ty jsi určitě z Nového Jičína, viď, představ si, že já taky, to je ale paráda!“

        Dívka se na něj nechápavě zadívá a praví: „Nejsi ty tak trochu praštěnej?“ a pokračuje v cestě za svým cílem.

        Mirek zase usedá a vysvětluje nám: „To je jedna holka z Nového Jičína, já ji znám od vidění, ona chodí do tamního gymnázia, to je ale paráda!“

        Jiří Hausmann mu na to říká: „Hele, Draku, ty jsi asi přepracovanej, viď?“

        A Franta Hodan dodává: „A jak dělají nůžtičky, co, cvaky, cvak?“ narážeje tak na jeho celoodpolední činnost a šermuje mu rukama před obličejem.

        Ale Drak se brání: „Náhodu jí doopravdy znám“ a: „Vy jste ale blbí,“ podle vzoru mladí.

        Ale byla opravdu hezká, ale některé další v okolí jsou ještě hezčí, například Greta, ale o té až pak. A jak si tak kolem pobíhají a bezděčně se jim vlní boky, nelze přehlédnout neskutečný fakt, že nám i jim přibyli další roky, do pořádných průšvihů akorát tak dost.

 

        „Panstvo, zítra dopoledne je diskotéka pro odpolední směnu a večer pro dopolední.“

        To sem vtrhli kulturní referenti a oznamují nám, jaká bude po práci s nimi psina, pokud se jí zúčastníme.

        „Diskotéka, a co se na ní bude dělat?“ reaguje hned Franta Hodan.

        „Přece tancovat, podívej těch děvčat,“ říká Aleš Míka.

        „Zrovna ty, ty tak budeš tancovat, to je ale veselá představa,“ posmívá se mu Jiří Hausmann,

        „Chceš se vsadit?“ otáčí se k němu Aleš, „ukaž mi prstem na libovolnou holku tady v místnosti a zítra s ní budu hodinu tančit.“

        „Na kteroukoliv, jo?“

        „Jo!“

        „Vsaď se,“ popichuje Jiřího Franta Hodan, „vybereme mu nějakou hodně příjemnou...“

        I my ostatní zradostna přizvukujeme a rozhlížíme se po vhodných kandidátkách. Pátráme zrakem v zakouřeném davu mládeže a ani si nepamatuji, kdo je první spatřil; takové dvě pohledné a štíhlé, skoro kopie stejného vzoru s jedinou odchylkou a tou je barva vlasů, jedna blondýnka a druhá černovláska.

        „Black and White,“ prohlašuje Franta Hodan.

        „Black and Decker,“ opravuje Frantu Mirek Drak Frőmel.

        „Black and Decker,“ křičí Franta Hodan, „s jednou z nich musíš tancovat.“ Jirka souhlasí a Aleš neprotestuje, jen se nakřivo usmívá.

        Dívky nás zřejmě slyší, neboť se na nás nakrátko zadívají, potom povýšeně zavrtí hlavou, zavěsí se do sebe a odplují spolu na jedné lodi.

        „Jak se těšíš na zítřek?“ neodpouští si Franta poznámku k Alešovi.

        Ale Alešovi to nevadí a jenom: „Drž hudbu,“ skrze zuby procedí.

        I ve mně doutná zvědavá jiskra. Ale hlavně asi proto, že jsem nikdy žádnou diskotéku nenavštívil. „Vážně nenavštívil?“ divím se.

        „Vážně ne,“ odpovídají mi noví kamarádi, alespoň jsi se nezmínil.

        „To bych se určitě zmínil...“

        „To určitě,“ ujišťuje mne Honza Čáp.

 

        „Dámy a pánové, večerka,“ rozléhá se zvenku. A tak, coby poslušní synové a dcery, bereme mezi sebe ty nejvíce sťatý a potácíme se do našich pokojů. Upřímně doznávám, že jsem natolik rozmlácený, že vděčně uléhám na kavalec a přestože usínám vzápětí, usínám stejně poslední.

 

Pokračování...