A n j a  

P r v n í   n a p s a n á   k n i h a  

 

<< Zpět na obsah

 

První část/ MCé na druhou

První kapitola  >>  (Obsah)  

 

          A všecko jsem si to vymyslil, i ména i přímení.

 

          Však také můj kamarád Miloš vždycky říkával, že „ta kniha musí začínat přímou řečí,“ jinak si jí nikdo nepřečte. A má pravdu. Tak tedy jo, tak tedy: “Nazdar živote, ty hele 'stmelenej', ty 'ty jo' nahraná,“ a ne že bych měl něco proti <píp>, to chraň Bůh, a proti jejich <píp> už teprve ne.

 

          Oči máš žhavý, „Půjdeš se mnou tancovat?“ ptal jsem se a už se ke mne vine, tancujeme v objetí celou noc, celý další den a celou další noc, „Neměl bych tě už doprovodit k vám domů?“ ptám se udiveně. „Pojď, jestli chceš,“ bylo to jen pár metrů, jenom asi tak deset až sto centimetrů, pár trávníků, silnic a chodníků a: „Tady bydlim.“

          „Se svým tátou, se svým mámou, tady bydlim, tady to nesnášim, tady to toužim. A jsem mořská panna.“

          „Sem ňákej Vláďa, pojďme dál, ti to hnedka udělám.“

          „Ne, fajn, dík, fakt až někdy jindy.“

          Doufám, že vás to baví, že vás to ještě zajímá. Jel jsem domů, jako včera dnes i zítra. A žiji s tím, jak včera dnes i zítra.

          Povídali jsme si do dvou do rána a domů jsem jel noční tramvají. Nočním autobusem, parníkem, rychlíkem a balónem, veslicí a taxíkem a podchodem a šel. A šel jsem a šel.

          Jako když jsem chodil s Anjou, málem jsme se tehdy políbili, u nich před domem, v noci, v lese, po plese.

          „Ahoj,“ řekla Anja, „to se moc hezky poslouchá, že mne miluješ.“ Pak šla závodit. Seděl jsem na ochoze. Měla malého nahého maskota. Doběhla čtvrtá. Ta atletika. „Promiň, ale jdu se vysprchovat.“ Obzvláště v neděli jí tělo po sprše vonělo pomalým krémem, ze Strahova až na Letnou, tam u Stromovky, v Šalvějové ulici. Čekal jsem pak na ni často celá léta, co k nám jaro létá. A než-li jsme pak domů došli, hodiny ukázaly více než třetí odpolední. Co na tom, že nás doma vyhlíželi, mi jsme tam přeci stáli a chtěli jsme se políbit. Bylo jí šestnáct a mě osmnáct. Naučila mě mít ráda Beatles.

          „Uvidíme se ve středu v planetáriu.“ Navštěvovali jsme totiž astronomický kurz. Oba a ještě můj kamarád Honza, obě a ještě její kamarádka Zuzanka. To nebyla zase tak moc hezká holka. Ale stejně hodná jako Anja to tedy byla. Anja také každé odpoledne chodila trénovat na Spartu a pak do Stromovky, kde mi seděla na klíně, nebo do planetária, kde mi seděla vedle mne. S pětiminutovým odstupem se její rodiče rozváděli a já jí litoval.

          Honza byl můj kamarád již na základní škole. Původně bydlel na Petřinách, než se s rodiči přestěhovali do většího bytu ve vile k nám do Dejvic, sotva přišel do školy. V Arabské na Červeném vrchu, asi tak v osmé třídě u Bobří řeky, stali jsme se v krátké době přáteli.

          Častokráte jsme se večer vypravili do Podolí, kde jsme si poklidně podplavali bazén tam a zase zpátky jakoby nic. Později se však Honza vrhl na potápění, nýbrž já nikoliv, což byl počátek našeho konce. Sledujte naše příští stránky na ostatních životech. Jinak mým nejlepším kamarádem je Miloš, akorát si nejsem jistý, že i já jeho též.

          Plavali jsme s Honzou v Podolí jako o závod a zpozorovali-li jsme tam kdy jaká děvčata, ihned jsme pravidelně začali docházet na astronomický kurz v planetáriu ve Stromovce, což o tom chci mluvit, neboť tam jsem seznal Anju. Náš první exotický zážitek. Datum jejího svátku i narozenin mám dosud vrytý do pažby své pušky. Její příjmení Králová, symbol vytrvalé nevěrnosti s běžně užívanou veličinou 1 nanoKrál. Ale to až pak. Spletl jsem si hlavu přibližně někdy tou dobou při psaní básní a hraní na kytaru.

          Do planetária jsme chodili každou středu, hezky-plesky přes Stromovku z Dejvic s kupovanou zmrzlinou diskutujíce o světě kolem nás. Jednoho únorového dne jsem se nemohl dostavit, už ani nevím proč, když jsem tam šel i příště. Překvapil mne Honza větou: „Jo toto je Anja a tamto je Zuzanka.“ Smích a pláč a skřípění zubů mezi námi. Anja zmatená mysl. Vlastně ne moc hezká, vždyť na prsou bez prsou, atletka a překážky, zlaté vlasy od medu, zda-li pak to dovedu, jsi překrásná. A o čem, že se ten večer mluvilo? No honem, no o čem? No o její vůni a jejím úsměvu, o jejím těle a jejím pohledu, o jejím zpěvu a budoucím příběhu aj i o běhu, anebo že by o astronomii? Kdopak by si to všechno pamatoval... Ty si to snad pamatuješ...?

          „Hele černá kočka“, zvolal Honza týž večer, kdy jsme se hnali přes půl Stromovky, abychom jí (d)oběhli. Tolikrát jsem se nasmáli při společných cestách domů z výletů. Toužil jsem s Anjou chodit a tak jsem se o to pokusil.

 

          Inu Anja měla ráda Beatles (i když je vlastně ani moc neznala) a tak jsem je všechny dohromady, hezky podle abecedy Anju, Honzu, Zuzanku a sebe, pozval. Pozval na audio rádio video pořad o nich. A že jsem jim o tom zapomněl říci, dozvěděla se to pouze Anja, a ostatní celkem nic. A tak jsme vyrazili poprvé, sami a dva.

          A bylo to na přelomu zimy i jara, kdy Vltava kypěla vodou pod jezy a odpoledne blízko v podvečer se sluncem v zádech při zemi jsem očekával nejprvnější schůzku s dívkou, kde tak o mnoho jde, aheleužjde.

          Anja se vynořila ze sporné mlhy přede mnou, snad, vždyť jsme stáli téměř rychle na břehu, jen kousek řeky tekoucí, ku autobusu stanici.

          „Tohle je fakt dobrý místo, tohle to,“ začínám trochu nelogicky a ukáži rukou na dmoucí hladinu.

          „A kde jsou ostatní?“ táže se tiše Anja.

          „Honza má jízdu v autoškole. A o Zuzance nic nevím, myslel jsem, že přijde s tebou,“ říkám naprosto beze studu. „Ještě štěstí, že jsem koupil lístky pouze dva.“

          „To je až zvláštně neuvěřitelné štěstí,“ říká Anja nedůvěřivě.

          „A stejně neuvěřitelné štěstí je, že nám přijíždí autobus,“ dodávám já, „když někdo nechodí včas.“

          „A tak to pozor, také jsem vůbec nemusela přijíti,“ odvětí klidně a blýskne po mne očima. A raději už nastupujeme do přibyvšího autobusu.

          Tři stanice sto čtyřicet čtyřkou, jako když se jede navštívit Honzu Čápa, spolužáka z Betlémské, taky kamaráda.

          Jenom tři stanice na Rokosku v tlačenici u dveří hned ven, ale jak ji vzít za ruku? Přemítám, když nešikovně přecházíme rozvětvenou silnicí.

          „Jé, tam je lidí,“ říkáme oba současně a já připravuji drahocenné lístečky, to křehoučké poutečko jímž nám osud určil strávit dnešní večer pospolu, ale co to, Anja loví v kabelce a vytahuje měšce plné penízků. „A kolik ti dlužím?“ Taková malá černá kabelka, lemuje jí na boku. Dívám se skrze ni, ale to snad ani není možné pomyslím, že tu před vchodem, jako by od vždycky, a nahlas. Říkám: „Nic se neplatí, vždyť jsem tě pozval.“

          „Jen abys nelitoval,“ praví a opět jí jiskří do očí. Ale to jsme se již nechali vtáhnout do sálu nevelkého vzhledu se stručným pódiem v popředí, kde stojí připravená židle, stůl a lampa na černém podkladě a dříve než zhasnou světla v sále, sedíme usazeni u sebe čelem v bok a na boku a nevyhneme doteků, jež letmo schytám, kdo je tu? Že takto blízko v planetu, jež v sobě skrýváš; kočičko, co honíš hezkou hlavičkou? Hladím jí alespoň v duchu a střádám slova na přestávku.

 

          Přestávka.

          Venku na stráni, šero, chlad jen málo. Tušíme společnou otázku.

          „Co děláš, když jsi v dozvuku?“ ptáme se jen tak.

          „Nestíháme,“ odpovídáme kolemjdoucím přízrakům.

          „A kam chodíš do školy?“ a reflektory aut už rýsují se na misce vah, zdali je lepší její Nad Štolou, nebo moje v Betlémské? Jakou má cenu slavné jméno bez slavného přízvuku? Postáváme opodál a netušíme, co bude zítra po ránu. „Pojďme dovnitř do chrámu.“

          Konec přestávky.

 

          Program pokračuje v lepším tempu pojednou. Zvuky se nám sypou z rukávů, pán v černém vstává na pódiu, kop, židle letí do rohu. Anja roztáhne tvář do širokého úsměvu. Také vstávám, ale chytl jsem se nohou do křížku, Anja otáčí hlavu, já se dívám do země, kde leží rudý indián, ani nevím kdy se připlížil, najednou jsou všude kolem nás. Popadám Anju za ruku. „Rychle za mnou!“ stačím ještě vykřiknout, než se v plamenech zřítí kolem padající obloha. Proskakujeme rozbitým oknem. „Uf, co to bylo?“ ptáme se, když už jsme v bezpečí venku a dobíháme zase autobus. „To asi patří k programu,“ říkáme a Anja se točí kolem tyče a říká: „S tebou vážně není nuda, to vždycky bouráš domy za sebou?“ Má odpověď zaniká v mohutné explozi, při niž se Rokoska snáší k zemi do příkopu. Náš autobus vybral smyk mistrovským titulem. S Anjou to cuklo, až se mi opřela o rameno a povídá: „Promiň“.

          „No já jsem také nestabilní,“ a má slova se potvrzují při náhle prudkém zbrždění, kdy vylétáme ruku v ruce v ulici na Stossmayerově náměstí číslo popisné na rohu.

          „Takovou legraci jsem nezažila ani nepamatuji,“ říká Anja, když již uklidněni přicházíme po třídě Dukelských hrdinů.

          „Jak se ti to líbilo?“ ptám se na pořád.

          „Líbilo,“ odpovídá Anja.

          „Víš, že také hraji v jedné hudební skupině?“ říkám a myslím tím Jiřího Zaplatílka.

          „A jak se ta skupina jmenuje?“ ptá se Anja.

          „My se ještě nijak nejmenujeme, vlastně jenom tak trochu zkoušíme, něco od Beatles, něco jsme si složili sami.“

          „A tak to máte prvního fanouška,“ říká Anja a hraje si (s) pohledem kolem mne.

          „A na jaký nástroj že to hraješ?“ ptá se dychtivě.

          „Na kytaru a Jiří Zaplatílek na druhou kytaru a ještě jeden kamarád s námi sedí u bicích, má je uložené v papírových krabicích, po big beatu vonících. Ale to jsme již zabočili do Šalvějové ulice. „Takže konečná,“ říkám do éteru a nevím, zda-li slyší, že ji chci.

          „Díky ti Vláďo za hezký večer, bylo to moc prima.“

          „Díky tobě Anjo.“

          Setmělo se setmělo, Anja vystupuje po schodech do čtvrtého patra a ještě trochu myslí na indiány a já pospíchám na tramvaj do ulice Milady Horákové, ze Strossmayerova náměstí do Dejvic je to pořád do kopce a domů.

 

          Říkal jsem, že máme s kamarádem hudební skupinu, trochu jsem se vytahoval a trochu zase ne. S Jiřím Zaplatílkem jsme hráli několik let, možná k ničemu složité písničky. Dva Georgeové Harrisonové v jedné kupě na mlatě, ale ve třeťáku na průmyslovce spousta práce před sebou, obzvláště s Anjou Královou, když jsem v duchu usínal.

          A další den zrovna v pátek do tanečních za Renatou (za Renatou). Tancovali jsme spolu týden co týden, celou zimu v Lucerně. Malý sálek v prvním patře. Zaplivané schodiště. Madam Karasová, někdy se tak opila, že byla ráda, když nespadla z kazatelny. Za kazatelnou hrál starý děda na flašinet. Uměl waltz, foxtrot, slowfox a valčík. A každá hodina začínala nástupem a přehlídkou děvčat, vždycky se mi podívala do očí. Pospíchala, abych byl u ní první.

          Renata byla mnohem hezčí a větší než Anja, a také takové tenké neonové šaty jsem na ní miloval, a valčík s Renatou v náručí, to byla symfonie pocitů, kdy voněla mi ze rtů do očí, kdo z nás se dříve otočí? Položil jsem jí ruku pevně do pasu, a ona přitiskla se klínem ke klínu a houpity hou, „Ty dobře tancuješ!“ – „A ty taky.“

          „Ticho tam,“ hřímala Karasová, „je hodina!“

          Renata mi zabořila do ramene tvář: „Aby se nezbláznila,“ smála se.

          Vytočil jsem s Renatou několik super otáček doprava a pak zase doleva, a zase doprava.

          „Už dost, pletou se mi noty,“ zasmála se Renata.

          „Musíme utéci asákům,“ povídám jí, neboť jsem zmerčil, jak se k nám rázně přibližují a chystají se vynadat.

          Vzali jsme to tak těsně kolem sloupů, že Renatě klopýtly nohy o vystrčená topení. Padali jsme hluboko do parket spolu s tuctem dalších párů nevinných a to tvrdě na záda. Renata se několikrát překulila a při každé otáčce se pokusila políbit.

          „Promiň,“ vstávám a myslím na Anju Královou, Karasová se vyvalila z pódia, flašinetář přestal točit klikou. „Tak to ne mladíčku, tady nejsme na floorbale.“ A nejbližší taneční asistent mi bere průkazku z rukou a nemilosrdně odstřihuje jeden z jejích rohů, čímž mne deklasuje do role hrdiny, alespoň před přihlížející Renatou. A zbytek toho večera už nestál za nic. Takže nashledanou.

 

          V prosinci na prodlouženou na Žofín už přišla sama bez maminky. To bylo za týden po té příhodě s pádem a ne(u)skuteč(ně)nými polibky. Dali jsme si dárečky k vánocům. A měli jsme příležitost se doprovodit domů.

          Na zemi ležela (s)pou(s)ta bláta ze sněhu, z nichž pramenící špína nám protékala pod nohami. „Můžu se tě Vláďo na něco zeptat?“ začala náhle Renata.

          „Ptej se,“ řekl jsem.

          „Jak to má holka udělat, když se jí nějaký kluk líbí a chce, aby jí pozval na rande?“

          Pěkně ve mne hrklo. „Co ti mám na to asi říci?“ Potil jsem se a usilovně přemýšlel. „Přece ti nebudu vyprávět o Anje a o hvězdách.“ Nahlas jsem cosi zahuhlal a podíval se do země. Renata kráčela zklamaná vedle mne. „Víš co, dál už se mnou nechoď, dojdu zbytek sama.“

          „Počkám s tebou alespoň, než ti přijede metro,“ říkám nejistě.

          „Už mi jede.“ Renatě stoupají slzy do očí. Nastupuje do přistaveného vagónu. „Neplač Reni,“ utěšuji se vylhanými slovy a nevím jaké budou příští týdny v hodinách.

 

          Ještě v lednu a chvíli potom zase v únoru jsme se scházeli při společném tanci, Renata stále zadumanější, já stále trapnější, a tak na Betlémský ples v únoru, kam jinam, než do Lucerny, jsem pozval Anju Královou a Renata šla lyžovat.

          Ten večer velmi mrzlo, avšak že jsme si dali s Honzou řádně záležeti, aby se večer vydařil. Sraz jsme si zařídili na Václavském náměstí „pod vocasem“, kdo nevěří, ať tam běží. Vážení přátelé, ony, totiž ta dvě děvčata, tam byla dlouho před námi, náš příchod byl proto strhující, pomáda ve vlasech, černé brýle na očích, úzká kravata ledabyle na krku. To že po půlnoci, jak bývalo zvykem, měl vystoupit Rockec Ivo Pešáka.

          Na plese dole v Lucerně nebyl žádný vzduch, zato množství chlapců na krku s motýlky a mladých dívek s vějířky, a učitelů s notýsky. A my jsme sestoupili šachtou do podzemí paláce až na parket.

          „Se snad ani nevejdeme,“ řekla Zuzanka, když spatřila tu spoušť před námi. „Že smím prosit,“ opáčil jsem na Anju.

          „Jestli myslíš o tanec tak to jistě,“ a vypluli jsme na moře a hned za námi Zuzanka a Honzislav, a kapelník a nástroje a noty trubek na buben a s křikem hlukem do boje jdou kapky deště po stěnách. „Ale promiň, já do tanečních nechodila,“ a zkoušíme čaču, rumbu a charleston. A držíme se od těla.

          Dalším tancem byla polka. „Dobrý den,“ zdravím třídní učitelku, která se mi z jasna mihla před zraky, „A nashledanou,“ loučím se s ní vzápětí, když při druhé otáčce mizí kdesi v povzdálí.

          A o chvíli později jsme stáli na druhém balkoně a v černé hloubce pod námi baletní jednotka rušila zavedené rytmy do párů.

          „Zavolejte tam na ně dolů Beatles!“ vyzvala nás Anja rozjařeně.

          „Beatles!!!“ ječíme s Honzou o překot.

          Celý večer jsme tancovali jen pospolu, já s Anjou a Honza se Zuzankou. Snad se také trochu pobavili. Nakonec jí Honza doprovodil k nim domů a v tom případě já Anju. Normálně. Rozloučili jsme se rovněž – normálně. Tak to bylo ještě před tím pořadem o Beatles na Rokosce.

 

          Jinak Honza chodil do tanečních do Dopravních podniků, kde podnikali Broučkovi. Byly skvělý. Mnohem lepší Karasových, kde trpěli jsme s Renatou. A Broučkové pořádali každým rokem jarní ples na konci sezóny a Honza nás vždycky vyzýval, ke společné účasti, ať prý si přivedu Anju sebou, že nám chce ukázat (s)pořád(a)nou zábavu.

          „Tak co, jak jsi na tom s Anjou, myslíš, že ji přemluvíš?“

          „To neváhej, ples se přeci koná až v sobotu, takže mám několik dní na to jí zpracovat. Jenom doufám, že přinejhorším oželí lehkoatletické závody, kterých se má zúčastnit v neděli brzy po ránu.“

          „Tak přijďte večer v šest, před Dopravní podniky.“

          „Přijdeme určitě a koho si pozveš ty?“ optávám se Honzy.

          „Nás půjdou hory,“ zavrtí Honza hlavou, „Kejbl, Jiří, Korejtko...“

          „Komu říkáte Kejbl?“ přerušuji ho zvědavě.

          „Kejbl je jedna z mnohých spolužaček, mimochodem výborných kamarádek – na holku. Ale ne abys jí tímto jménem tituloval nahlas. Jedná se totiž o její tajnou přezdívku, která by měla zůstat ukryta u nás v elektrotechnické ulici v Ječné. Prostě, aby jí omylem nezaslechla. Však víš jak to myslím.“ A Honza se významně ušklíbl.

          „Výborná přez(dívka), na kterou se moc těším,“ povídám mu, „ale stejně mi pověz s kým že budeš tancovati.“

          „Ale vždyť on už se tam někdo vhodný najde,“ Honza mávl bezstarostně rukou, „tam jsou vždycky spousty volných holek.“

          „Úplný přebytky,“ dodávám já.

 

          Budova dopravních podniků se nachází pod Strossmayerovým náměstím, blíže u Vltavy, tam nedaleko od místa, odkud jsme nedávno vyráželi s Anjou na Rokosku, což Honza zatím netušil. Celá pokrytá bílými kachlíky, směrem ke kostelu, dominantě části Holešovic, jehož zvon si v noci vyřizuje účty se svým okolím, jestli pak si dovolím?

          V sobotu těsně před šestou jsme se trousili jeden po druhém před dotyčnou budovu. Ples od Dopravních podniků vlastně začal tím, že nám Honza všem typicky oznámil (byla tam ještě spousta jeho kamarádů a kamarádek, většinou ze školy), že nemáme lístky, protože on chodí na plesy zásadně bez lístků, a to kudy se dá. Poslední přišla Anja. Všichni jsme na ní čekali i když nikdo z Honzových kamarádů ji do té doby neznal a neznali povětšinou ani mne. A Anja, když přišla, se naprosto samozřejmě zavěsila do mne, aniž jsem postřehl jak.

          Dlužno říci, abych Honzovi neuškodil, jsme se na ples ten večer opravdu všichni dostali, i když přesně nechápu jakým způsobem, ale vysvětlení je nutné hledati u Honzy. Později vám na něj když tak poskytnu telefonní číslo (nebo alespoň mailovou adresu).

          Ples byl extra senzační, „Anjo, miluji tě, jsi tak zvláštně překrásná, jsi tak první jediná.“ Nikdo příliš nespěchal, nikdo příliš neztratil. Údery zvonu nevnímal. My vraceli se temnou Letnou, až na druhou hodinu. Dům na první pokus nalezen. Dlouho u nich před vchodem. Mé rty jen kousek od jejích. Ó, jak se to lišilo, od pokusů s Renatou. Ale nepolíbili jsme se, to ne, ta rozkoš byla odložena, by znásobena byla, pokud to ještě lze. To naše druhé rande bylo a první v(e)l(h)ká touha.

 

  <<  Druhá kapitola  >>  (Obsah)  

 

          A tak v neděli po ránu stál před mojí postelí závoj Anjou utkaný. Celý den jsem rýsoval, nevyspalý, nedosněný, co mi to jen v noci zabránilo ochutnat smysl jejích úst? Strašně dlouhá neděle. Žádný pohled na telefon, žádný pohled do mysli. Přemýšlím o knihovně a o hvězdárně pro širokou veřejnost, kdypak se jí otevírá? Vrhám se k telefonnímu seznamu. Hvězdárna a hvězdárna a už to rázem nalézám. Hle 57 32 05 40 skví se řada čísel v záplavě ostatních. Zapisuji si je na lísteček a dovolávám se na pokladnu a tam se od paní dozvídám, že v úterý i v pátek, je pokaždé otevřeno. A tak můžeme přijíti, což se mi náramně hodí do právě snovaných plánů.

          U prkna rýsovacího hrbení až do večera, ale pak jsem stejně musel vyrazit, až za Honzou Honzislavem. Kdybych nevyrazil, mlčky bych se přidusil. Tramvají se nezdržovat, přímo se rozeběhnout zadní cestou pod Evropskou silnicí, bylo dílem okamžiku. Do vilové čtvrti, kde stojí samé staré domy v neudržovaných zahradách. U jedněch se zastavuji a mačkám tlačítko. „No tak zvonku, drrrrrrrrrr, už dělej, ať jsem honem nad věcí.“

          Honza se vyklonil z otevřeného okna ve druhém patře a zavolal na mne dolů: „Pojď raději nahoru, nevím ještě, jak dlouho mi to bude trvat.“

          Prošel jsem tedy dveřmi do potemnělé chodby a vystoupal bystře do druhého poschodí, které bylo zároveň i posledním.

          Honza měl pokoj sám pro sebe skoro tak veliký, jak celý náš byt, ve kterém jsme s rodiči a sestrou bydleli, dohromady. Úžasné aroma integrovaných obvodů, osciloskopů a kaleidoskopů, ve kterém kraloval uprostřed změti drátů Honza sám.

          „Počkej, až to dodělám - můžeš mezitím pustit nějakou hudbu?“ Což neznělo ani moc jako otázka, neboť mi zároveň přistála jakási kazeta obloukem do ruky.

          „Ono se to řekne snadno, pustit kazetu, ale v čem?“ Pátral jsem zrakem po místnosti, co by asi tak mohl být kazetový magnetofon. Nakonec mé oči utkvěli na čemsi blíže nespecifikovatelném, co jevilo určité známky zastrčitelnosti. Vložil jsem do toho obdrženou kazetu a kupodivu se to samo od sebe rozehrálo: „...shaki nn babyiiii, twist and shouuuut...!“ a málem mi to utrhlo hlavu.

          „Jak se to dá ztlumit?!“ snažil jsem se překřičet ohlušující lomoz kdovíkde ukrytých reproduktorů, ale než si můj řev prorazil cestu skrz ohlušující písničku, hlasitost se sama od sebe snížila.

          „Mám to,“ prohlásil Honza prostě a vynořil se z úkrytu.

          „Jak jsi se v noci vyspal? A kdy jste se vlastně s Anjou vypařili? Vůbec jsem si vás nevšiml odcházet.“

          „My jsme si také nevšimli odcházet,“ odpověděl jsem.

          „Ještě, že je neděle, doufám, že máš plavky?“ přešel mou odpověď bez povšimnutí a přitom dál čile pobíhal po místnosti.

          „To víš, že mám,“ odpověděl jsem.

          „Tak já do sebe rychle něco hodím a letíme do Podolí,“ řekl a zmizel v kuchyni. „To víš, že do sebe rychle něco hoď,“ a zatímco Honza jedl, doloudal jsem se do předsíně a obouval si boty. Vyrazili jsme za pět minut.

 

          Odrazil jsem se od můstku a mohutnou šipkou prořízl zrcadlovou hladinu. Pod vodou jsem se zastavil a očekával na Honzu. Honza se zanořil nedaleko ode mne a posunky se domlouval o další trase pod vodou, napříč bazénem, tam a zase zpátky.

          „Uh!“ vynořuji se a sotva lapám po dechu.

          „Ah!“ vynořuje se také Honza a hned se na mne obrací: „Kolik dáme bazénů?“

          „Dvacet,“ říkám srdnatě a vyrážíme okusit si první padesátku vlnící se nám v ústrety. Plaveme kraul a uplaveme první bazén, druhý bazén, třetí žádné obtíže. Při čtvrtém jsme prudké tempo opustili pakliže. Si chceme síly ušetřiti do hutného finiše.

          Nyní plavu prsa a nyní plavu znak a Honza nyní kraul a nyní zase kraul. Však si také vypracoval náskok půlky bazénu. Jinak se nic neděje. Pravidelně vyfukujeme chladný noční vzduch. Říkám si, že to tak nejde, budu zase poslední. Pokusím se o zrychlení zkracujíce pohyby. Paže mlátí, kolik stačí, frekvence je úžasná. Připomínám formuli. Výsledky se dostavují a s dvanáctým bazénem, s Honzou plavu stejně rychle, jako zrovna támhle ten.

          A na patnáctém vidím Honzu, pět šest metrů před sebou. Šestnáctý a sedmnáctý, počítám si na prstech, a při poslední obrátce pod, hů, mořskou hladinou odrážíme se současně. A pak se rychle rozhoduji, zda při příští otáčce pokusím se o únik. A vystartuji jak raketa namydlená od blesku. Mrkám vzad a vidím Honzu, an se za mnou zpožďuje a těch dobrých osm metrů vystačí mi do cíle?

          Ale ne, jen deset metrů, slyším prudké cákání, Honza nenechá mne utéci. Nezadržitelný se řítí a já prostě sleduji, že nám zbyla tak dvě tempa a dohmátli jsme současně.

          Funíme si do talířů při okraji bazénu. „Tak příteli povídej.“

          Zavrtěl jsem rukou vzhůru, že teď ještě nemohu.

          „Ještě ne,“ a nořím tělo, „ještě ne, až zklidním dech.“ Což se mi podařilo. „Tak co chceš slyšet ?“

          „Všechno, hlavně přeháněj.“

          „Jen jsem jí doprovodil před dům,“ říkám nevinně.

          „No a co?“ táže se Honza.

          „Co, no a co?“ odbývám ho nelítostně.

          „Co jsi s ní udělal potom, před tím domem?“ ptá se netrpělivě.

          „Myslíš jako, jestli mne vzala nahoru, do své ložnice?“ tak to jsi vedle, jako ta křivá jedle, vedle které vyskakuji na břeh bazénu a běžím proti předtuše.

          Honza je mi v patách a obíháme stadion. „Nepovídej!“ volá za mnou a snaží se mne postříkat. Ledovou vodou ze sprchy, kterou právě kličkuji. Oplácím mu stejnou mincí, kohoutky venkovních sprch jsou roztočené naplno, plavčíkovi se to ale vůbec nelíbí. „Padáme,“ říká Honza a zahýbáme do šaten.

 

          „Máme spoustu času,“ povídá mi Honza u skříněk, když se utíráme od letu. „A už se těším na středu a doufám, že ti Anja potvrdí tvou výpověď.“

          „Tak hele, jestli tě mohu o něco požádat, tak o nás dvou s ní vůbec nemluv,“ starostlivě Honzu upozorňuji, „i tak je vyplašená dost.“

          „Neboj se, však mne znáš,“ chlácholí mne Honza.

          „No právě!“ Ale už jsme oba hotoví a tak jdeme vrátit z(n)ámky nenápadných změn, které se dotknou našich jmen, po všechny příští roky, skládáme o nich sloky.

          „Padá ti z nebe do náručí,“ říká Honza závistivě.

          „Ale nepovídej,“ oponuji Honzovi, ale Honza povídá.

          A když vykráčíme před koupaliště je právě půl desáté a my volíme cestu pěšky a potom metrem přes Pražského povstání. „A až do příštího setkání, pozdravuj ode mne Anju.“ Pro Honzu je to takové snadné. „Stejně ji uvidím, až ve středu, stejně jako ty.“ Odmítám jakékoliv spekulace a podezření, ale rozcházíme se v dobrém, na půli cesty mezi Hadovkou a Červeným vrchem.

          „Jen aby,“ stihne ještě říci, dříve než mi zmizí v bláhovém kdo ví. A tak jsem také utekl.

 

          V pondělí po škole jsem se konečně odvážil a vytočil číslo k Anje domů do bytu. A s napětím jsem očekával, kdo to asi vezme, a protože jsem jí ještě nikdy předtím nezavolal, tak když se ozval oznamovací tón, rozhoupal se ve mě stotunový zvon. A jak rychle to někdo zvedl, tak rychle jsem to položil.

          „Tak to je dobrá hra, tohle to, ještě asi tak dvakrát, nebo třikrát a padne mi kolem krku,“ pomyslel jsem si. Zvedl jsem opět sluchátko a pokusil se o nové spojení.

          „Ano?“ zaznělo jako kapka medu na druhé straně aparátu.

          „Mohu mluvit s Anjou?“

          „U telefonu.“

          „Tady Vláďa, poznala jsi mne po hlase?“

          „Poznala.“

          „Pojď v úterý na hvězdárnu, bude otevřená knihovna,“ přešel jsem rovnou k věci.

          Chvíli bylo ticho. „Počkej, já to proberu.“ Zazněl šramot a pak ticho, pak tajemné skřípání a pak se ozvalo: „V úterý nemohu, co někdy příště?“

          „V pátek?“ navrhl jsem.

          Opět bylo ticho. „To by možná šlo.“

          „Kde bychom se setkali? Navrhoval bych roh Strossmayerova náměstí, tam před tou výlohou toho knihkupectví.“ (Kde jsme se později tak často poznávali a odeznávali...)

          „Ne, to ne,“ odpovídá rychle, „sejdeme se až na hvězdárně.“

          „Ve dvě?“ ptám se honem.

          Opět krátká odmlka. „Zkus tam na mne počkat, možná že dorazím krátce po druhé a možná, že ne, určitě nejpozději ve tři.“ Potom zase šramotila a pak najednou řekla: „Už musím skončit. Tak ahoj v pátek.“ A rychle zavěsila.

          Páni, tak teď jsem nevěděl, co si mám o tom myslet. Týden se vlekl, jako spolužáci na obranu tabule. A pod tabulí se hromadily křídové oharky, až nám sahaly někam do pasu. Nikdo je nesebral, vždyť většina z nich stejně skončila pouť rozdrcena jehlovými podpatky. A venku padla dávno tma a cesta do školy zůstala jako obvykle nepřipravená.

          A k tomu ke všemu se Anja ve středu v planetáriu na pravidelné hodině ani neukázala. Připadal jsem si jako na trní. Honza drmolil příhodu o škole a o Kejblu a o náramné legraci a sděloval ji ze všech sil. A Zuzka přišla s kvadratickou rovnicí, kterou by prý vyřešila aspekty planet, jen kdyby prý měla dostatečně výkonnou kalkulačku a Anja nešla a nešla a hodina se překulila nad našimi hlavami. „Už nepřijde,“ odpovídám stále stejnou větou na všechny strany poslušně.

          „A je nás tady dost,“ říká Honza hodně nahlas, abychom ho dobře slyšeli.

          A kolem sedmé opouštíme přednáškové lavice a štěbetající Zuzanku u stanice trolejbusu-pimprbusu. Museli jsme jí tam nechat stát, vždyť jsme chtěli jít pěšky přes Stromovku do Dejvic a ten směr se jí vůbec nehodil.

          Doprovázen páteční úzkostí a přes pozdní hodinu. Ve Stromovce bylo celkem živo. Kdesi zpoza křoví zaznívali cikáni a jejich zpěvy na bendžo a každou chvílí jsme klopýtali o nějakého pána nebo paní, ani tam utíkali do šeré dáli.

          Onde zase na jiném místě se skupinka asi dvaceti chlapců a třiceti dívek poddávala nezávislým hrátkám. Nestačili jsme odvracet zraky, rudí, až ke kořínkům hlasů.

          A nemyslete si, že jsme tak dlouhou cestu po svých vážili zadarmo. Vyměnili jsme si veliké množství užitečných informací. A zítra bude pátek. Tak dobrou noc.

 

          Pátek, den D! A hlavně si pořádně vyčistit zuby. Ale že to je na Petřín do pořádného kopce, co? Celý splavený jsem dychtivě listoval rozestlanými knihami. Oči mi ujížděli z obrázku na obrázek. Slečna knihovnice úřadovala za malým stolečkem umístěným vedle vstupních dveří. Místnost nerozměrná, ze všech stran obklopená policemi knih a jedno jediné malé okno a úzká chodba vedle něj. Pokračovala do druhé okrouhlé místnosti, ale tam už nikdo neseděl. Ani slečna knihovnice, ani mladá, ani stará. Netušil jsem, že si s Anjou tykají.

          „Nemáte, prosím vás, ještě nějaké knížky?“ poprosil jsem slečnu knihovnici. Pro ukrácení chvíle, štosy rostly do výše.

          „Tady máte vaši legitimaci a neztraťte ji,“ povídá mi po chvilce malou bílou kartičkou.

          „Děkuji vám uctivě.“ V tom se venku cosi mihlo, snad jen šedý stín. V každém případě a slunko. Zalezlo nám za mraky. Za doprovodu výkřiků návštěvníků hvězdárny, toho času v kopulích. Vrzly dveře, vrzly druhé, slyším kroky z předsíňky, pak doteky na klice. Slečna knihovnice zvedla hlavu. „Ahoj Anjo, tak jsi tady.“

          „Ahoj Marcelo.“ Anja veplula do panujícího pokoje. Na sobě přiléhavé šaty, snad bych měl říci mini se zeleným rozparkem, jenž mírně halil jí a jen tak, tak i její postavu. Proud vířícího vzduchu mi narazil do tváří a Anja se spanile rozhlédla.

          „Ahoj,“ sotva špitla. Postavila svou sportovní tašku slečně Marcele do klína. To se ale divila: „Vážně jsi to už všechno přečetla?“.

          „Nebylo to o ničem,“ jednoznačně řekla Anja. „A mohu ti představit rovnou Vláďu?“ dodává.

          Trhl jsem sebou do stoje, až židle pěkně zaskřípala. „Ale vždyť mi už se dobře známe. Celou hodinu, viďte že?“ povídám překotně.

          Slečna Marcela tančí a podává mi ruku přes stolek. „Já jsem si to povídala, na koho čekáš kovboji?“

          Kovboj čeká na děvčata, s kolty nízko u boku, však minule ty indiány Anja strká do stolu a přehlíží hřbety knížek, jež se sypou z regálů. Občas jednu povytáhne, druhou zpátky přistrčí, a chvíli dlouze nahlíží.

          „Tohle jsi četl?“ strká mi pod nos obálku.

          Je to Sigmund Freud a já nevím, kde se tady bere. V duchu musím myslet na sestru. „Nečetl,“ pravím poctivě.

          „A co myslíš, že já, mám to doma vyzkoušet?“ pátravě mi nahlíží do zaměstnané mysli, která váží čas na odpověď.

          „To je dost obtížné, číst to jen tak bez duše,“ pravím s čelem zachmuřeným a v ruce svírám Henleina, „zkusil bych Dveře do léta.“

          Anja váhavě vrací Freuda na místo (jemu určené) a přebírá z mých rukou nabízené dary. „Půjčím si to, vari, nebude-li to hezké.“ A podává knihu evidovat slečně Marcelce.

          Slečna Marcela si dělá svědomitě křížek. „A co si vezmeš ty?“ obrací se ke mne. Nejistě.

          Přehlížím knížek hromady, jež válejí se přede mnou. „Cos´ to tady, prosím tě, vyváděl?“ hodnotí Anja moje nálezy a poprvé se usmívá až ve tváři září do zlata.

          „Samý brak,“ říkám a hrnu knihy ze stolu. „Vezmu si tohle, tohle a tohle. A pak také tohle, tohle a tohle. Zabalte mi to.“

 

          „A tak to už asi půjdeme?“ obracím se čelem k Anje, spíše s výzvou, nežli s otázkou.

          „Půjdeme, protože musím být do pěti doma,“ praví skoro omluvně, „ale můžeme jít pěšky přes Petřín.“

          „Tak ano.“ A Marcela nám zamává a Anja to jako nevidí a: „Nashledanou, vlastně ahoj, loučíme se,“ pro dnešek.

          Na konci chodby před hlavním vchodem dávám Anje přednost do dveří a nabízím jí: „Nechceš, pomohl bych ti s taškou?“ A nečekaje na odpověď, přehazuji si její zátěž přes rameno. A po očku jsa prohlížen si uvědomuji, jak dobře spolu ladíme, vždyť oba vedeme životy v akordech barvy moll a oba vypouštíme do života jedinečný bol, který transformuje dokonalá harmonie do propletené melodie, a ta přichází z hor.

          Cosi v sobě ukrýváme před svět(l)em.

          Brzy obcházíme Petřínskou rozhlednu a směřujeme do dálek, cestou necestou a místy jdeme z kopečka. Na Malou Stranu, je to hračka neutíkat nebo se procházet. Přes Jánský vršek, Nerudovkou, Sněmovní a přes Klárov. A zde Letenské sady tyčí se do nebe, a jako Petřín ztrácejí se ve vybledlých oblacích? Ne, myslím, že se neztrácejí, to jen mi se utápíme v důvěřivé zeleni, tak jak ji potkáváme v nečekaných zákoutích. „Dobrý den, my se ještě neznáme,“ a každá stezička startující do vrchů nás ukolébá do bláhového domnění, že se na ní potkáme.

          „Trochu jsem se obával, že nepřijdeš,“ opatrně otevírám rozhovor.

          „Pročpak, vždyť jsme se tak domluvili?“

          „Protože to v telefonním sluchátku neznělo tak přesvědčivě,“ jak si možná myslíš.

          „Ale to, že mám hodně práce a málo času neznamená, že bych na naší schůzku zapomněla.“ A Anja kráčí u mne příliš vážná a zadumaná, než abych mohl v odpověď zavtipkovat..

          „A co máš tolik na práci?“ ptám se skoro překotně.

          „Chodím na tréninky, jestli jsi nezapomněl.“

          „Já vím, chodíš na Spartu a běháš čtyři sta metrů překážek, a to trénujete každý den?“

          „Pondělí, středa a pátek tréninky, v sobotu posilovna a v neděli míváme závody. Stačí ti to?“

          „Stačí a mohu se nikdy nepřijít podívat?“

          „A co myslíš, že na nás neuvidíš, pár holek, jak se ne, že ne, oválem a neklopýtá. Ale klidně nepřijď, ale raději mi to dopředu říkej, ať nejsem klidná.“

          „Tak se těš, někdy tě tam nepřekvapím.“

          „A co planetárium, jak jsi přišla na to přihlásit se do kurzu?“

          „Bydlím přeci kousek od Stromovky a navíc, líbila se mi jeho černá obloha.“ A Anja na mne pohlédla a nejistě k tomu dodala: „Jednou bych ti ráda ukázala, kde a jak jsem si ve Stromovce hrála.“

          „To jsi musela být ale hodně malá.“ A Anja hlavou přikývla.

          „A teď mi pověz, kde bydlíš ty?“ a Anja hlavou potřásá, jako by chtěla stíny minula někam odehnat. „Někde jako Honza? Asi v Dejvicích?“

          „Pár stanic tramvají směrem k letišti, vystoupí se ve Vokovicích, na zastávce Červený vrch. Asi tak se to tam jmenuje,“ vysvětluji.

          „A tam někde je Aritma a Divoká Šárka, že?“

          „Také že ano, a chodí se tam utíkat a běhat a honit se a někdy s Honzou, kterého znáš, a jindy s Milošem, kterého neznáš, a jindy s oběma najednou. Po večerech i po nocích, v sobotu i v neděli, utíkat a utíkat, dokavaď se tam nedoběhne.“

          „A kdopak je to Miloš, kterého neznám?“

          „Další můj kamarád, vedle kterého se dá v pohodě plát. A vlastně bych ti měl říci, že s ním zítra odjíždím na Šumavu, rozloučit se ze Zimou - nebo uvítat se s Jarem? No v každém případě to vychází nastejno, protože to znamená, že nebudu o víkendu k mání.“

          „Takže se v sobotu ani v neděli neuvidíme?“ Anja poněkud zachmuří čelo.

          „Nic s tím nenadělám, tuhle akci připravujeme už velmi dlouho, pochop to.“ Anja to chápe a překračuje ulici a já si říkám zájme blažený, kéž nám držíš na věky.

          „Pojď ukážu ti zkratku, kterou určitě neznáš,“ říká najednou Anja, když jsme překonali křižovatku Na Klárově. Kousek podél Vltavy. Startovala vlevo do Letenské stráně sotva znatelná stezka našich kroků mířících. A že bylo jaro předčasné a slunce opět vysvitlo, tak šeříky již nasadily do květů, jen co jsme je minuli. Uvítací slavobrána srdcí planoucích. Stezka se záhy rozšířila a změnila se v asfaltový chodník s širokým výhledem na Prahu pod nímž proudil život rázně přeťatý řekou Vltavou. Anja se zastavila hledíc na to z povzdálí.

 

          Stačilo jen rukou vztáhnout a již třímám tříbarevnou kytici.

          Anja lehce zardělá neví kamo s rukama. Asi si také vzpomněla na blízkost tváří před týdnem. A náhle ucítila slabý otisk vzpomínek ze společného toužení, jež vyvolalo krůpěje potu, rozkvetly jí nad čelem. Zblízka se tě asi dotknu z dálky si tě uchopím. Blížíme se ke schodům, kde se zřejmě zastavíme, obrněni útokům.

          Druhá zastávka. Anja usedá na širokou kamennou obrubu a přes rameno se rozhlíží. Naskakuje nám husí kůže, příznačné to znamení.

          „Slíbila jsi mi fotku, minule na plese,“ pravím statečně.

          Anja se sklání nad svou taškou, kterou jsem ji k nohám složil a šmátrá v jejím obsahu. Zaujatě ji pozoruji. Pak vítězoslavně vytahuje barevnou fotografii a přece je trochu zardělá.

          „Je ale poněkud postaršího data,“ s těmito slovy mi ji nesměle podává. Na obrázku je Anja asi ve třinácti letech. Sedí v křesle a na klíně má malého chlapce.

          „To je můj bráška Péťa,“ vysvětluje.

          „A jak je starý?“ ptám se a rozeznávám na snímku všechny ty rysy, jež se letos kolem mne příliš hromadí, že neviděl jsem Renatu z tanečních odcházet, (že se nestačím na semaforech do leva otáčet,) ty rysy v krajinách sotva poznaných, v reliéfech vylhaných.

          „Je o pět let mladší než já,“ praví.

          „A kolik ti tu je?“ ptám se potutelně.

          „Hádej.“

          „Třináct?“ zkouším a trefuji se naslepo.

          „Přesně tak,“ jsem pochválen. „A ty jsi přinesl jak jsi přislíbil?“ ptá se Anja na můj příspěvek.

          Vytáhl jsem nejlepší fotku, jakou jsem kdy měl. Asi tak rok stará podobizna na tramvajenku. Anja ji přijala se stejnými rozpaky, s jakými před tím předávala tu svou. Třímala ji v ruce. Přisedl jsem si blíže. Slunce se sklonilo dávno za pátou a už ani trochu nehřálo. Anja se zimou otřásla.

          „Je ti chladno?“ odkudsi jsem přitáhl mikinu a přehodil jí Anje přes záda a potom jsem se jí.

          Dotkl.

 

          Dotkl výsostného uzemí, že nestojíme na zemi. Faktický dotek ohromil i Anju tak, že nestačila protestovat. Bariéra dostala trhlinu, která se nezadržitelně šířila. Našimi těly se Anja proti své vůli opřela hlavou o mé rameno. Má uvolněná ruka si jí náhle pevněji přitiskla. K sobě ano, tohle bylo skutečné, opravdové teplo jejího boku, žádné umělé snění před spaním, to bylo chladivé pohlazení plavých vlasů na obnaženém předloktí, které vylučovalo pomýlené blouznění, a ty její vlasy vskutku šimraly a hladily, škrábaly a vzlínaly, až do úst, ba i do očí. Snad to nikdy neskončí, tento nejvzácnější okamžik, jaký jsme kdy zažili.

          Zamířili jsme vzhůru do Letenských plání a drželi se za ruce a minuli jsme kino Ponrepo a minuli jsme Parkhotel a nikdo z nás je neviděl ta místa cestou do Šalvějové ulice. Anja stále ruce na klíně, dlaněmi vzhůru a v těsném kontaktu, raduji se do taktu.

          „Pusť mne,“ jemně se mi vymanila, „co kdyby nás někdo uviděl.“

          „Tak nás někdo uvidí, stane se snad něco?“ pravil jsem, ale pustil.

          „Nechci, aby o nás věděli naši, hlavně máma ne.“

          Došli jsme až ke vchodu jejich domu, teď za světla jsem si ho mohl dokonce i prohlédnout, jak stojí pod trubkovým lešením, z nějž rez pršela na chodník, na rohu s další ulicí, a pohlédl jsem vzhůru. „Ve kterém patře bydlíš?“

          „Až nahoře, tamta okna,“ ukazuje Anja pohledem a já sotva mohu dohlédnout do čtvrtého patra, příliš vysoko, než abych zahlédl cokoliv z jejího pokoje. „Tam spíš?“

          „Tam né,“ říká Anja, „támhle přeci, to okno do kuchyně.“

          „Ty spíš v kuchyni?“

          „Ona je veliká, mám v ní zařízený koutek pod oknem,“ vysvětluje.

          „Aha.“

          A v tom někdo jde. „Pozor,“ Anja vykřikne, chytne mne za ruku a uskočí se mnou do stínu za roh vedlejšího domu do nejbližší ulice. „To byla paní Blažková, za deset minut by o nás vyprávěl celý dům.“

          „To je ale situace,“ povídám.

          „Nesměj se tomu, ty tady nebydlíš a ještě k tomu mne zítra opustíš. To není zrovna nejpovzbudivější představa.“

          „Neboj se pranic ničeho, za pár dní jsem zpátky, a ty na mne mezitím pamatuj, však i já si na tebe vzpomenu, a také si myslím, že budeme na dálku nerozlučně spojeni.“ A Anja na mne pochybovačně pohlédne. „No v každém případě ti večer po návratu zavolám až,“ pro jistotu, „přijedu.“

          „Tak jo,“ Anja si povzdechne a rozhlédne se, kdože se to přibližuje, a zjistí, že se nepřibližuje nikdo a tak říká: „Zdá se, že je vzduch čistý, tak pojď.“ Vracíme se zpátky přede dveře. A v tom ku mne rychle přiskočí a vtiskne mi polibek.

          A na ústa jak peříčko a hned ztratila se po domě.

          Tož odcházel jsem pryč a drmolil: „Jak jsi dobrá kočičko.“

 

  <<  Třetí kapitola  >>  (Obsah)  

 

          Hou, hou, houkaj ty vlaky, bou, bou, bouchaj jim kola, hej, hej, Miloš se vrací na trať, teď.

          A už ve třetí kapitole do rozjetého rychlíku přistupuje Miloš a v ruce třímá Rubikovu kostku se čtyřmi tahy a ty ji nesmyslně rozhazuješ do barevného nepořádku. „Nate pane,“ povídá mi a předává ji z ruky do ruky.

          Kouknu na hodinky a vidím, že je devět ráno a před námi se zpoza kopců vynořují Klatovy. Zmatená kostička, lepí se mi na prsty, neví kam by se schovala a bezmocně s ní lomcuji a jen na poslední chvíli se mi podařilo složit ji do původní podoby a vrátit Milošovi.

          „Dvě minuty a dvacet sedm vteřin,“ povídá mi. „Dost dlouho.“

          „A teď ty!“ vykřikuji přes kupé a hbitě: raz, dva, tři, čtyři a už je kostka zase jiná. Miloš na ni zamžourá: „No to bych se na to podíval.“ Načež souprava vjíždí do nádraží a není času na prodej, ale Miloš pracuje o sto šest. „Minuta a pětapadesát vteřin,“ hlásím já a: „Jsi lepší o třicet dva vteřin.“ Načež seskakuji na perón.

          Bágly se valí za námi a my sháníme přestup na Vimperk. Oblaka páry halí sprejované vagóny, který z nich nás poveze? Máme tři minuty na přestup. Klopýtáme přes nárazníky. Vlak do Vimperka odjíždí z prvního nástupiště. „Ukončete tam nástup!“ pokřikují na nás z tlampače.

          Miloš lomcuje klikou ode dveří, je beznadějně ucpaná, však u druhých jsme šťastnější, ale mašinka se rozjíždí. Naskakujeme za jízdy, za námi další a další osoby. Vsoukáváme se do toho.

          A z komínků parních mašinek, jež nás ženou kupředu, se spršky jisker snášejí na dopolední krajinku.

          „Sněží,“ řekne jen Miloš. „A je teprve duben.“

          „A v Praze kvetou děvčatům šeříky ve vlasech.“

          „Stéká to po kapkách, stakato na klapkách, džez v rytmu deště, teď jsi tu ještě, ...“ Miloš si to pohvizduje. Lokomotivka si to také pohvizduje a já vjíždím do tunelu, pod jehož tíhou mlčíme a při nastálé tmě si přivykáme na šero, což trvá tak dlouho, tak báječně dlouho.

          Než vlak vjíždí do jiné krajiny plné nových stínů lemovaných horským masivem Šumavy, z nějž vlak těžce ukrajuje míli za mílí a Šumavské osmitisícovky nám kynou čím dál tím rychleji na pozdrav.

          „Nejedeme nějak moc rychle?“ ptám se Miloše.

          „Jedeme, nejedeme, koho by to zajímalo,“ a dál zasněný vyhlíží z okna, a já dál polykám kusy chleba přichystané od rána.

          „Anja,“ povídám.

          „Ano?“

          „Už jsem s ní začal chodit,“ oznamuji.

          „Tak to ti gratuluji.“ A po delší odmlce: „A Renata?“

          „Na ní nemysli,“ odpovídám bolestně.

          „Jo pane, speciálně v tanečních ti to končí. Myslíš, že se s ní ještě někdy uvidíš?“

          Dlouho otálím s odpovědí. „Možná, že po čase, až se Anja přežene.“

          „Soudil jsem z tvého vyprávění, že Anja je věčná.“

          „Tak to jsi soudil kromobyčejně odvážně maestro, that´s clear,“ odvětím drsně a země za okny je také kromobyčejně drsná, zvláště její obrysy. Šrafované slunečními paprsky. Oba jsme s Milošem zcela oslněni jejich odlesky a tak si nevšimneme, že koleje již dávno skončili a vlak si setrvačností vyrývá koryto do rozměklé jarní půdy.

          „Ani ty koleje nejsou co bývali.“

          „Prosíme připoutejte se,“ ozývá se z vlakových reproduktorů, „za chvíli přistaneme.“ A: „Teplota ve Vimperku je přiměřená.“

          Daným okolnostem přizpůsobujeme další program, což znamená poslední přestup, tentokráte směrem na Volary. Cíl naší cesty. Boubín věčně pokrytý větrem a jedem.

 

          Tam na poslední zastávce, jež s napětím už vyhlížíme, tam v Lenoře, vystupujeme rovnýma nohama do dvoudenních dobrodružství, jež nás naposledy čekají. A během noci je náš úkol takřka nemožné vyplnit. A přece, dříve než se vrátíme splníme si to, co jsme si před několika lety vymysleli, několikráte naplánovali a letos prvního ledna ve dvě v noci předsevzali. Už se těšíme.

          „Mašinka nám zahoukala: „Pááá...“ a zmizela za lesem.

          Kam se teď podějeme? Co si nyní počneme? Vždyť jsme se ocitli v temném horském hvozdě úplně sami a bez prostředků daleko od civilizace? Hlavně zachovat klid a nepropadat panice. Miloš vytáhne baterku, abychom vůbec něco viděli, alespoň nějaké ty stromy, či co. A taky buzolu, abychom mohli stanovit azimut. Ten je strašně důležitý. Buzola a azimut.

          Funění mašinky odšumělo do dáli a my se už vůbec nebojíme. Naopak, stoupáme do kopce v mírném poklusu. Rozmanité turistické značky se nám míhají před očima a zbytky prošlapané z cest my zadupáme do země. Porost je stále hustší a hustší, každý šlahoun, který se mi snaží nohu pozdržet, přetrhávám neobvyklou silou, a ty trny, ó těch je, a všechny namířené proti mé duši a už by chtěli rýt. A: „Kdepak máte rýče vy pošetilci,“ směji se jim a jako prachová peříčka je sfoukávám. Milošovi z rukávů.

          Než se nadějeme stojíme na prahu Boubínského pralesa a tísnivý pocit nás obchází. Vysoko nad námi šeré vrány krouží čardáš a my usedáme na vlhkem prolezlý kámen, jež studí až do mozku každého z hostí. Však nikde ani živáčka. Jen.

          Miloš a já, já a Miloš. My a šachy. Jezdec c5 zásah. Šach-mat a potopeno. Právě jsme zastavili čas a tak se můžeme dojímat. Hlavou se mi honí dlouho očekávané myšlenky. Výstup přede mnou, Anja za mnou, najdete pět rozdílů!?

          Pět rozdílů mezi touhou a realitou, pět rozdílů mezi Verkou, Renatou, Anjou, Gretou a Markétou? „Měli bychom si najít nějaký tichý kout a postavit si tam obydlí,“ prohodím k Milošovi. Miloš souhlasí, ale tou dobou já už představuji si, jak jednou v budoucnu možná naleznu pamětní fotografii s Renatou v tanečních hodinách a nebudu moci uvěřit, že jsem ji opustil kvůli Anje. Krásnou, krásnější, nejkrásnější, ze všech ostatních dohromady. Tu fotografii bych neměl nikdy nalézti a už teď mne pálí na duši a její tvář zarývá se před spaním do obličeje a její plné, krásné tělo, všude tolik, kolik ho má být, to tělo mne souží na nočním polštáři. Anjo, Viléme, Renato!

          Ta proradná fotografie mi připomněla jediný skutečně strávený večer společně s Renatou, to na představení v Semaforu. Ale i kdyby všech těch tisíc klarinetů rozeznělo se najednou pootevřeným obzorem, nedokázal bych ten večer vrátit zpátky, protože kdybych to dokázal, řekl bych jí: „Nešla bys se mnou v neděli odpoledne na Petřín, jen tak?“

          Renata by byla příjemně překvapená, co překvapená, tu radost bych vyčetl z jejich rozzářených očí! „Šla bych ráda!“

          „Tak ujednáno, v neděli odpoledne ve dvě hodiny na Újezdě u konečné stanice lanovky.“

          Renata by přišla, jako vždy zářící a oblečená, do bílých šatů s úzkými ramínky. Lanovkou bychom vyjeli na Nebozízek a teď už jsme na Petřínské stráni a popadám jí za ruku. „Takhle bych tě nepoznala,“ povídá mi a prvně stisk mé ruky obětuje, dlaň v dlani uschovává. Nemůžeme se dočkat, až zajdeme támhle za ten strom, né za tenhle, támhle za ten! Cožpak ho nevidíte?

 

          „Tohle je dobré místo pro uschování stanu, tohle to.“ Takhle mne Miloš znenadání nepříjemně vyrušuje ze snění.

          „Semhle dáme kolíky a támhle píchnem tyče.“

          A zatímco Miloš vyměřuje pozemek pro naše nocování, vysypávám sbalený stan rovnou na jehličí a nemohu se soustředit.

          „Začni odsud,“ ukáže mi rukou.

          „No jo,“ pomyslím si v duchu a snažím se přivolat zpátky Petřínskou cestu. Aha, už jsem zase tady! A už jsem zase s Renatou a už jí svírám za ruku a blížíme se k intimnímu stínu vyhlédnutého stromu, který že to byl? Co na tom sejde, stojíme tu u sebe a díváme se navzájem do očí. Letíme k sobě přes parket, Renata dlouhé plesové šaty a stříbrný řetízek na lesklé šíji. A teď už se nedá vážně nic jiného dělat, než se nešetrně políbit. Tak už? Už? Přitiskli jsme k sobě rozechvělá čela a nemůžeme vážně nic jiného dělat, než se nešetrně políbit, vyhladovělí dlouhými roky míjení se ducha. A takový polibek se nedá zažít mnohokráte do života, konečně se odtrhnou a Renata mi stulí se v náručí a Miloš mne volá zpátky na zem.

          Stojím v předklonu, v jedné ruce tyč, ve druhé ruce kolík a přitrouble se usmívám. „Tak už to konečně polož, člověče.“

          Už to pokládám a v duchu si slibuji, že se ke svému tajnému příběhu ještě vrátím. Co nejdříve to půjde.

          Miloš dokončuje montáž obydlí, potom rychle naházíme batohy do stanu a usedáme k válečné (po)radě.

 

          „V kolik vyrazíme nahoru?“

          „Až se nám setmí, což bude,“ znalecky se rozhlížíme po obloze, „asi tak za slabé dvě hodiny.“

          „Dobrá, pojďme se najíst.“ Jíme. Denní světlo se rozmělňuje v šero jen velmi poznenáhlu. S šerem přichází chlad, s chladem se vrací obavy, zda-li nepřeceňujeme naše skromné síly. V tomto pohnutém okamžiku myslíme na svá děvčata, Miloš na Šárku (byla už tehdy vůbec na světě?), a já na..., na kterou vlastně, na Anju či na Renatu? Copak jsem se už dávno nerozhodl? Hledejte pět rozdílů a až je najdete, jděte se klidně oběsit, protože zjistíte že:

 

Ze všech mojich krásek

na chundelaté přikrývce,

kam si dříve lehly,

ztrácejí se slehlý

 

A marný život, zdá se,

se sestrama něhy,

žily tuze krátce,

ztratily se, slehly

 

          Kde je můj tajný příběh, kam se poděl ten dávný netvor oblačných hlubin, ztratil se mi do oblak. Je tma. Stáváme jako ve snách, nazouváme kanady, zavíráme stan a počínáme se rozcvičovat. Poběžíme po tmě, až na vrchol hory nejvyšší. Poběží někdo s námi? Chce se někdo přidat? Touží snad někdo následovat dva silence utíkající za neuchopitelným přeludem věcí příštích? Touží?

          Vybíháme, běží nás asi tak dvacet až stopětadvacet. Mírné stoupání, vráží se nám do nohou. Kameny stromů, vráží se nám do nohou. Únava, vráží se nám do nohou. Vzhůru, vzhůru, nic, než vzhůru a škrábance v obličeji. Nic nevidím, nic necítím, jen toužím se vrátit do svého příběhu.

          Renata stále ještě stulená v mém náručí a Anja stulená doma ve své postýlce. Renata čtoucí soužení z očí mých a Anja čtoucí naději z Henleina. Renata nešťastná, protože VÍ a Anja těšící se na můj návrat z běsnění.

          Musím utíkat moc rychle, abych je obě unesl. Moc rychle, tak rychle, až stromy řídnou do klečí a pevná zem se halí do sutin. To je teprve něco pro naše kotníky. Kdo neběží v kanadách má smůlu a končí. Já a Miloš a tucet dalších pokračují. Klopýtáme se nočním životem. Je mi dosti horko z běžení, ale před námi pár set metrů do výšky. Nepřestávám, neumdlévám, zoufale svírám Renatu za ruku, aby mi už nikdy nevyklouzla, a běžím.

          Vzhůru, vzhůru, nic, než vzhůru. Vrchol je nedaleko. Brzy se vyrýsuje proti hvězdám v obloze. I kleč už vzdává marný zápas s věčným mechem v kamení a spěchem. A co nás čeká u cíle? Renato, drž se pevně, mám strach, že tě neudržím. Vzduch řídne, lapám po dechu, jsem první. Ano první. U cíle jsem vítěz.

 

          Druhý se objevuje Miloš, posledních padesát metrů už neběží, ale jde volným krokem a těžce oddechuje. Ale pak už nikdo. Všichni odpadli a tak jsme se stali jedinými.

          Na doneseném teploměru naměříme necelých pět stupňů nad nulou. „Tak tohle nebude žádná psina! Nevíš, jak to vydržíme do rána?“

          Pravda je, že jsme rozehřátí od běhu, ale tohle teplo nám dlouho nezůstane. Brzy odejde a my tu zůstaneme sami, se Zimou.

          Je půl dvanácté, do svítání zbývá sedm hodin. „Nesmíme si sednout, to bychom usnuli a zmrzli!“ A tak poskakujeme dokolečka, plácáme se rukama do stehen a z úst vypouštíme páru. Tou dobou Anja už dávno spí, ale Renata se mne drží a čeká, jak se příběh vyvine dál. A abych byl upřímný, v této chvíli sám nevím. A čas se vleče.

          Kolem čtvrté hodiny se chlad stává nesnesitelným. Několikráte za sebou děláme rychle kliky a dřepy. „Chtělo by to čaj,“ prohodí Miloš, není však z čeho oheň rozdělat a tak nám nezbývá, než s pohledem upřeným k východu trpělivě vyčkávat příchodu rána.

          Šest hodin, konečně obloha začíná blednout a nás se zmocňuje vzrušení. Dlouho očekávaná chvíle je tady. První paprsek slunce vystřelil nad obzor. Stoupáme si s Milošem vedle sebe, zhluboka se nadechujeme a mocně křičíme z plných plic: „Sbohem zimo, vítej slunce, do jarního paření!“

          A naše hlasy se zalykají široko daleko do kraje a Anja ve své postýlce se neklidně pohnula, až jí deka sklouzla z oblých boků a obnažila to, co příroda stvořila.

 

          Sbíháme dolů ze strání, přes výmoly a přes křoviska do teplejšího údolí. Úkol splněn na sto procent, stačí najít stan a dobře se vysp(rchov)at. Však na spánek máme téměř celý den, vždyť vlak na Prahu odjíždí, až kolem čtvrté odpoledne.

          Když zalézáme do spacáků ve šťastně nalezeném stanu Miloš povídá: „A všechno to tam napiš a nic nevynechej!“ A s těmito slovy spokojeně usíná. Prosím o ticho a nerušit.

 

          „Haló,“ říkám do sluchátka už asi po padesáté. Stojím v telefonní budce kousek od domu, kde bydlím, a marně se pokouším dovolat Anje do bytu, jak jsem jí v pátek přislíbil. Nikdo to tam však nebere a tak to vážně musí přeskakovat, neboť si nedovedu představit, kde jinde by mohli být, než doma, vždyť je neděle a pozdní večer k tomu. Tak nevím, nevím.

          Vzhledem k tomu, že jsem již příliš unavený, toho zanechávám a odebírám se domů.

          S našima se jenom krátce pozdravím a protože mi není do vyprávění. Batoh sypu pod postel a skáču do vany. Celý se přitom ponořím do báječné vody z teplého kohoutku, zakloním hlavu a s rukama za hlavou opravdu nevím, těším-li se více na středu do planetária, nebo na pátek do tanečních hodin. A nechci to vědět a nechci.

          A nejhorší na tom je, že příští neděli je První máj.

 

 

  <<  Čtvrtá kapitola  >>  (Obsah)  

 

          Milý Vladislave, vítej doma. Sebevědomí, sám sebou uspokojený, Anjou obdivovaný, pod inkoustovou kopulí. Jen jakési lehké hryzání v zátylku mi připomíná můj nedokončený příběh z hlouby Šumavy.

          „Proč se tak ošíváš?“ ptá se mne Anja.

          „Pst, poslouchám výklad,“ zatvářil jsem se zaujatě panem Příhodou, který nám tak příkladně vysvětloval zákonitosti hmoty, prostoru a času. Prý nemohou existovat bez sebe. A kteráže ty jsi Anjo? Hmota, prostor, anebo čas? A čím jsem potom pro tebe já?

          „Pozor, teď vypadá opravdu vážně,“ vyprskne Anja k Zuzance.

          „Tak ho pořád neruš,“ odpovídá Zuzanka.

          „Ticho, rušíte,“ zašeptá Honza.

          „Tak vidíš, že rušíš,“ říká Zuzanka Anje. Ta ale dneska opravdu nedovede udržet vážnou tvář a tak jen co se pan Příhoda odmlčí, už mne zase oslovuje: „Prozradíš mi, co jste to tam na té Šumavě vyváděli?“

          Podívám se na Anju a nechávám se volně unášet na vlnách kouzla našeho chození. Je to tak lehké všechno hodit za hlavu a chtít jí. Chtít.

          „Prosím tě, mi jsme tam nic nevyváděli, jenom jsme tam tak pobíhali z vršku na vršek, dokud jsme ještě mohli. A když už jsme nemohli, tak jsme sebou plácli na zem, tam kde jsme zrovinka byli a spali jsme a spali dokud jsme se nevyspali. A když jsme se potom probudili, tak jsme měli velikánský hlad a tak jsme jedli a jedli, dokud jsme se nenasytili a pili a pili, dokud jsme se nenapojili a teď už mne prosím tě neruš, ať z té dnešní přednášky taky něco mám!“

          Anja dobře věděla, že nejvíce mám z ní, ale fakt je, že pan Příhoda se už nějakou dobu významně díval naším směrem. „Přece si nenecháme vynadat.“

          „Tak já s tebou také nemluvím, abys věděl,“ říká Anja a odtahuje se ode mne, co nejdále to jde, to jest ke druhé straně křesla, blíže ku Zuzance, a ještě se při tom na mne stačí zamračit. Byla sladká.

          Ach jo, povzdechl jsem si. A to se s ní chci ještě před odchodem domluvit na neděli. Nahlas však nic neříkám, jen po očku Anju pozoruji, jak si něco ševelí se Zuzankou a okatě mne přehlíží. Dále v řadě sedí Honza, naše obvyklé rozesazení, právě jsem se rozhodl, že jej poruším. Co nejtišeji vstávám a rychle se protahuji kolem překvapené Zuzanky a Anji směrem k Honzovi a zaujímám místo po jeho levici, které je stejně prázdné od lidí.

          „Vítej kamaráde,“ zašeptá Honza, „copak se děje, snad jste se spolu nepohádali?“

          „Ale ne, ale znáš přeci ženské, ne?“ povídám poněkud svrchu, ale zevnitř je mi dušinka, přeci jenom trošinku uzounká.

          Pan Příhoda se zabývá homogenií a izotropií vesmíru a mne napadá, jak je to s homogenií a izotropií u člověka. Cožpak geny v sobě homo má i kouzla tropí pro radost, ale nejsme si jistý, zda je to totéž, jako antropický paradox.

          Totiž pojednou lituji, že jsem si od Anji tak rychle odsedl, ale je mi trapné se k ní zase navrátit a tak si jenom říkám: „Co jsem to zase vyvedl?“ a vzpomínám, jak jsme se asi před týdnem, ke konci poslední hodiny, tak hezky drželi ve tmě za ruce. Ach jo, už aby byl konec přednášky.

 

          „A tímto vážení přátelé uzavírám dnešní téma a máte někdo nějaké otázky?“ Sotva to pan Příhoda dořekne, les rukou vystartuje do nebe. „Já, já, já!“ překřikujeme jeden druhého.

          „Tak hezky popořadě, první se přihlásila Lucinka tady v první řadě.....“

          Smršť otázek a odpovědí, kterými jsme pana Příhodu zasypali nebrala konce, až jsem měl chuť vyskočit a zařvat: „Sakra, lidé, nejste nějak moc zvědaví?!“

          „Nejsme,“ odpovídá mi syrový sbor hlasů. A nejvíce ze všech byl slyšet tenký hlásek konipásek, vylétnuvší z plna hrdla Anji, což mne dojímá, dvakrát, třikrát odražený klenbou, co nás objímá. Alespoň se na mne přestala mračit, spíš vítězosláva z ní vyzařuje. A protože pojednou všichni opouštějí svá místa, přitočím se k Anje a nenápadně prohodím: „To je ale náhoda, že v neděli mám cestu kolem Sparťanského stadionu, půjdu totiž přes Letnou.“ Anja zbystří sluch, ale nic neříká.

          „Myslím, že tak snad akorát včas budu procházet kolem brány na atletický lampión.“ Anja je ale zabrána do rozhovoru s ostatními dívkami a tak se raději přidružuji ku chlapecké skupince. Rozhlížím se, kam se poděl Honza. Honza stojí před pultem pana Příhody a diskutuje s ním Hubbleovu konstantu, pan Příhoda něco kreslí hrubou křivou na tabuli, což přiláká další posluchače, i mne to láká, láká, láká.

          Sleduji skřípání křídy a říkám si: „Proč si to sem Anja také nepřihasí?“

          Nepřihasí, nepřihasí, naopak si mašíruje se Zuzankou k východu. Dlouho se nerozmýšlím a neslušně přerušuji povídání pana Příhody: „Honzo, nepůjdeš se mnou domů?“ Honza jukne na hodiny a povídá: „No jo, vždyť já vlastně pospíchám!“ a vymaní se z hloučku lidí natlačených kolem tabule. Bereme si své věci poházené okolo sedadel a pospícháme dolů za děvčaty. Ta mezitím seběhla ze schodů do prostoru výstavky ve foyeru planetária.

          „Počkejte na nás!“ volá Honza, „my jsme také ve spěchu.“

          „Co myslíš, počkáme na ně?“ a Anja se Zuzankou mrknou krátce na sebe a bez dalších řečí a odříkání, rozeběhnou se ven kolem pokladen před budovu planetária a dál. Nebývalou rychlostí.

          A ze schodů se řítí Honza, ze schodů se řítím já, nohy jedna vánočka. „Á je, to bude přistání,“ říkám si a vyměřuji přistávací dráhu na rychle se přibližujících hranách schodů pode mnou. Prásk! Schytal jsem to do ramene, do zad a do kyčlí.

          „Co to děláš, člověče?“ Honza se ke mne otáčí, já však dál pokračuji v přistávacím manévru nenacházeje důvodu k odpovědi.

          Než se vydrápu na nohy a než se vyklopýtáme před planetárium, holky jsou už dávno v prachu pískem zaváty. „To máš jedno, stejně tomu nikdo neuvěří jak šikovně jsi naložil s dnešním večerem.“ A s těmito slovy se Honza se mnou rozloučí a odkráčí jinou cestou na druhý konec Prahy za svým strýcem pro svaté dobroty jeho elektronických zázraků. A já to zatím napravím.

          „Čau Honzo, měj se a nezapomeň v neděli večer v Podolí.“ Šmátrám po kapsách hledaje mince na telefon a číslo, to znám z paměti. Na Hradčanské, tedy spíše tam, kde se dotýkají ulice Dejvická a Václavkova, vyhlížím vhodnou telefonní budku. Ani moc malou, ani moc velkou, tak akorát pro moje myšlenky, které jsem hotov ze sebe vychrliti, bude-li komu, no, snad se dovolám, no to jo.

          „Ahoj Anjo, už jsi zase doma?“

          „Už asi hodinu, proč a odkud voláš?“

          „Zvenku, ještě jsem na cestě,“ první půlku otázky přeskakuji.

          „Co ti na té tvé cestě trvá tak dlouho?“

          Ty my na ní trváš tak dlouho. „Jó, něco jsem ti zapomněl o té mé cestě říci.“

          „A copak Vláďo?“

          „Nějaké povídání o Šumavě a o výstupech z vlaků na Boubínská pohoří, nějaká šeptání o tvé maličkosti nutící mne paběrkovat střípky ze tvých obrázků a také a hlavně jak rád se s tebou potkávám, rád s tebou, víš?“

          „Já vím, že rád, já také ráda...“

          „Uvidím tě v neděli?“

          „To záleží na tobě.“

          „Takže uvidím.“ Spatřím ji a všechno napravím. Posílám ti tisíc vzdušných polibků a: „To se hezky poslouchá, ta muzika telefonního sluchátka, když ji zpíváš ty.“ A nashledanou v neděli.“

 

          Byl první květen, první máj, byl průvodu čas a já rváč jsem si to zas za Anjou hnal. Do průvodu Májového, na Letenské pláni, jestli jí tam nepotkáme, všechno bude v háji. Doma jsem to neobjasnil, že tam půjdu za školou, věda dobře, že tam najdu Anju, první lásku svou.

          Z Dejvic jsem se neudržel a vyrazil pěšky sám, čím blíže na dohození, tím více se cesta mění, před vlky a před šakaly, jejich vůdce utíkán. Však to bude překvapení, jedny závory, druhé, třetí, jejda toto letí, šup a teď doprava a hlavně opatrně, ještě že jsem potkal známého, rychlá směna názorů, a k Zemi přískokem vpřed.

          V hloučku stojí, rozjímá, křehká dívka, sotva sedmnáct, tápající po opoře, snad jí dodám já.

          Čili nic. Kde jí sebrat v našem věku při naivních básničkách. Veršovánky do zásuvek, ještě že je nečetla.

          „Ty jsi vážně básník,“ sděluje mi jednou po telefonu, při sáhodlouhých povídánkách recitujíce jí kýče, co mi spadli z duše.

          Vyčkávaný za kandelábrem, bezpečně ukrytý na pláni. Vyrůstá mohutný cirkusový stan, umělci se sjíždějí ze všech světa stran. Národní i zasloužilí, nositelé řádů cizích, „Také chcete autogram?“

          Podepisuji se do památníčků několika trempům, kteří mne obklopili a čekám na svou příležitost. U Anji je stále rušno přespříliš. Davy lidí se valí ulicí do samého centra dění, pod šapitó. Atletické Sparťanky se na sluníčku lesknou pýchou, pojď sem zlatá rybičko, vyplň jedno přáníčko. Konečně.

          Se Anja vyvázala od kamarádek z oddílu za účelem občerstvení u nejbližšího stánkaře. Odlepil jsem se od patníku a tiše coby duch blížím se v jejích šlépějích. Anja se řadí do fronty, sotva metr ode mne, že si mne ještě nevšimla?

          „Baf!“

          „Ach, to jsem se vyděsila, ...“ nevěřím jí leknutí, vždyť rozkvetla jí poupátka ve vlasech.

          „Hele, to jsou tvoje kámošky?“ naznačuji bradou, kdože.

          „No.“

          „A vy spolu trénujete?“

          „No.“

          „Anjo, já tě miluji.“

          „No.“

          „To se fakt moc hezky poslouchá, tohle to.“

          „No.“

          Amen. Anja se vlní v bocích, já se vlním v ramennou. Před tisíci lidmi nemůžeme si padnout do klína. Vždyť i padlé kytky, mohli by nás proklínat. Vpíjím se jí do myšlenek a nedokáži odhadnout, kde se toulá její vědomí, (to jak pořád hledala ty vesmíry.)

          „Už jsi je našla?“

          „Ne, ještě ne.“

          No tak vidíte.

          Přicházíme na řadu, Anja kupuje. Si koláčky. Jak od mámy. By asi nejedla.

          „Víš, že to minulé rande na hvězdárně bylo prima?“

          „I cesta domů?“

          „I ta.“

          „A vaši?“

          „Ti nevědí nic. Řekla jsem jim, že jsem si ty šeříky natrhala sama.“

          „A proč bych si nemohla natrhat šeříky sama, když bych na ně měla chuť?!“ Ve skleněné váze, na poličce knihovny, u okna vedle postele, mívám je tam na pohled. Podivné svazky uprostřed vitrínky pro šestnáctiletou děvčici, jež sotva vyšetří malou chvilku pro sebe. Matematika a fyzika, astronomie a chemie a nezbytná alchymie – marketingový mix. Pátrá v něm, pátrá, nedělního rána, dříve než vychladnou noční košile, po planetách Hieronyma Bosche.

          „Nezapomeň jim čas od času vyměnit vodu.“

          „To dělám každý den po příchodu ze školy,“ odsekne Anja. „Jak si můžeš myslet, že bych nechala zvadnout květy od tebe?“

          Myslet, nemyslet, to je vcelku „egál“, hlavní věc je, abychom se milovali.

          Náhle zaslechnu tiché podupávání a nervózní pohihňávání a uvědomím si, že Anjiny kamarádky nás již také zaregistrovali, což nemusí být pro Anju a její bázlivou dušinku právě nic příjemného. Myslím si, že je čas se rozloučit.

          „Hezky se mi rozplývej, ať nás příští dnové zastihnou připravený,“ říkám já.

          „Díky za radost,“ říká Anja a vrací se do hloučku a já se také rozplývám, jenomže pomalu, tak pomalu, jak to jen okolnosti dovolují, abych vychutnal to mžení, abych vychutnal ten dech, čerpaje jarní chvění, na hrubě omítnutých zdech a za chvíli se proměním v bez prostřední nic, ale Anju si ponechám, sebou, mojí soukromou převelice.

 

          „Ha, ha, ha,“ směje se Honza Honzislav na večerním plování, právě se (od Anji) dozvídá, že je ze mě kulatá, „vždyť by všechna ta voda z bazénu musela přes okraj do rána neprodleně v noci vytéci,“ a ještě usilovně přemýšlí a dodává: „A co takový chudáci Australané? Ti by se z toho snad museli postavit na hlavu!“

          „Che, che, che, chéé…, taková blbost,“ přizvukuji já, „ale co naplat.“

          I Miloš si přisadí: „Který vůl to vymyslil?“

 

 

 

 

  <<  Pátá kapitola  >>  (Obsah)  

 

          Květen. Horka vykoukla ze skořápek na asfaltových chodnících a Anja obíhá poslední kolečko na atletickém ovále. Potom odchází do šatny se vysprchovat. Zbytek odpoledne totiž stráví se mnou ve Stromovce. Pro tuto příležitost jsem se hezky oblékl. Doufám, že se Anja také hezky oblékne, ovšem, že až si smyje teplou vodou pot z unaveného těla. A přičeše si rozcuchané vlásky. Také si dá masáž. Mm, ta voní. Proč jí to trvá tak dlouho?

          Prohlížím si obrázkový časopis. Pro zábavu. Tu a tam zahlédnu Anju mihnout se prosklenou chodbou, jež spojuje šatny s prchami. Já sám stojím u brány venku v pečlivě vyměřeném stínu. A čekám.

          První skupinky děvčat opouštějí šatny v bílých oblečcích. Za nimi druhé a třetí. Začínám být netrpělivý. „Co když nám zamknou stadion?“

          Odcházejí i trenéři a maséři. A následují asistenti. A za nimi se řadí uklízečky, biletáři, kopáči a klíčníci, jenom Anja pořád nikde.

          Dobrou půl hodinku nezaregistruji v útrobách přístavku žádný pohyb. „Že by se mi vypařila?“ Skutečně, sektor vymezený pro atletiku vypadá velmi opuštěně. Až na mě, samozřejmě.

          „Kam se poděl všechen ten odpolední cvrkot?“ Nejistě přešlapuji z nohy na nohu a snažím se vybavit si v paměti, do kterých dveří jsem jí viděl naposledy vstoupiti.

          Konečně vrznou dveře, ne, že bych to mohl slyšet, protože skrze tlusté sklo oddělující nás od sebe, neproklouzne ani hlásek. Objeví se Anja zvoniklásek, svou sportovní tašku přehozenou přes rameno, spěšně sbíhá úzkým kovovým schodištěm na asfaltové prostranství za bránou. Chci jí varovat před roztavenou hmotou, ale Anja hravě přeskakuje z jednoho ostrůvku na druhý a už mne také spatřuje.

          „Čekáš dlouho?“

          „Ani ne.“

          Ukazuje mi cestu zadem, přes vydrolenou zídku, čímž se vyhýbáme rušným ulicím a provozu. Na nich přelézáme prašnou stráňkou, ze které se skutálíme za víru bubnů afrických do křovisek Stromovky.

          „Hezká cesta,“ poznamenávám.

          Bodejť by ne, ale: „Bolí mne nohy,“ odpovídá, „tak pojďme někam posedět.“

          Vydáváme se k lavičkám slibně nás vítajících v ústrety. „Tady je to dobré,“ ukazuji a na nejbližší usedám.

          „S dovolením,“ praví Anja a usedá mi do klína, čímž zkrátí moje rozhodnutí, zda-li ucuknout. Totiž chci zalapat po dechu, ale Anja si odloží unavenou paži kolem mého krku. A tak bez jediného vzdechu jí objímám.

          Kolem boků a ruce dávám na stehna uschovaná pečlivě pod záhyby letních šatů (prozatím).

          Co bude dál? Snad trnitá povídka sejmutá z otisků po celém těle. Ze zadu mne mrazí a v klíně mne to hřeje.

          „Zdálo se mi o tobě,“ říká vážně a rozevírá panenky.

          „A?“

          „Zavři oči, povídám,“ a Anja vypráví.

          „Na projížďce na koních, držíme se pevně v sedlech, ty na bílém, já na černém, koních, hádej, který klopýtne?“

          „Tvůj?“

          „Oba!“

          Otřesu se představou: „Jak to dopadlo?“

          „Koně zahynuli.“

          „Aha.“

          „Ale ty jsi mne zachránil. Odnesl jsi mne v náruči, až k lékaři. Myslíš, že sen se mi vyplní?“

          „Sny se plní dozadu, ne dopředu,“ ale nahlas odpovídám, „určitě ano, tento určitě ano.“

          „A tak jsi mne uklidnil,“ zavírá oči a opírá, si svou tvářičku o mojí, mechoví polštářek v nápoji, po kterém se usíná.

          Spíme dobrou rodinu, čekaje na probuzení, pod větvemi, haluzemi, dobře ukrytí. Pohleďte jen na ty ptáčky kolem, och, jak sladce cvrlikají. Vždyť jsou to vrabci obyčejní! Čase nemilosrdný, nechvátej alespoň pro letos.

          Rozpačitě odlepujeme tváře, mžoury, mžoury na sebe, hned seskakujeme pružní, co by leopardí mláďata.

          Stromovka prolitá květnovým svitem zastírá nejasnost našeho vztahu. Opouštíme obhroublou lavičku. V noci do ní k(d)osi vytlučou naše jména. Beru ji kol pasu, takovou, jaká je (a jak se nikdy nepozná).

          I Anja se osměluje, vytváříme pár. Jeden z mnoha lidí. Křižujeme proti větru. „Pojď za mnou.“

          Poslušně ji následuji ke stromku uprostřed houštiny. „Ten jsem s tátou sázela.“

          A kde byla máma? (Na hřbitově zakopána!)

          Jdeme dál.

          „Á, tady to vůbec neznám, tady jsem snad ještě nikdy v životě nebyl.“

          „Však nás tady s bráškou taky nikdy nikdo nenašel“

          „Ani já bych tě tu nehledal.“

          „I hledal, to bych ti radila.“ Obrací se za větrem. Pěkná.

          Chci pokračovat, ale Anja se nehýbe z místa. Hlavu trochu skloněnou, napůl zády, vyčkává. „Co mi chceš ještě říct?“

          Pohlazení po vlasech, spočinutí v náruči, přitisknu ji k sobě. Mír.

          „Pojďme ještě dál, pojďme zajít tuze daleko.“ Pojďme si vše v klidu prohlédnout, jsme na exkurzi v kovárně. „Podržte mi tu černou hoblinu, utavím vám z ní podkovu, tu máte, ta je pro štěstí!“ Tak málo kroků od Šalvějové ulice, kde v bezpečném lůně kamenné pohody, spočívá něha na polštáři. Každou první být v ní s tebou, každou druhou dobrou noc, přeji si moc a moc.

 

          Květen. Horka ještě nepřestala vykukovat ze skořápek a štěrk nám skřípe pod paty, vím, že v příští zátočině, promění se na písek a pak na hlínu a posléze v půdu lesní, vysypanou jehličím.

          Máme volno a horko nás žene, kampak asi kráčíme?

          Včera mne zavedla Anja na místa s dětstvím svázaná a dnes jí vedu já tam, kam chci; na oplátku za Aritmu, oplatky se upečou.

          Vítejte v těsném hájemství; křižujeme trasu: Vokovice – Altán – Skály - Třešňovka, tři kilometry, dávno ji neběhám. Křižujeme i jiné trasy, např.: Vokovice – Aritma - Nad Džbánem – Džbán - Koospol, pět kilometrů, nejoblíbenější v zimě po sněhu, po případně: Vokovice – Aritma – Šárka - U Veselíků – Džbán - Koospol, sedm kilometrů, dobrá, osvědčená, ale lepší je v opačném směru, to kvůli možnosti dlouhého prudkého stoupání z Šáreckého údolí až k Aritmě. Nerad si ho nechávám ujíti.

          Toto hájemství je poznamenáno jednou pro vždy přítomností Anji, která zde zanechala pro mne nesmazatelné otisky. A proto, až tudy napříště poběžím sebevíc osamělý, budou mne doprovázet její půvabné obrysy, jako v tento pohnutý okamžik.

          A zase dlaně do dlaní, stejně jako včera ve Stromovce a předtím kdekoliv jinde. Sotva pár měsíců uteklo. Nezvyklý březen, duben i květen. (Cože, tak málo?) A speciálky v tanečních definitivně uzavřená kapitola, marně se příběh o Renatě a jejím tanci dovolává slyšení, hluchý, slepý, ke všemu, co s Anjou nesouvisí, nechávám ho zestárnout na periférii vědomí.

          U altánku zpomalíme, vábeni jeho stínem, který je do vysoké trávy odkládán. Ale přeci jenom usoudíme, že neposkytuje vytoužené soukromí, na kterém je zítřek zakládán. Vždyť tu a tam kolem projde lidská bytost z nedaleké továrny a tak stačí jediný pohled a my víme, že půjdeme dál, že budeme hledat jiné místo, kde nás neohrozí nenadálé vyrušení.

          Procházíme lesíkem, který obklopuje skalky čnící nad Šáreckým údolím. Držíme se staré trasy, která vede mezi balvany a dosahuje vrcholů a my odbočujeme trochu níž a doleva, kde mizíme za skalnatým převisem, na plošince jako stvořené. Zvuky města ztrácejí se všude kolem v polostínu borovic.

 

Pojď sem ke mne blíž,

dotknu se tě, víš?

dotknu se tvých jmen,

no pojď sem!

 

Pojď sem ke mne ještě mnohem blíž,

dotknu se tě přeci mnohem víc,

a nejenom tvých jmen,

také tvých panen,

 

Už stůj,

ať je povrch můj,

kdekoliv je kladen,

amen.

 

          Stojíme proti sobě a objímáme se kolem pasů a tiskneme se k sobě čím dál víc. Cítím každičký detail, který tenké šaty sotva zakrývaj; ona zvedá ke mne tvář a pootvírá ústa.

          „Takový krásný sen,“ špitne.

          Zavře oči a já přiložím své rty na její, až vlhko jejích úst proniká i do mých.

          Trvá to deset, dvacet let, posléze snad hodinu a víc a my se líbáme a líbáme. Chuť šestnáctileté dívenky proniká do každé hořké buňky.

          Skláníme se k obzoru, přidržujíce se hrubé skály, která tlačí ze zadu. „Podívej, jaká mám krásná drobná ňadra.“

          „Jsou nádherná,“ i bez krajek, jak se do nich slunce opírá, oslněn jsem představou. Je mnohem tepleji, je mnohem snadněji. Jejich stín krouží po celém těle a šimrá do dlaní, schovávám je za ně. Obejít celý světa kraj by netrvalo déle, než je pohladit. A hladit. „Tak už hlaď!“

          A bylo by to ležení trvalo snad do sta let, kdyby nenadálý šramot shůry nepřišel. Kutálel se stráňkou, čím dál rychleji a než se stačíme s Anjou trochu upravit, slyšíme dva hlasy spolu přerývavě hovořit.

          Přicházejí pán a paní a: „Pro Boha, co tu dělají ty děti?“

          Ty děti se tu v prachu válí, ne moc dobře ukryti, ještě se jim nohy pletou, pán a paní závidí.

          „Promiňte a na shledanou,“ loučíme se vzápětí.

 

          A ještě scéna na Letné. Totiž Letenská pláň, určitý druh skutku nad Prahou, s množstvím pamětihodností okolo, jako je kino Ponrepo, Technické muzeum, či gymnázium Nad Štolou. Kino Ponrepo je pamětihodné tím, že na každého Silvestra zde promítají Perný den a na Nový rok i Help. Ovšem že až po vystání nekonečné fronty lidí, dychtících, tak jako my, shlédnout oba současně. Technické muzeum je pamětihodné samo o sobě, jen jedna letní brigáda, až budu chodit s Vienou, to podtrhne. A v gymnáziu Nad Štolou stráví Anja mladá léta.

          Parkové úpravy křižují Letenskou strání cik a cak, mnohé z nich před zraky pátračů ukryty. Využijme jich. Anja se tu vyzná. Já znám pouze jedinou stezku, zato pořádně dlouhou, kdysi jsem po ní běžel s Honzou Čistínem a Michalem Sakařem, dalšími žáky – spolužáky, abychom stihli sraz celé třídy na Palachově náměstí dole pod Letnou. Tehdy jsme se vypravili jako jeden muž (a čtyři holky) na koncert Ivo Pešáka někam na Novodvorskou, příšerně daleko, jeden z mála okamžiků, kdy šla celá třída pohromadě na takovou akci, tak jsme spolu drželi.

          S Anjou jsem tu poznával další a další místa, stejně jako Stromovku, a rád. A naše procházka začínala u totemu.

          „Nestůj a pojď,“ volá na mne Anja a schválně se schovává za obhroublou kůrou stromů. To se ví, že nestojím, je to náramná legrace honit se mezi stromovím. A když se ocitnou naše tváře blízko u sebe, náhodou, Anja klopí oči v rytmu tmění měsíce, milostná směsice.

          A když unaveni sladkou honičkou spočíváme v náruči, na lavičce, na klíně, to už znám, vyprávím Anje o tom, že jaro přišlo k nám. Dálnice do léta, dláždění k předtuchám, sotva slyšitelně zašeptám: „A co prázdniny? Pojedeme kam?“

          „Na to se nesmíš ptát.“ A ani Anja nepostřehne výraz štvance probíhající jí očima.

          Tak nějak pokračujeme. „Na co si budem‘ hrát?“

          A zase je to Anja, kdo ví o báječných místech pro psa, já nemůžu je znát, vždyť jsem tady poprvé. Sklouzneme se z cestičky vpravo dolů do houští, pod námi kolmá stěna k tramvajím a Vltava, a ani živáčka. A keře zlatého deště nad námi odkvétají stejně rychle, jako zrezivělé šeříky. Pach a hmyz nás rozpačitě obklopí. (Odpočívej v pokoji, ty můzo – strážce čestnosti, po x-té ztečí zbořená, ruino kožená.)

          Takhle nějak aj i všelijak obdobně jsme prožívali jara čas, kdy léto se nezadržitelně řítilo, teď už osudově nadosah.

          A chodník u Anji před domem sálá teplem z jara schovaným a mne pálí při každičkém čekání tu na jejího příchodu.

          A úplně nejlepší ze všeho je jít si zaběhat a celé kolečko si na ní myslet bez duše a zcela vyčerpán dosprintovat cílovou rovinkou. A doma si vzít pomeranč a do sprchy a všechno nechat na potom a po sprše, jen co se obléknu, ani nezavolat, jen jít a čekat, čekat, až se zase objeví, na rohu ulice, ve dveřích tramvaje, tam dole na Letné, v Šalvějové ulici.

 

          Tma. Na koncertě Ivo Pešáka, za chvíli to vypukne. Šílíce od písničky k písničce, úzké kravaty a černé košile, rokenrole, „Co jste zač?“

          „My jsme III.C, SRPŠ Betlémská,“ sedíme v poslední lavici uprostřed, Martin Jauernig napravo, Petr Králíček a Jarda Honsů nalevo, všichni už také tancují: „Jedna, dvě, tři, ..., čtyři hodin rok,“ a pod jhem saxofonu se propadají do lavic. Oh yee.

 

Pokračování...