A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Druhá část/ Ztratila se kytara     ...pokračování

 

  <<  Dvacátá první kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Komu dát jaký dárek k Vánocům? Milošovi nějakou hezkou knížku, Honzovi nějakou hezkou holku, Jiřímu nějakou hezkou harmoniku a co asi naleznu já ve svých balíčcích přivázaných ke stromečku stužkami? Ale tím se vyhýbám zásadní otázce, jak naložit s Anjou. Mám jí nadělit také nějaké hezké překvapení?

        Přiměřeně bezradně bloumám obchodním domem a pročítám se regály vycpanými zbožím. Mají modré plyšové medvídky pro chlapce a růžové plyšové medvídky pro děvčata, to aby bylo jasno, kdo je kdo. Štědrý večer za tři dny, kino s Anjou za deset. Moc už toho nestihnu. Jenom se těšit.

        Sníh vzácně vydržel po všecky sváteční dny. Na ulicích drží jako přišitý a z Malostranských střech se odráží do barevných pohlednic, které vznikají pod rukama umělců, jako na drátku. Takovou romantiku nelze jen tak zanedbat. Vždyť se bude na Karlově mostě turistům dobře prodávat.

        Zapálíme první letošní prskavku a počkáme si na Ježíška, jaké nám letos donese dárky a bude-li jich dost, aby se nasytila všechna hladová (dy)chtění.

        Štědrý večer u nás doma jsou tradiční pohodové svátky, pod nazdobeným smrkem se špicí těsně u stropu. Splývající stříbro se leskne v napínavém žánru a mne nezbývá, než teskně myslet na Anju a na její místo u jejich p(r)ohnutého stolu.

        Vánoční kouzlo vydrží někdy týden a někdy i více. Záleží na tom, jak kdo kdy s kým a kde. V každém případě se málokdy s někým jiným potkáte, nežli se svými blízkými příbuznými a tak to jde den po dni. Jsme na sebe hodni a už mne to začíná rozčilovat, že ani s Honzou nemohu prohodit jediné kouzelné slovíčko a Miloš je někde na chatě.

 

        Naštěstí je tu konec roku i s jeho posledním dnem, který se pro nás s Anjou tak bouřlivě započal a tak podivně se končí. Jakpak asi oslavíme letošního Silvestra? Podle toho, kolik času z večera mi Anja věnuje. Umluvili jsme si schůzku těsně před představením u kina a tak předpokládám, že nějaký čas pak ještě spolu strávíme, vždyť toužila po rozmluvě se mnou! Film skončí určitě před šestou hodinou, neboť začíná ve čtyři a tak plánuji, kam se potom vydáme.

        Cožpak o to, hezké to bude všude, protože přeci leží sníh a v něm se hezky půjde. Moc-li pak stop v něm zanecháme? Doufám, že množství větší, nežli bezvýznamné! A doufám, že moje můza nevychladne, až stanu tváří v tvář. Anje.

        Tady stojí.

        A předstírá spánek.

        A opírá se o zábradlí, které brání oslněným divákům pod auta se rozkutálet.

        (A kdy naposledy jsem já nečekal na Anju, ale Anja na mne?)

        Je zahalená v zimní bundě, takže z ní moc nevidím a vůbec jí to nesluší. Přesto váhavě k ní přistupuji a jdu si pro: „Tak jsi tady?“ její bezbar(e)v(n)é uvítání.

        „Jasně,“ dodávám si od váhy poztrácené jazýčky pro možnost vzájemného porovnání množstvím rozvahy, kterou jsme si sebou přinesli.

        Anja vklouzne dovnitř těsně přede mnou a já ji hbitě následuji mávajíc vstupenkami nad hlavou, aby je bratři v tricku viděli. Šťastně doháním jí u šaten. „Pomohu ti, chceš?“

        Mlčky podává svou bundu, pod ní objevuji bílý svetr a manšestrové kalhoty, a takhle si tě nespletu, s žádnou jinou v okolí, jen co si tě dobře prohlédnu. A do misky na prachy házím hrst drobných oblázků a odebírám od milé paní šaténové kupónky, které nesmím ztratit, abych si neudělal ostudu.

        A stříbrné plátno je prozatím zakryto nařasenou oponou, ale nebude to trvat věčně, neboť se ani nestačíme pořádně uvelebit, a zazní první akordy písniček Perného dne, na který jsme sice oba zvědavy, ale zdaleka ne tolik zvědavy, jako na to, co si pak po představení řekneme.

        A co si vlastně řekneme? Představuji si to asi takhle:

        Veselá nálada převáží veškeré ostatní napětí. Vypochodujeme ven do mrazu, který se s příchodem tmy ve vzduchu utáboří. A ten mráz nám nepřekáží, neboť poskytuje ozajistnou naději, že dojde k touze po zahřátí. Ale to jsem se již pustil do věru odvážné úvahy!

        „Jsi rád, že jsem přišla?“

        „To už je lepší otázka.“

        „Lepší, než co?“

        „Lepší než ty, kterými mne obvykle zahrnuješ. Kde jsme vlastně minule přestali.“

        „Napovím ti, hledal jsi to správné slovo pro mne, nakonec jsi zvláštním způsobem našel slovo vážná.“

        No, jen se tomu usmívej, ať si ten obrázek do srdce zaryji, ať tam drží jako vymalovaný a: „Tobě se to nelíbí, že jsi vážná?“

        „Já neříkám, že se mi to nelíbí, jenom mne zajímá, proč na tebe tak působím.“

        A ty myslíš, že na jiné kluky tak nepůsobíš? Tak se jich zeptej, těch co ani nevnímáš a můžeš začít rovnou u Básníka!

        To nemohu, ten vstoupí do našeho děje až později!

        Aha, já zapomněl.

        „Tak víš proč na mne tak působíš? Asi proto, že máš starosti, jaké obvykle dívky v tvém věku nemívaj‘.“

        „No, to máš pravdu, to asi nemívaj‘.“

        „A taky se víc usmívaj‘.“

        „Copak se na tebe málo usmívám?“

        „Cožpak o to, usmíváš se překrásně, ale je to jako opojná droga; potřeba vzrůstá, čím sladší máš ústa.“

        Anja chce k tomu také něco povědět, ale pak si to rozmyslí a pokračujíc v chůzi než se naděje, stojí se mnou na Letenské pláni nad Starým Městem, které svrbí v dlani.

        „Krásný výhled,“ Anja poznamenává a opírá se lokty o kamenné zábradlí, které (jediné?) ji udrží, tedy jí a její pochyby.

        „To ano, a hele, nad námi je téměř bezmračné nebe.“

        Anja zaklání hlavu a zároveň se zapotácí, až jsem zadoufal, že se kolem mne bezděčně ovine.

        (Na to nemysli, to až po té sněžence!)

        (Po jaké sněžence?)

        (To se ještě uvidí.)

        „No, nebylo by to úžasné, mít dar volnosti a křídel?“ pronáší náhle Anja šílenou kombinaci předložek, zájmen, sloves a citoslovců, jako bych tu ani nestál a protože nechává tuto svou podivnou myšlenku ještě chvíli doutnat, sotva slyší mojí odpověď: „A kam bys (mi) odlétla?“

        A Anja: „Hádej, hádej, hádači...“

        Na hádání nejsem žádný přeborník, což mne zneklidňuje, ale naštěstí tu Anja stále je.

        „Tak povídej, co budeš dělat dnes v noci? Jak strávíš silvestrovský večer?“

        „Zalezu si do postele a přehrnu si přes hlavu deku. A možná si na chvíli pustím i rádio.“

        „A to bude nějaká oslava?“

        „A co chceš na tom slavit, na tom letošním roce?“ a zase ty její oči, tolik upírají se, že nezbývá, než se s nimi spolčit. Jsou béžové.

        „Já bych třeba oslavil, že jsi vůbec přišla,“ snažím se o bezděčný tón.

        Anja se rozesměje. „To jo, to máš pravdu,“ a „s tebou je štěstí nakažlivé, kéž tady s námi dlouho bude!“ A vskutku cítím, že jsem vylepšil její pohodu. Takové malé plus na závěr letošního roku, snad mi jej jednou k dobru připočte.

        A sníh pomalu roztává, tak jako naše nálada, však jsme ho zdupali, až hanba, avšak později nová vrstva (mi) připadá, nebude se jí chtít domů? Ne, ještě ne, jen pokračuj.

        „Máš ještě něco pěkného rozečteného, třebas nějakou knížku, či co?“

        „E=mc2, lásko moje,“ jsem sebou v prvním okamžení trhl, než jsem si uvědomil, že ten dovětek je nedílnou součástí názvu té knížky.

        Anja to pobaveně pozoruje. „Je to skoro jako o nás dvou,“ významně mi sděluje a přitom panenky zužuje. „Přečti si to,“ a pak to spolu probereme.

        „Dobrá,“ souhlasím.

        A v dálce vysoko nad městem vybuchují první rakety marnivých ohňostrojů do ohnivých květů mezinárodních krojů. „Je to tady ještě bezpečné?“ Anja pronáší a já odpovídám: „Tak se pohněme.“

        A tak se odcházíme schovat za tenisové kurty, které lemují zadní trakt jejího gymnázia postaveného Nad Štolou. V naprosté temnotě nikoho nepotkáváme a když zabočujeme zpět do ulic, které se motají kolem Technického muzea, nechtěně do sebe narážíme.

        „Promiň,“ šeptáme oba současně a asi tušíme, že se tento večer končí, ovšem s otevřenou koncovkou, ve které jsme si trochu pohráli a trochu jsme se prošli a také naše aktuální témata, za rok budou prošlý. A právě proto je teď potřeba z nich utrhnout co nejvíce a navzdory tomu, co velí letitá tradice, každé tabu my ochotně prodiskutujeme.

        A když spolu nechodíme, je to vlastně snadnější Anjinýmu zpytavému duchu vzdorovat. Líbí se mi to, vychutnávám to a nechávám se tím prostupovat.

        Poslední metry do Šalvějové ulice téměř letíme, sice ne za ruce, jak by srdce chtěla, ale jako svorné duše jednoho těla, a první zastavuje Anja.

        Prudce oddechuje, pět centimetrů ode mne a pot se jí leskne na lících, zoufale (je krásná...)

        „Nejsem zoufalá, ty bláhový,“ poví mi do očí, až mne její dech oslepí a pronikavě bude.

        „Víš, že jsem v létě spočítal ty hvězdy?“ sotva odpovídám.

        „A?“ blíž už to snad bez ostychu ani nepůjde.

        „Sedm nocí po sobě...“

        „A přál sis?“

        „Všechno dobré tobě!“

        Ta vyslovená věta nás naléhavě obklopuje a já vyměnil bych sto tisíc zlatých uncí, za každou drahou vteřinu, která se bezděky a sama prodlužuje.

        Zaskočená Anja, měla by do schodů domů utíkat, se tu se mnou ještě zdržuje a čas pro mne pracuje. Všecek zastavil se.

        A když se Anja přeci jenom dává do pohybu a já znenadání zavadím o úzký pramen plavých vlasů, nemám ani ponětí, kolik jsme takto strávili času!

        Ten lesk se jí z očí nevytrácí ani když pronáší: „Už musím jít domů.“

        „Tak proč se nehýbeš?“

        „Protože jsem tvoje víla?“

        „Jak jsi to poznala?“ a všude kolem nás převládá bílá a sníh se snáší k zemi, za účelem překrýt i noční tmu. „Ujede ti poslední tramvaj,“ obnovuje Anja starou hru na dlouhé loučení. „No tak ať!!!“

        A Anja ustupuje krok za krokem, až ucítí v zádech tu mosaznou kliku. „Šťastný a veselý Vláďo...“

        „Šťastný i tobě Anjo...“

        Tak a teď se nahoru určitě rozletí, rozletí, rozletí, tak letí?

        Ne, tak ti ještě zamávám, tak ti ještě potají pusu posílám a tak ti ještě něco zazpívám, a proč mi při tom zpěvu zrychluje se krok? A já recituji, a Anja recituje:

 

        To zas‘ byl rok,

        sám-sama jsem tu zbyl-zbyla.

 

        Holky-kluci mi nechtěli,

        prý ani v neděli,

        ani mou nejdražší -mého nejdražšího,

        se mnou už netěší

        být celou noc.

 

        To zas‘ byl rok,

        sám-sama jsem tu zbyl-zbyla.

 

        Peníze nebyly,

        všechno se vypili,

        co zbylo po pánech,

        ve tlustých copánech,

        čert si je vzal.

 

        To zas‘ byl rok,

        sám-sama jsem tu zbyl-zbyla.

 

        A zas‘ Tvoje víno,

        to co jazyk nespálí,

        kdepak má tajenku,

        bázlivou milenku -bázlivého milence,

        padací most?

 

        To zas‘ byl rok,

        sám-sama jsem tu zbyl-zbyla.

 

        Poslední tramvaj mi neujela, ba naopak, pohodlně mne na Červený vrch odvezla, kde jsem stihl půlnoční přípitek s našima a udělal jsem jim tím pádem nevšední radosti dost a dost, do zásoby, na celý příští rok.

 

        Anja si s nikým nepřipila, jenom si do postele zalezla a přehrnula si přes hlavu deku a možná si pustila na chvíli i rádio, a to, co jí nejvíce trápilo, vyvolalo v ní obavu, že pro příští rok zůstane ne(ro)změ(l)něno.

 

 

 

 

  <<  Dvacátá druhá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Dostal jsem herdu do zad od Honzy Čistína na uvítání, přátelsky, a tak jsem ho kopl do kotníku. Poslední se dostavil Jiří Zaplatílek. Na nádraží. Bubny. Odkud odjíždí expres na Karlovy Vary, ze kterého vystoupíme v Ostrově nad Ohří. Chalupu Péti Baumana nalezneme podle obrázků, které nám namaloval. Ta chalupa je vlastně starý nepoužívaný mlýn, ze kterého se dávno odstěhovala veškerá strašidla. Alespoň si v něm nebudeme lhát.

        Výhodou motorového expresu vypravovaného z takto otlučeného nádraží je jeho neobyčejná délka tří vagónů, z nichž dva nevytopené byly šikovně zařazeny nakonec soupravy tak, aby neobtěžovaly cestující občany namačkané v prvním z nich. Po krátkém pokusu překonat drkotající zuby se poslušně přesouváme do dobře naplánovaného vozu, abychom nečněli z vlakové řady.

        Příští čtyři hodiny strávíme tak jako tak v prima společnosti, která se cestou vytvoří, když tam stejně jiná nevede. Vlaky milujeme. „Prosím tě, kdy už budeme v Ostrově nad Ohří?“

        „Vidíš ty lesy tam před námi a ta rozeklaná údolí? Tak až za ně zajedeme budeme v půlce cesty. Alespoň podle Péťova náčrtku,“ který u okna bedlivě studujeme. Hlavně abychom nezapomněli vystoupit. Rozhlížíme se, zdali si někdo povšiml, jak se my, hoši, hezky a tiše bavíme, ale shledáváme, že na to každej sere. No nic, koho to dneska bere, když připomínky steré, už obehráli se.

        Ale stejně, není to paráda, vystoupit pod Krušnými horami a beze spěchu vydati se na procházku za Péťou Baumanem a jeho tajemným mlýnem, i když ta mapka vážně není moc dobrá, a jak tak do ní zíráme na první křižovatce, která se nám namane, vášnivě se nad ní dohadujeme. A na ostatních křižovatkách se to nezdá býti zakresleno zřetelněji, jenom podkrušnohorská břečka se rozkládá všude tam, kam až oko dohlédne a nikde žádný dýmající komín, který by sliboval blízkost krbu. Kolem je tak pusto, že nemůžeme ani stopovat.

        „Tady ta křivá čára, to musí být ten pahýl tady toho stromu,“ hádá se Jiří Zaplatílek.

        „Kdepak, to je znázornění tamté čáry na obloze, která se tam tvoří za tím letadlem. Vidíš, vede úplně stejným směrem jako tady ta na tom náčrtku,“ oponuje mu Honza Čistín.

        „Ukažte to sem vy dva,“ beru jim kus hadru z ruky, který posloužil, Péťovi Baumanovi, coby pergamen k zaznamenání prázdninové pointy, když bylo zrovna potřeba.

        „No jo, ta načrtnutá čára má vážně směr toho letadla...“ Skvělá úvaha, ještě že nás nemohou slyšet, než ty vrány, které si na protilehlém poli hrají v blátě na babu.

        „Měli to být čtyři kilometry a už jdeme čtyři hodiny,“ žehrá si na osud Jiří. Faktem je, že nás ta cesta tíží, mudrujeme na křižovatce u lesa dvou silnic, z nichž ani jedna není hlavní, když v tom: „I propáníčka nebesa, podívejte se, kdopak to k nám kráčí v této slotě naproti!“

        Pěťa Bauman, vědom si svých geografických nedostatků, nám vyrazil ukázat ten nejsprávnější ze všech možných směrů.

        „Tudy je to, jste snad slepí?“

        „Jsme.“

        Bere nás za ruce a bezpečně nás odvádí do jednoho zapomenutého údolí, které zarovnáno je sněhem tak, že chtíc, aby ten mlýn zpoza sněhu vyčníval, museli ho obětavci vykopat.

        Paráda, sněhová oáza nám jiskří na pozdrav v posledním slunku a vzbuzuje tím nadšení, za jehož hlaholu sbíháme dolů ze stráně a ani nás nemusí Péťa příliš povzbuzovat, že se blíží tma, tak jako tak pospícháme, co nám dovolují závěje.

 

        „Prga!“ vykřikuji, když je jasné, že se první branky dotýkám. „Druga!“ a „Třega!“ vykřikují Honza s Jiřím takřka současně.

        A teprve s určitým odstupem přidusá také Péťa Bauman, sice „Čtvrga!“ už nehlásí, zato má ale klíče, bez kterých bychom se dovnitř určitě nedostali i kdybychom to chtěli zkusit násilím, neboť jsou všude nainstalovány bytelné mříže.

        Péťa odemyká, zámek zaskřípe, „A tak pojďte dál,“ zve nás před námi černá potvora, jen tak-tak stranou uskočila, „To je naše kočka, té si nevšímejte, jenom tady straší.“

        „Vtipný, Péťo. Kudy dál?“

        Příhodná otázka, vždyť zatuchlá chodba se hned za bránou rozděluje ve dvě a oba její konce mizí za zatáčkou ve tmě.

        Péťa zapaluje svíčku. „Pojďte za mnou,“ nás opatrně upozorňuje a my ho následujeme. Nejprve jedna zatáčka doleva, potom druhá doprava a nakonec křivolaké schody - vytesané do dubového kamene.

        Asi jsme v prvním podlaží, kdo to může říct? „Moment,“ Péťa svíčku odkládá a sahá po vypínači, cvak a cvak, a kolem nás se rozlije světlo z elektřinou napájeného zdroje.

        „Hele, světlo kde se tady bere,“ akorát řekneme, než vyvalíme oči. Před námi se rozjasnila prostorná okrouhlá místnost, jejíž podlaha se svažuje ze všech stran ku prostředku a ústí do ní bezpočet dalších chodeb. „Tak tady bychom chtěli bydlet.“

        Však také budeme.

        A celý týden.

 

        Péťa nám ukázal kuchyni. V té jsme si uvařili večeři. Potom nám ukázal jídelnu. V té jsme jí snědli. A nakonec nám ukázal ložnici. V té jsme to všechno zaspali.

        „Ale jakpak se tu vyznáme ráno po probuzení?“ To opravdu netušíme. Proto Péťa pro jistotu ještě před usnutím rozvěsil všude orientační cedulky. Snad s nimi nezabloudíme.

        První zabloudil Jiří, to když ráno hledal koupelnu. Jsme ho nalezli až po snídani. Ale kamarádsky jsme mu nechali pár zbytků.

        „Co podnikneme?“ Otázka směřuje na Péťu, kolemž kterého jsme se sesypali na jednu hromádku.

        Péťa lomí rukama. „Ó je, já to tady dobře znám. Já vám toho tady mohu ukázat, to budete zírat. Jen se dobře oblékněte, v našem údolí vždy přeurputně mrzne.“ (Až drzne.)

        „No, bosky ven nepůjdeme, neboj se,“ říká Jiří, ale já s Péťou se pochybovačně zadíváme na Honzovi „kristusky“ a je nám jasné, že ponožky bude muset mít ale setsakramentsky hodně vlněné!

        Ale co, čeká nás opravdický výlet. Se vším všudy, co k opravdickému výletu patří: turistické značky, svačina, neprůchodné zkratky a pan vedoucí. Opravdový živý vedoucí, až se z toho Péťa začervená, když se dozvídá, že tuto roli svěřili jsme jemu. „Péťo, na, tady máš maršálskou hůl a teď nás veď.“

        A Péťa nás vede. Zpočátku po široké cestě, která se klikatí po úpatí kopce. Posléze traverzou po zasněžené pláni. „Hele, támhle padá lavina!“ – A my nevěříme na ni.

        „A kam nás vlastně vedeš?“

        „Na báječnou vyhlídku, je z ní široký rozhled do malebného kraje a obzvláště na podzim, když v Krušných horách zraje smog, přitahuje četné turisty a stojí to za to.“

        Bavíme se bezvadně. Tak bezvadně, že celá Praha i se svou hlavní aureolou zůstává nám ukradena a my nepověřujeme žádného Sherlocka Holmese, aby nám ji znovu objevil. Je daleko, i když obydlena Anjou, jestlipak do nového roku vykročila stejně ustrojena jako já? Dráždivé uspokojení z výletu do kina provokuje otázku: „Čím nás příště umocním?“ Rozhlížím se, rozhlížím, ale nic mne nenapadá, kdyby alespoň nějaká sněženka, to by byl prima dárek, pokud vůbec rostou a nezůstávají zasněženým tajemstvím.

        Před námi je klouzačka. Vede zhurta mezi klečí do ztracena a bez odvahy nelze na ni usednout.

        „Jůů, klouzačka, svezeme se,“ jásá Honza Čistín.

        „Já ti nevím Honzo, to bych ti nedoporučoval, kdopak ví, kde ústí její ústí?“

        „Nebuďte srabi a pojeďte,“ obrací se na mne a na Jiřího. Jiří váhá, ale já se dlouho nerozmýšlím. „Pojedeme, jak nejrychleji to půjde,“ prohlašuji. A bereme to s pořádným rozběhem, až to svišti nemohou vydržet, jak to vzduchem piští.

        Dlouhá jízda trvá spousty vteřin. Že se ale při ní zahřejeme! Avšak pozor, oči zanesené stříkajícím sněhem nezpozorují včas nenadálou překážku. Kdosi přes skluzavku příkop vystavěl. No, zadrncli jsme o něj v plné rychlosti a setrvačností vzduchem letíme, jak dlouho to nevíme, jen když v bezpečí přistaneme do hromádky kyprého sněhu.

        Válíme se smíchy po vydařené jízdě a teď hajdy do sucha a převléknout se. A právě když se chystám sebrat tělo ze země a následovat ostatní, mám jí rovnou před nosem, chatrný stoneček s ověnčeným kvítečkem, moje sněženka a: „Bude pro tebe.“ Šťastně vyskakuji na nohy a své tři spolužáky dobíhám až u samého mlýna, kvítek skrytý ve dlani, a: „Hádejte, co v ní mám?“

        „Hm, to není k jídlo Láďo,“ Honza ohrnuje rty a: „Kde máte spižírnu?“ hnedka se obrací na Péťu Baumana.

        Péťa se jí pokouší zamlčet, ale před Honzou Čistínem nemá Péťa ani sebemenší šanci. Kromě mnoha dalších, leccos slibujících objevů, stojí zde zaprášené značkové dezertně-rybízové ročníkové víno. To se večer pomějeme!

 

        To pomění vypadá asi takto: Honza tříská židlí do rytmu, který loudím ze své kytary a Péťa Bauman křičí: „Honzo nech toho, vždyť ji rozbiješ!“ To se té starobylé solidnosti stěží přihodí, obklopuje nás, kam se podíváš. Budeme zpívat dlouho do noci, dokud nepopraskají poslední struny, zítra jich nakoupíme celé tuny a bude se pokračovat. Jen ten můj vzácně nalezený kvíteček, aby celou tu slávu z nevázaného pomění v ústraní přežil. Pro jistotu ho odkládám do lednice. (Snad ho Honza nesní.)

        Víno je tak historicky značkové, že nám v myslích vytváří neskutečná přítmí, ta jarní prázdnina strávená je příjemně, ale kdy se budeme učit? Tak jako každý den. „Hned zítra!“ vykřikujeme. (No nevím, nevím, jestli s nimi ještě někdy někam pojedu a snad nebudu nikomu ani nic vyprávět, a ani Honzovi a ani Milošovi.) Jedině hraní s Jiřím mne hřeje, protože to my dává smysl, když se v kruhu pěje.

        „Pojďme spát,“ ozývá se výzva.

        „To je nuda, když tu nejsou holky.“ (Už je to tady.)

        „Kdo to řekl?“

        Ale nikdo se nepřiznává.

        „Péťo, povídej nám o své kamarádce, a přeháněj,“ žadoní Honza.

        „Té, co si holí nohy?“ ptá se neomaleně Jiří.

        „Povídej si ty o své!“ křičí rozčileně Péťa.

        „To raději ne!“ hlasitě protestujeme (Jiří a já), „nebo se budeme muset všichni červenat.“

        „Tak já klidně začnu,“ nenechává se dvakrát pobízet Honza.

        Vrháme se na něj s polštářem a cpeme mu jej mezi zuby. Honza se brání a kope nohama a snaží se vypravovat: „Byla-nebyla, jednou jedna holka, za devatero pózami, ...“ Konečně ho umlčujeme. Sedíme mu pevně na prsou a Jiří mu zavazuje tkaničky na rozvázané botě. „Tak co, vzdáváš se?“

        „Vzdávám, ale slezte ze mne, než se mi to začne líbit.“

        „Honzo, ty jsi tak odporný,“ stěžuje si Péťa, ač se do našich potyček nikdy nezapojuje, „už začínám litovat, že jsi tady s námi.“

        „Ale Péťo, vždyť tobě by se to také líbilo!“

        Ale Péťa se blaženě zasní a praví: „Ba ne, mne by se to líbilo pouze s jednou jedinou...“ („S tou, co si holí ty nohy,“ prohodí ke mne Jiří.)

        „Pouze s jednou jedinou?“ podiví se Honza, „a nepřipadá ti to tak trochu nuda?“ („Neochutnat jinou vůni,“ prohodím já k Jiřímu.)

        „Proč, když se jedna osvědčila?“ nedá se Péťa.

        „Brr, to zní hrozně, tak málo v životě poznat.“ Honza se tváří zděšeně a někdo ví a jiný neví jestli to jenom hraje. A já s Jiřím se zdržujeme daleko od této diskuze a kdo ví, co se nám všechno přitom honí hlavou. „A co si myslíš ty?“ obrací se Honza na Jiřího.

        „Nic,“ zavrčí Jiří.

        „Umíš ty vůbec něco jiného, než vrčet?“ vyčítá mu Honza Čistín a chystá se oslovit i mne, ale: „Mne se raději na nic neptej,“ rychle mu zaskočím do jeho na kus řečí. „Takové otázky, co mají dvě odpovědi, nemá cenu řešit,“ a už vůbec ne v tomto obsazení, ale to jim přeci neřeknu, to když tak povím později, možná Milošovi nebo Honzovi Honzislavovi.

        „Lup,“ za odměnu mne něco trefí do hlavy. To Honza Čistín právě objevil ve spižírně buráky.

        „Tak alespoň válku!“ křičí a převaluje jídelní stůl na hranu tak, aby ho kryla jeho deska.

        S Jiřím okamžitě budujeme bunkr v opačném rohu místnosti a ještě stačíme zahlédnout Péťu, jak otáčí oči v sloup.

        To je prima bugr, skořápky létají povětřím, jako při honu na pomyslné kachny, kdo je zasažen skučí a strach mi nedovoluje příliš vystrkovat uši, když přítel přítele nešetří a dravě, jakpak asi usneme?

        Zdravě.

 

        Zvláštní jarní prázdniny, ani moc nelituji, že se jich účastním, vždyť jsem našel sněženku a tak je ztráta času minimální. Pro jistotu se jdu podívat, jestli je stále ještě na svém místě v tom mrazáku. A je tam. A bůhví proč. Se jí daří dobře. „Ty moje malé překvapení...“

        Jeden den je lítější nežli druhý, druhý den je lítější nežli třetí, třetí den je lítější a tak bych mohl pokračovat až do konce týdne, anebo až do neděle podle toho, kdo co preferuje, jisté však je, že se to potom po nás samo neuklidí.

        „A Péťo, je ten mlýn větrný anebo vodní?“

        Dobrá otázka.

        „Nevím, nikdy jsem se nezajímal.“

        „Ty jsi to tady nikdy neprozkoumal?“

        Péťa je očividně zaražen. Jak to, že ho to až doposud nenapadlo?

        Vy(c)házíme (se) ven na zasně(že)nou zahradu, abychom stavbu prozkoumali zvenčí. Skrze zahradu protéká zamrzlý potok, který v dolním konci u plotu vytváří malé jezírko. Mrkám nenápadně na Honzu: „Tady bychom mohli umýt potom to nádobí.“ (Až nás Péťa v rámci úklidu vyzve.)

        Prozatím zkoumáme jen zdivo a střechu, ale nikde není vidět ani náznak jakýchkoliv lopatek. Ani vodních, natož větrných.

        „Na větrný mlýn to moc nevypadá.“

        „A na vodní také ne.“

        „Nikde nevidím náhon ani mlýnské kolo.“

        „Nikde nevidím Dona Quijota.“

        „Což působí podezřele.“

        „Péťo, jak jsi přišel na to, že je to mlýn?“

        „Jak jsem na to přišel? Já jsem na to nepřišel. To vy jste neustále mleli dokola to svoje: ‘pojedeme do mlýna, pojedeme do mlýna,‘ nota bene kde ani pořádně nestraší!“

        Podíváme se po sobě, zuby od ucha k uchu, a radujeme se z objevu, „že je to tím pádem v suchu.“

        „Pojďme dovnitř,“ a na tom se společně shodujeme, neboť venku již nic dalšího nevy(šet)ř(eš)íme.

        Uvnitř útulno a teplo, ale mírně řečeno dosti neuklizeno. A protože se náš pobyt chýlí ke konci, musíme s tím něco udělat. „Jé, vždyť sotva začal!“

        „Láďo, nemohli byste prosím tě s Honzou umýt to nádobí?“ prosí nás Péťa.

        „Ale jistě,“ pravíme s Honzou Čistínem dvojhlasně, „od rána se na to těšíme.“

        A dáváme vše na jednu velikou hromadu do největšího z hrnců, toho z časů, kdy nás sužoval největší hlad, a bereme ho každý z jedné strany za vyklenuté uši. Odcházíme s ním chodbou k umývárně, ale sotva Péťovi zmizíme za rohem z dohledu, měníme směr a pádíme k jinému východu.

        „Honzo, smíchy vyprskni až venku!“

        Přicházíme k tomu potoku a tam, kde má jezírko v ledu vysekanou díru, vysypeme tu lopotu.

        „Však ono se to do rána odmočí...“

        „Však oni to do rána pulci ožerou...“

        Tak a všelijak podobně se ospravedlňujeme, když kráčíme zpět do tepla.

        „Kde máte to nádobí?“ hned ve dveřích na nás Péťa vybafne.

        „Ále, je v myčce.“

        „?“

        „!“

 

        Úklid je to jednoduchý, probíhá v krátkém sledu za sebou, jako nit, která začíná u Anji ve vlasech a končí u mých nohou. S takovou polohou. Sotva co mí kamarádi zmohou. A takoví se vracíme, ale zpátky se neztrácíme, neboť Péťa nás přec naučil nejsprávnější cestu a na to on je machr. A se sbalenou kytičkou, a lopatičkou v kyblíčku, těším se do Prahy, jak si přihřeji svůj píseček a snad s dostatečným efektem použiji dáreček. A když vystupujeme z vlaku na nádraží Středu, vytahujeme spreje a to si neodpustíme, abychom na noční oblohu plnou hvězd-žen nenastříkali neslušný nápis: „Péťa for prezident!“

 

 

 

 

  <<  Dvacátá třetí kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Drahocennou sněženku donáším až domů a teď nezbývá, než aby nám zítra dopoledne odpadla nějaká vyučovací hodina. Zítra dopoledne nám odpadá nějaká vyučovací hodina a dokonce hned dvě za sebou a tak mám spoustu času uskutečnit ten svůj plán. Pro někoho možná zběsilý, pro mne ale je milý.

        Letím skrze Staré Město a na každém rohu, který obíhám, se ujišťuji, že pouliční prodavači sněženek dosud do Prahy nedorazili. A tak to, lidičky, držím primát a chystám se ho zúročit pro radost jedné z těch, za kterou mne žene spěch. Pěšky. Opatrně před její dům. Lstivě stavím hlídky.

        Dochází mi to sice pomalu, ale o to naléhavěji vyvstává problém, kde a jak posbírat odvahu do čtvrtého patra vystoupat a nikoho na schodech nepotkat, když se rozetřesu, jedvaže se dotknu zámku, který není uzamčen.

        Přes práh jejího domu jsem se totiž dosud nikdy nepřenesl a připadám si skoro jako vetřelec, který tu nemá, co pohledávat. Hned za dveřmi jsou schránky a je tu chladno. Na zádech mám kůži a ta se mění v husí.

        Zachvěji se, když spatřím jednu z nich opatřenou jménem Král a vím, že dál musím. Postupuji vpřed. Úplně nemožně jsem rozvrzal lítací dveře, které oddělují vstupní část chodby od starodávného schodiště. V panice naslouchám a špicuji uši. Naštěstí v domě setrvává klid. Vždyť je devět ráno a lidé jsou v práci a děti ve školách a na dlaždice podlahy se pomalu snáší rozvířený prach.

        Zhluboka se nadýchávám a zatínám pěsti. „Tož chlapče vzhůru, čím rychleji budeš nahoře, tím rychleji budeš zase dole a když budeš mít štěstí, nikoho přitom nepotkáš.“ Takovouto samomluvou si dopřávám čas na zdolání prvního s chodů. Je to zvláštní pocit a já nevěřím, že jsem se neocitl v neprobuzeném ve snu. Kráčím lehce jako po měsíci a do vyšších pater vzlétám a s každým patrem, kde kontroluji vizitky na dveřích, cítím se, že nekráčím, ale létám.

        Po špičkách vzrušen na nejvyšší míru dostihuji čtvrté patro, ve kterém bydlí Anja. Co bych dělal, kdyby se teď znenadání otevřeli dveře jejich bytu, tak to tak zoufale nevím, že raději ani nepředstírám, že to zvládám v klidu. Stojím před nimi, úplně poprvé, a cítím všudypřítomné magické tajemství. Odhalím ho někdy? Za těmito dveřmi? „Vyčkejte několik spoust kapitol!“ se v rozjímání okřiknu. (Proč si vykám?)

        Opatrně rozbaluji vzácný svazek bělavých sněženek, vždyť je v celé Praze úplně první a připevňuji na něj mašli. Potom vyndávám čistý list papíru a píšu na něj krátké psaní: „První pozdrav do jara. Tvůj Vláďa.“ Bez váhání. Vše zavěšuji na kliku ode dveří. A se zatajeným dechem utíkám dolů a beru schody po osmnácti. Uměl jsem si tehdy udělat sám sobě radost? Uměl.

        Schody po osmnácti utíkám ještě ve škole, dávno už při hodině nějaké jiné češtiny, než Martin Jauernig, co sedí vedle mne, povídá:

        „Prosím tě, zastav se.“

        Ale nohy setrvačností samy kopou a nemohou uvěřit, že to dokázaly a já se zalykám uspokojením, jak se mi pláň daří zaplňovat úrodnými stromy, a: „Ó kéž, zachytím tvé jablko, až se tvá větev skloní k zemi.“

        Martin na mne zírá, sice je zvyklý, že si se mnou při vyučování o Anje povídá, ale co je moc, to je Roman Motz, kdo sedí před námi a vyfukuje kouř s cigarety do schválené čítanky a nevím jestli je mám představit úplně všechny, ty moje spolužáky, když už jsem jich stejně tolik zmínil, ale na druhé straně nevím k čemu by to bylo dobré, když je stejně na ulici nerozeznáte od jiných, a tak jejich jména budu i nadále používat jenom tak, jak se mi budou hodit do vyprávěného rýmu.

 

        A kdo chce slyšet, jak Anja přišla domů a spatřila, jakou má dnes kliku? Ověnčenou dárkem? Tak ať sedí tiše a naslouchá, co se o tom píše (= bude díti dále). Ale jen pro pořádek zmiňuji, že by také klidně mohl přijít domů první její táta a o mé překvapení by nastala nouze (= jí připravit). Ale ne, nebojte se, to jistě nenastane, já jen že jsem s takovouto eventualitou docela zapomněl počítat. To by byla ale sprcha, co?

        V hlubokém spánku za dlouhého dumání se vrací Anja ze školy a nic mimořádného neočekává. Den jako každý jiný, v obvyklém shonu jeden za druhým míjí, že ani nelze spočítat jejich barvy.

        Někde uprostřed druhého patra si připravuje klíče. „No tak si pospěš,“ chtěl bych nahlas zvolat, „ať mne dopíchá to trní,“ na kterém nadskakuji netrpělivostí z dalšího dění.

        Možná, že mne zaslechla, a možná proto spěchá více, ale možná, že to jenom předstírá, aby převléknout se stihla na trénink. Poslední zákruta, naposledy se od zábradlí odrazí a: „Eh!“ a: „Jej!“

        Zaražená stojí, jen jí přikovat.

        Nečekaný kvíteček ve výšce jejích očí, jak k němu poklekla, („Tentokrát jsem tě porazil Básníku a tak táhni do pekla,“), a ne a ne rozeznat, co stojí na vzkazu napsáno, v očích má zamlženo a v duchu mne hladí.

        Do bytu vstoupila, jako jiná dívka a to mi nevadí.

        Vázičku položila na výsostné místo a já jsem tím pádem alespoň na chvilku zaplnil zase jedno pusto. Přisedá k telefonu a vytáčí mé číslo.

 

        Ve školní lavici poposedávám hned sem a hned zase tam, a nakonec se přihlásím (o slovo): „Nemohli bychom dnes ukončit vyučování o něco dřív?“

        Pan profesor tázavě zvedá obočí, ale mí spolužáci nespokojeně brumlají: „To ale nestihneme dopodrobna doprobrat předpřipravenou látku!“

        „No dobrá, nemohli,“ stahuji svůj návrh.

        Uraženě usedám a otáčím se ke třídě zády a v duchu odpočítávám ulpívající vteřiny, jestli dost rychle pádí.

        „Jestli nás nehodláte poslouchat, pane Vladislave, tak se odeberte na chodbu,“ praví pan profesor zvýšeným hlasem.

        „Vždyť už jdu,“ sotva srozumitelně zamumlám a neklidně opouštím třídu, ve které bude stejně za pět minut zvonit, ale jen co za mnou zaklapnou dveře, tak se rozebíhám, jako když po Šáreckým údolí utíkám, myšlenkami hnán. Domů.

        Co mne doma čeká? Jestlipak už Anja nalezla ty sněženky, které jsem jen pro ni připravil?

        Nalezla a doma mne za to čeká ovoce mého ranního sněžení. Anja prý volala, hned jak našla „první pozdrav do jara tvůj Vláďa“ za dveřmi. Tak zaskočená, že své nadšení vychrlila už na mojí mámu, místo aby si počkala, až se jí vrátí ze školy moje maličkost. Máma mi to říká. „Myslela jsem si, že si s ní jenom tykáš?“ poznamenává. „To já taky.“ Ale moje odpověď mizí v tichosti odpoledního šera.

        Mám jí zavolat nazpátek? Ale hodinové ručičky mne varují že touto dobou mi to nezvedne, protože bude dávno pobíhat někde po Spartě, se spoustou svých kolegyň-Sparťanek.

        V kolik hodin by tak mohly skončit? Snažím se rozpomenout, jak dlouho jim trvával trénink loni na jaře. Že bych se šel zase jednou po nějaké době na ně podívat? Ale nápad ten neschvaluje moje vnitřní porota a tak ho raději odkládám do trezoru pro jiné časy, ale co jiného podniknout? Aby se kulo, dokud to žhne?

        Dilema se samo protrhne. Znovu se ozývá zazvonění a já kvapem k aparátu chvátám. Tak naléhavě, až mi sluchátko samo v ruce přistává, aniž po něm chmatám.

        „Jsi to ty?“

        (Kdo myslí koho?)

        „Jsem.“

        „Ti za ně děkuji.“

        „To nic, rádo se stalo.“

        „Mnoho se toho stalo.“

        „Mnoho a mnoho.“ I tvůj hlas se proměnil ve vroucí vánek medu.

        (Však za chvíli uslyšíš, jak jej zvroucnit ještě svedu.)

        „Proč nejsme právě spolu?“

        „Asi protože jsi na tréninku?“

        „Volám přímo z dráhy.“

        „Mezi kterou překážkou...“

        „Trenér mi půjčil přenosný telefon. Před tím, když jsem ti volala, jsi ještě nebyl doma. Chtěla jsem ti poděkovat za sněženku. Je nádherná a dala jsem si jí do záhlaví své postele a tak až budu usínat...“

        „Nepřeháněj tolik.“

        „... si budu připomínat, že o mne někdo stojí?“

        „Polk.“

        „Asi ti to dalo spoustu práce, jí sehnat, vždyť jsem si ani nevšimla, že by je letos prodávali?“

        „Dalo.“

        „A co dál?“

        „Něco podnikneme.“ Stojíš-li o můj byznys.

        Hovor je u konce s dech(n)em, pokud se ani nech(n)em.

 

        Sluchátko odkládám, ke stolu usedám a začínám se učit. Právě mne to baví, to dohnat, co jsem zameškal, když jsem dlouho planě štkal a za to mohu ručit. Báječnou náladu pro(z)voním muzikou, a přitom slibuji, že nebudu hlučit, abych nevyrušil víru setkání, že se ten rozhovor vážně (ode)hrál.

 

 

 

 

  <<  Dvacátá čtvrtá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Víra k neuvěření, ale Anja vážně přichází. A tentokráte jí to sluší k zbláznění.

        Vědom si své nízké originality jí opět táhnu do kina, ale když návštěva kina naplňuje mnohé z důležitých atributů, které se zdají přitažlivé, alespoň pro mne, ostatně posuďte sami: Společné očekávání vybraného filmu, společná příprava na promítání, myslím svlékání v šatně a tak, a potom ve tmě v blízkosti sezení a děje prožívání a potom společný návrat, kdy beze spěchu dochází k zažívání shlédnutého příběhu, který vždy naskýtá množství důvodů pro příhodné popovídání.

 

        Prvním a druhý atributem je společné očekávání a příprava.

        Tak tady je. „Tak tady tě mám a sluší ti to k zbláznění.“

        Anja nespokojeně odfrkne. „Nechej si to na později...“

        Ale modré linky pod očima jemně dokreslují výraz její tváře a báječně se hodí k její ocelové barvě v pohledu. Také rty se jí lesknou do růžova, až se perlí rosa v zářezech jejich vykrojeného tvaru. Jako v každém dalším snu, který, když přijde, hovořím o něm jako o daru.

        Vybrali jsme si Excalibur v kině Domovina za Libeňským mostem. To proto, že tam můžeme dojít loudavým krokem a ještě stihneme předehru, (kino je totiž na tom správném břehu.)

        Jak jdeme, zespodu ke mne vzhlíží, a mne nějak schne v krku a tak první větu musí pronést ona:

        „...tolik, tolik jsi mne překvapil,“ přiznává se.

        „Taková, taková maličkost,“ snažím se o bezstarostnost.

        „Malá, ale milá,“ trvá na svém Anja.

        „Chtěl jsem, abys měla radost,“ poznamenávám.

        „Opravdu stojíš o moji radost?“

        A má odpověď: „Stojím,“ zaniká v jejím: „Mám tě za to na svém seznamu a ráda.“

        A pokračuje: „Však jsem ti to tehdy připsala do toho tvého astronomického sešitu, který si schováváš, ó blaženosti, však víš, ale měla jsem tehdy jistý důvod náš vztah rozpoutat a teď už si to nemyslím? (A teď už si to nemyslím?)“

        „A teď už si to nemyslíš?“

        „Abych řekla pravdu, tak nevím. Jsi ke mne příliš, ó, vzorný a já si nejsem jistá, co to udělá s mojí vodováhou, kterou mám tendenci přikládat s velkou váhou ke každému marnějšímu soužení, ale nebuďme ta-k-ožení, pojďme se spolu bavit cyklicky, tak jako jsme se bavili vždycky.“

        „Tak jo, s tebou to ‚vždycky‘ beru!“

        A po krátké pouti holešovickými ulicemi, kterými se místy dáváme do (roz)marného běhu, staneme před kinem, do kterého zakupuji lístky a scházíme do suterénu.

        Prozatím jsem tu sami, ale snad se dostaví i jiní zvědavci přesvědčit se na vlastní oči, o co v tom filmu kráčí.

        V prostoru před kinosálem jsou opuštěné setmělé prostory, sloužící někdy, když je plno, jako šatny. Za ohlazenými umakartovými pulty se krčí řady věšáků. Prohlížím si je, zatímco Anja se jde upravit. A nečekám dlouho, neboť se vrací po chvilce obklopená příbojem, který roznáší po celé šíji její hedvábné vlasy.

        Poslední tři kroky proměňuje v skoky a vyskakuje do sedu na šatnový pult, až se po něm sklouzne.

        „Myslíš, že ještě někdo přijde, nebo jsme tu sami?“ nohama klátí ve výšce mého pasu a jelikož stojím také opřený o pult, její džíny přejíždějí po mém nervovém systému a pronikají až do mozku.

        Rád bych se k ní víc naklonil, abych uhádl její zubní pastu.

        „Tak to udělej!“ praví ten ovál nejkrásnějšího úsměvu, jaký kdy ozdobil jakoukoliv fotografickou desku.

        A tak se k ní víc nakláním, až to příjemně šimrá, jak se tváře dotýkají. Ale její nohy, také by se mohly zaklesnout kolem mých boků, říkám si, když se odtahují a já hledám její ruce, které ukryté má za zády.

        „Vláďo, ne tak prudce... Ať nezaplašíš tu novou myšlenku, která se možná zrodí, ale jenom možná a to pokud, tak křehce.“

        Gong ze sálu nás zve na týdeník, ale víme, že přijde ještě druhý a za ním třetí, a tak se nemáme k tomu, vymanit se z prapodivné pozice, do které nás dostala v tomto suterénním šeru náhle znovu objevená touha-nejistota, zda být spolu.

        A nebýt paní uvaděčky, možná bychom filmek promeškali, rozjímáním nad vhodností zvoleného slohu, ale takto od sebe odskakujeme, snad příliš rychle na to, jakou jsem před chvíli projevili citlivou vlohu, pro naší příští úlohu.

 

        Třetím a čtvrtým atributem je společné ve tmě sezení a beze spěchu návraty.

        Tak tedy vyhledáváme sedadla a já dbám na to, aby se mé ruky Anja nepustila. Což se možná hodlá, možná nehodlá, kdo to má tušit pod těmi vlnami vyvolané bouře, jejíž směr se mění, jako čára přílivu, který jednou sahá, až k vroucímu citu a podruhé se vrací do neprůhledného krytu.

        „Tak jej Anjo otevři, než ti zvadnou sněženky k neopravitelnému lítu!“

        Zatím jsi tu a dění na plátně pokračuje pro těch několik málo diváku, kteří se tu sešli okolo nás, snad z podobných důvodů. Zatím jsi tu, a mám-li mluvit po pravdě, nevyznám se ve tvých reakcích, ani tak málo, jako loni na jaře, a že jsem byl často v pěkně zamotaném sítu.

        „Prosím vás pane, byl byste tak laskav a nedíval se na mne, ale na plátno?“ ozve se znenadání do napjatého ticha rozčilený hlas odněkud ze třetí řady. No konečně, zase máme důvod ke společnému smíchu! Anja se vedle mne směje a její hlas cinká nejvíce z celého sálu. A: „Anjo, já tě miluji,“ nechtěně zašeptám do vzniklého hluku a Anja mi kupodivu odpoví: „Pst, to si povíme, až po skončení filmu!“

        „Anjo, ty ale umíš vzít za pružinu,“ jak se teď udržím po zbývající hodinu?

        „Vydržel jsi jiné věci, ne?“

        A tak se obrňuji proti netrpělivostem, které nepřidávají klidu.

        „Také se těšíš na závěrečné titulky?“ ještě špitnu.

        Anja si mne zpytavě měří a říká: „To ti teď neřeknu.“

 

        Z toho je vidět, že o zábavné odpoledne s Anjou nikdy není nouze. Strčím ruku do kapsy a nahmatávám jeden ze zelených kamenů, které jsem našel v létě na táboře a který jsem si sebou vzal jen tak pro příhodu, při které by se mohl hodit. A ani domyslet nechci jméno té jiné dívky, které jsem ho také ukázal. („Tys mi ho neukázal, tys mi ho rovnou dal.“ – „Já vím, ale nemusíš to rozmazávat zrovna teď!“)

 

        Po dlouhém dramatu, který se nám (o)všem líbil, vždyť jsme na tom filmu po druhé, (ale já jsem to Anje nepřiznal, ale Anja mi to nepřiznala), se dostavují titulky za mohutné podpory symfonického orchestru, který si rádi oba dva vyposlechneme, až do posledního kopyrajtu, či poslední kapitoly.

        A tak se stává, že místnost opouštíme poslední. A jsme rádi, že jsme vyrazili záhy po poledni, neboť nemusíme venku očekávat tmu, ale zbytek nádherně vybarveného dne, jak to jenom v únoru lze.

        U východu poděkujeme za zprostředkování zážitku a a a... „Co učiníme teď?“ Anja se mne táže.

        „Pojďme to vzít procházkou, kolem Vltavy. Myslím, že se dá jít až po samotném okraji. Pokud tedy nemáš naspěch, ale chtěli jsme se přeci pobavit...“ a ten závěr vyznívá nejjistěji, ze všech možných závěrů, než jaký kdy jenom zněl.

        „Já nespěchám, ty hlupáčku, máme pro sebe celé dlouhé odpoledne, tak neuvěřitelně volné,“ a div se mi při tom do rámě nezavěsí, „a hovořit si budeme, jak dl(ouho) budeme (se) chtít!“

        A tak se dostáváme podél Libeňského mostu na úzkou šlapinku, která nás provede skrz v létě jistě husté houští a jen tak tak, že stačíme zabrzdit, abychom nevběhli do náruče rozbouřené vody, která se kolem nás valí, jen pár centimetrů pod úrovní břehu. Břehu, který je tuze úzký na to, aby po něm vedla dálnice do nebe, a my po něm sice můžeme jít spolu, ale ne vedle sebe.

        Anja jde první a já ji následuji. Beze spěchu. Občas míjíme krátké kamenné schůdky kluzké od slizu a já vždy podávám Anje ruku, aby je mohla bezpečně překonat.

        „Mohu se tě na něco zeptat, Vláďo?“ dá se do mluvení Anja.

        „Na co?“

        „Kde jsi sebral tu sněženku?“

        „K čemu to potřebuješ vědět?“

        „Jenom zvědavá...“

        „Jenže já nevím, jestli ti zrovna tohle chci prozradit.“

        „Prozraď,“ Anja přemlouvá.

        „Ale, ale, trocha záhady ještě nikdy nikomu neuškodila.“

        „Takže mi to nepovíš?“ Anja vykulí oči.

        „Nepovím, (když si představím, kolik mi to dalo námahy a práce),“ pravím dojetím bez sebe a připadám si jako zrádce.

        „Ty jsi ale tajnůstkář,“ Anja nespokojeně pohodí hlavou a sama přeskakuje další schůdky mizející v řece.

        Co dokáže ona, dokáži i já a přeskočím je raz-dva, stejně lehce bez zaklopýtnutí, jako ona.

        „A teď je řada na mojí otázku,“ hbitě navazuji.

        „Když myslíš.“

        „Jenom mne zajímá, kam sis tu sněženku postavila?“

        „Kam by, do záhlaví své postele, spokojený?“

        „Spokojený, ale jak to, že mi to povídáš? Proč si to nenecháváš pro sebe?“

        „Měla bych?“

        „Nemusíš...“ A ticho a sluníčko si objednává soumrak, aby jej za chvíli vystřídalo v odpoledních hrách. „... tu sněženku jsem nalezl o pololetních prázdninách na chalupě u kamaráda...“

        „Díky...“

        „Fakt?“

        Tak a teď to víme oba dva, teď konečně oba vidíme, jak se břeh rozšiřuje k zamženému obzoru a já se jedním skokem ocitám znenadání Anje u boku a chvatně nalézám její konejšivou ruku, dříve, než ji stihne uschovat, ale Anja se mi nebrání, jenom zpomalí a zvláštní je, tak zvláštní.

        „Fakt jsi mi prokázal velikou službu.“

        „Už to nemusíš opakovat,“ pravím povzbudivě.

        „Počkej, já to nechci opakovat, já k tomu chci něco dodat.“

        Jsem napnutý, co řekne dál.

        „Myslíš, že to tak stačí? Že je to tak v pořádku?“

        Tak to jsem přesně věděl, přesně to jsem měl čekat, že svět s Anjou prostě nemůže být jednoduchý, i kdyby chromí byli slepí, a už na mne zase ty svoje veliké oči kulí a visí mi na rtu, co jí na to řeknu, na ty starosti, co „dívky v jejím věku obvykle nemívaj‘.“

        „Neříkali jsme si, že dnes nebudeme vážní?“ zkouším to s odstupem uvést na zábavnější míru. „Ne, neříkali, inu dobrá.“ Budu se muset pokusit o vážnější odpověď.

        „Anjo, já nevím jestli to stačí a jestli je to v pořádku. Já nevím jestli vše poběží jako po drátku, a jestli je nutné nad tím tolik hloubat a dumat a každou otázku dokonale prozkoumat. Proč nedát věcem volný průběh?“ Jinými slovy, chtěl jsem říci, že tě nechci ztratit...!...?“

        Anja se kaboní, a s každou další grimasou je čím dál, tím hezčí.

        „Nepovídej,“ je(m)n(ě)om pronáší.

        „Ale povídám, a proč to chceš slyšet stále nějak jinak, složitěji?“

        „Protože chci vědět, co po mne životy chtějí!“

        Což mi na chvíli vyráží dech.

        „A existuje na to nějaká odpověď?“

        „Potom právě pátrám a myslela jsem si, že ty mi s tím pomůžeš.“

        „... budu dělat, co budu moci,“ ... slibuji.

        „Tak děkuji,“ a Anja mi tiskne dlaň pevněji a dokonce, ach, mi vlhký otisk svými rty na tváři vyrábí. Hezký den nás provází a ve Vltavě to jiskří. Po dlouhé době zase naposledy.

 

        Mrazivý vítr nás probouzí z odpoledního zamyšlení, Anja se k němu otáčí zády a využivše situace, pouští se mne a navléká si rukavice. A ať je mi to milé, nebo není, neucítím její teplo více a tak si dávám nevyužité ruce do kapsy. Tedy do obou. Protože do jedné bych obě ruce najednou stěží narval(-serval-bonival) a ještě by to nebylo tak pohodlné.

        Podařilo se nám proklestit si cestu až k Hlávkovu mostu. „Hele, tady jsme už jednou byli, když jsme jeli na Rokosku!“ Kdo by to byl tehdy řekl, že se zde po roce zase objevíme. Plni radosti, či stesku?

        S Anjou to místo také pohnulo, poznávám to podle toho, že se nevyhýbá mému pohledu. To spíš já se chovám rozpačitě. Jako malé dítě, bez patřičného rozhledu, asi hledám útěchu, že bude nějaké příště.

        „Co si myslíš o věku?“

        „Že uplynul velmi rychle.“

        „A o dalším příběhu?“

        „Na to se odpovídá povětšinou ztichle.“

        Zastavujeme se v betonovém výklenku, ze kterého je příjemný výhled na Vltavu, ale není tam vidět z chodníku. Anja zvedá tvář a ještě dříve, než rozevře rty slyším otázku: „A co mi nabídneš dál, teď, po roce?“ A ten její úsměv prozrazuje, že čeká, nadějeplnou odpověď.

        „Nechceš ten zelený kámen, co mám v kape?“

        Anjin nechápavý kukuč.

        „Ne, asi nechceš...“

        „Vláďo, ty vážně nevíš proč jsme se dnes sešli?“

        Její vykulené sluníčko mi prozařuje všemi smysli, až do srdce mi proniká, její oranžové světlo, ve kterých se zrcadlí západ modrých očí za víčky.

        Tak se na ní také usmívám. A tak se oba usmíváme a těšíme se jeden z druhého, každý v očekávání toho druhého, až to Anja klidně přeruší:

        „Tak až na to přijdeš, dej mi vědět!“

        A na to se spoléhám, že na to někdy přijdu, a zatím si alespoň vychutnávám zbytek odpoledne, kdy (které) mi ještě Anja (s)věří. Což bude trvat dlouho? (Stěží?!)

        Krásné zimní odpoledne, tak ho také krásně zakončíme, přede dveřmi před domem a: „Anjo nezapomeň,“ – „To víš, že nezapomenu, a ty hlavně zavolej.“ A potom mne pohladí rukou po tváři a dříve, než já se také odvážím, odlétne můj motýlek provoněný dívčí mladostí, opojený radostí, jak se to ten svět víří. „Vidíš, jak ti věřím?“

 

 

 

 

  <<  Dvacátá pátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

I.

 

        Opírám se o branku u domu, kde bydlí Honza Honzislav a netrpělivě vyčkávám, až se vyřítí ze svého obydleného obydlí připraven k cestě na hvězdárnu. Hrubá omítka mne dře do ramennou a tak si krátím čas tou největší násobilkou, jakou ještě v duchu zvládnu.

        Zase jednou je pondělí a bývá pravidlem, že Honza se řítívá z domu co nejpozději, což nevadí, alespoň můžeme sportovně spěchat.

        Honza se vyřítil ze svého domu pozdě a tak sportovně spěcháme. Po hlavní linii protínající Ořechovku po celé její délce, ulice Cukrovarnická nás vyvádí na křižovatku u Střešovické vozovny.

        Tady je ale ruchu, jedno auto stíhá druhé, motory se točí, smrdí a řvou, do všeobecného zmatku přispívá i semafor, který zmateně rozsvěcuje a zhasíná všelijaká světýlka, ale žádné z nich mu není dost dobré, neboť žádné z nich nevydrží dostatečně dlouho, aby ho osvítilo nějakým nápadem.

        „Musíme to překonat.“

        „Ale se, Honzo!“

        „Ale to, Láďo!“

        „Ale se!“ – „To!“ – „Se!“ – „To!“ ...

        Vyhledáváme skulinky mezi nárazníky, kterými bychom se protáhli a čas nám běží.

        „Ale kdepak, toho bohdá nebude, abychom nedorazili včas!“

        A Honza se rozebíhá a jedním dlouhým skookem se přes křižovatku přenáší. A Já se přes křižovatku přenáším skooky dvěma.

        „A je za námi,“ se zadostiučiněním se ohlédneme po vyplašených tvářích driverů, kteří, ač na silnicích zvyklí na všelijaká zvěrstva, se tohoto nenadáli.

        „Není tohle zakázané? Takto skákat přes naše nablýskané kolony aut?“ táže se jeden druhého.

        Ale ten druhý jenom krčí rameny a vytlačuje důlek do pomalejšího z vozů před sebou a my pokračujeme ve spanilé jízdě na hvězdárnu. Spanilá jízda má na hvězdárně cíl. Cíl bez cílové pásky. (Byla by dávno protrhaná smíchy. Chi chi.)

        Hvězdárna se za ten půlrok, co na ni docházíme, proměnila v nový domov, který chceme sdílet s mnoha přáteli, známými a děvčaty, tak proč jenom Anja zase nechodí? Nebo je v tom nějaká výjimka, že když tam s Honzou dorážíme, poprvé po tom kině, že zde není přítomná? Vždyť nic takového ne(na)říkala (si) a tak to musí (nesmí) být!

        „Kde jsi? Kde jsi?“ mohu si hlavu vykroutit.

        „Jsem doma ve své komůrce a čekám, až mi dáš vědět.“

        Ta odpověď je více, než výmluvná. A čeká za pootevřenými dveřmi. Jen ji vzít za kliku.

        „Právě jsme se dopracovali přes Jupiter k Saturnu,“ povídá pan Pavlousek, „a ten se vám bude líbit, věřte mi, jenom těch barevných prstýnků, co si jich na sebe navléká. Pojďte se ostatně sami podívat,“ vyzývá nás k pohledu do okuláru.

        Jsme zde shromážděni v západní kopuly, my s Honzou zadýcháni, Zuzanka zvědavá a Anja nepřítomná. Kolem pana Pavlouska, který řídí další lekci na naší pouti za nadstandardním vzděláním.

        Prostoru tu není nad zbytek a tak se mačkáme a já jen mohu při vzpomínce na kino litovat, že tu nemám s kým. Kdysi dávno (předchozí jaro) jsem si při podobných příležitostech říkával: „Třeba ještě přijde, i když o něco později?“ ale pro tento okamih, aj i pro všechny příští, si to neříkám a říkat nikdy nebudu, zachráním tím případnou ostudu, z toho, jak jsem nedočkav!

        Bráním se nervóznímu pošilhávání po strmém zakrouceném schodišti, kde se Anja nejednou v příštích letech z nenadání s kovbojským kloboukem na hlavě vynoří, dnes to však nehoří a tak to nechám být.

        Se zájmem si prohlížím Saturnovi prstence, jak spořádaně obíhají svou mateřskou planetu a obracím se k Honzovi s otázkou: „Myslíš, že jsou ze zlata?“

        „Ale prosím tě, vždyť je to jen šedivé kamení, kusy ledu a ...“

        „... všelijaké harampádí...“ dodává pan Pavlousek.

        V jeden moment se mi zazdálo že jsem zahlédl kus naší letní rakety, mezi ostatními objekty rotovat, ale rychle tu myšlenku zavrhuji jako vzdálenou pravdě. Vždyť ta naše raketa skončila v červenci pouť pádem do přírody Jižních Čech.

        „Anebo, že by přeci...?“ napadá mne, když vidím, jak pan Pavlousek cosi zneklidněně v dalekohledu pozoruje, jako by to tam do těch prstenců ani nepatřilo. No uvidíme, co na to řeknou odborníci v dalších částech.

        „Kde máte maturitní ples?“ ptá se Honza.

        „V této kapitole,“ odpovídám.

        „Já myslel ve kterém slavném domě a ne ve které slavné části této slavné knížky,“ upřesňuje Honza.

        „V Lucerně...“

        „A kdo hraje po půlnoci?“

        „Pešák...“

        „A pozval jsi Anju?“

        Nebesa, já zapomněl. Jak jsem mohl nezmínit se po tak dlouhé době spolu, kterážto příležitost, kdy se bude opakovat? Mohu sice doufat, že bude, ale co ta její poznámka: „Až na něco přijdeš, zavolej?“ Znamená to snad, že do té doby s ní nemohu hovořit? Souvisí to snad nějak s tou její dnešní nepřítomností?

        „A pozval jsi Anju?“ opakuje Honza svojí otázku.

        „Nepozval.“ (To „zatím“ si nechávám pro sebe.)

        Jaký by to byl ples bez Anji?

        „Jó, to já nevím,“ praví Honza a já se na něj nevesele podívám.

        „Tak jestli jste se všichni dostatečně vynadívali, tak pojďte dolů, vrátíme se do přednáškového sálu,“ přehlušuje naše brebentění pan Pavlousek.

        Tak pojďme, vážně, to je dobrý nápad, pojďme, ať už to mohu nějak s tím maturitním plesem vyřešit.

        „Tak pojďme,“ opakuji znovu Honzovi, když jsme i dole s veškerou prací hotovi. Čeká mne ještě spousta námahy, nějak to sválet s Anjou, jinak bych snad ani neměl taneční partnerku, (Renata zatíná pěsti do růžových mušliček,) a musel bych se do němoty zbýt.

        Abych si to lépe promyslel vyběhl jsem večer na nejdelší t(e)rasu, kterou mám uloženou v seznamu svých běžeckých okruhů. Strávím na ní padesát minut a to my poskytne k přemýšlení nepřeberně času, až, až.

 

        Adidas, vzor Oregon, (to není skrytá reklama, ale zjevná), pouze 240 gramů jeden střevíc, odskakují od tvrdého podloží jedna báseň, kterou také brzy sepíšu. Sbíhám z prudkého kopečka od Jenerálky do Šáreckého dolu, před tím řádně rozcvičen, a seřizuji biomotory na pravidelné tempo. Teplota vzduchu –13 stupňů mne pálí na jazyku.

        „Tak co, Anjo, jak to navlékneme s tím plesem?“ v duchu ji oslovuji, „mám ti zatelefonovat, nebo za tebou zajít, nebo ti poslat pozvánku?“ Ta poslední varianta zaujímá v mé mysli čestné místo a tak se o ni opřu.

        Jasně napíšu ji né odolatelnou pozvánku a potom si telefonem ověřím, zda-li ji obdržela a její akci a reakci. To mne uspokojuje. To mne tak uspokojuje, že dokonce zvyšuji laťku svých možností na prvním mezičase, který je situován při vyústění krátkého strmého stoupání úzké stezky na asfaltový chodník vedoucí po terase vysoko nad potokem. Však se k němu vzápětí zase propadne, aby opět přišlo stoupání. Ostatně celá první část trasy vede do kopce a ani nemá jinou možnost, když sleduje potok proti jeho proudu. Zpátky po proudy to už mi bude hej i když také budu překonávat četné terénní vlny.

        Na druhém mezičase na hrázi Džbánského jezera, kde je obvyklá otočka, už mám zformulovaný text pozvánky, teď ho ještě hodit do schránky ozdobený pěknou známkou, koupím ji na Hlavní poště zítra večer, než ji zamknou.

        Radostně se vracím do skalnatého průsmyku pod Džbánem (i na druhém mezičase je to rekord i když ne tak výrazný, jako na tom prvém) a v hlavě mi zraje plán.

        Zítra bude pozvánka odeslána, a to bude středa a pak si počkám tři dny a pak jí zavolám a to bude sobota večer a to se výborně hodí, neboť je to takový vhodný mezičas k uvolnění pocitů, které se za týden v člověku nahromadí.

        Mnu si uspokojením ruce, zpocený jako zase.

        Třetím mezičasem se jen tak ledabyle prokmitnu, stále si drže náskok oproti běžným časům a již spěchám vstříc nedalekému cíli. Dnešního večerního běhu. Hlavně si to nepokazit v závěrečném stoupání. Což platí obecně, pro každou lidskou metu. Na pozvánku jsem napsal:

 

        „Až všichni lidé odejdou do nebe, či do pekla,

        uděláme si spolu takovej mejdan,

        že Ďábel bude kroutit hlavou

        a Kristus přestane věřit v Boha

        a příroda se bude radovat,

        že všichni Ti divní pavouci

        někam vypadli,

        a Země urodí tolik trávy ostřice,

        že si uřízne ostudu každý,

        kdo tu nezůstane s námi,

        omluvíme jenom ty, co půjdou do pekla.

        Dáš jim na cestu pár žhavých polibků?

 

        Až všichni lidé odejdou do nebe, či do pekla,

        a zůstane nás tu jen pár,

        Ty ovšem se mnou v první řadě,

        ukážeme si své uvězněné duše,

        které nikam nepustíme,

        ať si pohrají s námi,

        ať z toho života taky něco maj‘,

        jsou přeci naše.

 

        Namaluji jim oči, namaluješ jim rty,

        ale řasy jim trhat nebudeme,

        to by je bolelo

        a to už přeci znaj‘!

 

        Až všichni lidé odejdou do nebe, či do pekla,

        pak se snad naše duše zamilují do sebe,

        budou nás ještě potřebovat?

 

        Já Tebe ano a co Ty mne?“

 

        Sonet jsem zalepil, odhodil a čekal. Ty tři dny. Kupodivu, první zavolala Anja. (Již podruhé a časem se to přihodí ještě potřetí a počtvrté.)

        „Co to má znamenat?“

        „Pozvánka k tanci.“

        „Kdo říkal, že chci tančit?“

        „A co bys asi tak chtěla životem dělat jiného? Klopýtat?“ přecházím do protiútoku.

        Anja mlčí a potom slyším vzdorovité: „Mňau.“

        „Ale nezapomněla jsi na tu naší poslední procházku, že ne?“

        Zase ticho a tentokráte: „Nezapomněla.“

        „Tak se mi postav po boku na mém maturitním plese? Ať už to přinese, co to přinese!“

        „Mňau.“

        „Co je číčo?“

        „Jsem kočka.“

        „Fajn.“

        „Tak to si tedy moc nepopovídáme, když budeš pořád jenom mňoukat.“

        „Mňau a mňau.“

        Tak to už jsme zase za vrcholem našeho snažení? To bylo pro podruhé všechno? Jediná návštěva kina a dost?

        „Anjo, ty nekomunikuješ!?“

        „Mňau.“

        Oddávám se temným úvahám, potápím se do nich bez kyslíkového přístroje, a nakonec zoufale prohlašuji: „Ten ples se koná 15.března v Lucerně, tak když se ti to bude hodit, tak přijeď.“ A protože je na druhém konci drátu ticho, tak to pokládám. A teprve potom se ozývá: „Přece tě mám ráda. Tak až na to přijdeš, dej mi vědět!“ Ale to jsem již nemohl slyšet, (ale mohl), neboť jsem se upnul k příští naději, že do 15. března proběhne ještě dalších čtrnáct dní a není (je) vyloučené, že jí v jedním z nich nečekaně potkám a minimálně v pondělí na příští hvězdárně za pomoci Honzy Honzislava ji přeci jenom nějak přemluvím, obzvláště když už nebude mňoukat.

        Pootevřené dveře jakoby zaklaply.

        Ale co když za nimi nic není?

        (To je otázka víry.)

        Klap.

 

        Anja se zvolna vytrácí, to jsem pochopil ihned po tom maturitním plese, ihned v tom okamžiku, co skončil, ani na chvíli jsem nezapochyboval, čí že je to vina, jenom jsem chvíli zaokrouhloval, ale co si počít s pětkou na konci, mám ji zaokrouhlit nahoru anebo dolů?

        Po takovém úzkém molu, přejít se má na druhou stranu a nechat si šerpu přes bedra přepásat. Vidí to celá Lucerna, vidí to rodiče i mladší žáci, vidí to učitelé, hudebníci i konferenciér, který nás zve jednoho po druhém projít se po koberci, a což teprve naši třídní učitelé? Budou se s námi radovat, nebo litovat, že odcházíme, „do prčic,“ jak (s)práv(n)ě pronáší předseda třídy, který zrovna přebírá bílou stuhu z rukou třídní učitelky. Já hledím přes vlnobití hlav na parketu směrem ke vstupnímu schodišti, jestli se zde přeci jenom neobjeví ona? (A kterou máš na mysli?)

        A pak přichází chvíle, na kterou jsme se snad celý rok těšili nejvíce, budou se házet peníze. Ještě, že ředitelství školy vydalo příkaz, že si na ně nesmíme uchystat žádné zvláštní pomůcky, že smíme sice sbírat, ale jen tak, holýma rukama. Díky tomu jsme jediná třída, která pohotově rozbaluje obrovskou plachtu s velikým nápisem: „Děkujeme“ a obcházíme s ní všechny balkony a při tom halekáme, až se to rozléhá. A aby toho nebylo dost, vynořil se i smeták s neobyčejně širokým stěračem, kterým si drobné mince přihrnujeme, a tak se zdá, že úlovek bude za našeho jásotu mohutný, a to se za něj všichni pěkně vožereme!

        Zbytek školy jenom zírá, IV.C je třída.

        A už hrají, už skončily fanfáry, muzikanti to rozbalují a začíná se tančit. Většina spolužáků se svými dívkami. „A kde je ta moje?“ nahlas se ptám.

        Ale jediné: „Nevím!“ Jiřího Zaplatílka mi zavrčí v odpověď.

        Sedíme u stolu a rozhlížíme se po plesových šatech, které všude kolem splývají s interiérem Lucerny ve společném baletu, ve kterém si každý nalézá nějakou tu svojí parketu, na které by se otočil, a do sousedů přitom nestrčil. „Takto mistrně jsem to s Renatou ovládal taky!“ ale kdeže hořké sněhy jsou a taneční a jejich krátkodobá královna, má bývalá Renata (to se ale budu divit kde!), ani jsem se jí nestačil pořádně dotknout a už jsem k jiné odletěl do složeného vztahu z mnohabarevných vrstev, které na sebe střídavě klademe, jednou já a jednou zase ona, a bude-li z nich věž, nikdo z její architektury nevytuší. (No a? - Kuš, ty!)

        Zatím hraje Petr Zelenka, tedy jeho orchestr, a blíží se k nám (ke mně a Jiřímu) další kluci. A nesou (roz)pozo(ru)hod(pl)nou náladu.

        Martin Jauernig praví: „Tak, kde je ta tvoje atletka?“ A nemístně se přitom šklebí.

        Nenechávám se vyvést z míry: „Ještě nepřišla.“

        „Láďo, to jí do toho asi něco přišlo,“ povídá Roman Motz a poklepává mne po rameni a Petr Králíček aj i Jarda Honzů se chechtají. (Kromě toho, že všechny třídy celý večer chlastají, jako naše oblíbené vzory, předkládané dětské idoly, a to až do němoty.)

        „Samozřejmě, že jí do toho něco přišlo,“ odpovídám. Přišlo-sešlo.

        „Nechte ho být,“ povídá Jarda Honsů, „podívejte se jaké má smutné obočí.“

        „A co budeme dělat teď?“ ptá se Honza Čáp, „chtělo by to nějak rozpohybovat.“

        S čímž všichni souhlasíme. „Kdyby tak zahráli nějaký rokenrol,“ je naším zbožným přáním. Ale vzhledem k tomu, že takovéto zdatné plesové orchestry zvládnou kdeco, od Katapultu, přes Gotta až po Moravanku, určitě se dočkáme.

        A je to tady.

        Johny B. Good.

        Nenuceně se vpotácíme na parket a vytváříme kroužek, který postupně zvětšujeme, až zabíráme tolik prostoru, kolik chceme. (Kolik vlastně chceme?) Do rytmu proti sobě poskakujeme a na „...good by Johny, by, by, Johny...“ první saka letí dolů k zemi na jednu valnou hromadu. Postupně se objevují úzké kravaty na bílých košilích a na očích úzké černé brýle, rokenrolová chvíle. Tak proč to pořadatelům tolik vadí, že nás z parketu vyhánějí, ještě před skončením posledního „ou?“

        Se siláckými gesty se do skrýše stahujeme a tady statečně boucháme pěstí do stolu a nahlas řveme: „...je to paráda, lehnout si na záda...“ a hned si na ně leháme, „...a pustit si všechny desky s Elvisem...“ a hned si je také všechny pouštíme, kdekoliv se sejdeme, „tak proč sem Anjo nepřijdeš?“

        Kamarádům těžknou jazyky a mně těžknou myšlenky, Anja nepřijde a já půjdu domů sám. Stěny začínají být dusnem zpocené, nikdy se tu nedalo pořádně dýchat, a jak se blíží půlnoc, horečka sobotní noci roste, „Tak vítej do náruče, vzácný hoste,“ pravím jedné dívence, se kterou se přeci jenom do kola vydávám, tančí trochu křehce a mne se to docela líbí, jenom když mi slíbí, že mi po půlnoci neuteče a vydrží, až na Pešáka, „To by zmírnilo můj bol.“

        „Tak to ti slíbit nemohu,“ na to jsem příliš útlá v pase, načež se my vysmekne a zmizí v tanečním baru a je po kráse.

        „Tak si běž,“ za ní povídám, a jenom se tak o sloup opírám a hudbu poslouchám, je strašná, jak z dálky hryže.

        Spolužáci se někam rozprchli, vždyť je tu tolik pater a tak tu stojím osamocen. A nemám chuť žádnou jinou dívku k tanci vyzvat, (mám, ale nechci si to přiznat) a tak mám dojem, že nakonec domů odkráčím dříve, než se ples ukončí, s řádem v čase.

        Jako ve snách registruji Pešákův Rockec, jak se na pódiu připravuje k vystoupení, ale raději se odvracím, protože tohle jsem chtěl zažít s Anjou, ale bohužel jsem jí od našeho posledního rozhovoru náhodou napotkal (to je ale náhoda!) a navíc jsem ani nenašel odvahu jí sám zatelefonovat, a tak jsem jako vykopaný křen, po ránu vždy nejčerstvější.

 

        Černé stuhy nejsou smutek,

        tváře, skla a bude svítat,

        hudba, tanec, prosím, tudy,

        šanson tančí němý zpěvák,

        nezná noty, zkouší zpívat,

        kytarista, zase levák,

        přetrh‘ strunu, géčko, z nudy.

 

        Opilý hluk, zpívejte vesele,

        opilý kapelník, kapele, kapete...

 

        Pokus pro dva, bude valčík,

        plňte prázdná místa k stání,

        tancuj se mnou, tancuj ráda,

        deci vína, prosím čtyři,

        červené je stále k mání,

        dost je slzí z naší víry,

        - kape bez přestání.

 

        Tři tóny v es-duru, pak jeden v bolesti,

        jásejte, nebudu, blázen se neleští.

 

        Bylo to prázdný a bylo to bez tebe.

 

II.

 

        Anja pospíchá odpoledne ze školy domů, co jí nohy nestačí. „Vždyť dnes je ten ples s Vláďou v Lucerně a to nemohu přejít jen tak, bez povšimnutí.“ – „A nespletla sis náhodou odstavce?“ – „Ne, nespletla a teď mne nezdržujte, mám plné ruce práce a musím se připravit!“

        Anja se doma rychle převléká, a také do sprchy se přesouvá, „abych nezapomněla,“ sprchy, sprch, „a jsem vysprchovaná“ a teď honem osušit do sucha osuškou, ale „propána, co mé vlasy, ty zaberou celou věčnost,“ ty její zlaté pramínky, těch pár oranžových barvínků, které se jí tak rády zacuchají, když si s větrem pohrávají.

        Poslední krůpěje průzračné vody utekly cestičkou po zádech do výlevky a Anja může vklouznout do plesových šatů, přehozených přes židli. Jediné, které má. Ale pozdrží si je ve stínu lehce modré barvy, kterou nanáší si na víčka, aby se mi líbila, a představení dokončí jediným tahem perleťově bledé rtěnky, kterou nanáší si na ústa, to kdyby se líbala.

        Že by až tak?

        Vážně to s tím plesem myslela? Anja opatrně usedá, aby si nezamuchlala sukni a (p)ru(d)ce skládá do klína. „Jak jsem to vlastně myslela?“ sama sebe dojímá a najednou přerušuje divoký dětský shon. „A co když to není on?“ Pohrává si s řetízkem, který se jí houpe u krku, a poslední dobu v duchu přemílá. A přestože není stoupa, občas drtí se zbytečnými po(c)hyby, co se mezi námi odehrávají.

        „Jenom po mne opakuješ,“ pojednou jí nahlas uklouzne, až se svého vlastního hlasu vyděsí, alespoň jí vytrhl ze zasnění, ve kterém se zadrhla, alespoň si ta vyřknutá slova příliš nepamatuje, co kdyby jí zaujala je.

        „No nic,“ Anja se s novou dávkou elánu oklepe, urovnává si ramínka na šatech klouzajících jako samet po jejích bocích na podlahu a na zem, „to jsem pěknej blázen,“ že se tam dneska ženu, a pospíchá pro bílou kabelku, do které si doklady uloží, a není komu zamávat, protože táta ještě není doma, tak alespoň zanechat vzkaz: „Šla jsem se pobavit a jednou se vrátím do (svého) domů,“ a utíká do studeného večera a „možná, že seženu taxi.“

        „...běž,“ říká táta, když o hodinu později nalézá její vzkaz přilípnutý na ledničce. Takové malé bedničce. V poloprázdné světničce.

        Tou dobou Anja sedí v taxíku a taxametr tiše cvaká do šera spoře osvětleného interiéru kontrolkami prastaré Volhy. Takové ruské „ameriky“, která se zvolna ulicemi pohodlně kolébá. Ošoupaný mercedes.

        „Kam to bude slečinko?“ táže se osoba u volantu.

        „Kam by? No přeci za Vláďou...“

        „Rozkaz, madam,“ a už se frčí za mnou nocí temnou.

 

        Ale jak to? Kam to Anja tak pospíchá? Vždyť mi již víme, že jsem tam Anju nepotkal, tak to tam určitě nemohla být, tak co se přihodilo onoho tajemného večera? Spousty věcí.

        Tak za prvé, nesmíme si přestat uvědomovat, že celá tato knížka jsou jen kecy, a když mi to občas nevyjde, tak použiji jakékoliv berličky, abych se z toho nějak vymotal. A ono ostatně kdo čte dneska ještě nějaké knížky? Když už od dob Jana Žižky za ně upalovalo se? O tom se musí déle přemýšlet než jen nějakých čtyři sta padesát stránek.

        A za druhé, kde je napsáno, že každá pohádka musí mít šťastný konec? Že ve školních osnovách? Jejímiž kmotry jdou ruku v ruce špatné svědomí a lež? Ale kdež. Chtěl bych to sice změnit, ale nevím zbude-li mi na to dosti síly, až do poslední kapitoly ručičky vah v náš prospěch nějak vychýlit, tak vám nezbývá než mi držet palce a doufat, že to přeci jenom dopadne nějak dobře. Jinak by to totiž dopadlo hořce. Kdo ví, ale prosím vás nepřeskakujte jednolitá slova, jeť v nich zakódován nejeden vzkaz.

        A ze třetí, jak se touha stupňuje, tak se hora vzdaluje, neboť když se příliš raduje, tak se snadno spaluje.

        „A hele, tamhle už je Lucerna,“ Anja kouká ze zamlženého okénka a přestože nemůže příliš dobře vidět, někdo, kdo tam stojí, ji upoutá. „Prosím Vás zastavte!“ vzrušeně na řidiče vykřikne a ten dupá na obě brzdy seč může, aby se vešel na jediné prázdné místečko u chodníku, které se nalézá v dohledu.

        „Tak to dělá 135 korun českých.“

        Anja tahá peněženku, platí, ale stále se směrem k pasáži ohlíží. „Byl to Vláďa, nebo nebyl?“

        „Jo, tak s tím vám, slečinko, neporadím,“ praví taxikář a sotva Anja zabouchne dvířka, nahodí motor a už zase frčí za nějakým jiným, výnosnějším ritem.

        Anja pospíchá do pasáže, která vede z Václavského náměstí do dvorany před hlavními vchody do sálů ve sklepích paláce Lucerny. Ale ať se rozhlíží, jak se rozhlíží, nikde mne nevidí, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že touto dobou právě nacvičuji přebírání šerpy. Předem. Jako kocouři.

        A jak tak Anja postává a přihlíží proudícímu davu, jak mizí v útrobách paláce, najednou si říká: „Vždyť já nemám lístek!“ A v panice se otáčí, ale naštěstí poblíž je okénko pokladny ata-k-němu míří. Je tam světlo a je tam paní.

        Ale nejsou tam lístky.

        „Cože, vy nemáte lístky na maturitní ples Střední průmyslové školy v Betlémské? Nota bene strojní k tomu?“

        „Nemáme, vyprodáno.“

        „Ale jak se dostanu dovnitř?“

        „Nedostanete a nashledanou!“ Paní zabouchne vnitřní okenice a zhasne.

        Anja rozpačitě stojí a nemůže uvěřit, že se nemá jak dostat za mnou dovnitř.

        „Vždycky se přeci prodávali lístky u vchody, tak proč ne dnes?“ Anja nešťastně schovává tvář do dlaní: „Bože, to ne!“

        „Ba jo, to jo,“ praví Bůh a z nebe nám vlídně pokyne.

        „Tvoje chyba, měl jsi mi poslat lístek,“ uzavírá Anja svoje úvahy, pohodí hlavou a zklamána odchází. Odchází, jak to odpovídá jejímu vkusu, odchází, a asi se dá brzy do klusu a možná, že přejde i do běhu a bude se rychle vzdalovat. Vzdalovat mé zatěžující přízni o kterou asi tolik stojí, jako velbloud žízni, vzdalovat mému zklamání, až se budu ráno vracet z plesu, vzdalovat svému napůl opuštěnému domovu, kde se rány ztuha hojí, vzdalovat tomuto přeplněnému místu, kde se hrůza bojí jedna druhé, že jí vyrve srdce, utíká, co jí síly stačí, síly stačí až na lány za město, pokryté centimetry sněhu, v Praze dávno proměněné v bláto. Cítí jak jí dech zamrzá v této noční pustině, kde se ocitá sama, jen se svými otisky, ve studené pokrývce, „doufám, že neklopýtnu,“ když v patách jsou jí vlci. Mnohem mrštnější, než by čekala jí několika skoky dostihují, na zem povalují a už se po ní sápou. Snad jí neroztrhají na kusy, anebo, že by ano?

 

        Zase jsem tu nebyl, abych jí mohl ochránit. Pohladit rukou ve skráni. A odvést ji stranou. Místo toho piji se svými verši a jsou čím dál tím delší.

 

        „A už ani na hvězdárnu nechodím,“ kmitne Anje hlavou, když padá do zamrzlého sněhu, a když vidí vlky za sebou, tak si říká: „A hned tak tam asi nepřijdu.“ A když dopadá na zem, tak si ještě říká: „A co si Vláďa, asi pomyslí? Že se mu vyhýbám! A nebude mít nepravdu?“ (Neměl by tam být spíše vykřičník? – Ne, já myslím, že protentokrát opravdu neměl. – Jak myslíš.)

        Naše návraty jsou (z)drcený a co bude dál, to se hnedka nedozvím. Ve svých pozicích zazděni, svými náturami bržděni, další stránku překlopím a naleznu prázdné listy, nikým nepopsané, dokonale čisté, a chtěl bych si být jistý, že i vy byste dali přednost dívce méně komplikované a o to více hezké.

        Asi se Anjo zastavím, na té tvé stezce, alespoň se o to pokusím, kolty na hřebík pověsím, „pravdu přece nemá jenom bouchačka!“

        Takhle všechno šmahem odsuzuji, a Anja tam leží a její ohlodaná kostra, (nejdeš na to nějak moc zostra?), a já bezpečně zase netuším, oč tu běželo, běží a ještě bude běžet, příští množství let.

        Zase jsem se splet.

        „My bychom totiž jiné dívce přednost nedali!“

        Zní na závěr sborem.

        Svět.

 

 

Pokračování...