A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Druhá část/ Ztratila se kytara     ...pokračování

 

  <<  Dvacátá šestá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Milostná recese nové jarní kolekce ukazující cestu vpřed není ničím jiným nežli dalším spáleným mostem v pořadí, které lemují odbočky do slepých uliček, které buldozery zpřeráží bez ohledu na to, kde jsou hlavy a kde zdi.

        Tak nějak zjednodušeně by se dala zhodnotit má, ať už to nazveme rezignace, či neschopnost, má přepodivná aktivita Anju po plese kontaktovat, nebo se s ní jakkoliv jinak spojit, či se projevit a to i přesto, že ona na to čeká, což je na bílém dni.

 

        Totiž, přese všechny ty zimní trampoty s Anjou, (anebo sebou?) stojí přede mnou kromě zkoušky maturitní také zkouška hvězdárenská. Pojednou se mi přiblížila na dosah ruky a brzy budu mít příležitost se na vlastní kůži přesvědčit, zda-li na ni dohmátnu.

        Někdo bude úspěšný a jiný ne a pro ty důvod pomine, sem dále aktivně docházet. Rozhodně mezi nimi nechci býti, neboť kde jinde bych se asi tak ještě mohl setkat s Anjou? (Za Prahou na poli?) Ta představa, že nikde, je tak nepřijatelná, až to bolí. Radíme se o tom s Honzou.

        „Já si myslím, že na tebe nezanevřela,“ praví Honza povzbudivě.

        „N(en)ápadně se to podobá situaci loni v planetáriu, kdy na jarní praktika také nedochodila, pamatuješ?“

        „Pamatuji, ale v praktikách o nic nešlo. A že by si nechala uniknout takovouto příležitost, tomu nevěřím, vždyť je to završení celé dvouleté historie.“

        „No, hlavně aby to pro nás příznivě dopadlo.“

        „Hlavně, aby nám to na hlavu nespadlo.“ Honza se za zuby usměje a zanořuje svoji hlavu do kouře stoupajícího z vyhřáté vody podolského bazénu, pokolikáté už?

        Při plavání se nedobře povídá. Mnohem lepší je to na souši. To pak můžeme klidně ještě mnoho hodin pokračovat.

        „Mám takový dojem, že to bude obtížnější, nežli byl test prvního ročníku.“

        „To je přinejmenším jistota. Rozhodně bych to nepodceňoval.“

        „To rozhodně ne, učím se na to každý večer!“

        „Však já také... A Anja?“

        „Ta to nemá zapotřebí, zkoušky složí, kdy si vzpomene...“

        „Někomu je dáno a někomu ne...“

        „Někomu je dokonce i vzato...“

        Oba se rozesmějeme, ani přesně nevíme čemu, vždyť pod smíchem se ukrývá prázdno, které soužitím zaplňujeme.

 

        A tak zase jednou kráčíme ve svátečním obleku do vysokého kopce tyčícího se množstvím metrů nad zemí, ověnčeného kopulemi, alias hvězdárna, čili Petřín. Cestou si opakujeme nabyté poznatky. Popravdě řečeno, já si opakuji spíše poslední řečnění, které jsme předli s Anjou, telefonicky před mým plesem. A pak jsme se již neviděli, neboť ani Zuzanka o ní nic nevěděla a já jsem nenašel odvahu (o ní něco vědět). Pořád jsem jenom doufal v nějaký ten zázrak, že se snad někdy někde potkáme, ale nestalo se to, nestalo. Tak proč jsi se jen na ten ples nedostavila?!

        Honí se mi to hlavou, že ani nevnímám, jak se naše hvězdárna přibližuje. Uši natahuje, zvědavá, co vlastně umíme. Zuzanka nás vítá starostlivě:

        „Nazdar kluci, tak jak to dneska vidíte?“

        „Já to vidím, jako jeden veliký průšvih,“ odpovídá ji Honza Honzislav.

        „A já to vidím jako rozjetý rychlík který vpřed uhání, bez ohledu na to, jsou-li v něm nějací cestující, a...“ chystám se, zalykaje, pokračovat ve své (s)my(š)lence, když v tom si všímám, jak na mne Honza se Zuzankou upírají.

        Oči.

        „Láďo, cože?“

        „To nic, zapomeňte na to,“ koktám přistižen, při pseudorenesančních jinotajích, za kterými se ukrývám před činy, které bych měl vykonat, ale místo toho pomalu taji a se mnou i skutečnost, že tak, jako si s Anjou hraji a Anja se mnou, nemůže se žádná další pořádná vlna vzedmout.

        „Utíkám, že ano?“

        Honza mne tahá za rukáv: „Pojď, půjdeme se posadit.“ A vcházíme spolu do známé chodby v přízemí, která vede do menšího z obou sálů.

        Jestlipak si uvědomuji, jak rychle tomu mostu přibývají oblouky? Tomu, co nás s Anjou rozpojuje? (A jak se Básník raduje?)

        Jsou zde všichni kromě Anji a můj pohled se stěhuje na místo, kde obvykle Anja sedává, a jako bych už to jednou zažil, pohrdám možností si stoupnout a zakřičet: „Tak to ne! Tak to nechci! Ne a ne!“ a místo toho sklápím hlavu nad sešitem, kde je to všechno zapsané, černé na bílém, a očekávám, jak to samo od sebe dopadne.

        Konečně přichází Pavlousek, v rukách tlustý fascikl všelijakých věcí, ze kterých nás bude zkoušet. „Kdo chce jít první na řadu?“

        „Neztrácí ani vteřinu,“ špitnu k Honzovi.

        „Tak pojďte třeba vy, co se tam vzadu bavíte,“ ukáže na mne prstem.

        „Já?“ divím se a pomalu se zdvihám.

        „Pojďte sem k tabuli a vyberte si otázku,“ vybízí mne k činnosti.

        Co se dá dělat. Přistupuji k plátěnému pytli a jednou rukou v něm šmátrám, protože stojím zády do sálu. Nemohu vidět napětí v očích mých kolegů. Vytahuji lísteček a podávám ho panu Pavlouskovi.

        Pan Pavlousek nahlas čte: „Mars a jeho polární čepice.“

        Rozhodně zajímavé téma, rozhodně zajímavější než nezávislé noviny. A kdo si myslí, že se jedná o hory ztuhlé polárky, tak povídá pěkné voloviny. Tomu doporučuji, aby nelenil a šel si poslechnout odbornější výklad, jako kupříkladu ten, co tu cvičně vykládám já, za pozorného dozoru pana Pavlouska, protože je to všechno neuvěřitel nězajímavé.

        Pan Pavlousek je s mým výkladem, zdá se, spokojen a tak přikládá doplňující otázku: „A co když se vás některý z návštěvníků kopule zeptá, jak dlouho trvá světelný rok?“

        „Pche, tak to je děsně jednoduché, prostě mu vysvětlím, že světelný rok není jednotka tchasu, ale jednotka tchelky.“

        „Výborně,“ říká Pavlousek a já, jako ve snách, sestupuji ze stupínku a nemohu pochopit, že takováto trocha vědomostí mohla stačit k tomu, aby se ze mne stal demonstrant vědy a techniky na Petřínské hvězdárně, nejméně pro tři, čtyři příští roky a to ještě za peníze, taková veselá zábava. Odcházím na své místo blaženě. A totéž přeji Honzovi.

        Ale o Honzu se nemusím věru strachovat, ten se bedlivým okem do knih pečlivě připravoval, a přestože má otázky poněkud těžší, přesto ani jednou nezaváhá.

        Jsem tomu rád, neboť se tím naplňují naše představy o společných víkendech strávených v náručí hvězdárny. Jenom kdyby ta Anja se byla bývala také zúčastnila, mohlo by to být jedno z nejlepších odpolední, které nás kdy potkalo, takto alespoň je mi dobře vedle Honzy a plánujeme neskutečnou fůru dalších věcí, neovlivněni záležitostmi světa kolem nás, pouze zahloubáni do naší naléhavé vnitřní potřeby, kterou tak často a rádi diskutujeme, když se z Podolí z plavání vracíme, či z jakéhokoliv jiného klukovského baletu.

        Sotva jsme si to s Honzou odbyli, ani se o další dění nezajímáme, jenom zaregistrujeme, že první schůzka čerstvých i stávajících spolupracovníků hvězdárny, kterými jsme se právě stali, se bude konat poslední srpnový týden, ale to je až za sedmero horami a sedmero řekami, které do té doby proneseny budou, vždyť teprve duben přichází.

        „A do té doby jste samozřejmě také vítáni,“ pronáší pan Pavlousek a po chvíli přichází pan Najser, který má na starosti práci s mládeží. „Pojďte si prohlédnout klubovnu.“ Taková nevelká místnost před návštěvníky ukrytá, která je vybavena prostorným stolem, několikerými skříňkami a prostornou palandou, na které nás bude čas od času nocovat i šest a více, podle potřeby a počasí, které vyláká k nočnímu pozorování nás amatérské profesionály.

        Ke klubovně přiléhá malá kuchyňka, kde se dají připravovat vybrané speciality a taktéž sprchový kout a víc už možná není ani potřeba.

        „Tak tohle sdílet s Anjou, to by bylo bla, bla, bla, ...“ ale nad tím mohu jenom hořekovat, když nejsem ochoten a schopen něco podniknout, abych dal Anje příležitost pokračovat v přibližování se mi. Takže až někdy příště, přesněji řečeno kdy? Za půl roku, za dva, či více? Kdo to může říci, kdy mi Anja znovu vykvete vstříci?

        Nikdo, a tak to zůstane napínavé, až do té doby, než nastane ten správný čas, kdy prorazíme brány hradeb v srdcích svých, srdcích svých, srdcích svých, a skončí-li to příhodným vztahem, a ne nešťastným krachem, zavyjeme na Měsíc. Avšak ono to rychle uteče, hlavně včas zaznamenat ten nenadálý signál, který novou éru přinese, ten signál, pro který slovo překvapení bude jen velmi slabé vyjádření, bez řádného zabalení. Ale co do té doby?

        Co se bude dít?

        Množství zážitků.

        Všem jim chci připít a děkuji za ně, pečlivě je ohlodám jeden za druhým zaznamenat, tak jak přicházejí a odcházejí s jediným cílem se k Anje znovu dopracovat. Těšíme se na to!? (No, jéje!)

 

        Tak například kamarádi ve škole, Martin Jauernig, Petr Králíček, Honza Čáp, Jiří Zaplatílek, Honza Čistín a spol. Ti všichni společnými silami mne vytáhli na koncert skupiny Turbo, který se konal dole na Letné v budově Dopravních podniků. Jak bolestně vzpomínkové místo. První důvěrné hnízdo.

        Akci vlastně organizují Michal Sakař a Martin Trousil. Michal totiž na Letné bydlí a Martin se s ním totiž kamarádí a oba mé putování v příštích ohledech mnohým směrem zaplňují. Je ovšem také pravda, že s Michalem Sakařem se již dříve kamarádil i Jiří Zaplatílek, což je podivná motanice třídních vztahů, ke kterým poznamenávám: „No nic, hlavně, že se v nich vyznáme, a pokud se v nich nevyzná čtenář, tak mu je ve volné chvíli rádi nakreslíme. V tomto románě viz někde dále.“

        „A to už jsi Anju odepsal?“ táže se mne Jiří.

        Přitom mne bodá za večer poprvé. „Jistě, že ne,“ ale nemám se k tomu něco podniknout a propadá se to čím dál tím hloub.

        Koncert se koná v úterý, kdy nám končí dílny o půl sedmé večer a tak máme na přesun a do zahájení koncertu jenom tu hodinu a půl. Lístky jsme již zakoupili ve (upro)střed(u) týdne. A tak nespěcháme. Což je vůbec dobrá vlastnost, pro blaho všeličehos.

        Z Betlémské ulice přecházíme přes Staré Město a Josefov pěšky. Za šera. Vltavu překračujeme my, psí vojáci, Hlávkovým brodem a protože nám zbývá „plenty of time“ Michal Sakař říká, abychom se na chvíli zastavili u nich doma, že si tam můžeme zanechat školní dresy.

        S čímž hlasitě souhlasíme.

        A tak se vydáváme, tentokráte do kopce, přes Strossmayerovo náměstí a kousek dál po třídě Milady Horákové a potom zatáčíme do další kolmé ulice a čerta záleží na tom, jak se jmenuje, když v tom se to přihází. Kladivo udeří na kovadlinu a jak se tak rozhlížíme napravo a nalevo, abychom mohli bezpečně přejít ulici, já v dálce zahlédnu tak známou postavu, v atypickém postoji a rychlé chůzi, bezpečně rozeznávám Anju. Dech se ve mne zastaví. Vždyť jsem jí ani koutkem oka nezahlédl od toho krásného únorového odpoledne, kdy jsme si vyrazili na Excalibur a vlili jsme si do žil čerstvý závan naděje. Zůstala tam viset, schne a od té doby se vůbec nic neděje. Až teď a tohle. Chtěl bych více času na promyšlenou, ale spolužáci spěchají a spěchají a já bych se potřeboval zastavit a zastavit a podumat, nedá-li se z nenadálé situace nějak zachumlat, do odztracena, k čemuž mi Anja nedává prostor k vyřešení hádanky. Ji využít. Pádí směrem ku svému domovu a mne stěží může zahlédnout, neboť kolem nás po druhé straně ulice přefrčí jako vítr po východním pobřeží a nyní je k nám otočena zády. „Ach Anjo, zabrzdi se na chvilku!“ – „A proč? Hneš se snad mým směrem?“ – „Stěží, ale sám jsem si svědkem, jak moc bych chtěl a ...“ Stojím jako přimražen, tep pulsuje jako divý, a mám strach, že ji už nikdy neuvidím!

        Ale jen si nevykládej žádné báchorky, vždyť sám dobře víš nejlépe, že zkoušky na hvězdárnu udělá zdárně, stejně jako ty, i když v jiném termínu a čase, no tak co, příležitostí ještě nastane. (Vždycky je jich více, nežli člověku připadne!)

        Nic z toho netuším, nic z toho nechápu, jen hledím, jak se vzdaluje a nakonec za roh zabočí, a já se neochotně smiřuji s tím, že mne čeká strmé úbočí, jen ho vyšplhat, až na vrchol a je to.

        Teprve u Michala se mysl trochu zklidňuje a pak zjišťuje, že z něj sálá „...rokenrol, sranda a holky...“ Naše tašky naházíme v předsíni ihned za dveře: „A padáme!“

        Jen několik minut nás dělí od zahájení koncertu a já jsem stále opa(t)řen jejím úkazem.

        „Tak co, kdy začnou hoblovat?“ volá Michal Sakař.

        Nó, hoblovat, to je ten správný výraz, rozhodně se nedá říci, že by to byla hudba, ve veškeré její pestrosti a šíři, například postrádáme bendžo, ale pro vykřičení přeplněných plic to vyhovuje. Ve spolupráci s davem lidí pod pódiem v kotli, ověnčeným lesem zaťatých pěstí, jež se klátí do rytmu jednoduchých melodií, se z nich radujeme a tepou nám do hlavy, alespoň si od klidu a ticha chvíli odpočineme.

 

        Anja doma odpočívá od tréninku a je jí divné, že mne tak dlouho nespatřila. „Proč se neozývá? Že bych ho něčím odradila?“

 

        Ale dny letí dál a dál a není čas se dopodrobna zabývat každým jednotlivým úderem, který se v srdci rozezvučí. Musí se chodit do školy a zrovna teď, náhodou, jsem zvědavý, jak to odpoledne při matice dopadne.

        Slíbil jsem totiž Petru Majtnerovi, (zase jenom jméno), že mu budu při zkoušení napovídat.. Jde mu totiž o hodně. Totiž o to, aby ho připustili k maturitě. A to už dovede nejednoho studenta setsakramentsky vyprovokovat k nebývalé snaze to zase přeci jenom nějak vymyslet, obejít a sešvindlovat, aby se nemuselo učit.

        A Petr Majtner si vymyslel vysílačku. Strčil mi ji do ruky a sám si zasunul přijímací aparát za ucho a reproduktor do ucha. Zkouška signálu dopadla bezvadně. Můj hlas byl krystalicky čistý a Petr mne uslyšel i když jsem šeptal, jak nejméně jsem mohl. To bylo na těžkém cvičišti a nyní má nastat lehký boj.

        Očekáváme příchod učitelky do hodiny. Za okny se praží arašídy, protože je květen a na slunci je čas k udušení třídy.

        Přesně a v pravý čas vstupuje kantorka vnu.

        „Sednout!“

        Sedíme jako pecky a Petr je zborcený, až za ušima.

        „Tak copak to máme dnes na programu? Myslím, že jsem slíbila někomu opravné zkoušení, že? Tak co, pane Majtnere, doufám, že jste dobře připraven?“

        „Jistě,“ praví sebevědomě Petr a já nenápadně zapínám vysílačku ukrytou v penále. „Zkouška spojení, zkouška spojení,“ říkám sotva znatelně do malého mikrofonu a Petr mi odpovídá smluveným znamením ruky, že mne jako i doopravdy dobře slyší.

        „Tak se pojďte předvést,“ říká paní učitelka a dodává: „A nechcete si svléknout ten svetr? Vždyť je tady horko.“ Petr má totiž na sobě navlečený tlustý vlněný rolák, aby co nejvíce zamaskoval přijímač, který má umístěný za ušima, tedy za pravým.

        „Mne není horko,“ praví Petr se zatajeným dechem a někteří spolužáci se (mu)sejí chechtají pod deskami stolů.

        „No dobrá,“ říká paní učitelka, „tak začněme.“

        „Tak začni patvare!“ povídám do vysílačky, abych Petra hned na úvod co nejvíce rozehřál a vyvolal mu tím tu správně pozitivistickou náladu. Petr sebou ovšem škube a kdyby mohl, určitě by začal zuřivě gestikulovat.

        „Co je vám?“ ptá se udiveně paní učitelka, která si Petra pozorně prohlíží.

        „Ale nic,“ říká Petr a přitom se nemotorně snaží odvracet od katedry tou stranou těla, která ukrývá tajné spojení se mnou.

        „Tak si pište,“ praví a diktuje mu tři poměrně složité příklady. Petr je zapisuje křídou na tabuli.

        „Prosím, řešte, máte na to patnáct minut.“

        Petr se snaží netvářit bezradně, ale moc mu to nejde. Dává mi dalším tajným signálem najevo, že bych měl začít s napovídáním.

        „Co sebou pořád tak šijete?“ ptá se nespokojeně učitelka.

        Ale Petr se škrábe na hlavě a já začínám recitovat postup řešení prvního z příkladů. Ale asi to nedopadne dobře. Asi ne protože Petr se škrábe na hlavě, vypadává mu sluchátko z ucha a začíná se mu komicky klimbat pod okrajem roláku.

        Paní učitelka třeští oči. „Co to máte?“

        Petr Majtner, který nic netuší, odpovídá: „Nic nemám.“

        Ale paní učitelka se vydává ze svého místa k Petrovi, obchází ho a říká: „Ukažte?“

        Petr konečně přestává psát výpočty po tabuli, ostatně já jsem stejně přerušil napovídání, a nasazuje výraz ztělesněné nevinnosti.

        „Prosím vás, co to má znamenat?“

        „To je výsledek toho příkladu,“ říká Petr Majtner, který stále nic nechápe.

        „Prosím vás, jděte se posadit, ať už vás tady nevidím,“ říká paní učitelka rozčileně a vrací se za katedru.

        Petr odchází od tabule a jak tak jde uličkou mezi stolky, slyšíme ho zřetelně jak nám povídá: „Ona si toho musela zřejmě všimnout, či co?“

        Je to dost pracné nevybuchnout v hurónském zpěvu, když vidíme Petrův nechápavý výraz s cancourkem u krku.

        Mojí náladu ovšem zkalí následující věta paní učitelky, která vstává a rozhlíží se po třídě.

        „Tak kterýpak výtečník se ujal role vysílače.“

        Neomylně směřuje ke mne a já se ani nepokouším nacpat části vysílačky do tašky, stejně jsem již upoutal její pozornost.

        „Ha! Pan Vladislav! To jsem si mohla myslet. Tak toto mi přijdete o přestávce vysvětlit. Do kabinetu. Oba dva.“

        Petr Majtner se na mne dívá provinile a Martin Jauernig, sedící po mé praví(ci): „To se ti fakt povedlo!“, se dívá vile!

        Zbytek hodiny nás provází úzko a já promýšlím přijatelnou výmluvu, která by se dala použít k minimalizaci trestu. Poposedávám na kovové židličce, kterých je plná učebna a které zanechávají v linoleu černé rýhy. Kovové židličky pro devatenáctiletá děcka.

        „Pojď, jdeme,“ říkám kurážně Petrovi, sotva zazvoní a učitelka vyjde ze třídy. Zastihneme ji ještě na chodbě, kam za námi doléhá bouřlivý potlesk našich spolužáků.

        „Tak co vy dva? Co mi k tomu řeknete?“

        „My už to příště neuděláme.“ (To je ta výmluva...)

        „Správně bych vás neměla pustit k maturitě,“ říká Petrovi, „a vás přísně potrestat,“ praví ke mně, „ale neudělám to, dostanete ještě jednu šanci. Po neděli se necháte naposledy vyzkoušet a vy,“ ukáže na mne prstem, „vy ho za trest doučíte potřebnou látku. A pokud to tady pan Majtner přesto nebude umět, tak vám pane Vladislave snížím na vysvědčení známku z matematiky. A je to. Cha, cha, cha, chááá.“ A s vítězoslavným úsměvem nás zanechává stát, jako dva ze sloupů, které podepírají klenbu hlavního schodiště.

        „Tak Láďo promiň,“ praví Petr zkroušeně.

        „Není zač,“ mávám rukou, „ale nemysli si, že se za tebou na Novodvorskou v sobotu potáhnu tramvají, metrem nebo autobusem. Hezky pro mne přijedeš autem. A budeš se učit!“ Načež mu zapíchnu ukazovák do svetru. Taková to byla psina.

 

        A každá psina má svůj zvonec, na který se tluče konec.

        Slavnostně, jak na výrobním (š)pásu, procházíme kolem vyzdobeného stolu, za kterým sedí vyšetřovací komise a zkouší, kolik toho tušíme.

        (Když jsme ten starý otlučený stůl zdobili českou vlajkou, řekl nám náš bývalý pan třídní učitel: „Jen ji tam klidně flákněte, ona to už nějak vydrží...“)

        A při češtině recituji vyjmenovaná slova po m: „My, mysoký, mydra, mýr, ...“

        A při ruštině skloňuji slovo tramváj: „Tramváj, bez tramv...í..., o tramv...í..., s tramv...í...“

        A paní učitelka, nervózní i statečná, praví: „Výborně,“ a blýská očima po předsedovi komise, který naštěstí také českorusky neumí a tak je spokojený, jak to dobře dopadá.

        A že zabírá návnada. A že z nás budou vzdělané ryby, které neudělají chyby, ani když si to doba vyžádá.

        Na řadě jsou technické předměty, ale v těch je úspěšný každý „of us“, jakby také ne, vždyť čtyři roky neděláme nic jiného než, že točíme hřídelí a podepíráme nosníky. Strojově mechanická přesnost je pro nás vedle dýchání druhá lidská samozřejmost.

        „Hipy, hipy, shake!“ provoláváme s každým dalším úspěšným absolventem a že jich (nás) je přes třicet.

        Už vidíme ty kola strojní výroby se s novou krví roztáčet. Už vidíme ty tisíce nových soustruhů se v práci pilně otáčet. Soustruží se na nich desetitisíce ještě novějších soustruhů, což je koloběh soustruhů v přírodě, viz přiložený náčrtek.

        Povinná maturita, co?

 

 

 

 

 

  <<  Dvacátá sedmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Bylo to po ránu a bylo to o chlup a Anja nepřebolela. K tomu je nutné připočíst maturitní večírek, jehož jenerálka proběhla před Vánocemi. Ach, ech, ich, och, uch.

        Maturitní večírek ve stejných kostýmech i ve stejných zdech, ve stejném složení a se stejnou unavenou muzikou a Jiří z ní vyšiluje celé jaro.

        „Proč z ní vyšiluješ?“ ptám se ho.

        „Protože pořád něco lepíme a nikdy nic nedokončíme, stačí si vzpomenout na podzimní symfonii.“

        „Alespoň se máme stále na co těšit, stále se po čem pídit, zkrátka prožívat stále nová dobrodružství!“

        Na to Jiří ani nezavrčí, asi mu to zato nestojí. Za to naše prsty tiše hladí struny a ty si spokojeně vrní. Pod doteky bříšek.

h

        „Zopakujeme stejný repertoár, ale tentokráte bez amatérismů,“ pravím důrazně.

        „Bude to znít mnohem tvrději,“ představuji mu svůj názor a ukazuji Jiřímu zcela novou elektrickou kytaru a předvádím mu, jak to bude znít bez busteru a jak s busterem a Jiří má obavu, jak to bude ladit s piánem a já mu říkám: „Neměj obavu, neslyšel jsi nikdy Songy pro Drellu?“ Ne neslyšel, jak by také mohl, vždyť budou nahrány až o ně(kolik?) let později, to jen já je hostím ve svých představách a až je Cale s Reedem zhmotní, tak do nich přesně zapadnu.

        Tím je to pro nás vyřízené a tím je to pro nás odbyto. Cítíme se připraveni, zaštítěni rámusem, které vyvolené nástroje vyloudí.

        A protože jsme na maturitním plese vybrali peněz skutečný sdostatek, nemusíme na sobě šetřit a můžeme si objednávat jídla a pití, co třicet dva hrdel (k)ráčí, (teď už pryč a do ztracena...)

        Trochu jsme se s Jiřím pohádali, kdo usedne k piánu a kdo si stoupne ke kytaře. Nakonec jsme oba přistoupili na kompromis; stát se bude u piána a u kytary se bude sedět. Dobrý, ne?

        Ale ta správná nálada, co byla před Vánocemi, se nevrací. Nějak se jí nedaří navodit. S Jiřím si hrajeme jen tak pro sebe, spíše hrajeme, než zpíváme. Vlastně to žádný veselý koncert není, jenom nás to baví. Přesto nás to baví.

        Tedy nevím, co zabíjejí spolužáci, ale já zabíjím val, který mi po sobě zanechala Anja. Nejprve sodou a navrch dvojitou dávkou whiskey. Čím to, že se mi nechce domů? Do slušného domu?

        Nabízí se mi Honza Čistín: „Jestli chceš, můžeš přespat u nás, zařídil jsem si, že naši nebudou doma.“

        „Díky.“ Zlatý Honza Čistín, alespoň to bude legrace, až do dne. Ještě naposledy sahám po kytaře, ale „sodovka“ už mi stoupá do hlavy, a tak se mi daří jenom přehlušit hukot, co mi hučí v uších, ale nedaří se mi melodie, které by porozuměli mí po čtyři roky spolustolovníci před katedrou, a tak jí zametám pod práh s vědomím, že ji odtamtud už nikdy nebudu potřebovat.

        A kdybychom tolik nehlučeli, rozléhalo by se mezi námi tíživé ticho, což by dozajista nesvědčilo dobré náladě, kterou ze sebe ždímáme s větší vervou, nežli po všechny čtyři ubyté rok dohromady.

        A Renata nepřišla a Anja tu néjni. Už to musím brzy řešit.

        Teď v noci s tím nic nenadělám, pouze se odpotácím k Honzovi, přespím, probudím, rozloučím a odkráčím.

        Už to musím brzy řešit, neboť to vytlačuje rány do matrací a s tím se nedá déle přežít, než několik nocí. Tak slibně jsem se tobě přibližoval krůček za krůčkem od podzimu do února a takový obrat (je to obrat?) nebo zpátečka, tvá ochranná bariéra, mlčenlivá hráz a jestli to co nejdříve nepřestane, tak se do toho divného víru zamotám. Hele, tak už přestaň!

        Rázně se (r)o(z)křiknu. Teď hned s tím musím něco udělat. Rázem jsem na nohou, druhým rázem se ustrojím, a třetím rázem se zoufalstvím v patách se vydávám na pochůzku někam tam ke skalám, nad Šárku, na takový ostroh, čili výběžek... (pokud jste četli pátou kapitolu...)

 

        Koukám z něho dolů, koukám se z té výšky, tady na tom drobném kamení, na té šedé suti, jsme vykřesali plamínek, který, zdá se, pomalu dohořívá, a čas od času se po nás podívá a zeptá se: „Je to dobrý? Ještě stále oba dva hoříte?!“

        Ale zatím dramaticky pronáším: „Anjin širák, co se halí v šerém hávu, odhazuji v dál. Odhazuji v dál. V dál. V dál. A tak dál.“

        Tečka.

        Za mým blues.

 

        Tak to je ta tečka za druhou částí prologu, který mne má uvést do života.

        Zadrž, ne tak docela. A co vysoká škola? Také nějaké přijímací pohovory, ne? A noví kamarádi?

        Tak to mne právě také tíží. Sotva jsem si zvykl na naší eskadru, tak mám změnit roj i peruť, což si nedovedu představit. Neštěstí to zmírňuje jen skutečnost, že mne bude doprovázet Honza Čáp, dokonce i ve stejném kruhu a řada dalších, z nichž si nejvíce cením Petra Králíčka ve stejné paralelce.

        Nikoho nového nechci poznat.

        Ale ještě mne nepřijali. Ještě mne pořád nepřijali. Ještě ne. A teď už ano.

        Právě přišel dopis, který otevírám v zákrutě chodby a v něm stojí psáno: „S ohledem na vaše hrozivé životní výsledky jste přijat i bez přijímacího řízení. Obor – stavíme (si) letadla.“

        Uspokojením zakňučím. „Pane jo, pěkně životaschopná profese.“

        Musím informovat Honzu Čápa a Petra Králíčka, abychom koordinovali naše (k)roky. Dozvídám se, že přijali i Jiřího Zaplatílka, ale bohužel do jiné paralelky, ale slibujeme si, že se přesto budeme vídat. „Byla by to škoda nechat náš talent ležet (sk)ladem.“

        „Yes, all right mama, never let me go...“

 

        A co Honza Honzislav? A co Miloš Miloslav?

        Tak nejprve o Honzovi. Jeho osudem je elektrotechnika. Tož alespoň do stejného areálu v Dejvicích se bude docházet. Máť tam ČVUT společnou budovu pro fakultu elektrotechnickou i strojní. Pár výhod to přinese. Občas se potkáme v menze a občas někde na chodbě. Prima.

        „Dlouho jsme nebyli v Podolí.“

        „Dlouho jsme tam nebyli.“

        „Takže zítra v šest?“

        „To těžko, zítra večer jdu na bazén do Suchdola.“

        „Na jaký bazén?“ divím se.

        Honza se všelijak ošívá a posléze z jeho chlupaté deky vylézá informace, že se přihlásil do klubu potápění.

        „Proč jsi mi o tom nic neřekl?“ divím se.

        „Nemyslel jsem si, že by tě to zajímalo,“ říká Honza a má pravdu, protože při potápění v Podolí mi to opravdu nikdy nezajímalo a to jsou to tam jenom čtyři a půl metru.

        „Tak kdy si spolu zaplaveme?“

        „Každou neděli večer a z toho bych doporučoval udělat takový náš malý nadnárodní svátek (pravidlo), či rituál. Domluvíme si ho napevno a pak už s tím nikdy nebudeme mít žádné problémy, obzvláště ve srovnání s jinými akciemi.“

        „Souhlasím,“ pravím spokojeně, „ale jinak jsme chtěli letos mluvit o Dědkovi a jeho táboře.“

        „Jak jinak?“

        „Leccos se v průběhu roku změnilo. Nepojede Luboš Knop a kdoví jestli pojede alespoň Petrák a o ostatních to platí jakbysmet.“

        („Platí to i o Jáje?“)

        („To jsem si nechal pro sebe...“)

        „V tom případě ale dejme dohromady jinou akci.“

        „Myslíš na léto, či na prázdniny?“

        „Myslím.“

        „Tak jo, ale teď spěchám za Milošem.“

        „Tak ho ode mne pozdravuj“

        „Budu.“

 

        A Honzu Honzislava opouštím a přesouvám se za Milošem Miloslavem. A co o něm říci? Ten již dávno zakotvil na Zemědělské universitě, shodou okolností také v Suchdole. A jestli to tak půjde dál, tak z nás ze všech brzy budou intošové, intošáci, mudrlanti, plyšáci. Brr, třeseme se před starou, že připíjet si budeme Amarou. (To je takový ošklivý, hořký nápoj, víte?)

        Ale zpět k Milošovi.

        „Co děláš v létě?“ ptá se mne pro změnu zase on.

        „Konec srpna strávím na chmelové brigádě, ale to už bude jiná kapitola.“

        „A s Dědkem na tábor nepojedeš?“

        „Jak bych mohl, co kdyby tam byla Jája?“ (Co kdyby tam nebyla Jája?!)

        „To si musíš nějak vyřešit.“

        „Právě na tom pracuji...“

        „Já jen že první týden v červenci bychom mohli pobýt v Mnichovicích na chatě, pokud tedy nebudeš na tom táboře,“ předkládá Miloš svoji nabídku. Vizi.

        „No, víš, to je to, co právě nevím...“

        „Inu dobrá, tak to dobře svaž do jednoho uzlíku, a dej mi (p)otom vědět.“

        „Zavolám ti, jak jen budu moci.“

        „Prosím tě.“

        A opouštím i Miloše Miloslava a než se naději, stojím světa opodál.

 

        A jedva to zjistím, urychleně vznáším rozhodnutí, že na tábor s Dědkem nepojedu, k Milošovi na chatu pojedu a s Honzou do lesů a strání to tedy ano, s vysokou školou na sklízení chmele to je vcelku dáno a jsem tím pádem osvobozen od dalšího přemýšlení.

        Ve svém rozhodnutí nacházím úlevu, jen co se dá vlak se mnou z Hlavního nádraží do pohybu. Do Mnichovic je to zrychleným vlakem sice jen slabá půlhodinka, ale přesto si ji vřele vychutnám.

        Nejprve ovšem na nádraží přicházím a zjišťuji, že u sebe nemám peníze. Šacuji se asi desetkrát, dvacetkrát, ale nenacházím ani pětník. Kroucení hlavou nepomáhá, slíbil jsem Milošovi, že dorazím kolem čtvrté odpoledne a tak musím honem něco vymyslet. Vzpomínám si na Honzu Honzislava a tak zařazuji zpátečku a vracím se do Dejvic a za Honzou do vili. Vůbec jsem nepochyboval, že bude doma. Byl doma.

        „Půjčil bys mi prosím tě dvacet korun? Na cestu do Mnichovic.“

        Honza mlčky rozbíjí prasátko a mlčky mi podává požadovaný obnos.

        „Vrátím (se) za deset dní,“ volám za ním ve spěchu, ale Honza jen mává rukou a já sbíhám ze schodů ven na ulici a zpátky na Hlavní nádraží. Je půl čtvrté a za deset minut má jet další vlak. „Tak to budu mít jen hodinu zpoždění“ nahlas se utěšuji. (Nebudu.)

        Pospíchám na perón a protože na něj právě přijíždí pantograf od Benešova, který se obvykle v Praze jenom otočí, spokojeně do něj nastupuji a to je velká chyba.

        Souprava totiž vzápětí uzavírá s rachotem dveře a pomalu se rozjíždí, ovšem opačným směrem, někam do Libně. No nazdar.

        Zoufale sleduji, jak se za okny vlaku nekonečně pomalu vzad přesouvají chomáče křovisek a jak mne zaměstnanci železnice, které u trati míjíme, zdraví: „Nazdár!!!“

        Do Libně se souprava došourává asi za půl hodiny. Zoufale vyskakuji z povozu a sbíhám ze stráně k tramvajím, které zde mají zastávku. Hurá zpátky na Hlavní nádraží. Na Hlavní nádraží dorážím v pět hodin. Další spoj jede v půl šesté. Ještě, že to jezdí tak často.

        Tentokráte nastupuji včas a spořádaně do správného vagónu, uvelebuji se u okénka a odpočítávám minuty do odjezdu vlaku. Ale ať počítám, jak počítám, již jsem v záporných číslech a pořád se nejede. Posléze nádražní tlampače ohlašují skoro hodinové zpoždění. Unaveně se opírám o sedadlo a nenacházím slov k okomentování situace.

        Vlak se dává do pohyby v okamžení, kdy to nejméně očekávám, ale jede. Jede skrze meze a mezi strži. Vyjíždí z Prahy a zastavuje se v Říčanech a ve Stránčicích a pak se objevují Mnichovice. Mé hodinky někde doma v zásuvce, (protože je nenosím na ruce, abych zbytečně nespěchal a nenervoval se) ukazují sedm hodin. Vystupuji z vlaku a vydávám se na třikilometrový pochod někam stranou za Mnichovice, kde stojí chata Milošových rodičů a kde jsem již jistě dobré tři, čtyři hodiny očekáván. V půl osmé klepu na vrata. „Klepy, klepy, klep.“

        „Je otevřeno.“

 

 

 

  <<  Dvacátá osmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Vítá mne vyhřátá světnice ozářená jednou zažloutlo svítilnou, která vrhá po šikmém stropě kdovíjaké stíny. Miloš si čte a ani nezvedá oči od knížky. „Co tak brzy?“

        „To víš, někdo sebou umí hodit.“

        „Večeřel jsi?“

        „Ne-e.“

        „Nevadí, čekal jsem na tebe.“

        Konečně se spustili smích a slzy. A kavalkáda slov se valí širokou skruží a večeře probíhá pomalu, beze spěchu, a my si tu a tam přihneme z vinného měchu. Spát půjdeme, až se ohlásí ráno.

        A zatím, co ta chata tone na dně oceánu noci, zase je tu ten hrozen – pocit, že v okolním vesmíru je prázdno.

        Rozmlouváme o tom, dokud nás poslouchají víčka, nádobí zítra umyje myčka a jak tam tak před sebe do budoucna hledíme, ohlašuje se ráno.

        „Nejvyšší čas jít do postele.“

        „A prospat v ní celé dopoledne...“

        Což se také stalo.

 

        Byl to Milošův nápad na pět slov. Takové hraní si s papírkem a tužkou, při kterém konkurujeme edicím koketujícím s literaturou krásnou, a my dva rozhodně vytváříme hodnotné stati.

        Tak ta pravidla zní: První z nás nadhodí pět libovolných slov, pokud možno, co nejvíce nesourodých, a druhý z nás napíše mikropovídku, ve které je musí všechna použít. Později jsme tomuto útvaru začali říkat „groteska“ a zkusili jsme to i s Honzou Honzislavem, který je později pod pseudonymem AAA i publikoval, a s nikým jiným už ne.

        Miloš jmenuje: „Kamenec, kobylinec, vrták, teta a fáma.“ (Ve skutečnosti tato slova pocházejí nejspíš od Honzy Honzislava, ale já si žádná slova od Miloše pro účely této knihy nepamatuji. Proto ta malá záměna. Ostatně není v této knize jediná. Přestože je smyšlená.)

        Píši:

 

        „Proč přede mne neustále někdo klade kamence veliké jako dům, hora, přehrada, či skála? Kamence jsou stále větší a těžší a když to tak půjde dál, stanou se brzy největšími a nejtěžšími a to mne velice a velmi mrzí a to je docela jistě a určitě dobře, protože kdyby to dobře nebylo, tak to bych mohl klidně také jen slézati ty kobylince malé, co jich máte všude kolem každý značný sdostatek, a byl bych sice vítěz mocný, ale zase ne zas tak moc a z druhé stránky i vrták, protože bych si zcela jistě proti sobě popudil svoji tetu, pokavaď to ovšemť není opět, zase a poznovu jenom nová fáma, jeť člověk byť bystrozrak, ve věcech nadpozemských přeci jen dozajista tuze krátkozrak.“

 

        „Uhm!“ říká Miloš na znamení souhlasu, jak se mu to nelíbí sotva víc než kterékoliv jiné řádky, které se hltají, „a teď mi nadiktuj nějaká slova ty,“ vyzývá mne, nikoliv potají.

        A já diktuji: „Koleso, lampa, vidle, ďábel, bubeneč.“ (Tak tato slova snad pocházejí opravdu ode mne.)

        A Miloš píše:

 

        „Držela jsem se jakéhosi kolesa, které bylo unášeno mocným proudem vzduchu divoce kupředu. Zavolala jsem do kolesa: ‚Zbrzdi!‘ a koleso mi odpovědělo: ‚Zbrzdi ty!‘ Protože jak se do kolesa volá, tak se z kolesa ozývá. Tak jsem se zbrzdila.

        Teď, když už jsem byla zbržděná, jsem necítila takovou potřebu se kolesa držeti a proto jsem se pustila. Bylo to tak spravedlivé, neboť jsem mu byla prospěšná, asi toliko jako pijavice rybníku. Určitě se mu ulevilo. A také jsem si teď, když už jsem byla zbržděná, uvědomila, co jsem. Byla jsem lampa. Mohla bych se klidně i rozsvítit, kdybych chtěla, ale raději ne. Co kdyby šel kolem někdo s vidlemi přes rameno a chtěl mne rozbít? Raději: ‚Budiž tma.‘

        Ďáběl, co stál opodál, se pousmál a pohladil mne po boku. ‚Jsi na mne milá,‘ řekl.

        Jelikož jsem si ho před tím nevšimla, tak jsem se maličko začervenala. ‚Ty jsi Ďábel, viď?‘ řekla jsem.

        ‚Ďábel není, Bůh není,‘ odpověděl Ďábel, ale nikdo si ho už nevšímal, protože kolem pochodovala parta bubenčů, co pořád tlučou do bubnů a při tom ušlapávají spousty věcí. Ušlapali také mne a také Ďábla.

        Za každou tou jejich ránou do bubnu bylo slyšet toto zvolání: ‚Elá!‘“

 

        Přišpendlíme to hned vedle mého dílka. Dva pamflety, které odhalují jaká tílka, kdo pod svou kůží nosí, když se honosí, že nechodí bosí.

        A na zahradě visí hnízdo vosí a kdo se nás o to prosí, abychom mezi dospělé vstoupili? A všechny ideály v sobě zazdili?

        Taková otázka nás nutí k zamyšlení, jak se lesem procházíme a budoucí plány snováme ku prospěchu naší představy, že život nekončí u kávy.

        Milošova chata je umístěná za okrajem obce a přiléhá ke smíšenému lesu plném pocitů, které v něm ještě mnohokrát vychodíme. Výhodou je, že je možné nikoho nepotkat.

        A k chatě přiléhá nepříliš rozměrná zahrada zčásti upravená pro pěstování zeleniny a zčásti okrasných květin, podle toho, v jaké se nacházíme dívčí změti.

        Miloš se právě nachází ve změti s Šárkou, víte tou z koncertu Marsyas, kde si s ní poprvé upletl houpací síť, a teď je k ní mnohem blíž, to jak se ta souvztažnost převrací ze strany na stranu a já si zase myslím na Anju.

        „Šárka je bezva.“

        Což já tuším, když vidím Milošovi se z očí blýskat a přeji mu to, ale zblízka si zoufám, že mne to určitě, až zase přijedu do Prahy, nenechá na pochybách. (V klidu.) Určitě to nenechám v klidu.

        Ale klid nás doprovází, když se na zahradě rozvalujeme a jen tak cvrkot kolem sebe pozorujeme a očekáváme tu Velikou myšlenku, která nás jednou přeci jenom napadne.

        (Kolikrát jí pojedeme ještě do Mnichovic očekávat? Jen tak, bez děvčat? Kolikrát? No tolikrát, kolik šancí ještě od osudu dostaneme, se v práci i bez práce setkávat, a různé názory zastávat. Všechny je prodiskutujeme.)

 

        Návrat z Milošovi chaty je vždycky trochu úzký na dojmy, kdy se na ní sjedeme příště, ale prozatím se není čeho obávat. Pantograf to zvládne do Prahy hladce a kouká nás na Hlavním nádraží rychle vysypat, aby mohl nabrat zase jinou várku cestujících chystajících se na jejich jinou cestu, loučíme se v přátelském gestu.

        „Budu muset Honzovi vrátit ty vypůjčené peníze,“ sděluji Milošovi.

        „O.k.,“ říká Miloš, a pokračuje ve spanilé jízdě, zatímco já vystupuji na zastávce Hadovka a peláším nejkratším směrem k Honzovi.

        A je po klidu.

        Zazvoním u něj na zvonek, sotva dechu popadaje, a kdybych vytušil, co mne za moment u něj v bytě očekává, asi by se moc do zazvonění nenahrnul. Ta sladká nevědomost je někdy jako ušitá na tělo, i když se jedná o kauzy nejbližších kamarádů.

        Honza otevírá dveře a já zaznamenávám nečekaný neklid, který je za ním ve veliké bublině nahromaděn, jen, jen prasknout.

        Jdu dál a v tom: „Prásk!“ Už praská. „Ahoj Vláďo...“

        Proti mne stojí Renata, celá bílá, stejně křehká jako v tanečních, jen jedna veliká rozpačitost.

        Nejsem schopen potlačit své překvapení a tak místo pozdravu ze mne vypadává pouze jakési uhranuté: „Uhmm, Renato...“

        „Jak se máš?“ ptá se mne Renata, „dlouho jsem tě neviděla.“ (Naposledy na vašem vánočním večírku, kam jsem si jen tak na skok odskočila, abych se o tobě přesvědčila, „ale o tom ty asi nic nevíš!“)

        „Renata chodí také na potápění, víš,“ honem vysvětluje Honza, ale já jeho vysvětlení neslyším, v ponurém zátiší, které si kolem sebe sám vytvářím.

        „Fajn, tak tvojí adresu už také nemusím hledat,“ poznamenávám si do notýsku, jak mne u Miloše na chatě zničehonic napadlo, aby se prý něco dělo. Tak už se tedy něco děje.

        „Zdržíš se?“ ptá se Honza a já samozřejmě cítím, jak se mu to nehodí a ujišťuji se, že i takovouto situaci naše přátelství bez problémů vydrží, vždyť musí se často unést i těžší závaží a tak mu jenom říkám: „To víš, že se nezdržím.“

        A kývnu hlavou na mou bývalou tanečnici: „Tak se měj Renato,“ a rychle prchám se sklopenou hlavou před kosatkou dravou, která už mne chňapá po kštici a s kým, že jsem se tuhle loučil ve skalách a komu že už jsem dal zcela privátní a neveřejné vale? Panika mne mučí, ale, v tom si vzpomínám na poslední okamžiky loňského tábora, kdy jsem dostal nějaký lísteček, „tak mi někdy napiš,“ nebo co, od dívky, která byla sice o tolik starší, ale o to výše stálo její jméno, na pomyslném žebříčku rozkoše, „Jájo...“ splývá mi ze rtů, a protože nevím, jak jsem naložil s její adresou, mám strach, že jsem jí vyhodil do koše.

        Letím domů.

        Konkordem.

        Ten je nejrychlejší.

        Doufám, že jsem od loňska ještě ve svých věcech neuklízel.

        Zuřivě přemítám a dospívám k závěru, že neuklízel.

        Tak hrome, proč je to tak daleko?

        Mám přeci rychlé letadlo.

 

        Doma klesám před postelí na kolena. „Tady někde musí být“ a hlavu zarážím, jak nejvíce to jde daleko a ve tmě, prachu a špíně hvězd pátrám, po suvenýru, který jsem si přivezl z cest, tedy po tom lístečku psaném jejím rukou. Nacházím spoustu zbytečných věcí a jednu nebetyčnou. Je to on. Do čtverečku přeložený čtverečkovaný čtvereček.

        Vysoukám se na světlo a třesoucí se rukou jej rozhaluji.

        První mne překvapí neuměle namalované sluníčko. A pod ním nápis: „Ahoj, tak přeci jsi se rozhodl mi napsat?“

        Rychle rozbaluji dál a čtu: „Tak v tom případě použij adresu Praha 4, Lhotka, Hurbanova 1407 a doufej, že ti odepíši. P.S.: A nezapomeň, že papírek po přečtení patří do sběru!“

        Blaženě se usmívám. „Do sběru? Na to zapomeň. A nenapíšu ti, ale rovnou se za tebou vypravím. A neodložím to na zítřek, ale udělám to ještě teď, protože, co se dá odložit na zítřek, to se dá stejně tak dobře udělat včera, pozítří i dnes:

        Zálesácká křeč.

        Pospíchám napříč stoježatou Prahou, prakticky z jednoho konce na druhý, neboť odhlédneme-li od přilepených vesnic, dá se říci, že jsem oba z téhož konce, ale odlišného světa. Anebo je to obráceně?

        Na Lhotku dorážím již za tmy. Mezi panelovými domy, jak ji budu hledat? Svítím si baterkou do poznámek a luštím hledané číslo domu. 1407. Á, je. Číslo popisné. Určitě nepůjdou v řadě za sebou. Prozkoumávám jednotlivé vchody v nalezené ulici. „Co jí ale budu chtít, až ji naleznu?“ napadá mne nešťastná otázka. „No coby,“ nebojácně si odpovídám, „zeptám se jí na to, jestli by neměla čas, někdy v týdnu. – Alespoň pro začátek.“ Musí to tak stačit, protože teď stejně nic lepšího nevymyslím.“

        Zkoumám zvonky hezky jeden po druhém, některé naneštěstí nejsou vůbec nadepsány, no snad se za nimi Jája neskrývá. Do konce ulice ještě zbývá asi pět vchodů, když pojednou svítím na ten správný zvonek. A mám jí. „A mám tě.“ (Myslíš?)

        Pro jistotu se ještě podívám na hodinky. Tři čtvrtě na deset. To není zrovna nejvhodnější doba pro návštěvu. Obzvláště tak nečekanou jako jsem já...

        Dodávám si kuráže a zvoním. Nejprve dlouze a potom dvakrát krátce. Náš tajný táborový signál, pro noční nástup. Snad pochopí.

        Ale nic se neděje. Všude je klid, jen za okny si vrní šedomodré plochy obrazovek své porce naplánované zábavy. Mačkám signál znovu. A ještě jednou.

        „Co je!?“ ozve se hrubé zahulákání odněkud ze shora.

        Ustupuji několik kroků dozadu. „Mohu mluvit s Jájou?“ volám otázku někam tam, kde tuším temnou postavu na spoře osvětleném balkoně.

        „Jakou Jájou?“ utrhne se na mne nepříjemný hlas.

        „S Jájou z Dědkova oddílu“ upřesňuji svůj požadavek.

        „Jo, s tou?“ ozývá se ze shora smírnějším tónem, „tak ta už tady holenku dávno nebydlí.“

        „Aha,“ hlesnu, „a nevíte náhodou, kam se odstěhovala?“

        „Nevím chlapče, to doopravdy nevím.“

        „Tak děkuji.“

        Postava na balkoně mizí v teple svého příbytku a já se nehýbám z místa. „Mohl bych to zkusit u Dědka,“ napadá mne, ten by přeci mohl mít její novou adresu, „ale, jak to říkal Honza Honzislav; Dědek má prý letos vedoucích nadbytek, a tak to bude těžko u něj Jája k mání a já bych se musel přiznat, k čemuže jí sháním a s tím se nedá nic kouzlachtivého udělat.“

        Ždímu nepotřebný papírek v rukou a šourám se na noční autobus.

        Neveselá rána je v srdci otevřená. Renata je nejkrásnější, ale proč by čekala, až si na ni vzpomenu? Jája je nejsvůdnější, ale zmizela mi za obzor, až někam k říčným pramenům. A Anja? Tu, ač nerad, miluji, ale nevím kde, a ve kterém písmu je to napsáno, že dosud není dohráno, a že máme před sebou ještě dostatečné množství nepodepsaných listů.

        Kde jste, Anjo, Renato a Jájo?

        Ztraceny.

        Ach jo.

 

        KONEC DRUHÉ ČÁSTI

 

Pokračování...