A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

První část/ MCé na druhou      ...pokračování

 

  <<  Jedenáctá kapitola  >>  (Obsah)  

        Ukládajíce se ke spánku, Anja zahlédne novou hvězdu na obloze a přemýšlí jakpak se tam ocitla. Ale vždyť se pohybuje a tak to není hvězda, ale létavice. (Anebo raketa?) A tak se zatáhne záclonka na okně a ukládá se do rozestlané postele. Pane dej, ať se brzy usne, ať se ta hvězda nerozplyne, ať mne někdo miluje, ale ať mne nezavazuje. A tak i všelijak podobně se uvažuje.

        Domove, nic moc mi nedáváš, tak proč mi nadáváš, naši nejsou zde a dávno nehledají řešení, máma odchází, to jak se vzdaluje, ale kdo mi to vysvětlí, vždyť už jsem dospělá. Anja usíná a na druhý den se netěší. Čeká ji okamžik vpravdě nejtěžší, ale to už nevnímá. A raketa námi vypuštěná tiše si vrčí, cestou do nebíčka a na zemi ji nikdo neslyší, Pane náš, k tobě přijít až. Až se duše unaví od přemíry strádání.

        Teplá noc městem rozlitá a jaké ráno nás uvítá? Světlé, chladné, po noci plné stínů prosvítá se, že bude zvláštní den. Anja vstává jako opilá, na špičky nohou si nevidí, když přetahuje noční košili přes obnažená ramena. V předsíni parkety vrzají a táta se obléká, Anja uzamyká dveře do léta a připravuje snídani. Oblíbený salát ovocný, také mi dá jednou ochutnat. Potkávají se ve dveřích koupelny. „Nemusíš spěchat, máme čas,“ táta jí vlídně osloví. A Anja se v koupelně zamyká.

        Anja usedá na okraji vany, jako mnohokrát, a do zrcadla se zadívá. „Snít, či nesnít?“ tiše si pro sebe povídá. Upravuje si vlasy a studuje svůj obličej: „Jaká jsem...?“

        „Překrásná!“ křičím ze všech sil, ale jakpak by mne slyšela. Anja nic podobného neshledává, však sponky do vlasů si upíná a pak teprve, když je s vlasy spokojena, na sebe prádlo a šaty obléká. Zrcadlo se usmívá, kéž bych na jeho místo postavil se i já. Konečně je hotová.

        Opouští koupelnu a zamíří ke kuchyni, kde její postel dávno ustlaná nachází se pod oknem, které mi jednou ukázala zdola z ulice a já nemohl pochopit, že to není ložnice. Anja na ni usedá a vyčkává, ví, že za chvíli budou muset jít.

        Táta k ní z boku přisedá a opatrně klade ruku do vlasů, chce pohladit jí po vlasech. „Jak je?“ Jak v bunkru, který nemá řešení. Je z betonu.

        „Za to já nemohu,“ (a já snad?) Kratičké potěšení mění se v dlouhé zděšení, „Tak postav nějaké lešení! A vysprav to chajdu citovou, mechem, listím a čerstvou travou!“ To nevelké stvoření z vlastní hlavou, utápí se však.

        „Raději už půjdeme, ať ten proces nezmeškáme,“ a táta se zvedá z postele a Anja ho tiše následuje, ještě ve dveřích se otáčí, než zamkne se, ale za chvíli sestupují schodištěm, ten dům nikdy neměl výtah (a už mít nebude).

        Auto mají zaparkované na rohu vedlejší ulice, cestovní kabriolet a šestatřicet válců. Anja vklouzne dozadu a schoulí se na prázdném sedadle. Táta se chopí volantu a motor nastartuje, brzdy, spojka, plyn a první, druhá, třetí rychlost, kvapem se vzdalují a jen oblaka z výfuku nechávají stopu, která taky zahyne.

        Prodírají se dopravní zácpou, co Prahu dopoledne sužuje, a pak zastavují před budovou soudu. Dlouho očekávaný den tu nastává. Demontage hnízda. Až do poslední kapky vypité ze dna, nikdo se jí nevyhne.

        „Přísahám, při všem, co je mi svaté,“ (u křesťanů povětšinou bible), „že já jsem já a že budu mluvit tak, jak mi zobák narost‘.“

        „Děkujeme, posaďte se, a teď ty maličká.“

        Maličká, zvedá se jak v mátohách, zopakuje větu po svém tátovi a pan soudce z lidu zvolený, přestává luštit křížovku a věnuje se problému. Vždyť je tak důležitý. Ještěže nezapomněl nasadit si paruku.

        Obrací se na ně, ve tváři kus spravedlivého ohně: „Copak mi k tomu řeknete?“

        „A co přesně byste chtěl od nás slyšet?“

        „Tak například, kdy poprvé, rozumějte, úplně poprvé, jste se ocitli tam, kde jste neměli?“

        „To bylo před lety.“

        „Aha, před lety, tak tomu rozumim.“

        „A kdy přesně jste něco dalšího zjistili?“

        „Tak to už jsme tedy jako nic dalšího nezjistili.“

        „Aha, tak tomu taky rozumim.“

        „A kdy to jako skončilo?“

        „Prosím, to doufáme, že to skončí dnes.“

        „Aha... jo.“

        Soudce se rozhlíží po místnosti, beznadějně prázdné, a praví: „Tak si teď na chvíli stoupněte, slavný soud, to jsem jako já, se půjde poradit o vašem dalším osudu.“ Načež sklouzne z vysoké stoličky, vklouzne do pantoflí a odtlapká pryč.

        V jednací síni je ticho jako v kostele. Stojí tam a dívá se do země. Soudce zatím nechává hlasovat a jak to dopadne dozvíte se po krátké reklamě.

        Krátká reklama.

 

        Konec krátké reklamy.

        Dopadlo to dobře. Soudce se vřítil rozjásaně do sálu a již z dálky vykřikoval: „Jste rozvedení, jste rozvedení!“ To bylo radosti, to bylo jásotu, všichni si padli do náruče, chytili se za ruce a počali tancovat: „Proč bychom se netěšili, ...“ A koho to vlastně zajímá? Hlavně, že máme Darwina, a děti nedaly se do breku.

        Co k tomu ještě říci? Anja, pojednou je svobodná, až brzy. Její bratr Péťa odjíždí a neví kam, její táta s přítelkyní posléze se seznámí a máma? Přes práh bytu nesmí víc. A zlý pryč.

        Anja neguje své okolí a přitom já nevědomí, se nemohu dočkati dne, kdy přijde další setkání s ní.

        Zkouším jí pozvat na zmrzlinu, ale Anja odmítá, (prý pro nedostatek času), tak jí zkouším pozvat na koupaliště, ale Anja také odmítá, (prý také pro nedostatek času) a tak jsem z toho značně nešťastný a mrzutý a mrzutý jsem o to víc, že ani na astronomická praktika už nechodí a tak je musím cvičit sám.

        „Ale, copak, copak?“ Honza se podiví, když Anju v planetáriu nevidí.

        „Anja nemá čas,“ oznamuji suše, „a o táboře nechci slyšet ani slovo!“

        „Tedy ne, že bych ti chtěl něco radit, ale já být tebou, tak se za ní teď hned vypravím a jako záminku si vezmu ten tvůj astronomický sešit, který si chtěla od tebe vypůjčit.“

        „To máš asi pravdu,“ přisvědčuji bez okolků a přístroje, které právě držím v rukou, na pracovní stůl nešetrně odkládám.

        „A nezapomeň si posbírat svoje věci!“ volá za mnou ještě Honza, když vidí, jak rychle pryč z astronomického sálu peláším.

        „Dodělám to jindy!“ vykřikuji v odpověď a před planetárium hbitě vybíhám. Tam ovšem prudce zabrzdím a běžím zase zpátky nahoru berouc schody po dvaceti. „Nechal jsem tu ten sešit,“ vysvětluji celý zadýchán, když se vřítím zpátky do sálu.

        A pak ho hledám a hledám a nenacházím, ale pomáhá mi neodbytné vědomí, že jednou jej přeci najít musím. I kdybych měl postavit celé planetárium na hlavu. Což naštěstí není potřeba, neboť je tady.

        Třesoucími se prsty v něm zalistuji, skvělé, je celý popsaný, vážně se mi povedl. Modré desky beru pod paži a znovu uháním. Tentokráte se nikde nezastavuji. Planetárium stojí hnedka z kraje Stromovky, tu vzdálenost rychle urazím, sotva pět set metrů a jsem u tramvají, naštěstí žádné nejedou a tak na přechodu přes ulici ani nezpomaluji. Podebíhám viadukt, první ulice, druhá doleva a ta je Šalvějová, trochu zvolňuji.

        No jo, mám já ale nějaký plán? Nemám. A co když není doma, když dnes do planetária vůbec nepřišla? Zastavuji se před domem a prohlížím si domovní zvonky. Jeden z nich je nadepsán: „Family of Král“, což je v přítmí pod lešením stěží rozeznat. Že bych na něj zkusil zazvonit? Anebo mám zvonky raději pominout a jít rovnou nahoru? Zkouším vzíti za kliku, zdali je odemčeno, ale až se toho zaleknu, jak se dveře lehce otevírají, když na ně jenom trochu zatlačím. A neznámé šero na chodbě mne láká jít dál, vždyť tam někde nahoře bydlí ona jediná, dívka nevinná, podléhající touze, vonící dlouze.

        Ale než se stačím k něčemu rozhoupat je pozdě na jakoukoliv akci, neboť někde v patře bouchli dveře a na chodbě se ozvali rázné kroky, které rychle přibližují se. Načež jsem ztratil pracně posbíranou odvahu a ustupuji do stínu stromů, ve kterém se zdržuji, dokud dotyčná osoba nevyjde z domu. Ovšemže za sebou pěkně uzamkne domovní dveře a tím za mne prakticky rozhodne, že nahoru už nepůjdu a tak se obracím zpátky ke zvonkům. Přistupuji k činu a na Anju několikrát dlouze zazvoním. Potom vycházím zpoza lešení a trochu ustupuji dozadu, aby mne Anja mohla z okna snadno popatřit.

        Anja rozhrnuje jednou rukou krajkovou záclonku a trochu mi zamává, což mi mimochodem připomíná, jaká je to zábava.

        „To jsem já, Vláďa!“ křičím nahoru a mávám na ní sešitem, jakoby mne shůry nemohla rozeznat.

        Anja kývne a hlavou zmizí za oknem, snad pochopila, že jde o ten astronomický sešit, po kterém toužila. Jsem zvědavý, jak dlouho na sebe nechá čekati. Naštěstí večerní chládek nás záhy obklopí, to když Anja nedbá na schody a pádí střemhlav o sto šest, to jest, v poslední chvilce jí zachytím, aby se mi nesložila pod nohy.

        „Ten sešit,“ ji s nadějí nabízím.

        „Ukaž,“ Anja si jej prohlíží.

        „Půjčím ti ho na celé léto,“ povídám.

        „To budu ráda,“ a více už neříká.

        „A jak se jinak máš?“ a nemyslím to jako frázi.

        Anja čelo přikrčí a zase nebude odpovídat. Beru ji za ruku, Anja se nechává. Buď na mne milá a: „Konečně něco odpověz.“

        „Včera večer přišel kněz a všechno ukončil,“ sotva koutkem úst ušpitne.

        „Jémine,“ co si s tím počnu teď, když na tábor mám odejet?

        Snad jen:

        Ó jak ti dívenko záhadná rozumím, když přimykáš se k jedné z vět, které nedávno jsem řek‘: „To jsem já Vesmíre, tvá nejnepravděpodobnější Disharmonie.“

        Anja bere sešit z rukou mých, záminka (i budoucí), a praví: „To budu mít celé prázdniny co dělat.“

        „A do Rokycan pojedeš?“

        „Dosud nevím.“ (Ví.)

        A tak se to klubíčko všelijak kutálí a šmodrchá, a spíš, než aby se obzor vyjasnil, tak utíká, a už dlouho jsem si nebyl zaběhat. Utíky, utíky, moc to nepomáhá. „Anjo řekni mi, co by sis přála?“

        „Modré z nebe a na černém sametu.“

        „Rozhodně to seženu a také ti napíšu.“

        Což je celkem dojemné, ale ještě to není loučení, tak jaképak cavyky a honem oba domů, ať stihneme teplou večeři a na zítra úkoly. Kdo všechno se těší do školy? No přeci já, Anja Králová, Honza Honzislav a Vláďa Vladislav!

 

        Takže přednáškový sešit jsem jí půjčil, což je výborné, ale v tuto chvíli nemohu ani tušit, jak moc je to výborné. (Anebo mohu?) Ale protože již za týden odjíždíme na tábor, plně se soustředím na balení kufrů.

        Dalekohled jsme s Honzou sice nedokončili, ale nějaký polotovar přeci jenom vznikl a tak ho sebou bereme. Bude nám k užitku.

        Pojedeme jako předvoj nákladním vozem, abychom v předstihu postavili kus tábora, dříve než přijedou ostatní děti. Osvědčená Dědkova strategie, letos jí zopakujeme taky.

        Do školy tou dobou docházíme pouze za zábavou. „Kdyže nám konečně rozdáte naše závěrečná vysvědčení?“ vykřikujeme po chodbách hlasitě a přitom se trousíme v pomalých skupinkách z přestávky na přestávku.

        „Ale ne, abyste si z nich udělali vlaštovky, hned jak je do rukou dostanete, nejprve je doma hezky ukažte,“ praví třídní učitelé.

        „To by nás ani nenapadlo!“ (Dobrý nápad.)

        Těch závěrečných dnů budu litovat a každým rokem víc.

        Na vysvědčení jsem dostal samé jedničky, dvojky a trojky. Čtyřek a pětek pak poskrovnu. Však už se s životem nějak dohodnu, jak úspěšně probít se.

        Na stole mi zazvonil telefon-helefon, a byla to Anja.

        „Jejda, to jsi ty?“

        „Tak co, jak dopadlo vysvědčení?“

        „Skvěle, udělil jsem si vyznamenání!“

        Smích na druhém konci: „Já sobě také!“ Potom vážnějším hlasem: „Nejvyšší čas, abychom se někde sešli, víš vůbec jak dlouho jsme neměli pořádné randevouz?“

        „Eh!“ (to asi nevím.)

        „Pokud sebou hodíš, tak mám čas do čtyř do odpoledne, až.“

        Celý se rozzářím. „Už letím, jo a počkám na tebe u Výstaviště.“

        Konec roku dobrý, všechno dobré, říká se že? (Až naprší a uschne.) Bleskově se oblékám, je půl jedné a nechci zranit ani minutu. Nejrychlejší bude, když z Dejvic přes Stromovku po vlastní ose proběhnu. Mmmm mám tam přeci svoje zkratky.

        A tak doběhnu asi o pět minut dřív, než se Anja ukáže na rohu, dívaje se po ní, music hlavou se mi honí, vstříc jejímu upřenému pohledu, jen tak rozevřenému.

        „Přinesla jsem ti knihu,“ praví, „ať.“

        „Se tam nenudím, co? Ne, to vážně nebudu, napíšu ti dopisy a hvězdy budu počítat,“ a snad trochu upevním svojí vnitřní strukturu.

        „Proto tu knihu,“ jako by četla moje myšlenky, vstáváme ze země a vydáváme se na poslední procházku.

        „Myslíš, že je poslední?“

        „Před prázdninami určitě.“

        „A po nich?“

        „Po nich přijde podzim a na vinicích hrozny - věcí odehrají se přeci.“

        A co je to ze divný řeči, takový já slyšet nechci, já tě chci v náruči sevřít a odevzdat tomu sousoší, vše co chci s tebou prožít. Tady, teď a všude, a kdy že to bude?

        „Už brzy Vláďo, musíš mi věřit.“ A tak jdeme dál, od lidí se vzdalujíce, políbení si darujíce, horké jako odpolední (s)poušť, od dvanácti do tří, budeme se loučit.

        Takové myšlenky všelijaké podivné. Nevíme, co si s nimi počít. Budeme žít spolu? Budeme? Nebudeme? Támhle na rohu berou kurz čtyřicet ku jedný, honem tam utíkáme. A vzduch voní jako při čerstvém jaře. Tak jej honem nasáváme, co když je to naposledy? A co když na té naší káře smysl cesty poztrácíme? A co když je ta:

 

Cesta dlouhá,

v dlani šmouha,

kdo ji mine,

ten nám zhyne,

kdo ji zlatí,

ten ji ztratí,

kdo ji nezná

- ten jí pochlebuje         

Cesta dlouhá,

už zas', ouha,

chodník pěkný,

něco řekni,

chodník v kráse,

podobá se,

touze v dešti

- jako na divadle         

Cesta dlouhá,

samá touha,

samé pravdy,

všechny navždy,

cest, jak hrachu,

výsměch strachu,

nejsme přeci

- žádní otrokáři         

 

         ?

 

        „Já ti Vláďo nevím,“ praví bezradně.

        „A já také ne,“ beru ji kolem ramen a ona důvěrně se přivine, a ona důvěrně se přivine, a ona důvěrně se přivine ...

 

 

  <<  Dvanáctá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Na tábor, den odjezdu. Stojím před klubovnou Na pískách, pře(d)plněný Anjou, s dmoucí hrudí mlčky pomáhám všude tam, kde je to potřeba. Avšak že mám silné paže. Nakládáme nakláďák. (Jestli pak budou večer vidět hvězdy?)

        Drncavá V3S se plní v dopoledním pocitu, že brzy se na známé louce ocitnu, mezi rybníky Strží, Širokým a Korytným, tam svoje záležitosti vyložím a půjdu stavět stan. Potom stožár, potom bránu a tak vysoko už nedosáhnu.

        Stany mají dřevěné podsady na širokých podlážkách, ty velitelské mají dokonce podlážky asi půl metru nad zemí na dřevěných kůlech. V jednom z nich bydlím já s Honzou Honzislavem, v dalším bydlí Štěpán Kout zase s někým a v některém z ostatních bydlí Petr Sámoš, ten ovšem sám, aby měl dost místa na tvorbu táborového časopisu. A to ještě nemluvím o tom, kde bydlí Jája. (Vždyť ani neznám její jméno.)

        Stany jsou rozestavěny do elipsy, která je naježato položena mezi smrkový les, březový háj a neveliký rybník. V jednom ohnisku elipsy stojí vysoký stožár, zatímco ve druhém ohnisku nestojí vůbec nic. Velitelské stany jsou rozmístěny v té části elipsy, která je nejblíže u březového háje, ve kterém se nachází táborová kuchyně, kdysi postavená, námi ze dřeva, jak jinak, než tak.

 

        Šupiny dřeva odlétávají od úderů sekyrek a piliny se práší od zubatých pil. „A tady někde byl,“ říká Petr Sámoš zbarvený od smůly do červené kontury, když hledá v jídelně plechový hrníček, ze kterého loňského roku celý tábor pil.

        To jsou takové radostné začátky shledávání starých známých míst se spoustou nových očekávání a obnovy osvědčených tradic, že děcka vůbec nepotřebujeme a vystačíme si sami.

        „Tábor se pomalu zaplňuje,“ říkáme si s Honzou každý večer, když uléháme do spacáků. Baterky ještě svítí a venku je slyšet jen tiché kroky nočních hlídek. Protože je zatažená obloha, tak je opravdu temná noc. „A my nemůžeme vyzkoušet náš dalekohled,“ praví Honza lítostivě a já mu ani neodpovídám, neboť na Anju vzpomínám, maje její foto ve výšce očí umístěnou na dřevěné poličce.

        „Doufám, že zítra konečně vyzkoušíme rybník,“ říká mi Honza ještě před tím, než jakoby do vody vhozen, usne. „Však také doufám,“ do ticha pravím, ale nikdo mne již neslyší, jen sýček: „Hůůů!“ vyplaší noční hlídku, která na své pravidelné obchůzce právě dorazila k lesu.

 

        „Vstávej, vstávej, lenochu ospalý,“ zaduní mi do ušních bubínků polnice břeskná, která vyhání mne do studené rosy, ve které nejlépe utíká se bosky. A také je dnes ranní rozcvička a povedu ji já. Děti se rychle seřadí a odklušou za mnou posílit si svaly. Mezitím služba v kuchyni připravuje snídani pod vedením Jájy.

        Noční hlídka ukončuje svojí činnost a nastupuje hlídka denní. Honza Honzislav nejde se mnou na rozcvičku, jako ostatně nikdo z vedoucích, co ji právě nevedou, proč by to ostatně dělali, (když už jim těla ztělali?) Místo toho jde zrychtovat polní telefon ze stanu strážní služby do stanu k Dědkovi. Pokud to dosud nezaznělo, tak Dědek je metr padesát vysoký táborový vedoucí, malý velký muž stojící nám za zády. Než jsme se z rozcvičky vrátili, tak se to Honzovi podařilo. To asi proto, že rozumí elektrice.

        Hlad jsem měli pořádný a těšili jsme se na první ranní snídani plnou křupavého voňavého chleba. „Necháme jít nejprve ostatní,“ říká Sámoš, který k nám právě přichází od Dědkova stanu a nerad se mačká. A tak se s odstupem za dětmi plížíme k táborové kuchyni, u které stojí přístřešek, coby jídelna, vytahujeme ešusy a přistupujeme po jednom k okénku. Já první.

        „Ahoj,“ ozve se měkce z šera kuchyně. Dobře se podívám a vidím nějakou dívku, tak o tři roky starší než já, jak se točí kolem sporáků. Dosud jsem si jí ani pořádně nepovšiml, ale matně si vzpomínám, že kdysi o ní padla v klubovně zmínka.

        „Ahoj,“ odpovídám, „já jsem Vla...,“ a jdu rychle dál.

        „Tak ahoj,“ odpovídá, když odcházím od okénka a říká to tak potichu, že ji nikdo neslyší.

        Vedle mne usedá Sámoš. „Ty neznáš Jáju?“ diví se.

        „Já také ne!“ říká Honza Honzislav a hlučně se pod hrubou desku stolu zasouvá.

        Nenápadně juknu směrem k okénku, ale nikoho tam nevidím.

 

        Po snídani, sotva se odbude ranní nástup a vztyčení vlajky, (prý odbude – taková slavnost!) přichází na řadu dopolední program. Lítáme po lesích jako ztřeštění a dýcháme zdraví letní vzduch, kromě těch, co si odskočí do křoví zakouřit. Ti nedýchají zdraví letní vzduch, ti šlukují cigarety. Vždycky jim pěkně zostra vynadám. A večer Dědek jakbysmet.

        Hrajeme na hledání pyramid, děti z nich vytahují malé barevné lístečky: modré, žluté, červené, nebo zelené, podle toho, ke které patří skupině, nejprve je ovšem musejí najít, což není nikterak jednoduchá záležitost, neboť je schovával známý stratég Honza Honzislav. Nalezené lístečky běží děti zaregistrovat zpět do tábora k Petrovi Sámošovi a hurá pro další. Kdo jich nalezne nejvíce vyhrává. Smyslem hry je děti co nejvíce unavit a mít od nich večer na chvíli pokoj. Unavit je tak, aby padly. Unavit je tak, aby únavou nebyly schopny říci ani: „Už nemůžu!“

        Celkem se to daří. Však jsme na to profesionálové. Každý večer se o tom radíme v Hangáru – speciálním stanu, kterému předsedá sám Dědek, major Caulli. Hangár pojme klidně dvacet i více osob, takže je možno jej využít i za deštivého počasí pro nejrůznější hry, ale nyní zde sedí mimo Dědka jen devět odhodlaných lidí. Po Dědkově levici Boris, táborový ekonom, jinak také Dědkův syn, po Dědkově pravici pan Polívka, co tam dělal netuším, ale později jsem se dozvěděl, že to byl špion, akorát nevím jestli náš, nebo proti nám. O sobě, Sámošovi a Honzovi jsem již mluvil, takže zbývá Štěpán Kout a Petr Chovanec, neboli Petrák, samí dětští vedoucí, a k tomu Jarmila, neboli Jája a Luboš Knop, coby obsluha táborové kuchyně. Báječná (s)parta, jako jedna karta, kulový spodek, jakýsi zárodek, kolonie domorodců, budoucích Chodců.

        A kolik bylo přesně dětí nevíme, nikdy jsme je nespočítali.

        „Uf,“ zahájil Dědek poradu.

        „Uf, uf,“ odpovědělo mu shromáždění našich hlav. Celta Hangáru byla napnuta k prasknutí zvědavostí, co se bude dít dál.

        Bude se dít představování celotáborové hry, kterou jsme s Honzou a Petrem vymysleli. „Představujeme vám celotáborovou hru Tropical 80,“ ujímá se slova Petr Sámoš. Ostatní se všelijak ošklíbají, ale Dědkovi se to líbí a to je rozhodující. Co na to Jája, to nevím. Sedí sice naproti mne, ale v chabém světle svíčky jí sotva rozeznávám.

        Petr Sámoš vytahuje velikou plachtu bílého balícího papíru, na kterém je namalovaná mapa smyšleného ostrova, který bude v průběhu celé hry objevován a vysvětluje pravidla. V mihotavém světle svíček se nad ní skláníme.

        „Ovšem to rozvodí těch dvou řek se ti vážně povedlo,“ neodpustí si Štěpán. Uštěpačnou poznámku a ukazuje prstem na modrou čáru řeky, která se záhy po svém prameni rozděluje na dva mohutné toky.

        I nám se to líbí. „Ten roztok je totiž geniální,“ říká Honza Honzislav.

        „Samozřejmě, že je geniální, já jsem totiž také geniální,“ říká Petr Sámoš. Ale všeobecně je plán přijat, což jsme si po zásluze oddechli, že nás všichni poslechli, jedva že nás zaslechli. Nyní již nic nezabrání rozjetí veliké táborové hry.

        V hangáru se zatím dělá horko, částečně od svíček, částečně od našich dechů a vůbec nepospícháme do pelechů. Jája rozlévá čaj z plechové konvičky do připravených nádobek.

        „Dáš si také?“ se na mne obrací.

        „Děkuji, no, jistě“ a neodvážím se na ní ani přímo pohlédnout, natožpak oči zabodnout do tenkého pruhovaného trička, které má přetažené přes dmoucí hruď značně nedbale.

        Raději se proto otáčím směrem k Dědkovi s dotazem: „Kdy uděláme zahajovací táborák?“

        „Slyšte, buďte tiše!“ volá Dědek, aby nás přehlušil, „Láďa správně připomíná, že musíme začít chystat první táborový oheň. Stavbu ohně si vezme na starost druhá družina,“ tu řídí Honza Honzislav, “a zítra na raním nástupu dostane celý tábor za úkol zahájit nácvik večerního programu. Slyšíš Štěpáne, tebe se to také týká.“

        „To víš, že Dědku slyším, však my už něco vymyslíme, neboj se.“

        „Dědku, já se ale ve středu ráno vracím na dva dny do Prahy na tu autoškolu,“ namítá Honza, „tak nevím, jak to ohniště zvládnu.“

        „Honzislav, táborák bude ve středu večer, tak to se všechno krásně stihne.“

        Dědek zavelí a my konáme.

        „Tak co, už je konec porady?“ ptá se Štěpán.

        „Proč se ptáš?“ odpovídá Dědek.

        „No, že bychom třeba začali dělat taky něco užitečnýho, třeba hrát karty.“

        „Štěpáne, ty jsi sem snad přijel hrát karty, nebo co?“

        „No snad si nemyslíš, že jsem tady kvůli těm tvejm dětičkám,“ praví Štěpán cynicky, „tak na to zapomeň.“

        „Ale no tak, prosím tě,“ a Dědek ho okřikne s nenapodobitelným důrazem.

        Náš muž v pozadí.

 

        Dívám se skrze díru v celtě a zdá se mi to či zase sním? Opravdu jsou mraky místy p(r)otrhané? Kývnu na Honzu a vycházíme před Hangár. Tu a tam je obloha bezmračná a několik slabých hvězdiček-tečiček lze pouhým okem zahlédnout v nenadálých okéncích.

        Spočítáme je! Honem! „Jedna, dva, tři,“ (která z nich, kam patří?) „čtyři, pět, šest,“ (kam pořád ten spěch?) a sotva řeknu: „Sedm!“ vichr zaduje, zbytek hvězd mi zakryje a já děkuji bohům, že poprvé jsem je spočítal, od té doby, co jsem tady, a před spaním o tom napíšu Anje, stejně se na to chystám, jí napsat, od té doby co jsem tady. Ještě dnes v noci.

        Z myšlenek mne vytrhuje Jája, která také vyšla nenápadně ven. „A na co to hledíš?“ oslovuje mne.

        „Na nebe (ne na tebe),“ usilovně opakuji si. Rozhodně musím napsat dneska večer Anje.

        „Je zataženo, to toho moc neuvidíš,“ říká s úsměvem.

        „To nevadí,“ pomyslím si, „však už mám pro dnešek spočítáno.“ A co si budu přát, až se sedmkrát sedmi hvězd dopočítám? To dosud nevím, musím podumat. „Co by sis přála, kdybys viděla padat hvězdu?“ obracím se znenadání na Jáju.

        Jája tajemně se zatváří a přitom tak zvláštně změní výraz, že připadá mi skoro hezká.

        „Jsem skoro hezká, viď?“

        „No to jsi!“

        Cože? Takové myšlenky ihned sobě zakazuji, neboť jsou nepřípustné, vždyť mám doma Anju a na tu se ve všem spolehnu, a dříve než večer zalehnu, začnu po ní skučet, a jenom takový malý krůček, dělí mne od podivného kabaretu, který se tu rozehrává, no panečku!

 

        Když zalézáme s Honzou v našem stanu do spacáků, začínám promýšlet text mého prvního dopisu a doufám, že mi na něj Anja brzy odpoví. (To víš, že, že jó.)

        Za svitu baterky spěšně zaplňuji linky bílého papíru a chvílemi píši úplné nesmysly (i když si je nemyslím) a chvílemi propadám beznaději (i když toužím po naději). A Anja je přeci Jediná, a tak ani nevnímám, že v tom dopise:

 

        Maluji obrázky, ze starých příběhů,

        maluji zátiší a maluji otázky,

        antickým vítězům,

 

        Maluji portréty a stávám se vítězem,

        a kladu si otázky a kladu je na rety,

        pak vážím je řetězem,

 

        Pak maluji krajiny, těch zeptám se na lásku,

        maluji propasti, bezedné, zdá se mi,

        vše v jednom obrázku:

 

        Úsměv i bolesti,

        východ i západy,

        výkřik i mlčení,

 

        (třicet minut, za kamarády.)

 

        Pero mi z rukou vypadlo a kdybych takto sestavený dopis doopravdy odeslal, no to by to dopadlo a s těmito myšlenkami konečně neklidně usínám. A sotvaže usínám, do nového dne se probouzím, asi bude úterý, a tak to zítra bude ten táborák a kvapem vstávám, abych nepromeškal nástup pod vlajkou.

        Sotva vykouknu ze stanu, Jája na mne zamává z protější strany tábora odebírajíc se do kuchyně, to těsné triko stále navlečené na sobě.

        „Ty se na ní koukáš?“ ptá se Honza udiveně.

        „Ne,“ odpovídám nervózně a odnáším včerejší dopis k odeslání do Prahy. (Poputuje zavěšený pod poštovními holuby.)

 

        A další den, jako i mnohé z příštích, prožíváme v lesích, co naše tábořiště obestírají. To už je takový zvyk, vyhýbat se loukám, do kterých slunce praží a hledat chládek pod stromy, ovšemže s výjimkami koupání. To obvykle zaplní spoustu času po obědě. Nyní nám zaplní spoustu času také příprava programu k táborovému ohni.

        Ukrýváme se s družinou kdesi za bukem a pilně nacvičujeme vystoupení, která večer u ohně ostatním předvedeme. A to bude zítra.

        Rozhodl jsem se, že naučím děti levitovat. Trik jeden osvědčený bude zaručeně míti úspěch, někteří jej sice viděli již loni a někteří i předloni a někteří i před-předloni, ale jako u každého lepšího triku, jeho podstata stejně zůstává obestřena tajemstvím, které vždycky vydráždí diváky k bouřlivým iteracím.

        Podstatu známe pouze já a Sámoš a vybrané děcko. Mohli bychom klidně levitovat já, nebo Petr, ale dítě je přeci jenom mnohem lehčí objekt, než my, a tak se do vzduchu silou vůle vznese snáz.

        Bohužel naše loňské médium letos na tábor nejelo, protože se těsně před prázdninami roznemohlo, tož musím vybrat rychle někoho jiného, kdo se svěřeného úkolu zhostí stejně dobře, jako jeho předchůdce. Všichni se jen třesou, aby vybráni byli právě oni, neb tak se jedině seznámí s vytouženým tajemstvím.

        Zkoumavě přehlížím jednotku nastoupenou před sebou.

        Ten ne, ten je moc velký, ten ne, ten je moc malý, ten ne, ten je moc tlustý, ten ne, ten je moc tenký, ten ne, ten je moc atd... Vylučovací metodou mi zbývá jediný kandidát. Mirek Tušín. Ano, to je on, to je ten pravý, ten ještě nikdy nikomu neřekl ani slovo za to, že byl na něj sprostý.

        „Mirku předstup,“ vyzval jsem ho.

        Mirek poslušně udělal dva (k)roky vpřed.

        „Ty to budeš, tebe jsem si vybral. Zítra, až slunce při západu obzoru dotkne se a dřevěná hranice k slavnosti schystaná svítivě zaplane, ty před zraky soudruhů a k jejich úžasu do noci vzneseš se, co o tom soudíš?“

        Mirek souhlasil a tak nastala léta dřiny.

        Však bude po zásluze odměněna.

        S jinou ani nemůže býti zaměněna.

 

 

 

  <<  Třináctá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Dlouho očekávaný sen se probouzí do mlhavého rána. Honza Honzislav vstává dříve, než je obvyklé. Potřebuje stihnout vlak na Plzeň. „Za hodinu odjíždím(i) s Kotouně.“ (Taková víska nedaleko s tramvajovou zastávkou.)

        „Tak ať ti to v té tvé autoškole dobře dopadne,“ přeji mu štěstí na cestu.

        „Díky, tak ať ti to v té tvé večerní slavnosti také dobře dopadne,“ přeje mi zase on na oplátku.

        Rychle si dobalí pár nejnutnějších věcí, ještě se staví v kuchyni pro snídani, Jája mu ji pečlivě zabalí, a už se rychlým krokem vzdaluje směrem k nejbližší civilizaci.

        Dívám se za ním, jak mizí v zatáčce cesty mezi mohutnými balvany.

        Ale není času na zbyt, na nějaké neplodné lelkování, které užitek žádný nepřináší, když úkolů vůkol pro statečné muže toliko, tím lépe, když všechen je samoten zmůže.

        Táborová hranice ve vzorném pozoru nenechává nikoho na pochybách, co se bude večer dít. Proto tolik nezbytného vzrušení a proto tolik hlasitého křiku, ten jásot tvoří každoroční kulisu svátku z nejsvětějších, vždyť je to slavnostní zahájení podniku pro toho, kdo celkem ještě může a Dědek na verandě si spokojeně mne ruce.

        Nácvik levitace nám šel docela dobře a tak si nemusím dělat mnoho starostí, jak to večer dopadne, naopak si plně vychutnávám prosluněný den. Na každém kroku vtipkování trochu. Dokonce i s Jájou prohodím pár žertovných vět.

        Ten den se však přihodila ještě další významná událost. Mlha se už dávno rozplynula, když vyšel první letošní Lesní zpravodaj. Těsně před polednem se objevil přišpendlený na nástěnce v táborové jídelně. Záhy se kolem něj vytvořil hlouček zvědavců-dravců.

        Novinky z táborového dění vlají ve větru a já se belhám vstříc táborovému osudu. „Dnes večer táborák,“ hlásají palcové titulky, „jediné vystoupení slavného dua levitantů,“ přehání Petr ve svém úvodníku, jako tradičně. Obdivné pohledy stíhají Mirka Tušína, ó jak mu všichni závidí, že se bude moci vznášeti, jen za pomoci lidské síly. Obdivné pohledy stíhají také mne, až cítím Jáju v zátylku, tam mrazí, jenom na chvilku, než si vezmu růžovou pastilku, jež uklidní mne, abych mohl soustředit se na Anju, jež právě v propoceném tílku si myslí na vanu, kde osprchuje se.

        Lesní zpravodaj máme všichni rádi, takový občasník malovaný na čtvrtkovém papíře, při jehož čtení čas neskutečně utíká, až zešeřilo se. Proč nám všem adrenalin v krvi stoupá, proč? A příprava fagulí pro zapálení ohně v plném proudu vrcholí. Dědek zkoumavým zrakem přihlíží horečnatým přípravám, zdali dostatečně gradují a Honza Honzislav jistě lituje, že nebude přítomen a noční hlídky žehrají, na svůj úděl strážců bezpečí, pro který zrovna dnešní večer vybrali se.

        Převlékám se do nočního úboru, tepláková souprava a důkladný svetr. Předpokládám značné chladno, však to znáte, oheň vám vypaluje divná znamení do tváří, ale z druhé strany to studí, tak studí, že nevíte, čím byste se zahřáli.

 

        „Pííísk,“ Dědek zapískal nástup. Družiny se řadí kolem stožáru, já v čele jedné z nich.

        „Tak vážení, doufám že jste se důkladně připravili?“

        Nad táborovou loukou to vzrušením zašumí, což vyplaší hlouček netopýrů, kteří nad našimi hlavami divoce zakrouží, než zmizí v hustém olšoví.

        Zarosenou travou se ve skupinkách trousíme do táborového kruhu, kde každý jeden z nás znovu obdivuje připravenou stavbu, (ó, jak jsme chlapci šikovní!). Usedáme na vlastnoručně zhotovené lavičky a sedátka, co zabrala nám spoustu času, řeklo by se až, až. Ovšemže každá družina má pečlivě uschované rekvizity pro svá vystoupení.

        Zpočátku silný ruch pomalu utichá, tak jak se jednotlivá místa u ohně pozvolna zaplňují. Poslední opozdilci se zvolna z louky loudají a když přiblíží se více, rozeznávám mezi nimi také Jáju.

        Míří rovnou ke mne, v ruce teplou deku. „Nebude ti vadit, když si přisednu?“

        No, není jak odmítnout a tak odpovídám: „Nebude.“

        Jája tedy usedá. Deku si do klína odkládá. Celá zahalená do pleteného svetru. Jen dlouhé černé vlasy vykukují ji.

        Co by tomu asi řekl Honza Honzislav, který je již doma, a možná, že i Anju potkává a bude si s ní vyprávět. V duchu počítám, kolik dní již uplynulo od chvíle, co jsem jí poslal první dopis a za jak dlouhou mohu očekávat její odpověď. Trochu znepokojen jsem, jak nezřetelný stín kolem mihne se.

        Konečně přichází Dědek a zvolá: „Je hlídka na svém místě?“

        „Je!“

        „Takže začínáme!“

 

        Ze stínů se pomalu vynořují přihrbené postavy zahalené do plášťů, které splývají až na zem se svým okolím a přeci, zdá se, že cosi v rukou svírají, jakési žhnoucí pochodně, jež září čím dál více, až postupně ozáří malý prostor kolem každého z nosičů. A teď je také poznáváme, jak se tváří slavnostně.

        Přibližují se ze severu, z jihu, z východu i západu, tak jak to má být a zvolna odříkávají magické formule, po kterých neprodleně pohyblivé ohně do hranice zasouvají. S prvním zapraskáním se nám poty na čelech zaperlí a rudá barva tepla, jež se pomalu v žár proměňuje, směrem k temné obloze vyráží, obklopena sprškou jisker, coby nočních družiček.

        „Zapaluji oheň východu, atd..., zapaluji oheň západu, atd...“ Magické formulky mi ještě táhnou hlavou, když se temné postavy vytrácejí do hlubin temnoty a nastupuje ohnivý muž. Oheň je totiž potřeba udržovat tak, aby svítil na svět zvesela, když zrovna svítit zvesela má, a aby skomíral docela, když zrovna skomírat má. Jak je komu potřeba.

        Zrovna jsme potřebovali světlo, neboť jsme zpívali opravdu veselou písničku. Až budeme levitovat, nebo zpívat smutnou písničku, budeme potřebovat spíše tmu. Ale zatím program probíhá halasně a plynule a já se nerušeně bavím, neboť naše číslo naplánováno jest, až na samý závěr programu.

        Písnička střídá písničku a scénka střídá scénku, a nejen ti co je neznají, se jim s chutí zasmějí. Vždyť dobré věci překvapí pokaždé.

        Jája zůstává po celou dobu mlčenlivá, což mi celkem vyhovuje a jenom jedinkrát se k ní zlehka nakláním a zašeptám jí do ucha: „Budu na řadě.“ Potom se zvedám a tiše se vytrácím, a to co nejdále od ohně, ale ještě před tím kývnu na Mirka, aby i on nenápadně vzdálil se. Uvede nás Petr-Sámoš, jakož i celé naše představení.

        Nastává velký okamžik našeho čísla. Příhodně zamaskováni přistupujeme blíže k ohni, kde je připravena jednoduchá lavice a stará celta. Za zvuků malého bubínku, do kterého Petr rytmicky tluče, začíná dlouho očekávané představení.

        Mirek, tedy médium, uléhá na lavici. Překrývám ho celtou a přitom drmolím nesrozumitelné říkanky, hezky do rytmu. Potom provedu několik prapodivných pohybů nad ležícím médiem, až ono usne hlubokým spánkem. Zvuk bubnu postupně utichá a kolem ohně rozprostírá se tíživé ticho. Šum praskajícího ohně nevyruší ani hlásek, každý tají co nejvíce, ze svých masek.

        Zakláním hlavu k černé obloze a pozvedám ruce k tajuplnému gestu. Médium se zachvěje. Publikum se také zachvěje. A médium počíná se vznášeti. Hezky milimetr po milimetr, nejprve sotva znatelně a potom již viditelněji stoupá do výše. Publikum v transu zakřičí: „Óóóh!“ a někteří jiní zakřičí: „Jééé!“ Nevšímám si jich a udržuji médium stále ve stejné výšce takových dobrých třiceti centimetrů nad deskou lavice. Bubínek se opět rozezní a oheň sotva skomírá, takže se scéna ve (t)mě rozplývá.

        Ohnivý muž se konečně vzpamatuje a hází mohutnou náruč klestí na hranici do kruhu. Jasné plameny rázem vyskočí a olíznou se mlsně ve vzduchu, ale to jsme již bystře zmizeli. Publikum zmateně vyskakuje a rozhlíží se po scéně, ale po ní nezůstala ani stopa, pouze stará otlučená lavice. Načež se vzedmula vlna vzrušeného hovoru a obzvláště těm, co černé divadlo viděli úplně poprvé, brady pěkně zhluboka poklesli. A ostatní je při tom klidně nechali.

        Pokradmu se vracím k ohni obloukem, aby mne nikdo neviděl, a všimnu si, že se Jája mezitím pečlivě zabalila do deky a když vedle ní na své místo usedám, oči se jí ve tmě blýskají.

        „To bylo moc dobré, tohle to“ praví a raději se od ní trochu odtáhnu a ona raději přese mne deku trochu přehodí, což se teď do děje vůbec nehodí, vždyť přeci mám rád Anju!

 

        Noční hodina značně pokročila a táborový oheň se chýlí ke konci. Většina dřeva byla spotřebována a hlasy nám do tmy ochraptěly, jak velí nástroje smíšeného orchestru. Dědek nám dává pokyn a my se stavíme do kruhu. Bude se zpívat.

        „Zapaden, slunka svit, ...“

        „Tak se mně Láďo také chyť,“ vždyť kruh kolem ohně se drží také za ruce.

            A pak jenom rozchod do hajan, aby se spáči ospalý na zítřek dobře vyspali. Abych se i já dobře vyspal a aby se i Jája dobře vyspala, každý ve svém spacáku a sám, „Někoho tam postrádám,“ – „Cože?“ – „To nic, to jen tak povídám.“ Jája vyčkává. Je čas se rozejít, protože ostatní táborníci dávno zalezli a tak tu stojíme u stožáru sami, jenom dva. „Jsi ospalý?“ táže se.

        A co byste čekali, že na to odpovím? „Jsem ospalý a tak si popřejeme dobrou noc, viď?“

        „Když myslíš, tak dobrou noc.“

        „Dobrou noc.“

        Jája mne (pr)opouští a vydává se na svou stranu tábořiště a já dozírám na své kroky, aby směřovali k mému. Načež ještě než zašněruji stanovou celtu mrknu vzhůru a jsem potěšen. Obloha je plná hvězd. Rychle je spočítám. Sedm sluncí jakoby nic. A třetí noc po sobě. Jsem se sebou spokojen a pomalu si plánuji, co si budu přát.

        Uléhám. Podkládám si hlavu rukama a vzpomínám na nejkrásnější Anju. „Moje milá Anjo, jestlipak mi napíšeš?“ zašeptám si znaveně a s tímto také usínám, s touto myslí takto upřenou.

 

        Anja také ztěžka usíná. S myslí upřenou do prázdna. Je sama doma a na nočním stolku vedle sebe má dopis položený ode mne. Ještě jej ani neotevřela, natož aby mi na něj odpověděla. (Ještě ani neví, jestli jej někdy otevře.)

 

        Ve čtvrtek ráno nás překvapí horko a dusno, které se vyznačuje ospalou malátností. Nemůžeme se dočkat poledního koupání. Jen aby nepřišla bouřka.

        Koupat se chodíme do rybníka Strže. Má strmé travnaté břehy a uprostřed lze nalézt mělčinu, na kterou je možné se klidně postavit bez obav, že se zmizí pod hladinou. Od tábořiště to trvá deset minut pomalou chůzí skrze nerozsáhlou smrčinu.

        Oběd jsme odbyli prve než je obvyklé, abychom mohli vyrazit k vodě co nejdříve. Dokonce i služba v kuchyni dostala volno a tak se celý tábor míří k vodě vykoupat. (Kromě notorických odpůrců vody, jako je například Štěpán.)

        Každý se usadí, kde nalezne volné místo. Například mezi rákosím, vedle doutníků, čnících z vody v pozoru.

        Musíme bedlivě hlídat děti, aby se nám neutopily v bahn(sv)ě(ta), ale přesto se i my, vedoucí, slastně vykoupeme. V chladivé vodě. Jediné úlevě, co se široko daleko naskýtá. Léto jak má být. Udělám několik temp, voda se přede mnou rozevírá a vlnky uhánějí do dálky. Zastaví se až u skalky. Uprostřed rybníka na známém místě se postavím a dívám se zpátky ke břehu. Právě přišla Jája a neomylně se usadila u mého ručníku. Na sobě má jednodílné plavky a zdá se, že do vody se nechystá, neboť si je shrnuje až na boky a uléhá na břicho, asi opalovat se.

        No to mi ještě scházelo. Jak dlouho v té vodě vydržím? Zaplavu si, vykoupu se a bude mi zima. A ta mne vytlačí zpátky na břeh do sucha. A na břehu čeká Jája, třeba zrovna spí?

        Ale z tohoto omylu mne Jája rázem vyvádí, sotva co nejtišeji na zem dosednu. „Namažeš mi záda?“ praví a ani hlavu nezvedne. Můj Bůh mne pozoruje a z mých vlasů crčí voda, až k jejím stehnům zateče. „Au, toto studí,“ Jája vyjekne, „voda je dna studená.“

        „Je bezvadná,“ snažím se její přání zamluvit. „Právě jsem jí vyzkoušel.“

        Jája se upraví a sedne si. „Ty bys mně nechal klidně na sluníčku připálit,“ praví téměř vyčítavě. „Tak si tady seď a já se jdu do vody ochladit.“ Načež vyskočí a zmizí ve vlnách.

        Je mi trapné změnit pozici, a tak čekám, až se navrátí. Vrátila se po chvíli. „Půjčíš mi ručník?“ A nečekaje na odpověď, můj jeden zvedá a utírá se všude tam, kde je potřeba.

        Koukám na ní užasle. „Já si ho zatím ponechám, ano?“ vyjednává se smíchem. Také se nutím do smíchu: „No jo.“

        Přistupuje k nám Petr Sámoš.

        „Viděli jste, jak se to nad Oselcemi červená? Jestli to tak bude trvat dál, budeme nakonec utíkat.“

        Sámoš má pravdu. Směrem k Oselcům se hromadí hrozivé černé mraky. To se dalo čekat. (Schválně, jestli večer spočítám ty hvězdy.)

        „To jsem zvědavá, jestli večer spočítáš ty hvězdy,“ říká Jája na hlas.

        „Doufám, že mi nečteš myšlenky,“ říkám.

        „Ne, nečtu,“ říká trochu uraženě.

        „Pojďme se vrátit do tábora,“ navrhuje Sámoš.

        „Já nevím, jak vy, ale já jdu,“ říká Jája a přitom zvedaje se ze země balí můj ručník pod vlhké paží, a rozhodně odchází. A my spočítáme děcka a bude-li jich dost, také odejdeme.

        Zadul vítr a značně se ochladilo.

 

        „To je dost, že jdete!“ volá na nás Dědek z dálky, „některé stany nejsou dobře zajištěné. To se musí udělat pořádně. Běžte honem pomoci Štěpánovi.“

        „Neříkej Dědku, že Štěpán něco dělá!“ volá Petr nevěřícně.

        „Hele, zatímco ty jsi se celý den koupal, já jsem tady makal ze sekyrkou, tak přestaň řečnit a koukej se taky zapojit,“ volá Štěpán na Petra.

        Končí psina, vítr je čím dál tím silnější. Vzpomněl jsem si na jarní příhodu v neděli za Aritmou, kde jsme se s Anjou tak neblaze minuli a ona se potom tak nešťastně zranila. „Kde jsi Anjo, a co děláš, na své cestě Vesmírem?“

        „Potácím se Mléčnou dráhou obklopená kašmírem!“

        Kdo nekřičí, ať tam běží, ať ho není dost slyšet. Odněkud vylezla i Jája. Obcházíme jednotlivé stany a kontrolujeme upevnění celt na podsadách. Dědek nám k tomu zapůjčil erární gumové pláště.

        „Plesky, plesk,“ ohlásila se na kapuci první kapka z pršení. Záhy je doprovázena celou armádou svých družek. Bez gumových plášťů bychom byli ztraceni.

        Stany jsou sice zajištěny, zato na zemi se voda povážlivě hromadí.

        Sámoš ke mne přistupuje a říká: „Dojdu pro krumpáče, bude to chtít vykopat nějaké strouhy.“

        „To jsme měli udělat již dávno,“ pravím rozmrzele.

        „No tak Láďo, dejte se do toho,“ volá na nás Dědek. Z bezpečí svého přístřešku.

        Dáváme se do toho. Práce je to sice těžká, ale zato užitečná. Pot z nás jenom řine. Strouhy kolem přibývají, bahnité potůčky naplňující korýtka poslušně odtékají ven do louky. Ani jsme si nevšimli, jak se zešeřilo. A nejenom tím, že mraky zakryly slunce, (naší hvězdu). To čas mezitím pokročil. Déšť se již neřine v takových proudech a prudké bubnování studeného lijáku se změnilo v pravidelné cupitání teplého deště, které slibuje mokro až dlouho do noci. Děti vybíhají ze stanů pro jednoduchou večeři, a v podstatě asi nebude ani večerní nástup.

        Tábor půjde beztak brzy spát, neboť jsou všichni znaveni z včerejšího programu (táborového ohně) a zatímco se ostatní vytratili směrem ke svým stanům, pomáhám já Jáje zabezpečit dveře a okna kuchyně. Dobrá příležitost pro navázání kontaktu. Pokud by se o něj stálo. (Jak by mohlo, po tom, co jsem v jaře prožil, rád bych k tomu píseň složil, mám po ruce kytaru, roztočím to po staru.) „A tak co, jdeme do stanů?“

        Nevím, co tím přesně myslí a tak pravím: „Asi ano, ať zaženem únavu.“ (To si piš, že zaženeme.) „A můžu se pak u tebe na chvíli zastavit?“ ptá se rovnou.

        Nevím, jak mám zareagovat. Odmítnout, či souhlasit? No co, to že si budeme chvilku povídat u mne ve stanu přeci neznamená nic zlého. Jsme tady snad mezi kamarády, ať kluk nebo holka, máme se bratrsky rády.

        „Klidně se zastav...“

        „To jo, (to se klidně zastavím a dojdu se na to převléknout a ne abys mi mezitím usnul.)“

        Což nehrozí a vklouzávám do svého příbytku a uklízím. Příští noc se totiž vrátí Honza a tak je nejvyšší čas stáhnout se na svou polovinu.

 

        „A jsem tady,“ rozesmátá Jája se objeví v otvoru nedopnuté celty. Na sobě dlouhou flanelovou košili, která ji splývá, až na ob(l)é boky.

        „No pojď dál.“

        „Ty spíš tady nalevo?“ Jája se rozhlíží, kde by se posadila. Moc místa v takovém stanu není, i když je připevněn na podsadě.

        „Klidně si sedni na Honzovu postel.“

        Jája usedá naproti mne. „Tady máte ale binec.“

        „To se ti jen zdá.“

        Jája se ušklíbne a pohodí úmyslně hlavou, aby jí vlasy vytvořily na ramennou závoj. Jednou rukou je prohrábne a sleduje, jestli se dívám. Košili má povážlivě nedopnutou. „Povídej mi něco o sobě.“

        To asi, že rozpačitě mlčím.

        Do kouta se skrčím a dělám, že tu nejsem, „tak pojď ven.“ Jája zrovna leží, nevím, oč tu běží, dívka nemytá, příležitost naskýtá. „Ale já přece nesmím udělat nic nepatřičného, tak proč mne není slyšet?“ Přestalo pršet.

        Skláním se nad ní a její dech mi ohřívá nastavenou tvář. V očích má zář. Tiše se zalykám: „Jájo, já mám v Praze děvče.“

        „Však já tě nesním, neboj se,“ Jája mi odpoví a jednou rukou pohladí mne po ruce. Druhou rukou rozpíná si knoflíčky na odhalených prsou. Má je veliká.

        Prudce dýchám a vím, že nemohu. V hlavě mi víří: „Anjo, miluji tě.“ Jája bere moji dlaň a pokládá si ji na svou levou polohu. Tolik horkou na dotek. Vyrážím hek a Jája se hebce usměje: „Jak se jmenuje?“

        „Anja.“

        „A máš ji rád?“

        A nemuč mě. „Anjo, miluji tě.“

        „Tak alespoň pusu,“ Jája se přizvedne a přitiskne svá ústa na moje a já cítím, jak do mne vniká její dech. A na prsou mne zašimrají dva růžové konečky a někde v dálce zacinkají pohádkové zvonečky.

        Celého mne přeplnila. Tak, jak celá byla.

 

 

 

  <<  Čtrnáctá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Honza se vrátil ihned následujícího rána, čerstvý řidičák v kapse.

 

        Ó jak jsem litoval těch dobrodružství s Jájou. Napsal jsem Anje asi padesát sáhodlouhých dopisů, za každý den v Oselcích alespoň jeden, leč odpověď mi nepřichází žádná. A tak tu ležím na kavalci a dumám nad příčinou souvislostí, vždyť při posledním povídání mluvila se mnou ještě toliko hezky, až mi jihnou oči, snad čtyřicetkrát zamrkám. Naděje mne však neopouštějí ani tentokráte a tak večer, co večer, při posledním nástupu, dychtivě hltám každičké jméno, které vyvoláno jest, při obvyklém rozdílení obdržené pošty.

        Několikrát jsem sice dostal také nějaké veselé pohledy a pokaždé jsem pro ně vystartoval, jako střelený do lící, ale ani jeden z nich nebyl od Anji. Vesměs je napsali kamarádi, jako je Miloš, Jiří Zaplatílek a tak.

        Bylo by to podivné, kdyby mi to neubralo v každodenní náladě, kterou se tu snažím pěstovati. Pro útěchu listuji osahanou knihou, kterou jsem od Anji před odjezdem obdržel: Karel Čapek – Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Prý se jí to moc líbilo a prý je to moc dobré pro upevnění myšlenkové struktury. Dávám jí to za pravdu, vždyť celou jsem jí přečetl a při představě, že po stejných řádcích klouzaly i její oči, tisknu si je ke rtům. Ach jo, obvykle mi připadají ty tři, čtyři týdny s Dědkem v přírodě strávené nesmírně krátké, ale tentokráte si skoro přeji, abych byl zase doma, abych zjistil, co a jak se děje.

        Převaluji se z boku na bok a zrak mi při tom padá na barevný obrázek, který vozím všude s sebou. Je na něm vyobrazená Anja, tak mladá, tak úžasně mladá. A obdržel jsem ho od ní, tenkrát na Letenské pláni, cestou z Petřínské hvězdárny, když jsme se poprvé setkali a přízeň si do vlasů vetkali. Necelé čtyři měsíce...

 

        Ještě stále se oddávám příjemnému snění, ale podvědomě již tuším, že polední klid se chýlí ke konci. Honza dosud spí a Jája na mne mává z protějšího stanu, ale raději dělám, že ji nevidím. Zato u Sámoše panuje čilý ruch. Brzy se o něm dozvíme více. (Bude se přepadávat sousedovic tábor.)

        „Jupííí,“ to je něco pro naše hochy. Pouštíme se do horečnatých příprav. Pulírujeme kanady. Mužstvo černé, důstojníci hnědé. Při takové náročné akci musí všechno do puntíku klapnout, má-li býti dotažena až ke slavnému vítězství. Cílem je zmocniti se veškeré dostupné obuvi, která bude v jejich tábořišti k nalezení a v jednom uzlu ji vytáhnouti až na samý vrcholek stožáru. No a co z toho? A k čemu je to dobré? A nají se tím někdo? A bude někde líp? A kdo nám tohle píp? Vždyť se ani nezasmějeme, na to venku příliš leje, a v cizích dálkách vítr věje, kde pes chcíp.

        No přeci se nalezne alespoň pár (několik jednotek) dobrovolníků, kteří nelení, vypnou ve stanu topení, a na korbu přepadového náklaďáků naskáčí. Velíme jim já a Petr Sámoš. Však nás Dědek dobře vyzbrojil.

        A hned neplýtváme časem na plané úvahy, neboť naše mysl je plně zaměstnána obtížemi následujícího úkolu. Tolik nadějí do nás naši druzi vkládají, že je nesmíme v žádném případě zklamati.

        „A vraťte se všici!“ říká nám Dědek, když se uvelebujeme pod plachtou táborové v3esky. Odřené laťky sedadel nás tlačí do žeber.

        Je pozdě na večer. „Dědku, kdybychom se do tří dnů nevrátili, tak nám vyraž se zbytkem mužstva na pomoc.“ Tady již končí každá legrace, tady nastupuje dřina, a dříve, než přijde zima, sklidíme zasloužené ovace. Ještě nám Jája šátkem zamává a tím končí paráda, a motor dunivě nastartuje se.

        Ach Anjo, vydávám se na nejistou pouť (ty již na ní jsi), snad zvládnu všechny nástrahy, které na ní čekají (vždycky čekaly) a pro tebe se jednoho dne navrátím, ale to mne myšlenky příliš unášejí, tuze daleko, tam ještě nejsme, vždyť jsme sotva vyjeli na nerovnou silničku spojující Oselce s Řesanicemi, ta dlouhá pouť (cesta) potrvá celou noc, tolik, tolik kilometrů, v3eska je hladově hltá, jenom mi hlavou vrtá, máš mne ráda alespoň moc?

        Pod plachtou vozu je záhy zadýcháno, takže máme tepla dost. Strkáme se do sebe a promýšlíme operaci, která stojí před námi. Pepa Polívka za volantem trajleru bedlivě sleduje silnici před sebou. V našem zájmu je přemístit se na místo určení pokud možno nepozorovaně. Místem určení jsou Čekanice u Blatné. (Zámek, obora, mufloni, a tak.) Pan Polívka vybírá jenom samé postraní silnice a tak nám cesta trvá nejméně dvakráte tak dlouho, než kdybychom využili moderních západočeských autostrád.

        Přesto jsme na místě před půlnocí. Polívka opatrně svedl náklaďák ze silnice na lesní cestu a již se zhasnutými reflektory se prodírá řídkou houštinou tak daleko, abychom zůstali ze silnice nepozorováni.

        „Jsme na místě!“ houkne na nás celkem zbytečně, neboť jsme již dávno poznali podle nárazu haluzí do korby vozu, že se prodíráme do nějakého hvozdu.

        Celí rozlámaní seskakujeme na zem. Je studená a mírně navlhlá. „Pánové a nikdo žádnou baterku,“ praví pro jistotu hned zpočátku Sámoš. Čekanický tábor se totiž od nás nachází necelé dva kilometry daleko, půlhodinka chůze a deset minut běhu.

        Připravujeme se na noční spaní pod širým nebem. Spacáky a celty, každý se do nich zamotá, jak může. Při tom se snažíme vybrat co nejpohodlnější kousek půdy. Je úplně černá noc, beze hvězd a bez zraků. Hvězdy nespočítám, takže přání nebude?

 

        Ani Anja v Praze se nemůže hvězd dopočítat. Ve stejnou chvíli stojí u okna a lokty se opírá o venkovní parapet. Vdechuje svěží noční vzduch, a vítr fouká od jihu a kdyby nefoukal, nevlály by jí vlasy ve větru.

 

        Tiše povídám Petrovi: „To jsem zvědav, jak zítra v takové tmě nikoho neztratíme.“

        „To já také.“

        „Hlavně, aby bylo tepleji a země trochu vyschla, že bych se rád plazil blátem říci nemohu.

        „V lese na jehličí to ještě nebude nejhorší, ale co na cestě úvozem?“

        Dále nic neříkáme, jen mlčíme na dobrou noc.

        I šepot ostatních pomalu zaniká v lesním šramocení divokých králíků.

 

        Přesunout se za tmy, nepozorovaně, do blízkosti Čekanického tábora byla hračka, zato nyní nás čeká dlouhý den, ve kterém se budeme snažit splynout s okolní přírodou a přitom vyzvědět, co nejvíce, o pozicích našich dočasných jakoby nepřátel.

        „Kdo si zahraje na vyzvědače?“ ptá se Pepa Polívka druhý den zrána, sotva dokončíme snídani na studeno.

        „Asi bych to měl být já,“ říká Petr, „nikdo z vás nezná terén tak dobře jako já.“

        Pepa se na mne zadívá, co na to odpovím. Souhlasím. „Tak jdi, ale moc se neukazuj, ať nás není o jednoho méně. My se zatím zamaskujeme a budeme odpočívat.“

        Sámoš, jsa vyzbrojen pouze kápézetkou, se brzy ztratil v hustém boru. Budiž mu samo nebe-s-tebe milostivo. I nám budiž v této zemi samo nebe-s-tebe milostivo. Nudou se snad neukoušeme. Každého nabádám, ať je poslušný a zticha a čeká, ani nedutá.

        Po nedávné bouři horko polevilo a slabý vánek nám odhaluje tváře, které se snažíme zamaskovat za dlouhými stébly travin. Jenom ta naše věrná v3es nám připadá jaksi nedokonale s krajinou splynutá. I když jsme dělali, co jsme mohli, stejně se na nás zubí z (ne)uměle navršeného křoviska.

        Blíží se poledne, dostáváme hlad a Sámoš nikde. Nechávám mezi námi kolovat horký pecen chleba, ať si každý ulomí, kolik je mu potřeba, pro ukojení hladu. A žvýkaje netrpělivě kůrku mezi čelistmi Petra vyhlížím. „Ať už se vrátí, ať už se vrátí,“ přeji si. A už se vrací, a už se vrací. A vypadá spokojeně.

        „Pánové, zdá se, že okolnosti nám hrají přímo do rukou. Dnes mají celý den na programu táborovou olympiádu a tak budou večer určitě znavení, ztahaní a zmatení. Hard days jako koně.“

        „Výborně!“

        Vrací se nám nálada a opravdu se nemůžeme dočkat, jak jim to pěkně od plic nandáme.

        Scházíme se s Petrem a Polívkou na válečné poradě.

        „Pane Polívka, vy zůstanete tady na stráži a budete chránit náš základní tábor. Petr si vezme tři zdatné hochy a já si také vezmu tři zdatné hochy a asi kilometr půjdeme společně až tam, co rostou ty tři pokroucené borovice. Pod nimi se rozdělíme. Já půjdu s dětmi od lesa a ty Petře od rybníka.“

        Petr přikyvuje.

        „My se přiblížíme, co nejvíce to půjde, zezadu nad jejich kuchyni a vy se přiblížíte, co nejvíce to půjde, zespoda pod jejich bránu. Následně se pokusíme proplížit kolem stanů a sebrat na co dosáhneme. Sraz je u stožáru.“

        „V pořádku, a co noční hlídka?“

        „Hlídka dostane otráveného buřta. Ještě má někdo nějaké dotazy?“ A protože se nikdo neozývá, tak jsme to dobře promysleli, až se nám z toho krčí celá nadoboční část čela.

        „A pokud nás přeci jenom někdo spatří a vyvolá poplach, tak se stále ještě nic neděje, neboť nezapomeňme, že bude tma, jako v pytli, a v té se snáze uniká. Hlavní je vnést zmatky do jejich řad a ne do našich.“

 

        Doma nám všichni drží palce. Jája, Honza, Štěpán a nejvíce ze všech snad Dědek... Krásně naplánováno a ještě lépe musí býti provedeno. A jak jsme si řekli, tak také vykonáváme. Po důkladných přípravách se přibližujeme na dohled i na doslech od vytčeného cíle.

        Ležím v bohatém kapradí, po jednom boku dva chlapci, po druhém třetí a pozorně naslouchám, zda-li neuslyším smluvený signál: frkání lva. Znamenalo by to, že i Petr je se svou skupinkou na svém místě. Ale ať poslouchám, jak poslouchám, slyším jen cvrčky a skřehotání žab v nedalekém rybníce. Napětím to téměř duní.

        V tom protne oblohu ostré světlo baterky a ozve se ponejprv vzrušený šepot a nato jakési dupání a šoupání. Snažíme se uhodnout, co se asi děje. (Že se země chvěje.)

        Pak se objeví další a další kužely světel a najednou je všude kolem plno lomozu a dusotu a pak uslyšíme někoho zakřičet: „Poplach, poplach, jsme možná přepadeni, ale možná také ne, kdo to má přesně vědět, tak himbajs vstávejte přeci!“ To volá jejich „Dědek“.

        Smažíme se v oleji, jak choulíme se při zemi. Tušíme před námi šílený zmatek. Dokazují ho vzájemně se křižující světelné paprsky i pokyny vedoucích. A zdá se, že spáči hrubě vyrušeni ze svých vlastních snů, nejsou příliš dobře zorganizovaný lid.

        Podívám se na své tři společníky a dávám jasný pokyn: „Vpřed!“

        Plížíme se odvážně vstříc ruchu před námi a ani se nemusíme snažit o bezhlučný chod, stejně by naše zvuky nikdo nezaznamenal. A kromě toho, že jsme se párkrát málem srazili s temnými postavami, které pročesávali les a párkrát na nás šlápla hlídka, neustále kroužící kolem tábořiště, šťastně jsme se dostali, až za zadní stěnu jejich skladiště, či co to bylo, a před sebou jsme měli tábor, jako na pláni. Sen každého Komanče.

        Stany s pootvíranými dvířky přímo zvaly k návštěvám a nikde ani noha, neboť nohy nás hledaly v lese, nebo dole u rybníka, skutci jedni zmatení.

        „Jdem,“ dávám stručný pokyn a bez otálení se rozbíháme doprostřed táborového náměstí. Slyším, že moji druzi mne následují a že není času nazbyt, probíráme jeden stan za druhým a v rukách se nám hromadí věci, které můžeme jenom trochu popadnout.

        Ale co to, z ničeho nic se před námi zjevují čtyři jiné postavy, a on to Sámoš a jeho skupina. Také mají plné ruce věcí, které mohou jenom trochu popadnout. Bot, ručníků, oblečení a dalšího a dalšího harampádí, které jim bude co nejvíce vadit.

        Mrkneme na sebe, pokud to v té tmě vůbec lze, a utíkáme ke stožáru, až se nám za patami práší. Jde to výborně a přece dochází k nečekané komplikaci. Objevuje se cizí bojovník. „Tady jsou, tady jsou, honem ke mně!“ vykřikuje, jako by ho za to platili. Zvyšujeme tempo úprku a člověk za námi také zvyšuje tempo úprku.

        Naštěstí jsme právě dorazili ke stožáru. Rychle přiklekám k jeho úpatí a snažím se nahmatat konce provázku, na který se vlajka zavěšuje, když do oblak vystupuje. Ostatní mne obstoupí.

        Bez jakéhokoliv systému šmodrchám uloupené věci k nahmatané šňůře a spěchám, abych byl již hotov, ale v tom do našeho hloučku doslova proskočí mohutná postava, co nás před tím sledovala a divoce vykřikne: „Zadržte ho, zadržte ho, na tak chyťte ho, co tu stojíte, jako solné sloupy?“

        „No jo, ale kdo? My jsme všichni od (toho pravého) Dědka!“ prohlásí, s nádechem veselí, Sámoš.

        Na to nám udýchaná postava nic neodpovídá, ale kácí se v mrákotách k zemi.

        „Sláva, sláva nám!“ voláme a vztyčujeme kořist, až na samý vrchol stožáru a někteří z nás i salutují.

        Ale i tato legrace má svůj konec, neboť volání hlídky, která nás nešťastnou náhodou načapala, zalehla až k uším těch, co nás všude hledali. A při tom nás tu měli jako na dlani.

        Dáváme se na ústup. Stromy se hrozivě kývají a na rybníce se zvedají mohutné vlny. Starostové v okolních vesnicích se budí potem zborceni, od řinčení okenní tabulek. Taková je to divoká honička. „Co se to tam v těch lesích, himbajs, děje? Co se to tam jenom odehrává?“

        A my kličkujeme mezi stromy zprava, nezprava, a jsme si jisti, že jim utečeme, ano utečeme, už jsme utekli.

        Nikoho z nás nechytili a navíc jsme neztratili ani jediného muže. Můžeme si pogratulovat. Naši přátelé-nepřátelé si také mohou pogratulovat a v duchu si představujeme, jaké to bude u jejich ranního nástupu, až se v krojích seřadí. Slavnostní spouštění bagančat. Konečně se můžeme dosyta dovysmát. Smát se a smát. Proč se vlastně (s)mějeme?

 

        A Anje stále vlasy vlají ve větru i když okna dávno dovřela. A za okny letní závěje, ut(r)ápí se naděje.

 

        Tak nějak v nás krev kypěla, dlouho do noci nás vzhůru držela, že nadalo se usnouti. To bude slávy, to bude radosti, to bude přivítání, až o tom zítra povíme našim. Třeba nám Jája na přivítanou upeče koláče.

 

        Na přivítanou nám Jája upekla koláče. A každý z nás hrdinů dostal po jednom ochutnat. A když se potom kolem mne Jája tajemně protočí, nenápadně prohodí: „Dneska večer bude tajný táborák.“ A za chvíli dodává: „Vlastně jen takový malý ohýnek pro nás starší vedoucí, ani Dědek o něm netuší.“ A zase odběhla. „Tralala.“

        To je mi pojednou novinek.

        „Tak tě vítám, starý brachu,“ s rukou napřaženou ke mne přichází Honza Honzislav. „Prý jste to dokázali – dobrý výkon.“

        Jsem rád za uznání, ale více mne zajímá: „A co dopis od Anji, ten náhodou nepřišel?“

        „Kamaráde, nepřišel. Ale třeba nezná správnou adresu?“ snaží se mne utěšit.

        „Zná.“ Zná.

        „Tak to jo.“

        „Tak to ne,“ pomyslím si v duchu, „to přeci ne. To není spravedlivé. Čtrnáct dní a ani řádek, Anjo existuješ?“

 

        „To kdybych věděla,“ říká si po (t)mě, když jí ústa zakrývá rozehřátá přikrývka.

 

        Ale mou pozornost odvádí parta vedoucích: „Láďo, jdeš s námi?“

 

  <<  Patnáctá kapitola  >>  (Obsah)  

 

 

        Co jim mám na to říci? Vidím, že pod pažemi mají náboje s alkoholem a ve tvářích odhodlané úsměvy. Mezi nimi Jája a její zpěvy.

        „Nejdu,“ jdu.

        Ploužíme se šustící travou, my táborníků stíny a míříme na vyhlédnuté místo, které Petrák s Lubošem předem vybavili zásobou dřeva a postavili úhlednou pyramidu na hoření, ke které se nyní blížíme.

        Snažím se jít vedle Honzy, ale on je záhy vystřídán Jájou.

        Místo pro náš mejdan je vybráno doopravdy příhodně, tak daleko stranou od všech známých Cest. „A teď se tady rozvalíme,“ dostáváme od Petráka pokyn k zastavení. Někteří to berou takřka doslova. Jája to bere doslova.

        Oheň praská, hoří, vyskakuje a kolem něj kolují lahve s růžolícím vínem. Toužebně očekávaný dopis z Prahy nepřichází a tak jej piji také. Stejně, jako ostatní. Honza pije, Štěpán pije, Jája také pije. Rozvalená těsně vedle mne. „Je mi zima,“ odpovídá, dívka ve tmě ukrytá, či ne.

        Piju další víno a ležím v trávě u Jáji. „Chci, abys mne líbal,“ praví pojednou. A dříve, než stačím zaprotestovat, vtáhne mne do svých sladkých bran, rozevřených v ústrety a já je pevně zamykám.

        „Co by nám na to řekla tvoje dívka?“ ptá se Jája vyzývavě, ale znovu a znovu mne lačně polyká, tak proč v panice neutíkám? Ale trn zasunut je příliš hluboko. „A když ty jsi tak dospělá!“ ale tohle přeci není ono, tohle nechci, nechci ne!

        Avšak pozdě je. „Půjdeme se vykoupat?“ láká mne Jája dál, na cestu z které není návratu. A já vínem zmámený si ani neuvědomuji, jak nás nikdo nezpozoruje a tak potácivě jdeme. Sbíháme z krátkého svahu, Jája první, já za ní ji sotva stačím a přitom větve jehličnanů nás šlehají do tváří.

        Na travnatém břehu nás přivítá stříbrný svit luny zrovna v úplňku. „Ale nemáme plavky,“ zděšeně jí povídám. „To snad nevadí,“ a Jája se vysvléká, sklouznou z ní i svetr i vlněné kamaše a zbývá jenom triko a bavlněné hedvábí. Dokončí to, Eva stojí bílá přede mnou, lesklá, hladká a já jsem oslněn. „Tak pojď do vody,“ rozmařile na mne zavolá a já sleduji jak rozčeřená linka vody jí objímá čím dál výše, až v ní zmizí docela. A já, ač nechtíc, ji následuji, do vln jezera.

        Jak romantická představa, leč značně studená a Jája ke mne připlave a, ó hrůza, přitiskne svou nahotu k mé osobě a nohama mne ovine. „A drž mne pevně,“ což sotva dokážu a nade mnou se hvězdy vysmívají mi, „Tak nás spočítej, když ti jasně záříme,“ a já v tu chvíli poznávám své přání a zvedám hlavu a do daleka rozkřiknu se: „Ať všechny tvé dny jen samé štěstí provází!!!“ a Jája se na mne překvapeně podívá, co se to děje se mnou, nezbláznil-li jsem se pod jejím dotykem a pro jistotu se ode mne odtáhne, ale já myslím na Anju a naší hvězdu, kterou na obloze (zatím) ne(s)patří(m).

 

        Anja dávno, dávno spí a výkřik mého přání neslyší a jestli přeci pronikl jí do snu, tak to nepřizná, byť by obarvil jí brýle do růžova.

 

        A Jája je oblečená, ani se neotočí a pomalu odchází. A já se také osuším a tak, jak voda ze mne odkapává, tak si rozpočítávám, kudy, kam. Jsem dost statečný na to, abych se vrátil ještě k tomu ohni? „Alespoň za Honzou,“ zdůvodňuji si. Ale oheň již jen doutná, neboť nikdo nepřikládá, jen Jája sedí poblíž skrčená a ostatní postavy ty nelze v šeru vůbec rozeznat. Seznávám, že zde se nic dít nebude, otáčím se a rozechvěle odcházím.

        Najednou si uvědomuji, že se nemohu přiblížit ke stanům jen tak, beze všeho, vždyť ten náš večer měl zůstat utajený dokonce i pro Dědka. Proto se musím proplížit kolem hlídek a pokud možno nepozorovaně.

        Přes všechny své zkušenosti se neubráním šelestu a v tom ku svému zděšení vidím, jak se u Dědka ve stanu rozsvěcuje světýlko. Á je, raději k zemi zaléhám a pak se tlumeně ozve typické Dědkovo zvolání: „Hlídka!“

        „Zde!“ ozve se mu v odpověď, a dva chlapci poslušně přiklušou před Dědkovu verandu.

        „Neslyšeli jste něco podezřelého?“ ptá se jich.

        „Neslyšeli,“ odpovídají a vrtí hlavami.

        „Tak to pořádně obejděte, a nezapomeňte jít až dozadu za kuchyni.“

        „Rozkaz Dědku,“ a odcházejí dozadu do hájku, což se mi výborně hodí, abych mohl proklouznout. Bleskově se zvedám a skáči pod svojí verandu, kde se na chvilku zastavím a pak vklouznu nahoru, kde jsem ve své posteli a juknu na foto od Anji a slibuji si, že jí hned zítra ráno, ještě před budíčkem, (pošetile?) napíšu.

 

        Poslední týden tábora letí, jako voda z kopců do dolin, utíká vždy nejrychleji z celého roku, a tak si ho snažíme ještě trochu užívat. Užívat zlatavého slunce i zelenkavého lesa, vůni hořícího dřeva i rozpáleného jehličí. Snažím se také Jáje vyhýbat, co to jenom jde, a není to povždy jednoduché, vždyť pracuje v kuchyni a jíst se musí, i když se miluje.

        Vytáhli jsme s Honzou i náš dalekohled, smontovali jsme ho na louce za bránou a učinili i několik pokusů o seriozní pozorování. Dalekohled však vykazoval zoufalé množství nedostatků a tak jsme byli nakonec rádi, že jsme zaostřili alespoň na měsíc. Ale nikoho jsme k tomu nepřizvali, snad jenom Sámoše, který na to řekl: „Vy jste ale experti,“ a ještě dlouho do noci se potom smál.

        Stále jsem doufal, že se dopočítám sedmkrát sedmi hvězd, abych potvrdil to vykřičené přání. A také mi začínalo vrtat hlavou astronomické soustředění v Rokycanech, které mělo proběhnout v nedalekém srpnu a na které jsme se nakonec všichni čtyři přihlásili. Tam bych se měl totiž po dlouhé době setkat s Anjou a netušil jsem jak to asi proběhne. Kdyby mi pár řádek napsala, (nenapsala) bylo by to snazší.

        Přicházím k sobě do stanu, pod celtu rozpálenou od slunka, a vychutnávám si začínající po(s)lední klid. Do rukou beru kytaru s úmyslem si jen tak zabrnkat a zkouším, zda-li je vůbec nějak naladěná. Zjišťuji, že je naladěná ve stejně rytých barvách jako já, a tak si s ní v nitru notuji, z čehož se tiše raduji. Ovšem pozor, blíží se sem Jája.

        A jde přímo ke mne, což se nám dlouho nestalo a jak předchozí tóniny, které právě odkládám, pln ničivého napětí od kovových strun obětí, otáčím se čelem k Jáje a v obavách vyčkávám.

        „Ahoj,“ povídá.

        Odpovím ji kývnutím.

        „Ty se mnou už nemluvíš?“

        „Ale mluvím,“ co tě napadá.

        „Tak proč se mi od toho večera vyhýbáš?“

        Kdesi v pozadí se vynořuje obraz Renaty a já po vzduchu zalapám. A než stačím cokoliv říci, Jája dodává: „Udělala jsem ti něco?“

        „Ne,“ h(a)lasně zachrčím, „jen pojď dál.“

        Jája vystoupá po třech schůdcích vzhůru a na verandě se rozpačitě zastaví. Honza tu naštěstí není, protože odjel do Oselců nakupovat a tak mohu nerušeně pokračovat: „Pojď klidně ještě dál.“

        Jája postoupí dovnitř do stínu a neodpustí si poznámku: „Posledně jsi projevoval více nadšení.“

        To jsem projevoval, ale teď se chystám pronést zásadnější sdělení.

        „Víš, jsi moc fajn, ale já si myslím na Anju.“ Je trapné ticho a jen Jája pokývne hlavou, vznešeně a hrdě. „Tak to jo.“

        „Celé jaro jsem s ní chodil a teď jí píši dopisy.“ Snažím se mluvit přesvědčivě a klidně.

        „A odepsala ti?“

        Na to se mne neptejte, na to jenom mlčím.

        „A kdybych ti dala svojí adresu, napsal bys mi pozdrav?“

        „Možná,“ překvapeně vyhrknu.

        „Tak mi prosím podej něco na psaní a kousek papíru.“

        Podávám jí svůj linkovaný blok a Honzovu propisku, Jája rychle načmárá několik vzrušených klikyháků na stránku, potom popsaný list z bloku vytrhne a pečlivě ho přeskládá do malého čtverečku.

        „Tady je moje adresa,“ odmlčí se a vsune mi ji do kapsy košile, „když se budeš nudit, ozvi se.“

        Ale já se ti neozvu, ale stejně ti děkuji a nahlas pronáším: „Nechci se s tebou rozejít nějak špatně, ale v tuto chvíli bych se musel rozdvojit, abych mohl touhy ukojit.“

        „Roztrojit!“ volá Renata zoufale ze sna, moje poztrácená Vesna.

        „To je v pohodě Vláďo. Ale na podzim se možná setkáme u Dědka v klubovně.“ Možná, že na podzim a možná, že na úplně jiný podzim.

        „Dáš mi něco na vzpomínku?“ náhle ožije a rozhlíží se bystře kolem sebe, potom její zrak padne na amulet, co mi visí na krku.

        „Ne, tak to ne, ten ti nedám,“ protestuji.

        „Tak co jiného?“

        Skloním se ke kufru a vytáhnu z něj takové zvláštní zelené kameny, z jedné strany téměř lesklé a z druhé skoro duhové. Našel jsem jich celou hrst a jeden z nich jí podávám: „Vezmi si tento, našel jsem je nahoře v lese.“ (U věže.)

        Jája si je okouzleně prohlíží: „Kde jsi je našel?“

        „To nikomu nepovím.“

        „Tak tedy díky, musím jít.“ A Jája vyběhne ze stanu a já si z hluboka oddechnu. Tak a je to a mám to za sebou. A než se stačím otočit, přiřítí se Honza Honzislav: „Ahoj, ty jsi tady měl Jáju, viď?“

        „Cože, proč myslíš?“

        Honza opět zavětří: „Vůně ženy.“

        „Ty jsi nějak všímavý,“ pravím pobaveně a za jeho zády pozoruji Jáju mizet ve stanu a na lístek složený s adresou zatím ani nevzpomenu.

        „Kdyby tak tábor trval věčně,“ povzdechne si Honza, „jo, a abych nezapomněl, večer je velká porada v hangáru.“

 

        Večer byla velká porada v hangáru. Dědek stál v našem čele. „Tak se nám to letos povedlo, co?“

        „No, to se ti tedy Dědku opravdu povedlo,“ ušklíbne se Štěpán.

        „Štěpáne, ty prosím tě raději mlč,“ reaguje na to Petr.

        Obvyklé dohadování spíše v humorném tempu vlastně ani pořádně neposlouchám, neboť jsem myšlenkami zatoulán v Praze, kde v Šalvějové ulici žije jedna dívka, která mi dosud nenapsala, ač jsme si to před prázdninami slíbili a třeba na mne čeká lístek od ní doma ve schránce. Nemohu se dočkat, až jí vyberu a potom jí zavolám a konečně ji zase uslyším. Tak tohle všechno určitě udělám a o průběhu porady se více nezajímám.

        Vlahé dlouhé podvečery svádí děcka k běsnění, někdy si hrají kopanou měnící se nenápadně v rugby, jindy se rovnou poperou, až z nich třísky létají a my, vedoucí, se jen tak se zastřenými pohledy loučíme s milovanými místy. Našimi, kde léta trávíme.

        Petr chystá závěrečné číslo Lesního zpravodaje, kde bilancuje klady a zápory všech účastníků tábora. Vyzdvihuje zejména: svou inteligenci, Honzovu zarputilost, Štěpánovu vtipnost, Dědkovu velikost a mou přítomnost.

        Líčí v něm skoro každé dobré slovo, které mezi námi padlo, a každé slabé místo, které se nevyvedlo. A náramně to ilustruje. Náš reportér. V Praze bude chybět.

        I zásoby v kuchyni se pomalu tenčí, porce jsou čím dál tím menší, musí se počítat a šetřit, aby chleba, sůl i voda vyšly. Ani nové stromy nekácíme, spálíme jen ty rozštípané, jejichž poslední hromádky se za plotýnkou krčí a když se do nich strčí, rozkutálí se, jako my tak brzy do svých domovů.

        Noční hlídky nestavíme, vlajku nevztyčujeme, denní program nevyhlašujeme a hele, Dědek běží ze svého stanu ke stožáru a volá: „Hola, hola, tábor se skončil, jede se domů!“ - „Vážně? Toto ale uteklo!“

        V tu chvíli, jako když do nás střelí, i když jsme nejprve zkameněli. To jsme se ale dobře měli. Cokoliv nám přijde pod ruce bouráme a rozebíráme, ovšem kromě kuchyně, která poslouží nám v příštím roce zase. Do té doby v ní bude uschován mnohý z materiálů. Dobře zabedněn a Dědkem uzamčen.

        Chvátáme s prací, protože brzy budou padat rakety. Ovšemže se sem tam někdo zašije a nepomáhá, ale o to usilovněji robíme my, vysvěcení pracanti.

        Ze všech světa stran klapou víka kufrů a ozývá se: „Cvaky, cvak,“ – „A já mám zbaleno,“ – „A já taky.“ Od rybníka se s námi loučí žáby a od lesa veverky. Naše malé čiperky. To když čekáme na objednaný autobus, který nás odpoledne odveze, většinu lidí a pár zavazadel, domů. Zbytek se pak nahází na ve3esku a uprázdněná louka se do čista uklidí, pod vedením samotného Dědka.

        Stojí tam na místě, kde ještě včera býval stožár. „Dědku, honem naskoč si, už pojedeme!“

        Dědek ještě otálí, ještě naposledy tábořiště zrakem přehlédne, ještě naposledy celou louku zkontroluje a pak se to najednou stane. Vylíčím to zpomaleně. Dědek vyráží vpřed levou nohou, tu pravou má odrazovou, potom trochu skloní hlavu mírně na stranu, a ze vzduchu se snáší dlouhé táhlé hvízdání. Dědek se polekaně přikrčí a stranou uskočí, a hvízdání zesiluje, třetím skokem dostihuje náklaďák a hvízdání se mění v nesnesitelný hukot a hromové prásk a tam, kde Dědek před okamžikem stál, zeje potrhaná díra, jako vrata rezatá.

        Oddechli jsme si zhluboka. „Hele, to byla ta naše raketa,“ říká Sámoš potěšeně, „tak přeci někam doletěla.“ A my si vybavujeme, jak jsme jí tajně vypustili, kdysi dávno na jaře.

        „Dva měsíce letěla a kdo ví, kde všude zatím pobyla.“

        „Asi spadla z nebe,“ nato pravím já.

        „Škoda, že se rozbila,“ říká Honza Honzislav. A myslí přitom na trička, která se úhledně do kufrů složila.

        „Ale, že to byla pořádná tečka za naším táborem, co říkáte?“

 

        „Tak jedeme, jedeme, jedeme!“ Vracíme se spanile, koně pod kapotou ržají, řvou a dupou, tak jak se zadýchaný náklaďák pokouší přes výmoly dostat. Zablácené pneumatiky kameny na prach drtí.

        Po deseti minutách divoké jízdy neuspořádaným terénem, však jsme se po něm něco káru na nákupy natlačili, dostihujeme úzkou silničku mezi Oselcemi a Řesanicemi. Na ní je hej, neboť asfalt, byť nevalné kvality, zmírňuje drncání podvozku pod námi.

        Zvolna mi dochází, že tábor je pryč a že za nějaké dvě tři hodiny rachocení zastavíme před klubovnou Na pískách tři a jako by nikdy nic nebylo. (Nikdy nic nebylo.)

        „Jak ti je?“ ptám se Honzy Honzislava.

        „Je po všem,“ odpovídá hluše.

        „Chlapci, hlavu vzhůru, zase někdy vyrazíme na velikou tůru,“ dodává nám síly Petr Sámoš.

        Třicet kilometrů před Prahou jsme uvařili vodu v chladiči. Polívka musí odstavit auto do stínu a čekat, až vychladne a až se pára znovu zkoncentruje ve vodu. Využíváme příjemného přerušení jednotvárné jízdy k protažení těl.

        „Doma na mě čeká Anja,“ všem důležitě oznamuji.

        „Neotravuj nás s tím zase,“ z hloučku kdosi vykřikne.

        „Určitě se nemůže dočkat, až mne opět uvidí a k sobě přistoupíme,“ nenechávám se odradit. „A v srpnu pojedeme na hvězdárnu do Rokycan. Ach léto, miluji tě za to!“

        Jen Honza ví, jak marně utěšuji se. Vždyť obava mnou zmítá a jen pár kilometrů mne děli od zjištění, co se přihodilo, že nenapsala mi. A protože náš vůz ve stínu stromů uklidnil se již, kilometrů těch ubývá po padesáti za hodinu. Beroun, Mníšek, Zbraslav, Smíchov, Košíře. Tunel pod Strahovem a jsou tu Dejvice, potom Evropskou směrem nahoru a na Bořislavce odbočit doprava, ulice Na pískách a tamhle je klubovna. Dosud stojí před ní autobus, takže ještě naposledy Jáju zahlédnu, jak s dětmi loučí se?

        „Tak hoši honem, hněte sebou, ať dnes ještě něco vyložíme!“ Dědek nás popohání, ani se mu nedivím, také to chci míti brzy za sebou, vždyť v myšlenkám jsem dávno dospěl od táborových věcí poněkud dál, než daleko.

        A jak tak kmitáme, ani nezpozoruji, že je odpoledne sluncem zlacené a že ještě nic není ztracené, těch důvodů si dovedu představiti na tisíce, tak proč si zrovna myslet, že během posledního měsíce, Anja ztratila se mi?

        Jen co to domyslím, z práce se vymaním, popadnu své zavazadlo a pospíchám domů.

        A co mne čeká doma? Na skříňce žádný nerozlepený dopis, u telefonu žádný nepřečtený vzkaz, jen moji rodiče, dychtiví novinek, jak jsme se měli a tak. Je dopodrobna odvyprávím.

        Sotva mám uvítací ceremoniál za sebou, odcházím do svého pokoje, kde leží pohozený kufr, dosud nevybalil se.

        Otevírám ho, zvedám ho a vyklápím ho. Mezi jinými věcmi z něj vyklouzne jedna stará košile, kterou jsem měl onehdy na sobě a v jejíž kapse dosud dříme složený lísteček s Jájinou adresou. Tak ten tam již nedříme, poněvadž z ní právě vypadl na zem a kamsi pod postel se odkutálel. Kdo ví, kdy ho tam příště naleznu.

        Příhodný okamžik nastává k večeru. Na mé vytrvalé vyzvánění však nikdo nezareaguje. Zklamaně vracím sluchátko do opuštěné vidlice a uprazdňuji budku. Tu oblíbenou za domem. U Anji nejsou doma a já nevím jak si to mám vysvětlit.

        Následující dny a večery se situace opakuje a to se stejným výsledkem. Opravdu nejsou doma. To se ví, že schránku v přízemí sleduji, jako vyhladovělí ostříž.

        I Honza někam odjel s rodiči a ostatní rozprchli se na vem-kov, či kam-en. Párkrát se však sejdu s Milošem.

        „Co mi poradíš?“

        „Nic, musíš, čekat.“

        „Tak si alespoň zahrajeme šachy.“

        Svádíme urputné bitvy, při kterých si neodpustíme ani políčko. Ale síly jsou ve valné většině vyrovnány. Náš dlouhodob(r)ý turnaj. Rádi při něm posloucháme Lipu, jak mu to zpívá bez řečí, v cizokrajných nářečí, obvykle dlouho do noci. Šach a mat a jde se spát a další dny znova stejné očekávání, od Anji však žádná zpráva nepřichází, změní se to až jednoho rána.

 

        Ten den se probouzím, po spánku, jako obvykle, a od počátku vím, že se něco stalo. Něco nového se přihodilo a tak sotva netrpělivě posnídám, ze schodů dolů pospíchám a berouc schody po dvaceti zastavím se až u schránek v přízemí. Honem, která je naše. Očka zaostřím a div neomdlím. Prosvítá z ní pohled.

        Třesoucími se prsty snažím se do dírky klíček zastrčit a odemknout. Nedaří se mi to a tak se zámkem bezmocně lomcuji, až se dvířka konečně sama uvolní a pohled, co byl uvnitř, se mi svezl k nohám. Je z Jindřichova Hradce.

        Skláním se nad ním, sbírám ho, narovnávám ho a otáčím a na video to natáčím, (jednou se mi bude hodit, až všechny věci minulé, pokusím se pod stůl shodit, kdo rozmluví mi to?)

        Ale teď je zpráva tady, a nezbývá, než číst a: „.... je mi líto, adié, končí výlet tvým rájem, je mi líto adié, nemám déle už zájem jen tak žít, stále spoutaná tvou přízní, chci jinak žít, dlouho duše má jen žízní, a tak víš, co dodat zbývá, je mi líto adié! Anja ...“

        Dočítám a před očima nastupuje tma. Tak tma, jako ze sna, když tě vytrhne, sled událostí se zadrhne. Anebo ještě jinak:

 

        Ztratila se kytara,

        za pohřebním vozem,

        snivě černá pěnkava

        i z vinných sadů hrozen,

        večer padl do polí nic víc.

 

        Palma v plášti cherubů

        nepostrádá krajky,

        v písních sboru na rubu,

        rozeznáš-li rajky?

 

KONEC PRVNÍ ČÁSTI.

 

Pokračování...