A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

Druhá část/ Ztratila se kytara     

 

  <<  Šestnáctá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Sedím u piana a vyťukávám známou melodii: „Pam-pa-da-pa, pam-pa-da.“ Je poslední den letních prázdnin a v Rokycanech jsem nakonec nebyl. Nebyl tam ani Honza Honzislav a nebyla tam ani Anja Králová, jak se Honza později dozvěděl od Zuzanky, kterou náhodou potkal na procházce.

        Nezbývá, než konstatovati, že některé akce se nemusejí vyvinouti způsobem, který z prvopočátku zdál se býti samozřejmým. A tak ani naše plány na letní společné soustředění, s možností vzájemného netradičního poznávání pod okuláry Rokycanských dalekohledů, nenaplnily se.

        Cožpak hvězdárna v Rokycanech, ale co ta na Petříně? Kde poběží druhý ročník přednášek astronomického kurzu, do kterého jsme se s takovou vervou probojovali? Vždyť každým dnem očekávám pozvánku s upřesněným datem zahajovací schůzky a jestlipak se dostaví i Anja zůstává pro mne tajemstvím, které se zatím nijak nevyřešilo. A jakpak se budeme k sobě chovat? Nedovedu si to po jarním souznění ani trochu představit.

        Sedím u piána a buším do kláves známou melodii: „Pam-pa-da-pa, pam-pa-da,“ až mne musí Jiří Zaplatílek okřiknout. (To je ten, co spolu budujeme hudební skupinu a co na něj v první části příliš místa nezbylo, ale to se teď všechno změní, vždyť Anja již mojí dívkou není? a vůbec celý svět je tak nějak nakřivo – pro inspiraci pravé požehnání.)

        A o pianu jsem se dozvěděl až ke konci srpna, když mne Jiří Zaplatílek oslovil, abychom oprášili naše staré (h)lásky. Na zahradě, ve starém altánu, ve Školské ulici, na Novém Městě. Takový historický dům, co pamatoval Mikoláše Alše, v něm bychom si rádi zařídili studio, jen naše. Ten byt jsme získali poté, co jej uvolnila Jirkova příbuzná, no tak hrajme, ať jej dobře využijeme, dokud nás prsty netlačí a dokud se to dá, než nám řeknou: „Tradá...“

        Jiří (h)ladí kytaru a nemůže se soustředit, protože moje drnkání mu leze na nervy. „Nemůžeš s tím, prosím tě, přestat? Potřebuji naladit dvanáct strun a každá z nich je jiná, až na poslední dvě a dvě.

        „Nemohu, když mám plnou hlavu nápadů, poslouchej,“ vyťukávám písničku, jak se mi tvoří v představách.

        „Hm, to je úplná podzimní symfonie,“ ušklíbá se Jiří.

        „Spíše babího léta.“

        Rytmus pomalu vzlétá.

        Cítíme ho i ve snu a dříve, než unavený klesnu, opřít o jeho stavbu prozatím nechá se, a Jiří s harmonikou také přidá se. A když zapojíme kytaru, to modlíme se postaru, a když zapojíme bubínek, tak to je ten poslední kamínek, do kresby nového sonetu, toužícího po vzletu.

        „Prima, tak to vyzkoušíme ještě jednou,“ povykuji nadšeně a zapínám připravený magnetofon, jehož kotouče se odvážně roztáčejí, připravené zaznamenat to, co z nás zase vypadlo. Takové výkřiky z postranní ulice, i Jiří je jimi viditelně potěšen.

        Sjedeme to ještě po třetí a po čtvrté a potom Jiří nadhazuje: „Co kdybychom to nazpívali dvojhlasně?“

        Zpívat sice neumím, ale ve dvou se to ztrácí, a sborově nás doprovází ptáci, s rozevřenými zobáčky, před odletem za teplem vytvářející chomáčky, které kdesi dole na jihu založí nové kolonie – z opravdové podzimní symfonie.

        Příští zkouška za týden.

 

        A příchod nového školního roku očekáváme v rozechvění. Ve třídě zaujímáme standardní opozice, vedle mne Martin Jauernig, vedle něj Petr Králíček, vedle něj a tak dále, akorát, že se po nás letos bude chtít odmaturovat a potom ještě nějak pokračovat? Nabíledni je fakulta strojní, jen budeme-li dosti schopní jí absolvovat, alespoň ta obávaná hvězdárna kdyby vyřešila se.

        „Pojď si sednout vedle mne,“ volá na mne Jiří Zaplatílek, sotva prvního dne vstrčím hlavu do třídy.

        „Ne a ne a ne, Láďa sedí zde!“ křičí Martin Jauernig, co mi drží, nejspíš od rána, někdy od šesti, místo vedle sebe. „Láďa musí sedět tady, od koho bych jinak opisoval matematiku a fyziku?“

        „Správně, Vladislava nedáme,“ připojují se Petr Králíček a Jarda Honsů a výhružně se staví proti každému, kdo by mne chtěl od nich odlákat na nejisté místo.

        „Jasně, že sedím tady, přece si nebudu zvykat na nějaké jiné nejisté místo, a navíc poslední lavice je poslední lavice.“ Lavice-previce.

        „Stejně si zase všichni sednou, tak jako seděli vloni,“ říká svým hlubokým basem Honza Čáp, „tak o čem se to tady dohadujete.“ A má pravdu, nedošlo k jediné změně. Do třídy vstupuje Petra, naše třídní učitelka. Kterou milujeme. Zástupci třídy ji předávají květiny a všichni jsme moc rádi, že jsme se s ní zase sešli. Třicet dva kluků a čtyři holky. Dvě z nich jsou docela hezké, takže i chození do školy nebude toliko těžké. Běda však budou-li obě z nich chyběti, to tam snad vůbec nepudem.

        Po ohlazeném schodišti, do druhého patra. Kde nás čekají nejrůznější třídy. Ve kterých se naučíme nejrůznějším předmětům. Které už nikdy v životě nezapomeneme. Ty provoněné učebny se starobylým původem, dlící v Betlémské ulici, nastane to během několika krátkých měsíců, které se kolem nás přeženou, jako oceloví oři, ale mezitím nás očekávají další dobrodružství. (S kým snad?)

 

        A scházíme se také s Honzou Honzislavem.

        „Už ti přišla pozvánka z hvězdárny?“

        „Ne, nepřišla, ale abych nezapomněl, jak se těšíš na Anju?“

        „Vždyť se se mnou v létě rozešla, cožpak jsi na to zapomněl?“

        „Ne, nezapomněl, ale myslel jsem si, že to není zase až tak horké. Máš snad u ní ještě ten svůj astronomický sešit, ne? Takže se s ní určitě budeš mít příležitost ještě jednou setkat a promluvit si s ní. Třeba se ukáže, že se v létě jen tak nudila.“

        „Jen tak nudila, jo? Pojďme si raději zaplavat.“

        Naše rodné Podolí, přivítá nás s otevřenou náručí, tedy vyhřívanými bazény. Jdeme si rovnou zaskákat. Honza mne táhne ku věži nad menším z venkovních bazénů. Nezbývá mi, než jít, a tak šipka stíhá šipku, nejprve ze třímetrové věže a potom si dodáváme odvahy i na tu pětimetrovou, ale na tu, co má metrů sedm, si netroufáme, možná někdy později, až ještě trochu povyrosteme.

        „Au, toto bolí,“ křičím, jak se praštím nešikovně o hladinu a: „Zaplaveme si obvyklý kilometr,“ navrhuji změnu programu, (a možná, že si zaplaveme ještě nějaký ten kousek navíc.) „Tak co, závodíme?“

        „To se ví.“

        Závody v plavání s Honzou stejně nikdy nevyhraji, ve vodě je totiž doma, jako mořská vydra. „Avšak počkejte, až si půjdeme zaběhat, to se role obrátí,“ ale prozatím mne pouze chlor štípe do očí.

        „Druhý ročník kurzu prý řídí nějaký pan Pavlousek, znáš ho?“

        „Odkud bych ho asi tak měl znát?“ říká Honza a vynořuje se z vlnobití, které nás obklopuje, „na hvězdárně znám pouze slečnu Marcelu, a to jenom proto, že nám ji na jaře představila Anja. Mimochodem, nebodlo tě při jejím jméně u srdce?“

        „Nebodlo a jak!“

        Sice je čas k odchodu, ale zdržujeme se v bazénu do poslední hodiny, a tak se šatnou nakonec jen tak mihneme, akorát Honza se zdržuje nemístnými úpravami vlasů, což při jejich krátké délce neznamená žádnou velkou ztrátu času. A to jsme ještě ani netušili, jaká bomba nás očekává na vrátnici.

        „Tak si pospěš,“ říkám netrpělivě Honzovi, zcela připraven k opuštění areálu.

        „Však běžím,“ Honza zastrkává plavky do kapsy a s ručníkem nad hlavou vybíhá do haly za mnou. Ale sotva se objevíme ve vstupní hale, rozlehne se dvoranou: „Haló, haló, chlapci, jak se jmenujete? Nejste náhodou Honza H. a Vladislav V.?“

        „To se ví, že ano,“ se naráz zastavíme.

        „Pak tu máme pro vás telegram!“

        „Pro nás? Tady? A telegram?“ vykulíme oči a váhavě se přibližujeme k prosklené kukani, kde sedí službu konající zřízenec.

        „Hola, hola, hvězdárna vás,“ volá!

        Zaraženi zůstáváme jen sedm a půl vteřiny, neboť reakce máme bleskurychlé a to je ten správný pokyn pro nás, římské legionáře. Řítíme se z Podolské plovárny jako rozdivočené včely.

        „No tohle, kdo by to byl čekal!“

        „Já jsem to nečekal!“

        „A já jsem to také nečekal!“

        Pokřikovali jsem na sebe za letu, který hbitý byl, abychom nedorazili pozdě. Honze ze samé radosti, já abych zahnal starosti. Starosti, co s Anjou, jak se na ní podívám? A jakýmpak slovem ji pozdravím? A co když se vůbec nedostaví? To by asi bylo to nejhorší.¨

        Z Podolí je to na Petřín kus cesty, nicméně my dvě střely jí bez námahy urazíme, tím že se s ní vůbec nemazlíme.

        O vystavení Petřínské hvězdárna se zasloužil jakýsi pan Štefánik před mnoha dávnými lety, a však jí po něm také pojmenovali. Jedná se o jednopatrovou bílou stavbu se třemi kopulemi, z nichž dvě slouží nepoučitelné veřejnosti a třetí čistě věšteckým účelům.

        Nejsnazším způsobem, jak se dostat od Vltavy nahoru, je použití pozemní lanovky z Újezda. Horní stanice se totiž nachází necelých sto metrů od slavnostního průčelí. (Ovšem jenom když se zahne doleva, kdyby se zahnulo doprava, došlo by se k Petřínské rozhledně a posléze i k zrcadlovému bludišti.) To my s Honzou oba dobře víme a tak se tu nikdy neztratíme a hle, vpředu před námi již ok(n)a hvězdárny září do tmy. Jeť právě čtvrt na devět, čili zešeřilo se.

 

        Stojíce před vchodem, netroufám si ani dýchat, natož vzít zpocenou dlaní za kliku. „No tak, co je?“ povzbuzuje mne Honza Honzislav, „jdeme snad dovnitř, ne?“

        „Ano,“ ne. Ano.

        „Ukaž, prosím tě...“ neurvale mne odstrkuje a rázně rozráží dveře, které otevírají tunel přede mnou, na jehož konci se možná potkám s Anjou. (Po letech a stranou zase.) Čas jí nic neubere na kráse. A všechno se se mnou motá a točí, když následuji Honzovi oči do přednáškového sálku v prvním poschodí.

        Z této místnosti však na chodbu skrz dveře neproniká ani hlásek. Což je prapodivné. Honza strčí i do těchto dveří, ale uvnitř sídlí tma a rozléhá se ticho. „Hele, tady nejsou, zkusíme se podívat dolů.“ Ach jo, to napětí nemá konce, pomyslím si, když se vracíme do přízemí a spojovacími dveřmi z vestibulu pokladny procházíme do vedlejšího sálu a, ó jaká hrůza, zepředu.

        Vstoupili jsme dovnitř.

        „Hurá, tady jsou!“ rozlehl se pokřik.

        „Jsme tedy všichni a můžeme zahájit jednání,“ oznámil pan Pavlousek.

        „Jak to, všichni?“ pomyslím si, „znamená to snad, že je tady i Anja?“ A zrakem zabloudím v těch několika málo řadách mezi sedadly. Jsou dřevěná a vrzají. Ona sedí tam, ale její oči mne neznají, neboť k podlaze jsou upřeny. Musíme se jít také posadit. Na(ne)štěstí vedle Anji a Zuzanky nezbývá ani jedno místo a tak s Honzou zamíříme dvě řady za nimi, tedy vlastně až dozadu do poslední lavice. Pak se z toho vyvine taková tradice, kterou v letošním roce už neopustíme.

        Tak dlouho jsem jí neviděl a nyní sedí přede mnou, téměř na dotek. Nemohu se na ni vynadívat, i když pouze ze zadu. A že vzrůstá v místnosti elektronické napětí, cítíme snad jen já a ona a naše citové pojistky. Jsouť určitě dimenzovány i na větší zátěž, nyní neshoří, i když pálí to, pálí.

        „Dávej pozor, člověče,“ jsem Honzou přerušen v rozjímání. Pan Pavlousek totiž právě vysvětluje, co se bude letos dít, jaký bude průběh druhého ročníku kurzu a co se bude od nás očekávat v jeho závěru.

        „V jeho závěru se bude od vás očekávat, že zvládnete v základním rozsahu manipulaci s dalekohledy, že s nimi naleznete na noční obloze stanovené objekty a že budete umět o těchto objektech před diváky plynule pohovořit.“

        (No jasně, že to zvládneme, vždyť jsme výkvět prvního ročníku.)

        Dále se dozvídáme, že pravidelné schůzky jsou naplánovány na pondělní večery, zpočátku jen samá theorie, později ověřována praxí. Což znamená, že konečně pronikneme do kopulí a přijdeme přístrojům na kloub.

        „Pojďme se na to podívat trochu hloub, ...“ pokračuje Pavlousek. Ó jaká slast se toho zase účastnit. Ale jako každá radovánka i ta dnešní je omezena vlastním zákonem. Schyluje se k rozlomení chleba. Nevratné finále.

        Za malou chvíli se k ní vydám a budu s ní hovořit. A právě, když se dosti vynadívám, jak jí vlasy z ramen splývají (na jaře byla nakrátko) a když pan Pavlousek pronáší slova o tom, s jakým domácím úkolem se s námi pro dnešek rozloučí, Anja se prudce předkloní a shýbá se a jako by se zaujatě přehrabovala v tašce. Jako by se již balila. „Ale ty my nesmíš utéci!“ snažím se vykřiknout. Jenže Anja opravdu vstává, i když Pavlousek ještě hovoří, a hbitě se přesouvá k zadnímu východu.

        A jak tak prochází kolem naší lavice, sedím zkraje, znenadání se na mne obrátí a rychle mi podává můj astronomický sešit. „Na,“ špitne, ale do očí mi nepohlédne a pak sál beznadějně opouští.

        Chci vstát a jít za ní, ale netroufám si a navíc pan Pavlousek ne a ne domluvit a také Honza mi něco říká. Zírám na sešit, který mi ulpěl na rukách a snažím se neříkat: „Tohle je konec.“ Nepromluvila se mnou ani slovo. (Mamba útočí.)

        „Tak nám Anja odešla, pojďme se alespoň pozdravit se Zuzankou,“ říká Honza, když jsme konečně dostali: „Pohov, rozchod a volno...“

        „Ahoj kluci, jak jste se v létě měli? Proč jste nepřijeli do Rokycan?“

        Protože jsem toužením hnán, které při usilovné námaze značně nenaplňuje se.

        „Já jsem den před odjezdem onemocněl?“ říká Honza.

        „A ty?“ oboří se na mne Zuzanka.

        Mne se vážně nechtělo.

 

        Opravdu jsme si s Honzou oddechli, když jsme opustili hvězdárnu a vydali se pěšky k domovu neustálou tmou. Sešit, který mi Anja vrátila, povzbuzoval moji fantazii. Což kdyby mi v něm zanechala nějaké tajemné znamení? Najednou jsem jak na trní. Kéž bych do něj prve podíval se. Teď musím vydržet až do okamžiku, kdy zůstanu sám a získám dostatek soukromí si sešit důkladně prostudovat.

        Už aby to bylo, už aby to bylo. Už to brzy bude. Támhle vidím rozdělovací třídu, támhle stojí Ořechovka a tady bydlí Honza Honzislav. Ještě mne Na hadovku k tramvaji doprovodí. Jede mi a tak: „Čau,“ konečně sám, v prázdné tramvaji, na volné místo usedám.

        Před očima mám modrou obálku s bílým štítkem a Anju možná někde uvnitř ukrytou. Pomalu a rozechvěle listuji list za listem, již jsem v půlce a nikde nic.

        Hustě popsané stránky skončily a následuje několik bílých, takže bohužel? Ba ne, tady to přeci je!

        Na vnitřní straně zadní obálky se skví sotva zřetelný nápis vytvořený tenkou tužkou: „Still I love you, but I mustn’t go with you.“ A pod ním je připsáno: „Aanja, thirsty ...“ Vše do tvaru půlky srdce.

        Ach Anjo!, Anjo!!, Anjo!!! Co je to „mustn’t“ a co je to „thirsty“? Vždyť já tě také „love you still“!

 

 

 

 

  <<  Sedmnáctá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Na srdci a na jazyku – zmatek. Mohlo se to vyvinout mnohem, mnohem hůře. Takto si zachovávám alespoň poslední špetku slabé naděje, neboť dokud trvá „still“, tak víra žije. Skládáme o tom další písničku. S Jiřím Zaplatílkem, tentokráte bez klavíru. Usoudili jsme, že piáno bez naladění, je jako skála bez znamení a že na něj neumíme hráti nám starosti pranic nedělá. (Však ono se to nepodělá.)

        Pouštíme si minulou nahrávku, kterou jsme tak vzletně nazvali podzimní symfonií a říkáme si: „Moc se nám nepovedla, musí se to předělat,“ a zkoušíme přeposouvat některé vybrané noty po linkách nahoru a jiné dolů. Některým přidáváme praporky a některým nikoliv. Některým je dokonce ubíráme úplně. Taková komplikovaná rekonstrukce.

        „Připadá ti to hezčí?“ táži se Jiřího po hodině práce.

        „Nepřipadá.“

        „Mně taky jo.“

        A poctivě cvičíme, dokud nekonstatujeme, že se zničíme. A pak si přehráváme skladby z jiných soudků, které skladujeme u Jiřího ve sklepě, pro velikou příležitost, která jednou přijde. (Až nám album vyjde.)

        „Měl bys k tomu vymyslet nějaký text,“ říká Jiří.

        „K té příležitosti, nebo k nové písni?“

        „Vymyslet text k podzimní symfonii.“

        „Popřemýšlím o tom, co mne napadne.“ Vytáhnout text z kapsy okamžitě by totiž bylo příliš nápadné a tak ho nechám několik dní uležet. A má-li mi na něm alespoň trochu záležet, tak zformuluji ho. Na zeď namaluji ho a třeba si ho přečte i ona. Podzimní náhoda. Asi nějak takhle:

 

        Je chvíle snů, čas na spaní,

        než změníš tmu, ve svítání,

        objevíš kapku vína v moři ve dlani.

 

        Je chvíle rtů, čas našeptá,

        na prázdný stůl, loď přistává,

        objevíš nové země, které náhle znáš.

 

        Je chvíle dnů, čas odmítá,

        bláhový smích, i marný pláč,

        objevíš ve všech obrazech jen její tvář.

 

        Je chvíle můz, čas setkání,

        než dozní blues, vám na přání,

        objevíš nová slova v jejích vyznáních.

 

        Jiří potřebuje určitý prostor na strávení každé nové (de)kadence, kterou čas od času zahltím ho. Tentokráte věřím, že mu to půjde docela hladce. Pečlivě zabalíme nástroje a než se rozejdeme slíbíme si, že to (vy)myslíme doopravdy vážně. Vždyť o Vánocích hrajeme spolužákům bez lhaní a bez bázně, na třídním večírku, kde budou také varhany, které rejstříky mají obehraný, a my je využijeme.

 

        Zase sedím v poslední lavici-previci a zase dvě řady přede mnou sedí Anja se Zuzankou a zase jí provrtávám zátylek očima-točima. A jak tak pozorně naslouchám vyprávění o Marsu, který mi obarvuje tváře do oranžova, čas plyne k novému kolapsu dvou duší setkání, nyní obohacenému o napsané poznání, že život plyne „still“ a navzdory, že měníme svoje názory a styl, od sebe k nerozeznání.

        Tak mi promiň mojí jarní horlivost, asi jsi jí měla dost, a v každém případě teď jsem ztratil odvahu, jak kolena klesají na podlahu, volám: „Ještě jednu příležitost!“ Ale ta již ztěží nastane (nastane ještě třikrát), zadumaně studuji kresbu na černé tabuli, před jejíž plochou Anja sklání hlavu svou a já jí zase miluji.

        S Honzou Honzislavem je sice někdy potíž, pro jeho přílišnou horlivost, jindy se však hodí jeho bezelstná přímočarost a na ní spoléhám i v této důležité chvíli. Určitě mi po skončení této hodiny dopomůže k navázání rozhovoru s Anjou. Vždyť její vzkaz v tom minule navráceném sešitě mne pálí na jazyku tak, že potřebuji slyšet její přitlumený hlas, na jaře tak těžce vydobytý.

        Konečně se pan Pavlousek dopracoval k  marsovským polárním čepičkám a všudypřítomným kanálům, které tak záhadným způsobem brázdí jeho krajinu. Kdopak je asi vybudoval? Zlí jazykové tvrdí, že příroda, eroze a voda, ale na to my, vědecky založené bytosti, stěží můžeme přistoupit. S šarlatány v čele. („Tamhle je zase jeden, hele.“)

        Zazvoní na závěr přednášky. Zvonění se rozléhá nejenom po naší místnosti, ale i po ostatních chodbách v patře i v přízemí, ale nikoho to neruší, neboť v pondělí bývá hvězdárna pro lidi uzavřená.

        Za okny je tma, před mýma očima je také tma. Honza se zvedá a táhne mne za ruku. „Pojď, jdeme za nimi.“ Tentokráte mi Anja neutekla, ale vyčkala, až do samého konce vyprávění a snad si dělala i poznámky. Právě jsme se přiblížili.

        „Nazdar Anjo, jak se máš?“ začal Honza zcela nenuceně hovořit. A já se za ním tak trochu ukrývám.

        „Jde to,“ odpovídá Anja svým věčně věcným způsobem. „A jak ty?“

        „Slyšel jsem, že jsi nebyla v Rokycanech?“

        „A měla jsem tam být?“

        „To já nevím, to záleží na tobě.“ Cítím, že se musím k rozhovoru připojit. Potichu řeknu: „Ahoj, (pamatuješ se ještě na mne?)“

        Anja dá hlavu na stranu a řekne: „Ahoj, (pamatuji!)“ a odvrátí se stranou směrem k Zuzance. „Tak ty jsi z nás nakonec jediná, která jsi strávila léto na astronomickém soustředění, tak nám o tom něco vyprávěj.“

        „A přeháněj,“ připojuje se Honza.

        „Já nevím,“ říká Zuzanka trochu rozpačitě, „měli jste se také zúčastnit. Pojeďte alespoň příští rok a uvidíte.“

        Dívám se na Anju a v očích mám nevyslovenou otázku: „Pojedeš za rok?“ Anja se tváří, jako že jí nepostřehla a z postranních úmyslů mne zatím nepodezřívá.

        A vzhledem k tomu, že oproti prvnímu ročníku v planetáriu je nás tady sotva pětina, tak nemusíme mluvit nahlas, abychom se navzájem slyšeli, když hovoříme všichni najednou. (I když nemusí se přeci mluvit nahlas, aby se navzájem slyšelo...)

        A proto nezaniká ani Anjina napůl věta a napůl otázka: „Půjdete s námi na autobus?“

        „No, my sice normálně chodíme pěšky na Hradčanské náměstí,“ přispěchává s odpovědí Honza, „ale na autobus bysme s vámi jít mohli.“

        „A pokud bychom sebou jenom trochu pohli, tak by nám neujel spoj, co jezdí přesně v půl,“ upřesňuje Zuzanka.

        Autobus jezdí ze Strahova do Dejvic zhruba každých dvacet minut, což se nám všem vcelku hodí, ovšemže až na Zuzanku, která jediná bydlí na opačném konci Prahy. Na autobusovou zastávku je to ale od budovy hvězdárny hezký kus cesty a tak se nezdržujeme a vyrážíme do tmy. Zatím ještě není studená (ta tma), jeť konec září, a tomu odpovídá i naše oblečení. Anjo jsi tak svůdné potěšení, v těch lesklých šatech, které na tobě vlají, i když vítr nesvíti a ohně plají, jak jsem již jednou předeslal. A hraji.

        Na foukací harmoniku, jestli zní, snad mi Anja rozumí. Zatím kráčíme večerem, ovšem dívky svorně nalevo a my s Honzou napravo. Procházíme mezi budovami kolejí, jsou všude kolem nás a před námi se rýsuje proti temné obloze spartakiádní stadion, je neosvětlený a slepý, Honza poznamenal: „Velkolepý,“ a já si neodpustil laciné: „Spíše velko, než-li lepý.“ Ale ledy se pohnuly, přímo popraskaly ve švech, jak se všichni smějí, poprvé i Anja uvolněná, na ústech úsměv vykouzlila. A moje se chvějí.

        Na zastávku nám zbývá dobrých dvacet, třicet metrů, když se vynořila v zatáčce sytě žlutá světla, z rozsvícených světlometů. To autobus právě vyrazil na svou noční trasu. Ještě ho dohoníme. (Ale musíme běžet.)

        Jsme v něm prakticky samy. „Tak co, vyrazíme zase někdy na ples?“ ptá se Zuzanka nevinně.

        „Proč ne?“ říká Honza. „Já jdu kdykoliv a kamkoliv, pokud to někdo zorganizuje(te).“ My s Anjou mlčíme, jako dva neoficiální mistři světa v uhýbání pohledem, čímž atmosféra v autobuse environmentálně zrozpačitěla.

        „To se uvidí,“ říkám neurčitě a dívám se z okna toho samého autobusu, který sjíždí šílenou rychlostí směrem ke křižovatce u Strahovského tunelu. Škoda, že se dívám z okna, jinak bych možná postřehl, jak Anja upírá pohled na mou zasmušilou tvář, a v očích, které rozevírá zeširoka, se zrcadlí prapodivná zář, pramenící z nitra, a málo(kde)kdo ví, co bude zítra.

        V Dejvicích jsme co by dup. Dup, dup, dup. Poslední hup. A autobus zastavuje před osvětleným vestibulem, který je zároveň vchodem do metra a zároveň podchodem pod Evropskou třídou. Vystupujeme. Anja se Zuzankou první a my za nimi. „Docela pospíchám,“ vypadává pojednou ze Zuzanky a tak s ní sestupujeme do podchodu, kde trasa metra A začíná. „Tak ahoj za týden, já letím.“ Jenom na nás zavolá a jde pryč. Zůstali jsme stát s Honzou vedle Anji.

        Oba se chystají rozloučení rychle ukončit, zjevně jim hoří země pod nohama a já chci zakročit. A tak se stane, že promluvíme všichni tři současně: „Čau,“ – „Mějte se,“ a: „Mohu tě doprovodit?“

        Anja pokrčí rameny a tak se k ní přidávám. Odcházíme na Dejvické náměstí. Honza zůstává sám a tak jde na tramvaj a myslím si, že si o mne myslí něco nehezkého. Naštěstí mu brzy přijíždí a na Hadovku ho odjíždí.

        To my s Anjou jsme takové štěstí neměli. Tramvaj nám ujíždí těsně před nosem a jenom máváme její zádi a teď tu stojíme mlčky. A současně si nadávám i obdivuji vlastní odvaze, co mne to jen popadlo?

        Mlčení je trapné chrčení.

 

        Anja se dívá do země a já se dívám do nebe. „Měla jsi se o prázdninách dobře?“ nakonec ze mne vypadne.

        Anja dlouho neodpovídá. Konečně hlavu pozvedá a i potom se dlouho rozmýšlí, než odpoví: „Víš, nemusel jsi se mnou chodit. Ještě není tak pozdě a venku je plno lidí.“

        „Já vím,“ pravím strnule, „(ale nikdo z nich tě doopravdy nevidí! )“

        „Stejně mne Vláďo neochráníš.“ Její dlouhé řasy párkrát za sebou rychle zamrkají a já nevím, jestli nebylo lepší, když se na mne nedívala.

        „Před čím že tě neochráním?“

        Ale Anja, když chce, umí být i nesdílná. Kdyby se mi tak svěřila, to by byla ihned jiná muzika. Z Podbaby přijíždí pětadvacítka a odveze nás na Letnou. Nastupujeme.

        Uvnitř tramvaje stojíme na zadní plošině. Máme jí celou pro sebe. A: „Neřekneš mi víc?“

        „Vláďo, je mi příliš zatěžko o tom hovořit. V létě se všechno změnilo a řeka se k pramenům nevrátila!“

        „Nevrátila?“ nic nechápu.

        „Ne, nevrátila a já jsem s tím dávno usmířená a tak se s tím, prosím tě, také smiř. Třeba se staneme dobrými kamarády?“

        (Sláva, tak mám dalšího kamaráda.) „Tak jo,“ říkám nepříliš nadšeně, „staneme se dobrými přáteli a pojďme si na to podat ruku (než si to rozmyslíš).“

        „Ne, ne,“ odmítá mou pravici, „počkej, až vystoupíme.“ Což se přihodí za pár minut, jen co mineme Letenské náměstí, Kamenickou a Strossmayerovo náměstí a jsme venku pod širou oblohou. A ty zvony začínají zrovna bít, když slavnostně pronášíme: „Slibujeme!“

        Mohu jít s ní, mohu s ní hovořit, ale je to vážně vítězství? Kráčíme poslední úsek cesty a když dorážíme na roh Šimáčkovi ulice, najednou se ozývá: „Ó je, Anjo, představíš nás?“

        „Táta...“ Anja překvapeně vydechne a táta ji pobaveně pozoruje a já si přeji ztratit se někde za rohem. Anja se sice rychle vzpamatovává, ale já na ní nemohu nepoznat, jestli nehovoří nezvykle nejistě: „To je Vláďa, víš, ten z planetária a z hvězdárny.“ (Co jsem mu v létě dala kopačky, pomyslíme si všichni tři současně. Ale nyní jsme přeci přátelé na život a po těle, cítíme se výborně.) A její táta praví ochotně: „Tak běžte děcka, běžte, nechci vás déle zdržovat.“

        „Anjo, jsi celá červená?“

        „A sluší mi to?“

        „Nikdy jsi nebyla krásnější!“ křičím a její táta mi nadšeně přizvukuje.

        „Tati, prosím tě, běž už.“

        „Tak ahoj děcka,“ a vesele si pohvizdujíc, vzdaluje se jeho postava.

        No to se nám to pěkně zamotává. Doufám, že se na mne Anja nehněvá.

        „Co je Vláďo? Proč se tváříš tak zaraženě?“

        „To setkání ti asi nebylo moc pochuti, viď?“

        „Co myslíš?“ praví neurčitě a vyndává z kabelky klíče, to asi aby si odemkla dveře od do(j)mu, (který jsem v ní vyvolal).

        „Přijdeš za týden?“ ještě se mne optá.

        „Přijdu.“ Tak kývne hlavou na pozdrav a přibouchne dveře, až se celý otřesu. Nechce se mi pospíchat a tak se loudám, loudám, velmi pomalu. A musím konstatovat totéž, čím jsem zahájil tuto kapitolu. Na srdci a na jazyku – zmatek.

 

        A kdybych se tak přes rameno ohlédl, místo stále se opakujících úvah. Kdybych tak věnoval větší pozornost dění za sebou. Možná, že bych postřehl sotva znatelný stín, jak se míhá po fasádě domu, kde se Anja právě ku spaní vysvléká. Hrozivé nebezpečí, je tu, a počíhá. Zrození Básníka.

 

 

 

 

  <<  Osmnáctá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        „Zvonííí! Na místa! Všichni do lavic!“ pospícháme, co nám síly stačí, zaujmouti pozice na svých školních židličkách. Čeká nás čtyřicet pět minut hydromechaniky, celkem zábavy, obzvláště, když probíhá zkoušení.

        „Tak co si zatím zahrajeme?“ obracím se na Martina Jauerniga, abychom přetloukli ten čas, ve kterém budou někteří vyvolenci vyzkoušeni.

        „Zahrajeme si lodě.“ Martin vytahuje čtverečkovaný papír, já také a bitva může začít. Ihned v úvodu jsem potopil Martinův nejtěžší křižník, ale má radost netrvala dlouho, neboť vzápětí jsem přišel o dva své nejrychlejší torpédoborce.

        „Nabít a pal!“ hřímalo to z kapitánských můstku. Ocelové konstrukce lodí se chvěly od dunění těžkých kanónů, které chrlily, oheň, síru a smršť. Šedozelené moře se halilo kouřem od hořících a potápějících se vraků, jejichž námořníci zoufale bojovali s vodním živlem snažíce se v nafukovacích člunech zachránit alespoň holé životy – nemilosrdné nahoty.

        Na obou stranách ubývalo bojeschopných plavidel. Moje flotila přeci jenom šikovněji využívala pobřežních útesů, mezi kterými se ukrývala před dalekonosnými střelami Martinových zbraní. Rozhodl jsem se, že využiji získanou převahu k poslední drtivé zteči: „c3!“ – „zásah!“, „c4!“ – „zásah!“ a „c5!“ – „zásah a potopeno!“ Poslední Martinovo plavidlo kleslo ke dnu a vysílení námořníci tonuly ve válečné beznaději, až Martin vzrušením vstal, aby měl lepší přehled o ztrátách na papíře, když tu jsme byli vyrušeni.

        „Neruším vás, pánové?“ Profesor Vlček stojí nad námi a se zájmem si prohlíží bitevní pole.

        „Nerušíte,“ procedí Martin v zápalu hry mezi zuby, a já ho tahám za rukáv, aby se raději posadil a záležitost více nerozmazával.

        „Klucí, víte co, pojďte k tabuli,“ volá nás k tabuli a tak jdeme k tabuli a tam mu toho asi řekneme, asi toliko jako mlčící většina o společné účasti na nedobrovolné klauzuli, která stanovena je tím, kdo ve výhodě zrovna je. A pan profesor Vlček využívá jako obvykle taktiku položení otázky podle toho místa v sešitě, které nejhůře máme vyvedeno, což takoví machři, jako je Martin Jauernig, dávno otočili ve svůj prospěch, vždyť co je jednoduššího, než se jednu kapitolku alespoň trochu nějak naučit a pak jí do sešitu co nejvíce zmastit? A tak si Martin spokojeně odnáší dvojku a pan profesor si může ukroutit hlavou, to je k neuvěření, nad takovým výsledkem, ale pak se již soustředí jen a jen na mne: „Tak co mi povíš o fyzice druhých těles?“ No co by, já, zručný termomechanik, dynamik i statik, nemusím za to platit, že jsem rušil vyučování, neboť mám dobrou odpověď vždy po ruce, vytahuji ji z kapsy a křídou na tabuli načmárám, pan profesor hlavou spokojeně pokývá a souhlasí, že mi dá za jedna, a o to více si podezřele měří Martina Jauerniga, který se již pošklebuje někde v zadní třídě pod lavicí.

        A o přestávce se ke mne přitočí Jiří Zaplatílek a povídá: „Prosím tě pojď se mnou za Honzou Čistínem, chce nám něco sdělit.“

        „Nu tak, když nám chce něco sdělit, tak ať nám to sdělí.“ A následuji Jiřího k Honzovi Čistínovi, který sedí ve druhé lavici vedle Honzy Čápa.

        „Čau Láďo, hele, o pololetních prázdninách bychom mohli jet na pár dní na chalupu k Péťovi Baumanovi, co říkáš, jel bys taky?“

        „Na chalupu Péti Baumana?“ podivím se, „a ten by tam byl s námi?“

        „No to asi ano, těžko bychom ho mohli asi vynechat, když je to chalupa jeho rodičů.“

        „Tak ne, že bych někam nejel, ale jak jsi přišel zrovna na takové místo?“

        „Péťa mi to sám navrhl, a protože se mi nechce jet s ním samotnému, tak jsem si vzpomněl na vás. Vezměte kytary a bude legrace.“

        „Tak za úvahu to stojí, legrace by rozhodně byla, ale co Péťa Bauman, ten by s tím souhlasil, abychom tam přijeli všichni tři?“

        „Jistě, že by s tím souhlasil!“

        „A víš kde se ta chalupa nalézá?“

        „Někde v kopcích u Jáchymova, už jsem se na to Péti ptal,“ vpadává nám do toho Jiří. „Pojedeme tam vlakem, a podle popisu, který mi dal, to snadno najdeme. On tam pojede večer před námi mikrobusem.“

        „No tak dobře, no tak domluveno,“ říkám pobaveně a představuji si, jaké to bude prima, až budeme moci celých čtyřiadvacet hodin denně sedět u kytar a nemít na starosti nic jiného, nežli sebe!

        Ještě před zazvoněním na další hodinu Martinovi pogratuluji: „Výborně chlapče, výborně, a za chvíli budu bez práce,“ a myslím tím napovídání, což je mé hlavní školní poslání.

        A toho dne skončilo vyučování dosti brzy, už asi ve čtyři odpoledne, což není stížnost, ale pochvala, že nás tam nenechali až do večera, neboť takto mohu večer počítati s výpravou na hvězdárnu.

 

        A stejně každé další příští bude lepší včerejšků, neboť bez takové podstaty věcí bychom skočili rovnou do řeky a nenamáhali se s plaváním. Tak to také přijímám a s touto písní na rtech si vykračuji směrem, kde je Petřínská hvězdárna, kde mne očekává již třetí hostina v letošním ročníku astronomického kurzu. Trochu jsem se oprostil od interakcí s Anjou a rázem se mi lehce létá a to těšení na astronomické večery přestává být zahaleno. Do oparů nejista a sebestředný rasista, je odstrkáván stranou.

        I Milošovi o tom vyprávím: „Tak co, kdy si zase vyjedeme na Šumavu?“ – „Dobrá otázka.“ Ale ten se mnou mimořádně souhlasí, ba dokonce to schvaluje, to mé počínání, což na mnohých křižovatkách, ono se to nezdá, ale je mnohdy určující, pro mé další poznání.

        Ale s Honzou o tom nemluvím, Honza je kamarád pro jiné příležitosti. Milošovo heslo je volnost a Honzovo heslo je dobrodružnost. Jako například onehdy, při návratu z jakéhosi kina, (když teď nechodím s Anjou, tak na nové filmy chodím s Honzou, atd.), jsme zjistili, že ač je tma, ještě se nám nechce spát, a proto jsme nezamířili po představení rovnou domů, nýbrž jsme zabrousili někam na Babu. Taková ta zřícenina(d) Vltavským údolím, ze které je slušný rozhled na černočernou oblohu, neboť tam žádné veřejné osvětlení nenarušuje trpělivé pozorování. Vzali jsme si sebou také takové to torzo našeho (nikdy) nedokončeného dalekohledu a jak nám krásně fungoval. Podzimní souhvězdí a objekty zjevoval, ve vší jejich fyzické nahotě. V podzimní mrákotě.

        „Tak co v něm vidíš?“

        „Zatím vůbec nic, když do mne pořád strkáš.“

        „No tak promiň.“

        Honza úporně zaostřuje okuláry připevněné na stativu. „Myslím, že ji mám!“ zvolá po chvíli a zve mne: „Pojď se podívat, jakou vypaluje díru do čočky.“

        „To víš, že se jdu podívat, jen jestli se ti to nezdá.“

        „Se klidně podívej,“ říká Honza nenuceně.

        Přikládám pravé oko k okuláru a levé zavírám. Snažím se dívat trochu mimo střed zorného pole, abych pochytal co nejvíce světla na oční sítnici. A skutečně, již to rozeznávám, sotva znatelný mlhavý obláček, M33 jedna z mnohých galaxií v Andromedě, se krčí mezi ostatními hvězdami.

        „Paráda,“ přitakávám, „stars in deep blue(s).“

        „Co to povídáš?“ ptá se Honza.

        „Já myslel, že se učíš anglicky.“

        „Jo, půl měsíce.“

        „Tak to sorry, chtěl jsem jenom říci, že mne tam nahoře jedna z těch hvězd obzvláště zaujala.“

        (Dříve tam nebývala.)

 

        A podzim? Ta snadno zaměnitelná součást jara, se stejnou vůní, ale v odlišných barvách, ukrajuje s každým večerem větší a větší obzor jasu. Za krátko proběhnou volby nejkrásnější hvězdy oblohy a já svoji kandidátku sveřepě tajím. Přeji si, aby (ne)vyhrála a to mne naplňuje smutkem z vlastního nerozumu. Proč netuším důsledky vlastního jednání? Protože dám jenom na zdání.

        Jedním z takových zdání je i pocit o Anjině lhostejnosti životem. Na jedné straně mi to umožňuje svobodněji dýchat a to dokonce i uprostřed Pavlouskovi přednášky o vlastnostech Venuše, kdy ve stejném prostoru přebývá i dech Anji Králové, na druhé straně však ještě pevněji uzavírá mé silové citočáry do pevného krunýře. A ani já nemohu nebýt zvědavý, co všechno se z toho nevyline.

        Když jsme konečně po hodině Pavlouskova snažení pochopili, jak je atmosféra Venuše divoká a žhavá, plna kyselého deště sloučeniny sírové, pan Pavlousek unaveně dosedl za katedru a my jsme obligátně nastoupili do živelné diskuse.

        Sleduji to pozorně, ten úzký srpek Venuše, jak rozkvétá od úplňku k úplňku, jak večernici proměňuje v jitřenku a pátrám ve svém svědomí, koho mi to připomíná.

        Pokládá mi otázku: „Kdy se příště usměješ?“

        „Ale to je vážná věc!“ oponuji Zuzance, Anje, Milošovi a Honzovi a Jiřímu jakbysmet.

        A zatímco se ostatní vyjadřují k předestřeným myšlenkám, přeji si jen jediné: postavit se někam stranou a s Honzou Honzislavem probírat dějiny posledních dnů.

        Nemohu se dočkat, až ta chvíle nastane a proto upřímně uvítám, když nás obě dívenky vyzvou k odchodu na autobus.

        „Tak pojďte.“

        „Vždyť již kráčíme.“

        Kráčíme tmou a s námi dívky jdou, vždy podle stejného předpisu, pročpak v něm očekávat jakoukoliv změnu? (A prý jestliže překonáme příští stěnu, již se nikdy nerozejdeme!)

        Scéna je k nové repríze připravená, role jsou dávno z minula rozdány. „Ahoj, tak zase za týden,“ a Zuzanka sestupuje do podzemní metra stanice.

        „No, a my už asi také pomalu půjdeme,“ a chystáme se s Honzou k odchodu a těšíme se na pokec, ale ještě jsme se ani nestačili pootočit o devadesát stupňů, když naší otáčku přeruší naléhavý hlas: „Dneska mne nedoprovodíš?“

        Anja tam dosud stojí, upřená, oči do země, sama. „No, mohu jít s tebou, máš-li zájem,“ říkám více překvapeně, než-li váhavě. „Ale abychom zase nepotkali tvého otce!“

        „Ses mu docela líbil...“

        „Neříkej...“

        To mi vyrazilo dech.

        A s omluvným pohledem na Honzu, který dokončuje: „Tak já padám,“ se přidružuji k Anje a svíravé mámení se vrací, no to jsem si opravdu moc dlouho neodpočinul od duševních cvičení, jak teď budu dýchat?

        Dýchání odkládám na později. Co to jako znamená? Ale nepřipouštím si žádnou zvláštní naději. A stále mne trochu mr(a)zí, že jsem přišel o večerní rozhovor s Honzou, ale současně mne i příjemně trne, že se ke mne Anja hrne, ale to teď trošku přeháním, nicméně právě kráčím s Anjou po boku, trochu jako před létem, a už jsem asi zapomněl, jaký to je vytrvalý symbol nev(d)ěčnosti.

        „Za ruku tě asi vzít nemohu, viď? Že ne? Aha, no dobře, tak snad někdy příště.“ Jen jsem to na ní zkoušel, já nýmand, co kdyby. Zapomněla na chyby.

        „Za ruku mne tedy neber, raději se trochu seber a zajímavě vyprávěj o letní vlně veder.“

        „Co ty víš o létě,“ pomyslím si já.

        „Co ty víš o létě,“ pomyslím si Anja.

        Dodrkotáme se tramvají na Letnou, stejně jako před týdnem, my dva přátelé, na život a postele, se zatím odkládají stranou. „A jaký to má jako smysl?“ tu takto s tebou podupávat před domem, bez doteků na rozloučení, bez následného barevného snění? Honem, řekni jaký?

        „Vláďo, nepospíchej!“

        Ale v duchu(: „)více přemýšlej!(“)

        „Přemýšlel jsem celé léto, například o naší korespondenci a tak.“

        „Já vím, mám jí doma v nočním stolku dobře uschovanou.“ (Vždyť jsi ji ani nečetla!)

        (Určitě?)

        „Víš moje léto nebylo ani tak dobrodružné ani tak bohaté na zážitky, jako tvoje, tak proč to trochu nechápeš?“

        „Ale ono to není vůbec tak snadné tě trochu pochopit, vždyť se na sebe někdy podívej, jsi jako jedna veliká záhada.“

        „A to i pro sebe,“ špitne.

        „Cože?“ vyhrknu překvapeně.

        „Něco nepříjemného jsem prožila, jestli ti to ještě nedochází. Něco, co rozvrátilo základy, na kterých stála moje jistota, že nestrčím hlavu do oprátky, které jsem si nabrala, jen se zadrhnout. Rozumíš?“

        „...už mne zase (ne)miluješ?“

        „A to i pro sebe,“ špitne, „...prostě nesmím jít dál s tebou, přestože...“

        „Ano?“

        Anja přikývne. „Nesmíš mne tím mučit, jestli mne máš doopravdy rád.“

        „Ale to je šílený!“ protestuji.

        Anja na mne hluboce zazírá (still): „Naši se rozvedli.“

        Ke mne pomalu proniká a jenom velmi, velmi pomalu a s obtížemi mi vytanou na mysli obrysy skutečností, které to znamená.

        „Naši se rozvedli.“ Nevím, jestli to Anja doopravdy opakuje, nebo jestli se mi to jen zdá. V každém případě mi to buší v hlavě a v srdci divoce tepe. „Mám rád jenom tebe,“ mi z úst vyklouzává.

        Ale Anja už tam nestojí.

        Anja utíká do schodů jako šílená, hnaná větrem o závod a tuší, že tam ještě nerozhodně stojím, ale má více problému před sebou, nežli její v(c)hod.

        Do posledního patra dobíhá uřícená od lkaní, s vlasy zacuchanými. Po krátkém odpočinku odemyká dveře, nikdo není doma, a zase stojí ve známé předsíni. Hele, tamhle naproti visí zrcadlo, co ho to jen popadlo odrážet v sobě mojí zář? Ty jsi ale lhář!

        Odkládá teď přebytečné svršky. I tašku hodí do kouta a zamíří ke kuchyňskému oknu. Záclonku ani nepoodhrne, jenom zkoumá, zda-li odcházím a jak pomalu.

        A že činorodost jí opouští, tak jak ruch z ulice utichá, to sobě nikdy nepřizná, nepřizná a nepřizná.

        Po nezbytné hygieně si lehne do postele, obráceně, nohy k oknu a na polštář a sahá pro nejbližší knížku: E=mc2, lásko moje, zase křičím. Však to Anja dobře slyší, když si přitahuje pod bradu nezakrytá kolena, nikým nezvolena, nejkrásnější hvězda na obloze visí.

        A mne svítí na cestu a Anje svítí do knížky, ale to již nic neznamená, neboť u ní beztak usíná, jenom se jí matně mihne hlavou, jak se těší na zítra. Kam? No přeci do školy. (A to zatím ještě ani neví, že má v Básníkovi statečného ochránce, schovaného ve chránce, z čehož mne křísí!)

 

        A v dalších dnech Anja ve škole mezi svými vrstevníky vz(d)orně připravená na nekonečné zk(r)oušení, někdy celá nehybná, i když se kolem ní dějí různé věci. Zrovna mají matematiku, či jakoukoliv jinou taktiku, v plné třídě děvčat, což je pro stanoveného učitele poněkud obtížná záležitost, jak je všechny vyvolat, ty šminky po tvářích rozetřené, v pleťovém mléce vykoupané a před ním v lavicích dobře rozpoložené. Jako dvouhlavé karty, které můžeš otáčet nahoru a dolů, jak chceš, stále se stejným výsledkem: nezbytně přitažlivé.

        Anja asi ve třetí řadě, čirou náhodou neruší vyučování a pozorně naslouchá, což je opravdu mimořádně čirá náhoda, protože normálně je se svým poznáním nejméně o třináct kapitol napřed před celým profesorským sborem. A cože jí to jen popohání a s jakým motorem, že si stojí za každým svým názorem?

        Vlastně tu ani nemá co pohledávat, protože si dokáže každou probíranou látku doma nejlépe sama nastudovat, ale kdo by potom pomáhal jejím spolužačkám s potřebným napovídáním? Stěží někdo z ostatních, vždyť napovídání je její hlavní školní poslání.

        V tom se ozve školní rozhlas: „Prosím pozor, prosím pozor, studentka Anja Králová nechť se dostaví do ředitelny, má zde návštěvu!“

        Anju polije horko: „Co je zase tohle?“

        Ve třídě to zvědavě zašumí. „No tak prosím, běžte,“ vyzývá jí kantor, skrze tlusté brýle.

        Anja se s odporem zvedá a kráčí ke dveřím, ramena svěšená, ještě že mne nevidí Vláďa, si jenom pomyslí. Do ředitelny se sotva dovlékne, ta ostuda, je tam její máma.

        „Co tady chceš,“ dosti nevlídně se na ní oboří.

        „Chtěla jsem tě jenom krátce uvidět Anjičko, právě s Péťou odjíždím.“

        „To sis mohla klidně ušetřit cestu,“ říká Anja bezbarvě, na podpatku se otáčí, a odchází, dříve než se první slza z očí vyřine. A v čípak náručí teď Anja spočine? V té, která se první nabídne?

        Už se nevrací do třídy na vyučování, ale prchá ven před budovu, kde ale nikoho nezastihne, ani jeho, ani mne, ve stínu zahyne?

 

 

 

 

  <<  Devatenáctá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Úzkost z nerozhodnosti vlastního počínání. Ona mne pořád miluje, ale nesmí víc! Jak to zařídit, abych tento nechtěný led prolomil? (Jak samozřejmé a jak neproveditelné!) Je to odměna za mé táborové dobrodružství s Jájou? To nemůže být, vždyť jsem jí odolal, dívce skoro-dospělé, to si mohu říkat, jak chci, ale ne, nezměním tím faktickou skutečnost, a tou je příští opuštěná neděle.

        Jak vzpomínám na to jarní blahodárné chvění, při kterém jsme se ruku v ruce chtěli, obdařit úsměvem při každém volném víkendu. Se sevřenými rty zaplaším tu vzpomínku a raději si umlouvám s Jiřím, kdy navštívíme naší starou známou zkušebnu, tu ve Školské ulici, kterou má po své nuzné příbuzné.

        „Alespoň to tam má stylovou atmosféru,“ říkám Jiřímu, když spolu kráčíme Vodičkovou ulicí od Václavského náměstí, kde jsme se před pár minutami setkali, přesně podle domluvy.

        „Bude nám tam čím dál tím větší zima,“ prorokuje Jiří nahlas a má pravdu, protože tam není prakticky čím zatopit, i když jsou tam kamna na uhlí, ale není tam to uhlí, což je pro kamna docela vážný nedostatek.

        Jiří odemyká vrata domovního průjezdu a já obdivuji bohatě vymalovaný strop, prý samotným Alšem. „Tak se zkrátka více přioblékneme,“ navazuji na jeho zimní úvahu.

        „Uvidíme,“ odpovídá.

        Vstupujeme chodbou (už jsem o ní možná mluvil, to je ta, co je tak úzká a dlouhá a vede z kopce) do prosklené předsíně. Za sklem je i kuchyně a obývací pokoj v jednom. Kuse v ní teď hrajeme, dá se říci prakticky každý pátek. Se sem odebereme rovnou po škole. A je to úleva, když po týdnu dřiny, u naší muziky usedneme.

        Vybaluji kytaru s koženého pouzdra a doufám, že není moc rozladěná, vždyť jsem dal do ní celé jmění, a nyní se v ní tóny mění, v požadované harmonie. Aj i Jiřího nová kytara tady je, pořádně je osladíme.

        A ladíme, ladíme, ladíme.

        „Už ti ladí mysl?“

        „Já ano, a ty ne?“

        „Tak zkus něco zahrát.“

        Jak by ne.

        Na zkoušku přejedu několikrát struny sem a tam a schválně držím co nejkrásnější akordy. To abych Jiřího trochu dojal. „Tak co, jaké to je?“

        „Ukaž,“ Jiří přebírá mé dřevo a kontroluje naladění, vždyť tak krásné akordy jsou vskutku k pohledání, jenom jestli je náš sluch dostatečně uspokojen.

        Já jsem se zatím odebral k piánu v rohu místnosti. „Co si zahrajeme? Něco jen tak pro zahřátí?“ Spustil jsem pár akordů a Jiří se přidal. Bavilo nás to.

        „Chtěli jsme dát dohromady vánoční program, vzpomínáš? (Ale neuživilo by nás to.) Jak včera třídní výbor škemral, abychom je nějak zabavili, když už by se jinak nebavili.“

        „No jo, já vím.“ Tvoříme převážně pro sebe, pro svou vnitřní spotřebu, která se nedá ničím oblafnout (zastavit), žádným přeludem, a když jsme někdy (občas) náhodou vystaveni svému posluchačstvu, tak jsme z toho celí nervózní, jak to zase zahudlem.

        „Vezměme kousek papíru a prostě sepišme písničky v abecedním pořádku a je to.“

        „Nic se psát nebude, vím něco lepšího, jenom přemýšlej. Vždyť přeci máme naší podzimní symfonii a to je ideální skladba pro takovou příležitost!“

        Jiří se ne mne pobaveně zadívá: „Nepřeskočilo ti?“ (Chtěl říci, že není ještě ani dokončená, natož odzkoušená.)

        „To nevadí, budeme trochu improvizovat.“

        Jiří se nahlas rozesměje: „To nám bude bezvadně trapně!“

        „To bude,“ přikyvuji souhlasně.

        „Ale počkej,“ zarazí se, „chybí nám další nástroje, třeba to piáno a tak.“

        „Co si s tím počneme? Poslechni si tohle.“

        Přikládám k ústům foukací harmoniku a sípavě přehrávám vybrané motivy z naší „podzimky“ jak jsem jí začal v duchu důvěrně oslovovat, když si s ní večer před spaním o životě tykám.

        „A to samé by se dalo klidně zahrát i na saxofon!“ vítězoslavně dodávám, po skončení přednesu.

        Jiří dobrou chvíli mlčí i když ví, že to jeho významné mlčení dlouho nesnesu a konečně ho přeruší: „No výborně a kde vezmeš saxofon a jak na něj budeme hrát?“

        „To nevím,“ říkám zkroušeně, „ale jinak uznej, že to zní skvěle.“ Jiří se na to kaboní, bere do rukou svou harmoniku a zkouší sám přehrát, co před chvílí uslyšel ode mne. Nedá mi to, abych nezačal přehrávat základní melodii jen tak na kytaru. Byla by z toho prima session, kdyby Jiří v půli nepřestal a nespokojeně neodfrkl: „Proč jen neumíme hrát na saxofon!“

        „Však ho seženeme,“ ujišťuji nás oba dva statečně, „byla by to veliká škoda, kdybychom o něj naši spolužáky ochudili.“

        Jiřímu se obličej tváří krajně důvěřivě.

        „Hele, já si potřebuji zatelefonovat,“ rozpomínám se znenadání, „poradíš mi odkud?“

        „Budka je hned za rohem. A ne abys telefonoval dvě hodiny,“ zavrčí za mnou, jedva zaklapnou dveře: „Klap.“

 

        Vybíhám do babího léta z nízkého slunečního svitu, který beztak během příštích pár minut zapadne a ženu se za roh, kde se skutečně nalézá telefonní budka, sluncem prosklená. Ale co to, co to znamená? V budce totiž někdo trčí a mne čeká důležitý rozhovor.

        Obejduji u výkladní skříně v jejímž odraze sleduji, zda-li ten člověk mizí. Konečně, mu děkuji, se vzdaluje a já tak chvatně přibíhám, až srážím sluchátko z rozvrzané vidlice. „Haló!“ ze všech sil křičím, až se automat bojí, že ohluchne. Sluchátko však jen praská, šumí a ztrácí tón. Pak mne napadne, že jsem nevytočil žádné číslo. Komu asi tak hodlám zavolat? Za a) Panně Orleánské, za b) Demi Moorové, za c) Anje Králové. Cé je správně. Připište si deset bodů, pakliže jste správně hádali, pakliže ne, asi jste nikdy žádnou dívku neměli, pro kterou by stálo za to dát se do křížku, i s vlastním svědomím.

        Pi, pi, pi, pi, píp, vyťukávám číslice, mám jich plnou hlavu, nedočkavostí se třesu, co tomu asi řekne, že jsem sebral až takovou odvahu?

        Zatímco to na druhém konci vyzvání, vrací se mi čas po návratu z tábora, kdy jsem takto vystával a marně, neboť to nikdy nikdo nezvedl. Nyní je ale školní rok a proboha, vždyť mne tudle sama vyzvala, abych se k ní přidal cestou domů. Dodávám si kuráže. Stále to ještě zvoní. Počítám, pokolikáté to zazvonilo: jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, takže to zklamaně pokládám ... „ale počkat...“ jen tak tak, že zaslechnu ve sluchátku známé zvuky a na poslední chvíli zabráním v dosednutí do vidlice.

        „To jsem já, Anjo!“ ohlašuji se radostně.

        „Ty máš nějak veselou náladu,“ přivítá mne její hlas, nikoliv však naštvaně a to už samo o sobě je důvodem k vyvěšení fanglí (na vrcholky štanglí). Dlouho jsem ten přízvuk neslyšel, přefiltrovaný sluchátkem, do barvy mědi. A moje vnitřní zraky to vědí, když jí odpovídám, na líce přilepeným sluchátkem.

        „Ale jo, celkem mám, co bych neměl, vždyť je po škole a s Jiřím nacvičujeme vystoupení na Vánoce. Celkem užitečná zábava.“

        „Na Vánoce? Není to nějak brzy?“

        „Vždyť Vánoce jsou za dveřmi, za oknem, či v komíně, podle toho čemu věříš, (čemu věříš?) Vždycky přijdou rychleji než očekáváš a my musíme být připraveni, budeme mít vystoupení.“ A div, že jsem neřekl heč.

        „Jak to, že se nezlobíš, že tě otravuji?“

        „Mne neotravuješ,“ oponuje, „tobě připadá, že se s Tebou otravuji?“

        „Ne, to ne, otravuješ ne, ale někdy jsi tak zvláštně v(l)a(´)žná...“

        „Takhle na tebe působím?“

        Znejišťuji na neznámé půdě a pokouším se vycouvat na pevnější terén: „No, někdy, trochu, nikdo jiný ti to neříkal?“

        „Neříkal.“

        „Tak toho raději necháme,“ a mám na sebe vztek, že to všechno pokazím, ten nadějný začátek, až se mi hrnou dojmy do tváří, když v tom mne Anja překvapí. „Právě naopak, právě to začíná být zajímavé.“

        Sice jsem její odpovědí mírně zaskočen, nicméně bleskově reaguji: „Ale o tom se nedobře povídá po telefonu.“

        „Chceš snad vést takovýto složitý rozhovor na hvězdárně? Kde nás všichni znají?“

        „Ne, to ne, (proč složitý?) ale raději bych se s tebou sešel, někde v klidu ...“ u Jóviše, co to zase říkám, to jsem přece (ne)chtěl, ne vážně (ne)chtěl, opravdu (ne)chtěl, tak přestaneš tam už strkat tu závorku!!! (Poznamenává příběh.) Nepřestanu dokud žiji a svobodně dýmám, i když nevím, co je za tím a co z toho prý mám. (Poznamenává autor.)

        „Já s tebou ale nehodlám začít chodit opět od začátku, to si tedy vážně nepředstavuj.“ Anja nyní zvážněla. (Ale nepoložila.)

        „Já vím,“ br, to mi ale nejde přes jazyk, „však jsem tím nemyslel nic špatného. Co je na tom se jen tak sejít a zajímavě si popovídat?“

        „To mne překvapuješ, protože většinou jsem povídala já.“

        „Asi mne ještě dobře neznáš,“ odpovídám a samotnému mi to zní dost hrozně.

        „Asi ne.“

        „No nic, nechci naléhat, ale 31.prosince dávají v Ponrepu Perný den a 1.ledna Help, tedy pokud se ti ještě líbí Beatles a ty filmy jsi doposud neviděla, mohla by to být ta správná příležitost, si jen tak popovídat.“

        Doslova slyším Anju, jak nad tím návrhem váhá. O čem asi přemítá? „Víš co, neříkej mi to hned,“ spásný nápad a tak jí přerušuji, “svoje rozhodnutí mi řekni, až zvážíš všechna pro i proti a to bude nejspíše až někdy příště?“

        Anja se mého proslovu chytá, jako v nejlepších měsících mého většího rámě: „Ale nic zásadního si neslibuj.“

        „Tak já se vracím k Jiřímu a k ytaře.“

        „A to vám docela závidím, to musí být dost správné s kamarádem skládat písně. Vsadím se, že jich máte plné pásky?“ V tom je totiž ta potíž, že ne, ale jelikož Anja teď mluví docela upřímně, odcházím zpátky, za Jiřím potěšen a dobře naladěn a na jiné úkoly zhýralého světa lépe připraven.

 

        „Tak co, jak to dopadlo?“ přivítal mne Jiří, sotva jsem se objevil ve dveřích uspěchaný, „a kdo vyhrál?“ pokřikuje halasně.

        Dopadlo to tak, jak nikdo nečekal a: „Vyhrála pravda, láska a násilí, copak ty nečteš noviny?“

        „Co bych nečetl, ale zatímco ty jsi se věnoval milostnému tokání,“ ten výraz jsem mu potom dlouho neodpustil, „já jsem tady pracoval.“

        „A nepovídej?“

        „Jo, a už jsem vyřešil ten problém zvaný saxofon!“

        „Tak to jsem vážně zvědavý jak,“ a vskutku jsem napnutý, mohl bych na Jiřím nechat zrak.

        „Tak to si klidně buď, vše se dozvíš, až přijde ten správný čas, zatím to ber jako malé milé překvapení.“

        „Cože? Malé milé překvapení? Ty mne chceš zničit, vždyť já to tak dlouho zvědavostí ani nevydržím. Jak chceš potom, abych se na vánoční vystoupení připravoval zodpovědně?“

        „Připravuj se nezodpovědně!“

        Jiří umí taky dobře pařit.

        Ale přesto usedám u kláves klavíru, (již dříve jsem si je seřídil na míru), ty bílé jsou moje šťastné hvězdy, ve kterých se odrážejí prstokladů kresby, a těm černým se úmyslně vyhýbám, vždyť s polovičkou z nich se vůbec nestýkám, přestože znějí také hezky.

        „Tak se do toho tedy opřeme!“

        Na klíně kytaru a na krku harmoniku s Jiřím to i do kopce rozjet dovedeme. Obě harmoniky spolu kvílí, „přidej do těch úderů více síly,“ ať tady neusneme a kovové struny toho také hodně snesou a trsátka kmitají, až jim na spáncích nabíhají žíly, vytváříme dohromady mohutný sound, po kterém se může klidně plout, a kdo se mu neumí líně poddat, ten se setsakramentsky mílí.

        Velikou výhodou samozvané zkušebny jsou její tlusté stěny. Ten stařičký dům je má snad pět metrů silné a tak nám nic nebrání v seberealizaci, kterou nikdo není rušen. To si pochvalujeme potichu i nahlas, neboť nepřitahujeme nežádoucí pozornost ostatní spolunájemníků domu.

 

        Ve starých cihlách hudba dosud rezonuje v celé své šíři, ale my jsme se již dávno odebrali pryč. Tak tancuj a křič! Ať se světem šíří...

 

 

 

 

 

  <<  Dvacátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Li(s)tuji si astronomickým sešitem a oči mám upřené na písemný vzkaz od Anji vetkaný do poslední stránky, vzácná relikvie, nad kterou se dobře tyje. Minuly Anjiny sedmnácté narozeniny a my jsme je společně neoslavili, jak jsme si to původně představovali, ba naopak, Anja je prožila jenom se svým tátou a o co hůře, ve schránce na dopisy nalezen jest nečekaný dáreček, který není ode mne, nýbrž od neznámého dárce.

        Anja se nad ním dlouze sklání, to jak jí přiložená básnička mámí, ale podle úhledného rukopisu ví, že jsem jí nenapsal já. Konkurence na trhu mi vzrůstá a přestože o ní nic nevím, nepředstíraný neklid mne obestírá.

        Proč jsem jí neposlal alespoň pohled? Mne trápí. Když doma rázuji po malém pokoji, od okna ke gauči, a zoufale přemítám, proč jsem jí neposlal alespoň pohled? Mne trápí. Když doma rázuji... . Pokaždé přitom vrazím do pracovního stolu uprostřed místnosti, až zakvílí, a stále váhám, jak to zatřídit do toho Silvestra s tím kinem, které se mi přímo nabízí, pro pokus o urovnání vztahů s Anjou, tolik rozer(vo)vanou.

        Ze zamyšlení mne vytrhává zvuk domovního zvonku, na který Miloš právě zhurta zatlačil, a tak mu dávám pokyn z okna, že jako letím, já rozkývaná střela. Vždyť na nás dnes koncert čeká, za kopcem na Petynce. Na kuchyňské lince zanechávám načmáraný vzkaz, že se vrátím pozdě, zamykám byt a pádím dolů ze schodů. A Miloš třímá v rukou poukázky na koncert jakési hudební skupiny, jejíž jméno je pečlivě vrytu do písmenek dalšího textu.

        „Nazdar Láďo, jdeme?“ Je sychravo.

        „Jsem připraven,“ kývnu na souhlas a někde napravo, začíná jedna z mnoha dalších cest, která by nás měla na Petynku (s)vést. Samozřejmě pěšky se budeme, jak jinak, než loudat.

        „Tak co je nového ve hvězdách?“ zaútočí Miloš bez okolků na můj po(lo)prázdninový (pří)stav, „respektive, kdy jsi ji naposledy viděl? (Anju.)“

        „Každé pondělí.“

        „Tak to je prima, že?“

        „To přijde na to...“

        „Na co?“

        „Každé pondělí ji sice vítávám, do rozhovorů se s ní sice dostávám, ale to je asi tak úplně všechno.“

        „Ale to je ještě pořád o hodně víc, než jsi mohl v létě doufat, ne?“

        „Abych byl spravedlivý, tak ano.“

        „Tak vidíš.“

        „Ale spravedlnost není všechno,“ pravím temně, až podpatky okovaných bot narážejí do kamenné dlažby ulice, že jiskry od nich odletují, avšak žádná z nich není naděje, k mé nelibosti, jež se projevuje.

        A naschvál se dává do deště, což se dalo minimálně očekávat, pokud to rovnou neměla být jistota při pohledu na odpolední zamračení, vyobrazené v učebnicích meteorologie.

        Nemáme deštník a tak utíkáme.

 

        A protože jsou vrata na Petynce dosud pevně uzamčena, postává zde hlouček asi dvaceti bezprizorních lidí a moknou stejně jako. My nemáme tušení, jak dlouho to čekání vydržíme a koncert začíná nejdříve za tři čtvrtě nedokončené hodiny.

        Tísníme se pod malou stříškou a bezmezně se těšíme, ó jak dlouho jsme neslyšeli pořádně živou hudbu, (jáť pak ovšem nepočítaje v to sebe). Důležité je, co nejdříve po otevření bran, uchvátiti nějaké výhodné místo k odposlechu touženého, neboť se jednak sedí u malých stolečků, jež sotva splňují jakoukoliv normu pro pohodlné posezení, a jednak nejsou sedadla nikterako číslována. A jak praví Honza Honzislav, nejlepší jsou místa děsně blízko zvukaře, neboť ten musí mít dokonalý přehled o akustice prostoru.

        Ale protože zbývá do začátku koncertu nadbytek času, snažíme se nevzrušeně klábosit a při tom můj pohled mimoděk naráží do telefonního automatu, který stojí o kus dál v téže ulici. V ten moment mne přepadá neodvratné nutkání: „No tak běž, tak jí přece zavolej a pozvi jí znovu do toho kina! A kdyby nesouhlasila, tak ji přemlouvej! Kolik myslíš, že máš ještě času, než jí uloví nějakej jinej? Při jejím pojetí žití, klidně zapomeň na její krásu, pokud se nyní nepokusíš, poopravit její životní trasu!“

        „Co se děje?“ říká Miloš, když vidí, jak znenadání blednu.

        Zúží se mi panenky, načež pronáším pozvolna: „Ještě mám nějakou práci.“ A Miloš mne pozoruje, jak se od něj pomalu vzdaluji, a jenom kroutí hlavou.

        Co dělá Miloš mne ovšem pro tento okamžik nikterak netrápí, neboť právě dostihuji objekt svého soustředění a s vůlí pevně upřenou na obtížný úkol, který by měl Anju tentokráte ke schůzce přemluvit, do něj dost rozhodně vstupuji. Musí se to podařit.

        „Vida, vida, kdopak mi to volá?“ Anja zvesela zašvitoří. (Doufejme, že se při tom nepitvoří.)

        „To jsem já, (Vesmíre), tvá nepravděpodobná harmonie!“

        „Cože?“ Anja zasažena do citlivého místa opouští svůj humor.

        „Ale mám chvíli čas, tak jsem se chtěl informovat, jak to bude s tím kinem. Půjdeš, nebo nepůjdeš?“

        „Jak to, že máš chvíli čas? Já nikdy žádný čas nemám!“

        „Spěch-zběch.“

        „Mluvíš v hádankách!“ Anja málem vykřikne.

        „A hádej, od koho jsem se to naučil.“

        „Chm, co tím chceš jako naznačit?“ Anja na sluchátko oči upírá

        „Ale já nenaznačuji, já jenom neservilně konstatuji.“

        „Tak neservilně nekonstatuj a raději mi řekni odkud voláš?“

        „Z Petynky, čekám až začne koncert,“ říkám dotčeně alespoň jednu větu srozumitelně. „Jsem tady s Milošem, víš, to je ten kamarád, co ho neznáš.“

        „Na jaký koncert jdete?“

        To jsem neprozradil ani čtenářům, tak to přece nebudu říkat tobě! „Pojď se mnou do Ponrepa na Beatles a dozvíš se to. Budu ti (p)o( )tom vyprávět.“

        „Koukám, že si nedáš pokoj?“

        „Nedám.“

        „Tak co mám tedy s tebou dělat,“ svoluje, „ale nejásej předčasně,“ zdržuje příliv mé měsíční přitažlivosti, „jenom si popovídat a nic víc. (Ostatně je to i s tebou čím dál tím víc...)“

        „To jsi vážně řekla nahlas?“

        „Ne, to mi jen tak uklouzlo, ty protivo. Jen tak, jen tak, jen tak! “

        „Tak naschle v prosinci a s lístky si nedělej starost, já už se nějak opatřím, abych se neopařil.“

        „To jsem předpokládala.“

        „Jako by se stalo!“

        „... tak jednoduše, jak to na první pohled vypadá. Minule stál na ně Honza Honzislav tří kilometry mrazivou frontu.“

        „Což je ovšem tvoje starost, a ne moje, když o mne tak usiluješ,“ dodává a s milým úsměvem, se i na dálku zahřejem, přestože se právě nekrejem.

        „A hezky si užij koncert,“ se Anja rozloučí.

 

        Vracím se k Milošovi nadšeně si poskakujíce, když si rozradostněně uvědomuji, co se mi právě podařilo domluvit. Mezitím otevřeli hlavní i postranní vchody.

        „To je dost, že jdeš,“ praví Miloš v odpověď na mé jásání a dokonce i přestalo pršet a na zítřek hlásají setrvalé bezoblačno.

        Dovnitř jdem.

        „To bych prosil.“ A: „why are you so satisfied?“

        „Zrovna jsem (se) domluvil s Anjou?“

        „Aha, a zdařilo?“ (Mé srdce, Miloš a jeho rentgenovací zařízení).

        „Zdařilo, ale pojďme se raději najíst, ať se hneme z místa.“

        Vstupujeme do místnosti obležené dřevem a parkety připravené na tanec snesou i lecjaký binec, který tu při leckterých vystoupeních nastane. Zabíráme stůl na úhlopříčkách uprostřed, kolem něj asi tři, čtyři další židle, takže si k nám někdo další přisedne. Celkem pohledné dívky. (Ani jedna z nich se nebude jmenovat Šárka).

        No, a tak teď už netrpělivostí na místě nadskakujeme, a s ostatními hosty ve sále, hlasitě skupinu vytleskáváme, náš oblíbený „hearts club band“, přetížený „brand“, a „nandej si ho na záda...“

        Světla zhasínají i venku lampy zhasnou, radujeme se, že to vypukne. S Milošem se spokojeně uvelebujeme, jak jen to na nepohodlných židlích lze, což je velmi záhy zapomenuto, protože hlavní atrakce večera už na pódium jde. S třásněmi i s korálky, - ta krásná dívka, zadívá se do dálky a rozezvučí dřívka: Midas, Apollón a Sen.

 

        Ten večer jsem usínal věru spokojeně, jako dlouho před tím ne. A koho rmoutí, že neví, co tomu bylo důvodem, tomu s radostí oznamuji, že celý prožitý večer; něco bych na něm sice zkrátil, něco prodloužil, ale rozhodně bych ho celý vrátil, a komu ani nyní nesvitne, tomu poradím odebrat se do nejbližší čekárny počkat si, až slunce na nebi vysvitne.

        Ale ať už jsem si dělal legraci, nebo ne, ono to do Vánoc vážně dost rychle uteče. Co se dá za ty necelé dva měsíce ještě prožít? Osm lekcí na hvězdárně. Ovšem, tam je to kouzlo, které mne s nezmenšenou silou stále přitahuji. Vždyť tam jsou ty dalekohledy, které s čím dál větší bravurou ovládáme, tam jsou ty společné večerní návraty přes Strahov a Dejvice. Spousta hodin ve škole, kde se bez ustání rýsuje a samozřejmě, na vysoké přijímací zkoušky připravuje. Jako kupříkladu já s Petrem Králíčkem. I on by se chtěl dostat na fakultu strojní a co přijde po ní, vezmi v tuto chvíli čert!

        Doučuje nás jeden jeho známý, převážně matematiku, u něj v jeho pokoji. Snaží se z nás vyždímat nějaké příklady, ale po šesté hodině večerní, kdy k nim konečně dorazíme, nad nimi beznadějně usínáme. Oči se nám únavou klátí, naštěstí nás přes ruce nemlátí, jako kdysi před Janem Ámosem, pro studenty nezaplatitelným přínosem.

        „Dostaneme se, oba se dostaneme,“ se alespoň utěšujeme.

        Do školy i ze školy chodíváme za tmy. Obzvláště v úterý, kdy máme odpolední dílny, které končí ve čtvrt na osm, cestou přes Staré Město docela řádíme. Asi bychom neměli. Ale co si počít, když se tolik těšíme na vánoční večírek.

        „Tak co bude s tím saxofonem,“ vyhrknu na Jiřího jednou před školou.

        „Dočkej času, jako Husák klasu,“ (ale za to by sis mohl klidně jít i sednout, Jiří!) A s vyučováním to jde „zu grunde“. Několikráte se schází i třídní výbor pro přípravu večírku: „Tak co nám chlapci předvedete?“

        „Jen se nebojte, však užasnete,“ odpovídá sebejistě Jiří za nás za oba. Odehraje se třináctého prosince, týden po svatém Mikuláši. Všichni se vytahují, až se jim od pus práší, co přínosného kdo pro blaho třídy podnikne.

        V čele přípravného výboru stojí Jan Čáp a ten zamluvil sklepní salonky ve vinárně Za rohem. Jaká výhoda, že tento proslavený podnik má svůj chodník ihned naproti naší škole, neboť ani vteřinu neztratíme přemisťováním se ze zatuchlých učeben vzdělávacího ústavu do zatuchlých sklepů zaplivané vinárny.

        V rohu většího ze sklepeních je vyvýšené místo, jakési miniaturní podium. „Sem ale piano nenarveme,“ oznamuji Jiřímu, když si to tam poprvé prohlížíme. I Jiří se tváří ustaraně a drbe se v kadeřích.

        „Hoši, máte nějaký problém?“ ptá se nás bodrý pan hostinský i nervózní pán vinárny v jedné osobě.

        „Jeden problém by tu byl,“ pravím rozšafně, „jak sem nastěhovat pianino – to naše, bez něj se totiž neobjedeme.“ (Nesjedeme, nevejdeme, nebe jede, bene jede, nota béne, imr vére!)

        „Použijte moje, zahálí tady vedle v nálevně,“ praví pan obojetný suše.

        Nedůvěřivě se po sobě s Jiřím díváme. „Moc-li pak je naladěné?“

        „Určitě více, než to, (téměř spokojeně vysloveno), vaše!“

        Jak to ví? To nám asi nepoví. Jen když se to dopoví. „Dobrá, pojďme se na něj podívat.“ Vystupujeme po třech kluzkých schůdcích nahoru, zabočíme vlevo za zástěnu a ocitáme se ve špinavě kamenné místnosti, kde uprostřed opravdu trůní jakési pochybné těleso.

        Není však zaprášeno a tak se naskýtá neveliká naděje, že se na něj občas něco hraje. „Se ví,“ utrousí hostinský, „když už to nemohu tam vpředu u pultu vydržet, tak si sem odskočím tak trochu zadrnkat. Když mi slíbíte, že mi s ním nic neprovedete, tak vám ho tam, na ten váš večer, zapůjčím.“

        A to víte že jsme rádi, že nám bude zapůjčen a naladění raději ani nezkoumáme, však se s ním nějak popereme a pomáháme si ho navzájem do pronajatých prostor přestěhovat. Když je na svém místě usazen, poplácáme se do ramen a statečně pravíme: „Tak si přijď ty Štědrý večere! Co nám nadělíš, na tom nám pranic nesejde, jen když to tady pořádně rozbalíme, snad se to bude ostatním líbit, a když ne, tak si náladu spravíme, v dobře vychlazeném víně!“ (Anebo já potom s Anjou v kině!)

 

        A potom, po mnoha zeměkoule otáčkách, kýžený den nastává. Scházíme se pos(t)upně, jako žáci na pivo, a u vchodu nás uvítává pan Češpivo a rozdává nám životy, každému po pěti, ale kočkám všech sedm. Až je vypotřebujeme, půjdeme domů. (Někde v rohu se krčí také Renata, která si mne přišla vyposlechnout, určitě ji nezahlédnu, avšak co ona řekne tomu?)

        No co by, mám čas si to důkladně promyslet, vždyť s Jiřím vystupujeme až po desáté hodině, to se již alkohol v krvi mírně řečeno trochu rozlije, a tím pádem budeme mít s Jiřím volné ruce pro naše improvizace. Střízlivé obecenstvo je stejně jenom na obtíž, jelikož vyžaduje, aby se hrálo podle jeho, takto však budeme hrát s radostí a jenom podle sebe a komu se to nelíbí, ať se klidně probere!

        A co záleží na obecně uznávaných hodnotách, když i sotva narozený člověk dostává strach? Obrátí se v prach! Takové řeči vedeme a vedou se zaujatě, na dubových lavicí, zvláště když se hlava podepře, plna objevitelských myšlenek. Ha, ha, ha, my filozofové, nechcete nás do akademie? Jsou nás plné lokály, opité jak koráby.

        S Jiřím se však stranou držíme, potřebujeme být ve formě.

        I naše děvy odvázaly se a šaty si v pase uvolnily, až někteří spolužáci oči vyvalili, snad jim žádné z nich nevypadne.

        V uzavřeném sklepení je vlhká zima a chybí tu pořádné větrání.

        „Těšíte se někdo na maturitu?“

        „Dej mi pusu,“ obrací se Jitka Vošická na Jiřího Padevěta, ten však vidí dvojmo a tak se ne a ne trefit, na její okoralá ústa a tak se Jitka raději znovu napije, dokud se do němoty nezpije.

        A nejinak se činí i ostatní druhové a pokud si nepřestanou ginfiz pouze ginem dolévat, brzy už z nich zbudou jenom duchové.

        „Helou, hombres, tak kdy už to rozbalíte?“ povykuje na nás od sklenice moku Roman Motz.

        „Ještě není deset,“ vrčí na něj Jiří.

        „Já tě asi vezmu něčím po hlavě,“ blekotá Roman, nežli se svalí do špíny podlahy tam, kam jej postupně dobrovolně následují i zbytky ostatních lidí.

        Zpříma se posadím a pak se váhavě zvedám, Jiřího svým pohledem hledám: „Jdeme na to?“

        „Jestli to ale stojí za to!“ pochybovačně mi odpoví, když se kolem sebe rozhlédne.

        Vystupujeme na pódium: „Jo, a kde je ten saxofon?“

        Jiří se kření tajemně. „Podívej se tamhle,“ ukazuje rukou.

        Ze shora se k nám snáší, někomu možná neznámý a zprvu mu ani není vidět do tváře, člověk,  a v ruce drží – „Hele, vždyť je to pozoun!“ nemohu se udržet a šťastně křičím.

        Spolužáci si myslí, že špatně vidí.

        Před námi se na pódium snáší Luis Armstrong. Neptejte se mně, jak je to možné, protože to nevím, ale vzhledem k tomu, že mám bohatou praxi s různými podobnými kousky, viz v této knize několikrát popisovaná levitace, tak si myslím, že to možné je. (Pokud si ovšem někdo myslí opak, tak ať raději zbytek této kapitoly nečte. – Jen tak pro jistotu.)

        „A ty si myslíš, že se Luis Armstrong sníží k tomu, aby si s námi pohrál? Vždyť jsme to ani jednou nezkoušeli?“

        „Chtěli jsme přeci improvizovat, ne, a kromě toho, Luis Armstrong už je tady, mezi námi, a kromě toho, podívej se na ně, na ty figury,“ a já je, jednotlivce, rozeznávám, jak se k sobě lísají, samozřejmě povětšinou opačná pohlaví, atmosféru to vzrušuje.

        „No tak dobře,“ po mnohých slovech souhlasím. Mezitím k nám Luis Armstrong dokráčí. „Nazdar hoši, tak co si zahrajeme? Snad ne Blue Berry Hill...?

        „Tady to máte,“ podává mu Jiří noty a Luis Armstrong si prsty protahuje a my připravujeme nástroje.

        Ale proboha, co se to děje? V sále utichl veškerý hluk a lomoz a všichni přítomní se na nás soustředí. Ještě urychlené šoupání židliček, aby všichni dobře viděli. A ta nádhera, se kterou jsme ani nepočítali, se dostavuje.

        Inu, co naplat, nehodláme se zdržovat, Jiří připraven, Luis připraven a já také připraven a tož tedy zavolám: „One, two, three, four, five, ...“ a Jiří spustí: „Well she was just seventeen, you know what I mean...“ Pro jistotu hrajeme místo Blue Berry Hill písničku Beatles a když se přidává i Armstrongův pozoun, sound nemá chybu, leda snad rybu, která se leká – kam se poděla její osvědčená řeka. Ale spolužáci jsou spokojení a souhlasně na sebe pokyvují svými moudrými hlavami.

        Pokračujeme dalšími a dalšími sonety, samými rychlými pakety, těmi, které když se zaburácejí do světa, odcházejí pryč nejedny hlasivky a v souladu s tímto tak dlouho potlačovaným vyznáním, první část našeho koncertu uzavíráme pomocí Helter-Skelter. A: „Tedy chlapci, tak úžasně jsem si už hezkých pár let nezahrál,“ přiznává se Armstrong, aniž by to musel překládat do češtiny.

        „Viďte a to hlavní teprve přijde,“ zajíká se Jiří, neboť „po přestávce budeme hrát naše vlastní věci, ale k nim bohužel nemáme žádné dostatečně srozumitelné noty,“ dodává Jiří s nadějí, že to Luisi Armstrongovi nebude vadit.

        „To chlapci, teprve uvidíme.“

        A odchází se napít, zatímco odeznívá bouřlivý potlesk a opět se rozebíhá čilá zábava povzbuzovaná rytmy tanga našich spolužaček (jsou-li barevná?).

        Rychle si vyměňujeme nezbytné informace, abychom mohli úspěšně odehrát i druhou půlku našeho večera a Luisi Armstrongovi dáváme poslední pokyny, jak se správně drží pozoun, aby zněl alespoň jako trubka, když už ne jako původně plánovaný saxofon. „Dobrá, dobrá, jen se nebojte.“

        Když jsme podruhé připraveni, Jiří několikrát tvrdě tleskne do dlaní. „A nyní, milé spolužačky a milí spolužáci, si vám dovolíme odehrát naše vlastní kompozice.“

        „Tak nemluvte, dělejte a hrajte!“ křičí na něj Honza Čistín.

        „Má to být vánoční večírek, né, tak mluvte trochu slavnostněji, né!“ vrčí Jiří na napnuté posluchače a přiletí mu na hlavu talířek.

        Raději se do toho dáváme, podzimní symfonie, dokonale se s námi kryje, zato Luis Armstrong zpočátku nic nechápe. „Má to nějakou tóninu?“

        „Co je to tónina,“ ptáme se rozesmátě a šťastně, že můžeme použít všechny naše hudební básně. A Renata v koutku, tanečnice moje zlatá, pohnutím hrozně rychle mžiká víčky: „Vláďo, ty ale hraješ překrásně.“ A dříve, než jí pořádně zaregistruji, vyběhne ven do noci. A prohnaní Komančové potají celé naše vystoupení nahrají na to video a kazetu nenápadně uloží zpátky na místo, do hlavy (mé postele) pod proleželé matrace hned vedle adresy na (z)tracenou Jáju.

 

        Některá období v roce je brzy po ránu hluboká tma, například v zimě. A do zimy bezesporu patří i prosinec. A já nemám brzké ranní vstávání rád a do tmy již vůbec ne a proto se neochotně převaluji v posteli z boku na bok s vědomím, že bych měl sice vstávat, ale jak moc se mi nechce. Vždyť hvězdy na obloze ohlašují teprve půl čtvrté z rána! Ale protože chci jet první ranní tramvají, nic jiného mi nezbývá, než překonat svůj vzrůstající odpor a z pod deky se vysoukat. „To byl ale od Honzy bláznivý nápad, dávat si sraz tak časně po ránu.“ Ale jeho zkušenost z loňska hovořila jednoznačně, musíme být u Ponrepa mezi prvními, jinak na lístky nemáme nárok. No, a vzhledem k Anje, a tak dále, postavím se nějak na nohy a do koupelny se doklopýtám.

        Vypraven jsem během krátké chvilky, a posnídám cestou za jízdy tramvají, se utěšuji, abych povzbudil svou pokleslou náladu. A z dálky rozeznávám Honzovu štíhlou postavu, jak po zastávce zimou stepuje. „To je dost, že jdeš. Málem jsem se začal bát, že nám to ujede.“ A skutečně, z Vokovické vozovny se k nám přibližuje první ranní spoj, jako duch v prosincové temnotě, špatně osvětlený zvenku i zevnitř, s okénky zamlženými (c)hladem.

        „Ale prosím tě, určitě tam budeme první,“ odvětuji, ale jsem rád, že nemusím absolvovat tu nekonečnou frontu lidí sám, kterou je nutné protrpět, aby se jeden protlačil k pokladně, kde jedině je občas možné, jednou za rok, zakoupiti vstupenky na jediná představení těchto filmů, aby je mohl člověk jaksepatří shlédnouti. Zvláštní volba, že?

        Porovnáváme si s Honzou svačiny. Honza má chleby tlustší, já však lépe obložené, Honza je má bohatší na vitaminy, já pak zase na minerály, a protože je má Honza úhledně srovnané a já pečlivě zabalené, můžeme se do nich pustit spokojeně oba dva.

        Tramvaj míjí nejrůznější zákoutí, plácky a náměstí, které v mihotavém šeru sotva rozeznáváme, to jak se proplétáváme neustále hloub a hloub do města veskrze života zralého, leč dosud nerozvitého, a těch několik přistoupivších stínů, které sotva jedno sedadlo zabírají, si stejně jenom spletli datum včerejšího dne.

        Reproduktory při střeše chrčivě opakují neosobně názvy jednotlivých stanic, kterými právě projíždíme: Prašný most, Špejchar, Sparta, Letenské náměstí, Kamenická, „pozor, tady asi vystoupíme!“ Hrneme se ze dveří ven, do propasti ledové noci, ledovější než nepřijatelný pocit, jak daleko od Anji jsem.

        U domu, v jehož suterénu se ukrývá kinosál, stojí několik hloučků prokřehlých figurín, jejichž počty rozšiřujeme a jsme srozuměni s tím, že jsme asi dvacátí v pořadí, což je slušný výsledek, který by měl zaručit, že se na nás určitě dostane. (Bodejť by se nedostalo, když lidé před námi jsou nalití, jako dělo, a to tělo na tělo.) Co si ale počneme následujících deset hodin čekání do otevření pokladny, ví jen duch, který se kolem nás vznáší a udržuje naší bdělost.

        Jestliže se to do rozednění dá jen tak, tak vydržet, tak za světla je to už úplná zoufalost. Zkoušíme hrát: šachy, dámu, člověče nezlob se, pexeso, černého Petra a kloboučku hop a, a uběhne sotva hodina.

        Pro vylepšení nálady přibrzdí u okraje chodníku černá limuzína a poté, co šofér obratně zaparkuje, zamkne a odejde, rozhouká se uvnitř poplašné zařízení, což obzvláště, je-li jeden dokonale vyspav, se s nadšením a ovacemi kvituje. Po půl hodině marného doufání, že se řidič vrátí, si zvykáme.

        „Ještě se musíme rozhodnout, kdo, s kým, na co a který den,“ říká mi Honza.

        „Ve středu, na Silvestra, půjdu s Anjou na Perný den a ve čtvrtek, na Nový rok, půjdu s tebou na Help! A když už tu frontu strojíme, mohli bychom jít také v úterý, den před Silvestrem, spolu na Quo Vadis.“

        Honza si vše pečlivě zapisuje. (To aby věděl, jak se u okénka zachovat, v nastávajícím zmatku a časové tísni, ostatně se o tom zpívá i v jedné z písní, které si po shlédnutí filmu budeme chtít v paměti uchovat.)

 

        Jestlipak se Anja těší? Jestlipak mi bude děkovat, jak obětavě jsem se zachoval, abych umožnil nové setkání? „Ale to je tvůj problém?“ mi nemusí snad pořád připomínat. Ale tuším já vůbec, jak se Anje žije? Teď, co mi mnohé objasnila, bych měl zavolat: „Hyjé!“ a prásknout do těch zamotaných opratí, a říct jí: „Zmýlená neplatí,“ no tak co je?

        Sotva, stěží, lepší je nerozumět a dál se komplikovaně chovat. „Jsme na řadě,“ Honza přeruší mé hloubání a my musíme popojet.

        Honza diktuje podle lístku naše požadavky a my radostně sledujeme růžové a žluté papírky, potištěné řadou čísel, sedadel a řad, a sledujeme jak, se před námi vrší a já pro jistotu ty určené pro mne a pro Anju ihned zabavuji pro svou soukromou potřebu a Honza se na mne radostně tváří: „Tak to se povedlo chlapče, přesně podle poznámky v mém kalendáři!“

        Když se protlačíme nekončícím návalem ven před kino a zpozorujeme, že řady toužících nikterak neubývají, rozeběhneme se zvesela do prvního letošního sněžení, které nám pod nohama vánočně křupe a obloha se obarvuje do žluta, to jak se kouř z letenských komínů mezi sněhovými mraky rozptyluje, úplná pohádková pohoda při které nezbývá, nežli se vzít za ruce a zazpívat si:

 

        Koleda, koleda, láska,

        našla jsem si páska,

 

        a možná, že se rozdám,

        (koleda, koleda)

        když se s tebou poznám,

        (koleda, koleda)

 

        a možná, že se vrátím,

        (koleda, koleda)

        když se s tebou ztratím,

        (koleda, koleda)

 

        a možná, že teď zhřeším,

        (koleda, koleda)

        když naší lásku zvětším,

        (koleda, koleda)

 

        ale možná je to hloupost,

        (koleda, koleda)

        ale já v to věřím,

        (koleda, koleda)

 

        ale koleda, koleda, mnichu,

        ty to děláš v tichu...

 

Pokračování...