A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

První část/ MCé na druhou      ...pokračování

 

  <<  Šestá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Pojedeme na chmel. Hurá. Naše třída a vedlejší třída a učitelé a učitelky a Michal Sakař a Honza Čistín a Jiří Zaplatílek a Honza Čáp a Martin Jauernig a Petr Králíček a další a další a nebudeme je snad ani všechny vyjmenovávat, že to není potřeba?.

        Taková radost, když jsme se to dozvěděli, utíkali jsme si domů zabalit si svá zavazadla: usárny a telata. Třídní učitelky nás musily uklidňovat, abychom při vyučování neřádili, jako pominutí, ale s námi nebyla řeč. Umlouvali jsme si, kdo s kým bude na pokoji spát. Nakonec jsme spali všichni na jednom.

        Týden tam strávíme a bude tam horko. Každý chmelový lísteček přivážeme na mašličku ke drátku. Aby pěkně povyrostl a chlapi měli na pivo.

        Kolik nám za to asi zaplatí?

        Odjezd byl stanoven na pondělí 7.30, od stanice metra Hradčanská. Přijdeme všichni včas. Anja se také dostaví, aby se se mnou rozloučila. Ještě dříve, než jí začne škola. Naštěstí je Hradčanská pouze na druhém konci Letenské pláně a tak je to k tomu jejímu gymnáziu jenom krátká cesta po puse.

        Rozdělila se se mnou o svou svačinu, dostal jsem na cestu kedluben a ředkvičky, mňamy, mňam.

 

        Autobus se kodrcá skrze Středočeské vísky, nad širým mořem světa lánů ohrnujem pysky, (vzadu za posledním sedadlem, kdo chce, popíjí whisky). Na místo dorážíme k obědu a po tak dlouhé cestě vyhládne, ale zase tak dobří kuchařové tu nemají.

        Po obědě nás naloží na valník, připojí za traktor a odtáhnou na pole. Táhne se až za obzor, možná, že tam někdy dojdeme. Pracuji ve dvojici s Petrem Králíčkem. Práce nám ubíhá od ruky. Nemůžeme se jí nabažit.

        „A tohle má trvat týden?“ přemýšlím, co asi dělá Anja.

        Sedí ve škole a derivuje.

        Jestli to sluníčko vydrží s tímto zápalem až do konce týdne, tak jsme normálně na škvarek. Nanášíme na sebe kilogramy krémů, dívky se zahalují do tunik. „Asi se za Anjou v noci vypravím,“ napadá mne jakoby ve snách potáceje se sluncem oslněn k dalšímu keříčku chmele zeleného.

        Odpoledne je neúměrně dlouhé a kolem čtvrté hodiny se čas dočista zastavil. Slunce přestalo klesat k západu a družstevníci se nám nepokrytě chechtají: „Budete makat až do noci! Cha cha cha chááá!“ Dochází nám voda a je mi zle. Traktory neznají slitování a dál brázdí polní pustinou, jako bychom mohli být stejně neúnavní jako oni.

        Petr Králíček obrací rezervní láhev se zteplalou vodou dnem vzhůru a poslední kapka se za letu vypaří ještě dříve, než stačí dopadnout Petrovi na jazyk. „Tak a je prázdná!“

        „Pohne se to Slunce vůbec někdy?“ ptám se zničen představou, že nikdy nezapadne za obzor.

        „Ne, ani se nehne,“ zachroptí Petr okoralými rty. A trvá to tak celou v(d)ěčnost. Slunce bez pohybu a my už pomalu také bez pohybu. Večer nikdy nenastane!

        Pole si nás vychutnalo do nejzažší špetky potu. Propustilo nás až po několikadenní bez přestávky lopotě. A tak jsem se rozhodl, že musím na chvíli zmizet – z dohledu. Vypravím se za Anjou a překvapím jí po ránu, dříve než půjde do školy.

        A protože chatička, ve které u pole na návsi celou noc spíme, má vylomená vrátka-zlátka, nedají se zamykat, každý večer je vylosován jeden šťastlivec, který druhý den do práce nemusí, ale hlídá věci, aby nám je chasa neukradla.

        Dnes večer to musím být já, i kdybych měl zavařit kolo a ztrhnout brzdy. A tak při večerním shromáždění kolem třídního učitele neklidně sleduji kostičku vzduchem rotovat, a věda, že až dorotuje, na zem dopadne, nehty si pod kůži zarývám a hlavou o zeď utrácím, protože nemám nic lepšího na práci, musím to být já, aby mi můj plán vyšel.

        A taky, že ano. „Šestka, to je Vladislav!“ Konec, spadla klec a rozhodnuto. „Ty se máš!“

 

        Budím se ještě za šera, ptáka venku nepípne, když aranžuji z polštáře a slamníku, jako že ještě spím. Tiše si váži tkaničky na kličky, do kapes strkám doklady, poslední pohled na spolužáky – spáče a hup, oknem skáču ven. Však nikdo nic nepozná. Po špičkách utíkám vesnicí.

        Konečně míjím poslední domky-hromky a přede mnou se táhne rozbitá bílá silnice v dlouhém mírném stoupání, až k lesu nad horizontem mezi chmelnicemi, kde za lesem, je hlavní silnice, výpadovka na Prahu. Necelých pět kilometrů zvládnu je sám a v pohodě a za půl vteřiny.

        V pohodě sice ano, ale přesto, než zaběhnu do stínů stromů, lepí se mi jazyk na pety. Ve svých plánech jsem totiž zapomněl počítati se snídaní.

        Skrze les je to jen samá zatáčka a trochu z kopce. Mezi stromy vyhlížím nedalekou křižovatku. Mech po obou stranách silnice lemovaný stébly trav láká k opuštění asfaltu. Najde se pěšina vysypaná jehličím ve správném směru? Našla se a dokonce vidím dopravní značku oznamující: „Dej přednost v hnízdě!“ A stejně tak slyším (s)hluky aut přijíždějících od Prahy.

        „Není tu velký provoz,“ pomyslím si, při pohledu na poloprázdnou silnici. Mávám rukama nahoru a dolů a zhluboka si dýchám.

        Míjí mne několik vozů, ale ani jeden z nich nejede za správným cílem. Jsem trochu neklidný, protože tolik času zase nemám. Chronometr na mém zápěstí ukazuje za minutu do půl šesté (podzemního času).

        Svěží vítr hučí v trnce opodál a já stopuji duchy za ranního rozbřesku uprostřed chmelí a hlíny.

        Jeden z nich mi zastavuje a odváží mne na Žatec; jsem „Na cestě“ za Anjou. V Žatci přesedám na jiný cadillac a lebedím si u okénka nad ranní svěžestí. Řidič je zkušený profesionál a tak se Praha plíží sedmimílovými okamžiky.

 

        Tou dobou chlapci ze třídy se probouzí do nového dne a s písní na rtech těší se na pole. Mrknou na mé lůžko a praví: „Ten se má, ten si ještě spí.“ Nikdo neodhalí moje tajemství. Odbudou si ranní hygienu a chvátají na snídani.

        Třídní profesor zastřeným hlasem po včerejší pitce se ptá: „Kde je dnešní hlídka?“ a Petr Králíček mechanicky odpovídá: „Ještě spí.“

        „A tak,“ více se už neříká, ale určitě mne bude chtít před polednem zkontrolovat! Až se půjde na oběd.

 

        První věže ze sta ostatních se vynořují za kopci. Je sedm ráno a na odstavní ploše bouřejí první rotory, když vjíždíme do Prahy od Bílé hory, kde jsme si zrovna s Honzou Honzislavem tuhle tak pěkně hráli na babu.

        Mám půl hodiny na to, zastihnout Anju po cestě do školy. Naštěstí tramvaje jedou, jak namydlený blesk, a z kopce mne dovezou, zahnat Anje stesk. Tramvaje jedou a semafory svítí, jsem nevyspalí, hladoví, rozedranec z cest, kde beru tu důvěru, že se to dá snést?

        Vystupuji jednu stanici před Strossmayerovým náměstím a beru to postranními uličkami. Je to kratší. Přicházím tak od hotelu ze shora k ústí Šalvějové ulice, s dobrým výhledem na kolemjdoucí občany. Na jednom rohu obchod s ovocem a se zelím a na druhém Vietnamská putyka. Obé ještě zavřené, než naproti přes ulici, kde hlídkuji já, je otevřená trafika. Trochu se za ní ukrývám k údivu kupujících noviny.

        Pak je tu ještě zastávka tramvají ze směru od Holešovic, což zvyšuje nepřehlednost situace při příjezdu kolejových vozů s vlekem obzvláště. Abych jí nepřehlédl, přebíhám zleva doprava, a snažím se kontrolovat situaci v okolí. Je sedm třicet a přece musí jít, jinak by přišla do školy pozdě. V jednu chvíli se na zastávce nakupilo tolik cestujících, že raději přecházím na druhou stranu ulice, před zmíněný obchod, aby mi ani myška neproklouzla. Sedm třicet pět. „Anja si ale dává na čas,“ pomyslím si. V tom do ulice zahýbá kamión. Složitě manévruje u protějšího chodníku a všecičko mi zakrývá. To mi právě scházelo, nerozhodně vstupuji do vozovky a nevím, mám-li jíti blíže ke vchodu do domu nebo k tramvajové zastávce. Jenomže do zastávky právě najíždí další souprava s vlečňákem, snad dvanáctka, kdo ví, a já se k ní raději zpátky rozbíhám. Dvanáctka otevírá dvéře a já po dechu zalapám. Do tramvaje nastupují mne dobře známé letní šaty, sotva ke kolenům sahající, a zlaté vlasy na šíji. „Ach Anjo, počkej na mne na chvíli.“ Třemi skoky tramvaj doháním a dovnitř naskakuji skrze dveře zavřené, téměř za jízdy. Anja stojí ke mne zády, ještě si mne nevšimla, oči rudé od pláče.

        Sípu, sotva dechu popadám, ještě nevidím jí do tváře.

        Konečně promluvím: „Anjo, seskoč z oltáře.“

        Anja sebou trhne od leku, když se zlehka dotknu jejího ramene. Otáčí se ke mne a překvapením rozevírá panenky.

        „Vláďo, kde se tady bereš?“ Nemůže zakrýt pohnutí. „Zase jsi se pohádala s mámou?“ a popadá mne za ruku. „Nemáte být na brigádě?“

        „Utekl jsem,“ slavím příliv svého triumfu! „Samozřejmě za tebou.“

        „Utekl jsi...,“ opakuje překvapeně, „a jak jsi to zařídil, abys neměl průšvih?“

        „No prostě: večer jsem to sešvindloval a ráno jsem se vytratil, pak jsem honem odkrauloval a snad na to nedoplatim! Ale před polednem musím být zpátky, na poli!“

        Anja hledí obdivně. „Ale ke škole mne doprovodíš, řekni, že ano?“

        „To se ví, že ano, že“ se tramvaj kodrcá po nerovném dláždění, vystupujeme na Strossmayerově náměstí, kde rušná křižovatka a zvony kostelní oznamují: „Bim-bam“ na osm.

        „Pojďme, projdeme se pěšky,“ říká Anja, „ještě máme čas,“ (až do léta).

        Pomalu stoupáme kamennou ulicí a míjíme kino Ponrepo. Anja vypravuje (po)hádku ranní a také, že vůbec nechápe, jak jsem mohl vytušit, že mě bude potřebovat zrovna tady, teď a všude? Malý zázrak bude, kráčí si tu básníci a já ji vidím na líci, že mi vtiskne polibek.

        Ještě máme čas do léta, ale školní budova se neúprosně přibližuje, že vidíme školníka na prahu stát, že slyšíme kohouta podruhé kokrhat! Staneme na úpatí sborovny a: „Děkuji ti Vláďo, děkuji, že jsi mne přijel podržet,“ a: „Dokonce chmele to vydržíme,“ a: „Pozdravuj ode mne Příhodu,“ a: „Pokud půjdu do kurzu, vyřídím to, vyřídím,“ a Anja zmizí za pruhovanou tyčí závory.

        Lelkuji na place před hlavní bránou s rukama v kapsách a na hlavní ráhno vytáhnu vlajku a popluji zpátky, s Anjou, či bez Anji, život(j)e krátký...

 

        Směrem ven z Prahy, návratem do dolin, stoupá(m v)ní do oblak, nerovným zápasem, obchází, působí, horký dech v lavici usedá do řady, vzpomínám, vzpomíná, kde jsi lásko moje, ach kam se propadáš?

        Prostupuji bariéry, až se zalykám!

        Loudám se plání Letenskou, co na tom, že bláznivá honička netrvala déle, než povídám. V zádech oči Komančů, loudám se za Prahou, plazíce se nepřátelským územím, tentokráte je překonám. Soudruzi na poli udření od hlíny, vyšli mi v ústrety a bílé šátky mávají, hle, náš strážce osobního z majetků, vrací se zasněný, co dobrého vykonal a kde žil?

        Visíce na rtech vyprávím a tisíce očí závidí, že i já mám vlastního poníka, i když je slepý a nevidí, přeci alespoň něco podnikám!

        A Anja má vlastního kocourka, černého se srstí, až do modra, se jí lísá vousky do ouška. V jejich bytě létá z křesla na křeslo a vrčí, když se namíchne, tož ho vezmi a zvedni do výše a zaboř do něj tvář, cítíš ten teplý kožíšek? Anje pro radost, jí léčí smutek, když se ocitne. I to nenadálé odpoledne, když mne měla ráno-posilu. Jen vstoupila do třídy s myslí zastřenou, paní učitelka ruší hodinu. „Tak milé dívky, vidím, že máte svoje chlapce a tak na nic nečekejte a za nimi utíkejte. – A doháněním dnešního učiva se ani nezdržujte,“ ještě volá za těmi, které třídu chvatem opouštějí, „vždyť já jsem byla také první, in, jediná a mladá.“

        Anja v čele rozráží závoru před vchodem, kde jsme se před chvíli rozloučili. „Vláďo, kde jsi?“ plna naděje se rozhlíží. Netuší, že já se tiše loudám v ústraní všech hlavních cest, bych v klidu o nás podumal. A tak se chtíc mne dostihnout, nevědomky vzdaluje, ne už se nepotkáme dříve, než za týden, Anja doma hořekuje. Musí si sbalit na trénink: tretry, ručník, mýdlo a žluté tričko propocené (z cest), však ho na sebe navlékne.

        „Vláďo, pomoz mi, honem něco udělej,“ mihne se jí nad čelem, když svůj život v zrcadle odrazem náhle zahlédne. „Jen se pořád neusmívej,“ pomyslí si. O sobě?

        Z předsíně bere za kliku a vyráží. Osamělá do boje. Kdo oporu jí dá?

 

  <<  Sedmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        P(r)obíhám Šáreckým údolím, je první den po chmelu, a s kamarádem Honzou v závěsu, plánujeme léto, tábor a hvězdárnu.

        Tak nějak nevím, jak o prázdninách dopadnu. Na tábor pojedu v červenci, s oddílem, ve kterém s Honzou nějaký čas působíme. Ale uvidím někdy Anju, který den?

        „Dělá mi to starosti...“

        „Však jí napíšeš,“ utěšuje mne Honza, pokud stačí s dechem, utíkej Honzo, utíkej.

        „Ve čtvrtek musíme určitě do klubovny, budou se rozdávat úkoly.“

        „To jako, že budeme muset taky něco dělat?“

        „Jo a přijde zřejmě i Sámoš, vždyť jsme ho téměř celý rok neviděli.“ (Naposledy před týdnem.)

        „Sámoš, že pojede? No to je skvělý, no to je báječný, i vy mí zlatí kamarádi!“ konečně projevuji jakés-takés nadšení, jak se na táborového vedoucího sluší a (s)patří.

        „A tak to Anje asi nějak vysvětlím,“ smiřuji se pomalu s letním osudem. „Stejně nevím, jaké plány na léto má ona. No jo,“ uvědomuji si pojednou, „o tom jsme spolu prakticky nikdy nehovořili.“ Téměř se zastavuji, jaká hrůza mě osvítí, ale hned přidávám do běhu, protože Honza utíká a utíká a snadno bych před Džbánem už nedohonil ho.

        Míjíme přírodní koupaliště U Veselíků a před námi se vynořují divotvorné zákruty, co skalními průrvami potoky vym(ys)lely. A budou zase stoupání, budou, a hodně do kopců, jak to máme rádi, dupyty, dup, odrážejí se tenisky od asfaltových povrchů. (Kdysi tu byli ze hlín vonné cesty, než je starostové zlepšili.)

        „Pojedeš určitě, viď, spíme spolu ve stanu,“ říká Honza ustaraně.

        „Určitě a vezmu sebou kytaru.“ Tábor s Dědkem si za žádnou cenu nechci nechat utéci. S Dědkem jezdíme bezmála už tři sta let. Do niter Jihočeských ves. Uprostřed Bernoulliho trojúhelníku: Nepomuk – Blatná – Klatovy, leží obce Oselce.

        „Lidi, já se těším,“ a rozebíhám se do skoků, ale Honza je stejně půl chvíle přede mnou. Vybíháme na (h)ráz. Trocha finiše nikomu ne(u)škodí. A tak to mezi běžci chodí, že se zdraví palcem ruky, když se míjí, vztyčeny.

 

        A jak to, že nejsme v Podolí, v bazénu, pod vodou, jako obvykle? A že se Šárkou pachtíme? Prostě. Přemluvil jsem Honzu. „Pojď si zaběhat.“ – „Tak jo.“ A jsme rádi, že si můžeme promluvit. „Jak se má Sámoš?“ Nikdo netuší. A zase nohám poroučím, vydáváme se na poslední úsek, tři kilometry z celé trati.

        V duchu skládám novou melodii, už ji vidím s Jiřím v kytarách, psychydelicky ulpí na strunách.

        Konečně jsme u cíle, finíto, doběháno, dokonáno jest. „Ale příště si jdem zaplavat.“

        „To se ví, že ano.“

        Pomalu se rozcházíme k našim domovům. „Ve středu v planetáriu a ve čtvrtek v klubovně, nezapomeň.“

        „Jak bych mohl.“

        Když jsem vstoupil dveřmi do bytu, čekalo mne nevídané překvapení. „Volala ti Anja!“ hlásí rodiče.

        Poctivě se překvapím. „A kdy? A co vám říkala?“

        „Že prý jim zrušili odpolední trénink, nebo tak něco. Máš se pro ni zastavit na Spartě.“

        „Zastavit na Spartě? A jak je to dlouho, co volala?“

        „Myslím, že tak deset, patnáct minut, poté co jste s Honzou vyběhli.“

        Deset, patnáct minut? Ale na trase jsme strávili tři čtvrtě hodiny! Popadl mne spěch a začal jsem sebou mrskat. Ostatně kdo by sebou nemrskal pro pár očí medových. Dokázal jsem se vypravit než bys řekl švec.

        „Švec.“

        A jsem venku.

        A v Šárce u potoka, když jsme s Honzou běželi, jsme si nevšimli blížící se bouřky, černá už se valí z jihu, krouží nade mnou jak chvátám za Anjou na Spartu. Je možná, že jí tam nenajdu, ale stejně nevím, co bych si počal bez ní doma. Vyhlížím ji z okénka tramvaje, však spatřím jenom vzduchu chvění, jež tetelí se nad dlažbou. A nikde nikdo, kol celého areálu stadionu. Ani důlek v chodníku. Je dávno pryč. Šmátrám v kapse po mnohé koruně a zavírám se v telefonním automatu. Zkusím štěstí u nich doma.

        „Haló!“ křičím do sluchátka ze všech sil, „haló! Kdo je tam?“

        „Family of Král, ale Anja není doma,“ oznamuje tichý hlas.

        Jsem zničený.

 

        Anja zahlédne kamarádku, ana míří od šaten k východu. „Počkej na mne Pavlíno, já jdu také.“ Hodí si do tašky poslední svršky, provlhlé z tréninku, stočené v uzlíčku. Připojuje se k ní a u brány praví: „Nevíš, kde je tady veřejná telefonní stanice? Potřebuji si nutně zavolat.“

        Pavlína ví a dokonce k ní Anju zavede a chvilku na ní počká, jestli se mi dovolá. Anja se mi nedovolá, neboť bere to můj táta.

        „Před chvíli s Honzou vyběhli, a kdy se vrátí? Nevím, většinou jim to trvá přes půl hodiny, než uběhnou všechny roviny, co jich tady máme, něco vyřídit?“

        „Jenom Vláďovi, že mi skončil trénink dříve než se čekalo. Myslela jsem, že by se pro mne mohl třeba zastavit, kdyby měl čas a chuť, ale to je jedno, děkuji a nashledanou.“

        Anja položí sluchátko. „Není doma, co? To nic, pojďme se podívat na třešně, jsou-li již zralé, třebas za Aritmu,“ praví Pavlína.

        Anja se lehce zardí a souhlasí: „Tak jo, on stejně nepřijde.“

        Odebírají se na MHD. Nastupují do linky šestadvacítky, je téměř poloprázdná, v červnovém nedělním odpoledni, obě jsou nalehko. I já jedu šestadvacítkou, nalehko. Naše soupravy se míjejí někde na křižovatce Dejvic a Podbaby. A nad námi bouřka plíživá.

        Vystupují ve Vokovicích, já na Letné, oni jdou mojí trasou běhací, kolem altánu a háječku, ovšem před skalami uhýbají doprava, do rozlehlých sadů a Anja se raději na druhou stranu ani ne(r)o(z)hlíží, do míst, kde nedávno, jsme spolu.

        „Nahoru a dolu, vyšplháme na strom,“ navrhuje Anja a shazuje tašku s věcmi do houští a Pavlína jí následuje. Do vrcholku z větví, kde tulí se bobulky k nejtenčím z lístečků. Co na tom, že nejsou červené, však oni zčervenají. Jako tváře dívek, co jsou zralé a co se mají, (jak moje chodidla v teniskách, když utíkají).

        Mezitím se zdvíhá vítr a zlověstné slunce – věštec, bez dobra, v dálce zahřmí, jekotá.

 

        I já slyším zahřmění, když nasedám na elektriku a chystám se na zpáteční cestu na Červený vrch. A ještě mne cestou napadá zastavit se nejprve ve skalách, v místech, kde nedávno jsem s Anjou. Ještě jí oči planou a jak to tak bezděky vypadá, táhne mne to ve stejná místa, jako ji, ukryté na konci (s)věta.

 

        „A ty třešně nejsou právě z nejzralejších,“ volá Anja, aby překřičela hukot větru v korunách stromů hnědavých. Možná, že kdybych napnul sluch, zaslechl bych její volání, tak blízko od sebe jsme nyní vzdáleni, v poryvech větrů zmámených.

        Počasí vypadá bledě a já jsem odhodlán dojít až k vyhlídce do Šáreckého údolí, na (u)krytou plošinu. Hučení větru s blížícím se hřměním se mění ve varu symfonie pořádné. Dešti dopřej času, jako zima klasu.

        Ani Anja s Pavlínou se nebojí, když ve větvích se kymácejí za podpory hlasů.

        „Prásk!“ šlehne první rána oblohou, „prásk a prásk!“ rozléhá se krajinou.

        Pavlína leknutím málem zřítila se z výšky a Anja svírá kmen kol stromu rukama i nohama. A tak, velmi nepřipravené, je zastihne první náraz prudkého vichru za doprovodu ještě vody, krup a deště. Hvízdání jak na buben. Do dívčích šatů nad těly. Mne alespoň skála ukrývá, ale co ony, chuděry?

        Vyplížím se z úkrytu, odhodlán jít pryč, přes sady a přes lesy, přes třešňové pralesy, ve kterých se právě Anja v dešti kymácí, aniž mám jediné tušení.

        Kličkuji mezi mokrými kmeny třešňových dřevin a Anje s Pavlínou kloužou větve mezi prs(t)y, už se dlouho neudrží.

        „Měli bychom se dostat na zem!“ křičí Pavlína někam nahoru, kde tuší Anju, ale kam přes proudy krup a vody nemůže. Další blesk práskne oblohou a v jeho světle Pavlína zahlédne Anju, jak se z větví řítí na zem a nic jí více nezdrží před pádem do hloubin. Dole se mihne rychlý stín. To jsem já. Právě kolem probíhám a nemám ani ponětí o dobrodružství nad sebou.

        A tupé žuchnutí zaniká v řevu bouřky kolem nás. Promočeni na kůži, každý se nějak potýká. (Jde o tu vnitřní strukturu.) Už se těším, jak si o té bouřce s Anjou hezky popovídám. Nevím, že ve stejném okamžiku, co vedu takovéto úvahy, leží sotva pár metrů pode mnou, potlučená a potřebuje pomoci. Nevím, že potřebuje pomoci. V blátě blízko, nízko při zemi. Já za chvíli ke svému domovu se dosmýkám, ale Anja zůstane na zemi připoutána okovy.

        Konečně se Pavlíně podaří sklouznout dolů k Anje.

        „Kde jsi? Stalo se ti něco?“ ptá se vyplašeně.

        „Jsem přeražená,“ odpovídá. „Pomoz mi, musíme se odsud nějak dostat.“

        S námahou se zvedají na nohy, Pavlína jí ze strany podpírá, a obě promočeny až na spodní oblečení, probíjejí se proti větru zpátky ke skalám, kudy před chvílí přišli z tramvaje. Kdyby to tu lépe znali, jistě by se vydali stejnou cestou, jako před tím já, jeť mnohem krásnější.

 

        Bouřlivá neděle zdaleka nekončí. Večer mne čeká druhé setkání s Honzou. Jen co doma trochu oschnu z nejnutnějšího a venku doprší a Anja dojede zmučená na Letnou a já se navečeřím. Pak hned zase vypadnu a na cestu se nezeptám, však ji dobře znám. „Kam zas‘ letíš?“ ptají se mne doma. „Za Honzou.“

        Je poněkud překvapen, ale pouští mne dál. Usazuji se na jeho posteli, vedle jeho psacího stolu, plného úžasného nepořádku, kde pořád něco kutí.

        „To jsme měli ale kliku, že jsme doběhli ještě před tou bouřkou,“ praví Honza od rozdělané práce s páječkou v ruce.

        „To jsme měli,“ přitakávám. O své neúspěšné cestě za Anjou raději pomlčím.

        Honza dopracuje a otáčí se na židli směrem ke mne, tak abychom na sebe viděli a povídá: „Slyšel jsem od Sámoše, že ty závěrečné testy z astronomie nejsou žádná legrace.“ Sámoš totiž chodil na ten samý kurz, co my, minulý rok. A nepodchodil.

        „Snad se nám to podaří a snad postoupíme všichni,“ vyjadřuji naději a myslím přitom na sebe a na Anju a na Honzu a na Zuzanku. Protože ti, co složí závěrečné zkoušky s nejlepším výsledkem, mohou pokračovat v kurzu i druhým rokem na hvězdárně.

        „Odehraje se na hvězdárně,“ oznamuje Honza.

        „Konečně si sáhneme na pořádný dalekohled,“ povídám já.

        Zasníme se na moment a Honza pokračuje: „Měli bychom si vyrobit vlastní astronomické zařízení, co říkáš?“

        „A ty bys věděl jak na to?“ ptám se ne zrovna důvěřivě.

        „No, přemýšlím o tom ... Základem je kvalitní optika a ta se dá celkem dobře nakoupit.“

        „Optika je to nejmenší,“ oponuji, „ale co tubusy, přesná osazení a krokové motorky? Jak to chceš zařídit?“

        „Já myslím, že složitě to konstruovat nemusíme, ale vycentrování (č)očiček může být vážně tvrdý (v)oříšek.“

        „Mít ho tak sebou na tábor, to by se to po nocích pozorovalo,“ představuji si.

        „Však něco vymyslíme.“

        Myšlenka vlastního dalekohledu mne zcela okouzlila. „Před Anjou a před Zuzankou však ani muk.“

        Jsem bez problémů přislíbil. Vlastně bych měl Anje zkusit večer zavolat, když jsme se odpoledne tak efektně minuli a před tím se neviděli celkem čtrnáct dní, nepočítám-li ono krátké setkání při mém bláznivém útěku z hor. Naštěstí ještě není ani osm hodin. Zavolám jí tedy cestou od Honzy, z oblíbené budky vzadu za domem. Nejraději sedím na poličce určené pro telefonní seznamy a nohy opřeny o přístroj, pohodlně vytáčejí číslo.

        „Haló, vy jste již dnes volal, že?“ ozývá se ve sluchátku. „Tak počkejte, já vám ji předám, ... ale tati...“ je slyšet na pozadí.

        „Ahoj,“ významná odmlka. „Jak jsi se měl?“

        „Jako zajíc na poušti. – Hele, já jsem to odpoledne nestihl. Než jsem stačil dorazit na Spartu, byly skoro čtyři hodiny a nikde ani vidu po tobě. I domů jsem ti zkoušel zavolat.“

        „Nic si z toho nedělej, stejně byla bouřka.“

        „Nezmokla jsi náhodou?“

        „Ještě mnohem hůře, spadla jsem ze stromu!“

        „Cože jsi udělala, spadla ze stromu? Ty neumíš lézt po stromech?“

        „No, chm, když jsi se neobjevil, tak jsme si vyrazily s kamarádkou na třešně, k vám za Aritmu. A když jsme byly v nejlepším, přihnalo se snad tornádo, či co, a shodilo mne ze stromu.“

        „Nestalo se ti něco?“

        Delší odmlka. „Bolí to.“ – „A všechno.“ – „Měl jsi tam být.“

        „Tak promiň.“

        „Hm, co děláš zítra?“

        „Zítra? Půjdu do školy a pak se budu celé odpoledne učit, abych měl samé světničky na vysvědčení, a ty?“

        „Odpoledne půjdu do knihovny, ale ne na hvězdárnu,“ rychle dodává, „normálně, do městské knihovny v Karlíně. Nechceš se u mne zastavit? Mohli bychom tam jít spolu?“

        Spěšně zvažuji, jakým způsobem zvládnu rysy, výpočty, sestavy a Anju najednou. Že jsem si je nechával až na poslední chvíli. A co, když je nestihnu, jak jsem si je naplánoval? Tak to udělám až pak. Až pak. Tak pa.

        „Dobrá, chtěl.“

        „Tak se zastav ve čtyři hodiny.“

        „Ujednáno.“ – „Vážně je mi moc líto, že jsi se potloukla,“ dodávám na rozloučenou.

        „Už o tom nemluv. Mám tě ráda.“

        „Já tebe taky“

        Uvidíme se zítra, pokládám sluchátko do vidlice a seskakuji z piedestalu dějin, jež si s Anjou tvoříme k obrazu svému pro vzpomínky dnů příštích.

 

 

 

  <<  Osmá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        A málem bych zapomněl, také svátek měla Anja, v květnu dvacátého čtvrtého. Asi jsem jí kytku přinesl, či něco tak pěkného, až se z toho hlava točí, dech jí to sice nevyrazilo, to spíše básnička, jež jsem pro ní v nocích složil, byla asi takhle:

 

        ...stejně znovu padneme,

        a ještě, než se zvedneme,

        zapálíme plamene,

        a milujeme,

        a žijeme.

 

        A jestli se snad mineme,

        tak pozdravuj tam ode mne,

        však zase někdy všimneme,

        a obejmeme,

        a přijmeme,

        a nikdy nezapomeneme...

 

        A žádné jiné větší oslavy se zkrátka nekonaly, na to nebyl čas, v ustavičném kole točí štěstěny se nevyhrává milión, tak nanejvýš první dva tři šupáci, pod pseudonymem Básník, mi Anju chtějí odlákat, nu což, bude-li to třeba pěstí v hruď a začnu hulákat, však zpátky k mojí milé, květ(i)nové radovánce, co se jich každým rokem urodí, ať seje se, či neseje. (Ať seje se, či neseje.)

 

        A Martin Jauernig se mi ob čas posmívá, když nepotřebuje zrovna opsat čítanku z matematiky a já ho musím penálem usměrnit a za ním v řadě se ježí druhá hlava Petra Králíčka: „Láďo, dej mu!“ A Jarda Honsů přizvukuje, celá dlouhá lavice přizvukuje, na ping-pong je potřeba ji rozdělit, ale jen dlouhá země, města a ostatní lodě, hrající si piškvorky. Nesmějte se, ať nerušíte třídní paní učitelku, právě žádá omluvenky, za včerejší absťák. „Promiňte, ještě nejsou hotové,“ volá předseda třídy a horečně kopíruje zadní stranu pětikoruny, coby razítko z vojenské správy, jako že jsme tam ve válce všichni byli. Tak v tomto prostředí se snadno urodí nejedno kázání, jež spojeno je s děvčaty, se stužkou v mašlích, jež má Anja nikdy nenosí, ani když ji očekávám dychtivě, jeť právě čtyři odpoledne a pondělí k tomu.

        A ospalá Šalvějová ulice sluncem rozťatá na dva tábory, já hájím barvy jednoho z nich a Anja druhého. Kdo uteče nevyhraje, ale ztratí toho druhého. Tak pojď, no tak už pojď. Objeví se ve dveřích?

        Z domu vychází, jako by čekala tisíc mil, hlavu k zemi upřenou, až u mne přibrzdí, trochu zapotácí se, však je tu moje rameno.

        „Co se děje?“ zeptám se.

        „Ještě se cestou kdesi stavíme, pojď,“ říká Anja vyhýbavě. Míříme do Holešovic a na metro. Od poslední schůzky, jejda toto uteklo. A Anja stále pěkná, místy pěknější, zvykl jsem si na to.

        Přejdeme nejprve jedny závory u trati na východ, abychom vzápětí podešli viadukt u jiné trati na západ. Od věků špinavé, rychle se vzdálíme, Holešovice jedny rozložené u Výstaviště a Stromovky.

        „Pojedeme do centra, Na můstek.“ Tak jo, musíme však přesedat, neboť linka C nás dováží jen na Florenc, kde propadáme se hlouběji do spleti chodeb linky B, a ta také brzy přijíždí a je narvaná, kam jdem?

        Sem. Na Uhelný trh, dům plný advokátů a notářů. „Nedívej se (mi) přes rameno,“ Anja loví zvonky. Nevím, co tu dělám. Přešlapuji na místě. Co se bude dít? Anja váhá, evidentně ji přechází kuráž. Posléze jeden zvonek označí. (Prstem.)

        „Huf,“ ozve se z hloubi domu. A.

        „Huf, huf,“ kroky rozléhají se dvorem mezi baráky. A také.

        „Co tu chcete?!“ křičí z okna nájemnice.

        Anja skromně: „Prosím vás, je Dr.Landa doma?“

        „Není!“ křičí paní, aby se okenice vzápětí s rachotem uzavřely a více se od nich nedozvíme.

        Anja stojí a hledí vzhůru. „Kdo je Dr.Landa?“ ptám se zvědavě.

        Anja odvrací hlavu a neodpovídá, ústa pevně semknuta.

        „Pověz mi,“ mírně naléhám.

        Anja se na mne dlouze zadívá a praví: „Není rodina, jako rodina,“ a lesknou se jí oči.

        Trochu rozpačitě se usmívám. „Jaké rodina?“ (Co to meleš?)

        „Více ti nemohu prozradit, věř mi Vláďo. Mám strach, že kdybys věděl více, nikdy by ses se mnou nebavil.“

        Připadá mi duchem málo přítomná a tak raději dále nevyzvídám.

        „Tak se snad vydáme do té knihovny, nechceš?“

        Nechci. Chci. Odebíráme se do Karlína. Taková ztráta odpoledne.

 

        Přímo na hlavní ulici nás vítají výlohy obvodní pobočky městské knihovny. „Co ty všechno nepřečteš?“ avšak Anje není do řeči. Vnitřní prostory knihovny jsou větší, než se zvenku zdály. Dokonce i malou galerii pod strop místnosti namontovali.

        „Páni, to je hala,“ pravím obdivně.

        „Nemluv,“ říká Anja. Mnoho lidí knížky nevrací a my jsme záhy na řadě. Nenápadně si prohlížím vypůjčené tituly. „Mm, to jsem četl, mm, to jsem nečetl a mm, to si přečíst musím.“ Anja to dělá také tak. Ještě doplácí za pozdní vrácení. A: „Nic nového si nepůjčíš?“ divím se, když vidím, že se hnedka pakuje směrem k odchodu.

        „Ani ne.“ Dívá se na mne, to Siamské kotě, bez hlesu v závěsu, bez zabezpečeného partesu, to nevlastní dvojče s otazníkem na dresu. Proč jsme se dnes měli vidět?

        A když se domnívám, že nazpět pojedeme zase dopravou, Anja říká: „Nespěchej, nespěchám.“

        A tak líně podél Vltavy, sotva noha nohu mine, nedozvídáme se nic nového, co by mělo znamenat. Eh, ta nevyzpytatelně složitá duše, jež se Anjou zove, kdyby se alespoň trochu přiblížila, dotkl bych se jí, vzal bych jí za ruce a zatím. Stojíme opřeni u zídky nábřeží a proudy řeky, co do nich hledíme, unáší v soumraku poslední paprsky, na cestě do naděje.

        „Šílíš,“ slyším po sté, to jak nemá náladu, dívka rozladěná. Za to já mohu nebo nemohu? A co mám udělat, abych zapředl rozhovor na téma prázdniny, o kterých jsme zatím ani slova nepromluvili. Aby mi ten tábor v duši nezahořk‘.

        Anja se bude asi celé léto doučovat matematiku a fyziku a ne, že by byla pozadu, právě naopak, vždy(ť) je o mnoho napřed, „To nikdy nemá dost?“ Ze zoufalství už i já otevírám učebnice příštích ročníků, abych se dozvěděl, co je to integrál. Pro Anju taková samozřejmost. Asi bych jí měl zahrát na kytaru pár akordů, však jich znám dost.

        Ale ne, vědecké založení mi nezabrání se zamilovat do tajemné složitosti tak lákavé, jak úder bičem, který nebolí, když dopadá, jak při některém z loučeních sváteční nálada. (Jak nečekaná blízkost rtů, mne napadá.)

        „Nešil,“ hymna nehraná navrací mne do reality, dávno jsem jí spočítal, řeku proměněnou v lnky. A před očima zůstávají mžitky. Půlnoční snění. Nějak se mi Anja mění. Tak zase někdy příště. „Nešla bys do kina?“

        „Třeba.“

 

        A zase plno smíchu, Anja rozpustilá, po pondělním debaklu ani památky. Kdo je tady kočka a kdo myš? Jednou přijde dlouhá zima, to si piš. A zatím, šumí to šumí, pod hvězdnou kopulí, v napjatém očekávání informací nových. Jsme tu s Honzou první, ve středu, jako vždycky. A přichází i Zuzanka a pan Příhoda se míhá za řídícím pultem, asi připravuje přednášku.

        A přichází i Anja, vážná, plná úsměvů, obrací se na Honzu: „Prosím tě, pusť mne vedle Vládi.“ A když jí Honza uhýbá, aby se mohla usadit, Anja se na mne tak hezky podívá, že mohu křičet radostí, aniž bych pohnul brvou.

        „Ahoj,“ špitne a sklání se pro cosi do tašky, až se jí vlasy shrnou, a jen tak mimochodem otře svou tvář o mé koleno. Už aby zhasli. Anja vyndává složený lísteček a podává mi ho. „Hele milostné psaníčko,“ rozesmívá Honza Zuzanku, aby zastřelil své rodící se rozpaky.

        Třesoucími se prsty přebírám bílý svitek zmuchlaného papíru a opatrně rozbaluji ho. Anja nedočkavá pozoruje mne a Zuzanka s Honzou jsou jako struny napjati. Co je to? Co je to?

        Konečně upřu zraky na Anjino rychlé písmo, jen tak od boku nahozené na řádky. Její písmo, dychtivě jej studuji.

        „No tak, co je tam!“ volá Honza a nadskakuje na místě.

        Rychle zaostřuji písmena a čtu: „Blá, blá, blá...“

        Neudržím se smíchy a: „Ha, ha, ha,“ ten vtípek mne vážně rozesměje a Anja spokojeně se mne snaží paží upokojit: „Prosím tě, Vláďo, utiš se.“

        Příhoda, nepříhoda, ruším celé okolí a poslal jsem to i Honzovi a Zuzance a ti dopadli úplně stejně jako já, ale ruka Anji se už ze mne nestáhla, cítím jí tam stále mít. A takto jsme se tehdy bavili, stále líp a líp.

 

        Pak šla opona nahoru a stmívalo se v prostoru. Bude úvodní film o Apollu 11. Nakloním se k Anje a potichu pravím do ucha: „To se ti tedy povedlo, už dlouho jsem se nezasmál tak, jako při čtení tohoto pamfletu.“ A Anja hlavu trochu přikrčí, až svou tvář k té mojí spokojeně přistrčí. A tak, zatímco Americký kosmonaut se chystá do prachu Měsíce došlápnout, se s Anjou potají milujeme tak, že nevíme kam dříve dosáhnout. Milujeme se tak naivně, že již zbývá jenom šaty z těla strhati, ale strach nám zatím zabraňuje více, než můžeme zvládnouti.

        A když film skončí po dramatickém k Zemi návratu, najde nás světlo stulené, do jediného zázraku. Nestačíme odtrhnout se dosti rychle od sebe. (Od tajné smlouvy, kterou míníme, snad ne na věky?)

        Krátké přestávky využívají opozdilci nashromáždění u hlavního vchodu k vyhledávání volných míst a mírný hluk tlumených hovorů se zvedne pojednou do osvětleného prostoru. Připravuji si poznámkový blok, jakož i mnozí jiní a také vytahuji svůj krasopisně (po)vedený sešit, do kterého doma v klidu všechny poznámky utříděné sepisuji. Anja je jím natolik zaujata, že mi jej bere z rukou. „Ukaž,“ a se zájmem v něm li(s)tuje a závidí: „Ty se máš, že to máš tak hezky sepsané, že mi ho půjčíš na opsání?“

        „Jak bych ti ho mohl nepůjčit,“ tu výhodnou záminku událostí, které přijdou po létu. „Rád ti ho zapůjčím, nech si ho třeba celé prázdniny.“

        „Tak díky, vezmu si ho na poslední hodině, ale nesmíš mi ho zapomenout přinést,“ dříve než se na prázdniny roz(e)j(e)dem.

        „Však, že nezapomenu.“

        V tom se ozve pravidelný tlukot pravítka do stolu, abychom se ztišili, my všichni kolem dokola.

        „Chtěl bych vás upozornit,“ povídá pan Příhoda hned na úvod, „že na závěr dnešní přednášky se bude psát závěrečný test-lest. Upozorňuji rovnou, že pro postup do druhého ročníku je zapotřebí dosáhnouti nejméně devadesáti bodů ze sta možných a současně být mezi dvaceti nejúspěšnějšími. Test samozřejmě není povinný a je určen jen pro ty, kteří se chtějí v astronomii zdokonalit na tolik a tolik. Abyste mohli po absolvování druhého ročníku vykonávat funkci demonstrátorů na Petřínské hvězdárně.“

        „A o to nám právě jde,“ pokyvujeme hlavami. Já, Honza, Zuzanka a Anja na sebe.

        Je to trochu nešťastné, že test je naplánován až na samý závěr celé přednášky, protože nejsme z to se na dnešní témata pořádně soustředit, spíše poznámky z celého roku si probíráme a nejdůležitější konstanty, rovnice a zákony si připomínáme. A také názvy, vektory a pozice, a hvězdy, souhvězdí a galaxie, a o hvězdokupách, mlhovinách a kvasarech ani nemluvě.

        Chvílemi se s Anjou šeptem radíme, co a jak bychom měli správně uměti. Chvílemi se radíme i s Honzou nebo se Zuzankou. Pod(r)obné diskuse potichu p(r)obíhají po celém sále. Není času nazbyt, nechcem-li to zazdít, brzy už to vypukne.

        A opravdu, pan Příhoda se odmlčí. „A nyní vážené slečny a vážení pánové,“ Anja na mne očkem mrkne, „zavřete své poznámky a posbírejte vědomosti do hrsti. Kolegyně Holovská vám rozdá zalepené obálky se soutěžními tikety.“

        Ořezáváme pastelky, já zelenou, Anja žlutou, Honza šerou a Zuzanka červenou, aby nám to dobře šlo, vždyť jde o celý příští rok. Tak pozor, první otázka: „Kdo stvořil Vesmír?“ Že by Příhoda?

        Anja si rukou odpovědi špatně zakrývá, abych mohl opisovat, čehož nemám zapotřebí, neboť už se valí druhá otázka: „Točí se Země doopravdy?“ Jak a kdy a kde. Je to stále dokola. „A co je dále, Země od Měsíce, nebo Měsíc od Země?“ Drbu se starostlivě za uchem, jestli to tak půjde dál, kde vezmu potřebné body? Pokukuji, jak jsou na tom ostatní. Nejlíp jsou na tom indiáni, poučeni bílým (a) plevelem. Statečně se poperem, Bože dej, ať s večerem, se nerozpomenem, kam kráčíš, quo vadis? Jak ráčíš, a co pak, když?

        Další otázka: „Proč je obloha modrá?“ Protože se mi rozlila vodovka. „Proč jsou hvězdy cípaté?“ Protože nejsou okaté. „A proč je tolik smetí v kosmu?“ Protože Anja to ví bezpečně a já koukám pod stůl a pan Příhoda netečně se dostavuje na kůr. A z kůru se rozhlíží a praví: „Panstvo a damstvo, pomaloučku končíme. Prosím odevzdejte paní Holovské své práce, do příště to oznámkujeme.“ Úlevou vydechujeme.

        „Tak co bude s tím kinem, co bude?“

        Všechno si naplánujeme. „Vy jdete do kina?“ volá Honza, „my chceme taky!“

        „Neruš je,“ naklání se Zuzanka k Honzovi, „vidíš, jak se dívají.“ A opravdu, kdo by nás chtěl vyrušit v momentě duše souznění. „Máte všechny odpovědi?“ ptá se Honza v zápětí. „Já ano.“ – „Já taky.“ – „A já taky.“

        „Tak to je skvělý, to už aby byl ten příští týden a tam se na všem dohodnem.“

        A mezitím si já s Anjou zajdu do kina.

 

  <<  Devátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Jsme v kině. Asi tak v řadě deváté v nezaplněném přízemí, Anja po mé levici, nemusím ani zdůrazňovat, jak umělecký film jsme si vybrali. Tak rozervaná müsli, neuspokojí jen tak nějaké přízemní smysli. Ani černobílá barva s titulky našim složitým úvahám nevadí a paní, co lidi na místa uvádí, s baterkou u boku lustr u stropu zhasíná, tak už to začíná...

        Anja zašmátrá v kabelce a pozor, nasazuje si brýle, div že ne omluvně. Pevně ji ruku stiskávám. A teď prší obrazy a teď skákaj‘ akordy a teď nás měsíc svitem z plátna zalévá. A teď loď na prázdný stůl přistává. Nastavujeme jí zář, tak se filme snaž, ať shromáždíme vzpomínky, na obroušené kamínky, stěží mozaiku z nich uděláš.

        Dřevěné řady sedadel skřípou do rytmu příběhu, jež před námi se rozehrává. Anja v hlavní roli a já její zdatný sekundant. Příběh o malé holčičce s milujícím bráškou, právě vrátili se ze Finska. Právě vrátili se do bytu, který na čas opustili. Táta s mámou, dál nemají co říci, kdo s kým půjde, svému osudu vstříci? Zmatek, strach a obavy, že by mezitím poněkud dospěli?

        Anja ve čtrnácti v plném nasazení, rozebíhá svůj útěk v nejtěžším obsazení. Sto deset metrů překážek nebo čtyři sta metrů překážek. Kdopak by to (s)počítal? V patnácti na gymnáziu, střetnutí s vědou a technikou, všichni sportovci světa, setkají se Nad štolou. Knížky jsou pro ní velmi důležité, jako pramen pro studnu řeky, která plyne. Očarována matematikou, uhranuta fyzikou, není pro ní jiné cesty, nežli astronomie. A tak se nutně potkáme, jak? Na tom nesejde, stačí čáry v rukou rozluštit, (alespoň se o to pokusit).

        V šestnácti letech zapsala se do kurzů v planetáriu, nakonec, zařízení to úctyhodné, z okna má na dohled. Tak co by se tam nezapsala. Pranic netušíc, jaký osud tím náš naplňuje. Tam se nepřehlédneme, obzvláště, když Honza předurčenou úlohu svou sehraje. Sice nezbývá jí času, ale ubránit se nemůže. A chodí tam a chodí. Dokud tam nedorazím i já.

        V jednom pochmurném listopadovém podvečeru, na první hodině, kde se nikdo neznáme, ani si jí nevšimnu. Ona jakbysmet. Asi, že podzim láskám nepřeje, nevšimnem se až do Vánoc, ani po Novém roce. To spíše ty taneční hodiny, kde s Renatou tancuji, Anja neklidně se zavrtí, tancuji s ní, ale na více se nevzmůžu, snad pak až někdy jindy.

        Mohlo to tak trvat celý rok, až do jara, mohli jsme se míjet dosyta, bez škrábanců na duši, ztraceni v davu jeden druhému, v tlačenicích u dveří, sotva si někoho prohlédnu. Mohlo to, nebýt Honzy Honzislava, vřelý dík, až na (ty) věky. Jak jej mohlo napadnout usadit se v jiné části sálu, než-li obvykle? Nenávidíc změny, přece místa vedle nich si vybere. A když já pozdě přichvátám pojednou jsem před hotovou věc postaven Anje tváří v tvář, poznali jsme se.

        Tato část příběhu líbí se nám oběma a tak spokojeně sledujeme, co se bude dít. No, dále už to všechno známe, to prožili jsme zatím spolu a v krátkém čase. A jestli teď film právě skončí, tak půjdeme na něj zase.

        Zábavný astronomický kurz a ještě zábavnější setkávat se s Anjou. Tolik krásných důvodů pro středeční večery, potom s Honzou Honzislavem sáhodlouhé rozhovory, co víc bych si mohl přát?

        Co? No asi že abychom se po prázdninách sešli na hvězdárně. Je nemyslitelné, že by nás tam do druhého ročníku s Anjou nepřijali. Je nemyslitelné, aby tam nepřijali byť jen Honzu. Nemůžeme přijít v příštím roce o nejlepší část týdne, určitě lepší víkendu. Závisí to na testu a už se brzy dozvíme výsledky každého z nás.

        Pan Příhoda sedí doma v kuchyni a známkuje. Občas usměje se a hlavou zavrtí. Tolik moudrostí pohromadě se také jen tak hnedka nevidí. Oznámkovaná hromádka papírů po pravé ruce utěšeně roste, nicméně těch úspěšných je vpravdě pomálu. „No konečně, teď alespoň jeden.“ Pan Příhoda zvědavě v ruce papír otáčí, aby se dostal k podpisu. „Čípak je ta vynikající práce?“ Luští podpis: „Nějaká Anja Králová? V životě jsem neslyšel. Musím se s ní v každém případě dát do řeči, je výborná.“ Jeho zrak spočine na oznámkované hromádce. „Co výborná, je výtečná, jedinečná, z tohoto ročníku vážně nejlepší.“ Pan Příhoda spokojeně zapíše sto bodů, chvíli zaváhá a pak je ještě jednou podtrhne. Má práci na celý večer. A my musíme čekati, až se něco dozvíme. A já jsem nejvíc nervózní ze všech, až sobecky si říkám, jestli neprojdu, mohla by i Anja neprojít? Naštěstí myšlenku tu rychle zaháním, ne přeji jí jen nejlepší, ale snad ji pak neztratím? Uvidíme ve středu, ó Pane jak jsem nervózní.

        Obdivuji Honzu, je v klidu, jistý, smířlivý. „Počkej, dobře to dopadne, však uvidíš,“ konejší mne, myslím, že i (na) sebe, v úterý, když scházíme se výjimečně brzy po ránu.

        „Jak bylo v kině?“ ptá se cestou ze schodů, když sestupujeme v Dejvicích do stanice metra. „A na čem jste byli?“ Myslí samozřejmě mne s Anjou.

        „Dávali něco o nás, jak jsme se seznámili a tak.“

        „To už to stihli natočit?“

        „Filmoví producenti jsou letos děsně rychlí, fakt!“

        „A tak.“

        Po té nic neříkáme, když soustředěně nastupujeme do otevřených dveří soupravy ve stanici.

        „Co si počneme, když se do druhého ročníku neprotlačíme?“ pokračuji v hovoru.

        „Půjdeme se klouzat.“

        „Díky za radu, na to bych sám nepřišel.“

        „Tak vidíš, jak jsem ti užitečný,“ říká Honza s nádechem zlomyslného úsměšku, ale oba víme, že to tak nemyslí, že to jen tak oba rádi hlás(k)ujeme pro společnou legraci.

        Ale nyní zase z jiného soudku: „Už jsi sehnal nějaký materiál pro náš vesmírný dalekohled?“ Honza mění téma povídání.

        „K čemu? Copak jsme už prošli úspěšně testem?“

        „Dalekohled si přeci postavíme tak jako tak, nebo ne?“

        „Nebudeš vědět, na co se koukáš. My ten kurz nutně potřebujeme v příštím roce dokončit!“

        „Dovol, abych tě poopravil. Ty potřebuješ být nutně v příštím roce v Anjině blízkosti!“

        Nadechnu se ku protestu, ale nakonec se jen nejistě Honzy optávám: „Ty o ní také nepochybuješ, viď?“

        „O Anje? O tom ztělesnění vědeckého přístupu ke všetkému světu? Děláš si snad lést-grácii?“

        Nedělám. Ale Honza již vystupuje a zdálky na mne ještě huláká: „A nezapomeň nakoupit součástky na naše veledílo, tak jak jsme si to minule umínili. Víš, že už moc času nemáme a tábor se kvapem blíží.“ Ještě než docela zmizí, v davu něco zavolá, o Petrovi Sámošovi, jako že se chce se s námi sejíti, či co, ale přesný smysl zaniká za zavírajícími se dveřmi vagónu.

        Ba ne, věřím si. (Asi tak jako vždycky.)

 

        A tak jsme se zase sešli pod jednou kopulí, Honza, Anja, Zuzanka a já. Oblečeni ve svátečním. Panu Příhodovi přinesli jsme kytičky. Vždyť je den určený pro vysvědčení. Jak kdo bude úspěšný? Dozvíme se za chvilku. Sváteční náladu ještě pozdvihuje bojový tanec Komančů v kruhu kolem přístrojů.

        „Tak co bude mládeži?“ volá na nás pan Příhoda rozmarně. „Dáme se do toho?“

        „Jistě, jistě,“ volají naše dívky. (S mašlemi ve vlasech točí se dokola, až skládané sukýnky jim vlají kol ramennou.)

        Není co odkládat. Bíle archy papíru zalesknou se v záři reflektorů panu Příhodovi na rukou. Přistrčí si blíže mikrofon a pohledem nás přelétne. Celý sál jak na pokyn se ztišuje a oči, co by horolezci, na rty pana Příhody se zavěsí. Jak tam tak stojí. (Letos už po dvacátý devátý.) „Nuže, přistupme k vyhlášení ankety.“

        Nasadí si brýle, pokrčí si čelo a do papírů před sebou se zahledí. Neodvážím se na Anju ani pohlédnout i když vím, že se ke mne občas otáčí. „Tak jedeme,“ volá Anja do ticha.

        Pan Příhoda si odkašle a praví: „Nebudu jmenovat všechny, omezím se pouze na ty, kteří uspěli a mohou se tedy zapsat do druhého ročníku. Začnu od zadu.“

        „Přesně devadesát bodů a jako dvacátá postupující se umístila,“ krátká odmlka, „Zuzanka Hochová!“

        „Bravo!“ voláme všichni tři jako o překot. Sice nic moc, pomyslím si v duchu, alespoň to má však za sebou. Přes Anju Zuzance také gratuluji. Anja mne zatahá za rukáv: „Posaď se, nevidím!“ Ale má také radost.

        A pak už prší jedno jméno za druhým. A počty bodů pomalu se zvyšují směrem k pětadevadesátce. „Devadesát čtyři“ a dvanáct míst je vyčerpáno. Hledím na Honzu a Honza hledí na mne, naše jména zatím nepadla. Že bychom se dali zahanbit?

        Pan Příhoda vyvolává: „Osmé, sedmé a šesté místo“ a zase nic. I Honza se neklidně zavrtí a myslím, že cítím napětí i u Anji ve tváři.

        „To bylo devadesát pět bodů,“ povídá v tu chvíli pan Příhoda. „A nyní poslední pětice. A musím přiznat, že mne kvalita jejich prací příjemně překvapila.“

        Ti, co ještě doufají, sedí v křeslech při(š)krčeni, a uši si zakrývají koleny a nechtějí to slyšeti. Ne tak Honza s Anjou a já. Těla dosud vzpřímena, hledíme hrdě výsledkům vstříc.

        Pan Příhoda vyvolává: „Páté místo ten a ten a čtvrté místo ten a ten“ a jsou vyčerpána další dvě.

        Právě jsme zjistili, že příští jména padnou buď na nás, nebo se můžeme s myšlenkou společného docházení na hvězdárnu v příštím roce klidně rozloučit. Anja sedí, pevně rty semknuty, Honza se mračí a já je zvědavě pozoruji.

        „Třetí místo, devadesát šest bodů, vojín XY.“

        „Zde!“

        Poklesnou nám brady, neboť někdo z nás tří je z kola pryč. A vůbec nevím kdo, či koho si mám přát. A předpokládám, že Anja s Honzou také ne. Zuzanka nevěřícně hledí. „Proč jste ode mne trochu neopisovali?“ pokouší se o vtip.

        „A následuje bodový odstup, neboť vězte, že člověk na druhém místě získal plných devadesát devět bodů, a to se někomu povedlo naposledy před stopětadvaceti lety. A tou osobou je.“ – „Mistr Jan Honzislav!“

        Nevím proč, ale věděl jsem to a také vím, že první bude Anja Králová. Není možné jinak. Honza přijímá nadšené gratulace od Anji i od Zuzanky a samozřejmě přidávám se i já, i když jsem si to představoval docela jinak. Třeba zůstaneme s Anjou mimo oba a Honza se Zuzankou nám budou chodit vyprávět.

        Ještě jsem se nevzpamatoval z jednoho šoku a už je tady další. Jako ve snách slyším totiž pronášet pana Příhodu onu nečekanou větu. „A nyní lidé slyšte. Na prvním místě umístili se dva nejlepší z vás, neboť věřte – nevěřte, oba získali rovných sto bodů. Jedná se o pana Vláďu Vladislava a slečnu Anju Královou, prosím potlesk!“

        Honza vyskakuje a řve první. „Dokázali jsme to, dokázali jsme to!“ Všichni vstáváme. Beru Anju do náruče, ale ta se mi vysmekne, Honza mne plácá do ramen. Vysoko ke stropu letí klobouky a ve vzduchu dělají oblouky. Poskakujeme jako šílenci a v tom kdosi zavolá: „To chce hobla!“ A tisíce rukou chtivých už se vztahují na pana Příhodu a ten se marně brání přesile nadšených výskotů. „Raz, dva, tři,“ a pan Příhoda letí, vážení přátelé on letí a letí stále výš a ještě výš a již se dotýká kopule v samém jejím vrcholku, pomalu se otáčí, zenit svého letu už má za sebou, a vážení přátelé, on padá, pan Příhoda padá a padá čím dál rychleji a prcháme na všechny strany a pan Příhoda dopadá na všechny čtyři a ještě že v tom má již od minula praxi.

        „Počkejte přátelé, počkejte!“ volá na nás sotva ztracenou rovnováhu nachází. „To ještě není zdaleka všechno. Pro ty, co vyhráli postup do druhého kola, máme připravené super samolepky a přívěšky na klíče, ale to také není všechno,“ snaží se utlumit naše další nadšení, „vy, co jste uspěli nejlépe, máte nyní možnost zúčastnit se po zbytek června praktických cvičení zde v planetáriu a navíc jste zváni na pravidelnou schůzku spolupracovníků hvězdárny na poslední červnové pondělí.“ A více neslyšíme, jaká radost nás zachvátí. Tak jsem si to představoval, přesně tak to mělo skončit, budova planetária snad nespadne a po nás potopa. Ale co ti, co chtěli také, a o bodíky zůstali za branami pomyslné říše? O nich se svět nic nedozví, zdechli tiše.

        Anja se s námi loučí, neboť pospíchá. Mám jít s ní, nebo se radovat s Honzou uprostřed dění, které nás právě obestírá? Anja to vyřeší za mne. „Ahoj Vláďo, dnes mne nedoprovázej, dnes večer se to nehodí. Půjdeme spolu příští středu na ta praktika.“

        Pan Příhoda totiž říkal, že máme pro ta cvičení utvořit řešitelské dvojice. „V to jsem doufal,“ odpovídám.

        „Půjdeme rovnou z tréninku, můžeme se sejít na Spartě, chceš-li.“

        Slíbíme si, že ano a Anja odchází. Kam jde? (Taková otázka mne ani nenapadne.)

 

        A týden utekl jako voda, která se žene. Stihli jsme si s Honzou nakoupit součástky, tak jak jsme si kdysi usmysleli. Stihli jsme si také zavolat s Petrem Sámošem a domluvit se na sobotu, že jej oba s Honzou navštívíme a společně se na tábor připravíme. Prý tam budou letos i starší děvčata. Ani se Honza nezačervenal, když sděloval mi to potají, aby se nerozprchla předčasně.

        „Akorát absolvuji první týden tábora závěrečné zkoušky v autoškole,“ povídá mi Honza „a tak to budeš muset vydržet (ve) dvě noci ve stanu a sám.“ A s tolika děvčaty za zády už ani nedořekl, ale jistě domyslel.

        I kdybys nemluvil ty hochu jeden neřádný, jako bys nevěděl, že opačná pohlaví na Dědkových táborech bezpečné je tabu. Tak to má být a tak to také bude.

        (Ale to jsem ještě netušil o existenci dívky Jájy chystající se na tentýž tábor, jaké jsou dnes všude.)

        To první astronomické cvičení bude spočívat v pozorování Slunce a zakreslování slunečních skvrn. Pokud zůstane obloha jasná, říkám si, když vystupuji z tramvaje u Sparty tam na Letné a směřuji si pro Anju.

        Co to, zcela výjimečně je Anja již hotova a vyhlíží mne na rohu. Když mne spatří přicházet, zamává a vychází mi vstříc. „Tak co bude?“ říká místo pozdravu.

        „Jdem.“

        Naší zkratkou, dírou v plotě, do houští a ze stráňky. Nejkratší cestou přes Stromovku, kde máme ještě čas a tak se u naší zpola skryté lavičky zastavujeme. Naše privátní skrývátko, ušetří nás nakrátko, všeho spěchu do nikam, však v nespěchání vynikám, a nachází to odezvu, „Anjo, posaď se mi do klína,“ Anja, také v nespěchání vyniká „A s Tebe Vláďo neslezu, dokud své Vesmíry nenaleznu, a budou-li děsný, tak zalezu, to říkám.“

        „To říkám a to říkám.“

        Vypravuje mi své sny, které pro čtenáře nezajímavé jsou, neboť kdo by neměl sny básnivější, než nejvynalézavější pero autora. Nepře(d)kládám je, nýbrž krátce zmiňuji, jakou roli v nich sehrávám. Roli Anjina ochránce. Jak nejsem schopen také výzvy přijímat. Chtělo by se dojímat.

        Anja problém má, neboť věru nechce, aby v planetáriu o našem společném chození věděli. A tak se cestou na praktika rozdělujeme. Anja první vyrazí a já za ní s jistým odstupem tak, že každý z nás samostatně do sálu vystoupí a tam se jakoby náhodou potkáme a protože jdeme pozdě, náhodou jednu dvojici vytvoříme.

        „Ha, ha, ha“ směje se Honza, když mu to později vykládám, příště si to raději nechám pro sebe. Sleduji Anju z povzdálí a kontroluji svůj odstup od ní tak, aby měla dosti času na vstoupení dovnitř do budovy. Když mi z očí mizí, odlepuji se také od houští a vydávám se do chůze pomalu. Na kolejích mezi stromy stojí tramvaje, málokdy s nimi jedeme, přestože konečná je hned naproti, umístěná z kraje Stromovky. (Většinou jdeme pěšky, pokud zrovna nesněží a nemáme na nohou běžky.)

        I já osobně dostihl jsem planetárium, snad jsou dveře odemčené, když v nich Anja před chvílí bez zaváhání zmizela. Beru za kliku a: „Cvak“ a: „Klap“ a zamčeno. Přesně podle návodu. Lomcuji dveřmi.

        Až to řinčí. „No, no, no, kam tak zhurta mladíku!“

        Z útrob vstupní haly se sem šine děda, co obyčejně prodává vstupenky a někdy také hlídá planetárium, aby ho zloději neukradli.

        „Dobrý den, prosím vás nezlobte se, ale já jdu na astronomická praktika a jdu snad trochu pozdě, až je zamčeno,“ dodávám nejistě.

        „Počkejte, já vám otevřu.“ A zašmátrá rukou v kapse služebního kabátu. „Před chvíli tu byla také taková jedna, moc pěkně děvče to bylo a také přišla pozdě,“ povídá děda rozšafně, zatímco zkouší jeden z mnoha svazků klíčů, který by zapadl.

        Netrpělivě poskakuji za dveřmi. Konečně jsem vpuštěn vnu. Beze slova se kolem dědy přeženu a chvátám dál do prvního patra, kde je umístěn hlavní sál.

        No a co to? V sále nevidět je nikoho, jen zešeřelé příšeří, a když se trochu rozkoukám: „Ahoj Anjo, dlouho jsme se neviděli, kam se všichni poděli?“

        „Na terasu,“ odpovídá Anja, a ne moc zrovna nadšeně dodává: „právě hledám cestu, kudy se tam dostat.“

        Obcházíme přednáškový pult a pátráme všemi směry dál. Tady někde musí být ukryty další dveře. A vskutku, když rozhrnu rukou těžké, černé závěsy, objevují se přede mnou další schody do nebes a jen pár malých schůdků a světlo na nich dává tušit, že končí někde venku, tedy asi na terase.

        „Anjo, pojď sem, podívej.“

        Anja se vrací ke mně a rychle kolem mne proklouzne a já chvatně následuji ji. Další šachování s příchodem nemá smysl. Na terasu vstupujeme společně.

 

        „Vítejte,“ oslovuje nás hromový hlas Honzy, „kde jste se tak dlouho zdrželi?“

        Výborně, tak teď už si nás určitě nespletou. Ani pan Příhoda ne. A nutno dodat, že náš pozdní příchod nese značně nelibě.

        „Pojďte k nám,“ volá Zuzanka, která pracuje s Honzou společně. Stejně nemáme jinou možnost, protože více dalekohledů prostě není k dispozici. Stojí rozestaveny kolem, okuláry namířeny směrem ke Slunci. Asi šest přístrojů vybavených slunečními clonami, díky kterým se můžeme podívat přímo do slunečních paprsků a pozorovat, co se na Slunci děje. Ó je, tam se toho děje. Všechno si to zakreslíme.

        Sluneční skvrny veliké jako půlka zeměkoule majestátně plují po slunečním povrchu, jejichž nižší teplota způsobuje, že se nám jeví černé oproti všemu v okolí. A což teprve flokule a fakule. Další útvary, které stojí za to. Kdo je nikdy neviděl, hodně toho neviděl.

        A tak jsme zcela zapadli do sluneční bázně. Skupinka tichých bláznů krčící se nad svými přístroji v posvátném nedýchání. Ze zdola pro kolem chodící pohled pro Bohy, kteří ze svých trůnů skvělý přehled o tom všem lidském hemžení, množení a srážení mají. „Ha, zatáhneme oblohu,“ praví Zeus, „ať se tolik nenaparují“. Tuší, že slunce nám vypaluje mozky a tak nás chce vlastně ochránit.

        „Oh,“ zklamaně unisono vzdychneme, když stíny mraků blížící se rozprostřou se nám nad našimi hlavami a tím zakryjí naše pozorovací stanoviště. Slunce z(a)tracené (je v prachu hvězd).

        Nevadí, nahlížíme do svých nákresů. Honzovi jsou nejlepší i když moje také nejsou k zahození. „Co s nimi uděláme?“ obracíme se na pana Příhodu. „Ukážeme je doma našim maminkám, některé z nich vystavíme v kuloárech, a ty nejhezčí si ponecháme na památku.“

        „Výborný nápad, můžu si vzít ty tvoje?“ přitočím se k Anje.

        „Až naprší,“ praví Anja rozmarně, „také chci mít doma něco pro potěchu. A ty mi raději přines ten tvůj poznámkový sešit, ať mám co opisovat.“

        „Příště, určitě už příště, jenom doplním pár posledních obrázků,“ slibuji rychle, aniž přestávám pomáhat, při rozebírání a úklidu použitých přístrojů.

        Honza dlouho studuje konstrukci stativu dalekohledu, který mu právě prochází rukama, a pak mne k sobě zavolá: „Podívej na tohle, to bychom mohli udělat obdobně. A myslím tím naše plány na vlastní přístroje.“

        Pochybnosti mi přímo pramení z obličeje, ale raději nic neříkám. „Co byste udělali podobně?“ zajímá se Anja, která nás zrovna zaslechla.

        S Honzou jsme si ale řekli, že to neprozradíme, dokud nebudeme hotoví. „Ale nic,“ říkám jí, když vidím, že Honza vysvětlení ponechává na mne a upřeně se sklání k aretacím.

        „Takže příští týden sejdeme se v sále a budeme měřit optické vady koček. (Čoček). Doufám, že tentokráte přijdou všichni včas!“ praví pan Příhoda, až nepříjemně významně.

        Bodejť bychom nepřišli, když o tom tak přemýšlím, na takové vyzvání, rádi věnujem se bádání. Příště něco zažijeme zas.

 

  <<  Desátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

        Vedro, až k padnutí, hravě mne donutí, tričko si přes hlavu nenuceně přetáhnout. Nikým nezván, chtěl bych se podívat, jak Anja závodí, potažmo i Martin Jauernig, ten vedle mne, sedí si v lavici, prý bude také závodit. Memoriál Josefa Odložila počátkem června na Strahově na stadionu Evžena Rošického. Doufám, že Anja vyhraje. Do cíle ji určitě povzbudím. Rozhlížím se, kde je nějaký vchod pro ty, co půjdou bez lístků. Sto padesát za vstupné mi připadá mnoho. Asi se zeptám uvaděčů.

        Paní uvaděčka nic nevyřešila, poklepala si rukou na čelo a šla pryč. Nevadí. Rozhodnu se raději celý areál obejít. Ještě je sice trochu brzy a tak diváci zatím nechodí, (alespoň ne ti, co by stáli za řeč), ale zase nevím, jak dlouho budu bloudit, než na ochozy proniknu.

        Na svém průzkumu procházím mnohými stíny, jež příjemně chladí, v červnovém parnu. Blýsknu se před Anjou se svaly opálenými, napadá mne při pohledu na rozpálené paže. Leč, zeď litá z betonu příliš je vysoká, takže jakpak mne uvidí? Jak překonám stráže?

        Mám už za sebou téměř tři čtvrtiny obvodu celého stadionu a stále jsem neobjevil jediné slabé místo. V poslední zatáčce před hlavní bránou rostou trsy akátů, ještě nekvetou, a jestli mne zrak neklame, jeden z nich je docela vysoký. V duchu odhaduji, jak by mi mohl pomoci. Nenápadně se rozhlížím a s uspokojením konstatuji, že se nikdo nedívá. S vychytralým úsměvem ve tváři plížím se přes upravený trávník k vyhlédnutému stromu. Po něm se vyšplhám.

        Třemi skoky dostihuji nejnižších větví pokřiveného akátu a už se deru do koruny, která se se mnou povážlivě ohýbá, ale to právě potřebuji, s tím můj plán počítá. Pod tíhou mého těla se celý strom naklání, až se dotýká stěny stadionu a mne nezbývá, než se prudce odrazit a nechat se vymrštit pružnou silou akátu na vrchol překážky. Rychle se přikrčím, aby mne nikdo nezahlédl, ale tribuny jsou zatím poloprázdné, a tak bezpečně seskakuji na druhou stranu. „A jsem tu.“

        Ale kde je Anja? Myslel jsem si, že už bude dávno trénovat s ostatními atlety, kterými se to na ploše jenom hemží. Všelijak se rozcvičují, své výstupy nacvičují. Procházím se mezi řadami sedadel zleva doprava a sleduji je, jak se pomalu zaplňují. Ale místy je musím přelézat, k nelibosti usazených diváků. Jakési zábrany, které rozdělují prostor pro diváky na jednotlivé sekce a buňky. No to snad není možné, že bych se sem vedral zbytečně? Nevidím Anju, ani žádnou z jiných Sparťanek. Dostávám nový nápad, počkat si na ně u hlavní přístupové cesty ke stadionu, jenže to bych teď musel opustit pracně vydobyté pozice. Nu což, zdařilo se poprvé, zdaří se i podruhé. Zastrkuji ruce do kapes a pískajíc si „... hard days night ...,“ procházím se okolo udivených uvaděčů, kteří si nepamatují, že by mne sem byli bývali dovnitř vpouštěli.

        „Na toho si musíme dávat pozor, to je nám nějaký divný ptáček!“ praví, zřejmě jejich vedoucí, komusi jednomu z nich do vysílačky. Houpe se mu nízko u boku.

        A jsem zase venku.

        Přístupové cesty se mi nějak zaplnily. Lidé se sem valí z Kajetánky i Malovanky, částí Břevnova, od tramvaje i od autobusu i od Strahova, kam brzy začne jezdit lanovka, s horní konečnou u naší hvězdárny.

        Nejsem si zcela jist, že jí nemohu v té sluneční mlze nepřehlédnout. Ale proč jí tady hledám? Proč se zalykám? Proč z domova každou neděli utíkám, lhostejno kam jdem?

        Protože se mne to tuze dotýká, všechno to tápání a zjednodušené světa chápání, a navíc vidím jak to potřebuje, že někdy ani nedýchá. (Jenom pro mne škoda, že nedospěji až k rozhodnějšímu jednání.)

        Anju nikde nevidím, ale co to, kdo se to u mne zastavuje?

        „Čau Láďo, co tady děláš?“

        „Někoho hledám,“ odpovídám - Martinovi na pozdrav.

        „Nechceš jít dovnitř? Můžeš se propašovat s námi,“ nabízí mi Martin nezištně. Kolem něj je asi tucet další hochů s kraťasy vysoko nad kolena, chystajících se také závodit. (Mimochodem, přišli rovnou ze Slávie, kde Martin trénuje.)

        „A tak jo,“ napadá mne konečně, když nahlížím, že vyčkávat dále v těchto končinách nepřinese žádný užitek.

        „Stoupni si mezi nás.“

        Blížíme se k ostře sledované bráně a já jí hladce procházím ztracen mezi Martinovými kamarády mávajícími na všechny strany klubovými průkazy. A jsem zase tu.

        „Vida, jak je to jednoduché, chodit si tam a zase zpátky,“ namyšleně mne napadá, aniž bych vzal na zřetel, jaká náhoda mi dopomohla ke druhému vstupu. Martin a ostatní běžci mne zanechali u šaten vlastnímu osudu a šli se převlékat.

        Loudám se prosvětlenou chodbou míře ke konci tunelu, který se v dálce rýsuje. Míjím seřazené šampióny, kteří překvapeně sledují, jak se kolem nich vyvrávorávám, až na plochu, kde právě začínají závody.

        Takovou situaci mám rád, takovou si vychutnávám, vždyť tu nemám vůbec co pohledávat. No Bože, abychom se nezbláznili, že jsme zaběhnuté řady věcí z věty světa vypustili. V klidu a pokoji vylézám na zaplněné ochozy, které s napětím sledují, co se pod nimi začíná dít. I já to také sleduji.

        A musím konstatovat, že se neděje nic zvláštního. Sem tam někdo vyhraje a sem tam jiný prohraje. Kdyby šlo o Anju, asi bych to prožíval. Nakonec jsem byl rád, když jsem spatřil, že se na startovací čáru postavil alespoň Martin Jauernig. „Tak teď mám konečně komu fandit,“ poběží se 1500 metrů, asi tak čtyři okruhy a kousek. Pohodlně se uvelebuji na jednom z nejlepších sedadel, na který nemám lístek a sleduji, jak Martin zakleká do startovacích bloků.

        Konečně jsou vyrovnáni, jeden vedle druhého, osm závodníků. Zdá se, že vše je připraveno k rozběhu. Obecenstvo utichá, závodníci se napolo vzpřimují. A start!

        „Martine, jen do toho!“ Vypálili jako rakety, Martin asi třetí v pořadí. A drží si svou pozici. Po prvním kole se dostává na druhé místo. „Martine, přidej!“ snad mne ani neslyší. Za okamžik nabíhají do třetího kola. Martin v těsném závěsu za vedoucím běžcem a za nimi v mírném odstupu ostatní. Pořád(ně) si šlapou na paty. V průběhu třetího kola se odstup mezi vedoucí dvojicí a zbytkem závodního pole zvětšuje. Do čtvrtého kola už nabíhají se značným náskokem. Jedva vyběhnou z předposlední zatáčky posledního kola, Martin nastupuje do sprintu. A má na to. Na konci rovinky je o půl skoku před svým soupeřem a tlačí se do poslední zatáčky. „Teď se od něj odpoutej,“ pomyslím si, „dělej!“

        Ale, co to. Martin padá! Martin škobrtnul nějakou nohou o nějaký okraj dráhy a padá do strany na vysušený trávník. On nevyhraje, on dokonce už ani nedoběhne. Odkutálel se do strany. Ach né.

        Smutně kloním hlavu. Málem jsem se těšil zítra do školy. Taková sláva by to byla, i televize to přenáší. Nedá se nic dělat, už mne to tady dále nebaví. Zvedám se i s některými dalšími. (Konečně se také pán, který si koupil řádně lístek na mé místo, může posadit.) Vystoupám po mnoha schodech na prostřední galerii a navlékám si tričko, neboť není více komu svaly ukazovat. U paní se zmrzlinou zakupuji nanuka.

        A tak se loudám sám na procházku k východu a rád míjím ztuhlé uvaděče, kteří mne vidí již podruhé odcházet, ale ani jednou přicházet. Naštěstí se u vchodu, nebo chcete-li u východu vytvořil mezitím široký stín. Úlevně usedám na obrubník ulice a vychutnávám polárku. A jak tak objíždím jazykem po drsném dřívku, oči mé zabloudí k protější budově. Vtom ztuhnu a se mnou i celý sál. Hádejte, kdo tam naproti stál.

 

        Rýsovala se proti klesajícímu slunku, křehká ve vlasech, sladká silueta potenciálního hříchu, do tváře jí přesně nevidím, jak se tváří, zvedám se a kráčím k ní, vstříc siluetě z písku.

        Jen se trochu přiblížím již vidím, že se usmívá, hlavou na mne pokývá. „Ty mne tady hledáš?“

        „To je milé od tebe.“

        „Pojď, půjdem spolu do nebe.“

        „Tam se beztak ocitám.“

        „Když s tebou ve svých plánech počítám.“

        „Vážně jsi nikdy nepomyslel na léto?“

        Ne, nikdy, a je to. „Rád se s tebou sejdu, kdykoliv to bude jen trochu možné, ale budeš k dostižení?“

        „Já přeci nikam nejedu.“

        „Myslela jsem, máš-li zájem, chci se přihlásit do prázdninového kurzu angličtiny.“

        „Mrzí mne to, ale půjde to těžko,“ a s balvany v srdci oznamuji, jak se věci mají. „Tábor a celé tři týdny pod stany na podsadách.“ Anja krčí rameny, a usmívat se přestává. „Už mi zase odjíždíš...“

        „Ale hned po táboře ti zavolám,“ a na to už nic neříká.

        Záhy se totiž ukáže, že hvězdárna nás pozvala na letní soustředění do Rokycan. Čtrnáct dní v srpnu v areálu rokycanské hvězdárny, na jejímž pozemku vedle chatek dřevěných lze ještě stanovat.

        „Pustí tě vaši,“ ptám se celý v obavách při představě strávených dnů a nocí společně mimo Prahu, při představě, kam až někdy dospějem při soukromých hrátkách. Dýchám? Nedýchám!

        „Snad, musím se zeptat doma, po tvém táboře se domluvíme.“ (Jistě? Nejistě!) A Zuzanka i Honza účast přislíbili, my musíme to nechat osudu, a zatím se věnujeme přípravám.

        „Kde jsi se tu vůbec objevila?“ zajímám se. „Vždyť jsem tě tu hledal přes hodinu a závody jsou dávno v plném proudu?“

        Anja mlčí, oči nezvedne a pak přeci ticho přeruší: „Náhodou?“

        Taková odpověď ovšem obstát nemůže, takže co s ní nadělám?

        „Zvláštní náhoda,“ povídám.

        „Nejsi rád?“ odvětí. A jak se tak na mne podívá, mám podivné tušení a také ne poprvé v životě, že se přestávám těšit na prázdniny. Proč má ten výraz ukrytý ve tváři? A přitom stále se mne dotýká. Anjo, co je s tebou? Ale nahlas: „Jestli máš čas, pojď se podívat na Malostranské střechy z Petřína.“

        Anja souhlasí, já zbytek po zmrzlině odkládám, „Můžeme jít,“ a naše skořápky na rozbouřené hladině, s protivětrem se potýkají. Brázdíme známý oceán, moře a útesy, cesty a lavičky, průjezdy, zákoutí, teď už je všechny známe. Každá z nich končí v Šalvějové ulici. Ale hned tak, tam nedojdeme. Protože zdržují nás polibky. Anja trochu se jim brání a trochu ústa otevírá, více, než je potřeba, a já se v nich utápím, jak vlny života, které se mezi námi přelévají.

        Náhle se mi vysmekne, nic neřekne a domů utíká. Na rtech zůstává jen vzpomínka. Ještě jí zamávám a odcházím, ústa od sazí. Zůstávají vlhká.

 

        Druhý den jsme u Petra Sámoše. „Tak vás hoši vítám.“ Samozřejmě s Honzou Honzislavem. „No tak co tu podnikneme?“

        Petr bydlí celkem na opačném konci Prahy, kdesi na Pankráci, líbí se mu tam. Díky metru jsme zde za necelou hodinu. Hradby panelových domů, nikdy nezbavíme se jich tu.

        „Tak něco navrhujte.“

        „Co takhle Nový tropical 80 ?“ pravím. (Píše se rok 1980.)

        „A proč nový? Prostě rovnou Tropical 80 a je to!“ říká Sámoš.

        „Já myslím, že je to dobrý, Tropical 80, a chtělo by to k tomu namalovat mapu,“ přidává se Honza.

        „Tak já ji namaluji, pro mně to není žádný problém, ale povídejte nějaké další nápady.“

        „Bude to ostrov,“ povídám „a zakreslíme na něj tři trasy, se shodným počtem políček, pro každou družinu jednu. Za každý úkol potom dostane každá družina určitý počet bodů, podle úspěšnosti a pořadí v daném úkolu, a za každý takto obdržený bod jí vymalujeme za odměnu jedno políčko její trasy, třeba červeně, a tak každá družina snadno uvidí na mapě, jak rychle postupuje k cíli.“

        „Jo, to by šlo a pokud to bude ostrov, tak každá trasa by měla začínat na jiném konci ostrova a setkat by se měly někde uprostřed, například v kráteru sopky, kde bude jako ukrytý poklad.“

        „Super,“ říká Honza.

        Jako malí kluci, jsme se dohadovali nad naším nápadem a domýšleli podrobnosti celotáborové hry, kterou bychom rádi uskutečnili, pokud nám to jenom trochu půjde.

        „Dědek bude nadšený, až mu o tom budeme říkat,“ praví Honza.

        „Nu dobrá pánové, ale doufám, že si uvědomujeme, kolik už nám na přípravu nezbývá času?“

        „Uvědomujeme!“ oba s Honzou křičíme jako div(n)é ženy ze řetězu utrženy. „A což teprve, až uslyšíš, co si sebou také přivezeme.“

        „No to jsem opravdu zvědav?“

        „Dalekohled!“

        „A kde ho vezmete, neříkejte, že si ho postavíte?“

        „Říkáme, a pravda, že si ho postavíme a ty budeš první, kdo se bude moci podívat, až ho na louce smontujeme.“

        „No já si raději počkám, až tam bude doopravdy stát, než projevím jakékoliv nadšení,“ zdrženlivě se k tomu staví Sámoš. „A propos, viděli jste už můj nový kufr?“ A vytahuje z pod postele starý odřený kufr, ovšem ze všech stran nastříkaný nápisy, jako: „NASA, Pozor, nebezpečí exploze, Safety first,“ a podobné nesmysly, kterými jsme vlast(ň)enecky nadšeni. Tak to vidíte, jak se pěkně bavíme a to teprve to nejlepší přijde.

        Petr tajuplně otevírá kufr, víko se pomalu uvolňuje, natahujeme s Honzou krky, co to dá. Z kufru se zakouří a vyvalí se mlha.

        Startovací rampa a raketové středisko. „Tak kdy to půjdeme odpálit?“ a ukazuje nám maketu americké rakety Titan III C. „Dnes v noci?“

        „To je škoda, nech to na tábor,“ povídám.

        „Není potřeba, mám jich ještě tucty.“

        „A tak.“

        „Dnes v noci se sejdem a zahájíme mejdlem, a bude-li to potřeba, půjdeme třeba až do lesa, tam, kde už z města nikdo nevidí, daleko od lidí a vypustíme raketu, někam nahoru, i kdyby to mělo trvat třeba celej tejden.“

        „Tak umluveno, o půl desáté na mne zazvoníte a já se tajně vyplížím z bytu.“

        No tak, co tomu říkáte? I rakety do vesmíru střílíme a když zrovna z vrcholů hor po ránu nekřičíme, tak svačíme, anebo když nesvačíme, tak nestíháme všechny výborné nápady uskutečňovat, všechna tajemství odhalovat a všechna klišé v pořadí co nejvíce oddalovat – a odhodlání? Co takhle ho uskladnit do zásoby, až naprší a uschne?

 

        Večer jsme se skutečně s Honzou dostavili, pod plentou tmy, svítíme si na zvonky, baterkou, jak s portmonky, tento je to, zazvonit, avšak opatrně, ať ne(v)zbudíme podomky.

        Sámoš z domu vybíhá, v rukou vše, co je k takovému pořádnému odpalu potřeba. „Jakou jste měli cestu, nesledovalo vás Dlouhé Bidlo?“

        A protože nás nikdo nesledoval, odebíráme se po jednom přes hlavní třídu, opuštěnou v tuto dobu, míjíce jen netopýry a dva noční výry.

        Sámoš nás vede zkušeně po mizivých stezkách doprostřed nejhustšího z houští, jaké si jen stěží představit lze. To je to správné místo pro odpalovací kufr a model rakety, které vláčíme. Brzy dospějeme na malý kousek udusané hlíny a tady celé zařízení smontujeme. A to by bylo, abychom se při tom pořádně nezapotili. Trvá to skoro celou hodinu, než stojí ocelový oř spořádaně na rampě, připravený ke startu.

        Pohlédneme na sebe. „Tak co, jdeme na to?“

        „Dobrá, dobrá, ale kam to pošleme?“

        „Jsem pro to do nebíčka,“ povídám.

        „Tak hlasujeme.“

        „Tři hlasy pro, nikdo se nezdržel hlasování a nikdo nebyl proti.“ Sámoš slavnostně pokleká k řídícímu pultu a rychle naprogramuje dráhu letu. Několika zkušenými pohyby uvádí kontrolní systémy do stavu úplné pohotovosti.

        „Seřiďme si čas, za pět minut začne odpočítávání.“

        Skláníme se nad svými pendlovkami a seřizujem kyvadla. Máme štěstí, počasí nám přeje, všechny hvězdy jsou na obloze vidět. A jak mi jednou pravila Anja: „Není to tak obvyklé, zkus schválně jednou napočítat na obloze sedm hvězd a to sedm nocí následujících těsně po sobě. Je to mnohem obtížnější, než se zdá. Pokud se ti to ale povede, můžeš si přát jakékoliv přání, určitě se ti vyplní.“

        „A tobě se to už podařilo?“ odvětil jsem tehdy.

        „Nepodařilo.“

        Dnes mám první šanci, uvědomuji si to, a hned poctivě počítám: Vega, Deneb, Atair, ...

        „Pozor,“ ozývá se Sámoš, „začíná odpočítávání.“ Sledujeme přístroje a jsme u vytržení. Napínavých pět minut, jen co je pravda a lež, krátkých, jako věž. I město, jako by přestalo se kývat a chtělo se dívat, jak nám to vlastně jde.

        Tváříme se (od)vážně a Sámoš počítá: „60, 59, 58, 57, ...“ ještěže umí do tolika počítat. Jako na Silvestra o půlnoci. Tuším, že je kolem jedenácté v noci. Škoda, že mne neuvidí Anja.

        „39, 38, 37, 36, ...“ poslední minuta, ubíhá skutečně velmi pomalu. Kdyby takto ubíhala každá, lezeme ještě po stromech. (A co?)

        „25, 24, 23, ...“ Sámoš jemně manipuluje s rampou, raketa je kompletně odpojena od pozemských systémů, „18, 17, 16, ...pojďme se raději trochu uschovat,“ chvatně se přikrčíme za víko od kufru, nyní naší centrály.

        „10, 9, 8, ..., 7, 6, 5, 4, ..., 3, 2, 1, start!“

        Celkem se nic neděje. „A co je s tím krámem?“ zvědavě se zvedáme. Abychom na raketu lépe viděli. Ale v tom: motor si krátce zarapuje a: „Vžůůůůůům,“ raketa odstartuje do vesmíru. Jen ohnivé jazyky nás trochu olízly a my vidíme nad námi rychle se zmenšující tečku.

        Leť ty náš posle a držíme se kolem ramennou, a za námi měsíc v úplňku náhodou a v tom někdo vyklonil se z okna a překrásně zahrál na trubku a stín jelena desateráka mihnul se jen tak ve vzduchu.

        Potom sbalíme věci a odcházíme pryč. Ale to byla jen taková malá legrace, normálně takové „blbinky“ neděláme.

 

Pokračování...